Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

2. Americký autor Philip Jenkins ve své studii Mediální ří?e a demokracie (překlad přiná?íme v chystaném čísle) upozorňuje na existenci tří gigantických komplexů, jakýchsi ?mediálních ří?í? (Time-
-Warner, Disney, Westinghouse), které nejen?e ovládají americký mediální trh, ale zároveň prosazují ?kulturní bezpáteřnost a (třeba bezděky) propagují sociální normy určitých zájmových skupin?. Vzrůstající moc těchto mediálních ří?í a kulturních kolosů se tak stává hrozbou nejen pro společnost, její? kulturní ?ivot se pová?livě unifikuje (pop-kultura), ale i pro samotnou demokracii. Postkomunistické země sice nelze srovnávat s rozvinutou americkou demokracií, ale nejsou hospodářské poměry i celková atmosféra panující v těchto zemích vhodnou půdou k tomu, aby zde média a společnosti typu Ringier, Nova ad. zalo?ily svá panství a posílily svou moc? Projevuje se i u nás ona kulturní bezpáteřnost a vliv určitých zájmových skupin, pokud jde o působení a fungování některých médií? A pokud ano, jaké jsou podle vás nejvíce znepokojující projevy těchto tendencí?

***

Nové zotročení

Antonín Přidal, spisovatel a publicista

Jedno otroctví jsem u? poznal. Československá média, v minulých desítiletích sama zotročena monopolní politickou mocí, je vydávala za nejpatřičněj?í způsob ?ivota. Proto mi odměřovala informace jako vězeňskou stravu ? jednostrannou, ředěnou a prolo?enou návody, jak jí rozumět. Pocit a? fyzické nevolnosti nad vykuchanými novinami patří k mým nezapomenutelným zá?itkům z časů starého re?imu; byla to zku?enost ka?dodenního ochuzení a poní?ení, zvlá?tě poté, co s ?edesátými léty skončily mediální pokusy o vět?í i men?í vzpoury. Zmírnit toto nevolnictví jsem mohl, kdy? jsem zdej?ím médiím vymezil ve svých dnech co nejmen?í místo, a to při jejich odpudivosti nebylo tě?ké. Co k nám přes ?eleznou oponu doléhalo ze západních médií, bylo naopak přita?livé téměř v?ím: ?ířkou rozhledu a odli?ností náhledů, rozrůzněností ?ánrů i osobní řeči, profesionalitou i spontánností, atmosférou, v ní? je veřejná komunikace samozřejmostí svobody, ne prefabrikátem ideologie.

Ta svoboda projevu je teď také na?e a ?ádný z jejích dosavadních stínů mi je?tě nepřekryl hrůzy otrockých médií z nedávné minulosti. Jistě, neobvyklá mediální mnohost a pestrost se prostírá mezi novými extrémy. Dovedou být cynické, křiklavé a urá?livé, ale nejsou z nějakého nejvy??ího usnesení povinné a údajně blahodárné pro v?echny; nejsou nekritizovatelné a ne?alovatelné, jako bývaly i ty nejpust?í l?i a demagogie totalitářů. V poměrech, kde se smí psát o v?em, nehrozí, ?e by skoro v?ichni chtěli v zájmu svých příjmů a rodin psát o ničem.

Vytrvaleji ne? nápadné a průhledné extrémy mů?e ov?em působit nenápadná moc vtíravosti a vemlouvavosti, ka?dodenní ?um plytkého toku líbivosti, manipulace, kterou člověk nepocítí jako tlak či diktát, ale jako zajímavé, originální, ba úlevné vábení. Toto mediální kouzlení se neomezuje pouze na obchodní reklamu, proto?e kromě zbo?í si začaly veřejně konkurovat také různé osobní a skupinové orientace. Jejich soutě? nebývá v?dy a ve v?em d?entlmenským kláním, jak se nám kdysi, při pohledu z dálky a z na?í informační podvý?ivy mohlo zdát. Chce nás získat nejen věcnými argumenty, ale také efektními zkraty, sugestivními symboly a ?stínovými obrazy?.

Přesto si nemyslím, ?e sledujeme-li někdy divadlo stínů nebo loutek, musíme se v?ichni a nav?dy měnit v poslu?né loutky či v pouhé stíny toho, čím jsme byli, ne? nás zaujal mumraj na jevi?ti. Dětinské okouzlení a ztoto?nění je přece jen prvním stupněm divákova vývoje. Rozli?ovací schopnost nás přivádí k těm dal?ím ? ke stupňům, ze kterých je mo?no sledovat představení s vět?ím odstupem a z několika úhlů, uva?ovat o jeho ?ir?ím rámci i o svých prvotních reakcích, o tom, kdo a čemu je zde médiem čili zprostředkovatelem, a v čem se tento účelově upravený obraz vzdaluje od skutečnosti, jak ji známe my. Dokud hledi?tě není vězení, ze kterého nesmíte odejít ani vyhlédnout, je mo?né projít jím ke své dospělosti.

Kdybych měl sdílet známou obavu mediologů, ?e stále více lidí bude mediálními obrazy uhranuto a ztratí smysl pro realitu, musel bych svým spoluobčanům upřít schopnost mentálně zrát a ovládnout základy kritického my?lení. Uvěřit reklamě, ?e doporučované zbo?í stojí za koupi, hltat legendy o hvězdách sezony a tajit dech nad zápletkami kýčovitého seriálu nejsou je?tě příznaky totálního zotročení ani zvlá?tního ducha doby. To v?e se dělo i v dobách minulých, patrně stejně intenzivně a v rozsahu, který byl jen proto men?í, ?e závisel na tehdej?ích technických mo?nostech, ale zároveň s nimi se vytrvale stupňoval. Do?ly snad věci tak daleko, ?e k určujícím rysům české současnosti patří bezstarostná lehkověrnost? Vidina zmámeného jedlíka, který bez míry a bez vlastního názoru polyká od rána do noci cokoli, co mu média servírují, bývá oblíbeným refrénem mediologických apokalyps, ale nesnadněj?í je nalézat její předobraz v ka?dodenní skutečnosti. Přesvědčuji se téměř denně, ?e s výjimkou fanatiků a pubertálních blouznivců se vskutku málokdo domáhá práva věřit nějakému idolu či symbolu víc ne? sobě, svému postřehu a samostatnému (by? ne v?dy neomylnému) úsudku.

Typický postoj dne?ního dospělého adresáta českých médií je podle mých zku?eností nápadně málo důvěřivý či nedočkavě souhlasný. Ochota uvěřit informacím není zdaleka tak silná jako potřeba (chu?, návyk) srovnávat to, co se k věření předkládá, s tím, co plyne z osobních zá?itků a závěrů. Výsledný soud nezní v?dycky ?Je to le??, ale často ?Je to tak a není to tak ? kdyby viděli, co vidím já, museli by přiznat, ?e je to taky jinak?. Setkávám se s takovým korigujícím a doplňujícím komentářem tak pravidelně, ?e mi to brání pohlí?et na soudobý vliv médií předev?ím jako na klamavý či rovnou hypnotizující diktát. A? u? se jejich proudu staví na odpor pochybovačnost racionální nebo pouze rozumbradovská, opravdový respekt k faktům nebo jen cti?ádost v?eználků, média u nás musejí počítat spí?e s kverulantstvím ne? s otrocky dychtivým přikyvováním.

Tomuto osobnímu pozorování dávají myslím za pravdu i některé poznatky obecněj?í. To, ?e u? dvojí vlna pokusů o předvolební stranickou reklamu v médiích byla nejenom málo účinná, ale v povědomí veřejnosti smě?ně trapná, napovídá, jak nesamozřejmé a obtí?né je uplatňovat u nás mediální rutinu politické propagandy. Kdo by s ní chtěl uspět, musel by ji nejenom výborně zvládnout, ale předev?ím prolomit podezíravou ironii, s jakou se pořád je?tě ? nebo u? zase ? díváme na exhibice, které nás chtějí získávat jen slogany a symboly.

Jiný příklad: Český prezident, který se z na?ich politiků tě?í největ?í důvěře občanů, byl z hlediska mediální a zejména televizní optiky postavou nepřita?livou a neobratnou. Jeho úspěch u vět?iny české populace byl zřejmě zalo?en na něčem podstatněj?ím ne? na atraktivním ?stínovém obrazu?, jeho? v?emoci se kritikové médií obávají. A naopak, přesvědčivostí svého mediálního obrazu si nemohou být jisti ani politikové, kteří médií sna?ivě a na první pohled suverénně vyu?ívají; viděli jsme u? mnohokrát, jak časté vystupování před kamerou nečekaně odhaluje a někdy i zvět?uje jejich tiky, pózy a dal?í nevábné způsoby, předtím nevýrazné a podru?né. Nevím o ?ádném českém politikovi, kterému by právě jeho mediální obraz umo?nil podmanit si davy voličů natolik, ?e by se pro ně stal nekritizovatelným idolem. A právě polistopadová média, osvobozená od oslavných rituálů starého re?imu, přispěla k tomu, ?e zpočátku jednoduchý a téměř idealizovaný obraz Alexandra Dubčeka se brzy zproblematizoval; kdysi legendárního politika ukázala v daleko náročněj?ích situacích, ne? na jaké byl vzdělán a připraven. To se konečně stává i politikům na?ich dní. Příkladem zvlá?tě drastickým mů?e být televizní přenos první parlamentní schůze po letních volbách 1996. Při něm jsem si málem začal přát, aby obrazy nekompetence, tě?kopádnosti a nedostatečné inteligence byly dílem nějaké rafinované imagologie, která chce divákům překrýt pravý stav věcí klamavými symboly, montá?emi a zjednodu?eními. Obrazovka v?ak bohu?el nelhala. Ani v pozděj?ích, krat?ích a sestři?ených reportá?ích nedokázala tuto původní ?verzi skutečnosti? nahradit něčím útě?něj?ím.

Zatím nemám dost důkazů pro to, ?e by nás česká média přiváděla do otroctví, ve kterém bychom nebyli schopni rozli?it mezi realitou a fikcí. To, ?e se v nich objevují l?i, polopravdy a účelová tvrzení, je?tě neznamená, ?e jim vět?ina lidí ráda a pevně uvěří nebo ?e nebude schopna poměřovat je vlastní zku?eností. Zdá se mi, ?e i současné rozrůzňování voličských názorů a preferencí je svědectvím, jak daleko máme k unifikovanému vidění skutečnosti a jak nevalně se u nás daří mediálním pokusům, které by chtěly z jednostranného, obratně aran?ovaného obrazu udělat jediný způsob náhledu pro v?echny. Realita jako míra a korekce rozhodně není na ústupu. Slibné je také to, jak málo jsou s českými médii spokojeni politikové z nejrůzněj?ích stran. A? u? k nim bývají kritičtí právem či neprávem, jejich nelibost je dal?í známkou, ?e média u nás pořád je?tě neutlumila schopnost odli?ného pohledu a nároku. ?e otupující uniformita my?lení nezavládla mezi lidem obecným ani mezi jeho zástupci. Povzbuzující vzpomínkou je ostatně i to, ?e i média totalitního státu, centrálně řízená a úporně soustředěná na zkreslení kdečeho, byla posléze bezmocná před průnikem jiných, svobodněj?ích médií a před tlakem reality, kterou sice dokázala fal?ovat dlouho, ale ne v?em a ne natrvalo.

V čem vidím nebezpečí? V tom, ?e se na?e úvahy o médiích omezí na obecniny a ?e v?echna různá a rozmanitě postupující média promění v symboly, tu osvěty, tu klamu, v symboly podobně schematické a manipulovatelné, jako jsou ty, které vyčítáme mediálnímu byznysu. Raději bych si přečetl obsáhlou analýzu některých českých novin nebo rozhlasových a televizních stanic. A je?tě raději bych byl, kdyby zároveň uměla zkoumat, jak se s jejich metodami a strategiemi vyrovnávají ti, které chtějí informovat, orientovat a získávat pro určité postoje a jednání. Obávám se, ?e bez těchto podkladů by se česká mediologie mohla stát novou mytologií, poutavou mo?ná, ale spoutanou do převzatých stereotypů.

***

Mojmír Grygar, literární historik a publicista

1. Civilizace se ocitají v krizích působením vněj?ích zásahů, ztrátou vnitřní rovnováhy, nebo kombinací obou faktorů. Pokud jde o vnitřní příčiny, podvratnou úlohu plní zpravidla síly, které patří ke konstitutivním faktorům dané společenské stavby. Středověká společnost nebyla vyvrácena nájezdy Avarů, Maurů ani Turků, ale rozkladem církve. Nábo?enské války, kdy se nemilosrdně vyvra?ďovali křes?ané mezi sebou, byly vlastně namířeny proti společnému nepříteli ? analytickému rozumu, který stále méně sná?el krunýř víry, axiomata zjevených pravd. Sovětský systém se nerozpadl pod argumenty ideologické nebo morální povahy ani pod hrozbou vněj?ího nepřítele, ale pod vlivem ochrnutí, které zachvátilo centrum politické moci a mohlo být vyjádřeno i marxistickými poučkami (jestli?e politický systém brání rozvoji výrobních sil, je odsouzen k zániku).

Hnací síla západní, euroamerické společnosti spočívá v expanzivním růstu výroby a směny produktů, ve vyu?ívání přirozených i pěstovaných sklonů individua neustále lépe uspokojovat své ?ivotní potřeby. Základní formy společenského ?ivota jsou podřizovány imperativu prosperity, ?ivotní úrovně, ?těstí. Volnému trhu, kde se směňují právě tak spotřební výrobky a slu?by, jako informace, znalosti, my?lenky a rozko?e, nemá být nic stavěno do cesty. Demokratická pravidla sou?ití lidí se stávají funkcí trhu a soutě?e, jejich původní demokratická podstata ustupuje do pozadí. Demokracie je pojímána spí?e jako technický návod, jak distribuovat mocenské prostředky a pozice, ne? jako naplňování smyslu kultury lidského sou?ití. Ani uchvácení diktátorské moci se nemusí dostat do rozporu s hlasovacím principem, jen? umo?ňuje, aby vůle vět?iny anulovala vůli men?iny. (Hitler byl ve své kancléřské funkci potvrzen svobodnými volbami.)

Moderní média se velmi dobře přizpůsobila této hře o voliče, spotřebitele, diváka. Ovlivňují nejen to, co lidé chtějí kupovat a konzumovat ? jídlo, ?aty, auta, léky, ale také to, co si mají myslet, koho mají volit, v co mají věřit, jaký mají mít vkus a jaké mají mít potřeby a touhy.

Dne?ní krize médií spočívá v tom, ?e trojí druh hodnot a slu?eb, který nám zprostředkují (zprávy, vědění, zábavu), je vystaven obrovskému nivelizačnímu tlaku. O dominantní pozici usiluje ?čtvrtý vzadu? ? reklama. Jejím cílem není kvalita, nýbr? kritéria: musí oslovit co největ?í počet lidí. Bestsellery v oblasti kultury, tr?ní úspěchy filmů, knih, hudebních hitů, zastupují a nahrazují kritické posuzování těchto výtvorů. (Kdy? Time přinese bohatě dokumentovanou sta? o tr?ně nejúspě?něj?ích filmech, čtenáři to vnímají na úrovni zpráv o soutě?i královen krásy.) Toté? mutatis mutandis začíná platit i v politické sféře. Politikové a strany sledují s napětím výzkumy veřejného mínění a hledají způsoby, jak se dostat v ?ebříčku popularity nahoru. Přitom nejde v prvé řadě o to, jak přesvědčit veřejnost o správnosti svého programu, nýbr? o to, jak se přizpůsobit mínění potenciálních voličů, jak se rozkročit. Taktika někdy slou?í pouze tomu, aby se vlk veřejnosti na?ral a koza stranických zájmů zůstala celá.

Nad trhem se vzná?í duch reklamy, která se řídí caesarovským heslem: zjevila jsem se, byla jsem spatřena, zvítězila jsem. Protivník má být co nejrychleji ohlu?en, spoután, ovládnut. Analytický rozum je v koncích. Dovede sice vynalézat stále dokonalej?í technické prostředky, a? u? jde o výrobu, přírodní zdroje, dopravu, zbraně, léčbu nebo přená?ení informací, ale výsledek je vzápětí anulován, nebo? vědomí člověka zaostává za rychlým růstem technických vynálezů. Občan si sice mů?e dopřát více zbo?í, ale dýchá stále zka?ený vzduch, postrádá čistou vodu a doma i na ulici se cítí méně bezpečně. Má k dispozici nepřeberné mno?ství informací, ale jak si má vybrat, jak má odli?it pravdu od polopravdy a l?i? Masmediální kanály se vydávají za kouzelný roh ?těstěny, ale jak se vyznat v záplavě darů, které se bez ladu a skladu hrnou na hlavu zkoprnělého diváka? Agresivní a vlezlá reklama hněte diváka k obrazu svému. Není před ní úniku. Začíná to ji? v dětském věku, kdy jsou smyslová, citová, rozumová a volní centra nivelizována a přizpůsobována konzumní mentalitě. Otupělou citlivost vydra?ďují stále silněj?í impulzy, tvořivost je du?ena pasivitou, pokleslou aktivitu kompenzují trivializované rituály zalo?ené na fyziologických reakcích, mechanických pohybech, ohlu?ujících smyslových vjemech, agresivitě.

2. Jakým způsobem čelit krizi médií? Čím se bránit jejich machinacím, despotismu a fale?né hře?

Kriticky smý?lejícímu člověku, zejména intelektuálovi (ale je je?tě intelektuálem ten, kdo nevnímá svět kriticky?) nezbývá ne? důsledně vyu?ívat jednoho vzácného nástroje ? rozumu. Nesmí to v?ak být pragmatický rozum, který míří přímočaře k cíli, k zisku na dosah ruky, k rychlému úspěchu. Ani analytický rozum, který tak suverénně vládne v laboratořích a vědeckých dílnách, nám sám o sobě nepomů?e. Je také svým způsobem slepý: vidí pouze výsledky, nikoliv důsledky své činnosti. Uvědomoval si to dokonce i tvůrce moderního racionalismu René Descartes. V jednom dopise příteli se přiznal, ?e poci?uje výčitky svědomí, proto?e nástroje rozumu, které dává lidem do ruky, mohou mít hří?né následky.

Proto?e krok zpět od analytického rozumu k nevědomé víře není mo?ný, právě tak jako není mo?ný mediální ikonoklasmus, zbývá pouze jedno: trpělivé vynalézání, rozvíjení a prosazování vy??ího typu my?lení. Prozíravý rozum nepřebíjí kvalitu kvantitou, vidí les i stromy a ví, ?e zima se zeptá, co jsme dělali v létě. Dobře také ví, ?e musí vést a uvádět v soulad smysly, cit a vůli, ani? by s nimi jednal jako se sluhy nebo chudými příbuznými.

Globální rozum jen stě?í mů?e zvítězit na celé čáře. Byla by to utopická představa. Ale bez jeho kritické a tvůrčí intervence by procento naděje, s ním? vítáme technické společenské změny, kleslo na úroveň lhostejnosti (to chce klid), nebo Heideggerova fatalismu (spásu mů?eme očekávat pouze od proroka, od Mesiá?e).

3. Slova a obrazy v dne?ním světě podléhají tendenci vytvářet kolem nás stále neprostupněj?í krunýř iluzivní, hyperrealistické, virtuální reality. Úsilí o stále dokonalej?í nápodobu reality končí mystifikací. Obraz se vydává za skutečnost samu. Znak ji? nevypovídá o skutečnosti, ale o jiných znacích. Na tento proces, který nejnověj?í telekomunikační vynálezy den ze dne zrychlují, mů?eme reagovat dvojím způsobem. Buď budeme pova?ovat po?adavek závazného vztahu slov a obrazů ke skutečnosti za iluzi, za relikt starých časů, kdy znaky podléhaly feti?izaci, nebo se pokusíme tento vztah zbavit petrifikace i libovolnosti. Lze toho dosáhnout jinak ne? posilováním a respektováním kritérií verifikace? Ten, kdo tvrdí, ?e ?ádná taková objektivní pravidla neexistují, vychází z podobné strategie jako zastánci Jediné Pravdy. Oba toti? vycházejí z logické operace, na které je dnes ostatně zalo?en i počítačový mechanismus: odpověď mů?e být pouze ano ? ne. Mezi ?v?ím? a ?ničím? je v?ak bohatá ?kála mezistupňů.

Pocitová i intelektuální představivost, která se prolamuje do ?jiných světů?, včetně těch, které jsou z hlediska pragmatické logiky nesmyslné, mů?e hrát a hraje pozitivní roli při tříbení na?ich výrazových, apercepčních a intelektuálních schopností. Jestli?e je v?ak fantazie postavena do slu?eb mystifikace, která záměrně stírá hranice mezi tím, co je, a co se zdá, rozli?ovací schopnosti diváka a čtenáře se otupují, zeď mezi námi a skutečností se stává nepřekročitelnou a neprůhlednou.

Je známo, ?e počítačová technika umo?ňuje vytvářet ??ivý? syntetický portrét člověka, který je k nerozeznání od originálu. Je plně v silách moderní technologie vytvořit dokonalou napodobeninu kteréhokoli z populárních hlasatelů nebo herců. Mo?ná ?e jsme daleko od chvíle, kdy se tohoto převratného vynálezu chopí showbyznys a vzápětí i politika. Syndrom Doriana Graye bude překonán. Herci sáhodlouhých seriálů, spředeni z barev, tvarů, světla a stínů, nebudou stárnout. Syntetičtí politikové, sestavovaní a řízení odbornými týmy reklamních, ideologických, psychologických, hospodářských a nátlakových skupin, nebudou mít ?ádné milostné ani finanční aféry, péče o jejich bezpečnost a vysoký ?ivotní standard bude kryta náklady za animaci, budou také s to dokonale se přizpůsobovat kolísavému rytmu veřejného mínění.

Je-li po?adavek, aby slova a obrazy odpovídaly realitě, iluzí, proč bychom potom měli lpět na tom, aby byl obraz herce či politika za?títěn psychofyzickou skutečností?

Nedávno jsem četl, ?e jeden mořský ?ivočich se dokázal během evolučního procesu obklopit tak silnou skořápkou, ?e se v ní udusil. Nepadl za obě? vněj?ím útočníkům, ale svému obrannému krunýři. Nepochybuji, ?e si na něm velice zakládal.

***

Helena Tře?tíková, re?isérka dokumentárních filmů

Média jsou vlastně obchodní firmy. Firmy jsou od toho, aby vydělávaly. Jsou z toho daně pro stát a jsou z toho lidé, kteří si vydělají peníze a zaopatří svoje rodiny, tak?e to je jako celek nesporně v pořádku a bohulibé.

Aby mediální firma vydělala peníze, musí vysílat reklamy. Reklama sama o sobě není nic ?patného. Má-li médium hodně vydělat na reklamách, musí být pro reklamy zajímavé, musí tedy mít co nejvíce diváků. To je logické, a tedy v pořádku. Chce-li mít co nejvíce diváků, musí vysílat věci spí?e hloupé, proto?e vět?ině diváků se líbí věci spí?e hloupé a primitivní. Je tedy naprosto logické a v pořádku, jestli?e soukromá televize vysílá hloupé věci.

Kdyby tedy zůstalo při tom, ?e soukromá média vyu?ívají hlouposti lidí k tomu, aby vydělala peníze, neviděla bych na tom nic ?patného a nemorálního.

Jen?e ono u toho vět?inou nezůstává. Ono jim to vět?inou nestačí. On jim toti? bě?ný divák připadá je?tě málo hloupý. Málo manipulovatelný. Málo zobchodovatelný. Média si ho proto vět?inou je?tě upravují. Probouzejí v něm, posilují a odborně kultivují ty nejsprost?í pudy, vytvářejí v něm návyk na zlo, cvičí ho v nedůvěře, nesná?enlivosti, podezřívavosti, závisti a zlobě. Ohlupují ho je?tě víc, ne? je, dezorientují, stra?í a matou. Teprve vystra?ený, znejistělý a frustrovaný idiot je materiál, který program soukromé televize zaručeně otevře a do kterého je zaručeně mo?no nalévat tolik reklamy, aby to stálo za to.

A není to jenom v akčních a krvavých filmech. Je to hlavně a zejména ve zpravodajství a publicistice.

Porovnejte zprávy televize veřejnoprávní a televize soukromé. Veřejnoprávní vám nabídne více nebo méně pohotové informace v jakési důle?itostní hierarchii. Soukromá vám odměří několik mrtvol, několik skandálů, zaseje trochu nedůvěry v někoho a zaprorokuje ?patný konec něčeho. Pak si slabomyslně za?ertuje a začne sport. Otřesně rigidní schéma. Několikrát jsem se na jedny zprávy dívala, druhé nahrála a potom porovnala. Člověk by nevěřil, ?e to je tentý? den, tentý? svět. Svět podle soukromé televize je jen a výhradně světem lumpů a ?izuňků, kteří nás slu?né lidi okrádají jen proto, ?e jim to jiní lumpové a ?izuňkové v politice a na vlivných místech dovolují, a dále je to svět, ve kterém permanentně umírají malé holčičky, malí chlapečkové, ?eny, mu?i, babičky a dědečkové, ve kterém se znásilňuje, mučí a ubli?uje a ve kterém vám dopřeje klidu a bezpečí jen několik málo hodných elegantních pánů při nějaké opravdu velmi zábavné soutě?i.

A tak si soukromá televize cynicky a účelově vyrábí frustrované idioty, kteří mají abstinenční syndrom, kdy? denně nedostanou svoji dávku mrtvol, skandálů, afér a podezření, a kteří neusnou, dokud je nakonec přece jenom neuklidní hodný a vtipný pán s knírkem nebo mdlá panenka Barbie, kde?e jsou ty doby, co bývala odvá?nou válečnou zpravodajkou.

Je to toté?, jako kdy? dealeři nabízejí drogu malým dětem jenom proto, aby si vytvořili nové zákazníky. Obchod je obchod, ale tohle je zločin a ne obchod.

Znovu říkám ? nemluvím o hlouposti jako takové, nemluvím o jednotlivé lacinosti, povrchnosti, trapnosti nebo odbytosti, nemluvím o jednotlivém pořadu. Mluvím o vysoce sofistikovaném systému některých soukromých televizí.

Intelektuálové, kteří se k tomu propůjčují a hájí se pravidly obchodu a trhu, nemají pravdu. Dopou?tějí se ?patnosti.

Jako celek to demokracii ohro?uje stejně jako kterékoliv jiné trvale podněcované (a zároveň podceňované) zlo.

***

Zbyněk Vybíral, vysoko?kolský učitel a publicista

1. Jistě je mo?né stavět rozpínavé obrazy pop-kultury proti rozpínavým ideologiím a vidět oboje jako něco ve své podstatě protichůdného, jako rozehranou hru na to, kdo zvítězí a kdo prohraje. Je tu ale je?tě mo?nost přesně opačná: vidět a sly?et, jak se invaze obrazů a ataky ideologií v dojemné shodě doplňují, jak si nepřeká?ejí, ale prolínají se ? vypomáhajíce si navzájem. Zatímco dichotomní úvahy spekulují jen o jednom mo?ném útoku na úkor druhého, tato dvě odvěká svádění dávno opanovala ochromenou vůli člověka ? ruku v ruce!

Náboráři z Dianetického centra nabízejí ?oxfordský test osobnosti? (klíč ke vstupní bráně ideologie) na letáčku, na kterém je v podtisku portrét Einsteina (obraz). Po několik týdnů před Davis Cupem se ?védy byla v soukromém rádiu několikrát denně revokována (zvukovým obrazem) válečnická ideologie z doby třicetileté války. Tvůrci této sportovní reklamy si nic nezadali s bosenskými Srby, kteří před masakry Muslimů zpívali v pohoří nad Sarajevem ve zbrani hrdinské písně o bitvě na Kosově poli.

Mediální obrazy i politické ideologie v nás probouzejí z kolektivně nevědomého spánku archetypy Hrdinů, boje, odplaty, a nádavkem archetyp poslu?ného, oblouzeného a nesvéprávného Dítěte. Vět?inou k tomu potřebují slovo. Nevidím v tom krizi, jen zákonitost kultury. Vidím v?ak v pová?livé krizi vztah člověka ke slovu. Tento vztah je zmatený, proto?e je nevědomě rozpolcen. Na jedné straně je v něm despekt Hamletova gesta: Slova, slova, slova? Na druhé straně jsme se v?ichni úplně nepozorovaně dostali do zajetí slov. Na?e představy o světě ji? nevyplývají z na?ich privátních zku?eností, ale mnohem více ze slov vyslovovaných jinými. Je to ji? natolik normální, ?e téměř nemá smyslu rozebírat, zda je to dobře (úspora času, pohotověj?í orientace), nebo ?patně (neuvědomělá manipulovanost).

Patří-li něco k ?duchu dne?ní doby?, je to a? rezignovaná vystavenost slovům. Největ?í ?anci vidím v roz?íření ?korektivního potenciálu? v nás, který má mimoslovní původ: tkví v paměti těla, přejatých vzorcích chování rodičů, emočním vti?tění, v tom, co jsme na vlastní ků?i pro?ili, v tom, co jsme na vlastní oči viděli?

2. Ano, ji? se stalo. Se?up z kulturní ?páteře? do ?bezpáteřnosti? byl přitom nepředpokládaně rychlý. Čím se to stalo? Předev?ím tím, ?e nám bylo rychle vnuceno pravidlo: Chovat se tr?ně. Máme-li pravidlo, máme v sobě víc ne? omezení. Máme program. Lze zopakovat Wittgensteinovo: ?Jestli?e se dr?ím pravidla, nevolím. Řídím se pravidlem slepě.? Dramaturgie kin opravdu nemá ?ádnou páteř. Nevolí filmy, nevybírá si. Filmy USA (a občas České republiky ? a stop) za ni volí pravidlo tr?eb.

Plyne z toho jediné. Čím bezpáteřněj?í demiurgové nám chtějí vymývat hlavy, tím reflektovaněj?í páteř musíme posilovat vlastní ?zdravou? vý?ivou. Znepokojivé je, ?e čím dál víc jedinců utíká z masmediálního světa obrazů (znovu) pod ochranná křídla ideologií: k nábo?enství, fundamentalismu, ortodoxii, sektářství, nesmiřitelným hnutím. Anebo ke snům: k drogám, virtuální realitě. Výsledkem je (například) nečtení, jazyková stupidita ? a pasivita. Odstavení zdravého rozumu. I oni přitom posilují touto zvlá?tní vý?ivou svou páteř, aby čelili bezpáteřnosti.

3. Intelektuálové, umělci, básníci, nejrůzněj?í nonkonformní ?ílenci? a také v?ichni soudní lidé dnes činí, co se dá. Jen mě stále znovu udivuje, např. v Lidových novinách, jak jsou intelektuálové v zajetí pravo-levého politického paradigmatu, a proto (v?dy pro někoho) obecně nepřijatelní. Proč je tolik maločeské politiky v kulturních komentářích Steigerwaldových, Rychlíkových, Nekolného, Klímy, Vodňanského, Vaculíka? Proč se ji? dávno nediskutuje s jiným paradigmatem a jinou optikou: bohatí-chudí, mocní-bezmocní, amorální-mravní, fundamentalisté-liberálové, kulturní-protikulturní, informovaní-neinformovaní, vyzbrojení-bezbranní. Jsem přesvědčen, ?e podle podobných paradigmat se bude skloňovat dění v budoucnu. V pravo-levém světě jsou rozumné kompromisy jen chimérami těch, kdo do popudlivých ?tváčů projikují své představy o společné zvířecí farmě hodných vlků a beránků. Toto je slepá ulička jedné (asi nejroz?ířeněj?í) vysimulované verze reality.

Svět bude brzy potřebovat naprosto jinou politiku. A? potom se mu mo?ná otevře velký prostor pro úplně jinou kulturu.