Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

U národních dějin se toto umění stává zvlášť záludným. Může se definovat: řekni, co soudíš o dějinách svého národa, řekneš tím o sobě, kdo jsi.

Potíže s minulostí nejsou v tom, že by byla mrtvá: spočívají v tom, že je příliš živá.

Umění mít minulost a vyrovnat se s ní je umění, se kterým bývají potíže, ať už se jedná o minulost jednotlivců nebo celého společenství.

Minulost se zrcadlí v budoucnosti, stejně jako budoucnost se zrcadlí v minulosti. Jen ten, kdo si je tohoto zrcadlení vědom, dokáže prožít svou přítomnost bez zbytečné tragiky.

Dějiny národa nejsou dějiny symbolu národa. Dějiny deseti milionů občanů jednoho národa představují deset milionů dějin, osobních dějin. Jejich součet pak tvoří to, čemu se říká národní dějiny. Prožije-li deset milionů lidí válku, jsou národní dějiny období války součtem deseti milionů válek. Sčítá se válka hrdiny s válkou zbabělce, s válkou filozofa, válkou pacifisty, válkou konfidenta, válkou popraveného, s válkou dítěte - a bezpočtem dalších válek. Sčítají se zástupy úzkosti se zástupy snů a zástupy neuróz?

Prožije-li deset milionů lidí revoluci, jsou národní revoluční dějiny součtem deseti milionů revolucí. Sčítají se revoluce vítězů, poražených i lhostejných.

Řeka nese pod svou hladinou další a další hladiny, valí se pod ní. V jedné viditelné řece putuje nekonečné množství neviditelných hladin. Jedna řeka nese v sobě nekonečné množství řek.

Má-li se národní společenství vyrovnat se svými dějinami, musí se vyrovnat jak s viditelnými, tak s neviditelnými dějinami.

Řekl bych, že jedny dějiny jsou uloženy - řečeno freudovsky - ve vědomí a druhé v podvědomí. Ti nejlepší historici mívají odvahu provádět národní psychoanalýzu. Toto by měl být nejvýsostnější úkol historika.

Rozeznat stopy neviditelných dějin ve viditelných a stopy viditelných v neviditelných, pojmenovat je - a pojmenovat je bez ohledu na to, co si přeje historikovo podvědomí i podvědomí národa.

Hovoří se o bílých místech v dějinách, hovoří se o nich jako o čemsi, co nebylo dosud objeveno. Zatím to, co se označuje bílými místy, je často tím nejživějším. Až příliš známým. živým a nepojmenovaným. Pro tělo dějin bývají bílá místa, pokud se nepojmenují, nebezpečnými vředy, do bílých míst se mohou napsat ta nejdemagogičtější hesla, požadavky, nepravdy - čím víc je "bílých míst" v dějinách, tím víc je příležitostí k fanatickým konfliktům. Bezpečným důkazem toho, že národ žije v nesvobodě, je to, že strpí, aby měl cenzurované dějiny. Kolik kašírovaných dějin bylo jen v našem století vystavěno v Čechách, aby zakryly skutečné dějiny. Spása Čechů sídlila podle těchto kašírovaných dějepisů ve Vídni, v Berlíně, v Moskvě - jen ne doma. Jednu sezonu se hraje v Národním divadle hra od Benita Mussoliniho, jinou sezonu Kremelský orloj - a obecenstvo tleská tomu i tomu,-a myslí si své?

Kašírovaná řeka času zakrývá skutečnou řeku času, dokud nezpuchří a není časem odplavena?

Skutečné politické dějiny národa jsou dějinami jeho nadějí. Velikost národů spočívá v tom, že svoji naději hledají ve své vlasti. Léta, kdy Češi hledají a nacházejí svoji naději ve své zemi, jsou zlověstně řídká. Kolik lidí i dnes spojuje svoji naději do budoucnosti s návratem do Evropy? Návratem? Jako by Čechy a Morava byly tajuplným meteorem, který se z Evropy vyrval a nyní k ní měl přilétnout a tím si vyřešit svoje potíže. Jen ty doby, kdy si národ umístí svoji naději do vlastní země, jsou dobou jeho rozmachu a svobody. Ne návrat nebo odchod k nějaké metafoře jsou znamením pokroku, tím je jen cesta k odvaze pojmenovat minulost.

K odvaze vidět "neviditelné dějiny".

Tím, že pojmenováváme svůj včerejšek, dáváme jméno svému zítřku. Kdo si falšuje minulost, falšuje si i budoucnost - a falešná budoucnost je tou nejnepříjemnější. Nejbolestnější.

Když pojmenováváme minulost, dáváme jméno budoucnosti. A kdo se nedokáže vyrovnat s minulostí, nedokáže se vyrovnat s budoucností. Unést ji.

Jen mrtvé národy mají vychladlé dějiny. Dějiny složené ze studených kostí letopočtů. Živé národy mají vždy své dějiny nevychladlé, žhavé - bublající averzemi - komplexy, předsudky.

Jen živé národy mají své neviditelné palčivé dějiny. Mrtvé národy mají jen učebnicové, studené dějiny.

Před lety jsem seděl ve společnosti s jedním slovenským - dnes mrtvým - "národným umelcom". Starý, žoviální pán, desetiletí hýčkaný režimem - a mimochodem žijící v dlouhém manželství s Češkou. Ten večer příliš popíjel. Vyprávěl - a vyprávěl z osobní zkušenosti -, jak za jeho dětství Maďaři krutě proskribovali Slováky, kteří se hlásili ke svému národu. Líčil, jak likvidovali jejich jazyk, literaturu, školy. Jak jazykově i hmotně persekvovali jeho slovensky uvědomělého otce a rodinu. Pil stále víc a před půlnocí obrátil ostří polemiky - začal divoce napadat český národ.

Tehdy jej oslovil jeden z naslouchajících Čechů. "Ať už to bylo jakkoliv - vy jste pamětník a musíte uznat, že Češi vás a váš národ zachránili, nebýt jich, tak jste nám teď nadával maďarsky."

Stařec vrávoravě vstal. Opřel se, až stůl zapraštěl. Několikrát zalapal po dechu. "To musím uznaš," zoufale vykřikl. Vyklopýtal z místnosti a práskl za sebou dveřmi.

Potíže s minulostí opravdu nejsou v tom, že by byla mrtvá, naopak: spočívají v tom, že je příliš živá.

Dějiny národního podvědomí a dějiny národního vědomí - neviditelné a viditelné dějiny - bývají často v nesmiřitelném protikladu. A někdy vyplují neviditelné dějiny a zakryjí viditelné. Vědomí vítězí nad podvědomím zřídka bezbolestně. I u pamětníků.

Potíže s historií nejsou v tom, že by už nebyla magistra vitae. Je jí. Potíž s historií je v tom, že národy používají své dějiny ne jako velkou učitelku života. Používají své dějiny jako zbraň nebo jako drogu na mírnění svých traumat.

Aby dějiny sloužily jako zbraň nebo jako droga, je ovšem nutno je překovat, nebo z nich vydestilovat to, co by znásilňující, omamující účinek rušilo. Ale tím se nic neřeší - problémy se neodstraní, jen přecházejí do národního podvědomí. Národní dějiny bývají dějinami národních neuróz.

Národní dějiny bývají dějinami národních hysterií.

Hysterie je ostatně v psychologii definována jako neschopnost vyrovnat se s minulostí.

Který národ nerozeznává ve svých dějinách schizofrenické rysy?

Kolik národů je možno pro nepříliš dávné dějiny označit jako národy schizofreniky?

A blaze tomu národu, který má štěstí na velké historiky-léčitele; dokáží choroby dějin pojmenovat - a tím je léčit?

Stanovit správnou diagnózu znamená první krok ke zdraví.

A kolikrát je už správné pojmenování lék.

Dějiny národního podvědomí a dějiny národního vědomí bývají v nesmiřitelném zápasu. A svár těchto dvou dějin vyvolává nejistotu - čím větší nejistota, tím větší nenávist.

O podvědomých - tajných - dějinách na jedné straně a na druhé straně o viditelných dějinách lze hovořit jak u velkých, prastarých národů, tak u malých a mladých národů?

Povšimněme si - když už jsme uvedli jeden symbol ze vztahu Čechů a Slováků - českých a slovenských dějin.

"Míti dějiny, dějiny pěkné, je radost, je štěstí národa," napsal Karel Kálal, jeden z Čechů, kteří nejvíce milovali Slovensko a věnovali mu práci i sny.

Kálal hovoří o starých českých i o mladých slovenských dějinách. Hovoří o tom, že Češi a Slováci měli po staletí i společné jméno - Češi, v uherském zákoníku byli Slováci jmenováni Čechy? V zákoně o rovnoprávnosti národů jsou ještě roku 1608 nazýváni Slavi seu Boemi (Slované čili Češi). Hovoří o tom, jak ještě Benedikti Blahoslav psal Palackému, že jeho vlast nemá ani svého jména.

Ani svého jména.

Říká se jí Horní Uhry.

I jméno Slovenska vymyslel Čech.

Dobrovský.

Pokud by tato fakta dnes uvedl český šovinista, byl by obviněn z nacionalismu. Stejně jako kdyby ironicky citoval Slováky - Šafaříka, Kollára, Chalupku, Palkoviče aj., kteří vystupovali proti osamostatnění slovenštiny od češtiny.

Kálal však tyto údaje uvádí - a celou řadu dalších - ne jako projev šovinismu. Hovoří z lásky - historické i současné - k slovenskému národu. Nezatajuje.

Nezatajuje. K nezatajování bývá třeba odvahy a lásky.

Kálal provádí mimoděk národní psychoanalýzu? Odkrývá minulost, vysvětluje ji - tím léčí přítomnost. Uvádí také, že už roku 1603 učenec ze Slovenska Vavřinec Benedikt z Nedožer napsal českou mluvnici.

Prastaré národní dějiny i mladé národní dějiny jsou si v mnohém podobné - staré i mladé národy mají své neviditelné i viditelné dějiny.

Kálal byl přesvědčený čechoslovakista. Přesto, když snese důvody pro to, aby byli Češi a Slováci i dál považováni za stejnorodé, píše:

"... pravím důrazně: Nevnucovat! Kdo chce národy dva, nechť je má..."

Nezatajovat a nekřivdit - to je hledisko historika, který klade jako Karel Kálal - na první místo požadavek svobody.

Mít - "dějiny pěkné je radost, je štěstí národa."

Jaké jsou však "dějiny pěkné"?

Jaké jiné než nezkreslené?

Byla by poutavá kniha o tom, jak subjektivní dějiny překrývaly u různých národů objektivní, "viditelné" dějiny. Protože se v určité době zdály "pěkné". Jak ti, kdo nesouhlasili s "viditelnými", se snažili svým podvědomím zakrýt vlastní vědomí.

Každý národ má údobí, ve kterém chce část svých dějin tajit nebo překovat.

Člověk tak často ví - a právě protože ví, jedná o to víc, jako by nevěděl. Poznání nemusí vést k přijetí poznání, vede často právě k jeho odmítnutí.

Národy s dlouhými a proslulými dějinami nemívají tak citlivou národní pokožku. Dokáží o sobě žertovat - právě z toho, s jakým nadhledem (i humorem) dokáže národ pohlížet na své dějiny, se dá poznat jeho síla. Nebrat se příliš vážně - to by měl být nejzávažnější předpoklad toho, kdo píše národní historii.

Ten, kdo prochází školní učebnice posledních pěti generací, zjišťuje s uspokojením, že se historie udržuje naživu navzdory autorům učebnic. Strhává ze sebe postupně jednu svěrací kazajku za druhou, rozlamuje cely, ve kterých se ji autoři učebnic snaží uvěznit.

Dějepis umírá, dějiny žijí.

"Autoři dějin", kronikáři, novináři, řečníci, politici tak rádi odmítají výsostný úkol provádět psychoanalytickou léčbu národních dějin.

Jak často připomínají absurdního lékaře, který by za svůj úkol považoval ne léčit, naopak se pokoušel pacienta přemluvit, že jeho nemoc je zřetelným projevem zdraví - přesvědčit, že to, co je blud, je přesné pojmenování skutečnosti.

Nazveme-li nemoc zdravím, ze svého hlediska zdraví jsme - tím zdravější, čím více nemoci podléháme. Prakticky je naše situace ovšem bezvýchodná.

Zkreslovat dějiny bývá výnosné, léčit pohled na dějiny bývá velice nebezpečné.

Staré národy nejsou oproti mladým v příznivější situaci - pokud se týká pohledu na vlastní dějiny. Staré národy mají zástupy slavných panovníků, vladaře, kteří spolutvořili dějiny světadílu, mívají zástup světců ze své krve. Ovšem mají své podvědomé nebezpečné dějiny.

Mají své neviditelné dějiny.

A neviditelné dějiny bývají zákeřné.

Práce historika by měla být pojímána jako práce lékaře a měla by být vykonávána stejně pozorně. Zatímco lékař bývá za zkaženou operaci postižen, bývá historik za vražedný zásah do organismu minulosti oceňován.

Kdyby mohli o bitvách hovořit a psát ti, kdo v nich padli - oč pravdivější by byly dějiny válečných tažení.

Dějiny však píší živí. To je důvod, proč války bývají pokládány za triumfy. Chloubu národů, důkaz síly. Síly, ne slabosti.

Historik budoucnosti bude na rozpacích nad školními učebnicemi, které nalezne v archivech.

Čím víc se neviditelné dějiny daří učinit viditelnými, tím víc se národ osvobozuje od předsudků.

Tím méně je minulost pro národ nebezpečná.

Tím víc se o ni národ může opřít.

Tím víc žije ve skutečnosti.

O to zřetelněji vidí druhé i sebe.

Čas je největší, nejspravedlivější historik. Ovšem, člověk potřebuje znát své dějiny dříve, než je na vahách paměti a zapomenutí podá čas.

Čas, nejmoudřejší soudce.

Dějiny jsou opravdu nekončící magistra vitae.

Čím pevněji uchopíme minulost, tím pevněji uchopíme svoji budoucnost.

Dějiny jsou zpráva o tom, co bude.