Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

V rámci na?í pravidelné rubriky jsme vypracovali několik otázek a obrátili jsme se na vybrané osobnosti veřejného ?ivota (historiky, spisovatele, politiky) s výzvou k jejich vlastní úvaze na dané téma.

Nabídku se nám také podařilo tlumočit básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi. Na na?e otázky v?ak odpověděl formou, která je jemu vlastní ? kolá?í. I v tomto případě se potvrdilo, ?e obraz někdy mluví jasněj?í řečí ne? mnoho popsaných stránek. Kolá?, kterou jsme vybrali, má název Pra?ský hrad a pochází z cyklu Kafkova Praha (Její reprodukci naleznete mezi stranami 64 a 65).

Moto: ?Minulost není uzavřená a jednou prov?dy hotová. Vracíme-li se k ní, tedy tak, ?e skrze sebe otvíráme její smysl do budoucnosti. ? Dědictví hrůzné a vzne?ené nestačí prostě převzít, musíme je převzít s vědomím, ?e je dědíme jako vinu (to hrůzné) a jako tradici (to dobré). Tradice je tu proto, abychom na ni navazovali, hrůznou minulost přijímáme s lítostí jako vinu.?

Zbyněk Hejda, Tabu v české historiografii, Tvář, č. 4?5, 1969.

***

Václav Havel, prezident České republiky
/Kancelář prezidenta republiky

Jsme nuceni na Va?i ?ádost bohu?el odpovědět záporně; vzhledem k rekonvalescenci po prodělané operaci byl program pana prezidenta zásadně omezen. Sna?ili jsme se v archivu projevů najít některý z jeho textů, v něm? by se k tomuto tématu vyjadřoval. Nepodařilo se nám v?ak takový text najít, nebo? toto téma zůstává spí?e okrajové?

***

Dluhy, účty, splátky

Jiří Stránský, spisovatel a předseda českého Penklubu

Titulek jak z bankovnictví. Nejsme v?ak denně konzumenty zpráv, ?e ani současné dluhy se nevyrovnávají, účty se ztrácí či fal?ují a splátky se neplatí? Pus?me s touto vědomostí někoho do ulic, a? se ptá svých bli?ních, jak jsme na tom s dluhy, účty a splátkami mravními a duchovními, a k tomu je?tě se zpětnou platností několika desítek let ? jak asi dopadne?

Na zprávě o stavu na?eho svědomí a mravů a o dopadu minulosti na na?i současnost se nejvíc podepsala na?e nesvoboda pod totalitou nejprve nacistickou, pak komunistickou. Navzdory v?em signálům jsme na ně nebyli připraveni, nejméně pevnost na?ich charakterů. Tu si udr?elo a? nepříjemně nízké procento populace. Masarykovské vy??í principy mravní, na ně? se slzami přísahal celý národ, se pod karabáči a před hrůzou z poprav a koncentráků scvrkávaly. S postupujícím časem k tomu stačila u? jen obava ze ztráty dobrého bydla. A připočteme-li k tomu brilanci, s jakou představitelé moci dovedli vyu?ívat závist a mindráky v?eho druhu, dílo zkázy na ochotě bilancovat by? jen vlastní minulost bylo vlastně vykonáno s předstihem. A je přirozené, ?e takto posti?ená a a? nepříjemně převá?ná vět?ina nemá nejmen?í důvod naslouchat nepříjemně vlezlé men?ině, její? ka?dé slovo o minulosti je připomínáním toho nejméně příjemného: vědomí o selhání.

Ka?dé účtování s ka?dou minulostí bolí. I s tou sebezářivěj?í. V?dycky z něho vyvře ono kondicionální ?Ké? bych býval to či ono udělal či neudělal?. Platí to pro jednotlivce i pro národy. A tu více, tu méně to rezonuje ve svědomí a ovlivňuje vztah k přítomnosti i budoucnosti, a dokonce dopadá na nastupující generace, jich? by se vlastně mravní problémy spojené s minulostí neměly týkat. Jeliko? v?ak není človíčka, jemu? by se minulost vyhnula, nedá se s tím nic dělat. Nanejvý? to, ?e se musíme znovu a znovu pokou?et, abychom těch nevyrovnaných účtů měli v posledních vůlích co nejmíň. Zatím se nám to moc nedaří.

O?iveny Česko-německou deklarací se nám vrací traumata spí? postnacistická ne? nacistická. A k radosti komunistických pohrobků překrývají i traumata ze čtyřicetileté vlády bol?evické totality. A při?ivují oblíbené otazníky nad kvalitou české povahy, inklinující po staletí ke slu?ebnosti a po staletí neschopné mít vlastní názor, nato? jej ? a? do hrdel a statků ? chtít bránit. A s naprostou absencí schopnosti přiznat si (a tím méně jiným) vlastní chyby. Nesdílím tyhle názory a nemyslím si, ?e jsme méně cenní ne? kupříkladu na?i sousedé. Ná? krvavý středověk i novověk je ve srovnání s anglickým, francouzským, ?panělským, ba i německým úplná selanka. A ?e by v nás bylo cosi holubičího, nepozoruji ani kolem sebe, ani v dějinách. Jsem dokonce přesvědčen, ?e sebevra?ednou statečnost jugoslávských partyzánů (ale stejně tak norských a francouzských příslu?níků hnutí odporu) jsme neměli předev?ím proto, ?e Čechy nejsou na Balkáně (resp. na území Norska či Francie). Jestli jsme kdy měli něčeho méně, byla to hrdost, ale ani ta není jenom pozitivní vlastností. Jistě, jsme malý národ, kterému občas nějaký vět?í národ ?lapal na krk. A co? Je nám to dobré nanejvý? k výmluvám, proč jsme tu či onde selhali jako jednotlivci ? v takových chvílích se schovat za charakterovou vadu národa je nejjednodu??í a nejpohodlněj?í.

Předchozím historizujícím extempore jsem neměl v úmyslu plést se do řemesla historikům, psychologům, sociologům, ani filozofům, jsa přesvědčen, ?e jejich práce na minových polích na?ich nejmlad?ích dějin je nezastupitelná a taky pěkně nebezpečná. Na nich je, aby o nás bylo jasno, a nejen jim, nám v?em. Jsem si rovně? jist, ?e oni sami ten úkol nikdy nezvládnou, pokud jim ostatní nepomů?ou.

A tím se dostávám k tomu nejo?idněj?ímu: k účinkování médií v?eho druhu. A v nich účinkování novinářů (bohu?el v?eho druhu). Historikové, sociologové i právníci mají tolik atraktivního (ké? by tím novináře vybudili!) důkazního materiálu, který ? by? nabídnut veřejnosti jen za třetinu pozornosti věnované blábolům ani ne tak o politice, jako politiků ? by na?e pohledy zpět i pocity s nimi spojené konečně zbavil v?í krhavosti a zam?enosti přecházející mnohdy a? do ?edého zákalu, ?e bychom nejen (s konečnou platností) odvedli vodu na komunistický mlýn do rozumněj?ího (a smysluplněj?ího) koryta, ale v?ichni bychom se cítili ulehčení. Jako kdy? si (konečně) uvědomíme, ?e první obětí na?ich nenávistí a tuh se pomstít v?dycky budeme my sami. Navzdory svému optimismu jsem v tomto punktu dost skeptický. Zdánlivě onomu potřebnému mediálnímu napření chybí jen dostatek dobré vůle. Av?ak jsou tu je?tě dal?í dva rozhodující činitelé. První je erudice, či spí? ochota nechat se vzdělat a poučit (ka?dé vzdělání bolí). To bych je?tě chápal. Co nejsem ochoten pochopit, je to druhé: etika. V daném případě schopnost přijmout i (osobně) sebenepříjemněj?í pravdu a reagovat na ni bez zkreslujících emocí. Klasickou ukázkou je handrkování o slovo vyhnání z Deklarace: v?ichni (a předev?ím komunisté, kteří toho byli hlavními aktéry) vědí, ?e divoký odsun bylo hnaní svinským krokem od hranic do vnitrozemských sběrných táborů (koncentráky to přece nemohly být!) a legální odsun se odehrával v podobě dobytčích transportů pod kuratelou samopalů. Pro jistotu opakuji citaci českého vyhnance z pohraničí: Odsunout se dá skříň nebo splátka dluhu, ne člověk. Toho lze jen vyhnat. Otázky viny, dědictví, minulosti, syndromů zbabělosti, mravních vyrovnání se scvrkávají do jediného dilematu: ochoty zabývat se dějinami vlastního národa, a tedy i dějinami jeho mravů se stejným nadhledem, jako se zabýváme americkou válkou Severu proti Jihu či dějinami Anglie. Nevidím to jako bolavou operaci a nemyslím si, ?e tam jsou bílá místa. Jde jen o to, abychom (stejně jako v osobním ?ivotě) byli schopni a ochotni (kdy? u? ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli svým dětem) být takoví, aby se děti za nás nemusely stydět. Ani po desítkách let. Mo?ná nám to půjde líp, kdy? si víc budeme uvědomovat, ?e naopak na?e neschopnost a neochota vyrovnat se s vlastním svědomím je denně vyu?ívána ku prospěchu těch, jim? jsou na cestě k moci dobré v?echny prostředky, nebo těch, co litují, ?e jejich totalitní moc byla roztří?těna, a mstí se za to alespoň tím, ?e na?i neochotu a neschopnost se ohlédnout vyu?ívají k vlastnímu prospěchu. A to je ? kdy? nic jiného ? poni?ující.

***

Zbyněk Hejda, básník a historik

V knize vydané koncem osmdesátých let je mo?no číst: ?Libické události z 28. září 995 byly nepochybně hrůzným činem, ale současně budi? řečeno významným historickým aktem. Tehdy se toti? vytvořily reálné podmínky ke konečnému uzavření dal?í fáze dlouhodobého procesu vznikání feudálního českého státu v přirozených zeměpisných hranicích a současně i předpokladu k dotváření jádra českého středověkého národa. Tedy těch nejpodstatněj?ích společenských celků, které se rozvíjejí dodnes.?

Podívejme se na citát podrobněji. Má dvě části. V první se charakterizuje činnost přemyslovského vojska na Libici 28. září 995, v druhé význam tohoto činu. Stojí za pov?imnutí, jak opatrně a ?etrně nazývá historik řádění Boleslavova vojska. Historik pro ně nenachází přiléhavěj?ích slov (vra?dění, zločin), proto?e cítí, ?e by takovým ostrým mravním soudem oslabil údajný pozitivní význam činu, jak ho uvádí v druhé, podstatně rozsáhlej?í části citátu, činu zakládajícího český stát a jádro českého národa.

Renomovaný historik raného středověku jde je?tě dál. Svatováclavská historie, jak ji tradují legendy, zná dvě vra?dy. Zmíněný historik obě vra?dy navrhl vymazat z historie. Svatá Ludmila nebyla zavra?děna, byla jen obětí pohanského kultu, jeho? jedním pravidlem bylo, ?e kně?na musí do záhrobí následovat svého zemřelého chotě. Předtím ne? shoří s mu?em na hranici, je u?krcena jakousi textilií. Historik se neobtě?oval vyrovnat se např. s otázkou, jak se kně?ně dařilo léta a léta pře?ívat smrt Bořivoje a proč si a? po letech vzpomněli učinit zadost pravidlu pohanského kultu.

Rozborem tu?ím Gumpoldovy legendy dospěl historik k závěru, ?e boleslavská vra?da nebyla vra?da, ale nedorozumění.

Če?tí historici se při různých příle?itostech zapřísahají vůlí k objektivitě. Na obou příkladech jsem chtěl ukázat, ?e české historiografii hrozí pragmatismus, který se často velmi obratně za vědeckou objektivitu skrývá. V případě svatováclavské historie v?ak pragmatický záměr Du?ana Tře?tíka vystrkuje rohy. Tře?tíkova nechu? k církevním motivům v národní tradici je příli? velká.

Nejnověj?í historie je na tom z tohoto hlediska je?tě hůř ne? historie star?ích období. Dobře je to vidět na vztahu české historické obce k vyhnání sudetských Němců. V mnoha diskusích s historiky jsem uznamenal, ?e v pravdivém pohledu na věc jim brání fale?ná vidina politických důsledků.

Jednou jsem při jakémsi televizním pořadu vyskočil ze ?idle, kdy? jsem sly?el historika, ano historika J. Valentu omlouvat vra?dění nevinných Němců v prvních měsících po válce tím, ?e ?to byla válka?. Ujde-li historikovi, ?e válka skončila 8. května, je to na pová?enou.

Václav Klaus, předseda vlády České republiky, ekonom

Vyrovnávání se s vlastní minulostí a formulování otázky tzv. ?viny národa? jsou témata, která mě, přiznávám se, naplňují jistými obavami. Není mi toti? ani věcně ani metodologicky příli? jasné, jakým způsobem se vůbec dá o těchto otázkách hovořit, jakým instrumentáriem je mo?né je uchopit, jak je třeba je aspoň trochu smysluplně strukturovat. Můj striktní ?metodologický individualismus?, pocházející z rakouské ?koly a vztahující se na v?echny společenské procesy (nejen ekonomické), mi příli?ný návod nenabízí.

Otázku vyrovnání se s minulostí a případný pocit viny toti? vidím předev?ím jako individuální problém ka?dého z nás a jako individuální morální zále?itost, tedy spí?e jako věc soukromou a vnitřní ne? jako příle?itost k efektním veřejným vystoupením a prohlá?ením, k líbivému ?sebemrskačství? či k lacinému moralizování. Hovořit nahlas o morálce druhých, či dokonce dávat v tomto oboru ostatním nějaké lekce mi v?dy připadalo tak trochu nepatřičné. O morálce toti? vypovídají skutky toho či onoho člověka, nikoliv sebevzletněj?í slova adresovaná jiným, navíc adresovaná v jiné chvíli a v jiném prostředí.

Proto mám s otázkami, které mi kladete, jisté potí?e. Nevěřím, ?e se s minulostí mů?e vyrovnat abstraktní entita zvaná společnost, nevěřím, ?e je správné hovořit o jakési národní vině, o vině, která by proto nutně musela být vinou kolektivní. Vyře?ení problému, o něm? hovoříme, nemů?e být provedeno ani ?ádným jednoduchým aktem státu, ale ani proklamací toho či onoho veřejného činitele, vědce či umělce. Ve své podstatě se jedná o vnitřní zále?itost ka?dého z nás, a proto také nelze nalézt shodu o tom, zda jsme se ji? jako společnost s minulostí vyrovnali nebo ne, zda něco takového vůbec potřebujeme, resp. zda ve vztahu k minulosti bylo či nebylo dosa?eno jakési spravedlnosti. Názory lidí o této věci se li?í stejně tak, jako se li?í jejich ?ivotní zku?enosti a politické postoje, nemluvě o tom, ?e se jejich názory vyvíjejí v čase.

Tím, co jsem řekl, nechci v ?ádném případě popřít význam událostí, které se ve vztahu k na?í minulosti dosud odehrály. Zdráhám se je v?ak hodnotit způsobem, který jsem zaregistroval ve va?em dopise, tj. zda postupujeme v účtování s minulostí váhavě a nedůsledně či nikoliv. Neexistuje toti? ?ádné měřítko, ?ádný ideál, podle něho? bychom mohli skutečnost v této oblasti vyhodnocovat či měřit. Někomu se zdá, ?e s minulostí účtujeme málo, někomu se zdá, ?e a? příli?. Jakási neutrální, mimolidská, mimozemská pravda zde bohu?el neexistuje.

Není mi blízký ani jaspersovsky chápaný problém viny v té podobě, jak jej stavíte. Samotný fakt, ?e jsme ?ili v komunistickém re?imu, ve mně ?ádný pocit viny nevyvolává. Ka?dý z nás ?il svůj konkrétní individuální ?ivot a byl v něm postaven do nejrůzněj?ích situací, v nich? měl ? a mám strach, ?e na to dnes trochu zapomínáme ? nemalou mo?nost volby. Jedině v těchto konkrétních volbách mů?e ka?dý hodnotit chování své či jiných, a mů?e poci?ovat či nepoci?ovat vinu za své či jejich skutky. V metafyzicky chápanou vinu, která jako dědičný hřích lpí na nás na v?ech bez ohledu na to, co jsme dělali či děláme, v?ak nevěřím. Nesdílím ani téměř flagelantské názory, ?e nás v?echny (samozřejmě s výjimkou toho, kdo tento názor vůči ostatním vyslovuje) ?ivot v totalitním systému výrazně morálně naru?il. To je, myslím, velmi zvlá?tní a navíc velmi fale?ný pohled. Nevidím to tak černě. Spí?e bych řekl, ?e nám individuální konfrontace ka?dého z nás se systémem útlaku a nesvobody, v něm? byla hranice mezi dobrem a zlem zřetelná, v mnoha směrech dala v morální orientaci určitou výhodu oproti lidem ?ijícím nepřetr?itě ve svobodné společnosti. Je příznačné, ?e fa?ismus i komunismus, v jejich? jménu se lidé dopou?těli těch nejstra?něj?ích zločinů, vytvořili a uskutečňovali lidé, kteří původně ?ili a byli vychováni ve svobodné společnosti v dobách relativně přísně akcentovaných křes?anských hodnot, zatímco bezprecedentní kolaps komunismu byl způsoben odmítnutím jeho idejí i praxe lidmi, kteří v něm vět?inou vyrostli a kteří se svobodnou společností neměli ?ádnou hlub?í zku?enost.

Chcete-li znát můj názor na to, co pova?uji za pozitivní tradice na?í společnosti, pak bych chtěl zmínit tradici pracovité střízlivosti a praktického realismu, odpor proti velkým slovům a víru ve vlastní skeptický rozum, které byly a jsou pro příslu?níky na?eho národa tak typické. Nejsou to sice národní vlastnosti příli? příznivé pro intenzivní zpytování vlastní minulosti a pro pokusy vzne?enými hesly napravovat historii, ale mám pocit, ?e pro budování slu?né, spořádané a prosperující společnosti jsou mo?ná naprosto klíčové.

Na víc nemáme

Petr Pithart, předseda Senátu České republiky

Vůbec není pravda, jak tvrdíte, ?e se ???ádný český filozof, historik ani státník nepokusil zformulovat českou ?otázku viny? ? vlastního podílu na leckdy trpkém osudu v dějinách?. Naopak je pravda, ?e tyto pokusy nenacházely a dosud nenacházejí dostatečnou odezvu, nepočítám-li horlivé vylučování těchto lidí z národa (viz naposledy signatářů petice Smíření 95).

Zůstane zásluhou části disentu a exilu, ?e se o to pokou?el ? opakovaně, přitom z hloubi, nikoli z povrchu. Mohl bych dosti dlouho jmenovat, vypočítávat, citovat. Řeknu jen, ?e doby, kdy jsme ? jako ti, kteří se pokou?eli zvá?it ?vlastní podíl viny? byli izolovaným ostrůvkem (např. v době debaty o tzv. Danubiových tezích o odsunu Němců) uprostřed obklíčeného ghetta disentu, nepatřily právě k těm, na které člověk rád vzpomíná.

Proč to ?lo a jde tak pomalu, ?e se zdá, ?e to skoro nejde? Proto?e kdy? se ustavičně vyhýbáme mluvit o tom hlavním, toti? o duchovním vyprázdnění této země, zůstanou jen nekonečné spory o to, kdo co zavinil, spletl, prodal, překombinoval, zradil, neviděl, ač měl vidět, ?patně odhadl? Samé situační hádanice, dodnes politizovatelné, vlastně nezajímavé: kdo s kým, proti komu.

Tě?ko říci, kde a kdy tento proces duchovního vyprazdňování českého národa začíná. I o to by bylo lze vést krvavě vá?né spory, ale ono to u? jen málokoho zajímá: světla i stíny na?eho okázalého baroka, osvícenství a postátnění nábo?enství, stydlivý, ale tuhý český nacionalismus, nestrávený Masaryk, na?e nezakotvená, plebejská demokracie, nenavyklá uznávat stát ? to jsou patrně hlavní témata tohoto sporu. Před dvaceti lety jsme (Milan Otáhal, Petr Příhoda a já) kolem těchto témat začali krou?it a pak psát knihu, z ní? první dvě části jsme po třinácti letech dokončili a vydali (Če?i v dějinách moderní doby. Pokus o zrcadlo, nakl. Rozmluvy, Praha, 1991). Podepsali jsme se jako ?Podiven?, také z úcty k pomocníkovi kní?ete ? svatého Václava, ale předev?ím proto, ?e jsme se podivovali (a dodnes se podivujeme), jak to, ?e to v?echno skoro nikoho nezajímá. Co? Souvislosti konkrétních dějin s duchovní situací národa. I denní události minulosti jsme se usilovně a poměrně soustavně sna?ili pochopit na proměňujícím se pozadí duchovních dějin tohoto národa.

Provokující otázky-výzvy redakce Prostoru zůstanou nesrozumitelné, pokud se je nepokusíme formulovat právě s tímto pozadím, s tímto podlo?ím (anebo s jeho mankem), s těmi vzpěrami (anebo bez nich): Čemu věříme? Pro co jsme ochotni přinést obě?? Co nás tedy přesahuje? Jaké ?my? přijímáme? Jaké ?oni? odmítáme? Co je dnes společnost? Obec, stát?? Co je národ, je-li vůbec něco takového? Co Evropa?

Celkem vzato jsem přesvědčen, ?e minulost nás určuje tím více, čím méně o ní víme, čím méně o ní nahlas mluvíme. Kdo nezvládá celou svou vlastní minulost, toho má tato minulost na drátkách, ani? o tom ví. (Naopak, právě on bývá py?ně přesvědčen, ?e je nad minulost velkoryse povznesen, ?e mů?e, uzná-li to za vhodné, kdykoli a kdekoli namalovat ?tlustou čáru?.) A kdo je takto jako loutka ovládán minulostí, ten nemá před sebou budoucnost jako otevřenost, ale zase jen nějakou ?pimprdlovou komédii? minulosti.

Nezvládnutá minulost je zkrátka minulost v?emocná. Čím dále tím více si kupříkladu myslím, ?e dne?ní pokleslé způsoby podnikání jsou méně určeny jednotlivými chybami v procesu transformace (takové ov?em byly), a více nerozpoznaným dědictvím onoho ?reálného socialismu?. Právě tehdy jsme toti? brali první lekce tr?ního chování ? ov?em v té nejnemravněj?í mo?né podobě, kdy podvod na zákazníkovi mohl být ospravedlňován ?bojem proti bol?evikovi?. Polistopadoví politici za dne?ní stav nesou odpovědnost předev?ím v míře, v jaké tento výchozí stav nechtěli či neuměli brát v úvahu. Nezačínali jsme na zelené louce po demolici státního vlastnictví, ale na zaneřáděných pozemcích táborů zlatokopů s jejich vykolíkovanými claimy, ale hlavně s jejich posunutými představami o tom, co je právo, férovost a čest. Co je smlouva, směnka a závazek dlu?níka. Zkrátka: měli jsme být přísněj?í. Nikoli vůči těm či oněm, ale přísněj?í na dodr?ování pravidel zaji??ujících bezpečnost majetku.

Z redakčního úvodu k této anketě soudím, ?e přičítáte velkou (a neblahou!) váhu ?kontinuitě s předlistopadovým právním systémem?. Měli byste ov?em vysvětlit, co by to byla ta ?diskontinuita?, a jak se měla provést. To je, s prominutím, laciný populismus: zavinili to zkrátka ti, kteří měli zvolat nikoli kontinuita, ale diskontinuita, měli bouchnout do stolu ? a bylo by to. Oni v?ak ne a ne, a pořád ?e kontinuita?

Mluvme raději o mo?nostech diskontinuity s tím, co jsme do sebe ? skoro tři generace ? vstřebali z ka?dodenních strategií a taktik pře?ívání dvou totalitních re?imů s jednou trapnou mezihrou (1945?1948).

Vězme, ?e tyto mo?nosti jsou jen malé. Česká společnost se nakonec díky disentu, exilu a jmenovitě Václavu Havlovi dokázala s minulosti vůbec ne vyrovnat, ale přece jen jaksi si ji stydlivě připustit. Na víc prostě neměla a je?tě dlouho nebude mít. Bylo nás moc, co jsme v tom jeli ? někdo dříve a někdo později. Jednou přijdou jacísi mladí lidé a my se budeme divit, jak nemilosrdně se nás budou ptát.

Ale i oni, pokud nebudou své otázky klást z duchovní hloubky, budou jen pozdními mstiteli.

***

Alena Hromádková, politolog a politik, představitelka
Demokratické unie

Základní společenskou a politickou realitou devadesátých let je nepopiratelný fakt, ?e motorem transformace (resp. jeho skrytým inspirátorem) byla a je vrstva vy??í nomenklatury bývalé KSČ. Je pochopitelné, ?e mnozí aparátníci na řídících místech zůstali nebo pře?li do bankovního či ?soukromého? sektoru. Ponechávám stranou, jakými cestami se to stalo ? ostatně nikdo nepředpokládal, ?e bývalí vládci v čemkoli dobrovolně a s pocitem pokání za dosavadní ?kody ustoupí, či se budou sna?it napravit aspoň největ?í zlo.

Proto budou předmětem této úvahy nikoli tázání nad cíli a výsledky např. privatizace, ale postoje občanské pospolitosti, resp. otázka, zda vůbec lze o něčem takovém mluvit. Hlavním problémem ka?dé společnosti je přece vyu?ití v?ech dostupných zdrojů, přičem? lidská motivace k produktivní spolupráci, inovaci a účasti na smysluplných veřejných činnostech je pova?ována za to klíčové, ba nejvýznamněj?í. V této souvislosti je nejdůle?itěj?ím pilířem liberálně demokratického překonání minulosti dobře informované veřejné mínění, pluralita, resp. decentralizace rozhodování, různé druhy kontrol včetně svobodné soutě?e politických stran, která má být z hlediska dlouhodobého konečným korektivem případné nízké efektivnosti řízení, či dokonce korupce a podvodů.

Dnes se na?e společnost nachází v jakémsi útlumu, doslova depresi a na hranici naprostého nezájmu o politické dění. Důvěra v přední veřejné činitele i nadále klesá. Zaměstnanci jdou v řadě rezortů do stávky nejen kvůli nízkým mzdám, ale hlavně kvůli do očí bijícímu prohospodařování zdrojů a bezkoncepčnosti práce řídících pracovníků. Toho bohu?el začínají zneu?ívat ni??í nomenklaturní kádry bývalé KSČ, které ovládly sociální demokracii a některé velké odbory, tak?e pro prostého občana opravdu není snadné (při jednostranném informování z pozice zájmů vlády) pochopit, co v?e je v tyto dny v sázce.

A v sázce je hodně: předev?ím demokratická povaha dal?ího vývoje, hlavně v politice. Jak známo, základem na?í epochální transformace se stal privatizační proces, který se v?ak bez pevného právního rámce brzy vymknul z jakékoli kontroly. Výsledkem je změ? kří?ového a řetězového vlastnění se bank, podniků a investičních fondů navzájem. To vede k hromadění majetků, ale bez konkrétního, osobní zodpovědností podlo?eného vztahu k němu. S koncentrací hospodářsko-finanční moci jde opět ruku v ruce koncentrace politické moci a snaha nedovolit vzniknout novým politickým subjektům, které by neměly napojení na existující zájmová společenství hospodářského a politického rázu. Přitom jedním z hlavních kritérií posuzování ?ádosti o vstup do Evropské unie je povaha právních poměrů, svoboda hospodářské a politické soutě?e, autorita a pevnost právního státu, to znamená úroveň politické kultury jako celku.

Minulost lze proto překonat pouze tehdy, dosáhneme-li návaznosti na nejlep?í předválečné tradice právě v oblasti obecné a právní kultury a v obnově občanské společnosti. Zde je jedním z důle?itých ukazatelů rozsah samosprávy, kvalita a informovanost veřejného mínění, existence nestátních, neziskových zájmových společenství, vyspělost drobné a střední podnikatelské vrstvy atd.

To ale znamená dát prostor produktivní iniciativě těch občanů, kteří chtějí mít pravdivé a včasné informace o veřejném dění, kteří po?adují kvalitní zákony a politickou vůli, která by bděla nad ústavností jejich tvorby a hlavně nad jejich dodr?ováním. V?dy? bez aktivního zájmu a součinnosti milionů lidí bude vá?nost státu, parlamentu a politiky upadat a hlavně dál bude klidně a neru?eně pokračovat tunelování různých materiálních a finančních zdrojů na?í stále je?tě plně nerozvinuté mladé republiky.

Liberalismus je koncepce, je? jasně vymezuje cíle a omezení moci. Demokracií se rozumí způsob výběru těch, kdo moc vykonávají. Velká neúčast na?ich voličů v posledních volbách nevypovídá o ničem jiném, ne? ?e lidé propadají nedůvěře v instituce i v politické osobnosti. Jinými slovy: pova?ují proces selekce do zákonodárných, resp. výkonných orgánů za sporný a k ničemu podstatnému nevedoucí. Aby obnova na?í nové demokracie byla reálná jak pro domácí voliče, tak pro zahraniční partnery, musí být u nás dosa?eno skutečné svobody slova a diskuse a svobody sdru?ování. Jde o to, aby od samého počátku nebyly zničujícím zákonodárstvím předem odsouzeny malé nezávislé strany, vydavatelské domy, regionální noviny, soukromé ?koly, charitativní nadace, men?í divadla, sportovní kluby, církve atd. k zániku.

Jestli?e občané ztrácejí důvěru v parlamentní procedury, u? nevěří tendenčnímu zpravodajství v masmédiích a vidí, ?e vláda sama poru?uje pravidla, jejich? plnění ?ádá od druhých, dochází k nárůstu společenského napětí a k více či méně přiznané občanské nespokojenosti a konfliktnosti. Za této situace trapné úsilí představitelů velkých politických stran argumentovat vybranými makroekonomickými ukazateli či popisovat daný stav pouze z hlediska jeho efektivity je zavádějící a nebezpečné. I nadále jde o základní občanské (a samozřejmě lidské) hodnoty. Lhaní, docela obyčejné rozkrádání a korupce se u? staly příli? zřejmými a neudr?itelnými. Jak tedy dále? Svoboda předpokládá pěstovat schopnosti kriticky nezávisle a tvořivě myslet a jednat. V tomto ohledu je rozhodující práce masmédií a vzdělávacího systému. Ov?em z hlediska krátkodobého rozhoduje momentální konstelace sil a právě platící či neplatící (anebo obcházené) zákony.

Současní pragmatikové nenabízejí ?ádný systém pozitivních idejí a hodnot s výjimkou jednoho: obohacujte se. My?lenková struktura jejich jednání není liberální, ale v jádru marxistická ? redukuje politiku na organizačně-technické řízení ekonomiky. Podstatu vlastnění současná vládní garnitura vůbec nepochopila; jinak by nemohla odsuzovat stále silněj?í volání po morálce a právu jako nemístný moralismus a fundamentalismus.

Překonat minulost lze jedině tvořivým navázáním na její dávné nejlep?í stránky a jasným odmítnutím v?eho, co by omezilo občanskou iniciativnost a ohro?ovalo lidskou důstojnost. Bez obnovy právního státu a aktivní práce pro integraci do základních evropských struktur se nezbavíme závislosti na komunistickém dědictví. Chudoba trhu idejí vede k pocitu malátnosti a rezignaci na účast ve veřejném ?ivotě. Jako v?dy je na počátku slovo, které mů?e mít jak konstitutivní, tak destruktivní účinek na přítomnost i budoucnost.

***

Jan Ruml, ministr vnitra České republiky

Nemyslím, ?e prostor pro úvahy nad minulostí se otevřel a? po listopadu 1989 ? téma bylo ze v?ech mo?ných stran a hledisek zkoumáno v?dy, nebo chcete-li i po roce 1948, zevrubně se jím zabývala intelektuální elita jak doma, tak v exilu (stačí zajít do Gruntorádovy knihovny).

Historici a politologové mohou dnes snadněji bádat o notoricky známých uzlových, krizových či pokojných údobích na?ich dějin, mohou tak činit i ?okujícími způsoby, ale jakou dosud nepoznanou českou vinu tam mohou najít? Obávám se, ?e asi obdobnou sumu provinění, jakou si nese ka?dý národ. V období ruského bol?evismu a německého nacionálního socialismu bylo vyvra?děno obrovské mno?ství lidských bytostí. Mají proto dne?ní a budoucí nevinné generace nést tento dědičný hřích? Někteří z na?ich předků beztrestně masakrovali německé vojáky a civilisty, i kdy? u? bylo po válce a fungovala moc soudní ? a záhy poté se vět?ina národa, s nad?ením či lhostejně, přiklonila k té druhé z nejzrůdněj?ích ideologií dějin. Mů?eme samozřejmě přemý?let o tom, zda několik set úředně schválených exekucí je přijatelněj?í ne? milion vra?d a ?e uznání malé viny je výhodněj?í ne? přiznání velkého hříchu. Necítím kompetenci k soudům o národních vinách. Cítím jen bolavé místo ? čest národa často zachraňovalo jen pár jednotlivců, zhusta navíc označovaných za fanatiky, samozvance či snílky, neřku-li zločince.

Příkladem konkrétní důstojné formy účtování s minulostí, a také poctivé diplomatické práce, je pro mě Česko-německá deklarace. Půlstoletím om?elý balvan je popsán, charakterizován, popel na hlavy nasypán. Myslím, ?e budoucí dějiny Deklaraci ocení jako důle?itý kamínek v mozaice na?eho návratu do Evropy. Evropa musí nutně dr?et při sobě. My, Če?i, Němci, Evropané nevíme, co v?echno nás v budoucnosti potká, které matné obrysy budoucích nebezpečí se zostří a které rozplynou.

Ve va?em zadání tématu je jedna pěkná věta o dědictví nejcenněj?ích tradic, které by měly být strá?eny (?) a uchovány do budoucna ? zní mi jako z Nejedlého předmluvy k Jiráskovi. Ka?dý národ má cosi, čím se mů?e sebestředně honosit, patří to k atributům ka?dé entity. Byly, jsou a budou události, jevy a osobnosti, které lidský rod ?lechtí, vidím je v?ak spí?e kosmopolitně, mám raději slova lidé, občané ne? národové. Jako křes?an ctím tradice křes?anské, nekřes?an mů?e třeba ctít obyčejnou lidskou slu?nost, prakticky mezi námi není rozdílu. Snad ten, ?e křes?an si v sobě dějinně nese jistý příslib.

Otázky viny, pitvání vin, tato ?dědictví hrůzná a vzne?ená? mě netrýzní, tolik trýzně se do mě nevejde, trýzním-li se u? nadmíru přítomností a budoucností. Kontinuita s předlistopadovým právním systémem je truchlivá, ale nejsem si jist, ?e se tehdy dal za pochodu vymyslet jiný systém, který by nezpůsobil je?tě vět?í chaos, ne? jaký panuje. Daní jsou také nepotrestaní komunističtí zločinci, tí?ivou daní, říká mé antikomunistické srdce. Spokojuji se v tomto punktu s málem, rád bych se aspoň do?il pojmenování viny sadistických pohůnků. Jsem vděčný za lustrační zákon, by? nedokonalý ? i za cenu, ?e se mu ti spravedlivě ?pozitivní? chechtají ve vyhřívaných bazénech. Jsem vděčný za protikomunistický zákon, proto?e pojmenoval hrůzný fenomén. Zákon nane?těstí nemů?e pojmenovat ve?kerá odpadkovitá bobtnání kanálů na?eho politického spektra. Mluvím-li o trýzni, postrádám rozhořčeně nesouhlasný projev veřejného mínění vůči latentním i zjevným projevům fa?ismu a obdobných nestvůrností a tá?i se po příčinách této letargie, i v souvislostech historických.

Obávám se, ?e snahu o lep?í budoucnost přestáváme naplňovat reálným obsahem, a jsme tudí? u zrodu nových vin, které budoucí historici mo?ná přičtou k na?í tí?i. Neformulovali jsme srozumitelný výklad podstaty a vý?e nákladů za svobodu. Jsme málo slu?ní, tolerantní, zásadoví. Rýsuje se u nás cosi, co lze pojmenovat politikou bez mravnosti. Snad chybí přesněj?í vize či společenský konsenzus. Vznikla-li před válkou v USA potřeba New Dealu, by? hlavně z ekonomických důvodů, mů?e si cosi obdobně pojmenovatelného mo?ná dovolit i postkomunistický stát, národ ji? zbavený nesamozřejmosti své existence. Říkám to s rizikem, slovo vizionář je v české řeči nálepka velice pejorativní; pře?ít se ostatně dá s osvědčenými standardy a nepochopenou úctou k TGM.

Témata tohoto druhu pova?uji za podstatná. Sám neznám odpověď na otázku, zda, v čem a do jaké míry mohou přediva minulosti zasáhnout do přítomna. Diskusi budu pova?ovat za cennou, doká?e-li někdo z oslovených vyhledat v účetnických pracích na minulosti cosi, co by nám pragmaticky poslou?ilo i dnes. Ve svém dopise uvádíte otázky zákonnosti, právního vědomí a mravních norem, ?ířeji řečeno obnovu spravedlnosti a změnu vědomí. Fundované odpovědi potřebujeme rychle.

***

Kolik příle?itostí má spravedlnost?

Mojmír Grygar, literární historik a publicista

1. Komplementární pojmy viny a trestu, hříchu a vykoupení jsou výsledkem nesmírně dlouhého ukládání zku?eností v kolektivním i individuálním vědomí. Objev těchto kategorií znamenal kvalitativní skok ve vývoji člověka; ji? to nebyl pouhý výrobce nástrojů a materiálních produktů, ale vynálezce ? spravedlnosti, klíčového pojmu, podle něho? lze formovat a hodnotit jednání člověka. Přitom to není jednoduchý pojem; předpokládá celé předivo abstraktních idejí. Z hlediska logiky jde o úměru zalo?enou na ekvivalenci dvou protikladných stavů. Nevychází se tu z přírodní kauzality (po A následuje B), ale z toho, co je ?ádoucí, co zakládá hodnotový systém (po A by mělo přijít B). V pozadí působí vzor, norma. Není-li naplněna, poci?ujeme napětí, ohro?ení. Jde-li o důle?ité věci, sáhneme k právním a trestním sankcím.

Ve svých počátcích bylo postavení lidí v tomto magnetickém poli příkazů a zákazů nerovné: quod licet Jovi non licet bovi (co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi). Ale domy?leno do důsledků je v této rovnici ji? utajena idea rovnosti: padni komu padni. Namísto prvobytného práva silněj?ího, které bylo z přírodního stavu pěstí a klacků přeneseno do despotických ří?í tyranů a monarchů, začíná se klubat převratná my?lenka spravedlnosti. V této souvislosti revolucionizující roli sehrála velká monoteistická nábo?enství. Vzniklo desatero, absolutní morální apel. V křes?anství je zalo?ena idea rovnosti v?ech lidí. Rovnost před smrtí, rovnost před Bohem, nejvy??ím soudcem, ztělesněním absolutní spravedlnosti. Také pojem dědičného hříchu potvrzuje radikální poselství rovnosti: a? je to ?alomoun nebo Lazar, nikdo se nevyhne tomuto existenciálnímu deficitu.

2. Trvalo dlouho, ne? se novověká Evropa rozpomněla na římské právo a soudní spor podřídila přesným pravidlům, je? měla zabránit, aby rozsudek nebyl deformován předpojatostí, úplatky, pověrami nebo jinými pohnutkami zabraňujícími ideálnímu vyrovnání misek. Ob?alovaný dostal příle?itost se bránit: v jeho nádobce měřící čas bylo třikrát více písku ne? v hodinách ?alobcových.

I kdy? to zní paradoxně a nepříjemně, platí, ?e pokrok práva byl v tom, ?e se oddělilo od morálních principů a pohnutek. Cílem rozsudku, striktně vzato, není nastolení spravedlnosti, ale obnovení právního řádu, který byl tím či oním činem poru?en. Tam, kde neplatí tento právní formalismus, bývá právě spravedlnost často krutě bita. Sovětské právo, které Stalin dovedl ad absurdum (lépe zničit deset nevinných ne? nechat upláchnout jednoho zločince; třídní instinkt je cenněj?í ne? klopotné shledávání důkazů; přiznání je důkazem viny ? soudce nezajímá, za jakých okolností bylo vysloveno), mohlo navázat na dávnou tradici byzantského práva, které nebylo ?zatí?eno? západním formalismem. To, ?e americká porota osvobodila J. O. Simpsona, bylo umo?něno tím, ?e přesná ?achová hra ob?aloby a obhajoby byla znehodnocena mimosoudními citovými a ideologickými nátlaky. Černí porotci svým výrokem reagovali na něco jiného, ne? co se odehrávalo v soudní síni. Ve hře byly pocity starých křivd, které nezmizí ani v průběhu dvou či tří dal?ích pokolení.

Mrzí nás, proto?e to útočí na ná? cit pro spravedlnost, kdy? soudcové z důvodů ryze procedurálních nebo z nedostatku klíčového důkazu osvobodí zjevné přestupníky a darebáky. Ale jak zabránit těmto kolizím? Změnou zákonů? Zkvalitněním vy?etřování? Vět?í přísností soudců?

Pro veřejnost je hororem nepotrestaný zločinec, pro soudce zřejmě justiční omyl. Nechtěl bych být někdy v ků?i vyna?eče rozsudků.

3. Trpí-li naplňování spravedlnosti tím, ?e je obtí?né vtělit její po?adavky do přesných právních norem, situaci zhor?uje navíc i problém odpovědnosti. Jednou skupina holandských fotbalových fanou?ků barbarským způsobem zdemolovala vlakovou soupravu. Policie zajistila velkou skupinu lidí, kteří měli ?kodu na svědomí. Ale nakonec soudce nepotrestal ani jednoho výrostka. Proč? Proto?e podle práva nelze vycházet ze skupinové odpovědnosti: viník musí být individuální a jeho čin musí být dokázán ne v?eobecně (po?kodil soupravu), ale konkrétně ? rozbil to a to okno, rozřezal potah na tomto nebo onom sedadle. Představa kolektivní viny se v politických a společenských událostech a procesech, na nich? participují tisíce a miliony lidí, vtírá daleko naléhavěji. Přesto si myslím, ?e dnes v ni ji? vět?ina lidí nevěří, a nedovedu si představit právníka, který by se jí pokou?el vtělit do paragrafů. A přece je to praxe, která je za války zcela bě?ná a kterou dnes a denně a? ad absurdum uplatňují teroristé nejrůzněj?ího typu. V období moderních totálních válek jsou za nepřátele pova?ováni v?ichni obyvatelé nepřátelského státu, včetně starců, ?en, dětí. Dá se bombardování Drá?ďan pova?ovat za bě?nou válečnou akci? Jedné noci, jen několik dní před koncem války, bylo zabito dvacet pět tisíc lidí, o hmotných ?kodách, je? postihly i komplex unikátních stavitelských památek, ani nemluvě. Nebyl to spí? akt msty? Odplata za Coventry? Generálovi, který útok na Drá?ďany nařídil, postavili vděční Britové před několika lety pomník. Nikdo nemů?e po Němcích chtít, aby souhlasili s bombardováním svého památného města. Proto se jim nedivíme, ?e proti zmíněnému pomníku tu a tam zaprotestovali. Ale pouhý odkaz na logiku války, kterou ostatně Angličané nevyprovokovali, zmařil jakékoli oficiální prohlá?ení.

A ptejme se nyní: byl odsun Němců z českých zemí (z Polska) bezprostředním důsledkem války, byla to daň z prohry ?ádaná spojenci, nebo to byl akt české (polské) msty sahající daleko za hranice války? Vzhledem k tomu, ?e Němci ji? půl století sly?í na v?ech úrovních o svých zločinech za války, ukázání prstem na českou (proč ne polskou a třeba ruskou?) vinu mů?e sehrát zástupnou roli jakéhosi částečného zadostiučinění. Kdo se dlouho tísnil na lavici ob?alovaných, má pocit spravedlnosti, kdy? mů?e nahlas hovořit o příkořích, které i jemu byly způsobeny.

4. Jestli?e je jistý nesoulad mezi spravedlností a právem nevyhnutelný, tato diskrepance se tím více prohlubuje, jde-li o nápravu zločinů a křivd velkého rozsahu, kde individuální vina a újma je zavalena nepřehlednými čísly statistik. V těchto dějinných případech se i sám pojem spravedlnosti rozkolísává, proto?e ve hře jsou zájmy dvou i více stran. Lidé tu často dávají za pravdu biblickému rčení: oko za oko, zub za zub.

Proslulý německý historik Golo Mann radil při sjednocení Německa, aby archivy Stasi nebyly veřejnosti zpřístupněny. Znamenalo to, ?e tento zapřisáhlý demokrat a odpůrce v?ech totalitních ideologií náhle ztratil zájem o naplnění spravedlnosti? Nebyly tu ve hře jiné důvody, například historikova skepse, pokud jde o napravování zla, které se nakupilo v bouřlivých dobách revolucí, válek, krizí? Nedal spí? najevo obavu, aby se nepaběrkovalo v druhořadém materiále, aby se nedostala ke slovu osobní msta, aby nebyly vytvářeny přehrady a nevra?ivost mezi celými skupinami lidí?

Ani od na?eho úřadu pro vy?etřování ?zločinů komunismu? nečekejme příli? mnoho. Ptejme se, zda zahájení soudních procesů s provinilci nará?í jen na právní kličky, anebo vyplývá ze samotného principu tohoto úřadu? V?dy? nemá ?ádnou mo?nost postihovat hlavní viníky a podněcovatele zla. Nemů?e se zabývat otázkami, jakou osobní odpovědnost za to či ono tehdy legální opatření nese ten či onen člen politbyra, vlády, policie, nomenklatury. Nemá pro to paragrafy. Aféra s velezradou ukázala vratkost právní argumentace, ale je?tě více neschopnost rozli?it, aspoň na úrovni posuzování pohnutek a chování, skutečnou míru morální viny aktérů oné truchlivé hry.

Dovedu si představit, ?e člověk, který byl před čtyřiceti lety týrán hulvátem dozorcem, cítí dnes jisté zadostiučinění, kdy? úřad postaví toho provinilce na lavici ob?alovaných a soudí ho podle dostupného práva. Ale sám se musím přiznat k tomu, ?e pohled na toho třesoucího se a blekotajícího starce zasluhujícího pohrdání nijak ve mně nevzbuzuje pozitivní pocity. Pořád musím myslet na jiné případy, na mu?e i ?enu (!) popravené v politických procesech, na lidi vláčené ve jménu diktatury po soudech a ?alářích a táborech, ale také na desetitisíce lidí (kolik jich vlastně bylo?), kteří byli začátkem sedmdesátých let vyhnáni ze svého povolání a odsouzeni ?ivořit po dlouhá léta mimo okruh své dovednosti a přátel. Kdo a jak mů?e dáti těmto lidem satisfakci? Kdo mů?e v těchto případech uplatnit nějaké právo? Jakou příle?itost tu má spravedlnost?

Svobodný trh je skvělá věc, ale co si počít, kdy? vidíme, ?e se do této hry ?ikovně vrhli lidé podílející se je?tě včera na výkonu totalitní moci, a kdy? není nikde ?ádný paragraf, který by jim zabránil vyměnit politickou moc za hospodářskou? A tyté? neveselé my?lenky nás napadají, kdy? vidíme, ?e proces transformace není ?ádným ?samočistícím? procesem, který by automaticky napravoval křivdy a podoben Čapkově továrně na absolutno vedle výrobků produkoval také spravedlnost, svobodu a právo.

Někdy mám dokonce dojem, ?e zakládání vy?etřovacích úřadů a podepisování prohlá?ení má spí? kosmetickou funkci. Ty hlavní zločiny zůstávají nepotrestány a hromadné křivdy nelze odčinit. ?e je to smutné zji?tění? Ano, máte pravdu. Ale kdyby se tato nerovnováha netáhla tisíciletými dějinami, asi by lidé nepotřebovali věřit v posmrtnou odměnu a trest. Je to důsledek toho, ?e světská spravedlnost je vratká a příli? často musí ustoupit energické a vrtkavé fortuně, její? kolo se točí bez ohledu na dobro a zlo, pravdu a le?, hřích a ctnost.

Je legenda o posledním soudu pouze mytickou fikcí pro zastra?ení hří?níků a útěchu spravedlivých, kterým bylo bez trestu ublí?eno? Anebo je také ? a dnes předev?ím ? ostrým vyjádřením pocitu a vědomí, ?e ?ádný zlý čin, ?ádné naru?ení křehké rovnováhy morálních hodnot by nemělo zůstat bez potrestání.

Do jaké míry se svět v budoucnosti bude ubírat tou lep?í cestou, zále?í na tom, nakolik lidé moci a práva připraví ?ivotní podmínky, které budou nevýhodné pro ty, kteří toto základní pravidlo lidského sou?ití ignorují a poru?ují. Jen potom mů?eme počítat s tím, ?e princip spravedlnosti neodkládané do záhrobí si osvojí naprostá vět?ina lidí, ?e se stane řídící slo?kou jejich svědomí. A teprve potom se bude moci uplatnit starý křes?anský princip pokání a odpu?tění, který je zřejmě nejdokonalej?ím ře?ením slo?ité úměry viny a trestu.