Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

2. Po zhroucení železné opony se v nových politických podmínkách nabízí možnost důkladnějšího srovnání české a rakouské společnosti. V časopise Nová Přítomnost (5/1996) pološil Erhard Busek otázku česko-rakouských paralel. Existují podle vás problémy v politickém, společenském, kulturním a duchovním životě, které by měly obdobu v sousední zemi, případně by svědčily o společných "středoevropských" obtížích a sklonech (problémy s identitou, xenofobie, potíže v účtování s minulostí apod.)?

3. Česko-rakouské vztahy prošly v uplynulých padesáti letech různými fázemi. Na které zkušenosti by bylo vhodné navazovat, co pokládáte za pozitivum a co naopak za největší překážku v těchto vztazích?

***

Co mají české a rakouské dějiny společného?
Evropa a "polo-Asie"

Georg Breuer

***

Naše společné dějiny jsou především, i když ne výhradně, dějinami utlačování Čechů v habsburské říši. Velká část původně české šlechty byla za třicetileté války Habsburky vyhnána nebo vyhubena. To přirozeně zpomalilo české národní uvědomování, ale současně, i když to může znít paradoxně, to usnadnilo provádění reforem, jež měly odstranit staré feudální struktury.

V Maďarsku a Polsku byl národně zabarvený odpor proti vídeňskému centralismu veden domácí šlechtou. Byl to současně zápas za udržení jejích starých polofeudálních privilegií, a ovšem také proti sociálním a politickým reformám "osvíceného absolutismu" Marie Terezie a Josefa II. Tato šlechta měla velmi málo pochopení pro požadavky velké většiny obyvatelstva, jimiž byli tehdy sedláci. Pro jiné, jimi ovládané národnosti, jako byli Chorvaté, Slováci, Ukrajinci a další, ještě méně.

Habsburkové nebyli dost silní, aby prosadili své reformy proti tomuto odporu. Proto zbytky těchto polofeudálních poměrů přetrvaly v Maďarsku a Galícii až do našeho století. Rakouský spisovatel Karl Emil Franzos, pocházející z Bukoviny, označuje v jedné své knize, jež vyšla roku 1876, tato zaostalá území na východě habsburské říše a v sousedních zemích jako "polo-Asii".¹ Naproti tomu se tyto habsburské reformy uchytily v Rakousku a v českých zemích. Byla zde silná industrializace a už v minulém století také skutečně svobodní sedláci. Tato část habsburské říše patří podle spisovatele Franzose k "Evropě". "Ubrusy v nádražních restauracích v Dolních Rakousích a na Moravě jsou čisté," píše v jednom fejetonu o cestě z Vídně do Černovic. Selské domy mají okna, "skutečně skleněná okna". "Selské děti nosí boty!" To už byly vymoženosti, které tehdy v oné "polo-Asii" neexistovaly.

To je pravděpodobně to nejdůležitější, co měly naše národy v minulosti společné a co působí v sociálním klimatu obou zemí dodnes.

Velkoněmecká říše - rok 1848 a později

České národní hnutí se vyvinulo teprve v průběhu 19. století. Jeho vůdčím elementem byla především občanská inteligence. Byla mnohem demokratičtější než v Polsku nebo Maďarsku, ale její usilování mělo také mnohem menší efekt. Scházely jí politické zkušenosti a schopnost prosadit se, kteréžto vlastnosti nechyběly oné "polo-asijské" šlechtě, uvyklé vládnout.

V roce 1848 chovalo levě orientované měšťanstvo v Německu a Rakousku velké sympatie pro národní hnutí v Itálii, Maďarsku a Polsku. Ve vídeňských novinách Constitution vyšel už 8. dubna úvodník pod titulem "Nikoli vzhůru do Itálie! Tady zůstaňme!" V jednom z dalších čísel uveřejnily noviny "Píseň dezertéra", jež začínala slovy: "Nechceme dobývat svobodnou vlašskou zem." když měly být rakouské oddíly v říjnu vyslány do Maďarska, povstal rakouský lid, obsadil mosty, zaútočil na ministerstvo války a jeho ministra pověsil na sloup pouliční lucerny.

Požadavky Čechů naproti tomu nenalezly pochopení. Ti tak zvaní "velkoněmci" roku 1848 snili o zřízení demokratického Německa pod vedením Rakouska, kterému by také samozřejmě měly patřit dvojjazyčné české země, které už staletí před začleněním do habsburské říše byly součástí "Svaté říše římské národa německého". Také v jednom čísle New York Daily Tribune ročníku 1851-1852 se objevila série článků o roce 1848 v Německu, uveřejněná pod jménem Karl Marx, ve skutečnosti ovšem napsána z velké části Friedrichem Engelsem. Psalo se tam: "Německý element udělal v Čechách velký pokrok, dokonce v hlavním městě Praze jsou obě národnosti asi stejně silné, a všude je kapitál, obchod, průmysl a duchovní kultura v německých rukou? Ale jak to také velmi často bývá, pokusila se zmírající česká národnost - zmírající podle všech historických faktů posledních čtyř století - znovu nabýt svou dřívější vitalitu, úsilí, jež - prostě dokazuje, že Čechy by v budoucnu mohly existovat pouze jako součást Německa - i když by část jeho obyvatel ještě několik století nemluvila Německy."²

Engels na konci svého života relativizoval, či dokonce prohlásil za falešné mnohé z toho, co on i Marx v mládí napsali. Avšak toto stanovisko nevzal nikdy zpátky. Také rakouská sociální demokracie měla později jen malé pochopení pro požadavky Čechů a jiných národností. Dokonce to vedlo k rozpadu strany na šest národně orientovaných stran - nešťastná tradice, která se udržela také ještě v ČSR v období mezi dvěma válkami.

Značná část německy mluvících obyvatel českých zemí a slovinských území, jejichž předci zde po staletí žili, pociťovala nově se rodící sebevědomí národností do té doby bez dějinné minulosti jako ohrožení svých vlastních privilegovaných pozic. Proto se právě tyto regiony staly v závěru minulého století baštami nového agresivního "velkoněmectví", jež usilovalo o sjednocení všech "Němců", včetně dvoujazyčných regionů českých a slovinských, v mezitím vzniklé německé říši. Na představách tohoto "nového velkoněmectví" budovala později nacistická ideologie.

Vídeň, druhé největší české město

Pro naše společné dějiny je též důležité, že Vídeň byla v habsburské říši druhým největším českým městem - žilo v ní více česky mluvících obyvatel než v Brně. Děti a vnuci těchto přistěhovalců už většinou mluvili více německy, ačkoli měli česká jména. Ale mezitím byla česky mluvící menšina posílena o nové přistěhovalce.

Letmým nahlédnutím do vídeňského telefonního seznamu se můžeme přesvědčit, že i dnes jsou česká jména velmi častá. Po ustavení jedné rakousko-československé komise se octlo na pódiu pět řečníků, dva čeští a tři rakouští. Pouze jeden z nich měl německé jméno - Čech Eduard Goldstücker.³

To vše vedlo přirozeně k těžko definovatelným, ale nesporně existujícím podobnostem, které ovlivňovaly společenskou atmosféru. Rakouští emigranti, kteří našli ve druhé polovině třicátých let v Československé republice útočiště, ujišťují, že se tam cítili "jako doma". když jsem se sám ocitl jako emigrant ve Švýcarsku, tento pocit jsem tam nikdy neměl. Naproti tomu mi řekla jedna Češka, která musela po roce 1968 se svými rodiči opustit svou vlast a nyní žije v Německu, že se tam ještě po mnoha letech cítí mnohem méně "jako doma" než během příležitostných návštěv v Rakousku.

Maják ČSR

Ve dvacátém století byl běh dějin obou našich národů velmi rozdílný. Analyzovat tyto rozdílnosti přesahuje rámec tohoto článku. Jeden jejich pozoruhodný aspekt charakterizoval jednou Zdeněk Mlynář takto: "Když hovoří Čech o okupaci, míní tím dobu mezi roky 1938 a 1945, naproti tomu Rakušan tím míní dobu spojeneckého poválečného obsazení Rakouska až do uzavření státní smlouvy v roce 1955."

Rozdílný vývoj však už nastal dříve. Na začátku třicátých let, kdy jsem se začal zajímat o politiku, byla pro mne Československá republika majákem demokracie uprostřed moře zemí, v nichž byla na postupu fašistická, autoritářská a reakční hnutí. Měla-li Evropa charismatickou symbolickou osobnost, která se mohla postavit Hitlerovi, pak to byl prezident Masaryk.

Také po roce 1945 se ubíral český politický vývoj zcela jinou cestou než v Polsku nebo Maďarsku. V ČSR byli sovětští vojáci na konci druhé světové války přivítáni jako skuteční osvoboditelé. Ze svobodných voleb v roce 1946 vyšla komunistická strana jako nejsilnější. Byly zde pravé předpoklady pro uskutečnění někdejšího původního lidově demokratického konceptu, tedy demokracie s větší mírou sociální spravedlnosti než v buržoazních demokraciích meziválečného období, jež před Hitlerem couvly, nebo ho dokonce podpořily.

Byl jsem v Československu na konci roku 1945 a v létě roku 1947 a v obou případech jsem byl hluboce zasažen svobodným a nadějným klimatem v zemi. Bylo to zcela jiné klima než v Maďarsku nebo Německé demokratické republice. Z těchto tradic povstalo Pražské jaro 1968, které se stalo podruhé v mém životě majákem naděje. Nikdo nemůže říci, jak by se tento pokus "vybudovat socialismus s lidskou tváří" vyvinul, kdyby nebyl potlačen zvenčí silou. Jedno je jisté: byl velkou většinou rakouského obyvatelstva sledován s ohromnými sympatiemi a obdivem. To je v mých očích snad nejdůležitější pozitivní zkušenost z česko-rakouských vztahů za posledních padesát let. "Reálný socialismus", který lidé v ČSSR po roce 1968 zažili, neměl jistě lidskou tvář. Ale ani takzvané "svobodné tržní hospodářství" ji bohužel nemá. A přece by se vize vytvoření společnosti s opravdu lidskou tváří neměla ztratit ani v šedi života uvnitř reálného tržního hospodářství. Jak ohromné skryté síly může taková vize zmobilizovat, nám ukázalo nezapomenutelným způsobem právě Pražské jaro.

Přeložil Jan Bartoš

Tetiček na konci 20. století nějak ubylo, muselo by se dnes namítnout Janu Masarykovi, vzpomeneme-li na jeho výrok "každý z nás má ještě jednu tetu v Rakousku". Železná opona přinesla mimo jiné i to, že se příbuzenské vztahy už v takové míře nepěstovaly, jak to bylo možné ještě před druhou světovou válkou. Také je zbytečné zavírat oči před tím, že veškeré události kolem této války nebyly příbuzenským vztahům právě příznivé. Nacismus a válečné události, pronásledování, ale i násilné vysídlení po roce 1945 vzájemné styky v žádném případě neulehčily. Česko-rakouskou spřízněnost může sotva procítit ten, kdo po jejích kořenech nesáhne hluboko do historie. Setkal jsem se dokonce i s tím, že mladá generace přes stále častý výskyt českých rodových jmen už vůbec nezná jejich původní význam. V mé generaci by se sotva mohlo stát, aby se někdo při poukazu na to, co máme společného, divil. Teď jsem byl dokonce svědkem, jak leckoho překvapilo, když ta shoda jmen opět vyplynula na povrch. I když mě to osobně mrzí, nemohu zapřít, že to za jistých okolností může mít i svoje klady. Zvlášť na české straně nejsou společné "habsburské" dějiny dodnes akceptovány. U příležitosti velkolepé výstavy Rudolf II. a Praha na Hradčanech není příslušnost tohoto panovníka k habsburskému rodu vůbec uvedena. Nikdo mi nenamluví, že se jedná o pouhou náhodu. Chtěl bych přitom zdůraznit, že mám pro to porozumění, neboť všechno to, čeho je zapotřebí k "vyrovnávání se s minulostí", se mohlo uplatnit až po roce 1889, a bude to nějaký čas trvat.

Jakkoli to může znít podivně, rokem 1989 se koncept střední Evropy přežil. Bylo-li dříve důležité udržovat vzájemnost navzdory ostře střeženým hranicím a rozdílným ideologickým systémům, dnes je to spíše evropský koncept, který by nás měl spojovat. Uvnitř této Evropy je ale poznání vzájemnosti důležité, neboť mentalita a zkušenosti, způsob, jak se vyrovnáváme se životem, a hodnocení toho, co je v něm pro občanky a občany obou zemí prvořadé, to vše je v obou zemích dnes stejně jako dříve velice podobné. Zřejmě se tu jedná o nějaký druh středoevropských genů, které se neprojevují jen ve způsobu života, ale stejně výrazně i v literatuře. Nebojím se přiznat, že rozumím lépe Jaroslavu Haškovi než Theodoru Stormovi, i když ten druhý psal v mé mateřštině. Právě kultura, či lépe řečeno umění tu hraje důležitou roli. Poukazovat na to, co v literatuře a hudbě, architektuře a výtvarném umění je v našich zemích společné, je aktuální stejně jako dřív. Přitom není vůbec třeba zamlčovat, že existují i rozdílnosti, vlivy, které na sebe vzájemně působily. Ale v tom je právě ten zvláštní půvab.

Je třeba se zmínit o jednom důležitém prvku: Z odmítání habsburské monarchie se v Čechách a na Moravě zrodila tendence k panslavismu. Přinejmenším od roku 1968 tento panslavismus náleží minulosti, což podle mého mínění může být pro Evropu velice užitečné. Jak se od takových tendencí distancovat, by se snad mohli Češi učit od Rakušanů, neboť příklon k velkoněmectví v rakouských zemích byl něčím obdobným. Na druhé straně budeme zkušenosti našich českých přátel potřebovat, máme-li umět vycházet se slovanskými sousedy. Z toho vyplývá, že bychom mohli být upozorněni na leccos, s čím vůbec se budeme muset ve styku se slovanskými sousedy vyrovnávat.

Dále mám za to, že budoucnost Evropy nemusí znamenat bezpodmínečně honbu za západním, mnohdy přímo americkým modelem. Máme své vlastní pojetí, které by nemělo být chápáno jako úzce regionální omezenost, ale jako zcela vlastní mentalita. Je také důležité obracet se k dlouhodobějším tradicím, neboť jinak se propasti v Evropě ještě prohloubí. Právě vytváření těchto svébytných regionálních modelů může být společným česko-rakouským úkolem.

Pro nejbližší dobu navrhuji program toho, co je nejnaléhavější:

1. Záslužná česko-rakouská komise historiků by měla zrychlit tempo své práce, aby se zpracoval stávající okruh problémů.

2. Naléhavě je třeba zrevidovat dějepisné příručky v obou zemích a na tomto podkladě konečně dospět k jednomu středoevropskému dějepisu. Společné pojetí dějin anebo zprostředkování různých stanovisek právě k těmto dějinám by pomohlo vyhnout se v budoucnu konfliktům.

3. Je třeba více rakouských škol v Čechách a více českých v Rakousku, přičemž se celá záležitost nemusí řešit bilaterálně, ale mohlo by při tom spolupracovat více zemí, např. Slovensko.

4. Kulturním osobnostem, které jsou Čechám a Rakousku společné, by se měla věnovat společná péče. Dnes se projevující tendenci, že si Praha přisvojuje Mozarta, z Gustava Mahlera dělá Čecha stejně jako z Franze Kafky, mám za nanejvýš problematickou. Nikdo nechce Smetanu a Dvořáka upírat našim severním sousedům, i když si zasluhují, abychom jim v Rakousku věnovali stejný zájem, jaký je projevován výše zmiňovaným osobnostem v sousedních krajích.

5. Bylo by zapotřebí sítě středoevropských měst. Nemohla by s tím začít Praha a Vídeň?

Všechny dějinné zkušenosti pokládám za pozitivní, i když je provázely i záporné jevy - jedině pak se nebudou opakovat chyby. Pro Čechy a Rakušany existuje jediná překážka vzájemných vztahů, totiž že budeme příliš líní a krátkozrací a nebudeme jim věnovat maximální úsilí.

Přeložil Vladimír Tomeš

***

Gernot Heiss, historik a vysokoškolský pedagog

Už tři pětiny svého života jsem Vídeňanem. Pobývám v tomto městě velice rád, ale někdy se tu přece jen necítím tak docela jako doma. Chybí mi snad česká babička? Ten občasný pocit cizoty vyvěrá spíše z toho, že jsem vyrostl v západní části Rakouska, kde kolektivní zkušenost, způsob vnímání, představy a upřednostňování určitých věcí se v detailech od zdejšího vídeňského cítění v lecčems přece jen značně liší. Přesnou hranici bych nedovedl určit, ale přinejmenším v Salcburku jsou z větší části skvosty české kuchyně, jakož i zmíněné příbuzenské vztahy a především s tím spojené emocionální a identitu tvořící pro a proti zapomenuty a přestávají být tématem dne. Chtěl bych dokonce tvrdit, že to platí v konkrétních případech i navzdory zmíněné české babičce. Příbuznosti s Čechy si lze na západě Rakouska v nejlepším případě všimnout u Východorakušanů a zejména u Vídeňanů, kteří jsou tu pokládáni beztak za něco značně odlišného. Tam, odkud já pocházím, jsou příbuzní a mnohdy i stejně tak milovaní či nenávidění sousedé rozloženi podél hlavního alpského hřebenu nebo dále v předhůří Alp, jsou to Štajeráci, Bavoráci, Tyroláci atd., s nimiž se tu lidé cítí spřízněni nebo si je snaží držet od těla. Češi jsou příliš daleko. Takto nazíráno závisí mé zájmy a mé pocity vůči České republice a jejím obyvatelům na rozdíl od rodilých Vídeňanů jen na mně samotném, nikoli na mých předcích či podobných prenatálních či raně dětských, geneticky či prostředím podmíněných vlivech.

Něco jiného jsou společné (habsburské) dějiny (přičemž bych nechtěl pominout pozdější začlenění země Solnohrady do zemí habsburských). Nebyl bych historikem, kdybych nebyl toho názoru, že dějiny ovlivňují přítomnost (dějiny od roku 1918 nelze ovšem přeskočit). Samozřejmě mám tím na mysli zcela konkrétní události a tím i vliv, který má historie jakožto konstrukce - tvořená z představ, které o minulých událostech a směrech vývoje máme - na naše dnešní postoje, vnímání a závěry, nebo též jakožto v průběhu dějin vznikající systém hodnot a institucí, které dnes tvoří rámec našeho společenského života.

Sousedské vztahy mezi Čechy a Rakušany jsou v citové oblasti zvláště silně formovány obrazy, které si příslušný kolektiv svého času ve své "národní" dějinné konstrukci vytvořil o sobě a o těch druhých. Je jasné, že negativní klišé vztahy narušují; nevidím ale ani, k čemu by dnes mohly být dobré "pozitivní" historické mýty typu "habsburské spojené státy středoevropské jakožto mírové uspořádání" - mé pramalé nadšení pro ně spočívá zřejmě v tom, že mi je připomínají jen vývody Heinricha Srbika a Huga Hantsche z třicátých až padesátých let.

Historičky a historikové z Čech a Rakouska přispívají k odbourávání zábran v našich hlavách, které jsou ovšem zčásti také dílem historiků. Zpochybňují nacionální perspektivy v dějinách, diskutují společně o "bolavých místech", analyzují pozadí vzniku stereotypů, zaměřených dovnitř i navenek. Příkladem za mnohé je podle mého názoru zvlášť vydařená výstava a publikace Kultury na hranici z roku 1995. Historičky a historikové nesmějí ale ve svém úsilí povolit, musí pojmenovávat problémy jak možno nejčastěji a veřejně, neboť potírat předsudky bude těžké a pomůže v tom jen tvrdošíjná kritika. Domnívám se, že s promeškanými příležitostmi se dokonce riskuje recidiva, nové utvrzení se v předsudcích. když se například v diskusi německo-česko-slovenské komise historiků jednalo nejen o technickém očistění mezinárodněprávních otázek, ale i o dorozumění obyvatelstva jednotlivých zemí na podkladě pochopení vzájemných příkoří a ublížení a na podkladě přiznání spoluviny vlastního národa, vlastní vlády, pak při tom chyběli Rakušané. Vzhledem k zaměření komise a jejímu složení se mohou Rakušané zase jednou cítit nezúčastnění, bez viny a odpovědnosti. A to platí přesto, že existuje stará rakousko-česká historická komise, která už před léty diskutovala jedno z témat - totiž vyhnání a vysídlení.

Nakonec ještě krátké poznámky k srovnatelným výsledkům tak dlouho trvajících společných dějin: Vládní uspořádání a zákonodárství Československé a Rakouské republiky bylo utvářeno po roce 1918 na společných základech. Co bylo společné z doby před rokem 1918, pokračovalo v meziválečném období v obou případech hojně a v mnoha směrech dál, nevytratilo se ale tak zcela ani po zlomech 1938/1939, 1945 a 1948. Snad proto měli s rakouskou národností své problémy nejen Rakušané. Ani Češi ji nemohli ještě po roce 1948 klást naroveň české, zřejmě proto, že ve starém Rakousku stála česká národnost (pomineme-li ostatní) jen proti německé.

Architektura pozdně gotických měšťanských domů, renesančních zámků a barokních kostelů v Čechách a na Moravě je pro Rakušana něčím zcela běžným. Není divu, neboť je stavěli stejní severoitalští zedníci jako jejich protějšky v Rakousku. V kultuře existuje mnoho obdob a spojitostí, ale i překvapení, když se čeští umělci a intelektuálové zaměřovali na jiné vzory a zapojovali se do jiných diskusí než jejich rakouští kolegové.

Jsou to - domnívám se - právem tyto rozdíly, které činí setkávání zvlášť vzrušujícím. Od nich očekávám, že kulturní vztahy povzbudí a učiní je trvalými a plodnými, ne tak od toho, v čem se shodujeme a co nás příbuzensky spojuje, i když i to může kontakty ulehčit. Podle mého mínění jde tedy o to nejdříve odstranit tradiční předsudky a nedorozumění ostrou kritikou dřívější interpretace společných dějin i toho, co na ně navazovalo, pak ale - teď už bez zábran - se zájmem o souseda se obrátit k otázkám přítomnosti. Jen provincialismus, následek v obou zemích oficiálně podporovaného a nařizovaného útlumu vztahů, omezenost, která v obou zemích zuřila (v Rakousku od roku 1918, v Čechách po roce 1948), jen to by mohlo kvalitu těchto vztahů ohrozit. Já neočekávám, že Vídeň v budoucnu ve snech a v životě českých intelektuálů zaujme místo, které má dodnes Paříž. A má-li být podle mého, ať se rakouští intelektuálové nadále orientují na New York a Berlín. Ale zajet si za partnery na druhé straně hranice k přátelskému pobesedování by jim mělo stát za námahu.

Přeložil Vladimír Tomeš

1 Karl Emil Franzos, Z polo-Asie. Kulturní obrazy z Galície, Bukoviny, jižního Ruska a Rumunska, Lipsko 1876.

2 Karl Marx, Germany: Revolution and Counter-Revolution, kap. 8: "Poles, Czechs and Germans". Z anglického originálu mnou přeloženo.

3 Eduard Goldstücker, Zdeněk Mlynář, Erhard Busek, Josef Cap, Anton Pelinka, Dvacet let po Pražském jaru, Vídeň 1988.