Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

1. T. G. Masaryk zasloužil se o stát.

2. Tento výrok budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění.

Tímto dnes poněkud neobvyklým způsobem byla vyjádřena úcta životnímu dílu prvního československého prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka (1850-1937). Stát, o nějž se Masaryk zasloužil, sice již neexistuje, ale Masarykovy myšlenky jsou v české veřejnosti stále velmi populární. Citáty z jeho díla nalezneme všude, v neposlední řadě i v projevech dnešního prezidenta České republiky Václava Havla.

V roce 1895 uveřejnil Masaryk, tehdy profesor filosofie na Pražské univerzitě, jednu ze svých nejznámějších knih Česká otázka. Bylo to v době formování novodobých národních společenství a nejasnosti o tom, jaké státní formy adekvátně uspokojí aspirace všech moderních evropských národů, byly často označovány sloganem "otázka". V 19. století se nemluvilo jen o italské nebo německé otázce, ale také o polské či o "české otázce". V Masarykově knize se však o státoprávních problémech, s nimiž byl český národ tehdy konfrontován, mnoho nedočteme. Masaryk předložil spíše historicko-politický koncept jako návrh nové formy českého národního vědomí, nové interpretace českých dějin a tehdejší politické a kulturní situace české společnosti. Masarykův koncept českého národního vědomí se opíral o symboly a dějinné obrazy populární tehdy jak ve vzdělaných, tak i širokých vrstvách české společnosti a nabízel jednoduché odpovědi na otázku: "Kdo jsme my, Češi?"

Založení Československa roku 1918 a Masarykova role v něm se jevily mnohým jako důkaz toho, že Masarykova odpověď na "českou otázku" byla správná. Dnes však žije dobrá pověst této republiky spíše z toho, že v meziválečném období si tento stát ze všech států na východ od Rýna nejdéle zachoval parlamentně demokratický systém, než z úspěchů ve smyslu státotvorném. Pro Čechy to byl "jejich" stát, ale Češi tvořili jen část obyvatelstva; většině příslušníků ostatních skupin obyvatelstva se jevil tento stát jako cizí, česká nadvláda. Vznik Československa ve skutečnosti "českou otázku" nevyřešil, a tím podivuhodnější proto je, že česká veřejnost dodnes spatřuje v Masarykově myšlenkovém dědictví jeden z významných nosných pilířů své kolektivní identity, svého národního vědomí.

Otázky, které si Masaryk kladl koncem 19. století, náležejí dodnes k nejpopulárnějšímu okruhu témat české intelektuální diskuse; i to je důkazem stále trvajícího Masarykova vlivu. Stejně jako on před sto lety si čeští intelektuálové dodnes s oblibou lámou hlavu úvahami "o smyslu českých dějin", otázkou "Jací jsme?" (jak zní titul populární knihy Ferdinanda Peroutky z meziválečného období), nebo dokonce otázkou "Co jsou Češi?" (např. název eseje Jana Patočky). Diskuse o tzv. národním charakteru či jak se dnes říká, národní identitě, není sice specificky český jev, pozoruhodná je však neměnnost pojmů, otázek a odpovědí, s nimiž se v příslušné české diskusi setkáváme. Vysoký kredit, který stále ještě má v řadách historiků a intelektuálů Masarykův koncept české otázky, se často uvádí jako důkaz "velikosti", vysoké hodnoty jeho díla. Není však kontinuita Masarykova působení spíše náznakem nedostatečné dynamiky české diskuse? Mnohé naznačuje, že je nutno začít konečně problematizovat a kriticky analyzovat nejen Masarykovy myšlenky samotné, ale i jejich působení v diskusi o české národní identitě. Přitom nejde o to, že by čeští intelektuálové nebyli obeznámeni s diskusemi a literaturou jiných autorů nebo že by nečetli Masaryka kriticky. O Masarykových idejích se diskutuje často kontroverzně a zcela jistě nejsou oslavovány pouze s apologetickým záměrem. Nedostatek intelektuální dynamiky v otázce působení Masarykova konceptu české národní identity lze spíše ilustrovat zamyšlením nad tím, o čem se nediskutuje, než nad tím, o čem je řeč. Nejpatrnější "ne-téma" tohoto druhu je české soužití s druhými národy.

Etnicky "česká" společnost nikdy nežila jako územně a státoprávně jednoznačně ohraničená a autonomní společnost. V Čechách, na Moravě a v někdejším rakouském Slezsku, kde Češi žili, představovali jen okolo dvou třetin obyvatelstva; třetinu tvořili Němci. Kromě toho česká společnost žila do roku 1918 ve státním svazku mnohonárodní habsburské monarchie a poté rovněž v mnohonárodním Československu. když byli Němci na konci druhé světové války vyhnáni a východní část státu s převážně rusínským a maďarským obyvatelstvem byla odstoupena Sovětskému svazu, zůstali v Československu v podstatě jen příslušníci oněch dvou národů, v jejichž jménu byl stát založen. Ale ani oni - Češi a Slováci - nedokázali nalézt uspokojivou formu vzájemného soužití.

S ohledem na tyto skutečnosti by bylo možno očekávat, že se diskuse o takzvané české otázce budou od počátku zabývat také problémy soužití Čechů s "druhými". když Masaryk před sto lety předložil svůj koncept "české otázky", téměř se o nich nezmiňoval, a to je zřejmě jedna z příčin, proč jedním z nejvíce zanedbávaných témat české diskuse je až dodnes hledání modelu soužití různých národností v mnohonárodním státě.

Vzhledem k tomuto nezájmu však není divu, že se česká společnost na konci druhé světové války bez veřejné diskuse "zbavila" Němců, že nejvýchodnější část "své" republiky přenechala bez dalšího Sovětskému svazu a že ani rozpad Československa na dva státy nevzbudil velký odpor v české veřejnosti. Čeští intelektuálové se jen zřídka táží na příčiny tohoto ztroskotání soužití Čechů s "druhými".

Přesto mnohé naznačuje, že se Čechům nepodaří ani dnes nalézt uspokojivou formu své kolektivní identity, pokud budou potlačovat vzpomínku na "druhé", na ty, s nimiž sdílejí společné dějiny. Historické bohatství, které bylo ztraceno při etnické "čistce" jejich státu, a lidské utrpení, jež s tím bylo spojeno, je neustále připomínáno v nejrůznějších formách, i když se tomu mnozí vyhýbají. Málokdo si přitom uvědomuje, že minulost je tak přenechána iracionálním postojům a bujení emocí - jak ostatně ukazují panické obavy, s nimiž česká veřejnost reaguje např. na každý projev jakéhokoli sudetoněmeckého politika v Mnichově. Historická vzpomínka na "druhé" působí očividně i tehdy, když již zde žádní "druzí" nejsou, a české diskuse o tom, "kdo jsme" a "jací jsme", se proto neobejdou bez přemýšlení o českém soužití s "druhými".

Obvyklý poukaz na "vinu druhých" jako příčinu neúspěšného soužití přitom k uklidnění vztahu vůči vlastním dějinám nepřispívá. Parlamentní demokratické Československo meziválečného období se nerozpadlo jen v důsledku násilné expanze Hitlera a třetí říše, ale také v důsledku nedostatku českého respektu vůči spoluobčanům "druhých" národností; tři miliony Němců byly vyhnány, když Češi rozhodovali v krátkém intermezzu mezi skončením války a vznikem komunistické diktatury sami, bez cizího vlivu; a po pádu komunismu se československý stát trvale rozpadl za znovuobnoveného demokratického zřízení. Česká společnost by musela popřít svou kulturní a politickou autonomii, kdyby se chtěla zříci spoluzodpovědnosti za tyto historické skutečnosti.

Pro mnohé, kdo dříve žili s Čechy ve společném státě, a především pro dodnes roztrpčené mezi nimi, jsou dějiny Československé republiky jen výrazem českého šovinismu. Většina Čechů naopak věří, že vinu za ztroskotání soužití s druhými je třeba hledat výlučně u nich - u Němců či u Slováků. Ve skutečnosti česká zkušenost však poskytuje cenné informace o obtížném hledání uspokojivých a fungujících forem soužití více národů i ve svobodných demokratických státech. Dnes populární snahy o celoevropskou integraci dodávají těmto zkušenostem zvláštní aktuálnost.

Česká historie ukazuje, že pro úspěšné soužití s druhými nestačí jen dobrá vůle, a to ani tehdy, když je doprovázena snahou o demokratické uspořádání politického života. Právě naopak - demokratický koncept první republiky založený na idejích "většinové demokracie" zaslepuje mnohé české intelektuály při vnímání "druhých". Po generace vedené diskuse o "české otázce" vykazují vysokou míru národní sebezahleděnosti a nedostatečnou vnímavost vůči světu kolem sebe, stejně jako poměrně slabě vyvinutý smysl pro složitost politické skutečnosti. A právě tyto jevy potvrzují důležitost vědomí, že vůle k soužití s "druhými" musí být doprovázena kritickou reflexí všech problémů, které s ním souvisejí.

Jak málo vnímal již Masaryk reálný polický život sousedních národů, ilustruje jeho dopis Edvardu Benešovi z 28. prosince 1918 - tedy z doby, kdy formálně nově založený československý stát musel teprve vojenskou mocí lámat odpor části svých budoucích občanů. Těmito problémy se však prezident státu vůbec nezabýval; svou pozornost totiž věnoval zdánlivě příjemnějším záležitostem:

"Němci naši v Praze a jinde jsou už s námi. Jen se ještě ostýchají vystoupit veřejně. Poláci naši pro nás: bojí se být v Polsku, že tam nebude pořádek. Z Bílska Němci, z Těšína atd. prosí, abychom je Polákům nedávali. Mají strach z polského hospodářství. (...) Vídeň je v rukách neschopných lidí. (...) Náš vliv bude značný: (...) Bavorsko navazuje styky: chce od Berlína pryč a žádá si naši pomoc." Sousední národy se zde jeví stereotypně tak, jako by byly Čechům nakloněny. Jen Maďary a Poláky neměl Masaryk zjevně rád a sázel raději na jednoduché prostředky: "Hlavní" aby nás podporovali (představitelé vítězných velmocí, E. H.) proti Maďarům a Polákům. Polákům ťafka by neškodila, naopak prospěla by, zchladila by nebezpečné šovinisty." Zdá se, že Masarykovo vlastní národní vědomí netrápí žádné pochybnosti: "Je to doopravdy pravda: my jediní jsme připraveni a dovedeme mít a udržet pořádek. Náš vzor bude rozhodovat."

Z jednotlivého dopisu by se nemělo vyvozovat příliš mnoho; přesto v těchto soukromých Masarykových řádcích nalézáme celou řadu myšlenkových postupů, s nimiž se v české intelektuální diskusi setkáváme stále znovu: existující konflikty a reálné problémy (například se sudetskými Němci, Slováky, Maďary nebo Poláky) jsou potlačovány, vnímání druhých se omezuje na vyzdvihování jednotlivých příjemných hlasů o vlastní zemi a spoléhá se na působení vlastních zvláštních kvalit jako na rozhodující faktor budoucího politického vývoje.

Tento postoj udivuje ovšem o to více, že právě Masaryk se bezesporu neúnavně zasazoval o překročení úzkého horizontu vlastního národa a navíc přitom neopomíjel zdůrazňovat hodnoty univerzálního humanismu. Ve svých dílech se zabýval podrobně ruskými, německými, francouzskými, anglickými a americkými spisovateli. V době jeho života jej za to čeští nacionalisté uráželi jako kosmopolitu, dnes je za to ctěn. Přitom se však často přehlíží, jak malou pozornost věnoval nejbližším sousedům Čechů, především Němcům v českých zemích.

Nelze popřít, že Masaryk si byl velmi dobře vědom toho, jak důležité pro Čechy a Československo bylo soužití s Němci. když na konci jeho života a jen několik let před "anšlusem" takzvaných sudetoněmeckých oblastí k Hitlerovu Německu jej německý publicista Emil Ludwig v podrobném interview konfrontoval se všemožnými stížnostmi německého obyvatelstva na Československo, odpověděl vyhýbavě. Na jedné straně vynikla zřetelně jeho představa, že nová republika je národní stát Čechů a Slováků, na druhé straně tehdy zdůraznil nezbytnost vyrovnání mezi Čechy a Němci: "Jsem si jasně vědom toho, že je pro bezpečnost našeho státu zapotřebí získat pro něj Němce. Kdyby se to nestalo, nesli bychom za to spoluzodpovědnost."

S ohledem na tuto větu však překvapuje, že ani zde, ani nikde jinde se nijak nezabýval konkrétními požadavky sudetských Němců: nezmiňoval se o nich, ani k nim nezaujímal stanovisko. Tak tomu bylo i u tehdejších českých publicistů - s několika pozoruhodnými výjimkami, jako byl Emanuel Rádl. Ani ti se nezabývali základním problémem česko-německého soužití v první československé republice, totiž skutečností, že Němci, kteří stejně jako Slováci měli velký podíl na celkovém počtu obyvatelstva, nebyli spokojeni se statutem menšiny, ale chtěli být pokládáni za rovnoprávného člena státního národa. Masarykova slova z 22. prosince 1918, že Němci přišli do země jako "emigranti a kolonisté", zapůsobila osudově: Němci byli v nově založeném státě chápáni jako cizinci, jako uzurpátoři "české země". Představa demokracie jako vlády většiny navíc nedovolovala poskytnout hlasům "menšiny" náležitou váhu. Česká veřejnost nediskutovala o otázce, jak musí, případně může být národnostní skupina velká, aby mohla být klasifikována jako "menšina". Nikdy si neuvědomila skutečnost, že čeští Němci tehdy v poměru k celkovému počtu obyvatelstva tvořili "největší menšinu" v Evropě, spíše se uspokojovala stereotypy a psychologizujícími vysvětleními: Němcům se vytýkalo, že nechtějí žít v "československém" státě proto, aby neztratili privilegia, která požívali v habsbuské monarchii. Přitom si Češi zpravidla nebyli vědomi toho, že monarchie nebyla národní stát německy mluvících Rakušanů, nýbrž mnohonárodní stát.

Pozoruhodné přitom je, že český postoj vůči Slovákům se velmi podobal postoji vůči Němcům. Tak například český maturant nezískal ve škole až do posledka téměř žádné znalosti slovenských dějin, kultury nebo politiky; také politické požadavky a stížnosti Slováků Češi obvykle nebrali vážně s poukazem na jejich domnělou psychologickou a národní svéráznost. Jinými slovy: Slováci sice náleželi ke státnímu národu, ale byli vnímáni a v českém národním povědomí hráli podobnou roli jako Němci - jako přívěsek.

Francouzský politolog Frédéric Wehrlé poukázal na neuspokojivý stav česko-slovenských vztahů jasně a výstižně: "Obě společenství jsou otroky vzájemných předsudků." Wehrlé přitom vyzdvihl to, že opakování stejných vzájemných výčitek před dvaceti, čtyřiceti, šedesáti lety je nejlepším důkazem stagnace ve vzájemném česko-slovenském vnímání. České stereotypní názory o zaostalých Slovácích nejsou nijak ojedinělé, v Německu se tak např. soudí o Bavořích či v Anglii o Irech. Národní stereotypy se všude zatvrzele udržují při životě, rozličné jsou však formy jejich působení a jejich funkce v politickém soužití národů. Dnes dobré vztahy mezi Poláky a Němci jsou jistě v neposlední řadě i výsledkem již několik desetiletí trvajícího úsilí historiků a publicistů obou národů, kteří výzkumem nacionálních předsudků a stereotypů přispěli k oslabení jejich působení. České a slovenské stereotypy dodnes předmětem vědeckého bádání téměř nejsou.

Kritické vnímání stereotypních návyků posiluje ovšem také schopnost rozpoznávat společné a protichůdné politické a hospodářské zájmy a pomáhá oslabovat vliv nacionálních emocí. V česko-německých a v česko-slovenských vztazích se konkrétní politické problémy obvykle jeví Čechům jako "národní" problémy. V této perspektivě není politik X či Y chápán jako politický protihráč a představitel konkrétních politických zájmů, nýbrž jako "mluvčí" druhého národa, který požaduje od Čechů ústupky. Politické kompromisy se pak nejeví jako to, v čem spočívá smysl politického střetávání, nýbrž jako ohrožení "národních zájmů", či dokonce "národní svébytnosti".

Tento problém lze ilustrovat na roli Václava Havla při rozpadu Československa. Také Havel, podobně jako před ním Masaryk, usiloval o zachování státu, také on apeloval u Čechů "na vědomí odpovědnosti" a snažil se o chápavý postoj vůči Slovákům. Avšak ani on se nezabýval konkrétními slovenskými stížnostmi a požadavky a svými globálně národními perspektivami Slováky spíše pobuřoval, než získával pro společný stát. Například když Slováky ve srovnání s Čechy označil za "zaostalejší", byť bez vlastní viny (viz Letní přemítání).

Když prezident Havel po pádu komunismu prohlásil, že jde o přetvoření Československa v "autentickou federaci dvou rovnoprávných národů", málokterý Čech si lámal hlavu, co vlastně tento cíl přesně znamená, a ještě méně tím, jak by ho mělo být dosaženo. Stejně jako se v době mezi válkami neproblematizoval pojem "menšina", v postkomunistickém Československu se bez rozvahy pohazovalo pojmy jako suverenita, národní rovnoprávnost, federace, konfederace. když se objevilo přání prohlásit Slováky za suverénní národ, bylo to v české veřejnosti vnímáno jako separatismus. že za nových okolností bylo nanejvýš potřebné dlouho uva"ovat a důkladně diskutovat o pojmech jako "národní rovnoprávnost", je zřejmé stejně tak jako nutnost pečlivého zkoumání řídících mechanismů, které by zaručovaly regionální autonomii. Úvahy o spravedlivém dělení státních příjmů a výdajů by bezpochyby byly mnohem účelnější než meditace o domnělé národní povaze.

Česká společnost dnes již nežije v jednom státě s jinými národy, a proto by se nám mohlo zdát, že probírané problémy nejsou aktuální, pokud odhlédneme od otázek vyrovnávání se s minulostí. Přesto jsou tyto otázky přinejmenším s ohledem na evropskou integraci nanejvýš důležité. Srovnávací analýza dnes převládajícího českého vnímání jiných národů patrně ukáže, že je i nadále ovládají stereotypy - lhostejno, zda se jedná o Němce, kteří jsou s poukazem na jejich početnost a hospodářskou sílu chápáni jako hrozba, nebo o Slováky, kteří se naopak Čechům jeví jako zaostalí; a pohlédneme-li na diskuse o sudetských Němcích, tak si uvědomíme, jak podobné je jejich vnímání Čechy z doby, kdy žili ještě v zemi, s dnešními diskusemi o malých sudetoněmeckých skupinách, půl století po vyhnání. Stejnou neměnnost vykazují i postoje vůči Polákům, Židům, Romům a ostatním.

V čele České republiky stojí dnes osobnost často srovnávaná s Masarykem. Také Václav Havel mluví často o tom, jací Češi jsou, či přesněji jací "vlastně" jsou. Stejně jako Masaryk mluví Havel mnoho o vznešených humanitních ideálech lidstva, za což se mu dostává v celém světě úcty. Oba nabádají k duchovnímu úsilí a k lásce k bližním, avšak jejich ideje poskytují jen málo podnětů k rozpoznání politických rozměrů konkrétních problémů a konfliktů. Jejich záliba v hledání tzv. hlubinných podstat věcí zakrývá různorodost politických zájmů, užitečnost mechanismů pro řešení konfliktů a nezbytnost kompromisů v mezilidských vztazích jakéhokoli druhu.

Česká společnost dodnes prokazuje neobvykle málo zájmu o své sousedy a o soužití s nimi. Také dnes se chápe jako "nejúspěšnější" mezi nimi a poukazuje přitom na svou politickou stabilitu a hospodářské úspěchy. A také dnes potlačuje tato forma české kolektivní identity otázky po soužití s druhými - přesvědčení, že soužití Čechů s jinými národy přináší spíše problémy než výhody, je rozšířeno stejně jako dříve.

Němce zdánlivě "bylo nutno" vyhnat a se Slováky zdánlivě "nešlo" žít ve společném státě. Neformální visegradské společenství se nezdá aktraktivní, poněvadž aliance s Poláky a Maďary - údajně méně rozvinutými - by Čechům přinesla jen "nevýhody". Češi se jeví - v neposlední řadě díky Masarykovým idejím - stále jako "nejlepší", jako "vzor", abychom připomenuli výše citovaný Masarykův dopis, a "druzí" jako příčina problémů a neúspěšného soužití, neboť se neřídili českým příkladem. Zásluhy "druhých" o historické dědictví českých zemí jsou v učebnicích dějepisu stále ještě opomíjeny. Popularita Franze Kafky jako úspěšného prodejního artiklu je v dnešní Praze výjimkou.

Vytoužená evropská integrace si však vyžaduje jiné představy o výhodách a nevýhodách soužití s druhými. Budoucí Evropan se totiž sotva může domnívat, že soužití s druhými národy je nebezpečné a přináší jen nevýhody. K evropské integraci nestačí jen vůle sama a pocit, že jsme "nejlepší". Moderní společenskovědní bádání jasně ukázalo, jak například ve Finsku a ve Švýcarsku v 19. století soužití etnicky a konfesionálně různorodých skupin v jednom státě přispělo k modernizaci obou původně chudých, agrárních zemí. Názory, jako například Georga Elwera, musí však v české intelektuální diskusi teprve zapustit kořeny: "Země, které přijmou mnohokulturnost za svou devizu, mají možnost využít malá etnická a náboženská společenství jako užitečnou síť pro výstavbu tržní ekonomiky. (...) Kulturou daná mnohost modelů a idejí umožňuje dospět rychleji k tvůrčímu řešení problémů. (...) Rozvoj spočívá na variacích a selekci - jinými slovy na mnohosti a komunikaci." Elwert zdůrazňuje výhody soužití s druhými, považuje primární trvání na vlastní skupině nebo národu za málo produktivní a poukazuje na příspěvek, který mohou do společenství přinést "druzí".

I historické bádání o dějinách českých zemí naznačuje, jak neobyčejně plodné v nich bylo soužití Čechů, Němců a Židů. Přesto se však vnímání "druhých" a kolektivní identita české společnosti stále ještě opírá o pojmovou strukturu z doby formování novodobých národů v 19. století. Podobnosti v myšlení mezi Masarykem a Havlem a setrvání české intelektuální diskuse o takzvané české otázce v kategoriích, které Masaryk razil před sto lety, jsou v tomto ohledu spíše politováníhodné, i když jak Masaryka, tak Havla lze zařadit mezi myslitele evropské tradice, snažící se působit ve smyslu univerzálního humanismu a zdůrazňující význam rozumu, tolerance a otevřeného soužití všech národů.

(Z časopisu Transit č. 10 přeložil Milan Churaň)

V posledním roce se ocitla ve středu zájmu amerických médií samotná média, což je posedlost zdánlivě neškodná, i když poněkud krvesmilná. Stali jsme se svědky úsilí řady bohatých nápadníků získat přízeň takových společností, jako jsou CBS nebo ABC. Výsledkem tohoto "namlouvání" byla obchodní transakce patřící k největší v historii a budící posvátnou hrůzu z obrovského finančního dobrodružství. Co je na tom koneckonců špatného? Na rozdíl od případu O. J. Simpsona jde přece o nekrvavý obchod, v němž poražený neztrácí nic kromě cti a možná nějaké té miliardy v hotových penězích či cenných papírech. Ostatně tento typ koncentrace médií není nějakým novým jevem. Stížnosti na nadměrnou moc vydavatelů a mediálních magnátů se datují od počátků bulvárního tisku a mohutně vzrostly na přelomu století, když začala jako rakovina bujet Hearstova síť: Občan Kane je klasickým příkladem takového megalomanského vydavatele, který se chtěl stát králem a současně chtěl být milován. Liší se od této neblahé tradice nějak výrazně současný vývoj, kdy se z koncernů, jako jsou Disney nebo Time-Warner, stávají postupně multimediální obři?

Několik podstatných rozdílů tady je. V dřívějších dobách bylo snadné odlišit vydavatelství a nakladatelství od zábavních podniků, s nimiž byla tato nakladatelství propojena jen volně, a to na základě holdingových společností. Dnes je však široce definovaný "tisk" propojen s informační technologií, která zároveň ovládá složitý a vzkvétající zábavní průmysl. Znepokojení z křiklavě stranického zpravodajství či politických komentářů ustupuje před hlubšími obavami z neobjektivnosti, z cíleného ovlivňování společnosti a z homogenizace kultury. Tyto obavy mají globální měřítko - týkají se všech míst na zemi, kam dosáhnou satelity přenášející filmy a televizní programy vyrobené ve Spojených státech. A konečně je tu výrazný rozdíl v koncepci kontroly a regulace. V Hearstových dobách bylo možné si představit vládu, která by poměrně jednoduchými opatřeními mohla potlačit nejhorší výstřelky finančního banditismu a redaktorské nezodpovědnosti. To je však sotva možné dnes, kdy jednostrannost a ovlivňování nabyly velmi nenápadných forem, což ovšem vůbec neznamená, že jsou méně mocné.

V klasické knize Vládci tisku (The Lords of the Press) z roku 1938 vyjádřil zkušený, ostřílený levičák George Seldes svůj nepřátelský postoj k americkým zpravodajským médiím. Učinil to detailním rozborem, jehož závěry jsou dodnes nesmírně užitečné. Kniha zdrcujícím způsobem poukazuje na to, jak obchodní zájmy mediálních magnátů automaticky omezují svobodu projevu novinářů. Právě tak objevné bylo jeho konstatování, že existují nátlakové skupiny, o nichž se nemůže v novinách psát jinak než lichotivě, protože by jinak bojkotem ohrozily výši nákladu a hlavně inzerci - jaké by tohle bylo dnes téma! Už v roce 1938, dávno před "varováním ministra zdravotnictví", kritizoval Seldes tisk za to, že neuveřejňuje znepokojivé výsledky výzkumu škodlivosti tabákových výrobků ze strachu, aby se nedotkl tabákového průmyslu. Nejdůležitější poselství knihy bylo: "Hlavní překážkou svobody tisku je otázka peněz."

V průběhu celého století byla otázka peněz rozhodujícím faktorem redukujícím možnost výběru. Dlouhou dobu bylo běžným jevem, že města měla pouze jediné noviny, které zpravidla patřily některému celostátnímu nebo mezinárodnímu koncernu. Ačkoliv tyto koncerny rozhodně nebyly jednotné co do ideologie nebo stranické příslušnosti, přesto se ve své politické orientaci lišily jen málo. V padesátých letech byla dlouhá nadvláda tisku otřesena rozmachem televize, ale tato změna nebyla tak významná ve srovnání s bouřlivým rozvojem nových elektronických médií v pozdějších desetiletích. Dnes je šíření zpráv komplikovaně propojeno s dalšími aktivitami, které se souhrnně označují pojmem "zábavní průmysl". Patří sem knihy, časopisy, noviny, filmy, televizní programy stejně jako gramofonové desky, magnetofonové pásky, kompaktní disky vedle multimediálních programů a počítačových her. Nesmírně výhodné jsou i "vedlejší produkty" poskytované v rámci reklamních kampaní. O jejich výnosnosti dobře vědí rodiče, kteří se stávají oběťmi vydírání ze strany dětí vehementně se dožadujících zakoupení nejrůznějších postaviček z televizních seriálů. Američané dnes utrácejí asi čtyři sta miliard dolarů za "zábavu", kam patří i poplatky za kabelovou televizi a hrací automaty. Americký zábavní průmysl zaměstnává zhruba dva a půl milionu lidí a jen od roku 1988 se zvýšil počet jeho zaměstnanců o šedesát šest procent.

Měnící se technologie sblížila sféru tisku, elektronických médií a hudebních záznamů. Uvědomí si to každý, kdo pracuje s počítačem, na němž si rovněž přehrává kompaktní disk anebo pouští videoklip. Rozdíly mezi tradičními médii, počítači a komunikačními sítěmi (internet) v blízké době postupně zcela vymizí; předzvěstí této symbiózy je současné sbližování firem a koncernů pracujících v těchto různých oborech. Technologie rovněž překonává tradiční hranice mezi státy - proto se nová mediální impéria zoufale snaží zachovat a prosazovat své zájmy v tak lukrativních oblastech, jakými je Evropa nebo Tichomoří. Bez zisků ze zábavního průmyslu by americká platební bilance dopadla mnohem hůř, neboť jeho produkty se dychtivě kupují na světovém trhu, zatímco o automobily nebo elektroniku americké výroby už není tak velký zájem. Američtí výrobci filmů, videa a hudebních nahrávek vydělávají až čtyřicet procent svých zisků v zámoří.

V osmdesátých letech usilovaly mediální firmy o získání rozhodujících pozic v řadě oblastí: pouštěly se do vydávání tiskovin a hudebních nahrávek, do výroby a distribuce filmů a televizních programů, řídily své vlastní televizní stanice a kabelové sítě. Do té doby se federální úřady snažily křížení zájmů regulovat ze strachu, aby se nevytvořily monopoly potlačující svobodu projevu. V atmosféře svobodného trhu v létech Reaganových, Bushových a Gingrichových však vzaly tyto ohledy za své. Až se budou psát dějiny amerických médií, bude se pravděpodobně považovat za rozhodující rok 1995: Kongres a Federální výbor pro komunikace konečně zrušily nebo významně redukovaly mnohá omezení limitující růst koncernů. Od tohoto okamžiku může jedna společnost vlastnit dvě televizní stanice, několik deníků a třeba i pět rozhlasových stanic, a to vše na jediném mediálním trhu. Rovněž bylo de facto zrušeno omezení vlastnictví mediálních společností pro cizince. Toho například využila zpravodajská společnost Ruperta Murdocha se sídlem v Austrálii, která má vysoké podíly v amerických novinách a vlastní Fox Broadcasting** systém.

Deregulaci provázel prudký růst velikosti a moci mediálních kolosů a jejich integrace do multiindustriálních koncernů. Tento trend zahájila v osmdesátých letech firma General Electric, když získala společnost RCA, která ovládala televizní síť NBC; syndikát Capital Cities koupil síť ABC a Time splynul se společností Warner. Ovšem od minulého léta se i tyto obrovské fúze zdají být jen trpasličími pokusy: tehdy totiž došlo k tomu, že CBS byla absorbována impériem Westinghouse, které má určující vliv i v takových nemediálních oblastech, jako je nukleární energie, obranná energetika, kancelářský nábytek, a dokonce i doprava zboží v mrazicích vozech. Pokud jde o média, řídí nyní Westinghouse patnáct televizních a třicet devět rozhlasových stanic s několika sty rozhlasových a televizních filiálek.

Další obchodní transakce se uskutečnila v roce 1995 a vedla ke sloučení firmy Disney a Capital Cities/ABC. Oba podílníci na ní dohromady vydělali zhruba sedmnáct miliard dolarů a mají celkovou tržní cenu vyšší než čtyřicet miliard. Díky druhé největší fúzi v dějinách Ameriky vznikl obrovský konglomerát s osmdesáti pěti tisíci zaměstnanců, přibližně stejně silný jako Westinghouse. Samolibý Myšák teď kontroluje jedenáct televizních stanic s více než dvěma sty dvaceti filiálkami, dvacet jedna rozhlasových stanic a noviny ve třinácti státech Unie. Řídí také některé z nejznámějších kabelových sítí včetně Lifetime, Arts and Entertainment, Disney Channel a mezinárodně známou sportovní kabelovou síť ESPN. Disney je příkladem oligarchického řízení a kontroly ve zdánlivě fungujícím světě kabelového šíření zpravodajství, v aréně "pět set kanálů a nic na nich". Ačkoliv se zdá, že vám dálkový ovladač nabízí úžasné možnosti výběru, skutečná kontrola a řízení spočívají ve velmi omezeném počtu rukou.

Nakonec (a bylo to doposud největší manželství tohoto druhu) se spojil Time-Warner s mediální říší Teda Turnera a dohromady vytvořily dynamo pohánějící časopisy, knihy, desky a kompaktní disky, licence na sportovní vysílání, filmovou produkci a konečně kabelový komplex zahrnující Turner Broadcasting, CNN a obrovskou sbírku klasických filmů. Mezi akcionáře tohoto nového obra patřil sám Turner, společnost Seagram, ovládaná obrovsky bohatou kanadskou rodinou Bronfmanů, a kabelová síť TCI. Kabelové podniky Time-Warner-Turner-TCI společně pronikají do více než poloviny amerických domácností. Ačkoliv Time-Warner, Disney a Westinghouse představují mezi americkými médii Goliáše, jsou tu některé další silné firmy schopné splynout s ještě většími aglomeracemi?

Mediálně sjednocený svět příštího století přinese ještě užší integraci "tří K": kabel, komputery, komunikace. Někde pod nimi jsou pohřbeny "orgány", které sbírají, komentují a šíří zprávy.

V současnosti jsme tedy svědky vzniku a růstu mediálních říší, jejichž vnitřní organizace je neobyčejně složitá a neprůhledná. Tento trend však vidíme ve všech ostatních sektorech národního hospodářství od potravinářství k výrobě letadel a všeho ostatního. Co nám tedy vadí? Je zde jeden zásadní rozdíl. Nejedna hořká zkušenost nás i naše zákonodárce naučila, že ovládnutí médií má politické důsledky: skoro po celé naše století se všichni, kdo připravovali násilné převraty, obvykle orientovali především na rozhlasové stanice a telefonní ústředny. Pokud jde o zpravodajství a politické komentáře, vládnou noví mediální titáni potenciální mocí, která s sebou nutně přináší ohromné pokušení. I když mu magnáti typu Michaela Eisnera nebo Geralda Levina zatím nepodlehli, neznamená to, že je neohrožuje. Ted Turner si dokonce libuje, že ovlivnil dění daleko od amerických břehů, jak je patrno z jeho fantastického prohlášení, že jeho CNN zbořila Berlínskou zeď, a z jeho daleko více opodstatněného tvrzení, že jeho zpravodajská síť je odpovědná za politiku západních zemí v Bosně.

Abychom si uvědomili rozsah moci politického tiskového magnáta, museli bychom se v americké historii vrátit do doby Williama Randolpha Hearsta, k Seldesově knize Veřejný nepřítel číslo jedna (Public Enemy Number One) nebo k ohromující moci Ruperta Murdocha v Austrálii nebo ve Velké Británii. Italský televizní magnát Berlusconi ze sebe udělal ministerského předsedu země naprosto rozvrácené nicotností stranických konfliktů, což je precedens, při němž se musíme radovat, neboť náš vlastní tribun lidu, Ross Perot, získal své jmění spíše z počítačů než z televize. Chceme-li porozumět mysli mediálního titána, měli bychom se zamyslet nad skvostným portrétem lorda Coopera od Evelyna Waugha; tento portrét je inspirován rodinou Harmsworthů, britského protějšku amerických Hearstů. Jeho lordstvo bylo sice zcela bez talentu, ale od každého ctižádostivého politika vyžadovalo lenní věrnost a nepřipustilo jakýkoliv odpor. Souhlas s jeho názory se vyjadřoval slovy: "Naprosto tak, lorde Coopere", nesouhlas: "Do určité míry, lorde Coopere." Slovo "ne" bylo stejně nepřípustné, jako by dnes pravděpodobně bylo nepřípustné u Murdocha nebo Berlusconiho.

Komerční zpravodajská média byla vždy orientována na zisk, ale vznikající komplexy míří dál: bourají totiž hranice mezi zpravodajstvím a zábavou a současně mezi komerčními a politickými zájmy. Zatímco stírání hranic mezi zpravodajstvím a zábavním průmyslem je známý nešvar, využívání zpravodajství k jiným účelům je jev, který stále ještě čeká na analýzu. V loňském roce jsme byli svědky výbuchu mediálních vášní, když byl uveden na trh operační systém Windows 95 firmy Microsoft; ke vzplanutí vášní daly podnět silné komerčních zájmy, jež byly ve hře. Počítačovou novinku nadšeně přivítal především Gannettův USA Today, který je náhodou dosažitelný na síti Microsoft i na CNN. Jak poznamenal Washington Post, servilní pozornost, kterou události věnovaly CNN a jiné Turnerovy podniky, mohla mít souvislost s faktem, že se Turner v té době snažil navázat partnerství s Gatesovým Microsoftem. Bill Gates koupil v Británii jeden celý denní náklad kdysi vznešených Timesů a distribuoval ho zdarma s reklamním materiálem na Windows 95. Pojem novinářská nezávislost v takové souvislosti nabývá spíš humorného tónu.

Podobně je tomu i v televizním zpravodajství. Je-li televizní síť součástí sjednocené "rodiny" (víceméně v mafiánském slova smyslu), dříve či později vzniknou tlaky, které - byť by byly sebejemnější - odvrátí novináře od příliš agresivního sledování daných témat. V tomto smyslu zřejmě vyvolávají problémy zájmy firem podnikajících v obranném a nukleárním průmyslu, jako jsou Westinghouse a General Electric. Tyto interní ohledy zdaleka předčí i ohledy reklamní, které byly tak významné v Seldesově době.

Jeden z nejnechutnějších politických skandálů vyvolaných poslední vlnou fúzí mediálních podniků vznikl z touhy Ruperta Murdocha získat přízeň Kongresu a státní administrativy; jeho záměry velmi důrazně podpořil mluvčí sněmovny Newt Gingrich. Po několika schůzkách obou mužů získal Gingrich velmi štědrou smlouvu na vydání knihy od nakladatelství HarperCollins, přidruženého podniku News Corporation, který vlastní Murdoch. Gingrich sice usilovně popíral jakékoliv provinění, ale tato smlouva nabízela možnost odměnit spojence bez použití něčeho tak vulgárního, jako je obálka naditá použitými bankovkami. Proč by však nemohl být hypotetický přítel odměněn za časopisecké články či za své paměti speciálním způsobem, nebo dokonce reklamní kampaní vhodně načasovanou na obtížné primárky? Naštěstí se toto spojení dalo snadno vystopovat, avšak jiné vazby jsou často tak složitě zamotané jako rodokmeny ve Starém zákoně - takže je pak nutno se vracet o mnoho řádků zpět, aby se vůbec zjistilo, kdo vlastně zplodil kterého vedlejšího potomka.

To neznamená, že se má zákonodárství zabývat řízením zpravodajství a usměrňováním otevřeně politických médií. Neznamená to však také, že má zcela nechat bez kontroly tak neškodné a nepolitické oblasti, jako jsou videohry, nahrávání hudby nebo sport. Ovládá-li takový koncern jako Disney tak obrovskou část populární kultury, pak je také schopen diktovat některé základní postoje v každodenním životě a v sociálních vztazích. Příkladem může být rozhodnutí mamutího komplexu Time-Warner zbavit se jedné společnosti, která si vysloužila špatnou politickou pověst tím, že vysílala hudbu nejextrémnějších skupin "gangsta rapu". S rozhodnutím je možno sympatizovat, protože tento druh hudby lze považovat za surový a misogynní. Můžeme ale také namítat, že rapeři jsou básníci měst, kteří (ať už jakkoliv vulgárně) vyjadřují autentický pohled na městskou Ameriku. Ať už zaujmeme jakýkoliv postoj, je nesnesitelné připustit, že určitá podoba kultury je omezována jen proto, že nějaká korporace nechce urazit republikánské politiky, kteří se náhle rozhodli posílit své pravicové mandáty. Musela se společnost sklonit před politicko-komerčními zájmy, místo aby přijala rozhodnutí podle toho, co považuje za správné?

Problematičnost takových postojů můžeme demonstrovat i v jiných oblastech. Filmový tvůrce nebo producent by například chtěl zfilmovat příběh o ženě, která se zamiluje do muže, jenž ji předtím znásilnil, nebo příběh muže, který se stane homosexuálem, protože byl v dětství zneužit pedofilem, příběh o izraelských osadnících, kteří týrají a vykořisťují palestinské Araby, či o jednom z tisíců jiných příkladů politické nekorektnosti. možná že si režisér dokonce představuje špatný, znepokojující nebo otevřený konec. Kterákoliv z těchto situací by se mohla stát námětem daleko složitějšího a zajímavějšího filmu, než je zředěná strava, kterou servírují televizní obrazovky. Moc sloučených koncernů však prakticky znemožňuje uskutečnění tak riskantních projektů. Vedle přirozené opatrnosti v kulturním podnikání vede velké koncerny obava, že by mohly urazit nějakou zájmovou skupinu, která by mohla vyhlásit bojkot dané společnosti nebo přimět zákonodárce, aby majitele provinilé filmové společnosti potrestali. Společnost, která produkuje rapovou hudbu nebo se dopustila zločinu "závadného myšlení", zvláště jde-li o názor na znásilnění nebo homosexualitu, není třeba okamžitě zničit. Existují totiž jemnější formy postihu: například je možné odmítnout jejímu spojenci v korporaci ochranou smlouvu nebo licenci na výstavbu elektrárny. A je-li záležitost takto formulována, každý rozumný podnikatel zamění kulturně odvážný čin za nemastnou a neslanou, v podstatě nudnou náhražku.

Gigantismus koncernů prosazuje kulturní bezpáteřnost a (třeba i bezděky) propaguje sociální normy určitých zájmových skupin. To posiluje politický status quo stejně bezpečně, jako kdyby zpravodajské agentury příznivě referovaly jen o jediné straně či kandidátovi. A co je horší, globalizace zpravodajských koncernů způsobuje, že konzumenti v jedné zemi už nemají možnost poznat odlišné kulturní hodnoty realizované v jiné zemi, kde platí i jiné normy a zákony. Francie, Itálie, Japonsko a Rusko se také dívají na poslední skvosty se Stallonem nebo Whoopi Goldbergovou a pravděpodobně tak činí i obyvatelé Číny a republiky Mali. Tvůrci v těchto zemích si mohou vybrat: buď budou živořit, anebo se přizpůsobí světovým trhům.

Bouřlivá výstavba "informačních dálnic" v současnosti je nejvhodnější příležitostí zamyslet se nad problémy monopolů a homogenity. Bylo někdy v minulosti pro skupinu jedinců snadnější rozšiřovat s minimem cenzury názory po celém světě? Je otázkou, zda divoce se rozvíjející elektronická média si uchovají svobodu a přežijí regulační úsilí politiků i komerční tlak hrstky obřích sítí (např. America Online and Compuserve), které usměrňují ohromnou většinu obchodu. Jediným pozitivem celé věci by mohla být skutečnost, že americký systém politických stran nebyl nikdy tak zranitelný manipulací mediálních magnátů jako jeho evropské protějšky, které slouží daleko víc sjednoceným společnostem a soudržným vládnoucím elitám. Ty sice mohou napáchat ohromné škody, ale zřídkakdy jsou schopny vytvořit neomezeného vládce. Americká demokracie přežila Williama Randolpha Hearsta a mohla by přetrvat Michaela Eisnera, a dokonce i Teda Turnera.

(Přeložila Adriena Borovičková)

* Autor je profesorem historie a religionistiky na Pensylvánské státní univerzitě. Stať vyšla pod názvem The Matter of Money v časopise Chronicles, č. 15, únor 1996.

* Broadcasting - soustava rozhlasových, popř. televizních stanic. (Pozn. red.)