Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Jaká je povaha dnešní doby? - k této otázce míří většina úvah uzvávaného a provokativního myslitele Jeana Baudrillarda (*1929), které rozvinul např. v knihách Spotřební společnost (1970), Zrcadlo produkce (1973), Agónie reálna (1978), O svádění (1979), Simulakrum a simulace (1981), Osudové strategie (1984), Rok 2000 se nekoná (1990), Iluze konce (1992).

Čtenáři revue PROSTOR se již mohli s Baudrillardovým myšlením seznámit ve "francouzském" čísle 27, kde byla publikována ukázka z knihy Zprůhlednění zla (1990).

Baudrillard vystudoval germanistiku, zabýval se německou filozofií (dvě knihy napsal německy) a sociologií. S univerzitním prostředím se však nikdy nesžil a od počátku usiloval jít vlastní myšlenkovou cestou. Odmítl i roli levicově angažované intelektuála (s francouzskými a italskými marxisty se ironicky vyrovnal ve spise Božská levice, 1985).

S tématem "amerikanizace Evropy", který je ve francouzském intelektuálním prostředí stále velmi aktuální, se autor vyrovnal v knize Amerika (1986), z níž přinášíme ukázku z kapitoly "Uskutečněná utopie". Vychází v redakčně upravené a zkrácené podobě v překladu Miroslava Petříčka jr. Kniha vyjde v první polovině letošního roku v nakladatelství Dauphin.

***

Spojené státy jsou uskutečněná utopie.

Je to společnost, jež s nesnesitelnou bezelstností spočívá na myšlence, že je uskutečněním všeho toho, o čem ostatní jen sní - spravedlnosti, hojnosti, práva, bohatství, svobody. Vše, co je v Evropě jako myšlenka, se v Americe stává skutečností - a všechno, co mizí v Evropě, se znovu objevuje v San Francisku!

Nám, Evropanům, chybí duše i odvaha k tomu, co by bylo možno nazvat nulovým stupněm kultury, schopností nekulturnosti. Jsme stále nostalgičtí utopisté, které jejich ideál zradil; v podstatě se bráníme jeho uskutečnění, tvrdíme, že vše je možné, avšak nikdy, že vše je uskutečněné. Náš problém je v tom, že naše staré cíle - revoluce, pokrok, svoboda - se vypařily, aniž jich bylo dosaženo, aniž se dokázaly zhmotnit. Odtud melancholie. Nikdy nebudeme mít možnost věci rázně zvrátit.

Mnoho amerických intelektuálů nám ovšem závidí; chtěli by se vrátit k ideálním hodnotám, k dějinám, k filozofickým či marxistickým rozkoším staré Evropy. Směřují proti proudu všeho toho, co dává jejich situaci punc původnosti, neboť půvab i obrovská moc americké (ne)kultury pochází právě z náhlé a bezpříkladné realizace modelů.

Evropa vytvořila určitý typ feudálního uspořádání, aristokracie, měšťanstva, ideologie a revoluce; toto vše mělo pro nás smysl, avšak jinde to v zásadě neznamenalo nic. Všichni, kdo se to pokusili napodobit, se buď zesměšnili, anebo dramatickým způsobem zbloudili (avšak i my již jen imitujeme sami sebe a sebe samé přežíváme). Zatímco Amerika se rázem ocitla v situaci přelomu a radikální modernity: právě proto je modernita původní zde a nikde jinde.

Mýty se přesunuly. Všechny mýty modernity jsou dnes americké. A nemá smyslu se tím rmoutit. Evropa zmizela v Los Angeles. Jak říká Isabele Huppertová: "Mají všechno. Nic nepotřebují. Jistě, závidí nám naši minulost a naši kulturu, obdivují ji, ale v podstatě jsme pro ně cosi jako elegantní třetí svět."

Spojené státy od počátku, od prvopočátku svých dějin jsou kulturou promiskuity, smíchávání, národní i rasové směsice, soupeření a různorodosti. Což je zvláště patrné na New Yorku, v němž postupně každá budova vládla celému městu, v němž každá národnost postupně ovládala svým způsobem celé město a v němž celek přesto nebudí dojem roztříštěné různorodosti, nýbrž konvergujících energií, nikoli jednoty či plurality, nýbrž rivalizující intenzity, antagonistické síly, jež tímto způsobem vytváří spleť a kolektivní přitažlivost násilnosti či banality způsobu života, která přesahuje kulturu či politiku.

Vytýkáme Američanům, že nejsou schopni analýzy a pojmového myšlení. Tato kritika je nemístná. Neboť jsme to my, kdo si představujeme, že vrcholem všeho je transcendence a že neexistuje nic než to, co lze myslet pojmem. Američané se o něco takového nejen nestarají, ale jejich způsob vidění je obrácený. Nejde o to převádět skutečnost na pojmy, nýbrž uskutečňovat pojem, zhmotňovat myšlenku. A nejen myšlenku náboženství a osvícenské morálky 18. století, nýbrž právě tak i sny, vědecké hodnoty, sexuální perverze. Zhmotňovat svobodu, ale právě tak i nevědomí. naše fantazmata prostoru a fikce, ale také upřímnosti a ctnosti, i naše šílené technické představy - toto vše, o čem se snilo na naší straně Atlantiku - mají možnost stát se na druhé straně skutečností. Američané budují skutečnost z idejí, zatímco my měníme skutečnost na ideje anebo na ideologie.

Američané věří faktům a opovrhují tím, co bychom mohli nazvat jevem či divadlem jevů: tvář neklame, chování neklame, vědecký postup neklame, nic neklame, nic není dvojznačné. V tom všem jsou Američané pravou utopickou společností: ve svém náboženství fait accompli, v naivnosti svých dedukcí, v nevědění o zlovolném démonu věcí.

Look této společnosti má ráz reklamní propagace sebe samé. Svědčí o tom i americká vlajka, která je prostě všude: na farmách stejně jako v městských aglomeracích, na benzinových pumpách i hřbitovních náhrobcích, nikoli však jako heroický znak, nýbrž jako známka dobré kvality. Je to nálepka nejskvělejšího a nejúspěšnějšího mezinárodního podniku: USA.

Co je naopak v americkém systému nápadné, je skutečnost, že neposlušnost nectí a výjimka či přestupek nejsou věcí prestiže. To je pověstný americký konformismus, v němž my spatřujeme známku sociální i politické slabosti.

V Americe - ale toto tvrzení je banální - jste překvapeni téměř přirozeným způsobem toho, jak se tu zapomíná na společenské postavení, volností a svobodou vztahů mezi lidmi. Tato uvolněnost nám může připadat banální anebo vulgární, avšak nikdy není směšná. Směšná je totiž naše afektovanost.

Jen se podívejte na tuto dívku, která vás obsluhuje v guest-roomu: chová se docela svobodně, obsluhuje vás s úsměvem, bez předsudků a afektovanosti, jako by s vámi seděla u stolu. Není tu rovnost, ale ona o ni neusiluje, rovnost je součást mravů. Pravým opakem je číšník sartrovské kavárny, zcela odcizený tomu, co reprezentuje, jenž celou tuto situaci řeší teatrálním metajazykem, předstíraje svými gesty svobodu či rovnost, která tu není. Odtud nešťastná namyšlenost jeho chování, která je u nás vlastní skoro všem společenským třídám.

Amerika uskutečňuje vše a postupuje přitom empiricky a zdivočele. My pouze sníme a čas od času se pokoušíme přejít od možnosti k aktu - Amerika však vyvozuje logické, pragmatické důsledky ze všeho, co je možné si myslet. V tomto smyslu je naivní a primitivní, nezná ironii pojmu, nezná ironii svádění, neironizuje budoucnost či osud, nýbrž funguje a materializuje.

A tedy zde je třeba hledat ideální typ konce naší kultury. A tento americký způsob života, který my pokládáme za naivní či kulturně nicotný, nám předvádí úplný obraz konce našich hodnot.

Je toto opravdu uskutečněná utopie, úspěšná revoluce? Je to záhada společnosti, která si nesnaží dát nějaký smysl anebo nějakou identitu, která se nebabrá ani v transcendenci, ani v estetice, a která právě proto nalézá jedinou velkou moderní vertikálu ve svých stavbách, jež jsou tím nejvelkolepějším v řádu vertikality, aniž by se řídily pravidly transcendence, jež jsou kusem úžasné architektury, aniž by se řídily zákony estetiky, a jež jsou ultramoderní a ultrafunkcionální, a přitom nespekulativní, poněkud primitivní a divoké - a tato kultura i nekultura je pro nás záhadou.

Celá Amerika je pro nás v určitém smyslu pouští. Její kultura je totiž divoká: obětuje intelekt a estetiku, protože je doslova přepisuje do reality. Není tu ministr kultury, nejsou tu kulturní výbory, subvence, podpora. Ono nasládlé kulturní tremolo, jímž je zachvácena celá Francie, onen fetišismus kulturního dědictví - nic z toho tady není.

V Americe není kultura onen příjemný všelék, jenž se u nás konzumuje v posvěceném prostoru ducha a jenž má nárok na zvláštní sloupky v novinách i mysli. Kultura je zde prostor, rychlost, kino, technologie. V Americe je celý způsob života kinematografický: život je film.

Když Američané přenášejí naše románské kláštery do New York Cloisters, pociťujeme to jako neodpustitelnou absurdnost. Nedělejme stejnou chybu tím, že bychom přenášeli naše kulturní hodnoty.

Když Paul Getty snáží do Malibu, do své pompejské vily na pobřeží Pacifiku Rembrandta, impresionisty a řecké sochy, řídí se americkou logikou, čistě barokní logikou Disneylandu, je původní, je to velkolepý kus cynismu, naivnosti, kýče a bezděčného humoru - cosi, co ohromuje nesmyslností. Ale toto mizení estetiky a vznešených hodnot v kýči a hyperrealitě je uhrančivé - stejně jako mizení dějin a reality v televizualitě.

"Kalifornie nic neobjevila: všechno si vzala z Evropy a vrací jí to vše znetvořené, zbavené smyslu a přetřené pozlátkem Disneylandu. Světové centrum mírného šílenství, zrcadlo našich kalů naší dekadence: kalifornitis jakožto horká varianta amerikanismu se dnes valí na mladé lidi a šíří se jako forma mentálního AIDS? Dokonce i příroda je v Kalifornii hollywoodskou parodií antického Středomoří: moře je příliš modré, hory příliš divoké, klima příliš mírné anebo příliš suché, příroda neobydlená a opuštěná bohy: ponurá krajina pod příliš bílým sluncem, nehybný obraz naší smrti, neboť je pravda, že Evropa zemře opálená do bronzova, s úsměvem a s kůží vyhřátou prázdninovým sluncem." (G. Faye)

Ano, Kalifornie - a spolu s ní i celá Amerika - je zrcadlem naší dekadence. Patří jí všechna energie simulakra. "Je to světové centrum neautentičnosti" - ale ovšem: odtud jeho původnost a jeho moc.

To nové, co přináší Amerika, je srážka (a zároveň i spojení) primitivismu s virtuální realitou, divokosti se simulací skutečnosti. Což je situace, kterou těžko chápeme, protože v Evropě jsme vždy privilegovali spíše reflexivnost, empatii, vědomí. avšak bez tohoto převrácení hodnot nedává žádný obraz Ameriky smysl: Disneyland, to je to, co je tady autentické. Kino, televize, to je tady skutečné. Freeways, safeways, skylines, rychlost, pouště, to je Amerika, a nikoli muzea, kostely, kultura?

Máme-li vidět a pocítit Ameriku, musíme alespoň na okamžik prožít to, že v džungli zvané downtown, v Painted Desert anebo v zatáčce nějaké freeway Evropa mizí. Alespoň na okamžik si musíte položit otázku: "Jak je možné být Evropanem?"