Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

V české společnosti dnes převládá vůči Německu atmosféra nedůvěry. Jeden z předních českých intelektuálů upozorňoval ve vlivném deníku dokonce na to, ?e Německu hrozí podlehnutí ?starým démonům? ? vyvolával tak dojem jakési německé hrozby. V této situaci nás zajímal pohled na realitu i mentalitu současné německé společnosti očima českých umělců a intelektuálů dlouhodobě ?ijících v SRN. Na vybrané osobnosti bývalého exilu jsme se proto obrátili s následujícími otázkami:

Jsem ročník 1929. Moje generace tedy v těsně poválečném období dospívala s pocitem hluboké a oprávněné nedůvěry k Německu. Nacismus a jeho hrůzy nebyly pro nás jen kapitolou z dějepisu, nýbr? nedávnou je?tě současností, která se nám stále připomínala nejrůzněj?ím způsobem. (Kdy? jsem při?el poprvé do jedné továrny, dostal jsem skříňku na ?aty, kterou pou?íval jen před několika lety mladý mu? z nedalekých Lidic, ne? byl zastřelen a jeho vesnice srovnána se zemí. Jeho jméno bylo je?tě na dveřích vyryto.) I po válce důvody k nedůvěře vůči Německu nepominuly. Nedůsledná denacifikace na Západě i na Východě, Globkeové, Oberländerové a jiní v centrech bonnské státní moci, rychlé a snadné postalin?tění v NDR, obnovování armády s hitlerovskými generály v čele v SRN atd. Z toho v?eho ?el strach a působil na nás stejně jako třeba v Holandsku, Francii a jinde. Současně v?ak v Německu prováděná systémová přestavba, hledání nových cest v rozvoji hospodářství, spory o moderní pojetí demokracie například v oblasti státní správy apod., to v?e se stávalo stále přita?livěj?ím a poučněj?ím pro v?echny politicky uva?ující na?ince. Pro ty, kteří se Německem zabývali ú?eji (jako já), pak zvlá?tě. (Vysokou ?kolu jsem dokončil diplomovou prácí o Postupimské dohodě, kandidátská práce měla sociologicko-historické téma: Strukturální změny západoněmecké společnosti a jejich sociálně-politické důsledky. To je dnes aktuální.) Německo se postupně stávalo pro mnohé z mé generace dokonce přita?livým modelem. To vedlo bezprostředně ke konfrontaci s oficiální propagandou. Na fenoménu Německa se tak tříbily názory, ba stal se jakýmsi měřítkem objektivnosti a antidogmatismu jednoho ka?dého.

Kdo ov?em poznával Německo hlouběji, nemohl přitom propadat ani optimistickým iluzím. Politická reprezentace obou německých států se sice distancovala od hitlerovské minulosti, odmítla někdej?í cíle a metody, ba představitelé některých politických skupin a institucí se dokonce někdej?ím obětem omluvili za dřívěj?í německé viny, historiografie, pedagogika, vůbec vědy a umění zpracovávaly nově německý vývoj v 19. a 20. století, publicistika v Západním Německu se rychle učila kriticky analyzovat politickou praxi, ov?em řadoví občané, zvlá?tě star?ích generací, nebyli a nejsou dodnes v?dy ochotni uznávat v celé ?íři německou vinu, například za rozpoutání druhé světové války, a sebekriticky posuzovat svoje vlastní působení třeba v ozbrojených slo?kách, na cizích uzemích atd. Tedy důsledné zpracování vlastní minulosti není v Německu zdaleka dokončeno a domnívám se, ?e to ve v?ech důsledcích není ani mo?né za ?ivota a politického spolupůsobení generací, o jejich? minulost se převá?ně jedná. První západoněmecký prezident Theodor Heuss řekl kdysi, ?e zpracování minulosti má být poučením pro zítřek, nemů?e minulost opravit a nemá prohlubovat ji? existující příkopy uvnitř společnosti. Slova aktuální tehdy jako dnes.

Pochopitelně, ?e ti, kteří za?ili také bezpráví ze strany vítězů, a? u? oběti masového bombardování, uprchlíci, vysídlenci a jiní, zdůrazňují oprávněně vícestrannost historické zodpovědnosti a viny. Pak začaly v Německu působit i praktické úspěchy. ?Zázrak? sociálního tr?ního hospodářství, sociální politika a masová prosperita pro v?echny. Skutečnost, ?e do Německa při?lo po válce dvanáct milionů Němců, kteří tam dříve ne?ili, později dal?í miliony cizích dělníků a pozdních přistěhovalců, uprchlíků (?azylantů?) aj., a ?e prakticky v?ichni byli do německé společnosti víceméně úspě?ně integrováni, je ojedinělá a svědčí, snad více ne? pluralita politické moci, formální ukazatelé parlamentní demokracie a změněná zahraničně-politická orientace, o novém charakteru dne?ního Německa, o jeho otevřenosti světu apod. Docházelo ov?em přitom ? a dochází i dnes ? ke konfliktům mezi krásnými úmysly a reálnými mo?nostmi. Například původně neobyčejně liberální azylové právo (ústavně zaručené pro ka?dého individuálně pronásledovaného, a? je odkudkoliv) přilákalo takové mno?ství ?adatelů o azyl, ?e jejich existenci nebylo mo?no hospodářsky a sociálně zajistit, a v minulých několika letech se zhroutilo v právo méně ne? formální. Skutečnost, ?e ka?dý desátý obyvatel Německa je cizinec, pochopitelně vyvolává u extremistů volání ?Ausländer raus?, ale nevede k otevřeným konfliktům. Naopak: vět?ina politických sil, jak opozičních (SPD a zelení), tak vládních (FDP a část CDU), diskutuje o tom, ?e Německo se stalo přistěhovaleckou zemí a ?e je třeba tento fakt nejen uznat, ale i právně zpracovat, připravit přistěhovalecký zákon, který by roční přírůstky imigrantů rozumně reguloval. To jsou příklady toho, ?e společenské vize se nesmějí opírat jen o etické postuláty, nýbr? i o ekonomicko-politický pragmatismus, nemají-li vyústit v opak toho, co jimi bylo zamý?leno. Sám jsem za?il je?tě dobu rozkvětu, asimilace byla rychlá a snadná. Necítil jsem se a necítím být v zemi cizincem. Nepocítil jsem ?ádnou diskriminaci. Jednou větou: bonnská republika posílila svou existencí a praxí ideál moderní demokracie nejen v Evropě, ale na celém světě.

Německé sjednocení a některé jeho důsledky povedou ov?em asi k různým změnám této republiky. Nemyslím proto, ?e bychom měli ? v německém sousedství ? zrovna naivně jásat nad tímto snad a? příli? rychlým procesem, by? ho chápeme i jako německou ústavou daný cíl a jako důsledek ukončeného rozdělení celé Evropy; tím spí?e ne, ?e se tento proces odehrává bez důsledné mírové smlouvy s Německem, jen v rámci ne zcela ?vodotěsných? dohod mezi velmocemi a dvěma německými státy. Nicméně zneu?ívat toho k ?íření protiněmeckých nálad není správné a je i z hlediska na?ich národních zájmů kontraproduktivní. Určitá skepse je ov?em legitimní (dokonce K. Adenauer kdysi varoval před přesunem německého centra ze Západu na Východ a přenesením hlavního města opět do Pruska). Pětaosmdesátimilionový kolos uprostřed Evropy se bude chtít zřejmě více prosazovat i mezinárodně politicky, jeho hospodářské úspěchy i neúspěchy budou i u nás citelněj?í, vliv problémů z postkomunistických zemí nebude ani v Německu bez následků. Ov?em vyvozovat z toho a? v historicko-filozofické rovině ?hrozbu starých německých démonů?, jak učinil před dvěma lety v Lidových novinách V. Bělohradský a po něm jiní, nebo v přízemní publicistické rovině psát o realizaci hitlerovských cílů jinými prostředky je prostě zcestné a mezinárodně politicky destruktivní! (Byl jsem, bohu?el, jen osamělým oponentem V. Bělohradskému, viz časopis Listy č. 6/93, Spor o Německo, a s jinými jsem polemizoval na stránkách Mezinárodní politiky.) Vět?ina českého tisku tyto výstřelky nového českého nacionalismu (o to nebezpečněj?í, ?e nepocházejí z per extrémních, nýbr? demokratických autorů) ponechala bez pov?imnutí a ke zkvalitňování politické kultury u nás nepřispěla.

Na?těstí nositelé různých názorů na Německo i Němci sami se alespoň podstatně shodují v tom, ?e nejlep?í zárukou před mo?nou německou hrozbou, jako? i zárukou pro demokracii v Německu samotném, je jeho neju??í integrování do evropských hospodářských, politických i bezpečnostních struktur.

?ivot je ov?em plný paradoxů. Jedním z nich je fakt, ?e ve chvíli historicky nejpříhodněj?í pro nekonfliktní česko-německé vztahy a současně s jejich u? pozitivním vývojem v hospodářské oblasti, se objevují pro česko-německé porozumění nové, politické překá?ky. Předev?ím v obnovených diskusích o někdej?ím vystěhování německé men?iny z Československa. Je to otázka, která má dvě odli?né stránky, zahraničněpolitickou a vnitřní, eticko-politickou, co? vět?ina diskutérů nepřípustně smě?uje. Zahraničně politická stránka věci je kupodivu jednodu??í. Exodus Němců z ČSR je neodčinitelnou minulostí, byli vystěhováni i z jiných zemí, E. Bene? ani jiní českosloven?tí politikové nejsou ideovými autory tohoto kroku, do?lo k tomu v souladu s názory čtyř vítězných mocností protihitlerovské aliance a ? pomineme-li tzv. divoký odsun a trestné činy při tom páchané ? i v souladu s československým právním řádem. Viděno pak v historické řadě, byli ov?em u? předtím, dokonce bez právního podkladu, vyháněni Če?i ze Sudet, Němci sami přesouvali men?iny v Pobaltí, podobné příklady z Ruska jsou nechvalně známé, méně známé jsou je?tě star?í příklady v rámci koloniální politiky (např. Anglie) v Asii apod. V dne?ní podstatně změněné situaci bylo tedy zapotřebí připomenout historické důvody a souvislosti tehdej?ího vystěhování německé men?iny, vyjádřit politování, ?e k takovým krokům tehdy uprostřed Evropy muselo dojít a omluvit se posti?eným. To v?e v podstatě učinil nejreprezentativněj?í představitel České republiky prezident Havel. Mohou tak učinit samozřejmě i jiní představitelé českých politických sil a institucí, av?ak neustále opakované německé po?adování českého politování a omluvy nepovede nikdy k jakýmsi omluvám masového charakteru. Neexistuje-li německá kolektivní vina za zločiny z dob nacismu, neexistuje ani česká za ?odsun? Němců. Masové omluvy nemají, zahraničně politicky viděno, v reprezentativní demokracii místo a neexistují ostatně ani na německé straně. Tzv. volání po ?právu na vlast?, je-li specifikováno, znamená obvykle a) mo?nost návratu a b) materiální od?kodnění. Mo?nost individuálních návratů v?ak existuje a upravují ji příslu?né české zákony. V budoucnu to bude zřejmě předmětem teorie a praxe v rámci Evropské unie. Česká strana také (snad ne v?dy dost jasně a konsekventně) odmítla materiální po?adavky jako neoprávněné a nereálné, a? u? formou vrácení majetku či jiného od?kodnění. To je mezinárodní veřejností chápáno, ba i v Německu pro to existuje pochopení tím spí?e, ?e souhrn a konkretizace takových po?adavků nebyly nikdy Čechům německou stranou předlo?eny. Vyvolaly by zřejmě je?tě vět?í protipo?adavky, případně nárok na reparace, to Němci dobře vědí! Je tedy dobře mo?né tuto stránku problému opravdu uzavřít, bude-li k tomu na obou stranách politická vůle!!! Ta v?ak očividně u dne?ní bonnské vládní koalice, zvlá?tě u její součásti CSU, není. (Proč ne a za jakých podmínek snad ano, to přesahuje rámec této ankety a vy?aduje zvlá?tní studii.) Nadlouho je ov?em dne?ní bonnský postoj vůči Praze neudr?itelný. U? dnes kritizují někteří poslanci FDP výroky Waigela a Stoibera (CSU) jako návrat ke studené válce a k revan?ismu.

?ádná po měsíce u? smlouvaná a na obou stranách přísně utajovaná ?deklarace? nemů?e na skutečných problémech nic podstatného změnit a rozporné zájmy odstranit. Stává se to jen nedůstojnou kabinetní hrou, kterou si nechala česká strana zřejmě vnutit. Celý problém, zahraničně politicky viděno, komplikovaly na české straně různé nekvalifikované výroky některých českých představitelů označujících odsun jako ?etnickou čistku?, je? stavějí české přehmaty, chyby a trestné činy, které jsou s tím spojené, kvantitativně na roveň někdej?ím německým, rozporná praxe českého ministerstva vnitra v posuzování ?ádostí o udělení českého občanství osobám kdysi odsunutým, nepříli? úspě?ná diplomatická činnost dne?ního českého zastoupení v Bonnu apod.

Slo?itěj?í a dlouhodoběj?í stránkou zmíněného problému je stránka vnitřní, eticko-politická. Padesátileté uzavření Čechů od světa ?eleznou oponou vede v?eobecně k je?tě vět?í nedůvěře ke v?emu odli?nému, cizímu, ne? jaká je i jinde, ke xenofobii vůči cizincům, k podléhání rasistické mentalitě apod. Ve vztahu k Němcům se k tomu přidávají i dlouhé antiněmecké tradice, v moderních dějinách do značné míry podlo?ené fakty a oprávněné. Takové veřejné mínění umo?ňují i necitlivé příspěvky některých dne?ních českých publicistů (objevují se i v německém tisku) akcentující příli? jednostranně jakási negativa české národní povahy, údajnou českou zbabělost, kolaborantství s Němci apod., jako by například za války neexistoval organizovaný odboj, jako by nebylo československé zahraniční armády apod., a přehlí?ející desetitisíce mrtvých na české straně. Promiňte mi poznámku generační: Mladíci, kteří si pouze stě?ují na chování otců a dědů, ač sami je?tě ?ádnou kritickou chvílí nepro?li a své kvality dostatečně neprověřili, musejí být v hodnocení minulosti uvá?livěj?í a tolerantněj?í. Ostatně není-li minulost v Německu ani po padesáti letech úspě?ného demokratického vývoje dostatečně zpracována (jak upozorňuji vý?e), nemů?eme doufat, ?e sami svoji minulost zpracujeme takřka přes noc.

Vstřícnost vůči oprávněným zájmům druhých je ? nejen v diplomacii ? nutná, ale ani ta nesmí zacházet příli? daleko a rozmazávat jasnost vlastního postoje. Němečtí politici jsou z valné vět?iny realisté, ovlivnit je tedy mů?eme nejspí?e jen kombinací slu?nosti, tolerance, jako? i pevného zastávání vlastních zájmů.

***

Jan Pauer, historik

Nevidím současně ?ádnou obvzlá?? silnou konjunkturu tradičních intelektuálních debat o ?české otázce?, alespoň ne ve srovnání s dobou disidentství. Probíhající diskuse jsou spí? přirozeným reflexem na novou českou státnost. Pokud nejsou pře?vykováním české provinčnosti, zahleděním se do vlastní ?národní? minulosti, jsou bě?ným aktem národně-kulturního sebeuvědomování (Selbstverständigung) v rámci kolektivní identity Čechů. Ta tvoří vedle politické identity základní stavební kámen ka?dého národního státu. Samozřejmě bych přivítal roz?íření diskuse o téma ?na?e romská otázka?.

Vyrovnávání se s minulostí trvá v Německu dodnes. Probíhalo několika fázemi a postihlo několik generací. V poválečném Německu, kde si je?tě v roce 1948 myslelo padesát sedm procent občanů, ?e národní socialismus byl dobrou, leč ?patně uskutečněnou my?lenkou, do?lo nejprve ke ?smíru s pachateli? a k jejich začlenění do nového státu. Symbolem této integrace se stal státní sekretář v Adenauerově kabinetu Globke, který byl právním komentátorem norimberských rasových zákonů. Svého času pomáhal při adaptaci slovenských zákonů na norimberskou míru, a přispěl tak k masovému vyvra?dění slovenských ?idů. Adenauerova politika západní integrace spoléhala více na ?instituční uzdravování? německé společnosti ne? na vědomou převýchovu. I přes zřejmé ?restaurační? tendence během Adenauerovy éry byla přijata mravní a politická zodpovědnost Západního Německa vůči ?idům. Ke zlomu směrem k soustavnému veřejnému diskursu o zodpovědnosti Německa do?lo a? v ?edesátých letech. Stav mlčení o nejmlad?ím úseku německých dějin nejen ve výuce dějepisu na ?kolách, ale i v rodinách, který byl některými konzervativními mysliteli označován jako ?uzdravující spánek?, jinými kritickými intelektuály jako ?vytěsňování dějin? a ?neschopnost truchlit? (Mitscherlich), přeru?il mj. normální generační dialog a vyvolal velkým dílem tzv. studentskou revoltu v roce 1968.

Cíle vyrovnávání se s minulostí závisely samozřejmě na politickém a světonázorovém hledisku aktérů. Dominantní tendence v politickém spektru byly dvě:

1. snaha o etablování nové demokratické antinacionální a pacifické německé poválečné identity na levicově-křes?anské straně a 2. snaha o ustanovení zcela ?normálního? německého národního vědomí po vzoru západních sousedů na straně patrioticko-konzervativní. Tato tendence, převá?ně zastávaná v křes?ansko-demokratickém táboře, se sna?ila o rychlé vystoupení ?ze stínu Hitlera?, upozorňovala na domnělá nebezpečí stavu ?zrazeného národa?, který ?ije s pocitem přehnané viny, a který proto nena?el cestu k normálu. Tato ?národní anomálie? byla interpretována jako opětovné nebezpečí zvlá?tního vývoje Německa.

Programaticky nastoupil cestu boje proti petrifikaci této varianty ?německé zvlá?tní cesty? kancléř Kohl po svém nástupu k moci počátkem osmdesátých let. Pod heslem nutnosti ?politicko-morálního obratu? v Německu se mj. obnovila státní péče o národní symboly. V televizi se vysílání zakončovalo německou hymnou ? do té doby existovalo jen nenárodní ?dobrou noc? ? dbalo se na to, aby němečtí fotbalisté zpívali na mezinárodních utkáních hymnu etc. Politikové veřejně prohla?ovali, ?e jsou hrdí na to, ?e jsou Němci. Jedním ze symbolických vrcholů tohoto politického pochodu k evropskému nacionálnímu normálu byla inscenace smiřovací scény na hřbitově v Bitburgu v roce 1985, kde si vedle Reagana a Kohla podali dva generálové, veteráni druhé světové války, ruku nad hroby padlých vojáků, včetně příslu?níků jednotek SS. Podobná gesta měla symbolicky demonstrovat konečný návrat Německa do rodiny demokratických národních států.

První tendence ztratila svou ?nevinu? během války v Zálivu, kdy? se v ní pod rou?kou pacifismu vyjevila neochota převzít politickou zodpovědnost za osud státu Izraele a druhá narazila brzy na hranice mo?ností mobilizovat německé národní city. Kromě toho do?lo i k podstatným ideovým posunům v konzervativně-patriotickém táboře. Jeho zřetelným výrazem byla vystoupení prezidenta Weizsäckera, který ?el a? tak daleko, ?e označil kapitulaci Německa v roce 1945 za den ?osvobození?, co? od bývalého kritika norimberského tribunálu a obhájce svého otce nebylo samozřejmostí. Proces reflexe německých dějin, osobní a kolektivní odpovědnosti přispěl velkou měrou k tomu, ?e poválečné Německo se stalo nejen ekonomicky a institučně nedílnou součástí Západu, ale ?e ?zezápadnělo? i kulturně.

Po sjednocení Německa do?lo k důkladnému zpracování nověj?í kapitoly německých dějin v období komunismu. V parlamentu se vytvořila tzv. anketní komise, která provedla rozsáhlý výzkum faktů, diskutovala otázku politické, právní i morální zodpovědnosti a vypracovala o tom ob?írnou dokumentaci. V rámci okle?těných mo?ností právního státu ? ve srovnání s předchozím bezprávím ? se soudobá německá justice ? na rozdíl od poválečné ? sna?í stíhat hlavní zodpovědné politiky bývalé NDR, přičem? skutečnost konání procesu má vy??í hodnotu ne? samotný trest. Trestním stíháním bývalých příslu?níků hraničních jednotek, kteří usmrtili občany NDR prchající na Západ, má být zdůrazněna dimenze osobní zodpovědnosti bez ohledu na re?im. V masmédiích se vedou nekonečné diskuse o kolaboraci s re?imem, zodpovědnosti loajálních intelektuálů, o politickém kumpánství v rámci německé ostpolitiky atd. Dokumentace a analýza mechanismů komunistického re?imu v NDR bě?í v nebývalé ?íři i přes nechu? kancléře Kohla, který chtěl dle vlastních slov hodit balíky spisů bývalé stasi do odpadkového ko?e. Zdá se, ?e on patří v tomto ohledu k zastáncům ?tlusté čáry? za dějinami.

?Tlustá čára? je fale?nou signaturou a výrazem politické defenzivy a nejistoty dosavadní české politiky vůči Německu. Je sotva útěchou, ?e se politika Bonnu vůči Praze také nevyznamenala. I kdy? české politice nikdy ne?lo o uzavírání diskuse o dějinách, byl např. sám fakt nabídky ?tlusté čáry? ve smyslu právních a majetkových nároků mezi oběma státy je?tě před od?kodněním českých obětí národního socialismu výrazem nefungování právního státu v České republice. Pozděj?í od?kodnění se mi jeví více jako politický tah ne? výraz právní kultury a zodpovědnosti vůči vlastním obětem bývalé agrese. Jsem pro právní a politické ulehčení dialogu na mezistátní úrovni jako v případě Polska. Cesta k dialogu a smíření není dlá?děna majetkovými a právně-politickými iluzorními po?adavky. Jsem pro ofenzivní dialog z české strany, který v?ak předpokládá důkladné zpracování historické a právní (!) problematiky celého komplexu. Nemohu dvěma větami shrnout tzv. ?sudetoněmecký problém?, ale jsem přesvědčen, ?e Česká republika nemá ani z hlediska právního, majetkového, politického a mravního vyrovnání vztahů mezi oběma státy ani o píď vět?í (ne)zájem na ?tlusté čáře? ne? Německo. Dějiny nelze měnit ani zapomenout. Nepříjemné a stinné stránky se vracejí do kolektivního povědomí, proto?e jsou nedílnou součástí tvorby mravních norem společnosti.

Sudetoněmecká otázka je v německé společnosti otázkou okrajovou. Není jí ale v oficiální německé politice, zvlá?tě díky CSU. Hlavní vnitropolitický spor mezi nároky vyhnaneckých organizací a zájmy Německa o smíření s bývalými protivníky na Východě se odehrál ji? v souvislosti s tzv. východní politikou Williho Brandta. Vět?inový konsensus v německé politice se postavil proti revizním po?adavkům v?ech landsmannschaftů. Na tom se dodnes nic nezměnilo. Na rozdíl od počátku sedmdesátých let to v?ak v německé společnosti není poci?ováno jako palčivý vnitropolitický problém.

Také problém přistěhovalectví a sou?ití s cizinci proběhl několika fázemi. Poválečné, etnicky radikálně ?vyčistěné? Německo se postupně otevíralo světu. Katastrofa německého nacionalismu a rozdělení Evropy a Německa do bloků podpořily ideu evropské pospolitosti. Pod patronátem USA Spolková republika i kulturně ?zezápadněla?. Ekonomická konjunktura vedla k přílivu gastarbeitrů, jen? spolu s masovým turismem v ?edesátých letech prolomil etnickou izolaci poválečného Německa. Ital?tí, řečtí, ?paněl?tí aj. gastarbeitři, kteří v Německu zůstali, se stali přirozenou součástí měst a obcí, k jejich? kulinárnímu aj. obohacení silnou měrou přispěli. I kdy? integrace Turků a Kurdů v Německu byla obtí?něj?í ne? v případě Italů, nepředstavovala ve staré Spolkové republice ?ádný explozivní problém. Podle průzkumů veřejného mínění se stal turecký ?kebab? nejpopulárněj?ím ?národním? pokrmem Němců. Teprve silný příliv chudých migrantů z třetího světa, příliv uprchlíků ze v?ech mo?ných končin světa v osmdesátých a devadesátých letech do bohatého Německa na základě ústavně garantovaného práva na azyl problém zradikalizoval. Vedle diskusí o nutnosti nového multikulturalismu, vedených vět?inou jen v řadách německé levice, zvlá?tě u ?zelených?, se objevily nacionální protireakce v podobě republikánů a neonacistů různých směrů. I v křes?ansko-demokratickém táboře se vyskytly pozice propagující nutnost zachování etnické čistoty německého národa. Tak např. dne?ní bavorský ministerský předseda Stoiber se stal na celoněmecké scéně proslulý svým výrokem, ?e si nepřeje ?ádnou ?rasově smí?enou společnost? (durchrasste Gesellschaft). Masový příliv cizinců, který přesáhl integrační schopnosti německé politiky, vedl k faktickému zru?ení velkorysého právního nároku na azyl. V neposlední řadě byl podpořen opozicí kvůli známým scénám rasistických honů na cizince zvlá?tě na území bývalé NDR. Vedle těchto výjevů rasismu se v?ak v Německu mobilizovaly i obrané látky proti xenofobii, např. masové pochody se svíčkami atp. Radikálním sní?ením přílivu cizinců se Německo navrátilo do ?normálních? kolejí, odpovídajících evropským standardům. Není teda výjimkou a ?emancipovalo? se do polohy ?normálního státu? v Evropě. Problém boje proti rasismu, xenofobii a sociálnímu ?ovinismu v bohatých zemích proti chudým ?přivandrovalcům? patří k nejrelevantněj?ím politickým problémům v?ech vyspělých zemí. Německo zde netvoří výjimku. Diskuse o ?přistěhovaleckém zákonu? problém zřejmě nevyře?í. Patentní ře?ení neexistují.

Mé osobní zku?enosti v Německu jsou pozitivní, ale nechci je zobecňovat. ?iji v akademickém prostředí a nejsem ani jazykově, ani svým vystupováním identifikovatelný jako cizinec. Proto je moje zku?enost nereprezentativní.

Nejsem schopen z koncertu kulturních či intelektuálních událostí men?ích rozměrů (např. diskuse kolem knihy G. Grasse o sjednocení Německa nebo o prosrbském anga?má P. Handkeho aj.) vyjmout jednu velice výraznou, a tak upozorním na jednu tendenci, která je blízká mé profesi historika a která mi imponuje. Je to nepřetr?ité a souvislé sna?ení o pochopení a vysvětlení novodobé dějinné katastrofy německé společnosti ve druhé světové válce. Nejde o ritualizaci v tisku a politice, ale o systematicky profesionální výzkum tohoto dějinného civilizačního propadu, který vyústil v holocaust. Nejen tzv. ?spor historiků? o srovnatelnosti, příčinách a jedinečnosti hitlerovské eliminační rasové války se zločiny stalinského Ruska, ale i poslední, mediálně vyvolaný spor o knihu amerického historika Goldhagena Hitler?s willing executioners vykazují vysokou úroveň historicko-politických diskursů.

Historická reflexe selhání, reakčních tradic a destruktivních potenciálů v německé společnosti 19. a 20. století se stala pramenem demokratické sebevýchovy a z ní pramenící demokratické substance dne?ních německých intelektuálních a politických elit. Právě kontinuita tohoto usilování je velkým kulturním výkonem a z toho pramení i má jistota, ?e se velkého Německa nemusíme bát, a? sedíme v Praze nebo v Hamburku.

***

Ota Filip, spisovatel

I.

Mnozí u nás by velmi rádi vymazali z dějin po roce 1945 u? půl století fungující západoněmeckou demokracii. Současné západní Německo, čtyřicet let spolehlivého partnera USA, Francie a Anglie, a Němce by mnozí v Praze nejraději zatlačili zpět do roku 1938 nebo 1939. Obraz sudetoněmeckého nacisty, nepoučitelného radikála v pokročilém důchodovém věku, ospravedlňuje nejen poklesky české demokracie ve věci divokého odsunu, ale do jisté míry i permanentní česká selhávání, třeba kolaboraci v době protektorátu, nestatečnost v roce 1948 i později

A zajímavé, k zamy?lení: Nebereme na vědomí ohromný přerod Spolkové republiky a západních Němců k demokracii, ale sami se u? po ?esti letech demokracie pova?ujeme, i kdy? bychom se za léta mezi rokem 1948 a 1989 měli stydět, za vzorné demokraty. A nedělejme si o sobě iluze: Ani my Če?i nejsme stejní jako v závěru první československé, masarykovské demokracie v roce 1938. Mnichov, okupace i na?e ? přiznejme si to konečně! ? tak časté selhávání v době protektorátu, rok 1945, únor 1948 a na?e ohýbání hřbetů v době komunistického re?imu ? tedy v letech, kdy se Německo přerozovalo v demokracii ? to v?e v nás zanechalo hlub?í stopy a více dosud nezacelených ran, ne? jsme ochotni připustit.

Od počátku své existence tvořila Spolková republika Německo společně s Američany, Angličany a Francouzi, později pak v ?ir?ím rámci NATO, první hráz proti nebezpečí komunistické agrese do západní Evropy. A to v době, kdy na?e vlast byla součást vojensky i ideologicky agresivního sovětského bloku, kdy na?e vojenská mláde? se pod dohledem sovětských poradců, ideologicky ohlupovaná na?í vlastní komunistickou inteligencí i literaturou, připravovala zardousit západoevropské demokracie. Tanková divize, kde jsem v roce 1956 slou?il coby zálo?ník, měla za úkol dobýt Norimberk. A? v Německu jsem se dozvěděl, ?e v prostoru za Selbem by se nám v na?í agresi proti západním demokraciím postavila na odpor západoněmecká tanková divize, mladí chlapci z Hesenska a z Porúří?

Kdy? u? část české ?urnalistiky pí?e české verze o novodobých sudetoněmeckých teutonských stra?idlech, tak by si měla uvědomit, ?e do seznamu evropských stra?idel ohro?ujících západní demokracie, jsme od roku 1948 do roku 1989 patřili i my, Če?i, Moravané, Slováci.

II.

Není třeba si před dějinami a před poklesky na?ich dědů a otců sypat popel na hlavu. Je třeba je v?ak věcně analyzovat. Dejme tomu Bílou horu. V jednom kuse bědujeme, jaké ne?těstí tehdy na nás při?lo. Ale ?e jsme si Bílou horu zavinili z velké části sami, to nám je?tě nedo?lo: Vlastenecké české stavy si za krále zvolily Němce, Friedricha von der Pfalz, tehdy proslulého děvkaře, alkoholika a v politice, s odpu?těním, mimořádného hňupa. A tento ?král?, který na?im stavům namlouval, ?e za ním stojí celá protestantská Evropa, dokázal za rok a půl po?tvat proti Českému království celou mocnou Evropu. Realistický pohled na politiku nebyl nikdy na?í silnou stránkou. Zaměňovali jsme ho častěji (ne? nám prospělo) iluzemi: Celý svět se na nás dívá? V?ichni nás obdivují? My jsme ti nejlep?í? Ani to kruté rozčarování v Mnichově 1938 nás nezbavilo iluzí, nepoučilo nás. Dnes, kdy se znovu obrozuje ruská rozpínavost, nejsme schopni pochopit, ?e garancí na?í demokracie je i úzké spojenectví s Polskem a ? s Německem.

Co se stane, kdy? silný Jelcin ? nebo jiný velkoruský prezident ? nabídne třem vedoucím velmocem na světě, USA, Japonsku a Německu ? a? se nám to líbí nebo nelíbí, Spolková republika Německo patří dnes mezi velmoce ? velmi výhodný ?k?eft?: Za to, ?e zamezí České republice, Polsku a baltským zemím vstup do NATO, budou Američané, Japonci a Němci moci hospodářsky proniknout na Sibiř, k ohromnému surovinovému bohatství. Nechci malovat čerta na zeď, ale navrhne-li po volbách posílený Jelcin nebo jiný ruský prezident západním hospodářským gigantům i Francii a Anglii tento ?obchod?, připravme se na nový Mnichov, tentokráte v Moskvě, ve Washingtonu nebo v Berlíně. To je jen aktuální bubák, který by vámi doma měl otřást. A hrát dnes, jak jsem na pra?ském ministerstvu zahraničních věcí sly?el, ?polskou kartu? jen proto, ?e by mohla skrývat protiněmecké trumfy, je krátkozraké a hloupé. A v politice je krátkozrakost a hloupost více ne? zločin.

Ale: Nám se přece nemů?e nic stát, Bill Clinton si v Praze zahrál na saxofon? V?ichni jsou s námi, v?ichni nás obdivují?

III.

Samozřejmě, ?e padesátiletá diskuse o německé vině za Hitlera a za stra?ná provinění není v Německu zdaleka ukončena a ?e ji povedou je?tě generace po nás. A teď do v?eho při?lo je?tě sjednocení Německa, a na Německo tím pádem tak trochu i ne?těstí, které si teprve budeme muset uvědomit: S rozpadem SSSR a po sjednocení se Spolková republika Německo stala evropskou velmocí číslo 1. A to Německo tuze zaskočilo. Před rozpadem takzvaného socialistického bloku převzali odpovědnost za bezpečnost západní Evropy Američané. Za to jim část takzvané pokrokové, nejen německé, ale západoevropské veřejnosti, nadávala. Ale co teď, kdy? se Američané z Evropy stáhli?

Je to absurdní, ale je to tak ? i v Německu jsme si zvykli, ?e o pořádek a bezpečnost v Evropě před sovětskými agresivními choutkami, které ?socialistické? Československo tak vehementně podporovalo, se starali Američané. A kdy? NATO i spojenci Spolkové republiky Německo, USA, Francie a Anglie, tlačili Bonn tak trochu ke zdi, aby i SRN pomohla na Balkáně, tak jsme si tady naráz vzpomněli na nebo?tíka Hitlera a počali jsme v?ichni, od levice po pravici, jednohlasně bědovat: my přece nemů?eme, by? i v rámci NATO, vojensky zasahovat v zemích, kde v druhé světové válce bojoval wehrmacht, kde řádilo SS a Gestapo? Tak?e ? a to je na zále?itosti absurdní ? nám teď Hitlerovy zločiny poslou?ily k tomu, abychom přesvědčivě prolhanými, leč vysoce (pseudo)morálními argumenty podpořili na?í zbabělost a neochotu převzít bok po boku s USA a s NATO odpovědnost za vývoj i na Balkáně.

Do sjednocení Německa si SRN v bezpečí NATO velmi úspě?ně hrála na největ?ího trpaslíka mezi velmocemi. Teď, kdy? SRN tou velmocí je, tak si s novou rolí je?tě neví rady.

Sudetoněmecký problém je českým traumatem, nikoliv problémem německé společnosti. Je znepokojivé, ?e ani v současné demokratické české společnosti je?tě nikoho nenapadlo se zamyslet nad několika fakty kolem odsunu sudetských Němců: Československá demokracie, která se v roce 1945 dovolávala humanistických tradic T. G. Masaryka, začala tím, ?e legalizovala kolektivní vinu a dopustila divoký odsun sudetských Němců, v četných případech hromadné vra?dy. Je trapné, ?e k obhajobě nesmyslných a zcela zbytečných krutostí vůči sudetoněmeckému civilnímu obyvatelstvu se dnes v Praze musí dodatečně dovolávat Postupimských dohod ze srpna 1945. Vět?ina hromadných vra?d na německém civilním obyvatelstvu ? brněnský pochod smrti, masakr v Ústí nad Labem, velké mordování v Přerově atd. ? se přece odehrála před Postupimí. S odsunem Němců a se způsobem, jakým jsme ho prováděli, si na?i tátové, v roce 1945 demokraté, masarykovci, slávu a čest nevyslou?ili. Na staletí nám v českých dějinách zanechali kus ostudy.

Je mo?né, ?e neschopnost a zlá nevůle se dohodnout má své kořeny i v absenci křes?anství. Vztah sudetských Němců ke křes?anství naru?il nacismus, na?e křes?anské tradice zničil marxisticko-sovětský ateismus. Nemáme prostě nadnárodní a nadnacionalistickou bázi, na ní? bychom se mohli sejít. Neexistence křes?anské báze je zjevná a přesvědčující i v projevech českého premiéra Václava Klause; vidí evropské společenství jen jako prostor, v něm? lze vyrábět, obchodovat, tedy ?dělat peníze?, nikoliv v?ak jako kontinent s hlubokou humanisticko-křes?anskou tradicí, se sociální odpovědností za bli?ního a se zákonodárstvím, které nezná kolektivní vinu, neospravedlní dodatečně zločiny a nepřehlédne bezpráví.

IV.

Nedávno jsem v Praze hovořil s vysoce vá?eným vysoko?kolským profesorem, který se tuze rozhořčoval, ?e v Německu vládne ?Ausländerhaß?, tedy nenávist k cizincům. Pan profesor se přestal kontrolovat a nakonec z něho vylezlo: ?My, Če?i, nejsme vůbec ?ádnými nacionalisty ani rasisty. Svět v?ak musí pochopit, ?e nemáme rádi Němce, Rusáky, Slováky, Cikány, rákosníky, čili Vietnamce, a ?idy.?

Spolková republika Německo se mů?e pochválit za obrovský kulturně-demokratický, v dějinách Evropy ojedinělý počin ? od roku 1945 do roku 1994 přijala a integrovala asi čtrnáct milionů odsunutých Němců, politických uprchlíků a cizích dělníků z celého světa.

Výkřiky ?Ausländer raus!? nepřicházejí z řad německé inteligence, ze středních nebo vy??ích tříd, ale z řad znepokojených dělníků. Jestli český zedník pracuje v Bavorsku načerno, jestli?e akceptuje vykořis?ovatelskou mzdu, proto?e při přepočtu na české koruny vydělává skoro královsky (ostatně nehorázně dumpingový kurz české koruny k marce nebo k dolaru si v Praze stanovíte sami; kdybyste korunu zpevnili, zhroutil by se laciný export na Západ?), tak se nedivte, ?e nezaměstnaný bavorský zedník se tuze rozčiluje a ?e turečtí, portugal?tí a ?paněl?tí ?gastarbeitři? v českých dělnících vidí, a myslím si právem, nekalou konkurenci.

A pořád mi vrtá hlavou: Máme tady asi legálních dva a půl milionu tureckých ?gastarbeitrů? ? a kolik jich tady máme nelegálně, o tom v Německu nemá nikdo přehled ? kteří prý trpí nenávistí k cizincům, ale v jednom kuse se do Německa tlačí dal?í statisíce. A Kurdové si v Německu vyřizují své válečné konflikty s tureckou vládou, v pravidelných rvačkách s německou policií a v teroristických akcích proti civilnímu obyvatelstvu. Ani se nedivím, ?e německá veřejnost se ve vztahu ke Kurdům radikalizuje.

A ruku na srdce: Problém utečenců se bude muset ře?it celoevropsky. A pokud jde o ten ?Ausländerhaß? ? viděli jste v televizi, jak jsme my, demokratičtí Evropané, vypráskali italskými pendreky před několika lety na?e nejchud?í evropské spolubratry, Albánce, z italských přístavů, tedy z Evropy? Představte si, jak by i český tisk hystericky vykřikl, kdyby německá policie jen přibli?ně brutálním způsobem vyhnala chudé utečence, kteří se ka?dou noc plazí přes zelenou hranici z České republiky do Saska a do Bavorska, zpět do Čech?

A copak, ?e tak zarytě mlčíte o českých fa?istoidních elementech kolem pana Sládka? Dovedu si představit, jak by pánové dr. Tře?tík, Pavel Dostál zvedali varovně prst a hovořili vydě?enými hlasy o obrozování německého fa?ismu, kdyby se do Spolkového sněmu v legálních a demokratických volbách jako čtvrtá nejsilněj?í strana dostali pravicoví radikálové typu německých sládkovců! A vy ty skorofa?isty v parlamentu obnovené české demokracie od počátku máte. A u? vám doma do?lo, ?e v ?ádném evropském, demokraticky zvoleném parlamentu nejsou radikálové fa?istoidního a neokomunistického ra?ení tak silně zastoupeni jako v Praze?

Pra??tí kazatelé politické mravnosti a soudci ve věci demokracie, kteří tak pohotově a právem reagují na to, kdy? se u nás sejde několik fa?istoidních holohlavců nebo kdy? nepoučitelní fyzicky i duchovně u? senilní pánové ze sudetoněmeckého Landsmannschaftu pronesou veřejně několik pitomostí, o českých fa?istických ?ivlech mlčí.

A na otázku, jestli se tady cítím cizincem, odpovídám: Býti v ka?dé společnosti tak trochu cizincem, tedy vidět ji z jiné perspektivy, ne? se vidí sama, pova?uji za přínos pro sebe i pro společnost, v ní? ?iji. Necítím se vyvr?eným cizincem nikde, ani v Německu, ani v Americe, ba dokonce teď u? ani ve vlasti.

V.

Česká veřejnost by měla vědět, ?e Spolková republika Německo navázala na tradici takzvané výmarské republiky z let 1918 a? 1933, kdy němčina byla pro českou literaturu odrazovým můstkem do světových literatur. Připomínám jen Karla Čapka, Jaroslava Ha?ka, Petra Bezruče, Máchu, Březinu i Nezvala, Seiferta i Wolkra, a samozřejmě i Leo?e Janáčka, jim? německé překlady a uvedení jejich děl v divadlech v německé jazykové oblasti otevřely cestu k světové slávě.

V letech od roku 1968 vycházela díla zakázaných českých autorů předev?ím v německých překladech. V západoněmeckých nakladatelstvích vy?lo v době normalizačního temna přes 650 knih, které byly v takzvaném socialistickém Československu zakázány. A teprve poté, kdy se české, do němčiny přelo?ené literární, esejistické nebo jiné dílo prosadilo na německém kni?ním trhu, se přihlásili Francouzi, Angličané nebo dokonce americká nakladatelství. Tuto pro zachování české literatury a jejího kontaktu se Západem nesmírně důle?itou a záslu?nou činnost česká literární historie dosud neocenila.

***

?imona Löwensteinová, filosofka

Atmosféra nedůvěry vůči Německu jistě není opodstatněná ve smyslu ?podlehnutí starým démonům? nebo vojenské hrozby. Přesto by zrovna Německo nemuselo být následováníhodným vzorem pro Českou republiku. Německá společnost se dnes nachází v hluboké krizi, a to nejen hospodářské a ne pouze následkem sjednocení. Přebujelý státní sektor se svým neefektivním byrokratickým systémem, bezideovost a strnulost masových stran, čím dál tím více se vzájemně podobajících, pocit bezmoci a marnosti obyvatelstva vzhledem k nehybným mocenským strukturám, jeho celkové znechucení politikou ? to jsou fenomény podobné u vět?iny dne?ních vyvinutých společností. V Německu v?ak jsou zvýrazněny vět?ím sklonem k plánování, dirigování a manipulování s nesmírným mno?stvím zákonů, zákazů, nařízení a předpisů pro téměř v?e. Tento systém zabraňuje nejen reformám a inovacím, ale i ve?keré spontaneitě a kreativitě, po?aduje, podporuje a vytváří průměrnost ve v?ech oblastech veřejného ?ivota a vyvíjí se samopohybem k absurditě dobře známé z komunistické minulosti.

Ohro?ení západní demokracie nějakou novou ideologií, např. ve smyslu ekologické diktatury se sice nezdá být příli? pravděpodobné u? kvůli integraci Německa do Evropy, která musí zabránit jakékoliv německé ?zvlá?tní cestě?, av?ak nedostatek liberálních tradic a idealistické sklony spojené s vnucováním svých pravd celému světu jsou navzdory rozdílnosti existujících názorů hluboce zakořeněné v německé mentalitě a přispívají spolu s vytvořeným státním aparátem k její degeneraci. Omezování svéprávnosti a soukromí občanů, snaha o jejich ?průhlednost?, masivní manipulace obyvatelstva médii a politikou, nově vzniklá chudoba a vytváření ?dvoutřetinové společnosti? jsou vývojovým trendem posledních let.

Padesátileté ?překonávání minulosti? s částečně přehnaným sebeobviňováním německého národa a ve?keré distancování se od nacistické minulosti ve skutečnosti svého cíle nedosáhly. Některé aspekty nedávné minulosti se zpracovávají a? v posledních letech a diskuse často vyvolávají pohor?ené reakce typu ?znečis?ování hnízda?, zlehčování viny poukazem na zločiny jiných a? po omlouvání, popírání a překrucování faktů ve smyslu znázornění Němců nikoliv jako viníků, nýbr? jako obětí historických sil či nepřátelských mocností, a to částečně i mezi odbornými historiky. Křečovitá snaha o pozdní nápravu staré viny rovně? nenachází odezvu u generace, která se necítí být odpovědná za zločiny svých prarodičů. Reflexe minulosti, je? by měla vzbudit civilizační vědomí lidských práv, svobody a humanity, se tímto způsobem často míjí účinkem a zcela určitě nechrání před propadnutím jiným ideologiím. Připomínání holocaustu vzbuzuje nejen nevra?ivost, ale často i protireakci v obviňování ?agresivní politiky Izraele? vůči Palestincům ? jako omluvu za zločiny minulosti srovnáváním nesrovnatelného ? a podporuje latentní antisemitismus. Sudetoněmecká otázka je nicméně zcela mimo zájem německé veřejnosti; hraje roli maximálně z hlediska získání potenciálních voličů předev?ím v konzervativním Bavorsku. Pro reálné česko-německé vztahy nemá prakticky ?ádný význam.

Xenofobie je v Německu roz?ířená skoro stejně jako kdekoliv jinde, i kdy? rasová nesná?enlivost není aspoň v západní části Německa tak očividná jako například v Čechách. Vztah k cizincům není jednoznačný; li?í se nejen podle jejich rasové a kulturní příslu?nosti, ale i v závislosti na politickém zaměření různých zájmových skupin. Přitom je otevřenost vůči cizincům na západě jednoznačně vět?í ne? na východě. ?Měkká? přistěhovalecká politika nevra?ivost vůči nim v?ak spí?e podporuje. V poslední době nicméně pře?la justice od dosud laxního postoje k útokům na cizince k poněkud tvrd?ím trestům.

Výrazněj?í je německá zahleděnost do sebe, obvyklá u velkých národů. Světové události jsou vnímány mnohem méně ne? v malých zemích, pro které je jejich vlastní bezvýznamnost samozřejměj?í. Celkově je ov?em kulturní rozmanitost a otevřenost moderní společnosti pro víceméně cechovou a provinční mentalitu vět?iny obyvatelstva stejně nepochopitelná, nepřijatelná a? děsivá jako skutečně svobodné tr?ní hospodářství a vůbec jakýkoliv spontánní proces. Z toho důvodu se zdá mít česká společnost dnes mnohem více hospodářské, politické i osobní svobody, ne? poskytuje obyvatelstvu ?ivot v dne?ním sjednoceném Německu. Proto by pro její nadějný vývoj znamenala integrace do Evropy, pro Německo důle?itá, nejen mo?nost odbytu vlastních výrobků, ale naopak poručníkování ze strany silněj?ího souseda, osobujícího si postavení ?předního jezdce?. Znamenalo by to udělování kvót a centrální plánování na jiné úrovni ne? státní, tedy do jisté míry návrat zpět k tomu, co se jí nedávno podařilo odstranit. Myslím si, ?e pro českou společnost by byl vstup do Evropské unie stejně jako napodobování německých modelů velkým omylem, kterého by se měla vyvarovat.

Můj osobní vztah k Německu je ambivalentní. Dá se shrnout v tom smyslu, ?e celkem zajímavý ?ivot v dřívěj?ím Západním Berlíně se po sjednocení Německa dost změnil k hor?ímu. Rozdílný způsob my?lení západních a východních Němců, pokles ?ivotní úrovně následkem nepříli? podařeného transferu finančních zdrojů na východ, a předev?ím proklamované, nesmyslně nákladné ?budování hlavního města? s veliká?skými projekty v době v?eobecného zkracování a ?etření velmi pokazilo celkovou atmosféru a tím i kvalitu ?ivota v tomto městě.

Významných kulturních (intelektuálních) událostí poslední doby v Německu není příli? mnoho, uvedla bych např. tyto: zahalení ří?ského sněmu, od jara se rozvíjející dal?í diskuse o kolektivní vině Němců, pokud jde o holocaust, podnícená americkou publikací Goldhagena, výstava Berlín-Moskva a Moskva-Berlín aj.

?imona Löwensteinová se narodila 4. 1. 1964 v Praze. V lednu 1979 se vystěhovala se svým otcem do Západního Berlína, kde po maturitě (1982) studovala na Svobodné univerzitě filosofii, národní hospodářství a historii (1983?1988) a promovala z filosofie (1993). Tématem její dizertace byl Emanuel Rádl. Kromě různých jiných aktivit zalo?ila nakladatelství ITER a časopis Transit (1988), jeho? název převzal později Ústav pro vědy o člověku ve Vídni pro vlastní revue. Přelo?ila do němčiny různé druhy českých textů, mimo jiné několik fenomenologických prací Jana Patočky a články Václava Havla. Nyní se zabývá předev?ím teoretickou problematikou ekonomie a ekologie.

V pluralistické společnosti, kterou německá jistě je, se nedá mluvit v ničem o jednom názoru či o jednom směru. A v demokratické společnosti o to víc.

Kromě toho bych chtěl v úvodu podotknout, ?e jsem si od svého dvacátého pátého roku odvykl mluvit v plurálových pojmech (např. národ má tento názor, orchestr by si přál atd., zcela prakticky se v?dy ptám, kdo, která skupina, kolik procent si něco přeje či má nějaký názor).

Pokud jde o Německo (SRN), rozli?oval bych SRN před sjednocením (suverenita byla poněkud omezená) a SRN po sjednocení, odkdy je tento stát absolutně suverenní. Zvlá?tě nyní je třeba pozorovat tendence, vývoj a jednání, nebo? platí, ?e nic neexistuje věčně tak, jak to je, ale v?e se neustále vyvíjí. Demokracie není ?ádná danost, ka?dá generace ji musí promý?let, obhájit a nově rozvíjet.

To, ?e jeden z předních intelektuálů upozorňoval ve vlivném deníku na to, ?e Německu hrozí podlehnutí ?starým démonům?, není nic zvlá?tního; v tom není jistě sám, i na Západě a v Německu samém je tento názor také sly?et. Je to ale, jak jsem uvedl, jeden z mnoha názorů. ?e Německo samo se sna?í padesát let na v?echny otázky najít odpověď je pravda, stejně jako to, ?e se sna?í nové problémy ře?it. ?e se přitom objeví názory velmi protichůdné a také krajní (fa?istické, rasistické, nacistické i komunistické), pova?uji za normální, důle?ité je, aby byly udr?ovány, pokud jde o my?lení a jednání společnosti, v absolutní men?ině.

K problémům men?in (národnostních, rasových, nábo?enských): Ka?dý stát, ka?dý, se sna?í zákony, nařízeními a překá?kami, které klade, chránit svoji výsostnou suverenitu. Ptejte se celníků na americko-mexické hranici, co se tam denně odehrává, poslechněte si diskuse v německém parlamentu, jak zacházet s emigranty, utečenci, přistěhovalci, gastarbeitry. (Je to velmi aktuální problém i problém blízké budoucnosti, svět je v pohybu, utíká se před válkami, občanskými válkami, diktaturami, epidemiemi, katastrofami.) ?e i zde usly?íte extrémní názory, je jasné, důle?ité je najít konsensus demokratů, jejich vět?iny (vládní koalice i opozice), aby jeho ?íře byla co největ?í.

Myslím si v?ak, ?e v Čechách spolu?ití s národnostními men?inami bylo mo?né, ne-li někdy vzorové. Otázka sudetoněmecká je je?tě otevřená, i zde znám rozdíly mezi oficiálním stanoviskem sudetských organizací a jednotlivých lidí. V Německu by mohl být tento problém okrajový, kdyby pravicové politické kruhy nemusely počítat s těmito hlasy při volbách.

Aktuální projevy jistých bavorských politiků v poslední době se mi nelíbí. Podle mého osobního názoru, jak já historické pozadí znám, byl odsun, ne vyhnání, Němců spravedlivý, jeho provedení ne v?dy humánní. Bylo mi na konci války deset let, osobně jsem s ním neměl nic společného, ale co jsem se o jeho praxi dověděl (něco a? zde), mnou otřáslo. Pokud se v Čechách o tom nedostatečně hovořilo, je nutno otevřeně, věcně a na ?iroké základně i o těchto věcech mluvit.

Nemyslím si, ?e jsme národ kolaborantů či kapitulantů, i kdy? minulost (nejen válečná, ale i komunistická) nás o těchto problémech poučila.

Nakonec pár osobních slov: Německému státu jsem vděčný, ?e mi poskytl azyl, kdy? jsem opustil Československo. Ve zdej?ích kulturních a uměleckých kruzích nehrají národnostní otázky ?ádnou roli, jsou okrajové a zanedbatelné (v jiných sociálních vrstvách je tomu jinak). Asimilovat zde se mi nepodařilo, ne ?e bych se o to nesna?il, ale zdej?í společnost není pro to dosti otevřená. Jsem v Německu o to zajímavěj?í, čím více zůstávám Čechem. Cizincem se necítím, ale doma zde také nejsem. Dlouholetým pobytem jsem získal některé vlastnosti, které obohatily moji osobnost. Při mých náv?těvách v Čechách mám s jistými domácími mentálními vlastnostmi, které jsem dříve neznal, určité problémy a jsou mi cizí.

Otevřenost, výměna názorů, cestování, poznávání se, jen toto pomů?e odbourat předsudky či strach. Je ov?em na Němcích, aby dokázali světu, ?e strach ze ?starých démonů? je zbytečný a minulý.

V současném kulturním, uměleckém a intelektuálním ?ivotě v Německu jsem za?il mnoho dobrých a velmi dobrých výkonů. Ale za největ?í událost poslední doby pokládám způsob, jakým se Če?i a Slováci roze?li ? bez jediného výstřelu. Tento důkaz politické kultury je ve světě ojedinělý.

Nakonec je?tě poznámku tvůrcům ankety: Kladené otázky neobsahují celou ?íři problémů, nereflektují realitu a způsob uva?ování je ex post. Český národ nemusí mít ?ádné komplexy ve srovnání s jinými národy.

Roman Erben, malíř a grafik, editor literární revue Humus

První německé slovo, které se dostalo do Říma u? někdy před 2200 lety, byl starogermánský výraz pro úředníka, ambactus (goticky andbahts). Římský básník Ennius ho pou?íval poka?dé, kdy? jím chtěl označit současně člověka slou?ícího, vazala nebo také člena dru?iny a úředníka. Slovo ambactus a jemu přiléhající andbahti se pak postupem doby a neustálým pou?íváním zkracovalo, a? z něho zbyl nakonec Ambet a dnes u? jen pouhý Amt. Slovo krátké jako vydechnutí, jeho? reálným ekvivalentem je v?ak úřad a k němu patřící neodmyslitelný úředník, tedy i moc, mystika opékání se ve vlastní ??ávě na vyvý?eném pódiu a přiléhající remízek s pávy? Z úředníka vazala se stal později lenní pán, z pána obdařeného pozemky někdy i mocnář. Patologie ?německé otázky? a za ní těsně v patách jdoucí ?otázky české? se hledá obvykle v příčinách zalo?ení ří?í. Je snadné se právě tudy nechat vést historickými fakty odměřovanými na vahách té či oné doby, a? jsou jakkoliv ?přesné? nebo zavádějící.

Nejde mi tu v?ak o cestu historií. Na příkladu etymologie slova Amt jsem chtěl jen konstatovat určitou strategii jeho původních významů, která má zajisté podobné právo na přijetí a zdomácnění v jakékoliv jiné řeči. Je to jen malý detail toho, co obvykle zůstává zapomenuto někde pod povrchem bě?ně u?ívaných slov, detail, který v?ak doká?e často charakterizovat a přiblí?it národ víc ne? sáhodlouhý výčet historických faktů. Chci tím trochu připomenout, ?e mnohému, kdo se s Němci jako cizinec blí?e setkal, utkvěl jistě v paměti jejich smysl pro pořádek a čistotu, jejich důkladnost, vzájemná tolerance a poslu?nost. Při cestách Německem se nám tato země jeví na první pohled přinejmen?ím jako řádně rozdělený a u?ívaný prostor. Pozemky jsou pečlivě ohraničeny udr?ovanými ploty nebo zdmi, domy jsou čisté a architektonicky zapadají vět?inou dobře do okolní krajiny. I lesy a parky mají spí? německý ne? přírodní ráz. V?echno je srozumitelně označeno a zabezpečeno. Vstoupit do německého domu znamená projít často několika zónami kontrolovanými nejrůzněj?ím elektronickým i mechanickým bezpečnostním zařízením. Pádnost takového přivítání vyrovnává alespoň do jisté míry předzahrádka s golfovým trávníkem, by? i jen pár metrů dlouhým. Vlastnit nebo řídit něco tu znamená současně tomu či onomu umět také slou?it. Ono ?brát i současně dávat? jako by vytyčovalo někde u? v dávném podvědomí také vněj?í rámec a styl ?ivota celé pospolitosti.

Co je obrazem ?dne?ního Německa?? Prořídlá monokultura Germanie s věčným teutonským spánkem v roztrou?ených lesích, anebo multikulturní stát, který přitahuje a otevírá cestu ka?dému, kdo přichází? Kde jsou hranice jednoho a kde začíná druhé? Pochopení národního charakteru jiného národa je ovlivněno poka?dé kulturou, ve které pozorovatel vyrostl. Čím déle se dívám do sousedovy zahrady, do ní? nemohu vstoupit, tím snadněj?í je pak i mé uklouznutí na cestě, která se do ní náhle otevře.

Německo? Na jedné straně velkolepost technického pokroku a fungující demokracie, na druhé straně nezapomenutelnost nacistické katastrofy, utrpení mnoha národů, ?oah, zodpovědnost za genocidu ?idovského národa. Kdo něco podobného pro?il, nezapomene nikdy. Nedávno je?tě dítě Evropy s dvěma hlavami, jeho? obyvatelé dovedli ?ít současně i jako emigranti ve své vlastní zemi, je tato země nad očekávání krásná. Sotvakdo se to v?ak u nás mohl dozvědět z přístupné literatury minulých čtyřiceti let, o dějepisných učebnicích raději ani nemluvě. Národ, který je do velké míry součástí na?í vlastní identity, je stále je?tě pro mnoho Čechů pocitově dost vzdálený. Vzdáleněj?í dnes mo?ná víc ne? oněch pár desítek tisíc Američanů usídlených natrvalo v Praze. Fakt, ?e byly kdysi z jeho území vyprovokovány obě světové války, není zřejmě jediný důvod k takovémuto chování?

Pro mne osobně je Německo zemí velice slo?itou i inspirující. Myslím si, ?e pocitové zábrany Čechů týkající se této země je mo?né rozuzlit a? po del?ím pobytu v ní. Je třeba tu pro?ít určitý čas, je třeba pro?ít do hloubky také jazyk, v jeho? morfologii a syntaxi se odvíjí my?lení. Tvrdí se, ?e slovo deutsch pochází ze staroněmeckého diutisk a germánského theudo. Sloveso theudian znamená říkat a dělat něco srozumitelně (deutlich), a být tedy pochopen, na rozdíl od v?ech řečí cizích, kterým rozumět není. To, ?e cizí je obvykle právě to, co není srozumitelné, platí stejně tak i pro jiné star?í kultury. V této prastaré formuli je skryt v?echen ambivalentní vztah k tomu, co je cizí, co přesahuje jakkoliv na?e znalosti a ná? zavedený ?ivotní styl. Svébytnost kultury se měří zpočátku podle la?ky, která bývá obvykle hned po ruce. Teprve později se ptáme ostatních, co si o tom v?em myslí. Podobně tak jako malíř, který dokončí obraz, aby nakonec viděl, jak ho chápou a vidí jiní. Přístup ostatních, ono komplementární svědectví, je pak zajisté pro obě strany nezbytným přínosem. Nutkání a svody, které vedou ke zrodu něčeho nového, jsou spolu se zvědavostí přihlí?ejících apriorní vazbou ka?dého dorozumění či nedorozumění. Sebejistota i plachost, vynucená více ne? padesátiletým poválečným pokáním, snaha vypadat před ostatními jako člověk ?na slovo vzatý?, důkladnost a perfekcionismus? mo?ná, ?e právě tyto vlastnosti se s oblibou připisují německé mentalitě. Jako by směs udatnosti a věčného neklidu, přená?eného trpělivě ve vaku plném za?lé hrůzy, měla dokreslovat jednou prov?dy zvolený image národa? Pro mne je tu v?ak přinejmen?ím je?tě řeč Novalise, Bürgera, Kafky, Morgensterna, Trakla, Sernera a Rilkeho, čím mne německá kutura k sobě přitahuje. O filosofii, hudbě, malířství a architektuře ani nemluvím. A takové sloupy u? ledacos unesou.

Dne?ní Německo se dá přirovnat k ?irokému otevřenému řeči?ti. Proudí jím v?echno, co unesou nohy a kola, davy osamělých se sem vejdou stejně tak jako davy sečtělých či masy konzumentů. Neexistují ?ádná trvalá měřítka nebo normy korigující jejich pohyb. Přesto v?ak lecjaký průměrný občan, navyklý u? ?ít v téměř kosmopolitní atmosféře díky dlouholetému přílivu uprchlíků a gastarbeitrů ze v?ech mo?ných kontinentů, dává přednost raději posedlosti masovým turismem ne? hlub?ímu zájmu o obyvatele té či oné zvolené země. Dojde-li v?ak i tam k bli??ímu styku s nimi, vypadá to pak asi stejně tak jako v místě jeho domicilu? Neznamená to ov?em, ?e kromě této mediokrity, která na?těstí neurčuje celkový kulturní trend národa, není o cizince v zemi ?ádný zájem. Je tomu spí? naopak. Velká řada lidí, které jsem poznal, měla k lidem přicházejícím z jiných zemí ji? od počátku přátelský vztah a byla jim také konkrétně nápomocná. A nebyli to jen lidé ze středních nebo vy??ích vrstev či intelektuálové. V duchu vzájemné pospolitosti ?íří informace o svém okolí také vět?ina současných veřejných médií. Je podivuhodné, ?e mnoha českým emigrantům pomáhali v jejich začátcích vydatně i bývalí sudet?tí Němci. Otevřenost rozhovoru a snaha se vyjadřovat přesně jsou obvykle jedny z prvních rysů německé povahy, kterých si příchozí do této země pov?imne. Ji? samo slovo genau (přesně, právě?) je právě snad i proto jedno z nejfrekventovaněj?ích slov. Vedle smyslu pro povinnost v?ak vlastní Němci, zvlá?tě ti ji?ní, i smysl pro humor, který se jim často neprávem upírá. Mohu mluvit alespoň za ten bavorský, který je nad jiné druhy obzvlá?tě zemitý a hrubozrnný. Je v?udypřítomný a není třeba litovat námahy se s ním blí?e seznámit. Mo?ná, ?e předev?ím díky němu se cítím být v Bavorsku u? del?í dobu jako doma.

Pokud jde někdy o zvý?enou nelibost projevující se vzhledem k cizincům, pak si myslím, ?e ?vinu? na tomto stavu mají často obě strany. Pokud se převá?í rameno vah k jedné straně, musí to ta druhá umět zase vyrovnat. Určité procento nesná?enlivosti obsahuje v?ak ka?dý národ patřící ke species člověk.

Jiný problém, který do jisté míry zatě?uje dobré sousedské vztahy této země, je z hlediska německé strany nedoře?ená otázka sudetoněmecká. Dlouhotrvající pocit viny spolu s nenahraditelností ztrát zaviněných prohranými válkami a marností v?ech jejich obětí příli? dlouho rozleptával vědomí národní identity. Její problém se stal také o to aktuálněj?í, oč víc se v ní začal obraz minulosti zrcadlit trochu jinak. Spí? ne? o ztráty území a majetku tu jde o pocit ztráty domova mnoha těch, kteří se cítí být dodnes s na?í zemí spojeni. Je to pocit, který se dědí z pokolení na pokolení, a není mo?né ho ?ádnou úřední mocí zakázat, ani fyzicky amputovat. Bude prostě v člověku trvat dál i přes v?echna nařízení směřující proti němu a bude v něm také sílit, kdy? se mu v této věci nedostane zadostiučinění. Mezi bezmála třemi miliony sudetských Němců, kteří u nás ?ili, byla zajisté celá řada těch, kteří nacismu oponovali. A bylo tu také dost těch, kteří se jím nechali svést, ani? by si ve své prostotě a neinformovanosti pořádně uvědomili, do čeho se to vlastně nakonec dostali. Mohu uvést za sebe jako očitého svědka malý příklad. V jednom z těch poválečných let, kdy k ?odsunu? v pohraničí do?lo, jsem trávil prázdniny s rodiči na letním bytě v horské vesničce Eisenstrass (Hojsova Strá? u ?elezné Rudy). Byla to onehdy vesnička jak z opravdové ří?e pohádek, v porovnání s tím, co z ní zbylo dnes, a vá?ou se k ní také mé nejlep?í vzpomínky na dětství. Dům, ve kterém jsme přebývali, patřil star?í vdově po majiteli jedné malé lesní pily paní Bönnerové. Byla to ?ena neobyčejně dobrá a pracovitá. Její mu?, člen sociálně demokratické strany, zahynul na následky věznění v koncentračním táboře Dachau v roce 1942. Nikdy nezapomenu, s jakým vnitřním zaujetím a láskou nám o něm vyprávěla, kdy? jsme jednou navečer ?li údolím Brčálníku kolem opu?těné a rozpadající se staré pily, ve které kdysi pracoval. A přesto při?el nedlouho poté den, kdy musela spolu se svým dospívajícím synem opustit bez řečí svůj dům, nastoupit s ostatními do řady na malém prostranství před ?kolou a s českými policisty a vlčáky za zády opustit v rozmezí nemnoha hodin svou zem. Nekladu nikomu ?ádné otázky a také nečekám od nikoho ?ádnou odpověď k tomuto případu. Půl století, které právě od těchto dní uplynulo, je poměrně jen malým úsekem času, který nás v koexistenci s na?imi sousedy je?tě čeká. Chceme-li v ní obstát, měli bychom si aspoň poka?dé, ne? začneme soudit chyby jiných, uvědomit také své vlastní chyby. Právě z tohoto místa vědomí vychází nakonec i schopnost tolerovat nejen sebe samého, ale i své okolí?

P. S.: Na konci století, podobajícímu se spí? splasklému vemeni polo?ílené krávy ne? vytříbenému věku rozumu, není ani v Německu lehké jednoznačně odpovědět na otázku, co lze pokládat za největ?í kulturní (literární, intelektuální) událost poslední doby, by? by ?lo jen o osobní hledisko. Mohu říct, ?e se dovedu dostat do nálady stejně tak dobře posloucháním jazzu jako třeba díváním se na padající listí z obrovitého jilmu před oknem. I kdy? mů?e být u?itečnost takovýchto zá?itků pro někoho přece jen trochu relativní, mám v této hře svá pravidla a nemusím zacházet přitom ani moc daleko. Ale abych přece jen trochu saturoval toho, kdo se ptá, mám, pokud se jedná aspoň o literaturu, pár dobrých typů. Je to předev?ím souborné desetisvazkové vydání díla Waltera Sernera (nakl. Goldmann), snad nejoriginálněj?í hlavy dadaistického hnutí, plagovaného i samotným Tristanem Tzarou, u nás v?ak skoro neznámého (přesto, ?e pocházel z Karlových Varů a zahynul v Terezíně). Dále skvostné vydání dokumentární knihy Franz Kafka, Bilder aus seinem Leben a Als Kafka mir entgegenkam?, Erinnerung an Franz Kafka (obojí nakl. Wagenbach).

Nakonec pak je?tě pár knih, které by stály za přelo?ení: Siegfried Lenz, Die Auflehnung, Josef Haslinger, Opernball, Hans Pleschinski, Brabant, Martin Walser, Finks Krieg, Eva Demskiová, Avra.