Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Latinské adjektivum normalis, do češtiny převoditelné jako pravoúhlý, pravidelný, poukazuje k nejběžnějšímu významovému úzu. Pravidelnost normality z nás snímá břemeno hrůzy vyvěrající z nepřekonatelných rozporů života, takže se nám normalita stává velmi často alibi, jímž se vylháváme ze svého životního údělu. Obtíže hranic mezi oblastí takzvaně normálního a teritoriem toho, čemu přisuzujeme roli odchylky, ještě zesílí, pokoušíme-li si otázku po jejich jsoucnosti zodpovědět na terénu medicíny, biologie nebo politologie či sociologie. S přechodem z jedné oblasti do druhé zjišťujeme, že ani jeden z oborů z nás nesnímá výchozí rozpaky, naopak, aporie rostou s rozšiřováním otázky na další a další území. Proto je toto číslo spíše pokusem o zmapování těchto nesnází než aspirací na přehled možných řešení.

Ač se otázka normality týkala nejčastěji medicínské a dušezpytné oblasti, rozvrstvilo se ústřední téma do řady oborů, přístupů, otázek, ale i perzifláží. Téma má ovšem i svou vážnost. Jestliže aspirací rubriky Myšlenkové proudy XX. století je poskytnout orientující rámec nebo myšlenkový úběžník čísla, pak je při autorském výběru tento úsek rozhodnutí nejtěžší. Jako stěžejní osoba se nabízel Michel Foucault, nicméně řada titulů byla již do češtiny přetlumočena a bylo třeba dát zaznít také jinému hlasu. Domníváme se, že neméně směrodatným je španělský myslitel Pedro Laín Entralgo, jehož úvahu Evropa a věda zde předkládáme. Dotazem po společenských normách je sice téma hranic normality radikálně posunuto směrem k jinému typu otázek, nicméně s výchozím tématem souvisí. Konfrontace na téma Co (bylo) je normální? Dříve a nyní se snaží postavit do pole názorových střetů generačně i profesně odlišné osobnosti, aby se pokusily srovnat fungování společenských a politických norem v posledních, agonických dobách komunismu a roli měřítek v dnešním, málo úspěšném pokusu o demokracii. Diskuse se snaží zaplašit obavy jednoho z debatérů, zda naše dnešní "rychlokvašená" demokracie není jen obměnou známého vtipu o tom, že socialismus je nejdelší cesta od kapitalismu ke kapitalismu, totiž zda si čeští a jiní komunisté neprošlápli cestu k jakési jiné varietě socialismu. Anketa zůstala svými otázkami na poli, kde téma normality patrně nejvíce zdomácnělo: v medicíně a psychiatrii.

Slova jako "normalita" a "normální" nakonec prosákla do všech textů natolik, že bylo nutno vyvinout všechno synonymizační úsilí a nahradit je termíny, jež by vyjadřovaly (nakolik toho jsou synonyma schopna) alespoň podobný význam. Stejně jsme se nevyhnuli patrně neodvratitelnému, že tato dvě slova v substantivní a adjektivní formě nakonec suverénně zvítězila jako dva nejfrekventovanější výrazy, za což se čtenářům omlouváme. Normalita byla v tomto čísle - jen namátkou - vztažena ke svatému Pavlu z Tarsu, Františku Kupkovi, klášterní komunitě v mnišské republice Athos etc. Doufáme, že tento předběžný a zkusmý pokus o uchopení normality a jejích hranic nevyzněl zcela naprázdno.

redakce