Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Zdá se, ?e se v partnerských vztazích na sklonku na?eho století a tisíciletí cosi láme a bortí, zároveň cítíme, ?e vedle stupňujícího se napětí se v nich uvolňuje prostor pro hledání. V?e nasvědčuje tomu, ?e dosavadní společensky uznávané normy a formy partnerství (včetně rodiny a tradičního modelu man?elského sou?ití) dospěly do krizového, mo?ná kritického stadia. Obrátili jsme se proto na vybrané osobnosti ? sociology, umělce, spisovatele ? a polo?ili jsme jim několik námětů a otázek k vlastnímu zamy?lení.

1. Jak Vy osobně vnímáte a hodnotíte jistou chaotičnost panující dnes v partnerských vztazích? Jde o výraz společenských i kulturních změn, o krizi identity (v otázce, co je ?enskost a mu?skost), o obyčejnou bezradnost, anebo spí? o potřebu experimentovat a hledat jiný přístup k partnerství, erotice a sexu? Je radikální zproblematizování tradičních mu?ských a ?enských rolí (jak jsme toho často svědky u zastánců feminismu) pozitivním, anebo negativním procesem?

2. Souvisí nějak změny probíhající ve sféře partnerských vztahů s krizí křes?anských hodnot, s přicházejícím ?novým věkem? (new age), případně s atmosférou postmoderny?

3. Na jaké úrovni je podle vás kultura partnerských vztahů v českém prostředí ve srovnání s jinými, východními a zejména západními zeměmi ? máte nějakou osobní zku?enost? Jsou země a kultury, v nich? se partnerské vztahy stávají námětem uměleckých děl, esejistických úvah i veřejných debat (evropským příkladem země s rozvinutou kulturou partnerských vztahů je Francie nebo ?védsko). V tomto smyslu existuje v české kultuře značný deficit ? jaké pro to máte vysvětlení?

Ivo Mo?ný, sociolog

?Jistá chaotičnost panující dnes v partnerských vztazích?, panuje v nich nejmíň od trojských válek, mů?eme-li věřit Homérovi a řeckým dramatům. U? tam najdeme v?echny ve va?em dopise zmíněné úchylky partnerských vztahů. Jsme stejní, nic nového jsme nevymysleli; a pokud jde o otevřenost veřejné diskuse, v otázce incestu máme je?tě rezervu.

Nechci tím říct, ?e proces civilizace mravů nepřinesl ?ádné výsledky. Norbert Elias má pravdu: barbarská surovost zvolna ustupovala, po dva tisíce let ?ířila se sociální pyramidou od královských dvorů a jejich básníků do celých populací kultivace mezilidských vztahů.

Přínos století, které končí, je ov?em rozporuplný. Zejména vývoj v jeho druhé polovině vzbuzuje rozpaky a nejistotu. To, ?e česká společnost byla s jeho výsledkem konfrontována z rázu na ráz, mů?e působit i jako rána palicí.

Nejpodstatněj?ím přínosem moderní doby do partnerských vztahů je velký civilizační pokrok vztahu v rodičovském páru. Právě tento vztah se nejvíc upevnil a zkultivoval. Způsobilo jisté překvapení, kdy? na konci sedmdesátých let publikoval přední britský historik Lawrence Stone tvrzení, ?e na?e man?elství dosáhla historicky patrně nejvy??í stability, a výpočet, který dokládal, ?e dnes při třetinové pravděpodobnosti rozvodu trvá jednou uzavřené man?elství v průměru třicet jedna let; v tradičních společnostech Evropy ?estnáctého a sedmnáctého století, která prakticky neznala rozvody, průměrné man?elství trvalo dvacet tři let: páry daleko dříve rozlučovala smrt.

Dojem o nestabilitě moderního man?elství vzniká ?patným čtením statistik a z neznalosti kontextu. Pravděpodobnost, ?e man?elství skončí rozvodem, kolísá v českých zemích u? více ne? deset let blízko nad 35 %. Za tímto historicky nebývale vysokým číslem se ale skrývá skutečnost, ?e téměr celá třetina rozvodů napravuje mladistvý omyl: rozlučuje man?elství v průběhu prvních pěti let. Drtivá vět?ina z takto rozvedených poučena hledá dál toho pravého a uzavírá brzy nové man?elství, které se u? vesměs nerozvádí. Jistě, existuje jakási revolvující men?ina, lidé, jim? man?elství ztroskotává opakovaně: devátý sňatek Liz Taylorové je toho mediálním modelem. Právě tato men?ina ale dále zvy?uje míru rozvodovosti a zkresluje obraz toho, co je obvyklé.

Více ne? sedm z deseti českých man?elství je tedy nav?dycky ? dokud smrt pár nerozdělí. A dnes to neznamená dvacet, pětadvacet let sou?ití, ale spí?e let padesát. Uvá?íme-li, ?e homo sapiens v celé dlouhé historii druhu tak dlouho v páru nikdy ne?il ? není to obdivuhodné?

Rozvodů není mnoho: snad jen sňatků. Soudobé míře rozvodovosti mů?eme poděkovat za kultivaci vztahů. Mary?a u? nesype utrejch do kafe a mnohý Vávra najde si k sobě novou ?enu, s kterou se shodne. V ka?dé populaci se ostatně asi dvanáct a? patnáct procent lidí pro ?ivot v páru, který zakládá rodičovství, fyzicky nehodí. (V ka?dé populaci je v konzervativním odhadu zhruba 3?5 % homosexuálů, asi 3 % mentálně retardovaných a dal?ích nejméně 6?8 % natolik fyzicky handicapovaných, ?e jim sňatek ?těstí nepřinese.) Připočteme-li tímto směrem psychicky akcentované osobnosti (jinak báječné lidi), je to víc ne? celá pětina lidstva. Za starého re?imu se vdával či ?enil ka?dý, koho tělo doneslo na matriku: z českých ?en, kterým je dnes padesát pět let, jen 4 % nebyla nikdy vdána! Pro neprovdané ve společnosti nebyl prostor. A od osmnácti dívky soutě?ily, která dřív otěhotní: devatenáctileté a? jednadvacetileté české dívky měly po třicet let nejvy??í porodnost v Evropě, nepočítáme-li tam Turecko. Odkládat mateřství ani otcovství nemělo ve starém re?imu moc smyslu. A? se tyto anomálie vyrovnají (a nastupující generace u? se chová jinak), podle mého odhadu bude rozvodů i se započtením revolvující men?iny a omylů z nezku?enosti tak 20?30 %. Mnoho civilizací rozkvétalo s obdobnou rozvodovou mírou, my si na ni také zvykneme.

?e pořád mluvím o man?elství a ne o lásce? Safilov-Rotschildová pěkně poznamenala, ?e man?elství je slučitelné s láskou ? pokud se smíříme s tím, ?e vět?ina lidí v ?ivotě za?ije více ne? jednu lásku a bude mít více ne? jedno man?elství. Ale jsou i jiná ře?ení. Má paní, která nám brzy schystá zlatou svatbu, pravila: není to prima, ?e jsme se nikdy nerozvedli? Chaos znepokojuje mladé blázny, kteří si myslí, ?e ?ivot končí v pětačtyřiceti.

Ale ano, ač u? mám o pár let víc, také začínám být znepokojen. Obávám se, ?e to krásné dobrodru?ství zvané láska stra?livě ztrácí. Doba mu podlamuje obě nohy, na něm? skutečné dobrodru?ství stojí: je to tajemství a nápřah k transcendenci.

O nápřah k transcendenci připravila lásku smutným paradoxem medicína nejprve tím, ?e u? se bě?ně neumírá na horečku omladnic, a pak vynálezem pilulky. V tradiční společnosti, kdy? ?ena dala mu?i, věděla, ?e s láskou objímá i smrt: neměla jistotu, ?e neotěhotní, a těhotenství znamenalo porod, při kterém se často, velmi často umíralo. Gesto, jím? se mu?i otevřela, mělo vzne?enost v potenciální tragice. Do konce minulého století to byla situace otevřená smrti při porodu, pak je?tě dlouho nechtěnému těhotenství a nerevokovatelné odpovědnosti za nový ?ivot. Zánik a zrození, oba nejzaz?í existenciální pojmy, nesly po tisíciletí baldachýn nad mileneckým lo?em. V sázce bylo to nejvy??í, v?dycky. Dnes je to prostě příjemné, ale mo?ná ?e příjemněj?í je pěkně se osprchovat: ostatně, proč nezkusit obojí? Ta nesnesitelná lehkost bytí!

Georg Simmel na počátku století poznamenal, ?e spojovat lásku se sexem by mohla psychologie, jenom kdyby upadla do rukou řeznických tovary?ů. Dnes se pan doktor Uzel asi rozpakuje u? jen i spojovat sex s láskou; nevím, co si o té Simmelově poznámce myslí. Vyrostl ohromný sexuální průmysl, je? má bytostný zájem subsumovat lásku sexu. Média nám perou mozek: mů?eme mít sex jen tak, anebo, prosím, s láskou. Ale vlastní komodita je sex, láska pěkné balení.

A sex je bez tajemství, co?, obávám se, připravilo ?oustání o mnoho radosti. My je?tě, kdy? jsme to poprvé dělali, nikdy předtím jsme to neviděli. (To nebyl viktoriánský vynález: Levi-Strauss pí?e o amazonských divo?ích, ?ijících na úrovni doby kamenné a neznajících ani bederní pásku, ?e k soulo?ení se dvojice v?dycky uklidí někam, kde je ostatní nevidí.) Samozřejmě, ?e jsme si postupně objevili v?echno, co lidská těla v milostném propletení mohou vynalézt. Není toho zas a? tak moc; i má-li pornokazeta jen devadesát minut, spatříte tam u? v?echny kombinace pozic a vzájemných zástrček a zásuvek v akci. Dospívá generace, která jde vstříc prvnímu objetí s tímto úplným katalogem v mysli: viděla, vesměs vícekrát, co bude dělat, a víc. Rád bych věděl, mů?e-li to být pro ně pořád je?tě existenciálně exponovaný krok do tmy, ?první krok do mraků?, jak se jmenuje stará povídka Sławomira Mrozka.

Osvěta zapla?ila stíny tajemství: trápení z neznalosti, strach z neznáma, hrůzu z hříchu ? ale není trápení solí ?ivota? A neměl pravdu Anatole France, kdy? poznamenal, ?e křes?anství učinilo pro lásku nesmírně mnoho tím, ?e z ní udělalo hřích? To ov?em jsou pro řeznické tovary?e blbé otázky.

Poslední půlstoletí osvobodilo ?enu. Svoboda je zlatá mince. Leč i ta má svůj rub i líc. Není-li na rubu odpovědnost, rub nezmizí ? objeví se tam jiné věci. Obávám se, ?e cena modelu svobody, který prodávají média, je nakonec zase vy??í pro ?enu ne? pro mu?e.

S nabytou svobodou přestávají být ?eny kně?kami tajemství a ztělesněním věčnosti na tomto světě. Začíná to dost trapně, kdy? si dnes jinoch světa neznalý domů dívku přivede a na postýlce zbo?í rozbalí, nezřídka zklamán zjistí, ?e to není, co ukazovali v katalogu: ona nemá tělo modelky!

Mateřským znamením doby pozdní modernity je totální vítězství reprezentace nad realitou. Past na ?enu je ukryta ve faktu, ?e reprezentaci světa v médiích a umění produkují mu?i a ?eny ? a ?eny zejména, jaké vítězství ?, kteří a které povět?ině nále?ejí k oné pětině lidí s omezeným talentem pro trvalý vztah. Reprezentace světa citových vztahů opřená o jejich zku?enost je fale?nou reprezentací pro vět?inu populace. Leč ta vět?ina, právě jako v dobách Komenského poklekala k modlitbě, shroma?ďuje se v rodinném kruhu večer co večer v zsinalém světle obrazovky. Rád bych věděl, jak se jim v hlavě srovnává svět tam reprezentovaný se světem, který ?ijí.

U? ve čtyřicátých letech si pov?iml Adorno: média nás přesvědčují, ?e to nejlep?í, co mů?eme od ?ivota očekávat, je úspěch. A daří se jim to! To samo by zas a? tak nevadilo, obávám se v?ak, ?e celý veřejný prostor, kde se ten úspěch realizuje, tvarují silněji ti, kdo? mají slab?í talent utvářet prostor intimní; nevím, není-li v tom i kus kompenzace. A tak nám konstruují svět, který je stři?en jim na míru; je ov?em daleko méně u?ivatelsky přívětivý pro ty, kdo? se odvá?í trvalých vztahů. Vztah k dítěti je fatálně trvalý vztah, a proto dětí v pozdní moderně ubývá.

Přesto chovám naději, ?e pokrok civilizace postupuje s blahodárnou pomalostí přírodního vývoje dál. ?eny jsou expertky na lásku. Mu?i doufali, ?e a? odhalí přírodní zákony, zmocní se Prométheova ohně: to bylo v osmnáctém století. V devatenáctém viděli, ?e musejí je?tě ty přírodní zákony aplikovat v technologiích a organizaci výroby. Ve dvacátém století seznali, ?e dosud chybí zorganizovat stát jako dealera solidarity, aby cíle bylo dosa?eno: Prométheův oheň pořád nehřál. Ale ani to nepomohlo: v?echno jim le?í u nohou, a svět není a není k ?ití. Nevím: začnou u? konečně naslouchat ?enám, které vyprávějí příběh svého ?ivota ne jako příběh dobývání světa, ale jako příběh budování vztahů?

Oporou pro mou naději je skutečnost, ?e mezi ministry české vlády jsou také chlapi, co se nebojí mít dětí víc ne? tři. Civilizace se v?dycky ?ířila od dvořanů. (Je?tě čekám, kdy se přidají básníci: co vím, zatím snad jen Ludvík Vaculík má dětí pět.)

***

Bo?idara Turzonovová, herečka

Domnievam sa, ?e samotná otázka obsahuje aj odpoveď: kríza západnej kultúry sa hádam najmarkatnej?ie odrá?a práve na partnerských vz?ahoch a ich zmenách. Svojím spôsobom je to téma či otázka na telo a z času na čas mi v mojej súkromnej verzii prelietava hlavou u? skoro 35 rokov.

Stala som sa dospelou (?) začiatkom 60. rokov, ?ijúc v tej ?lep?ej a pokrokovej?ej? časti sveta. Za ?eleznou oponou hlodal existencionalizmus, ?Boh bol mŕtvy?, ?človek sa rodil nad jamou svojho hrobu?, in?titúcia man?elstva a rodiny bola v kríze, zatiaž čo u nás hlodal marxleninizmus, rodil sa nový človek (podobne ako v zemi, ?kde dnes bolo u? zajtra?) formovaný socialistickou morálkou, ktorý sa pre istotu Bohom ani neza?a?oval. Navy?e, myslím koncom 60. rokov, k nám prebleskovali zvesti o ?kríze divadla?? ? tak?e dve veci, ktorým som hodlala zasväti? ?ivot (to skoro doslova, tajne ma oddávali v kostole), boli u? v tých časoch v kríze, ktorá vlastne pretrváva dosiaž. (V mojom veku to nie pre mňa práve povzná?ajúce pomyslenie ? ?ivot ako kríza?)

Kríza ? čas nakopených nevyrie?ených problémov, čas neistoty, vynútených zmien, čas nadchádzajúcej ?ance.

Nedávno sa mi náhodou dostala pred oči charakteristika projektu nadácie pre časopis Sophia ? ?tvr?ročník pre aplikáciu duchovných hodnôt v praxi, kde sa medzi iným uvádza: ?? bez skvalitnenia žudského vedomia a charakteru bude ka?dá investícia, ka?dý technický a legislatívny výdobytok z vežkej časti neúčinný či zneu?itý na osobné účely. Preto si myslíme, ?e prvoradé je venova? pozornos? kríze hodnôt; kríza ekonomická, ekologická, politická a rodinná (aj partnerských vz?ahov ? pozn. B. T.), atd?. sú vlastne u? iba jej dôsledky? Lebo tak, ako človek má ducha, du?u a telo, rovnako aj spoločnos? má ducha, du?u a telo: telom spoločnosti je hospodárstvo, du?ou právne, kultúrne a akademické in?titúcie a duchom hodnotový systém, morálka. Av?ak u jednotlivca, ako aj u spoločnosti platí, ?e duch je príčina, du?a prostredník a telo výsledok. Ak budeme začína? s liečením spoločnosti od tela, budeme nútení stále iba zachraňova? tie najnaliehavej?ie príčiny choroby, ktorá zostáva nezmenená a pôsobí stále v nových formách??

Tak takéto poznanie má u? k dispozícii dne?ná mladá generácia (RNDr. Emil Pále?, CSc., autor citovaného textu, ?éfredaktor spomínaného časopisu je o niečo mlad?í ako moja star?ia dcéra). To u? snáď skytá nádej.

Sophia, ktorá je koéterná s Bohom (C. G. Jung ? Odpoved? Jóbovi), archetyp Evy a Márie, kozmická Bohyňa múdrosti vedža Stvoriteža ? partneri?

Pre mňa a? omračujúco znel výrok G. G. Márqueza v mimoriadnom vydaní časopisu Time (jeseň 1992): Jedinou novou ídeou, ktorá by mohla zachráni? žudstvo 21. storočia je, ?e ?ena preberie vládu nad svetom. Som presvedčený, ?e mu?ská hegemónia premrhala svoju 10 000ročnú príle?itos?? Mu?ská ?truktúra moci dokázala, ?e nie schopná zabráni? de?trukcii ?ivotného prostredia, preto?e nie je schopná prekona? svoje vlastné záujmy. Na druhej strane ?eny sú pre ochranu ?ivotného prostredia geneticky predurčené. Obrat v moci je zále?itos?ou ?ivota či smrti.

Dnes prvýkrat v dejinách USA ? najmocnej?ej krajiny sveta ? sa stala ministerkou zahraničných vecí (a teda partnerských vz?ahov) ?ena. Vo ?védsku je ministerkou obrany ?ena. Dokonca v Turecku je ministerkou zahraničných vecí mladá ?ena, rovnako ako aj v Bulharsku?

Neviem, ale nejak in?tinktívne sa domnievam, parafrázujúc Josepha Hellera ? niečo se stalo?

***

Josef Císařovský, re?isér dokumentárních filmů

1.

? ruka Stvořitele se pomalu vzdaluje od Adama.

Odkud ten znepokojivý pocit ?ířící se temnoty? A proč? Je to snad únik před miliony světel na?í civilizace, které tak úspě?ně zahánějí tmu, a? zhasínají i noční svit hvězd? Dlouho jsem se sna?il najít společnou nit této zdánlivě chaotické tří?tě obrazů, které se mi neodbytně vracely jako motto filmu Návraty bohyně.

Později mě zarazila převa?ující maskulinita v?ech těchto příběhů: Stvořitel, Adam, rytíři, Společenstvo prstenu, námořníci Narnie. ?eny v nich hrají pouze epizodní role, ne-li přímo negativní. V?ude je klíčový a rozhodující mu?ský pól, který bojuje a vítězí. Boj dobra a zla tradičně chápeme jako boj světla s temnotou. Světlo obvykle reprezentuje mu?ský pól, temnota ?enský. Obraz ?eny jako nádoby hříchu, bě?ný v judaismu, křes?anství a islámu, hluboce zapustil kořeny do na?eho podvědomí, kde s nevídanou silou roztrhl původně nedílný celek dvou vzájemně se doplňujících pólů. V tomto sugestivním obrazu je hranice mezi dobrem a zlem jasná a snadno uchopitelná, a tím i nebezpečně svůdná, nebo? nám umo?ňuje tuto hranici posunout mimo vlastní nitro a vlastní svědomí. Zlí jsou v?dycky ti druzí. ?enské pohlaví je prohlá?eno za hadí plémě. Had symbolizuje hrůzu z temného lůna, pravidelně ronícího krev, na rozdíl od původního obrazu posvátné brány, dávající ?ivot. Bible kodifikuje soubor opatření, co v?echno nesmí menstruující ?ena dělat a čeho se nesmí dotýkat. Posvátná tekutina ?ivota, ?enská krev, je označena za nečistou.

Arogantní a nepřátelský postoj k ?enskému pólu předurčil podobu na?í kultury na dlouhá tisíciletí. Takto zdeformovaný pohled na svět přiná?í zvý?ené riziko patologických stavů ve společnosti, upalováním čarodějnic počínaje a genocidou ?ivé přírody konče. Zejména, kdy? mu?ský pól disponuje tak účinnými nástroji, jako je věda a technika. Jen?e věda a technika mu nepomohou porozumět ani sobě, ani světu, proto?e vědět je?tě zdaleka neznamená rozumět. Bez svého protipólu bude mu? ztracen. Zabloudí ve své vlastní temnotě, odkud ho u? nevyvede ?ádná Ariadné. Ve světě, který popřel ?enský rozměr, se ?eny změní v bojovné feministky nebo barové Barbíny.

Ochota a pohotovost zabíjet je typická pro mu?ský pól. Mu? má sklon oddělovat racionální vrstvu své přirozenosti od citové, a tím se mů?e snáze odcizit sám sobě, ani? by si to vůbec uvědomil. ?eny tolik nepodléhají tomuto rozpolcení, a proto jim svět zůstává daleko více otevřen.

A tak není divu, ?e zásadní změny v my?lení, nenápadně se rodící pod povrchem společnosti, jsou napájeny z tohoto ??enského? zdroje (teorie chaosu, hypotéza Gáie, fuzzy logika, morfogenetické pole atd.). To snad vzbuzuje naději, ?e ?enský pól (moudrost, intuice, vnímavost, cit) bude hrát daleko významněj?í roli ne? dosud.

Co je tedy příčinou rostoucí iracionality, která byla odjak?iva přisuzována zatemněné mysli a emocionalitě, tedy tomu, co tradičně připisujeme ?enám? Bylo by příli? snadné projevy ničivých a chaotických sil opět svalovat na ?enský pól nebo v nich vidět pomstu týrané a poni?ované Gáie, Velké Matky v?eho ?ivého, která trestá své py?né a arogantní děti, proto?e rostoucí iracionalita je jen reakcí na bezbřehou racionalitu dne?ního světa.

2.

?Honda ? va?e nové ego?

? čteme na billboardech na?ich ulic ?

Je to výsti?ný model hodnotového ?ebříčku dne?ní společnosti. Nablýskané písty jako symbol erektivní síly s manuálem know-how vedou nejrychlej?í cestou k čemukoliv, čeho se samo?ernému egu na vrcholu pyramidy ?ivota zachce. Ale stačí, aby objekt v?ech těch nutkavých a iracionálních tu?eb mu?ského pólu unikal bez jakéhokoliv racionálního důvodu (jak přesně vystihuje Antonioniho Identifikace jedné ?eny) a z celého oslnivého kaleidoskopu moci, peněz, kariér, kont a limuzín zbyde hromádka cetek. Psychika postavená výhradně na projevech vněj?ího úspěchu se zhroutí jako domeček z karet. Přelétávání supersonického mu?ství nad povrchem celé zeměkoule spotřebuje toti? ve?kerou energii nutnou k získání vnitřní síly. Ale nemylme se: mu?ský pól nejsou jenom mu?i. Leckterá ?ena ztělesňuje rysy mu?ského pólu daleko rafinovaněji ne? mu?i sami a leckterý mu? se cítí bezpečněji v ?enské roli.

Často doma s ?enou pochybujeme, zdali vůbec dobře připravujeme na?e děti do dne?ní reality, kdy? v nich udr?ujeme mytický svět tradičních křes?anských hodnot. V konfrontaci s drsnými poměry ve třídách dne?ních ?koláků, formovaných chladnokrevností akčních hrdinů a unylých barbín, vykalkulovaných na vněj?í efekt, je důvěřivý svět velikonočního zajíčka i vánočního Dě?átka a? příli? křehký a zranitelný.

Hovoříme-li o krizi křes?anství, je souvislost mezi potlačením ?enského pólu a nadvládou mu?ského vidění světa očividná. V?imněme si, kolik je tu maskulin: Otec, Syn a Duch svatý. Jistě, ve své nejlep?í podobě dává křes?anská víra ú?asnou, strhující vizi cesty ke světlu, k nebesům. Zůstává v?ak otázkou, za jakou cenu. Kolika hektolitry krve v historickém mlýnu masakrů byla vykoupena? Kolik přírodních národů bylo smeteno z povrchu země? Vyčítali jim krvavé oběti. Kdo ví, zda právě nezastupitelnost oběti neudr?ovala krvelačnou temnotu lidského nitra v rozumných mezích. Popřeme-li toti? temnotu a odmítneme-li ji ka?dodenně zduchovňovat v normálním ?ivotě, vrátí se nám zadními vrátky, někdy i v bestiální podobě.

Nepopírám, ?e se křes?anské hodnoty staly nedílnou součástí mého světa. Ale neubráním se úsměvu, kdy? sly?ím, ?e křes?anství budovalo své rotundy a kostely na místech starobylých posvátných oběti??, aby je zachránilo. Připomíná mi to spí? parafrázi budovatelského hesla, ?e mír musíme uchránit, i kdybychom ho měli roztřískat na cucky. Fanatici vytěsňující ze ?ivota tělesný pól jsou v?dycky nebezpeční a krutí, jako biskup mučící bezbranného chlapce v Bergmanově filmu Fanny a Alexandr. Bylo by v?ak nespravedlivé nepodtrhnout moc Kristovy oběti, která se mě stále osobně dotýká a fascinuje, nebo? svým příběhem ozřejmuje jednotu bo?ského s pozemským. Kristus je jediný z celého zástupu orientálních, pohanských a antických bohů, který se ?ádným trikem nevyvlékl ze svého údělu tělesnosti a vydr?el na kří?i a? do konce.

Pokusem o vymýcení jednoho pólu z nedělitelného celku na?í psychiky končí dlouhý a vleklý experiment evropské křes?anské civilizace. Dala světu nejen nesmrtelné umělecké a duchovní hodnoty, ale i takové triumfy bestiality, jako je kumulace nejkrvavěj?ích událostí v dějinách lidstva do pouhého století (dvě světové války, holocaust, fa?ismus, komunismus). Pokud se obě polarity v ka?dém člověku opět vyrovnají, bude v rovnováze i celý svět.

3.

?Ale v?dy? těm slepičkám se to tady líbí!?

?Ale v?dy? těm slepičkám se to tady líbí!? chlácholila mě vedoucí velkovýrobny vajec, kdy? jsem zdě?eně procházel podél nekonečné řady miniaturních kójí, v nich? byly nacpány tzv. nosnice. Pás nepřetr?itě uná?el jedním směrem syntetickou potravu a druhým vajíčka. A to zdaleka nebyl ten nejhor?í zá?itek z natáčení filmu Bestiář.

Co mů?eme čekat od kultury mezilidských vztahů, kdy? do na?eho vnitřního světa byly napevno zality megatuny betonových hrází s v?ude vyhřezlým za?ívacím traktem na?eho hospodářství? V soukromém ?ivotě nám les nahrazuje fototapeta, květinu nikdy nevadnoucí plast a ?enu s nevyzpytatelnými náladami v?dy ochotná nafukovací panna. Na?e krajina ztratila rozměr skrytosti a na?e ?eny úctu. Če?tí chlapi v hospodách trousí pohrdlivé poznámky o slepičím mozku (a netu?í, ?e mozek jejich ?en je integrovaněj?í), nasednou do svých nových ?eg? a metají světelné a zvukové houkačky po opě?alých ?nosnicích? tě?kých ta?ek s nákupem. Doma si pak pustí Novu, která jim potvrdí, jak jsou mu?ní a skvělí. Slu?nost se dnes pokládá za projev slabosti. Velké my?lenky nudí a komplikují člověku ?ivot. Český národ má přirozenou nedůvěru k velkým idejím, které jsou v?dy víceméně patetické. Má sklon je zesmě?ňovat a zlehčovat, co? je samozřejmě sympatické. Ale společnost, kterou neudr?ují velké ideje, degeneruje a rozpadá se. V poslední době mi připadá nedostatek velkých my?lenek přímo úměrný tomu, jak stoupá počet silných vozů na českých silnicích. ?ok z demokracie pro?íváme i proto, ?e společnost jen jiným způsobem aplikuje model chování, který se v ní za komunismu kodifikoval nepsaným zákonem: starejte se o svůj blahobyt a nestrkejte nos do věcí veřejných.

Prováděl někdo průzkum, jaká estetická měřítka mají děti vyrůstající odmalička na panelovém sídli?ti? Jak se tam cítí doma? Připadají jim paneláky krásné? Norma krásy se jistě mění. Na?i předkové se mo?ná dívali na menhiry stejně, jako se dnes díváme na transformační stanice v krajině. Ale Keltové se jistě nepohor?ovali nad megality jako my nad betonovou siluetou atomovky v ji?ních Čechách. Zatím neznám nikoho, kdo by nad odkali?těm litvínovské chemičky nebo na dně velkodolu České armády pro?íval extatický pocit splynutí s krajinou domova. Brutálně obna?ená účelovost na?ich betonových sídli?? zcela postrádá ?enský prvek, který v?dy vytvářel pocit domova, pečoval o něj a zkrá?loval ho.

Krajina, která se nám líbí, se často podobá ?enskému tělu. Oblé kopce prozrazují její nitro, podobně jako přiléhavé ?aty napovídají o kráse skrytých forem. A skrytost je dal?ím důle?itým rozměrem ?enského pólu. Proto kilometry vystaveného ?enského masa na na?ich ulicích působí spí? trapně a? odpudivě ve srovnání se saigonskou kráskou, rafinovaně zahalenou od hlavy a? k patě. Ta vás pak snadno vtáhne do světa nej?havěj?ích erotických fantazií i uprostřed ?ivé pouliční kavárničky. A stačí k tomu skutečně málo: vlastně nic. Jen slánka na stole, pár mazlivých očí a hra s několika zrnky soli na titěrném ukazováčku.

Jednoho rána jsme v jakémsi zapadlém kubánském hotelu dostali s kameramanem chu? na obligátní sklenku mléka. Nedokázali jsme si v?ak vybavit ?panělské slovíčko a čí?nice na?e anglické, německé i ruské pokusy objednat si mléko jen vlídně trpěla. Pak kameramana napadlo naznačit na prsou mezinárodně srozumitelným gestem dojení. Kubánka ho sledovala s kamennou tváří a hrdě odplula. Předpokládali jsme, ?e definitivně. Dveře z kuchyně se v?ak rozletěly a čí?nice přiná?ela dvě sklenice mléka za hurónského smíchu. Dveře lítaček střídavě zakrývaly a odkrývaly nezapomenutelný výjev. Kubánské kuchařky v?ech barev pleti se honily kolem ploten a s naka?livým gustem nápaditě rozvíjely variace na kameramanovo gesto. Psal se rok 1987. Dnes bychom nejspí? od čí?nice dostali místo sklenky mléka ránu pěstí. Amerika je odtud jen co by kamenem dohodil.

Ale přes v?echen harassment a pomstychtivý feminismus s cvakajícími nů?kami i přes stoupající počty rozpadlých man?elství a svobodných matek je?tě stále neznáme lep?í, prost?í a účinněj?í recept na lidské ?těstí ne? ten, který před několika tisíci lety vyslechla Nausikaá z úst člověka, od něho? bychom to vzhledem k jeho notorickému tuláctví čekali nejméně:

(Homér, Odysseus, přel. R. Mertlík)

Zdena Bratr?ovská a Franti?ek Hrdlička, spisovatelská dvojice

Je tě?ké rozhodnout, zda dosavadní normy a formy partnerství skutečně dospěly do krizového stadia, jak to naznačují polo?ené otázky. Mů?e to být optický klam. Starořečtí filozofové pova?ovali za nejvy??í formu lásky homosexuální vztah. Sdíleli tento názor i starořečtí zemědělci a řemeslníci? Sotva. Boccaccio vypráví rozmarné historky o chlípných mni?ích. Vybral si kuriózní případy, nebo postihl obecněj?í sklon tehdej?ích duchovních? A do třetice příklad z národního obrození: Co přispělo výrazněji ke krizi man?elství Bo?eny Němcové ? její vrozené dispozice, nebo společenské podmínky, v jakých musela ?ít? Dá se předpokládat, ?e její man?elství by se octlo v krizi, i kdyby ?ila kdykoli jindy ? podobně jako se dá předpokládat, ?e by například Abélarda a Heloisu stihl tý? tragický úděl, i kdyby se setkali dejme tomu v éře francouzského osvícenství. Opravdové přátelství a opravdová láska se vyskytují natolik ojediněle, ?e se jen stě?í mohou stát společenskou normou.

Podle sociologa D. Barashe je ve?kerá kultura v podstatě extenzí biologie. Sou?ití ?eny a mu?e v man?elství je tedy podle tohoto učení roz?ířením evolučního programu, který usiluje o zachování druhu. Přijmeme-li tuto hypotézu, pak se zdá, ?e se nám evoluční program přinejmen?ím omrzel. Partnera si vět?inou nevybíráme podle charakterových vlastností, nebo? je vět?inou neumíme předem odhadnout; rozhodujeme se intuitivně nebo pragmaticky a na počátku akcentujeme spí? vněj?í vystupování a vzhled. Vskrytu pokládáme ka?dého partnera za zbo?í, které mů?eme kdykoli vhodně opracovat či směnit na man?elské burze. Čím dál častěji na něj pohlí?íme jako na potenciálního rivala, nebo? západní model demokracie v nás posiluje sklony k vypjatému individualismu. Zvykli jsme si oddělovat psychickou stránku od fyzické. Připou?tíme sice, ?e mů?eme v mileneckém objetí pookřát, jako dejme tomu při nočním koupání v jezírku, ale nepočítáme u? s tím, ?e by nás hlub?í kontakt mohl psychicky obohatit. Nebudeme muset ka?dý zisk načerpaný v partnerském vztahu splatit posléze nějakou osobní újmou ? ztrátou identity, sní?ením společenské presti?e, podřízeným postavením apod.? Nezdá se, ?e by to svědčilo o na?í touze experimentovat. Svědčí to spí? o na?í netrpělivosti a nedůvěře. Satirický glosátor těchto proměn by tedy mohl sociobiologovi Barashovi namítnout, ?e nám nejde o zachování druhu, nýbr? o individuální přípravu na zánik. Bude-li se nám pak kultura jevit jako něco nadbytečného, prostě ji odvrhneme.

Vliv kultury na partnerské vztahy není ostatně jednoznačný. Jak poznamenává například psycholog M. Nakonečný, je pravda, ?e kultura pozvedla lidskou sexualitu k vy??ímu pojetí, k erotice. V dal?ím vývoji se v?ak podle jeho názoru kultura přičinila o to, ?e oddělujeme erotické naplnění smyslu ?ivota od partnerských vztahů, tj. ?e je dokonale zvěcňujeme. Tato proměna, jak se zdá, souvisí s ?ir?ím fenoménem, ne? je krize křes?anských či humanistických hodnot. Je to prostě důsledek překotného civilizačního a technického rozvoje, který naru?il přirozenou rovnováhu mezi na?ím rozumovým a citovým vybavením. Z tohoto hlediska by se dal zpochybnit nejen vliv kultury, ale i vzdělání. Pro?itek australského domorodce mů?e být ryzej?í a silněj?í ne? pro?itek evropského vzdělance, jak o tom ostatně svědčí jejich výtvarné projevy. Informace, kterými nás zahrnují výchovné ústavy či sdělovací prostředky, se dají naopak zneu?ít k indoktrinaci neblahými ideologiemi. Představu o opravdové lásce nám tedy mohou zprostředkovat spí? mýty ne? pragmatičtí psychologové. Potí? je v tom, ?e u? bychom ji pravděpodobně neunesli. Stála by nás moc energie a ostatní lidé by se nám vysmáli ? podobně jako se nezralí výrostci po?klebují v?emu, co je přesahuje.

Tento strach z lásky se samozřejmě projevuje i v současné literatuře ? zvlá?? kdy? ji srovnáme se starodávnými eposy. Vztah Tristana a Isoldy prochází záva?nou, mnohaletou krizí, ale jejich láska nevyhasíná. Prokurista Josef K. se tě?í jen z náhodného, čistě fyzického setkání s Frídou. V nejnověj?ích románech se často hrdina zabývá jen sám sebou, svými ambicemi, pochybnostmi atd., případně se rozlo?í do dvou shodných subjektů, aby unesl tíhu své autopsie. Předností těchto románů-monologů by mohla být hodnota subjektivní výpovědi, tj. míra upřímnosti, kterou do nich autoři vlo?ili. Ponechme stranou, jak se to daří zahraničním literátům. Český literát, jak se zdá, nechce riskovat čtenářskou nevoli, a proto přihlí?í k domácím předsudkům. Jeho protagonista dnes u? přizná, ?e ve ?kole či na zahraničním zájezdu onanoval, nebo? se to pokládá za bě?ný, ne-li polid??ující úkon, ale neodvá?í se vyjevit, ?e ho sexuálně přitahuje vlastní sestra ? není přece Caligula nebo egyptský faraon. Stejně tak se nedá očekávat, ?e by se vydal do ředitelny s pohrabáčem, aby obhájil čest své dívky, jako to kdysi udělal mladý Tomá? Masaryk. Nedá se přece kvůli Aničce vyhodit z gymnázia. Rad?i si tedy namluví, ?e Anička není ta pravá. Je typické, jak se průměrný Čech staví například k Dutourovým Hrůzám lásky nebo k Bergmanovým Scénám z man?elského ?ivota: Intenzita a výkyvy popisovaných vztahů mu připadají přehnané, nepřesvědčivé a v detailech nevkusné. Neumíme se vyrovnat s posedlostí a s vá?ní ? ani s cizí, ani s vlastní. Nesoulad mezi tím, co prohla?ujeme, a tím, jak jednáme, vět?inou nevnímáme jako charakterový kaz, ale jako optimální strategii vhodnou k pře?ití. Vyhýbají-li se tedy če?tí literáti a publicisté veřejným diskusím o partnerských vztazích, souvisí to předev?ím s domácí tradicí pokrytecké morálky. Pokud některý mluvčí nadhodí toto téma, sklouzne diskuse zpravidla do oblastí, které nás tak nerozjitřují ? besedujeme tedy raději o rodičovských problémech, o vztahu zdravých k nemocným, feminismu apod.

Existuje-li něco takového, jako je národní charakter, odvozuje se zpravidla z historického vývoje. Severoamerická pruderie má údajně své kořeny v puritánství původních imigrantů. Kořeny české pruderie tak zřejmé nejsou ? leda?e bychom přiřkli puritánské sklony i ?i?kovi, který dal nesmlouvavě vyhladit adamity. Vančura v Alchymistovi a Winter v Rozině sebranci názorně dokládají, jak se přísnost a vá?nost českých věřících srá?ela v Praze s horkokrevným, lehkomyslným italským temperamentem. To by mohlo zčásti vysvětlit ná? polovičatý postoj k sexuální a partnerské problematice. Neumíme spontánně projevovat a předávat radost. Uměli to na?i předkové? Někdy se zdá, jako bychom opo?děně dopláceli na absenci hrdinské epiky v české literatuře. Od dne?ního mu?e u? se ani neočekává, ?e se projeví jako hrdina. Stačí, kdy? se vyzná v technice, v obchodu či v politice; vůči emocím je naproti tomu ostra?itý, nebo? se obává, ?e by mohly kolidovat s jeho pracovním programem či s jeho osobními zálibami. Souvisí to samozřejmě s tradičními mu?skými vlastnostmi, jako je je?itnost a cti?ádost, které sehrávaly v lidských dějinách spí? negativní ne? pozitivní úlohu ? ve svých důsledcích vedly často k politické agresi a etnické nesná?enlivosti. Je paradoxní, ?e emancipační hnutí utvrzuje v ?enách právě tyto zdiskreditované vlastnosti, místo aby přispělo k pochopení ?enské svébytnosti. ?ena přestává být přirozeným mu?ským protipólem. Jak ostatně dokládá neutě?ený soukromý ?ivot mnohých lékařek, vědeckých pracovnic, podnikatelek a podobně, sama emancipace ?enskou situaci neře?í.

Vyzněly předchozí úvahy příli? skepticky? Nebezpečí, ?e by se promítly do bě?né, ka?dodenní praxe na?těstí nebo nane?těstí nehrozí. I kdyby se instituce man?elství stala čistě formální, bezpochyby je?tě nějaký čas potrvá ? jednak jsme dosud neobjevili jiný funkční model, který by ochránil společný majetek a potomky, a jednak je man?elství spojeno s jistými rituály a konvencemi, jich? se neradi zříkáme. Sklon ke konzervatismu, jak známo, je v nás zakořeněn stejně hluboko jako sdru?ovací pud.

***

Jan Cihla, malíř

1. Zrcadlem lidské civilizace na konci 20. století jsou mediálně zprostředkované informace na jedné straně a ?ivotní praxe jedinců v ?irokém pásmu kulturně společenských formací na straně druhé. Člověk hledající a nalézající je vlastně rozporuplný jedinec, pokud si to v?ak přizná a pokud je ochoten své chování podrobit zkoumání.

Partnerské ?ivotní vztahy: Dějiny výtvarného zobrazení této vazby jsou proměnlivým dokumentem ideálu, přeludu a snad i provázejícího ú?asu a úzkosti té vazby. Imperativem dne?ního pro?itku jsou vlastně vteřiny, ne u? tolik trvání v čase. Jaký je vlastně trojsmysl Leonardova Jana Křtitele či Lédy s labutí ? tak frekventovaných námětů ikonografie. Je to nutkavá představa, touha po překonání sebe sama? Tolik je vlastně obna?ených jevů partnerského vztahu, kolik je forem autostylizace.

Narodili jsme se a zemřeme v?ichni. Jde o to, jak budeme naplňovat představu své existence, jaké zrcadlo sobě nastavíme; snad tomu poznání pomohou a tajemství ozáří nově objevená hesla erotiky ze slovníku velkého malíře 21. století ? P. Kleea.

2. Ty proměny partnerských vztahů! V?dy? je to vlastně odvrácená tvář svobody a snad i jednostranný výklad existencialismu. V?dy znovu protiklad osobního rozhodnutí s organizací přírodního koloběhu. To v?e v rovnici s neznámou a nekonečnou konstantou jedinečné situace.

Na úsvitu nového věku se postmoderna otevřela alternativním výkladům. Údělem jednotlivce přes ve?keré opory a pomůcky my?lenkového vybavení v?ak zůstane vlastní osud v jistém osamocení. Bez souvislostí a vědomí dávno objevených a zprostředkovaných hodnot je poutník na své cestě bez kompasu.

Myslím, ?e má odpověď na dané téma není pragmatická a neosobní. ?e ponechává nekonečný prostor pro rozhodování, fantazii a jistě i utrpení a zmar. Nebo? pták Fénix se ka?dé ráno rodí ze svého popela, letí vstříc dobrodru?ství své existence ? za cenu své smrti a znovuzrození.

3. V sekularizované atomizované společnosti posledních padesáti let ?ily generace na?eho prostředí v jedinečné situaci, dané kontextem historických souvislostí země. Nehybná, pak uměle stylizovaná konzumní realita negativně ovlivňovala úroveň partnerských vazeb, co? se odrazilo a dodnes odrá?í v paternitní podřízenosti a nesvébytnosti vlastní existence. Jistě zde sehrála svou roli i malá migrace, s výjimkou osudů v exodu, v cizím prostředí. Proto je u nás zabydlená tak častá cesta k prostřednosti. Evropské regiony s tradicí silně za?ité kultury nebo s velkými pro?itky konfliktů jsou bohat?í, aktivněj?í a v oblasti partnerských vztahů i otevřeněj?í (Německo, Francie).

S vědomím této skutečnosti, národního stigmatu, nepříli? lichotivého k tvorbě charakteru, nezbývá ne? počítat s časovým limitem. V budoucnosti se budou jistě i partnerské vztahy modelovat pod novými tlaky do zatím ? myslím ? ne zcela odhadnutelných forem.

***

Jiřina ?iklová, sociolo?ka a vysoko?kolská učitelka

Sigmund Freud by měl ze mne radost. Moje podvědomí pracuje za mne. Třikrát jsem ztratila otázky a opětně je na?la, dvakrát jsem překročila termín. Proč? Chci i nechci psát o současných partnerských vztazích, i já mám k tomu ambivalentní poměr.

Erich Kahler před čtyřiceti pěti lety psal o ?diktatuře? cizích vzorů, které pronikají do na?eho soukromí, včetně sexuálních vztahů. Mu?i a ?eny líbají a milují se dle toho, jak to viděli ve filmu nebo jak jim o tom vyprávějí ostatní. Nemají vlastní morální postoje, kopírují to, co dělají jejich ?vzory?, a pak teprve mají pocit, ?e jednají správně a ?e se to ?tak má dělat?. Zaujalo mne to tehdy a dnes, kdy se tyto na?e mediální vzory mnohonásobně znásobily, si na tato Kahlerova slova vzpomínám.

To, co nazýváme tolerantností či liberálním přístupem k lásce, je ve skutečnosti nedostatek interiorizovaných vzorců chování!

K něčemu je to ale také dobré. Po čtyřiceti letech pseudopuritanismu a zakazování pornografie dokázali se na?i lidé snadno vyrovnat s invazí erotických filmů, pornografie, nočními kluby i s E 55. Na začátku to s lidmi trochu otřáslo, ale po několika měsících jsme akceptovali sex show byznys bez úrazu. Pornografii i komerční sex si kupuje jen omezené mno?ství lidí, jejich počet není vy??í ne? v ostatních zemích a jejich mno?ství s dal?í nabídkou nestoupá. Oceňuji také vysloveně liberální postoj na?ich lidí k sexuálně neobvyklému chování. Nikdo u nás nepronásleduje ani lesbičky, ani homosexuální mu?e, transvestité vzbuzují nanejvý?e pobavený úsměv a festival ?enské lesbické kultury, který se konal v dubnu v Goethe institutu v Praze, přilákal velký počet náv?těvníků (mu?ů i ?en), kteří oceňovali jinakost jejich tvorby jako hodnotu. Na?e vysoká schopnost přizpůsobit se přicházejícímu stylu ?ivota je ji? dnes patrná i z demografických údajů: později se vdáváme a ?eníme, později máme děti, jako celek jsme v?ichni zhubli a vá?íme méně, a dokonce i později umíráme.

Současně mne ale tato tolerantnost, někdy prohla?ovaná za liberalismus, vadí. Ohro?uje to člověka, jeho identitu, uvolňuje zábrany, hranice mezi mnou a tím druhým tak, a? nás to oba rozmělňuje a pohlcuje.

Mám-li v sobě pevně interiorizované vlastní mravní zásady a normy chování, pak mne i ostatní obohacuje, jsem-li liberální k odli?nému chování druhého člověka, u kterého ctím odli?nost jeho osobnosti i jeho zásad. Vzájemně si vyměňujeme určité hodnoty, včetně toho sexu. Jsem-li ale liberální pouze proto, ?e nemám vlastní názor, pak se jen přizpůsobuji. Pak ani sex není opravdu partnerským vztahem, kdy dávám i přijímám zároveň, ale je to pouze to Erichem Kahlerem odsuzované napodobování a přizpůsobování, a tedy současně i ztrácení toho mála, co je?tě je na mně zvlá?tní a osobité.

Sexuální vztah je pak pouze zábavou, hrou, bez hlub?í dimenze, a to je opravdu ?koda. Jak mohu poznat a obohatit sebe i toho druhého, kdy? jsem s ním ani v té posteli vlastně nebyla, nedala jsem se poznat, nebo? jsem pouze hrála a předstírala to, co jsem předpokládala, ?e se ode mne čeká. A ten druhý patrně postupoval obdobně. Výsledkem je promiskuitní, pubertálně smutný sex, který člověka nesytí, neobohacuje, ze kterého oba partneři odcházejí přesně takoví, jakými byli i před tím, ne? se sexuálně sblí?ili.

Vůči čemu a komu pak mohu být liberální? Pak nelze ani poru?ovat tabu a zákazy. A to je také ?koda!