Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Už v prvním poválečném období sudetoněmecké literární tvorby (1945-1960) se objevilo vedle jmen starších autorů několik slibných talentů. Příslušníci starší generace však převažují: Hans Watzlik, Emil Merker, Hans Guido Kolbenheyer, Wilhelm Pleyer, Karl Franz Leppa, Hugo Scholz, Caroline Friederike Strohbachová, Gertrud Fusseneggerová, Maria Hauskaová, Margareta Pschornová, Johannes Urzidil, Roderich Menzel, Leo Hans Mally, Sepp Skalitzky, Fridolin Aichner, Josef Moder aj.

Bylo by možno sestavit i "topografii" sudetoněmecké literatury tohoto období - podle původu jednotlivých autorů, podle lokálních námětů i podle topoi, ustálených "domovských" motivů a obrazů. Ale navzdory srovnatelným lidským osudům a přes obdobné myšlenkové zaměření a téměř jednomyslné odmítání modernismu, avantgardismu a různých manýrismů, nezíská literární historik zkoumající toto období ucelený dojem. Budiž mi proto dovolena formulace: existovali sice sudetoněmečtí spisovatelé, neexistovala však sudetoněmecká literatura jako samostatný fenomén. Snad tomu ani nemohlo být zpočátku jinak, zvláště vezmeme-li v úvahu, že Sudety byly národnostně, jazykově i kulturně smíšeným územím a vznikly jako novodobý historický útvar. Přitom reakce na samotné vyhnání z kmenové vlasti byly u jednotlivých autorů různé, mimo jiné i v důsledku jejich odlišného autorského naturelu. Chyběly i vzájemné osobní kontakty, neboť jak významní, tak i teprve začínající autoři byli po vyhnání roztroušeni po celém území Německa.

Ani druhé období literární tvorby sudetoněmeckých lyriků, vypravěčů a esejistů (1960-1980) neposkytuje celistvý obraz. Společné rysy v rovině myšlenkové i jazykové lze vystopovat v textech autorů, kteří si zároveň činí nárok na slovesnou originalitu a osobní nezaměnitelnost: Gerhard Riedel, Franz Liebl, Otfried Preussler, Herbert Schmidt-Kaspar, Barbara Königová, Gudrun Pausewangová, Ilse Tielschová, Margarete Kubelková, Gertrud Hanke-Maiwaldová, Hellmut Walters, Ernst Hauschka či Erhart Josef Knobloch. V dílech těchto autorů se časem projevila zvláštní citlivost, výrazové formy i prostředky prozrazující určité specificky sudetoněmecké rysy. Nejenže se cítí jako členové pospolitosti zbavené domova, ale svou situaci přijímají jako jistý druh výzvy. Na jedné straně raný, psychicky určující, trvalý zážitek sudetoněmeckého domova, na straně druhé individuálně prožívaný i kolektivně působící šok vyhnání vede tyto autory k hledání své vlastní, nezaměnitelné dikce a k jinému způsobu myšlení i chování v nové vlasti.

V druhém období přibyli i někteří noví autoři, k nimž patří zejména malíř a básník Oskar Kreibich a spisovatel Peter Lotar, který do sudetoněmeckého literárního okruhu vnesl své pražanství. Jejich tvorba čerpá z fenoménu, jenž by se dal označit nejspíš jako "dvojí domov". Raný zážitek staré vlasti transformovali a učinili jej východiskem netušené imaginace vytvářející vlast novou. Tento "druhý domov" měl imaginární rozměr, šlo o jakýsi fiktivní, neskutečný svět. Avšak postupně došlo k určitému sloučení obou "domovských" světů: nová vlast jako by byla pochopena prostřednictvím té staré a naopak. Hlubší filosofický základ tvorby sudetoněmeckých autorů vyjádřil rodilý Pražan, ordinarius pro filosofii na univerzitě v Kielu, Kurt Hübner ve své knize Kritika vědeckého rozumu (Kritik der wissenschaftlichen Vernunft) vydané v roce 1978 a okamžitě provázené ohlasem. Vychází z myšlenky, že nejen mýtus, náboženství a umění chápou přírodu a člověka z hlediska apriorních předpokladů, ale že tak činí i věda. Tzv. vědecká pravda, o níž už Nietzsche prohlásil, že je obludná a o které Max Weber tvrdil, že zbavuje svět kouzel, protože mu bere duši a ponechává stranou božské řízení a moc - taková pravda není pravdou. Filosof upozorňuje na to, že jsme příliš hluboce ovlivňováni vědeckými názory a způsoby myšlení a dodává: "Napříště snad budeme vnímat poselství našich umělců a básníků jinak než dnes."

Důležitou okolností utvářející literární život a přispívající k tříbení názorů sudetoněmeckých autorů se stala pravidelná setkání, kterým se v literárněkritické hantýrce říká "Stammtisch". K těmto aktivitám patřila např. Esslingenská setkání pod patronací spolku Künstlergilde, veřejná čtení pod záštitou Sudetoněmeckého krajanského sdružení či kulturní akce organizované mnichovskou Společností Adalberta Stiftera. Byla založena tradice udělování literárních cen a dotací, jako je např. Cena Andrease Gryphia, Sudetoněmecká kulturní cena, literární a rozhlasová soutěž Kulturní rady německého Východu. K rozvíjejícímu se literárnímu životu tohoto období patřilo i vydávání almanachů, antologií a nejrůznějších edic sudetoněmecké literatury. Předními iniciátory nakladatelské a redakční činnosti se stali Erhart Josef Knobloch a Viktor Aschenbrerrer působící ve čtvrtletníku Sudetenland. Začaly se dostavovat i úspěchy překračující rámec sudetoněmeckého duchovního společenství. Za mnohé jiné tu uveďme alespoň knihy pro děti a mládež Margarety Kubelkové a Otfrieda Preusslera, kteří jsou dnes ve svém žánru pokládáni za uznávané osobnosti i v mezinárodním měřítku.

Ve třetím období (od roku 1980 až do současnosti) přibyly talenty nové a mladší: Harald Kaas, Josef Kempf, Rudolf Mayer-Freiwaldau, Erika Scheuringová, Walter Bauernfeind, Johanna Anderkaová, Gerold Effert, Margot Ehrichová, Ursula Haasová, Utta Fischer-Martinová, Peter Kurzeck, Helga Ungerová, Peter Becher, Christa Schmittová a Olly Komenda-Soentgerathová, jejíž básně překládal Jaroslav Seifert. Přitom se celková úroveň literatury sudetoněmeckých autorů zvýšila do té míry, že mi to dovoluje formulovat novou tezi: nejde už jen o jednotlivé autory, je tu sudetoněmecká literatura jako celek. V mnohohlasém sboru všech autorů píšících v německém jazyce nelze přeslechnout zvláštní, osobitou tóninu sudetoněmeckých básníků a spisovatelů, trpkost promísenou se zvláštní jemností, jakýsi krajinný témbr, který si jejich rodiče i oni sami přinesli z bývalé vlasti. Pokud bychom chtěli přesněji definovat ony specifické rysy sudetoněmeckého literárního proudu existujícího v rámci současné německé literatury, pak bychom nejspíš uvedli tento stručný výčet:

- zostřený pozorovací smysl vypěstovaný jednak následkem blízkosti jiného, v tomto případě českého jazykového a národního živlu, jednak daný dějinným traumatem vyhnání

- odvaha k citovosti a sklon k melancholii: tyto vlastnosti přispívají ke kontemplativnímu prožívání a poznávání skutečnosti

- smyslová zjemnělost a hudebnost výrazu, utváření slova v jeho zvukové i obsahové plnosti překračující původní význam, znásobený estetický zážitek je dán i povědomím "dvojího domova"

- morální postoj k jevům světa.

Všechny tyto charakteristické rysy obsahuje báseň, kterou zde uvádím jako pars pro toto - jeden příklad za mnohé:

Einmal Prag-Köln

Olly Komenda-Soentgerath

Praha-Kolín nad Rýnem

Olly Komenda-Soentgerathová

Život v cizím, jen postupně osvojovaném prostředí, vedl autory postižené vyhnáním k úpornému, až vzdornému hledání sudetoněmecké identity, jež nakonec vyústilo v nové chápání sudetoněmecké národní skupiny jako čtvrtého bavorského kmene, resp. jako kulturně přínosného, nového kmenového elementu Spolkové republiky Německo. A tak došlo k paradoxu: vyhnání českých Němců, jež bylo z české strany zároveň pokusem o zničení a odstranění samotného faktu sudetoněmectví, nakonec přineslo (přirozeně až po určité době a také za cenu jistých ztrát) hlubší vědomí vlastní osobitosti. Toto vědomí bylo nejdříve reflektováno a prožíváno právě v dílech sudetoněmeckých autorů. Nové aspekty a rysy této osobitosti se objevují i v jejich nejnovější tvorbě - a v tom je i příslib do budoucna.

(Přeložil Jan Mareš, redakčně upravil Milan Hanuš;

* Autor této studie (její původní titul zní: Eine neue Literaturströmung, die sudetendeutsche. Erster Versuch einer Beschreibung) je v Německu i u nás znám především jako významný překladatel českých autorů do němčiny. Narodil se 31. 3. 1925 v Hradci Králové a žije dnes v Puchheimu u Mnichova. Byla mu udělena cena Andrease Gryphia, Kulturní cena Bavorské akademie krásných umění, je členem kuratoria Institutum Bohemicum, Künstlergilde v Esslingenu a krajanského spolku Heimatkreis Hohenelbe (Vrchlabí), dále členem PEN klubu, čestným členem exilového PEN klubu a řádným členem Sudetoněmecké Akademie věd a umění.

Uvedený text byl otištěn roku 1982 ve sborníku Kunst-Landschaften der Sudetendeutschen (Sudetoněmecké umění a jeho krajiny) a jeho význam tkví v tom, že nás seznamuje s tabuizovaným tématem, jímž je literární tvorba našich vyhnaných krajanů.