Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Boj za svobodu, nebo vzpoura spotřebitelů?

Před osmi lety se česká společnost vydala - kam? V euforických popřevratových dobách dobře věděla, co nechce. Nechtěla žít v režimu, jaký tu - ve dvou podobách a se dvěma přestávkami - vládl více než padesát let: v režimu zadrátovaných hranic, udavačských domovnic, plánovaného pseudohospodářství, režimu lhaní, nudy a zablokované budoucnosti. Představa toho, co česká společnost v převratné době na konci osmdesátých let chce, již tak jednoznačná nebyla. Opozice neměla vypracované alternativy, a když komunista klekl, nedokázala přijít s jasnými a tvrdými požadavky. Dokud měl komunista moc, chtěl za každou cenu znemožnit vznik soupeřících alternativ. I když vnější atributy jeho režimu působily tristně až komicky, v tomto - klíčovém - bodě měl úspěch: veškeré snahy o vytváření alternativ zahnal do podzemí, a jejich původce - v rámci své politiky negativního výběru - účinně trestal.

Dlouhodobá negativní selekce hluboce poznamenala celou českou společnost. Čtyřicet jedna a půl let komunismu jí tak prorostlo, že v té či oné míře pochopitelně přijala mnohé jeho hodnoty. Nezapomínejme, že členem komunistické strany (tohoto rychlovýtahu kariéry) byl po celou dobu - s výjimkou dočasného odlivu po roce 1968 - každý sedmý dospělý člověk. Kdybychom k této mase lidí přidali početnou skupinu exkomunistů, která vznikla a byla průběžně doplňována periodickým vylučováním a vyškrtáváním, došli bychom k ještě vyššímu podílu lidí, kteří v té či oné době převzali tento velmi obtížně - pokud vůbec - vyléčitelný modus myšlení a politických postojů, ono "zvláštní ražení", které vposledku znamená: já jsem ten vyvolený, musím být u toho, beze mne a mých schopností to nejde! Přičteme-li ještě potomstvo a rodiny těchto osob, vyjde nám, že se podíl takto zainteresované skupiny blížil polovině národa!

Koncem osmdesátých let již byl pro převážnou většinu samotných komunistů (a ovšem i exkomunistů) mladistvý brutální zápal ten tam. Vystřídaly jej ploché, spotřební hodnoty. I v jejich uskutečňování komunismus viditelně selhal. Nesplnění spotřebních přání vyvolalo jistě nemenší frustraci, než byla ta, kterou způsobovaly ostnaté dráty na Šumavě a na březích Moravy. Neukojená touha po spotřebních statcích byla nepochybně jednou z hlavních příčin "plyšové" revoluce. Svědčí o tom i obrovská popularita, jíž se na přelomu let 1989 a 1990 těšili věrozvěsti, kteří slibovali ekonomické dostižení Rakouska za pár let, marku za korunu atd., atd.

Kam společnost po pádu komunismu směřovala? Zdá se, že se především chtěla mít dobře. Jejím hlavním heslem se stalo: zpět do Evropy. Šlo jí o navázání na dlouho pěstovanou demokratickou politickou a společenskou kulturu (včetně etické dimenze), nebo o větší množství a kvalitu spotřebních statků? Na odpověď je asi přílš brzy, i když chmura podzimu 1997 silně svádí ke skeptičtější, materialističtější odpovědi.

Sebeosvobození

Zhroucení komunismu snad bylo spuštěno konspirací inteligentnějších a správnými kontakty lépe vybavených složek režimu. Prvořadou roli nepochybně sehrály i mezinárodní faktory, ochabnutí protektorské mocnosti, které nabídlo možnost rychlého stržení zpuchřelé stavby. Nelze ale popřít historický fakt, že na ulice vyšly statisíce lidí, že kritická masa odepřela režimu poslušnost. To dává listopadovému zvratu trvalou legitimitu, kterou nelze odbýt konspiračními teoriemi. Osvobodili jsme se sami. Na první pohled zní takové konstatování hrdě, ale je hluboce dvojsečné. Na jedné straně jsme ušetřeni traumat, jimiž trpí východní Němci, kteří po radostně přijatém a mezinárodně sankcionovaném anšlusu nevědí, co je jejich výkonem a co almužnou, kteří - jak tomu ani jinak být nemůže - z hluboké vnitřní nejistoty logicky nenávidí dárce. Musíme ale zároveň nést i nevýhody, které nám sebeosvobození přináší: nedostali jsme - jako východní Němci - hotový a zkušenostmi vytříbený právní systém, nikdo nám neposlal tisíce opravdových odborníků hovořících stejným jazykem. Ke všemu se musíme pracně a cestou mnoha pokusů a omylů zdlouhavě prokousávat, a navíc se nám do cesty pletou vlastní diletanti, kteří mají pochopitelně zájem, aby je nikdo nepřerostl.

Denacifikace, dekomunizace

Jak již konstatovali mnozí jiní, pád komunismu postavil společnosti střední a východní Evropy do bezprecedentní situace. Komunismus v Československu trval předlouho, více než třikrát déle než nacismus v Německu. Stačil zničit právní stát, demokratickou dělbu mocí a na rozdíl od nacistického Německa veškeré soukromé podnikání, od významných firem až po ty nejmenší řemeslníky. Zejména v prvních deseti letech své vlády vládl brutálním terorem. Z těch, kdo jako dospělí lidé zažili předválečnou demokracii před rokem 1938, zůstalo v roce 1989 naživu jen pár tisíc sedmdesátiletých a starších pamětníků. Navíc: "návrat do Evropy" je cíl špatně formulovaný, protože statický. Nemůžeme po padesáti letech vstoupit do téže řeky. Evropa se od třicátých let velmi změnila a dále mění; úsilí o návrat je pokusem zasáhnout z pohyblivého stanoviště pohyblivý terč.

Podívejme se poněkud podrobněji na poválečné Německo, které se také ocitlo v porežimní situaci. Prohrou ve válce ztratilo na čas suverenitu. Nebyla to ale jen porážka. Němci byli zároveň osvobozeni - zvenčí - od teroristického režimu, který vládl tak krátce, že na rozdíl od komunismu nestačil "změknout". Vítězové nebyli poutáni německým vnitropolitickým konsenzem a pustili se - s větším či menším nadšením a upřímností - do denacifikace, která ale přicházela zvnějšku. V době, kdy se stupňovala studená válka, začaly obě strany - Západ a SSSR - počítat se svojí částí Německa v širší mocenské hře; i ony ztratily o zpracovávání minulosti zájem a daly přednost účelnosti. Sovětská okupační správa zastavila denacifikaci v únoru 1948, západní mocnosti o půl roku později. když Němci - řeč je samozřejmě o západních okupačních zónách - získali v roce 1949 suverenitu, denacifikací se nezdržovali. Zájem se (až přílš lidsky) přesunul na odklízení trosek, na budování státu. Propukl úprk vpřed, který byl zanedlouho - ve Spolkové republice - korunován hospodářským zázrakem. Společnost, která se vrhla do budoucnosti, nechtěla "ztrácet čas" pitváním minulosti. Až na pár literátů a intelektuálů nikoho netrápilo, že v novém demokratickém establishmentu přežilo v novém demokratickém kabátě mnoho "odborníků", osob zvláštního ražení, které se za nacismu zkompromitovaly: soudci dále soudili, z lékařů, kteří páchali pokusy na lidech, se stali vážení univerzitní profesoři. V roce 1951 působilo ve Spolkové republice jedenáct a půl tisíce soudců; pět tisíc z nich soudilo již za nacistické éry, někteří dokonce u politických, tzv. lidových soudů!

Tento konsenzus zapomenutí pokračoval až do poloviny šedesátých let; jeho vyvrcholení přišlo v prosinci roku 1966, kdy se stal spolkovým kancléřem bývalý člen NSDAP, za druhé světové války náměstek ředitele odboru pro rozhlasovou propagandu německého ministerstva zahraničí, křesťanskodemokratický politik Kurt Georg Kiesinger (dodejme, že to byla první a zatím jediná vláda "velké koalice" v poválečném Německu). To, že se bývalý nacista stal německým kancléřem, vedlo k ostrým protestům a diskusím; 7. listopadu 1968 dala Němka Beate Klarsfeldová Kiesingerovi veřejně facku a v říjnu následujícího roku se Kiesinger musel poděkovat. Soudce nacistického námořnictva Hans Karl Filbinger vynesl v dobách třetí říše nejméně dva rozsudky smrti a ještě 29. května 1945 (!) odsoudil v Norsku německého námořníka za odpírání poslušnosti a vojenské služby na půl roku do žaláře. V roce 1966 se tento mezitím křesťanskodemokratický politik stal ministerským předsedou Bádenska-Württemberska, Kiesingerovým nástupcem. S ostudou abdikovat musel Filbinger až v roce 1978 (třicet tři let po pádu režimu)!

Mezitím vyrostla nová generace, kterou začala zajímat nezpracovaná minulost země, a zvláště minulost mnoha vážených "odborníků": soudců, univerzitních profesorů, žurnalistů. To, co bychom mohli trochu nadneseně nazvat ždruhou denacifikační vlnouž, pokračovalo po dalších dvacet let; ještě v prosinci 1987 (čtyřicet dva let po pádu režimu) se musel poděkovat (ovšemže schopný) Werner Höfer, který za války působil jako nacistický žurnalista a od roku 1952 vedl prestižní nedělní rozhlasový a později televizní diskusní pořad Internationaler Frühschoppen.

Stejně jako v Německu po roce 1949 i v České republice nastal po listopadu 1989 hromadný úprk vpřed, za blahobytem, "do Evropy". Přestože na počátku devadesátých let vyšly krátce po sobě tři - různě manipulované - publikace typu "Who?s Who", po minulosti mnohých nových prominentů se zem slehla, nebo v ní zůstaly významné mezery. Podrobné informace o minulosti televizních bossů, ministrů, poslanců, senátorů, profesorů, novinářů a tiskových mluvčích jsou prakticky nedostupné. Veřejnost také o jejich zpřístupnění nijak nežádá. Žádná okupační mocnost nám nenařídila dekomunizaci, a my jsme si ji sami nenaordinovali (jak říkával ve svých lepších dobách Václav Havel, přece jsme všichni "z jedný český mámy"). Strany založené jen na antikomunistickém programu ve volbách opakovaně propadly. Podobně dopadly noviny a časopisy, které upozorňovaly na komunistickou minulost soudců, podnikatelů atd. Z řad bývalých komunistů se po listopadu dokonce rekrutovali dva premiéři. Je snad zbytečné dodávat, že zde nejde o nějakou akademickou archeologii, ale - vedle problému přetrvávajících vazeb "mezi svými" - i o problém morální. V generaci, v níž se s komunismem nějak zapletla polovina národa, nebylo možné dekomunizačního konsenzu dosáhnout.

Exodus

Pocit zklamání, že rychlá očekávání nebyla naplněna, se dostavit musel. Asi největší chybou premiéra Klause bylo, že národu předčasně oznámil úspěšné ukončení hlavních reformních kroků. Místo realističtějšího a statečnějšího slibu "krve, potu a slz" v roce 1996 slíbil dvacetitisícový průměrný měsíční plat (ovšem ve společnosti, kde si každý připadá přinejhorším průměrný). Rychlý zázrak se nedostavil. Mnohým připadá, že se cíl stále více vzdaluje, pro mnohé je v nedohlednu. Jisté je, že cesta bude delší, než se zdálo i umírněným skeptikům.

Ale naše situace není zcela bezprecedentní. Připomeňme si starozákonní knihu Exodus, jeden z nejstarších příběhů našeho civilizačního okruhu, příběh, který se v překvapivě velké míře podobá našemu. I staří Izraelité se rozhodli, že se zbaví egyptského jha a že se vydají do zaslíbené země. Zkušenost jha byla daleko konkrétnější a jednoznačnější než příslib svobody. Bylo vcelku snadné se dohodnout, že jhu je třeba uniknout. Po odchodu z otroctví Izraelité zajisté pocítili euforii z nově nabyté svobody. Cesta do zaslíbené země ale byla předlouhá: poutníci strávili čtyřicet let na poušti, a žádný izraelský muž, který poznal egyptské otroctví (a byl tím pádem před exodem součástí otrokářského systému), zaslíbenou zemi na vlastní oči nespatřil. Nespatřil ji ani Mojžíš, vůdce Izraelitů. Mnozí Izraelité na poušti zatoužili po návratu k egyptským masným hrncům, k sociálním jistotám poroby.

I dnes značná část Čechů, podle některých průzkumů až polovina společnosti, pociťuje přinejmenším nostalgii po komunistických časech. Na cestu ze zajetí jsme se vydali my, titíž lidé, kteří v té či oné míře vegetovali za komunismu, s veškerou nezpracovanou zátěží minulosti. V nevábném režimu jsme strávili desítky let. Drtivá většina dospělého obyvatelstva se v něm narodila, chodila v něm do školy, dostávala od něj po celý život zaměstnání i "jistoty", které záměrně odnaučovaly odpovědnosti. Neochotou k poctivému vyrovnání se s minulostí jsme dali najevo, že jsme dále ochotni snášet mezi svými vůdci lidi zvláštního ražení.

Je-li příběh o útěku Izraelitů z egyptské nevole vskutku relevantní, nemůžeme očekávat, že by nás do zaslíbené země mohla dovést současná garnitura. To bude úkolem příští, možná až přespříští generace, lidí, kteří nebudou zatíženi kompromisy s komunistickým systémem a zkorumpováni "solidaritou potrefených". Tato chvíle není v nedohlednu; příští generace již dnes vyrůstá mezi námi. A převlékači kabátů, muži a ženy zvláštního ražení? O nich si v závěru tohoto nevědeckého pokusu dovolím proroctví: nečeká je důstojné stáří.