Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Na konci milénia je vhodný čas nejen ke společnému bilancování, ale i k přemý?lení nad povahou, smyslem a budoucností české státnosti a národní existence. V pravidelné rubrice Konfrontace jsme proto po?ádali vybrané osobnosti na?eho intelektuálního a politického ?ivota, aby se vyjádřily k nadhozeným problémům a otázkám.

V roce 1886 charakterizoval H. G. Schauer českou společnost slovy: ?Co je na?í základní vadou: ?ijeme den ze dne!? Ačkoliv se podstatně změnily historické podmínky a okolnosti, základní pocit a zku?enost vyjádřená H. G. Schauerem zůstává i po více jak sto letech aktuální. Proto se domníváme, ?e je nutné v podmínkách nového českého státu a dne?ní Evropy polo?it znovu několik otázek ? přirozeně v podobě odpovídající současné situaci a se zvlá?tním zřetelem k problému české státnosti.

Je nový český stát vnímán občany jako respektovaná instituce spočívající na uznávaných tradicích, univerzálně platných hodnotách a idejích? Odkud se bere celkový pocit provizoria související s existencí nového státu?

Ačkoliv jsou základy tohoto státu vratké a nezpevněné, společenská diskuse o problémech české státnosti a hodnotách, na nich? by měla spočívat, se nekoná. Znamená to, ?e po v?ech deziluzích a historických zku?enostech (Mnichov 1938, únor 1948, srpen 1968) chybí dostatek občanské a politické vůle znovu pracně budovat českou státnost? Co z tohoto pohledu znamená listopad 1989 a leden 1993 ? nenese v sobě nový český stát signum ?nechtěného dítěte?, s ním? je podle toho i zacházeno (v tom smyslu, ?e vznikl jako důsledek rozpadu toho, co se pře?ilo, a nikoli jako plod uvědomělých, pozitivních snah)?

Jsme svědky toho, ?e přijetí teze o právní kontinuitě s komunistickým re?imem ve svých důsledcích vede k znehodnocení pojmu spravedlnosti, k podlomení ústavněprávních jistot (typickým příkladem je causa s údajně promlčenou vlastizradou) a k naru?ení důvěry občanů ve stát ? lze v této situaci nějak obnovit značně po?ramocenou mravní autoritu vznikajícího demokratického státu?

Proč vyznívá volání po právním státě a vládě zákona i dnes ? osm let po listopadu ? do ztracena? Mají politikové, intelektuálové, řadoví občané, celá tato společnost, je?tě dostatek mravních sil na to, aby vtiskli do základů nové ?společenské smlouvy?, své státnosti, jasné vědomí smyslu a cíle svého usilování?

Dnes je fungování státu víceméně redukováno na údr?bu moci, na zaji??ování ??ivota ze dne na den? (co? ov?em paradoxně vede spí? k růstu státní byrokracie ne? k jejímu úbytku) s jediným dlouhodoběj?ím cílem: ?rozpustit se? v evropských a euroatlantických strukturách jak kapka v moři prosperity a v přístavu bezpečí ? je v?ak tato vize reálná, nezaděláváme si tím na nové, tentokrát mo?ná je?tě bolestněj?í zklamání?

***

Neblahé dědictví roku 1968?

Jan Čulík, vydavatel internetových Britských listů
(http://blisty.internet.cz),
vyučuje bohemistiku na Glasgowské univerzitě

Jako vydavatel internetového deníku Britské listy, který se soustřeďuje na konfrontaci my?lenek z České republiky i ze zahraničí, sleduji pozorně reakce čtenářů z Čech. Je jich více a jsou daleko bezprostředněj?í ne? u tradičních časopisů, ti?těných na papíře, proto?e ka?dý čtenář, kdy? se mu něco nelíbí, mů?e okam?itě napsat na kliknutí počítačové my?i e-mailem redaktorovi. Koneckonců internetové časopisy jako Britské listy a Neviditelný pes mají elektronická fóra, na nich? si mů?e, kdo chce, kdykoliv zveřejnit, co chce.

Podrobněj?ím studiem čtenářských reakcí vychází najevo, ?e Če?i jsou dosti netolerantní. Nemohu ov?em tento závěr příli? zobecňovat, nebo? če?tí internetoví diskutéři pocházejí z dosti nejasného společenského vzorku.

Nicméně lze říci, ?e v české společnosti dodnes existuje dosti rozsáhlá vrstva, která má potí?e s přijímáním nových nebo jen odli?ných my?lenek a přístupů, a vůbec společenských men?in, a? u? jde o Romy, homosexuály, stoupence nevládních politických názorů či o Čechy ?ijící v zahraničí. Výsti?ně to definoval jeden internetový debatér z men?ího českého města. Napsal:

?Toleranci v mezilidských vztazích nelze vynucovat. V demokracii nelze nutit vět?inu, aby přejala názory nebo ?ivotní styl men?iny. Nelze nás ?ádat, abychom svou toleranci roz?ířili natolik, abychom akceptovali men?inový ?ivotní styl jako jednu z bě?ných norem chování. Neexistuje důvod, proč společnost nutit, aby odchylku přijala jako něco, co je bě?né. Pokud tohle příslu?ník men?iny nechápe, chová se ve vztahu ke společnosti jako hlupák, a staví tím vět?inu proti sobě. Takové tendence chápe hlavní společenský občanský proud jako negativní, proto?e nabourávají představu ?normálnosti? jeho ?ivotního stylu. A chápe to tak oprávněně, proto?e, co má být proboha v demokracii společensky uznáno jako norma, kdy? ne názory a ?ivotní styl vět?iny??

Odtud pramení například argumentace, ?e my Če?i nemů?eme s romským problémem vůbec nic udělat, dokud se Romové nepřizpůsobí české vět?inové společnosti a nezačnou vyznávat tyté? hodnoty a ?ít tímté? způsobem ?ivota, jím? ?ijeme my. Západní liberální pojetí demokracie je ov?em zalo?eno právě na toleranci men?inových názorů a postojů, na ně? se nepohlí?í jako na něco ?okujícího, zvlá?tního či výjimečného.

Dosud trvající intenzivní názorová homogenizace české společnosti je, zdá se, paradoxně nechtěným důsledkem Pra?ského jara z roku 1968. Za předčasný a neúspě?ný pokus liberalizovat komunismus v Československu zaplatili Če?i a Slováci tvrdým trestem; země byla na dvě desetiletí uvr?ena do neprody?ného neostalinského re?imu, který, obávám se, zformoval ? zreglementoval ? současný český a slovenský národní charakter mo?ná výrazněji a dlouhodoběji ne? jakákoliv jiná zku?enost v tomto století.

Dne 27. listopadu zveřejnil deník Mladá fronta Dnes výsledky komplexní analýzy ?ivotního stylu v bývalých postkomunistických zemích, kterou provedla agentura GfK. Z analýzy vyplynulo, ?e ?nejpočetněj?í skupinou z hlediska ?ivotního stylu jsou v České republice silně konformní lidé, rekrutující se předev?ím z mlad?í a střední generace. Je jich čtyřicet jedna procent, co? je skoro třikrát více ne? průměr v ostatních východoevropských zemích.? Na Slovensku je konformistů také hodně, celých třicet jedna procent.

Postoje konformnosti a loajality za ka?dou cenu byly v posledních osmi letech hlavní překá?kou vzniku zralej?í pluralistické, demokratické společnosti, která by byla schopna otevřeně a věcně debatovat o nejzáva?něj?ích otázkách a v takové veřejné diskusi, v konfrontaci názorů definovat problémy a nacházet ře?ení.

Pád komunismu lidi v Československu zaskočil. U? se hodně přizpůsobili reálnému socialismu. Proto se jim hodilo, kdy? mohli komunistické učení nahradit jinou zjednodu?enou ideologií: nedokonale pochopenými, zjednodu?enými a zkreslenými zásadami západního konzervatismu, jak je české společnosti prezentoval Václav Klaus. Moderní stát, v něm? je jakýkoliv odli?ný názor okam?itě označen za pozůstatek komunismu, a je v něm tedy znemo?něna otevřená diskuse na nejdůle?itěj?í témata, proto?e některé pojmy či některé otázky jsou z diskuse předem vyloučeny, si zadělává na katastrofu. Západní analytikové, politikové a podnikatelé si nezakazují z ideologických důvodů úvahy a diskuse o některých mo?ných alternativách. Pragmaticky a neideologicky analyzují v?echny mo?nosti.

Nemalou měrou přispěli k neblahému stavu my?lenkové kultury v České republice če?tí novináři. Tomá? Rychlý napsal v Listech č. 6/1997 velmi přesně, ?e v pozadí neschopnosti českých sdělovacích prostředků zahájit diskusi o nejzáva?něj?ích otázkách je strach ze svobody slova. Britské noviny a časopisy se py?ní tím, a uvádějí to i na svých reklamních billboardech, ?e tisknou kontroverzní, nonkonformní a provokativní texty. Které české noviny si něco takového risknou? Který český novinář by byl ochoten otisknout výrazný a nový, kontroverzní názor? V?dy? by mohl být propu?těn! Které české médium by bylo ochotno věnovat podstatněj?í mno?ství finančních prostředků na vypracovávání hloubkových, nezávislých analýz soudobých problémů? Které noviny v České republice například najaly západní odborníky, aby rychle, nezávisle a spolehlivě vy?etřili, jak to je s oním záhadným ?výcarským kontem, které údajně vlastní Občanská demokratická strana?

Mnozí čtenáři do Britských listů pí?í dopisy vyjadřující se kriticky k českému dne?ku: přejí si v?ak, abych nezveřejňoval jejich jméno; bojí se, ?e by se jim v české společnosti mohlo něco stát. Jen?e řádně fungující demokratická společnost musí být postavena na vzpřímených a hrdých občanech, kteří se neobávají veřejně říct, co si myslí, a neváhají svůj názor veřejně i hájit.

Konformnost občanů podporují politikové i sdělovací prostředky. Kolikrát se vyskytly i v nejrenomovaněj?ích českých médiích názory, zejména například v souvislosti s úsilím České republiky vstoupit do NATO, ?e by se nemělo konat referendum ? nikoliv z mnoha záva?ných důvodů, pro ně? by bylo v dané situaci referendum v České republice asi nevhodné ? ale proto, ?e by če?tí občané mohli ?hlasovat nesprávně?. Před demokracií je dávána přednost absolutistickému postoji, podle něho? ?vláda ví v?echno nejlíp, měla by promyslet a realizovat svou politiku a teprve posléze s ní občany seznámit.?

Nekonalo-li se v roce 1992 referendum o rozčlenění Československa, je snad překvapující, ?e če?tí občané zřejmě nepova?ují nový český stát za svůj? České společenství se ov?em od dob Josefa Jungmanna definovalo předev?ím jako národ ? význam státu byl Čechy dosud v?dy odsunován do pozadí. Vět?inou byli zvyklí, ?e stát ?není ná??.

Proč vyznívá volání po právním státě a vládě zákona dosud v České republice do ztracena? České společenství neposkytlo sluchu těm občanům, kteří po?adovali hned po pádu komunismu vytvoření dokonalého právního systému efektivního soudnictví a funkčního trestního systému a vybudování profesionální, objektivní a nestranné státní byrokracie, jaké je nezbytně zapotřebí k provozu moderního demokratického státu. Mo?ná tito občané svou vizi nebyli schopni voličům řádně sdělit. Mo?ná k tomu nastala vhodná doba a? dnes.

Jiným neblahým pozůstatkem komunismu je atomizace české společnosti. Ka?dý je stále v první řadě sám pro sebe. Přísloví ?Kdo nekrade, okrádá rodinu? stále platí. Če?i si navzájem nedůvěřují. V nejlep?ím případě uzavírá občan ? tak jako za komunismu ? proti nepřízni společenské situace soukromá spiklenectví se skupinkami vybraných přátel a známých.

V situaci, kdy se trestné činy okam?itě a rázně netrestají, není mo?no jasně rozli?it, kdo se chová čestně a kdo podvodně. Podvodníci toti? nekončí ve vězení. To dále destabilizuje atmosféru ve společnosti a dále to ?íří mezi občany vzájemnou apriorní nedůvěru.

Jen?e moderní stát nemů?e fungovat bez kapitálu vzájemné občanské důvěry. Společenská nedůvěra, jak ukázal Francis Fukuyama v knize Trust, je kontraproduktivní předev?ím v ekonomické sféře. Země, v nich? se v?ichni musí obávat svých spoluobčanů jako potenciálních podvodníků, jsou hospodářsky neúspě?né.

Dokud si vět?ina českých občanů neuvědomí, ?e krátkodobý osobní prospěch z individuálního sobectví a podvádění je na ?kodu dlouhodobému prospěchu celého českého společenství, tě?ko dojde k radikálněj?ímu obratu. Snad by se v?ak mohly stát počátkem určitých změn události druhé poloviny listopadu 1997, kdy konečně podezření z velkého finančního skandálu zdiskreditovalo vládnoucí Občanskou demokratickou stranu.

Svět se dnes vyvíjí politicky a hospodářsky neobyčejně rychle. Globálně vzniká nová ekonomická éra, zalo?ená na informační technologii. Hypermoderní telekomunikace ru?í vzdálenosti a radikálně mění hospodářské podmínky. Rozklad komunismu ve východní Evropě nebyl koncem jedné epochy, ale daleko pravděpodobněji první etapou nové, pluralistické a otevřené, informační společnosti, i kdy? nikdo dosud pořádně neví, jaké bude mít charakteristické rysy, jak bude vypadat a co to bude znamenat pro lidi.

Nepředstavujme si, ?e případným přijetím České republiky do Evropské unie budou v?echny problémy pro Čechy vyře?eny. Mnozí pozorovatelé předvídají i pro západní Evropu v nadcházejících desetiletích kataklyzmický vývoj, mo?ná s desítkami milionů nezaměstnaných, se státy bezmocně se sna?ícími zasáhnout vojenskými prostředky proti nemilosrdným globálním hospodářským a technologickým změnám. Pře?ijí jen ty země, které budou neustále ve střehu, vyu?ijí co nejefektivněji a nejinteligentněji schopností svých občanů a budou schopné dopředu předvídat problémy a nalézat pro ně ře?ení.

Obavy z nadcházejícího celosvětového bouřlivého hospodářského vývoje vyjádřil letos na jaře v Londýně na mezinárodní novinářské konferenci americké organizace Freedom Forum Tony Hall, ?éf zpravodajství a publicistiky rozhlasu a televize BBC těmito slovy:

?Ve Spojených státech a v zemích Evropské unie ?ije a pracuje celkem přibli?ně dvě stě padesát milionů pracovních sil. Tito lidé v současnosti vydělávají v průměru osmdesát pět amerických dolarů denně. Zavádění ekonomiky volného trhu v Jihoafrické republice, v Indonésii, v Indii, v některých částech Číny a v ostatních zemích jihovýchodní Asie velmi pravděpodobně přivede během ?ivota nadcházející generace na světový trh práce přibli?ně 1,2 miliardy nových pracovních sil ze zemí třetího světa. Drtivá vět?ina těchto lidí v současnosti vydělává méně ne? tři americké dolary denně (cca 1600 Kč měsíčně).

Na nezměrnost těchto faktů myslím skoro nepřetr?itě. Nejsem schopen je vyhnat z hlavy, myslím na to, kdy? pracuju na zahradě, kdy? jedu autem, a zejména na schůzích v práci. Jak proboha budeme schopni tomuto přílivu čelit, jak těmto lidem budeme hospodářsky konkurovat, jak si poradí na?e děti? Jaká je na?e budoucnost? Sdělovací prostředky musí lidem tento záva?ný problém neustále ozřejmovat.?

V nové globální společnosti se uplatní jen ti lidé a ty národy, kteří proká?í v celosvětové konkurenci podnikavost a invenci a budou schopni v informační éře komerčně prosadit své nápady a nové my?lenky. Je třeba osvobodit se od tradičních, zkonvencionalizovaných my?lenkových postupů. Právě na tom bude záviset, zda ve vznikající éře Česká republika hospodářsky, politicky a kulturně pře?ije.

Zatím bohu?el nemají Če?i jasno ani o své národní identitě. Jak konstatoval londýnský zpravodaj České televize Ivan Kytka na říjnovém setkání českých intelektuálů v Scheinfeldu:

?Česká republika se na konci devadesátých let ocitla v krizi vlastní toto?nosti, v krizi neexistence společných pozitivních hodnot, víry v ně a v sebe samu a také v krizi neexistující společné vize. Přestaňme se proboha konečně bát a krást. Vzpřimme se a začněme být svobodnými občany s vnitřní integritou, kteří jednají pouze v souladu se svým svědomím a nebojí se v?dy a za ka?dých okolností říci svůj názor. Kdo jiný ne? senátoři, politici, spisovatelé, učitelé, sociologové, vědci, publicisté a my novináři by měl začít hledat a formulovat českou toto?nost, společné hodnoty a společnou vizi??

***

Alena Hromádková, vysoko?kolská učitelka, publicistka,
představitelka Demokratické unie

Otázka po povaze státnosti je otázkou hledání pravdy o pojetí politického řádu, které je v ka?dé zemi výsledkem slo?itého dějinného, ale i čistě sociálně-psychologického vývoje. Ne v?ichni jsou u nás občany ve smyslu přiměřeného respektu k základním institucím civilizace. Stát patří mezi ty nejdůle?itěj?í a měl by být chápán jako zřízení symbolizující předev?ím vy??í tu?by po sounále?itosti. Teprve pak přichází funkce zaji??ovat prostor pro udr?ení soudr?nosti různých slo?ek veřejného ?ivota, tj. chránit ?ivoty a majetky občanů a jejich dal?í práva, která si nemohou zajistit sami.

Bohu?el dvojí zátě? ? představovaná nacistickou okupací a komunistickou indoktrinací ? nás bude v tomto ohledu omezovat je?tě dlouhou dobu. Mnozí lidé ztratili vůči státu, který byl přes půl století v rukou jejich totalitních utlačovatelů, velkou část loajality a osobní zodpovědnosti. Stát je dál chápán jako nutné zlo. Má se starat, kdy? je někdo v nouzi, ale zároveň nejeden občan, resp. dobře sehrané zájmové skupiny dělají v?e, aby ho oslabili ? a? ji? jde o neplacení daní, neochotu podstoupit základní vojenskou slu?bu či prostý nedostatek veřejného ducha jako takového. V období po roce 1989 to se snahou po obnově liberálně demokratických institucí jednu chvíli vypadalo dobře ? emocionální potřeby milionů byly a? do rozpadu federace naplňovány důmyslně rozehraným scénářem řady výročí, slavností, obnovy státních symbolů, vyznamenáváním zaslou?ilých bojovníků za svobodu atd. Av?ak politika proklamované tlusté čáry za minulostí nedovolila ani náznak ?ir?í národní rozpravy o průběhu a významu dějů posledních dvou tří generací. To vedlo k naprosté dezorientaci u mlad?í generace, projevující se např. u uchazečů o univerzitní studium tvrzením, ?e NATO bylo zalo?eno v roce 1905, ?e padesátá léta byla obdobím nějakých křivd? Nikdo si neumíme představit, co mají v hlavě dal?í příslu?níci mladé generace, např. učňové, kteří mají výuku dějepisu a občanské nauky ve velmi malém rozsahu a s nimi? se doma o ?politice? nikdo nebaví. Není pak divu, ?e takoví mladí lidé, ponecháni víceméně nahodilým vlivům a sami sobě, pak v osmnácti letech jako voliči mohou ovlivnit politické dění, třebas jen podporou nějakých protiparlamentních a protistátních hnutí. Stát se stal zajímavým pouze svojí kapacitou uspokojovat materiální a citové potřeby těch nejméně informovaných, resp. nejméně občansky i jinak vzdělaných a zodpovědných. Je toti? stále pro vět?í část lidí nepochopitelný, obtí?ný a dobrý jen k poskytování podpor či ke kritice jeho představitelů.

V celé západní Evropě také dochází k úpadku vá?nosti veřejných institucí a vlády zákona. Přesto je péče o stát a o solidnost výkonu státních úředníků i nadále prioritou stejně jako výchova k národní hrdosti a občanské zodpovědnosti za státní a národní identitu a celkovou kulturní úroveň. Jisté veřejné povinnosti jsou samozřejmostí a jejich nedodr?ování (např. daňové úniky, neefektivnost práce, či dokonce korupce členů exekutivy) jsou soustavou speciálních institucí pečlivě kontrolovány, stíhány a trestány. Veledůle?itou úlohu zde hrají vy??í profesionální a podnikatelské kruhy a dal?í vrstvy sociálně, kulturně a historicky spjaté s daným krajem či zemí, resp. profesí anebo oborem podnikání. Tyto střední a vy??í vrstvy měly a mají na dobrém chodu státních institucí eminentní zájem ? u nás v?ak byly v rychlém dvougeneračním sledu téměř zničeny fyzickou či sociální perzekucí.

Stará pravice a historicky vzniklý právní stát přestaly po roce 1948 existovat, co? si u nás uvědomuje jen mizivé procento lidí. Plná obnova není mo?ná a transformace ? mající za základ stát jedné v?emocné strany ? nemů?e mít zatím jinou povahu ne? povahu jakéhosi levicově liberálního hybridu, a to v lep?ím případě; v hor?ím případě ne-právní d?ungle. Tím se dostává diskuse o následcích Mnichova i tzv. Vítězného února do jiné polohy. Historická diskontinuita je tak naprostá, ?e v dané fázi zápasu o novou tvář na?í státnosti a právnosti nezbývá ne? začít s obnovou občanské pospolitosti a vyvoláváním zájmu občanů o jejich vlastní zájmy. Situace je o to tě??í, ?e svět se posunul do nové vývojové fáze. S postupující globalizací ekonomik a rozpadem sovětského systému se toti? státní instituce ve vět?ině postkomunistických zemích dostaly v řadě klíčových rezortů (jako je např. obrana, energetika, zemědělství, elektronický či chemický průmysl) do závislosti na organizovaném zločinu. Proto dne?ní politická krize u nás není jen bě?nou výměnou vlád, ale projevem hlubokého kulturního a duchovního oslabení a vyprázdnění celé společnosti, a tím i státu jako hodnotového symbolu či správce svěřených, empiricky dolo?itelných statků.

Za dobrý stát byl v Evropě v?dy pova?ován ten, který dával co největ?í prostor uplatnění kladným mravním, rozumovým a praktickým činnostem nej?ir?ích vrstev občanů. To ov?em vy?adovalo pevnou vůli a společenskou aktivitu vět?iny tou?ící po sebeuplatnění a autonomii. Je jasné, ?e občanské směřování mělo a má mít politickou strukturu a organizaci, je? je vůči státu loajální a ? jak by to mělo být v na?em případě ? směřuje k překonání dvou největ?ích omylů minulosti: radikálního socialismu a nacionalismu (resp. rasismu). V současné době český stát nenaplňuje řádně ani metafyzické potřeby (třebas nepřiznané) svých občanů, ale ani jejich potřeby politické, proto?e nedo?lo ke klidnému a reálnému vykrystalizování různých postojů a zájmů a k jejich kritické reflexi, k jejich poučenému přijetí a aktivnímu hájení s ohledem na veřejný zájem.

V?e podstatné se ale plně vyjeví v čase ? dnes je ji? jasné jedno: občané si přejí ochranu veřejného ?ivota, volají po solidní a nezainteresované slu?bě veřejnosti, po přiměřeném a hospodárném spravování a vynakládání daní, po decentralizaci moci atd. Na druhé straně přetrvává paternalistické pojetí a nepřiměřená očekávání, je? ale v nadcházejících finančních a materiálních tě?kostech bude velmi tě?ké zajistit. Na?e veřejnost nemá v dané chvíli předpoklady pro zva?ování, zda Rousseauova hypotéza o státu vzniklém smlouvou je absurdní, či nikoli. Prostě více ne? půl století se státu bála a zároveň od něj očekávala nejrůzněj?í ře?ení. Tuto ambivalenci bude mo?né překonat jen vědomým úsilím o změnu postoje přihlí?ení v postoj aktivní účasti, by? pouze v podobě nezávislého my?lení. Stát má stát nad stranami, zaji??ovat právo, vyrovnávat partikulární egoismy a nedopustit násilné ře?ení konfliktů uvnitř společnosti. To evidentně není v na?ich silách bez konceptuální, právní (resp. finanční) pomoci zvenčí. Proto brát si příklad z rodiny vyspělej?ích států Evropy není nic nesprávného a určitě nám nehrozí nějaké ?rozpu?tění? v evropských či euroatlantických strukturách.

Co nám ale určitě hrozí, je návrat do východních kryptokomunistických poměrů. Tím je uměle polarizovaná společnost bez funkčního středního stavu, demokracie bez plurality, podvázané tr?ní poměry a stále více zkorumpovaní (a tím i manipulovatelní) státní a dal?í veřejní činitelé. Dne?ní Evropa je společenstvím mno?ství výrazně odli?ených národních entit, které jsou si dobře vědomy svého vkladu do společného kapitálu jménem politická kultura. Nemají zájem nikoho pohlcovat ani přemlouvat váhající, lhostejné či ideově a morálně-psychologicky oslabené partnery.

Český stát tedy vstoupí do pří?tího století s tě?kým úkolem dovr?it přiblí?ení se základním evropským zvyklostem právním, vzdělanostním, politickým a samozřejmě ekonomickým a jiným standardům. To znamená okam?itě ře?it nízkou úroveň ústavního procesu a právního povědomí ?iroké veřejnosti. Uzavřít hranice organizovanému zločinu, změnit masmediální politiku a věnovat pozornost dezintegraci vědy a řadě oborů vysoko?kolského studia. V zemi chudé a dále tunelováním zbídačované je stát ? bohu?el ? dál rozhodujícím svorníkem a ručitelem politické i právní (ekonomické) modernizace. Období po roce 1989 sice přineslo řadu nepopiratelných politických svobod, ale nepřineslo naději na trvalou prosperitu či aspoň rovnová?ný ekonomický (měnový) vývoj. Český stát si ka?dý posun směrem do euroatlantického přístavu bezpečí bude muset tvrdě vybojovat ? nikdo na na?e frustrace, hodnotovou dezorientaci a politickou nezralost není zvědav. Na?e republika měla dost času ukázat, co dovede, a ji? to ukázala. Nezbývá ne? zatnout zuby a pracovat pro kvalitní obsazení parlamentu, soustavnou kontrolu státních představitelů soudy, parlamentem a veřejným míněním a pro důkladnou občanskou osvětu ve v?ech vrstvách na?í společnosti.

***

Petr Pithart, předseda Senátu Parlamentu České republiky

1. Poprvé od dvanáctého století jsme ve státním domě, který obýváme ji? více ne? jedno tisíciletí, sami. Býval ten dům v různých dobách vět?í i men?í, měl různá jména a vládly v něm různé re?imy. Ale v?dycky v něm s námi bydleli je?tě i jiní. Na začátku druhého tisíciletí budeme u? hledět do tváře jen na?incům. Mnozí v tom vidí výhodu: konečně sami! Já ?ádnou výhodu nevidím. Ti druzí jako spolubydlící (nikoli jen jako hosté ? jako turisté či ti, kteří si sem při?li vydělat peníze) nám toti? v?dycky bezděky nastavují zrcadlo, také abychom sami sebe lépe viděli, lépe se poznali ? jejich očima. Platí-li i pro národ sókratovské maximum ?Poznej sebe sama!?, pak jako Če?i, Moravané a Slezané jsme v posledních desetiletích (počínaje holocaustem zdej?ích ?idů) o cosi důle?itého při?li. K sebereflexi skrze ty druhé máme u? jen Romy a s těmi nám to (a jim s námi) zatím vůbec nejde. Jak by nám to také mělo jít, kdy? ka?dou dal?í fázi etnického vyči?tění vítají tak mnozí z nás s úlevou?

2. V na?ich moderních dějinách, a hlavně ?po nich?, zejména kdy? jsme se sna?ili porozumět některým na?im nezdarům, jsme dělali a? příli? často z nouze ctnost. Raději jsme se nedefinovali v politických kategoriích, to jest zavedenými (či právě nezavedenými) a fungujícími (event. nefungujícími) institucemi: státem, ústavou, právním řádem, ale čímsi ka?dopádně ?vzne?eněj?ím?. A tak u nás dosud stále převládá poněkud melodramatický (Milan Kundera by nejspí?e řekl ?lyrický?) způsob pro?ívání dějin: hodně moralizování a kultura co by projev národní du?e. Ano, kultura, nikoli civilizace. Na státu jako na instituci nám tedy a? dosud příli? nezále?elo, a tak se nemů?eme divit, ?e dosud kupříkladu pořádně nevíme, co je ústava. Nevíme toti?, ?e to není povinný ornament, který se nemusí brát vá?ně a lze jej přizpůsobovat situaci, ale smrtelně závazné, a přitom svrchovaně praktické vodítko předev?ím pro chvíle politického neklidu, a tudí? v?elikého poku?ení.

3. Stát jménem Česká republika vskutku vznikl jako to, co zbylo z Československa. Bylo to ře?ení jistě nejsnaz?í, nejméně náročné: na tě?ký úkol, který si na?i předkové s Masarykem v čele vytkli, jsme prostě rezignovali. Na mo?né geopolitické důsledky a souvislosti jsme se prostě vyka?lali. Je dost dobře mo?né, ?e jiná mo?nost vskutku nebyla, pak je ale třeba alespoň domyslet, co v?echno to znamená! ?e tentokrát ?ádný projekt, ?ádná idea, ?ádný úkol na začátku nebyl. Dokonce ani ?ádná (?česká?) otázka! Co bylo, to byl ov?em propočet, o kolik na tom budeme lépe, kdy? nebudeme muset ?ivit Slováky? A také sebevědomé uji??ování, ?e se tak konečně jako sólisté vydělíme ze střední Evropy outsidrů a zasuneme se jako první rychle a hladce do západního světa? Znovu a znovu se v této souvislosti ptám sám sebe, zda je to jen náhoda, ?e dosud nemáme k dispozici v?eobecně přijímané jednoslovné jméno pro český stát, nýbr? právě jen a jen oficiální název. ? Místo identity tedy zatím jen entita, mno?ina na?inců. ? I toto zjevné manko smyslu někteří vítají s radostnou úlevou: dost bylo přece (po?etilých) úkolů, (v?ivých) ideálů, (zavádějících) výzev? Postmodernistické kli?é je tu výrazem ani ne tak dějinné skepse, která je jistě na místě, jako právě jen rezignace. ?e mnoho úkolů se ukázalo být nereálných, řada ideálů ?e selhala a ?e mnohé výzvy byly zneu?ity? No a co?

4. Ptáte se, zda příčinou podlomení ústavněprávních jistot, a vůbec znehodnocení pojmu spravedlnost není to, ?e se ?přijala teze o právní kontinuitě s komunistickým re?imem?. Nejen ?e nevím, ?e by se kdy taková teze přijala, nevím ani, co by obná?ela, a hlavně nikterak nevím, jak by se prakticky provedla. Obávám se, ?e je to prázdná fráze, která se čas od času objevuje jako rádoby v?evysvětlující výmluva či výtka: djó móře, kdyby u nás bylo móře? Zato s jistotou vím, ?e u nás v listopadu 1989 ?ádná revoluce nebyla, proto?e tehdy u? na ni bylo beznadějně pozdě. Do?lo jen k vyjednanému předávání moci, která abdikovala sama. ? Jaké tedy dramatické, dejme tomu ?diskontinuitní? změny? Ty by právě předpokládaly revoluci. Ale to bychom museli vyjít na náměstí v desetitisících, a hlavně o nějaký ten rok dřív, jako třeba Poláci či Maďaři. Kdybychom se toti? s mocí riskantně utkali, a ne vyčkávali, a? sametový plod definitivně uzraje, toti? jako ?ti poslední před Rumuny?, měli bychom více sebevědomé síly a hlavně klidné (nemstivé) rozhodnosti ke změnám. I kdy? ani tehdy bychom nemohli měnit v?echno (tj. rozhodnout se pro ?diskontinuitu?).

5. Český stát se zatím opravdu nepodařilo udělat malým, zato v?ak silným, nýbr? velkým a slabým (Václav Havel v Rudolfinu). K takovému státu cítí lidé leda to, co k berňáku: směs nedůvěry a nechuti. Masarykova poválečná výzva k ?odrakou?tění? (tj. k tomu, abychom se zbavili negativistického vztahu k vlastnímu státu) jako úkol stále trvá, je v?ak náročněj?í a tě??í o v?echna ta desetiletí, kdy se ?ná?? stát s tím rakouským ani nemohl poměřit? Poslední léta je třeba k těm ztraceným desetiletím bohu?el spí?e přičíst ne? odečíst. To je ov?em velmi nemilé překvapení ? důsledek selhání předev?ím současných politických elit.

6. Český stát v?ak pomalu vyrůstá, snad se dokonce začíná etablovat, ale zezdola, ze samosprávy a z místní správy: vyrůstá na obecních úřadech, na radnicích, zítra na krajských zastupitelstvích. Vyrůstá toti? tam, kde je více věcnosti, a tedy více prostoru k obecnosti, k občanskosti, a kde je proto méně stranickosti. Politické strany vskutku jaksi notoricky neumíme a stranickost si pleteme s dohazováním výhod pro straníky. Stát rostoucí seshora je zatím spí?e jen nočním hlídačem, který podřimuje (anebo schválně přivírá oči), či pra?ským ministerským úředníkem, který čeká na provizi či na pokyn z příslu?ného stranického sekretariátu (jistě?e to neplatí o ka?dém úředníkovi!).

7. Přese v?echno, co se zatím nedaří, jsme po osmi letech nakonec právě se ?středoevropskými outsidry? Poláky a Maďary, a navíc je?tě se Slovinci, Estonci a Kypřany, na cestě do bezpečněj?ího (NATO) a bohat?ího (Evropské unie) světa euroatlantického Západu. Zejména cesta do Evropské unie v?ak nebude krátká a bude dost bolet: bude bolet o to víc, oč více budeme chtít být jen netrpělivými pasivními konzumenty bezpečí a blahobytu a o co méně do těchto uskupení vneseme svého osobitého, českého, moravského a slezského. Měl by ten ná? přínos tentokrát konečně souviset ji? nejen s kulturou, ale také s civilizací.

***

Václav Klaus, bývalý ministerský předseda
a předseda Občanské demokratické strany

Přiznávám se, ?e mám určitý problém s redakční úvahou, kterou otevíráte tuto diskusi. Nesdílím vá? pocit, ?e současnou existenci na?eho státu provází pocit provizoria či jakési nezakotvenosti na?í státnosti. Předesílám, ?e tomuto problému ? takto nastolenému ? ?patně rozumím.

V?dy jsem jen obtí?ně chápal pokusy znovu zahajovat diskuse z počátku tohoto století o smyslu na?í historie a na?í státnosti, pokusy hledat vy??í smysl její existence, vymý?let zvlá?tní ?vy??í? hodnoty a ideje, na nich? by měla tato státnost spočívat a je? by český stát nějakým zvlá?tním způsobem zdůvodnily a ospravedlnily.

Domnívám se, ?e je tato otázka pseudoproblémem, a proto nejsem překvapen, ?e velkou část veřejnosti podobné disputace nechávají zcela chladnou.

Česká státnost má tisíciletou historii a tradici a její moderní podoba úzce souvisí s pojetím národa, které se vytvořilo ve století minulém, které se politicky prosadilo ve století na?em a které pře?ívá ve vědomí velké vět?iny na?ich občanů i dnes. V důsledku tohoto historického vývoje je dne?ní Česká republika národnostně velmi homogenním celkem. Rozhodující vět?inou populace je přijímána jako přirozená a nezpochybňovaná entita, která občanům zaji??uje jejich národní i individuální existenci.

Nikdy jsem se ve svém ?ivotě nesetkal s tím, ?e by byla samostatná česká státnost chápána občany na?í země jako provizorium. Naopak. Na?e historie ? právě v tomto století ? naznačuje, ?e je existence České republiky občany pova?ována za základní jistotu a ?e ka?dé ohro?ení či naru?ení na?í suverenity představovalo pro v?echny z nás hluboké národní trauma a ?e byl boj za obnovení státnosti či plné suverenity tím nejpevněj?ím společným jmenovatelem, který dokázal sjednocovat i velmi protichůdné politické a společenské síly.

Samotná existence české státnosti je hodnotou sama o sobě, hodnotou stálou a nezpochybnitelnou, hodnotou, která nepotřebuje dal?í ospravedlňování. Hledání vy??ího smyslu státnosti pova?uji za dobovou zvlá?tnost počátku tohoto století, kdy rozpad tři sta let trvajícího habsburského soustátí znamenal zásadní změnu pohledu na zaji?tění budoucnosti na?eho národa a na ?ir?í, ideové zdůvodnění na?í samostatné státní existence.

Výsledkem tehdej?ích diskusí byl mýtus, který opřel českou státnost o demokratické a humanistické ideje a tradice, mýtus, který zanechal v českém politickém my?lení i společenském vědomí hluboké stopy a který měl významnou roli i v obnovení demokracie na počátku devadesátých let. Nicméně, ani tento mýtus nebyl schopen ochránit na?i zemi před podlehnutím totalitní ideologii, s ní? se ve své době výrazná část na?ich spoluobčanů ztoto?nila.

Jsem přesvědčen, ?e dne?ní český stát podobné mýty vytvářet nepotřebuje, ?e není provizoriem a ?e se nepotřebuje opírat o ?ádný ?vy??í? smysl. Smysl české státnosti je stejný jako smysl státnosti dánské, nizozemské či portugalské. Český stát existuje a jeho existence není zpochybňována ani zevnitř, ani zvněj?ku. Česká státnost nevznikla v roce 1993. Její kořeny sahají do hlubin raného středověku, a bude zřejmě je?tě dlouho pokračovat. Za tato dlouhá staletí se ideový svět, sdílené hodnoty a lidské aspirace měnily mnohokrát, česká státnost v?ak existovala stále. Nepochybně tomu tak bude i v budoucnu.

Zmiňujete právní kontinuitu s komunistickým re?imem s argumentem, ?e to po?kozuje mravní autoritu na?eho dne?ního demokratického státu. Nesouhlasím. Je stra?ně o?idné vyná?et silné soudy z oblak morálně ideové abstrakce. Problém právní kontinuity s komunistickým re?imem je problémem nikoliv převá?ně mravním. Je problémem navýsost praktickým. Netýká se jenom potrestání či nepotrestání vlastizrady, týká se čtyřiceti let ?ivota země, který není mo?né ? právně ani jakkoli jinak ? jednodu?e anulovat. Odmítnutí právní kontinuity s komunistickým re?imem a právní znejistění ?ivota lidí v této zemi, které by z toho plynulo, by důvěru občanů ve stát naru?ilo daleko fatálněji ne? potrestání toho či onoho důchodce. V oněch čtyřiceti letech zde toti? neproběhly pouze vlastizrady a zločiny, zde ?ily, rodily se a umíraly miliony lidí se svými obyčejnými ?ivoty, které nikdo zru?it či změnit nemů?e a které ?ádné právní kličky nemohou přepsat do nějaké mravněj?í či morálněj?í podoby.

Dnes se potýkáme s mnoha potí?emi a fungování právního státu či vlády zákona se prosazuje jen obtí?ně. Ano, to je ná? dne?ní problém, stejně jako je problémem nízká efektivnost na?í ekonomiky ve srovnání s vyspělými zeměmi, stejně jako je problémem nízká kvalita ?ivotního prostředí a mnoho dal?ích. Jsou to problémy, které se s vět?ími či men?ími úspěchy sna?íme ře?it. Neexistují ?ádné snadné cesty, jak se jich zbavit, jak přeskočit na?í minulost a jak vstoupit ? bezbolestně a přímo ? do jakéhosi dokonalého světa. Toho nedosáhneme nikdy. V?dy se bude společnost potýkat s nejrůzněj?ími problémy a v?dy bude zaznamenávat dílčí úspěchy či neúspěchy.

Je to mo?ná v?echno velmi přízemní a prozaické, někomu se to tak jistě zdát bude, ale jsem přesvědčen, ?e státnost ?ádný smysl a cíl svého směřování mít nemá. Navíc si nepřeji, aby někdo takové směřování celé národní pospolitosti formuloval a aby je vnucoval ostatním. Historie ví, ?e největ?í tragédie lidstva napáchaly ideologie aspirující na univerzálnost a ohánějící se nejvzne?eněj?ími, ?nejhumánněj?ími? záměry.

Státnost země je zabezpečena právě tehdy, kdy země funguje, kdy se v politické či ekonomické oblasti mů?e spolehnout na spontánní aktivitu svých občanů, kdy ke svému sebevědomí nepotřebuje konstruovat mýty a za?ti?ovat se jakýmsi vy??ím posláním. V takové sebevědomé, realistické a stabilní společnosti bych ?ít chtěl. Chtěl bych ?ít ve společnosti, která je otevřená a neideologická, ve společnosti, která důvěřuje svým občanům.

Přes v?echny nářky, problémy, spory a střety u nás taková společnost vzniká. Nepodlehneme-li svodům velkých slov, odoláme-li hlasatelům příli? vzne?ených cílů a ideálů, které slibují učinit nás lep?ími a ??astněj?ími, budeme snad jednou v budoucnu stabilní a normální zemí.

29. prosince 1997

***

Martin Mejstřík, ?éfredaktor revue KAVÁRNA AFFA, publicista

S čím český stát vstoupí do pří?tího tisíciletí, je?tě uvidíme. Zbývají je?tě dva roky a leccos se dá je?tě změnit. Situace, ve které nyní ?ijeme, je v?ak na pová?enou. Nezdá se mi, ?e by pro současnou českou společnost hrála nějakou významněj?í roli deziluze z roku 1938, respektive 1948, 1968, a nezdá se mi dokonce, ?e by české země trpěly nějakým zásadněj?ím komplexem z rozdělení Československa. Domnívám se, ?e vět?ina národa bere rozdělení bývalého státu jako nutné zlo ? sentiment a upřímné slzy byly a jsou na obou stranách, vět?í míra zodpovědnosti v?ak le?í na Slovácích. Če?i měli roku 1993 jedinou mo?nost ? ustoupit a ?dát? Slovensku svobodu a nezávislost (tě?ko ?ít ve společném státě s někým, kdo se cítí nesvoboden), nebo se pokusit zachránit společný stát násilím. To znamená ? poslat na Slovensko tanky. V tom, ?e na Slovensko české tanky nedorazily, mohl by někdo spatřovat opětovné selhání Čechů ve věcech státnosti (viz roky 1938, 1948 a 1968) ? domnívám se v?ak, ?e tentokrát ?lo opravdu o jiný případ?

Zlomový rok 1989 a zejména očekávání, dovolím si odhadovat, ?e drtivé vět?iny národa, která jsme do změny re?imu a budování nového demokratického státu vkládali, a to, co z těchto představ a očekávání zbylo koncem roku 1997, zdají se mi pro budoucnost českého státu důle?itěj?í ne? v?echna traumata ne sice nevýznamná, nicméně vpravdě historická.

Prostor (dr. Hanu?) říká, ?e ?ačkoliv jsou základy tohoto státu vratké a nezpevněné, společenská diskuse o problémech české státnosti a hodnotách, na nich? by měla spočívat, se nekoná?? Úvodem připomenu dvě věci, které objektivně ovlivnily dal?í vývoj, a to mo?ná více, ne? jsme si na jaře 1990 dokázali připustit:

1. Otevřená společnost = občanská společnost; čtyřicet dva let komunismu nás v?ak odnaučilo odpovědnosti sama za sebe, nato? za stát a jeho budování. Velmi rádi jsme tedy svěřili osudy na?eho státu do rukou politiků a více se o ně nestarali. Dále ? občanská společnost je společností, která vychází ze svobodného sdru?ování a shroma?ďování občanů, vy?aduje přirozený vznik zájmových a profesních sdru?ení, která mají daleko vět?í ?anci ovlivňovat ?ivotaběh ne? činnost samojediného, by? odvá?ného a energického občana. Tedy roku 1990 jsme teprve začali budovat občanskou společnost. Ačkoliv jsem byl sám někdy v letech 1992?1993 roztrpčen neexistencí nějaké vy??í ideje českého (resp. československého) státu, s odstupem doby se mi zdá, ?e to nemohlo být jinak a ?e nás tato diskuse je?tě čeká.

2. Druhou velkou brzdou nějakých vět?ích celonárodních diskusí byla situace, ve které se občané ocitli ? nevídané změny majetkoprávních vztahů, polarizování společnosti na majetné a nemajetné, na pravicově, levicově i jinak smý?lející, na vlastníky bytů a ty, kteří začínají mít problémy ? atd., atd. Radikální změny s sebou samozřejmě přinesly (nejen) sociální nejistoty. Občan měl v prvních letech opravdu co do činění sám se sebou.

Dal?í příčiny neexistence zásadněj?í ideje státu naznačuje Prostor sám a já jen souhlasím. Ov?em předesílám, ?e některé věci jsem byl schopen ?rozklíčovat? a? nyní, s určitým odstupem. Obecně řečeno, ná? ?pochod do Evropy? (heslo nejen Klause, ale i Havla) se stal onou zástupnou ideou předhozenou lidu, který se jí s úlevou chopil a zároveň vzápětí hodil za hlavu. Abstraktnost této ideje občana přímo vybízela k tomu, aby v?e nechal na politicích. Brzy jsme začali nará?et na problémy, které se začaly občanů přímo a někdy bytostně dotýkat. V?ichni jsme souhlasili s tím, ?e ?budujeme první stát?. Navázání na legislativu státu komunistického, ?tlustá čára? za minulostí, posléze benevolence vůči evidentním kriminálním činům v zájmu ?nakopnutí? tr?ní ekonomiky (Klaus a jeho nerozli?ování ?pinavých peněz), trapnost, s jakou jsme přistoupili např. ke druhému a třetímu odboji (vetování zákona o ?ocenění? ? v původní verzi ?od?kodnění? ? účastníků zahraničního odboje), a naopak neuvěřitelná lehkost, se kterou nový stát ocenil propou?těné estébáky atd., to, dovolím si konstatovat, otřáslo du?í obyčejného českého člověka více ne? vzpomínka na Mnichov. Klausův pragmatismus a Havlovo plané moralizování v lidech pomalu utlouklo naději, se kterou jsme v roce 1990 začínali. Budování státu se scvrklo na pouhapouhou ekonomickou prosperitu, je? se ov?em dále zú?ila na prosperitu nečitelných firem a fondů. Sen o ba?ovské cestě k hospodářskému úspěchu, kde vítězí vůle, nápad a poctivé úsilí, vzala velmi záhy za své. Čekali jsme budování státu od středního stavu, dočkali jsme se tiché podpory mafií. Jistě ? mnozí namítnou, ?e spí?e ne? o záměr ?lo ze strany vlády o nezku?enost, neschopnost úředníků etc. Mo?né to je, sedm let po převratu jsem těmto omluvám mocných v?ak přestal věřit.

Připomenu je?tě jeden aspekt ? selhání intelektuálů. Zpočátku jsme podlehli vesměs iluzi, ?e jsme schopni účastnit se řízení státu, co? se dalo dobově vysvětlit i omluvit. Koneckonců, vět?ina intelektuálů a umělců se brzy z politiky stáhla, nebo v praktické politice vyhořela (Občanské hnutí). Je nesporné, ?e pro vývoj země hrála nezastupitelnou roli Charta 77. Zcela přirozeně ale nesehrála (jak asi mnozí, včetně mne, doufali) nijak významnou roli po roce 1989. Co se státu a státnosti týče, vnesl naopak bývalý disent do pojetí státu a jeho směřování docela pěkný zmatek. Havel hovořil o první republice a T. G. Masarykovi. Jiní vzápětí ideu první republiky ?mahem smetli, poukazujíce mj. na problémy národnostní, nacionální a zejména na ?neblahou? roli dr. Bene?e, který přece předal vládu komunistům (a aby toho nebylo málo, byl navíc agentem KGB). Bez ?rámů nezůstal ani Hus, nato? husité. Katolická církev vycházela v oněch nemnohých úvahách o českém státu lépe, sama si v?ak vzápětí ublí?ila některými necitlivými restitučními causami. Celá debata byla by se dala snad zachránit jednoznačným oceněním (mravním i hmotným) účastníků boje za svobodu republiky, a? ?lo o první, druhý nebo třetí odboj, celé úsilí v?ak dopadlo, jak popsáno vý?e. Nositeli idejí mravnosti, vlastenectví a neměnných lidských mravních hodnot bývali je?tě sokolové a skauti ? zatímco obě organizace bojovaly o majetek zabavený jim kdysi bol?eviky a a? do roku 1990 vyu?ívaný SSM (Svazem socialistické mláde?e), případně ČSTV (Československým svazem tělesné výchovy), Mohorita v poklidu rozhýbával český kapitalismus a jeho kolega Ulčák, zodpovědný za majetek bývalého SSM, najednou ?ádný majetek nemohl najít. Etc., etc. Stručně ? Klausův pragmatismus zvítězil a mnozí věřili, ?e tomu prostě jinak být nemů?e: Nejdříve hospodářská prosperita, to ostatní přijde.

Propásli-li jsme kdy ?anci navázat na imperativ Masarykovy republiky, bylo to v momentě, kdy jsme ustoupili Klausovu pragmatismu a nechali se omámit vidinou rychlého vstupu do Evropské unie, kde na na?eho Masaryka stejně nikdo zvědavý nebude.

Kam tedy putujeme? Jaký stát budujeme?

Jsem optimistou a domnívám se, ?e na odpovědi dojde. Koneckonců ? poslední otřes na na?í politické scéně dává (paradoxně) jistou naději. Na druhou stranu si nemyslím, ?e problémy s vlastní identitou mají jenom Če?i. S vlastní identitou zápasí celá euroamerická civilizace, co? je myslím problém daleko hlub?í a nebezpečněj?í ne? zmatek v hlavách deseti milionů Čechů, Moravanů a Slezanů. Osobně vidím nebezpečí v tzv. postmoderní filozofii, postmoderním přístupu k ?ivotu a světu. Pevně věřím, ?e se po v?ech excesech dostaneme zpět tam, odkud jsme vy?li: ke kořenům civilizace vycházející z desatera, tedy z morálky ?idovsko-křes?anské kultury. Mimochodem ? zpočátku Klaus hovořil o konzervativní straně, tedy straně, která měla vycházet právě z hodnot a tradic křes?anských. Později se ji? o konzervatismu nezmiňoval ? nahradil jej liberalismus (a pragmatismus). Ač nejsem politolog, jeví se mi značný rozdíl mezi oběma pojmy. Podobný shledávám mezi křes?anstvím a postmodernou.

To?, zde vidím východisko ? křes?anství, zákon, pokora. Úcta! Hrdost a decentralizace.

Co se týče Evropy ? domnívám se, ?e není kam spěchat. Z Evropy jsme nikam neode?li, a hovoří-li se o Evropské unii, ujasněme si nejdříve sami, co jsme, co chceme, a teprve pak přemý?lejme o tom, co mů?eme Evropě dát a co přinese Evropa nám. (Pomíjím zde otázku bezpečnosti, to je jiná kapitola.) Obecně si myslím, ?e má Evropa dost starostí sama se sebou, a pokud se zatím jedná pouze o ekonomických výhodách či nevýhodách, zdá se mi to dosti málo na ideu unie evropských států.

V roce 1994 jsem Václavu Havlovi řekl, ?e to, co bychom mohli Evropské unii přinést do vínku, by mohla být konstituční monarchie. A trvám na tom.

***

Michal Semín, ředitel Občanského institutu

Občanské probuzení z přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo pro mnohé z nás zcela mimořádnou historickou událostí. V průběhu dal?ích let se v?ak nutně musely projevit i tendence a sklony, kterými se česká společnost vyznačovala v předchozích desetiletích. Zji?tění, ?e po politickém zvratu nenásledovalo období v?estranného rozkvětu, by nás proto nemělo zaskočit. Společenský vývoj do značné míry kopíruje převládající motivy z individuálních ?ivotů, a tak není divu, ?e se osobní touha po materiálním blahu, ztělesněná snahou obklopit se přepychem západních demokracií, velice brzy projevila převahou ekonomistního uva?ování v oblasti veřejného ?ivota. Na toto téma se ji? vyslovili mnozí če?tí vzdělanci a tak si raději budu v?ímat jevů, které jsou podle mého názoru více přehlí?eny.

Ka?dou politickou společnost spoluutvářejí ideje předpolitické povahy. Současné rozpaky nad politickou situací v zemi jsou doprovázeny pocity znechucení, defétismu a rostoucí apatie, jako by sféra politiky plně pohltila veřejný ?ivot. V tradici křes?anského Západu v?ak lze rozpoznat motiv duchovního rozměru, který není s politikou v úzkém slova smyslu identický, a přesto je schopen veřejnému ?ivotu udělit základní tón i rytmus. Také pro českou společnost a český stát je revitalizace tohoto předpolitického vnímání skutečnosti předpokladem lep?í budoucnosti. Neumím si představit, ?e bychom mohli vytvořit po v?ech stránkách prosperující společnost, pokud se jako jednotlivci i jako celek nedoká?eme přihlásit k my?lenkám, ze kterých jsme duchovně vyrostli. Stručně a krátce: je třeba učinit z nábo?enství opět věc veřejnou. Moderní liberálové a později komunisté vehnali duchovní ?ivot do hranic přísně vymezených soukromým ?ivotem. Také dne?ní dobu vyznačuje motto věř si, v co chce?, ale na veřejnost to netahej. Nábo?enské přesvědčení je ztoto?ňováno se subjektivismem víry a takto podmalované motivy a představy o lidském ?ivotě nelze aplikovat ve veřejné sféře. O duchovní vyprahlosti této doby byly také popsány stohy papíru, stejně je tomu v případě receptů na téma co s tím. Takřka unisono se zaříkáváme před prorůstáním nábo?enství do politiky, v míře znásobené jde-li o církev, obzvlá?tě katolickou. Ani já si pochopitelně nepřeji, aby se katolická církev chopila politiky a přesunulo se centrum politické moci ze Strakovky na Hradčanské náměstí. Co v?ak vidím jako nezbytné, je vět?í spolupráce moci světské a duchovní. Jaké jsou předpoklady této spolupráce? Nelze očekávat jakýkoliv pokrok bez změny převládajícího étosu ve společnosti. Bez mnoha individuálních konverzí není v?ak tato proměna mo?ná. V této souvislosti je třeba říci, ?e se církvi pastoračně nedaří. Je to v?ak takovým překvapením, kdy? i ona vyklízí pole jiným typům religiozity pod rou?kou ekumenismu a nábo?enské plurality? Nejsou společné ?meditace? kardinála Vlka s dalajlámou a příslu?níky jiných nábo?enství ve svatovítské katedrále spí?e znamením nábo?enského indiferentismu ne? čímkoli jiným? Proč se stát katolíkem, kdy? mohu svůj vztah k Bohu legitimně vyjadřovat také zcela jinou formou religiozity? Toto v?e podstatně přispívá k institucionalizaci přesvědčení, ?e nábo?enství je pouze věcí soukromou a jako takové smí ve veřejném ?ivotě figurovat pouze tehdy, rezignuje-li na svou obsahovou výlučnost. Po?adavkem doby se zdá být vznik a propagace nového globálního nábo?enství, slepeného z jednotlivých dílců nábo?enství historických. Jde o jednu z největ?ích výzev křes?anské civilizaci, nebo? ta vyrostla na my?lence univerzality a ne globality, ne lidského, a tedy nitrosvětského synkretismu, ale zjeveného nábo?enství. Před tímto cizorodým vlivem nejsou imunní ani če?tí křes?ané.

Z tohoto konstatování je zřejmé, ?e pro zlep?ení vztahů světské a duchovní moci v Čechách a na Moravě nebude zapotřebí pouze změna postoje dr?itelů meče světského, ale také duchovního. Někomu by se mohlo zdát, ?e někteří če?tí politici, v čele s Havlem, vycházejí potřebě o ?zduchovnění? na?eho veřejného ?ivota vstříc. Vzhledem k předchozím postřehům jsem v?ak nucen konstatovat, ?e Forum 2000 a v?echny příbuzné aktivity současného českého prezidenta spadají do kategorie vzniku tohoto nového, globálního nábo?enství. Dvojznačný jazyk těchto konferencí bohu?el nepřispívá zdravé duchovní orientaci veřejnosti ani rozvoji kritického my?lení, kterého je v dne?ní době zapotřebí v míře zvý?ené.

Osud českého státu, zdá se mi, nepadá ani s Klausem, ani s Havlem, ani s českou korunou či Evropskou unií, ale s tím, jak si česká společnost přerovná svůj vztah k Bohu. A to ne k bohu-horizontu, bohu-duchovní dimenzi, ale k jednomu Bohu ve třech osobách, Bohu Otci, Bohu Synu a Bohu Duchu svatému. Základní povinností a smyslem lidského ?ivota i lidské společnosti je takového Boha chválit a z celého srdce svého milovat. Národ, který na Boha ka?le, bloudí.

Abych přede?el námitce, ?e volám po teokracii a černé totalitě, činím následující vysvětlení. Moc duchovní a moc světská musí zůstat odděleny. Identita obou mečů, typická například pro islám, nemá v křes?anské civilizaci místo. Moc pozemská usiluje o blaho obce, moc duchovní o spásu du?í. Ačkoliv se v některých bodech obě moci prolínají, jejich podstatná odli?nost tím není naru?ována. Nábo?enství přispívá k mravnosti a mravnost k obecnému dobru. Je proto povinností obce-státu nábo?enství chránit a podporovat. A co je podstatné, nadále zůstávat společností sekulární, toti? časnou.Vylučuje tento model demokracii? Nevylučuje, pouze v?ak za předpokladu, ?e demokracie bude formou vlády zalo?ené na institucích zákona, porady a participace občanů na politickém rozhodování a nikoli na ideologii ?vůle lidu?. Ka?dá vláda (moc), i demokratická, pochází shůry. Vláda výlučně legitimovaná lidem a jeho momentálními preferencemi je předstupňem k politické tyranii, čeho? jsme ve 20. století byli a? příli? zúčastněnými svědky.

Česká společnost v období sebehledání a své vnitřní strukturace bude muset zohlednit také tyto mimo-lidské nároky, jinak ji čeká pouze prohloubení stávajících nejistot o sobě samé.

***

Miloslav Bednář, filosof

Mám za to, ?e Českou republiku její občané pokládají za samozřejmost vzniklou z Československé republiky a jejích původních demokratických dějin. Taková představa je neuspořádanou směsicí matně povědomých československých tradic, do nich? dlouhodobě zasáhl komunistický totalitní re?im. To se konkrétně projevuje na současném neutě?eném stavu českého občanského vědomí. Pokusme se proto zodpovědět si otázku, co v této záva?né souvislosti znamená nyněj?ích osm let postkomunistické svobody a demokracie:

a) Pád komunistického totalitního re?imu dal vzniknout masovým nerealistickým nadějím v?eobecného smíření a brzkého, zejména materialisticky pojímaného ráje západního státu blahobytu.

b) Následný rozpad Československa ale drasticky předvedl, ?e postkomunističtí občané nejsou andělé a postkomunistické dějiny nebudou procházkou rů?ovým sadem. První přirozenou reakcí bylo semknutí českých voličů kolem politického programu pravicové vlády Václava Klause. Postupně se v?ak ukázalo, ?e účinná náprava po čtyřicet let pěstovaných totalitních návyků znamená přinejmen?ím stejně tak dlouhé období jejich odnaučování.

Pravicová Klausova vláda se mohla za takových drsně nepříznivých podmínek udr?et jen ostudným kompromisem s totalitně socialistickými zvyklostmi valné části obyvatelstva. Odtud plyne, ?e současný respekt ke státním institucím České republiky se projevuje hlavně jako kombinace strachu, jemu? jsme navykli za komunismu, a na druhé straně nevázaného rebelského odporu k jakékoliv autoritě. Tím si vysvětluji pocit jakéhosi provizoria, s ním? zatím občané Českou republiku spojují.

To na druhé straně znamená, ?e tradice my?lenek a ideálů, z nich? se zrodila česká státnost ? Československá a nyní Česká republika ? a je? ji přirozeně podmiňovaly a podmiňují, jsou zatím pro českou veřejnost velkou neznámou. Jejich aktuálně pojatá obnova jako vlastní zdroj státní a občanské existence je základní podmínkou trvale ?itého respektu k Ústavě České republiky, na?emu právnímu státu, jeho vnitřní a zahraniční politice a k souladnému a souvislému občanskému ?ivotu. Zde má nenahraditelné a klíčové symbolické místo státní svátek České republiky 28. října a potřeba důrazně a plně o?ivit jeho vlastní, demokraticky aktuální smysl. Mám na mysli českou a československou státní ideu, je? vyjadřuje ústřední poslání českého evropanství. Jejím základem je uznání nezaměnitelnosti individuí, je? se vyznačují mravně zalo?eným názorem na ?ivot a svět. Podle toho, jak úspě?ně se tento cíl bude celkově a v jednotlivostech naplňovat, stane se Česká republika opravdu stabilní a perspektivní demokracií, její? stanoviska a činy budou v podstatném smyslu příznivě ovlivňovat dějiny demokratické civilizace.

Vědomí nezbytnosti takto tradičně a právě tak aktuálně pojatého základu české státnosti se teprve zvolna probouzí. Po čtyřiceti letech komunistické totality a s nimi spjaté intelektuální dezorientace z náhlé svobody se není čemu divit. Občansky a státně rozhodující vůle znovu vytvořit a rozvíjet tradici české státnosti mů?e vzejít pouze z občanského konsenzu. Poučená, věcně probíhající diskuse o tradici vlastní státnosti a z ní vyplývající prozíravé rozhodování jsou nezbytným počátkem a vlastní náplní české státnosti nejen dnes, nýbr? i v nadcházejícím tisíciletí.

Předpokladem takto pevně zalo?ené budoucnosti České republiky je poctivé vyrovnání s vlivnými traumaty Mnichova 1938, února 1948, srpna 1968 a rozdělení Československa v lednu 1993. Připomínané osudové chvíle na?ich dějin mají základního společného jmenovatele. Je jím neschopnost politických elit dostát dějinným výzvám, je? představovaly zásadní, bezprostřední ohro?ení svobodné a demokratické státní existence.

Na tom nic nemění skutečnost, ?e rozdělení státu na přelomu roku 1992 a 1993 proběhlo v situaci, kdy se mu po volbách v roce 1992 ji? nedalo pozitivním způsobem zabránit, nekrvavou cestou. Zejména proto se Česká republika zrodila ve znamení nechtěného zakladatelského rozhodnutí jako volba men?ího zla, kdy kvůli neschopnosti polistopadových československých vlád na Slovensku převládli taměj?í dědicové komunismu a fa?ismu v demokratickém kostýmu. Proto je vznik České republiky 1. ledna 1993 mravním opakem tvůrčího, celoevropsky orientovaného zalo?ení Československé republiky T. G. Masarykem v roce 1918 a nutně zůstává v jeho stínu. Úkolem České republiky tedy je zvládnout prekérnost svého zrodu pozitivním způsobem. Jinými slovy, politický význam České republiky by měl dosáhnout úrovně Masarykova zakladatelského záměru, aby skutečně dostál duchovně a mravně zakotveným tradicím české státnosti.

Základním předpokladem dosa?ení tohoto nezbytného cíle je překonání záva?ných důsledků vícegeneračního ovládání a znetvoření české společnosti komunistickým totalitním re?imem. Pouze tehdy lze eticky věrohodně zalo?it ústavní demokracii České republiky jako občany niterně uznávaný právní stát. Základy právního vědomí se musí zbavit občansky destruktivního právního pozitivismu a s ním spřízněného samoúčelného, duchovně indiferentního liberalismu. Nyní takový perspektivní přístup k základům právního státu prosazuje jen Ústavní soud České republiky. Proto se dostává do záva?ných sporů s obecnými soudy a s vy??ími soudními institucemi, je? si kvůli za?itému komunistickému znetvoření právního my?lení této právní nutnosti nejsou vědomy a vehementně se jí vzpírají.

Je zřejmé, ?e dne?ní pseudopolitická byrokratická praxe pouhého zaji??ování ?ivota státních institucí ze dne na den vznikla jako důsledek politického patu povolební situace v roce 1992. Rozhodnutí České republiky plně se začlenit do euroatlantických struktur demokratické civilizace tím spí?e nelze chápat jako pasivní ?rozpu?tění? v zaji??ovací síti, nýbr? jako zásadní povinnost přispět novou duchovní energií a praktickým, eticky zalo?eným jednáním v celoevropském, euroatlantickém a světovém významu. Jedině takto zalo?ený občanský ?ivot a jeho nesporné politické důsledky dávají vlastní smysl na?í státní existenci v nadcházejícím třetím tisíciletí.