Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Americký civilizační vliv na okolní svět i na Evropu je v uzavírajícím se dvacátém století neoddiskutovatelným faktem a nyní se v souvislosti s procesem globalizace ještě zvyšuje. V devadesátých letech po pádu komunismu se tento vliv začal výrazně uplatňovat i v českých podmínkách. Projevuje se nejen vstupem České republiky do NATO, ale i v mnoha dalších sférách společenského života. Na fenomén "amerikanizace" přitom existují různé názory. Požádali jsme proto některé vybrané osobnosti, které určitou část svého života žily, anebo dosud žijí v USA (příp. v Kanadě) a mají jak českou, tak i americkou zkušenost, aby se vyjádřily k následujícím otázkám.

***

Ota Ulč, spisovatel a novinář, přednáší politologii
na Binghamton University v New Yorku

Úprk od budování vědeckého socialismu do náruče imperialistů znamenal přesun od něčeho značně známého k něčemu úplně neznámému - za realistického předpokladu, že si tím mohu jen polepšit. Tak se věru i stalo. Uplynulo více než třicet let, než jsem mohl znovu beztrestně nahlédnout do rodinného prostředí, jehož řeči - na rozdíl od mentality - jsem bez obtíží nadále rozuměl. Buňky v našem těle se údajně vymění jednou za sedm let. Přijel jsem tedy víc než čtyřikrát vyměněný. Na otázku, zda jsem Čech, nebo Američan, po pravdě jsem odpovídal, že ani to či ono, že se mám za hybrida, křížence se směsí obého.

Z totalitní klece jsem se dostal do západního Německa, omámen změnou k lepšímu. Tak mohlo vypadat Československo, nebýt komunismu, povzdychl jsem si a vrhal se do svobodného života - ženy, víno, obého přespříliš. Prostě náramná Evropa, kolébka a postýlka nejpříjemnější civilizace. V rámci nadšení jsem si pramálo uvědomoval své existenční provizorium. Dobře si ho ale všiml přátelsky nakloněný americký konzul slovenského původu, který mě de facto vyexpedoval do zámoří. Ze začátku jsem ho proklínal, později jsem mu byl právem vděčný.

První dojem v novém světě byl dost úděsný. New York City v horkém, vlhkém létě, první přístřeší v mizerném hotýlku hned vedle černošského Harlemu, špína, ošklivost, jinakost. Jednak nevlídné pohledy povalujících se vagabundů, jednak uspěchanost davů. Kdepak kavárnička a posedět u kafíčka, kdepak pomalé poobědvání s horou knedlíků a půllitrem pořádného piva! V poledne zhltnout sendvič pokud možno ve stoje a zapít coca-colou nebo kávou. A to, čemu se v Americe říká pivo, je urážlivě slaboučký roztok. Chléb je bílý, vatovitý, okurky odporně slané, kdo by to byl čekal, kdo by se na to raději nevytento.

Takto jsem zprvu láteřil a z našinců neznám nikoho, kdo by byl reagoval jinak. Po prvotní sebelítosti začalo docházet k druhotnému, méně povrchnímu seznamování s realitou skutečně nového, pro Evropana (jakož i Afričana či Asiata) jiného světa. To, co se ze začátku zdálo být krobiánskou přímočarostí, byla spíš upřímnost a zvyk říkat nepříjemnou pravdu do očí. Tak se to jevilo jednomu. Druhý si zatím stěžoval na plytkost mezilidských vztahů. Co to tady mají za přátelství, když i nejbližšímu kamarádovi půjčí peníze jen na úrok? Takhle si počínají při transakcích i ve vlastních rodinách a nikdo se tomu nediví. Na to lze odpovědět poznatkem, že blízkým autentickým vztahům přátelství se daří zejména za nepříznivých podmínek. Oni autentičtí přátelé se tu najdou zejména mezi veterány z války nebo z kriminálu. Proč se mě kdokoliv ptá: "How are you?", když ho ani v nejmenším nezajímá, jak se mám? Nezřídka matu odpovědí: "Děkuju za optání, dneska je mi mizerně, ale pořád líp, než jak mi bude zejtra." Země individualistů, z nichž většina je ale hodně konformní. Stejné hamburgry, stejné baseballové čepice s kšiltem nazad. Prázdniny začínají, národ se rozjíždí a z nich přijíždí v týž kalendářní den.

Velká, velikánská země, v níž se novic nevyvaruje ošidností generalizací. Sklony formulovat rozsudky, fundované miniaturní zkušeností. Asi jako slepci, popisující slona podle toho, které jeho části se dotkli. Za první tři roky pobytu, zavalen studiemi na Kolumbijské univerzitě a číšničením u Vašatů, jsem z New Yorku nevytáhl ani patu. Neviděl kus lesa, natož ševelící palmy na Floridě, arizonskou poušť, kalifornské pomerančové plantáže. Začít chodit do školy někde v žírné Iowě, nevyhnutelně bych byl absorboval jiné dojmy.

Ale vzdor místu, kde bych byl dopadl, od Atlantiku k Pacifiku, od kanadské k mexické hranici, získal bych stejnou zkušenost, v Evropě vesměs nespatřitelnou: neformálnost v lidských vztazích. Cizí lidé po první větě seznámení se oslovují křestním jménem - neměli tam nikdy feudalismus, nemají tam respekt pro hierarchické rozlišování, titulování, doktorování. Znal jsem slovenského docenta emigranta, jemuž nemocniční personál nevyjadřoval předpokládanou úctu, byl to pro něj jen Juraj (vysloveno ovšem Džuraj). Jemu nepřijatelné plebejské mravy/nemravy ho přiměly ke kajícnému návratu do Bratislavy. Snad ze všeho nejvíc mi v Americe imponuje vlastnost vyjádřená pěti písmeny: TRUST. Důvěra v dané slovo: nelhat, jako například lže náš priapický prezident Clinton (a svět nechápavě kroutí hlavou nad zdejším dopadem prohřešku). V této zemi jsem za téměř čtyřicet let snad ještě neviděl razítko, nutnost štemplování jako důkaz úředního aktu. Stačí vyřčené slovo nebo důvěra v obyčejný podpis.

Kdysi jsem dumal nad klasifikací nás příchozích a nad rozdílnou adaptací v nových podmínkách. Škála rozsáhlá, od integrace po asimilaci, úplné rozmělnění původní identity, nebo naopak trpké zatracení nového údělu s potrestáním nepříznivé Ameriky, které znamená trestat zejména sám sebe. Řadím se do kategorie tvorů integrovaných, kteří přijímají nová nabízená pozitiva tak, jak je vidí, aniž by se zbavovali aspoň některých vlastností a preferencí získaných v dětství, v mládí a přivezených za moře. Od toho pak onen hybrid. Dosud mám rád evropskou kopanou a americký football mi vůbec nic neříká. Stejně tak s baseballem, s jehož pravidly jsem se nikdy neobtěžoval seznámit. Jsem imunní vůči přehojným televizním reklamám, snažícím se vnutit zboží s cenou vždy končící devítkami, za předpokladu, že zákazník je natolik na hlavu padlý, že se dá spíš nalákat na 9999,99, co je přece míň, než kdyby to bylo o halíř víc s mnoha nulami. Samozřejmě, nestylizuji se do role augustiniána bosáka. Koupil jsem zbytečné pozemky na Floridě a Havajských ostrovech (zbytečné, poněvadž mi se zpožděním došlo, že do nudného ráje se stěhovat nebudu), mám dva baráky, dvě auta, sterea, videa, komputery, kamery, magnetofony - takové a další krámy, aby mi sloužily, a ne proto, abych tím někomu něco chtěl dokazovat, imponovat. Na koho by tohle mohlo udělat dojem, není zrovna tvor, s nímž bych kdy chtěl mít něco společného.

Americký život je jiný a po původních, téměř nevyhnutelných existenčních nesnázích, třeba i traumatech, je znatelně pohodlnější, příjemnější. Mluvme o oné tzv. kvalitě života. Odpadá problém s bydlením, s jeho vybavením. Šekové hospodářství ušetří spoustu času. když mě to napadne, odletím do Tramtárie. S výjimkou jachty či letadla si mohu koupit cokoliv, aniž bych musel přemýšlet, zda si to mohu dovolit. (Pozor, připomínám znovu onoho slepci osahávaného slona: kromě počátečního číšničení jsem tu měl jednu jedinou kariéru u téhož zaměstnavatele - v USA věc dost unikátní. Jako univerzitní kantor jsem se těžil z výhody tzv. tenure, definitivy, nevyhoditelnosti, jakési téměř socialistické vymoženosti, jejíž zásluhou jsem tu pravou, dravou, kapitalistickou Ameriku nemusel okusit.)

V Americe vznikla rekordně heterogenní společnost (např. v New York City v základních školách sedí děcka přistěhovalců sto čtyřiceti národností), s větší tolerancí než kdekoliv jinde. To mi má rodná zem vždycky připomene, když tam přijedu se svou ne zcela běložskou manželkou. Prozatím se vůči ní česká, rasově háklivá, veřejnost chovala s intenzitou nevole, jakou zdaleka nezažila ani v Jižní Africe v dobách tehdejšího apartheidu. Nemohu přece od ní chtít, aby se pražskými ulicemi ploužila se škraboškou na své euroasijské tváři.

Nakolik může Amerika být či by měla být vzorem jiným končinám světa? S pokusem o odpověď na takovou otázku se pouštíme na výlet po hodně tenkém ledu, případně po minovém poli. Při transplantaci pacientovo tělo odmítá akceptovat blahodárný orgán. Imitace, přejímání užitečností, jsou značně hybnou pákou pokroku. spíš než kopírování už přes dvě stě let úspěšně fungující ústavy a systému dvou politických stran si zaslouží pozornost tamější moderní technologie, organizace práce, schopnost vyrobit víc, líp a s menším úsilím a výlohami. Což neznamená pouštět se do mcdonaldizace za každou cenu, do dobrovolného sebeochuzování. To už jsem viděl a nad výsledkem hořekoval v Bangkoku před třiceti lety. Něco takového vidím teď v české televizi a v českých biografech.

"Americká kultura, co to je?" rádi se vysmívají Francouzové. O slunné Kalifornii se říká, že za každý rok pobytu dojde k poklesu IQ o jeden stupeň. Jenže, páni kritici, račte vysvětlit, proč právě tato Kalifornie má víc laureátů Nobelovy ceny než kterákoliv země ve světě? V mé knížce Běženec v sametu (Faun, Praha 1998) Čechoameričan Tachecí praví: "Zejtra letím. Mám už tý celý Evropy dost. Tady furt slyším, jak Amerika ohrožuje hodnoty evropský civilizace. Amerika zachránila Evropu před Hitlerem i před Stalinem. Jaký hodnoty? Co dala Evropa světu v tomto století? Nacismus, komunismus, koncentráky. Už toho mám dost."

A tento fiktivní Tachecí ovšem Ameriku kritizuje hlava nehlava, tak jako ji kritizuji já. Jako insider, který se ale rozčepejří do rozměrů patriotické slepice, když ho začnou poučovat přespolní mudrcové, jejichž jméno ani nemusí být Václav Bělohradský.

Tady to máte, jsem zkrátka onen hybrid.

Martin Jan Stránský, vydavatel a publicista

1. Nejprve bych chtěl upřesnit, že jsem se nenarodil v Československu, ale v New Yorku. V tomto smyslu a vzhledem k rodinným aktivitám se dá říci, že jsem se narodil "v exilu". Československo jsem poprvé navštívil ihned po revoluci. došlo k tomu tak, že jsme jednoho dne seděli doma a v ranní poště se objevil dopis od Jiřího Rumla a Michala Klímy. Lidové noviny, jejichž zakladatelem byl můj pradědeček, se ocitly v nouzové situaci. Sídlily na Václavském náměstí a zřejmě se obnovily jako samizdat. Zároveň došlo ke změně v tom, že byla možnost vzniku jakéhosi restitučního zákona. Autoři dopisu navrhovali, že by se s námi Lidové noviny spojily a po uplatnění našeho nároku na restituci by se "Lidovky" přestěhovaly na svou původní adresu na Národní třídu, což by oběma stranám pomohlo. Klidně jsme snídani dojedli a bez váhání rozhodli, že poletím do Prahy já. Za pár dnů jsem již seděl v letadle. všichni si jistě pamatujeme tehdejší euforickou náladu. Sám si vzpomínám, jak jsem se, krátce po příjezdu do Prahy, procházel po Příkopech. Tam visel plakát, na kterém byla fotografie bývalých ministrů první republiky. Mezi nimi byl můj dědeček Jaroslav Stránský. S velkým údivem jsem se na fotografii díval alespoň třicet minut - cítil jsem, že jsem doma.

Možná bych se mohl zmínit pár slovy o tom, že jsem v New Yorku vyrostl v krajanské komunitě, kde byli téměř všichni zaměstnáni aktivitami, které je přímo spojovali s rodnou vlastí. Většina z nich, včetně mého otce Jana, pracovala pro rádio Svobodná Evropa. Tehdejším šéfredaktorem byl Ferdinand Peroutka. Stýkali jsme se s jinými významnými lidmi, jako byl Pavel Tigrid a další. Tito lidé byli moji "strýčkové" v tom smyslu, že se u nás doma pravidelně scházeli v téměř rodinném kruhu. Patřil sem i můj kmotr Ivo Ducháček a náš rodinný lékař Karel Steinbach. Proto jsem si myslel, že takhle vypadají (a chovají se) úplně obyčejní Češi. Krátce po svém příjezdu jsem ale zjistil, že tomu tak vůbec není. Nicméně moje zkušenost s touto exilovou komunitou i mé rodinné kořeny mi nabízely určité zdroje k čerpání síly pro nepříjemné zážitky, které mne čekaly.

Předně jsem se setkal s negativními charakterovými vlastnostmi spojenými s tehdy ještě čerstvými bolševickými manýry a projevy. Zjistil jsem, že chci-li získat jakýkoliv nárok na to, co nám bylo ukradeno, musím se stát víc patriotickým a "českým" než Češi sami. O všechno jsem musel pěkně poprosit a všechny dobré nápady musely patřit jiným - abych odboural představu, že je tu opět nějaký arogantní Američan, "který nám bude říkat, co máme dělat". Že šlo o spravedlnost a to, že jsem nabídl pomoc a určitou záruku na přežití organizacím jako Český literární fond a Československý spisovatel (tyto organizace nejen převzaly náš majetek za minulého režimu, ale samy vznikly nebo se nepřímo zrodily jako alespoň částečný důsledek našich rodinných a vydavatelských aktivit v první a druhé republice), to zřejmě nikoho nezajímalo.

Proto mohu říci, že téměř vše, co dnes považuji na Americe za podstatné, jsem si uvědomil právě až po svém přestěhování do České republiky. Začal jsem ostřeji vnímat kontrasty mezi oběma společnostmi. Domnívám se, že nyní je Amerika skutečně unikátní zemí na světě. Rozdíly jsou samozřejmě nejen materiální, ale i kulturní a vyžadovalo by obrovský prostor popsat je. Nicméně se domnívám, že hlavním rozdílem je to, že Amerika je země, jejímiž zakladateli byli uprchlíci z celého světa, kteří našli cestu k jednomu kolektivnímu kompromisu a rozhodli se, že i přes veškerou svou rozdílnost je musí spojovat dvě věci: právo na občanskou svobodu a na svobodu vyznání. Je to tedy země, která není svým způsobem "hendikepována" evropskou politicko-kulturní minulostí. A i když plná paradoxů, nejvíce se zastává právě základních principů lidského práva a fungování. To, že mohu psát tyto řádky, je alespoň částečně dáno tím, že dvakrát během tohoto století položili Američané životy na evropském území proto, aby právě tyto principy a práva byly zachovány.

2. Už samotný fakt, že Amerika zvítězila ve studené válce a nyní reprezentuje jakési "impérium", je z pohledu občana postkomunistické země obrovské pozitivum. Kdyby dnes v této pozici bylo Rusko, vlály by ruské vlajky nad každou zemí. Co se týká možných hrozeb tzv. americké kultury či komercialismu, jako např. hollywoodské akční filmy nebo McDonald's, je nutné podotknout, ze všechny tyto aktivity jsou vedeny ekonomickými pravidly: kdyby Evropan nechodil na tyto filmy a nekupoval u McDonald's, neměly by tyto tzv. negativní trendy americké komercializace prostor pro úspěch. V tom se možná najde další charakteristika, kterou se liší Amerika od Evropy. Je zde určitá tendence (zvláště v české společnosti) poukazovat na neúspěchy a přenášet vinu na druhé. V Americe je kladen podstatně větší důraz na "can-do" (dovedu to) a na výsledek. Právě v této odlišnosti vidím v současném světě největší možné riziko převahy Ameriky. Pokud totiž nějaké existuje, je to "riziko", které závisí čistě na pasivitě těch, kteří budou těmi aktivnějšími jednoduše předstiženi.

3. Otázka "amerikanizace" vlastně úzce souvisí s otázkou či definicí globalizace. Pro mě je otázka položena spíše tak, jestli vlastně možná trochu falešně nenazýváme globalizaci amerikanizací. Na jedné straně, jak jsem již řekl, samotné založení Ameriky před více než dvěma sty padesáti lety vlastně představovalo první a základní "globalizační" čin. Dnes je Amerika hlavním motorem globalizace, ale fenomén globalizace jí rozhodně nepatří. Dnešní globalizace, ať vzešla z jakéhokoliv konce světa, musela přijít. Za hlavní otázku s ní spojenou považuji to, zda s globalizací přijde větší stratifikace mezi Severem a Jihem, mezi bohatými a chudými zeměmi, nebo jestli dojde k určitému vertikálnímu propojení. Touto otázkou se budeme všichni zabývat ještě i v příštím století.

Nicméně věřím, že Amerika a její hodnoty představují víru nejen v Boha, ale i v určitý proces spravedlnosti a pochopení toho, že nelze ztrácet čas zbytečnými debatami. Mnozí v Evropě možná považují tento postup za poměrně naivní, ale myslím si, že v tomto případě je Evropa do určité míry hendikepována právě svými dějinami a konfliktním propletením faktů, událostí a hodnot, takže Evropané možná ztratili ten základní vhled.

Jistě bude velice zajímavé pozorovat, jak bude Evropa, vzhledem k evropské integraci, vypadat za sto let. Je možné, že to bude jedna velká Evropa s mnoha různými menšími státy, které budou patřit do jedné federace, stejně jako je tomu dnes v USA. Do určité míry je to trend budoucnosti. V žádném případě ale nedojde k tomuto trendu na základě nějaké konzumní amerikanizace, ale především v důsledku obnovení i realizace určitých principů a chování lidí, které je na těchto principech založeno. Postkomunistické země mají proto o tolik těžší úlohu, že zatímco ostatní Evropa spěje k další integraci a seberealizaci, tyto země - mezi něž rozhodně patří Česká republika - přišly pod vedením Bolševika o každodenní principy spojené s běžným a slušným chováním. A v mnoha případech k nim ještě nenašly cestu. Nicméně tyto tlaky považuji za pozitivní proto, že by nás všechny měly probudit k větší sebekritice a většímu zájmu o naši společnost. Myslím si, že to dovedeme, a věřím, že to naše budoucnost ukáže.

***

Jan Krondl, publicista a vydavatel exilových Československých
novin v New Yorku

Pamatuji se ještě na své první zážitky z Ameriky a na první dlouhý dopis, který jsem psal domů kolegům do bývalého zaměstnání. Vůbec se mi tu nelíbilo. Na New Yorku mne nejdřív zarazila ta naprostá strohost a jednoduchost všeho, velká, bachratá auta, obchodní domy plné velkých, nablýskaných zrcadel s pozlacenými rámy a naleštěného mramoru - ale to vše bez jediné ozdoby nebo kudrlinky. Připadalo mi, že bohatství a vkus jsou tu zúžené na ty základní znaky: lesk a materiál.

Když jsem mluvil s lidmi, bylo to ještě depresivnější: pamatuji se, jak se jedna pohledná dívka rozzářila, když jsem jí řekl, že jsem z Československa. Radostně odpověděla: "Moji prarodiče jsou také odněkud odtamtaď." Plný živého zájmu jsem se zeptal: "A odkuď, z kterého města?" Mávla rukou a řekla: "Ale přesně nevím, říká se tam Transylvánie." Tehdy jsem poprvé s hrůzou zjistil, že Američané v podstatě nerozlišují mezi jednotlivými zeměmi východní Evropy, je to pro ně všechno "Balkán". Při této příležitosti bych rád dal čtenářům otázku: Víte, kdo je v Americe naprosto nejznámější historickou postavou z východní Evropy? (Odpověď naleznete na konci článku.)

Zlobilo mě zpočátku, že Američané v podstatě vůbec nic nevěděli o Československu (psal se rok 1981), ale ani nic moc zvláštního o Evropě a o světě vůbec. Sami si to dobře uvědomovali a dělali si z toho legraci: v několika obchodech s plakáty a obrazy jsem viděl různé variace na téma "Svět očima Američana" (případně "očima Newyorčana"). Na plakátě byly uprostřed velikánské mrakodrapy (New York), kousek dál napravo malinká kráva (střed Ameriky), ještě dál malinkatý most (San Francisco) a za ním byla voda. Za vodou byl nevýrazný břeh (Asie), na kterém nebylo nic. Nalevo od mrakodrapů byla také voda a za ní břeh (Evropa). Na tváři Evropy byl viditelný jenom maličký Big Ben (Londýn), kousek vedle maličká Eiffelovka a až úplně na kraji obrázku, na horizontě, byly maličké cibulovité věže - Moskva. Jinak na obrázku nebylo nic- všechno zastiňovaly ty obrovské mrakodrapy. Vzpomínám si také, jak jsem bloumal po obchodech a dostával opačný vztek, než jaký jsem měl doma - totiž, všechno bylo americké, od bot až k elektronice, a všechno mi připadalo hrozně nevkusné a neforemné?

Snažil jsem se být jakýmsi propagátorem evropského vkusu a bojovníkem za evropskou tradici a barvitost proti tomu, co jsem vnímal jako bezvýraznou americkou šeď. Pamatuji se, jak jsem jedné paní líčil krásy Evropy. Ona se mnou souhlasila, ale podotkla: "Mým dětem se tam ale vůbec nelíbilo". - "A proč?" - "Ale - připadalo jim to tam prý celé jako hřbitov." To se mne ovšem hluboce dotklo, urazilo mne to za celou evropskou civilizaci a vůbec mi nešlo na rozum, jak mohl někdo něco takového říci.

Po Československu a socialistické části světa jako by se doslova země slehla. Jako by zmizely z povrchu světa. Za celých devět let, která jsem tu prožil před revolucí, byly v televizi dva - doslova dva - pořady, které se týkaly Československa - a ty ještě byly vysílány na "veřejném" (vládou podporovaném) kanále, který se vyznačuje náročnějšími druhy pořadů a menším množstvím reklam. Byla to taková sláva, že si emigranti celí rozčílení mezi sebou volali a říkali si: "Zapni si televizi!" Jeden z pořadů se věnoval jednomu polskému, jednomu maďarskému a jednomu českému disidentovi, čili jsme měli třetinu pořadu. Druhý byl věnován padesátému výročí Mnichovské dohody. Vynikající hodinový pořad, ve kterém mluvili čeští pamětníci a v němž se také objevil třeba starý záběr Voskovce a Wericha, kteří přišli mezi děti na louce a zpívali s nimi: "Když nás půjdou miliony?" Taková dávka češtiny a dojemné historie po letech "sucha" byly pro nás prostě moc. Slzy tekly po tváři"

Vylákal jsem jednu svoji čínskou kamarádku do Kanady a byl jsem celý u vytržení ze staré části Quebecu, kde pár set čtverečních metrů skutečně vypadá jako stará Evropa. Zejména mě fascinovala jedna ulička, která se prudce svažuje k řece a která mi připomínala Nerudovku. Křičel jsem: "Tak, tak, přesně tak to tam vypadá!" Nakonec jsem ji vylákal do Evropy. Chtěl jsem začít "jenom" Londýnem, "aby to pro mě nebyl tak veliký šok". Myslel jsem si, že budu líbat starou evropskou dlažbu.

Když jsme jeli z letiště Heathrow, připadalo mi to tam ale všechno nějaké malé - maličká auta, maličké ulice, maličké domy- vůbec ne tak hezké, jak jsem očekával. A když jsme po projížďce starým městem přijeli do nového hotelu, který vypadal asi jako Ústav makromolekulární chemie v Praze na Petřinách, napadla mne hříšná myšlenka: "Ježíšmarjá, tady to vypadá jak v Lipsku!" (Ještě když jsem byl totiž doma, tak jsme jezdili na počítačové školení do Lipska, a od té doby je pro mne toto město symbolem šedivosti, fádnosti a nezajímavosti.) Dokonce jsem pochopil, co mysleli oni mladí Američané (viz výše) oním "hřbitovem" - v Americe jsou totiž ozdobné kamenné stavby skutečně jenom na hřbitově - a taková je celá Evropa? Prostě - vůbec se mi v Londýně nelíbilo. Tak jsem zjistil v roce 1987, sedm let po odjezdu z Evropy, že už jsem vlastně spíš Američan.

Později jsem byl i v hezčích městech - v Paříži, v Norimberku, v Praze? Ale připadalo mi to už všechno stejné - u starých staveb, před kterými bych měl dojetím smekat klobouk, mě napadaly myšlenky jako: "Proč to radši nezbourají a nepostaví místo toho McDonald's?" apod. K Praze mám samozřejmě silné citové vazby, ale jako město už mi nepřipadá tak úžasná a jedinečná - z architektonického hlediska je to prostě jenom "další evropské město?" Navíc, jak si dnes uvědomuji - Čechy jsou hrozně malé. Stačí vylézt na Petřínskou rozhlednu a za jasného dne - alespoň podle mapky, kterou tam kdysi dávali - můžete zároveň na jedné straně vidět Sněžku a na druhé Šumavu, za superjasného dne prý rakouské Alpy? Řekněte sami: Co je to za stát, ve kterém můžete doslova "vylézt na věž" a vidět jej celý?!? - Vždyť je to jak pohádkové království!

Dnes už vidím Ameriku jinak - s veškerou její hrůzností i logikou. Nejde o to, že by Američané neměli zájem o zbytek světa, ale spíš o to, že jim ten zbytek připadá úžasně pitoreskní, zábavný a kuriozní - asi jako starožitnost. A starožitnost je samozřejmě hezká věc, ale přiznejme si to - ne příliš důležitá a po chvíli, pro normálního člověka, který není přímo fanda na starožitnosti, i trošku nudná? A proto: Hurá zpátky do Ameriky!

Je třeba si přesně uvědomit, že stejného rázu je i americká "láska" k porevoluční České republice. Doma se možná cítíte zavaleni davy Američanů - ale je to jenom mizivé procento z celkového počtu obyvatel Spojených států, které se zamilovalo do té české kuriozity, většina stále neví, kde Česká republika vůbec leží, a občas se mě třeba i dnes zeptá: Co dělá váš prezident Tito?

Václav Havel svého času Československo poměrně proslavil, ale dneska myslím už jenom Američané buďto "zažraní" do světové politiky nebo zamilovaní do jeho malé země - ono mizivé procento - vědí, že je prezidentem České republiky. Nedávno jsem viděl v televizi soutěžní pořad, ve kterém soutěžící odpovídají na otázky ze všech možných oborů. Jelo to jako po másle, až do chvíle, kdy padla otázka: "Vedle Slovenska, který druhý stát vznikl rozdělením Československa?" Ticho. Po chvíli se jeden soutěžící - černoch - nejistě odvážil: "Bohemia??" - špatně" Podotýkám, že do této soutěže jsou vybráni jen ti nejlepší z nejlepších - skutečné "hlavy".

A Václav Klaus? Vím, že doma se svého času bohatě objevovaly zprávy o jeho spanilých jízdách do Ameriky, které podrobně referovaly třeba o tom, na jaké univerzitě laškoval se studenty a jak řekl "žertem", že "může vysvětlit americkým ekonomům, jak se dělá vyrovnaný rozpočet", atd? Obdiv stutentů - a českých čtenářů doma - neznal jistě mezí. Jenže - háček byl v tom, že my jsme se zde z amerických médií o jeho pobytu vůbec nedozvěděli, to jenom noviny doma to tak nafoukly?

A tak se dostávám pomalu k americkému vnímání světa a k jeho rizikům a kladům. Pro Američany je zbytek světa skutečně jenom jakási kulturní zajímavost, kterou dovedou rychle odpozorovat a třeba i odkopírovat. V Disneylandu na Floridě je třeba tzv. "World Village", kde jeden kousek náměstí a dům za ním vypadá skutečně jako Benátky, hned naproti je "Maroko", vedle zase Čína, Londýn? Můžete se jenom různě postavit a dát vyfotografovat a tvrdit, že jste tam všude byli. Říkám tomu jevu "americká disneylandizace světa" - schopnost všechno pojmout, přemlít, zjednodušit a začlenit do jednoho univerzálního systému.

Na jednu stranu je to hrozné a povrchní, ale když to srovnám třeba s francouzskou kulturní nadutostí (Američané a Francouzi se vzájemně nemají rádi - Francouzi považují Američany za nekulturní balíky a Američani Francouze zase za snoby) nebo s německou poslušností a pořádkumilovností nebo s ruským nacionalismem nebo s nenávistí mezi Araby a Židy nebo s etnickými válkami v bývalé Jugoslávii nebo se slovenským tvrzením, že Slováci jsou "nejstarší slovanský národ", nebo s českou pýchou a nadutostí, se kterou domácí politikové v roce 1995 hlásali, že ona malá a nevýkonná země je už na úrovni "asijských tigrů", a žádali po Spojených státech, aby ji jako nejvyspělejší stát střední Evropy přijali do NATO jako první - bez ohledu na "zaostalé" Polsko a Maďarsko - tu se mi ona americká povrchnost, nedělání velkých rozdílů mezi zeměmi podle jejich kultury a tradic, na které jsou ony samy tak pyšné, jisté rozemletí, glajchšajtizace a disneylandizace celého světa, začíná docela líbit. Jsem rád, že jsem americký občan.

Ptáte se, zda "amerikanizace" může být v něčem plodnou výzvou i pro Českou republiku?? - Odpověď je úplně jasná: No jakpak by ne! Ta země přece potřebuje pořádný kus amerikanizace jak prase drbání!

Tím nemyslím více McDonaldů či něco takového. Tím myslím pochopení toho, jak je malá a v podstatě ne příliš významná v tom velikém širém světě. Pochopení, že skutečně není pravda, že "oči celého světa jsou se zájmem a obdivem upřeny na Českou republiku" - to jenom nastražené radary českých médií loví z tohoto obrovského světového šumu a tříště tisíců informací z éteru ony vzácné informace, které se týkají České republiky - a to ještě hlavně ty pozitivní - a ty pak zvětšují do obrovských rozměrů svým elektronickým mikroskopem.

A nejen to - jde také o to pochopit, že jiné národy mají zrovna tak významné tradice, na které jsou zase ony pyšné, že nejsou o nic lepší ani horší než český národ a že všechny dohromady tvoří nakonec jenom různá zákoutí v oné "globální vesnici".

A hlavně: jde o to pochopit, že demokratické soužití různých názorů, národů a kultur je zcela možné, ba i žádoucí - tak jako je tomu ve Spojených státech. Nedávno jsem se doma bavil s jedním kamarádem o možnosti volby ze zahraničí. On mi na to důvěrně řekl: "Když lidé se bojí, že by pak mohli volit i Vietnamci." V tu chvíli jsem doslova vybuchl: "A kdo si myslíš, že volí v Americe!" Ten člověk může být červený, modrý, bílý nebo zelený s fialovými puntíčky - jakmile je jednou americký občan, tak má právo volit! Nikoho nezajímá, k jakému národu patří!"

To se týká i rozdílných ekonomických a politických názorů. Vzpomínám si, jak v roce 1992 pronesl Jan Ruml na předvolebním shromáždění v Parku kultury nezapomenutelnou větu: "Jestliže se nám nepodaří prosadit naši ekonomickou reformu po celé zemi, pak je lépe, aby vznikly země dvě!" Ozval se velký jásot a aplaus? A já jsem si v tu chvíli připadal jako na Marsu, ne jako mezi lidmi. Kdyby totiž americký politik vůbec jenom vypustil takovouhle nesmyslnou větu z úst, znamenalo by to konec jeho politické kariéry. Jeho straničtí kolegové by okamžitě přivolali záchranku a hasičské sbory z celého města, aby jej postříkaly ledovou vodou, a omlouvali by jej před voliči, že dostal z toho horka úpal.

Nikdo přece nebude rozdělovat slušný a spořádaný právní stát jenom kvůli svému oblíbenému ekonomickému názoru. Onen kamarád také podotkl: "Na tom všem, co se stalo po revoluci, je dobré alespoň to, že jsme se zbavili Slováků." Nejsem si tím tak jistý. Nechci to rozebírat z národního hlediska, ale jednu věc vím jistě - z hlediska demokratických principů prokázali čeští politikové v oné rozhodující době pozoruhodnou nezralost a přitroublost. To, co si lidé doma neuvědomují, je, že argumenty, kterými čeští politikové podporovali v roce 1992 rozdělení Československa, v podstatě oficiálně škrtli zákony, právo, ústavu a stát - a to vše ve jménu pouhé jedné ekonomické teorie. Tím doma vznikla hluboká neúcta k zákonu a právu - a v jejím důsledku se nakonec rozklížila a rozpadla právě i ta ekonomika, v jejímž jménu to bylo celé děláno. Jedno souvisí s druhým. Není možné žít v neprávním státě a zároveň očekávat úspěšně fungující hospodářství.

V Americe je padesát států, které jsou vzájemně - někdy i dost značně - odlišné svojí ekonomikou, daňovým systémem, a dokonce i některými důležitými zákony (jako třeba tím, zda uznávají či neuznávají trest smrti). Přesto - či právě proto - mohou ony státy spolu žít v klidu dohromady. Amerika totiž není založená na nějakém národu či něčí oblíbené ekonomické teorii, ale na zákonu a právu. Právě proto drží pohromadě.

První povinností každé americké vlády, ať pochází z kterékoliv strany, není vedení národa hlava nehlava za nějakou ekonomickou teorií - ale vymáhání zákona (law enforcement). Teprve daleko, daleko za tím je něčí oblíbený přístup k ekonomii. Jestliže by si tedy měla Česká republika v něčem vzít příklad ze Spojených států, pak to není v mcdonaldizaci, ale ve vymáhání zákonitosti, ve vybudování slušného, právního, skutečně demokratického státu. Státu, kde nehraje roli, jaké je občan národnosti, zda je bohatý, nebo chudý, ani to, zda jde momentálně "s námi" (rozuměj, s převažujícím lidovým názorem), nebo "proti nám" - jeho práva jsou stejná a důležitější než to, co si třeba zrovna vláda přeje "razantně" prosadit.

To, zda amerikanizace bude pro vás dobrá, nebo špatná, záleží jedině na vás. Jde o to, za jaký konec ji vezmete, jak ji celou uchopíte. Jestliže jenom zahodíte všechny svoje tradice, osvojíte si pár amerických slovíček a budete se tvářit, že máte v češtině americký přízvuk, pak to bude zhouba národa. Jestliže ale pochopíte, oč se v Americe doopravdy jedná, a budete si vážit svých národních tradic a zároveň s nimi si budete vážit tradic národů druhých; jestliže dokážete bojovat za svůj občanský názor, ale zároveň uznat druhému právo na názor jeho; jestliže pochopíte, že zákony a právo jsou svaté a nemůžete s nimi manipulovat podle toho, jak se vám to zrovna hodí do vašeho politického a ekonomického krámu; jestliže si prostě přestanete vybírat z toho koláče demokracie jenom ony sladké hrozinky a mandle, ale budete také ochotni občas sníst i tu jeho připálenou kůrku - pak pro vás bude amerikanizace dobrá a Pán Bůh žehnej vaší zemi!

P.S. Rozluštění hádanky z druhého odstavce: hrabě Vlad Drakula.

***

Ivana Edwardsová, publicistka (žije v New Yorku a pracovně pobývá v Praze)

To, co činí toto téma tak složité a těžce uchopitelné, je fakt, že Amerika není jen ledajakou zemí, že je to "soběstačný" světadíl, kolos ohraničený dvěma oceány, a žije v něm mnoho různých Američanů s rozdílnými názory, kteří se od sebe velmi liší. Proto je nebezpečné zjednodušovat a škatulkovat bez toho, abychom vzali v úvahu mnoho faktorů. Myslíte si, že jste našli pravdu, když vám zrovna unikla pod prsty jako rtuť. Souvisí to s rychlými změnami technologického věku, a jak se zdá, všechny se projevují s ještě větší silou právě v Americe. Ale převládající pocit, který získáte delším pobytem v této zemi, je ten, že každý s dostatečně silnou vnitřní touhou a silou se může vypracovat, dostat se až na vrchol vybrané profese a najít místo a přátele bez nepatřičného zásahu vlády nebo střetu s třídními omezeními. Nejen to: je zde vždy možnost znovu objevovat, nalézat, měnit. Amerika je společnost, která umožňuje jedincům překročit práh vlastní minulosti, podporuje úsilí o změnu, umožňuje znovu objevovat a nalézat "lidskou prostotu" - na rozdíl od společností, v nichž převládá morální, avšak psychologicky rozporný fundamentalismus. (V tomto "próteovském" sklonu k neustálé změně však číhá nebezpečí nezakořeněnosti, roztříštěnosti a bezpáteřnosti, včetně podporování nezodpovědnosti, pokrytectví a věčné nedospělosti; v tom vězí vnitřní rozpor současné americké společnosti. Právě ti Američané, kteří si tento rozpor uvědomují, podpořili nedávnou silnou opozici konzervativců proti prezidentu Cintonovi, který, jak se zdá, je prototypem tohoto bezcharakterního, chameleonsky proměnlivého způsobu jednání a myšlení.)

Pouze volný trh určuje výhru či prohru, alespoň tak zní heslo liberálů. Samozřejmě že v praxi existuje mnoho dalších faktorů, které hrají svou roli, jako rasový původ, možnosti vzdělávání, bydlení v bezpečné čtvrti? Samozřejmě že i tady platí: kde je dostatek finančních zdrojů, cíle se uskutečňují téměř samy. Ale pořád je to země, kde je možné téměř všechno a každému je umožněno jít za svým štěstím. Toto je americké krédo, které má kořeny v revoluci - je obsaženo v Prohlášení nezávislosti, dokumentu s téměř teologickou silou, založeném na svobodě, rovnosti, individualismu, populismu a filozofii žít a nechat žít. Tyto hodnoty - dalo by se říci "amerikanismy" - ztělesňují americkou ideologii, určují společnost a jsou garantovány ústavou a Listinou práv a svobod. Být Američan je proto spíše věcí určité ideologické sounáležitosti a sdílení jistých hodnot než věcí narození, jako je tomu v zemích, kde pocit sounáležitosti vyvěrá spíše ze společné historie (typické je to pro Evropu, kde národnost je více kmenový fenomén související s komunitou).

Američany nikdy neunaví hovořit o svých posvátných hodnotách - v tomto smyslu je to velmi nábožensky založená země. Myšlenka občanské společnosti ve Spojených státech funguje, přestože má do ideálu daleko a potřebuje být upevňována, což je v prosperující ekonomice, která uspokojuje lidské potřeby, těžké. Ale představa jakékoli americké "hrozby" evropské kultuře je nesmyslná, protože je to otázka fenoménu světové spotřeby a evropský konzument může vždy říct "ne" a vyměnit McDonaldy nebo coca-colu za místní verzi, která může být lepší. V tom je to výzva evropským firmám. Pokud nebude ohrožen americký majetek, životy a bezpečnost, amerických zájmů se není třeba obávat, ačkoli islámští teroristé na to mohou mít jiný názor. Americký vliv na svět byl téměř vždy pozitivní. A kdyby Američané věnovali zvýšenou pozornost osudu jiných národů, s nimiž sdílejí planetu (ve své sebezahleděnosti jsou někdy stejně bezohlední a provincionální jako Češi), mohli by ještě více chránit, a dokonce i zachraňovat ohrožené životy lidí. Jestliže Američané chtějí žít ušlechtile - a oni o to opravdu usilují, protože je to základem jejich ideálů -, měli by změnit tento postoj. To jim kladu za vinu. Ale navzdory všem výhradám na mě tato země nepřestává působit sympaticky svým svobodným, otevřeným dialogem, v němž se lidé spíše snaží řešit své problémy, aniž by se utíkali k dogmatu a jakékoliv formě represe.

Z angličtiny přeložila Dana Recmanová

***

Marie L. Neudorflová, historička a politoložka (působila
v Kanadě, nyní působí v Praze)

Na vaše otázky není jednoduché odpovědět. Oba aspekty amerikanizace (přesnější je myslím mluvit o globalismu) - výzva i hrozba - musí být součástí odpovědi. Začala bych tím druhým: proč je současný vývoj do značné míry hrozbou zvláště menším, méně zkušeným a slabším národům.

Někteří odborníci již delší dobu dokazují, že převaha americké ekonomiky a zvláště globalismus se stávají nástrojem k cílům, ke kterým v minulosti sloužily války - využívání cizích zdrojů, levná pracovní síla, strategické pozice, finanční zisky atd. Kritici tohoto trendu zdůrazňují, že globalismus by mohl být obecně prospěšný jen za několika podmínek, kterých ale není možno dosáhnout. Zvláště důležitým předpokladem je, aby výchozí ekonomická situace všech partnerů byla stejná a aby existoval respekt vůči kulturní, historické a národní identitě partnerů a všemu pozitivnímu, co národní komunity vytvořily. Protože tomu tak není, je oprávněná obava, že se globalismus stane novým kolonialismem, přinášejícím užitek převážně velkým a už silnějším a prosperujícím státům. už dnes je dovoz z rozvojových zemí na Západ velkým zdrojem jeho bohatství, protože využívá levné pracovní síly slabších zemí a toho, že v nich lidé nemají žádné sociální zabezpečení. Mnohé rozvojové země jsou přitom zoufale zadluženy buď mezinárodním finančním institucím nebo západním státům. V podstatě umělé zadlužení slabších států vůči silnějším se stalo nejsnadnějším prostředkem k vykořisťování těchto států, které jim neumožňuje vlastní rozvoj. I papež se touto otázkou zabývá. Veřejnost na Západě zatím není dostatečně citlivá vůči této situaci, jistě proto že má velký prospěch z levného zboží, které se do jejich zemí dováží a které je pro veřejnost rozvojových zemí nedosažitelné.

Podle mého názoru je třeba se globalizace a amerikanizace obávat nejen z důvodů naznačených výše, ale i proto, že ideologii tržní ekonomiky, která je podstatou globalizace, schází jakýkoli respekt ke kultuře jednotlivých zemí, považuje destruktivní konkurenci za nezbytnou část ekonomické aktivity a vyznává koncept tak široké svobody, že v praxi důsledky této svobody společnost atomizují a stavějí tvořící se různé skupiny a menšiny proti sobě. Tím se znemožňuje dohoda společnosti o tom, co je důležité pro všechny, co je společné, a do velké míry se tím narušuje i schopnost spolupráce na vyšší úrovni. Symbolickým vyjádřením této situace je výrok baronky Thatcherové, že něco jako společnost neexistuje, že existuje jen jednotlivec, rodina a stát. Bylo by zajímavé vědět, zda skutečně věří v pravdivost tohoto výroku.

Problémem je, že americká kultura v podstatě obráží tento přístup. Nejpodstatnějším rysem její velké části je atmosféra ohrožení, sex a násilí. Kritici této orientace jsou umlčováni argumentem, že lidé tento druh kultury chtějí, a že když nechtějí, tak se na filmy nemusí dívat. To, že už nejméně dvě desetiletí jsou nenápadně vedeny tímto směrem i děti, které jsou vychovávány ke konzumaci pochybných filmů pro dospělé, se ospravedlňuje argumentem, že za děti jsou zcela zodpovědní rodiče. Samozřejmě, konzumní úpadková kultura ničí mnoho pozitivního potenciálu v mladých lidech, který by se mohl rozvinout v pozitivnějším a konstruktivnějším kulturním prostředí. Stoupenci málo kontrolovaného tržního hospodářství vytvářejí vlastně společnost, ve které je dovoleno jakékoli svádění, ale veškeré důsledky za případné svedení (většinou z nevědomosti) si musí nést svedený. Samozřejmě jak kriminalita dětí, tak dospělých stoupá, ale stoupají také soukromé zisky v důsledku vytváření nejen umělých, ale i chorobných potřeb. Bylo by dobré vědět, kdo svými granty například přispívá na tvorbu filmů s psychopatickou a násilnou tematikou, neboť některé filmy vypadají jako reklama na nejrůznější střelné i jiné zbraně a na produkty, které by si normálně myslící člověk nikdy nekoupil.

dalším paradoxem této kultury například je, že manipuluje lidi ke koupi nejrůznějších produktů, které mají přispívat ke zdravé výživě a přiměřené váze, ale ve skutečnosti lidé v severní Americe jedí čím dál nezdravěji a umírají na nemoce z nadváhy a nesprávné výživy. Kdykoli se nějaký globalistický podnik snaží někde zakotvit, objeví se v tisku články, které jakoby z vědeckého hlediska kritizují nedostatky domácích produktů, zvyků a výživy, a protože nikdy nic není dokonalé, lidé se často nechají zmást a pak, když je trh zabrán, už většinou není možný návrat ke staré osvědčené tradici. dalším reklamním trikem expanze v podstatě škodlivých produktů je, že jejich prostřednictvím je slibováno splnění nejrůznějších snů, samozřejmě nesplnitelných. A frustrovaný člověk, který má málo zdravého sebevědomí a situaci nerozumí, do nekonečna hledá pochybené cesty k tomu, jak být šťastnější. Stojí ho to hodně peněz a někdo na něm úspěšně vydělává.

V posledních dvou desetiletích se globalizační trend na Západě hodně rozšířil, ale objevuje se stále více literatury, která fundovaným způsobem ukazuje jeho škodlivost a hlavně nebezpečí pro existenci demokracie. A to je oblast, kde bychom měli brát globalizaci jako výzvu k tomu, abychom si ujasnili, co je pro nás jako Čechy důležité, co je naší povinností hájit, protože mnoho z toho, co máme pozitivního, jsme zdědili po svých předcích, kteří se v mnohém chovali rozumněji než my. Vypadáme ve světě i směšně, když jen napodobujeme určité modely anebo se přizpůsobujeme různým trendům, jejichž původu a dlouhodobým cílům ani nerozumíme, a téměř tragické výsledky se pak po čase dostavují k velkému překvapení těch, kteří v té či oné podobě vsadí vše na jednu kartu bez ohledu na specifické podmínky této země a na její skutečné potřeby, zájmy a možnosti. Kdyby byli naši politikové po roce 1990 přijali předpoklad, že ekonomika státu má sloužit několika zdravým cílům, jako je produkce výrobků a služeb, které jeho většina lidí potřebuje a chce, zaměstnanost lidí a vytváření možností, aby většina jednotlivců i celá společnost mohly rozvíjet pozitivní potenciál nejen v oblasti materiálna, ale i kultury, mravnosti a intelektu, celková situace by dnes vypadala úplně jinak. Ohled na své vlastní podmínky, potřeby a možnosti rozvoje je na Západě samozřejmostí.

Z mezinárodního hlediska je dnes jasné, že nejlepší rolí pro USA by bylo vytváření rovnovážného vztahu s Evropou, případně rovnováhy mezi velkými evropskými státy, které se pro budoucnost navzdory svému členství v NATO a v Evropské unii nezbavily zcela nebezpečí vzájemného konfliktu. V tomto kontextu zároveň pevný postoj v odporu vůči jakékoli možné agresi ať z východu Evropy či Asie by jistě zabránil ledasjaké válce. A dalším záslužným činem Ameriky by bylo větší soustředění na posilování demokracie doma i tam, kde o to jiné národy stojí. Problémem ale je, že USA kladou dnes své mezinárodní ekonomické a strategické zájmy daleko před potřebu pomáhat rozvíjet demokracii ve smyslu její kvality a v duchu humanitních a osvícenských principů, které kladly důraz na dobré vzdělání pro všechny, mravnost společnosti, rovnoprávnost lidí, národní společenství jako předpoklad k demokracii a větší spolupráci lidí, na odstranění privilegií menšin atd. A přitom z těchto ideálů vlastně USA vznikly a dlouho se jich do značné míry držely, a svědčilo to této první demokracii i světu, který v ní viděl následováníhodný příklad.

Vzhledem k tomu, že Spojené státy mají v současnosti příliš velkou tendenci považovat své národní zájmy za zájmy celého demokratického světa a přitom v mezinárodním kontextu velmi zúžily pojem demokracie, je téměř povinností menších států, ohrožených globálními zájmy USA, vysvětlovat, že globalizační trend by nakonec nebyl ku prospěchu ani USA, protože lidem není jedno, jaké vlivy zvenčí přicházejí, zda je zacházeno s identitou a potřebami i menších národů s respektem. Ideálem demokratického systému zůstává spravedlnost, a hlavní povinností demokraticky zvolené vlády je zodpovědnost vůči svému národu. A v tomto ohledu by si mohli čeští politikové vzít příklad z amerických, kteří dovedně a za každé situace hájí americké národní zájmy v krátkodobém i dlouhodobém kontextu a politiku přinášející prospěch Američanům. Vzhledem k tomu, že většina amerických politiků vyznává demokratické hodnoty, je potřeba argumenty hájící prospěch i menšího státu stavět na těchto principech - tak jim bude nejlépe rozuměno. Američtí politikové i veřejnost jsou nesmírně citliví na situaci, kdy by měli být postaveni do pozice nespravedlivých, vykořisťujících a bez respektu vůči životním potřebám druhých. Ukázat jim, že se v této situaci nalézají nebo se k ní blíží, často vyžaduje určitou tvrdost a hlavně přesvědčivost, protože Američané nemají moc velkou schopnost dívat se na problémy druhých jejich očima. Ale například kanadské veřejnosti se prostřednictvím různých organizací a části odborníků daří alespoň částečně nežádoucím tlakům silnějšího souseda čelit.

Česká veřejnost, novináři a všichni, kdož mají co činit s veřejnými záležitostmi, by se mohli přiučit od americké veřejnosti, úřednictva i podnikatelů, jak jim americké zájmy leží trvale na srdci. Jedním z aspektů americké vnitřní síly je totiž vlastenectví. Tento přístup nebyl v minulosti cizí ani českému národu, a byl jednou z příčin jeho vysoké úrovně, ale byl postupně rozleptán německou okupací, ruským vlivem a invazí i komunismem jako takovým, který byl také globalistickým konceptem a požadoval nesmírné oběti pro uskutečnění chimérické ideje. Bohužel ani oficiální česká politika od roku 1990, ani česká žurnalistika, která je většinou v německých rukou a poplatná podivným německým zájmům, nepřispívají k nějaké národní české hrdosti, ale naopak jako by se snažily jakoukoli národní hrdost Čechů zadusit v zárodku.

Globalismus, ve kterém globalisté nebudou systematicky a tvrdě poučováni o hranici, kterou by vůči slabším neměli nikdy překročit, by se snadno mohl stát novým kolonialismem. To jak se začalo zacházet s českým jazykem po roce 1990, kdy např. obyvatelé Prahy žijí úplně v odcizeném prostředí, což bude mít veliký dopad hlavně na mladou generaci, je jen jedním otřesným příkladem. Češi si nesmí dělat iluze o skutečném přístupu globalistů k menším státům a musí mít odvahu vždy čelit tlakům, které nejsou v zájmu České republiky a jejích obyvatel a v zájmu demokracie. Demokracie Západu, včetně USA, je totiž jedinou možností a zárukou, že koncept spravedlnosti vůči slabším národům (který nemůže být nahrazen žádnými lidskými právy) nebude zapomenut. A tak nezbývá než se konceptem demokracie začít hluboce zabývat a mít přitom na paměti, že jeho obsah určují do veliké míry podmínky a potřeby každé země.

***

Jan Beneš, spisovatel a novinář

1. Tak především jsem se narodil jako Čechoslovák, jako takový také hodlám zemřít. O žádném negativním vlivu Ameriky, tedy USA, bych nevěděl, leč zapůsobila na mne mnohým. Například tím, že v Chicagu a St. Louis spolu sousedí české a německé čtvrti (i když od šedesátých let už jsou národní neighbourhoody na ústupu), a že tam nikdy nedošlo k sebemenším národnostním třenicím poznamenávajícím od věků naše vztahy v Evropě. Dokonce ani při evropské kopané, kterou hrají kromě hispánců v USA právě jen Češi, Slováci, Němci a Italové, ne.

Tím, že mi Amerika nebránila být dobrým Čechoslovákem a zároveň dobrým Američanem a v mnohém ohledu, které se vám líbí nazývat evropské kulturní kořeny, mne teprve udělala člověkem, protože svobodným člověkem. Svou pracovitostí, která je základem amerického způsobu života, či tedy americké kultury. Uvědomujete si, že Američan má čtyři placené svátky do roka? Svou vstřícností, svou funkčností a velkorysostí. Svým odporem k nepotismu a korupci a jejich nemilosrdným postihem. Konečně i soudní přísahou zavazující mluvit pravdu, nic než pravdu a celou pravdu.

2. Nač hledat nějaké ohraničující poznamenání? Amerika vznikla jako svět lidí, kteří si chtějí zařídit život mimo tehdejší evropské poměry. Podařilo se jim to, byť za francouzské a španělské peníze. Amerika pro tento účel formulovala lidská práva, jež pak poznamenala Revoluci francouzskou a až dodnes celý evropský civilisační vývoj. Znáte zemi, kde člověk tak málo musí a tak mnoho může jako v USA? Kde by byla dnes Evropa bez USA? Nejspíše by celá mluvila buď německy, anebo rusky. Kde jsou nějaká risika? Nejvýše v tom, že si pěstujeme touhu po věcech, ale na rozdíl od Ameriky už nikoli schopnost vydělat si na ně rovnou pro každého. že bychom si sice přáli žít jako Američané, ale chovat se jako Strýček Váňa.

3. Tuhle otázku snad musil formulovat přímo soudruh Grebeníček, nebo někdo jeho vrhu. Nevím o tom, že by Amerika kohokoli nutila jíst u McDonalda (ten podnik mimochodem založil Čech pan Kroc z Rokycan) a pít Coca Colu. Vím ale o tom, že v USA se může u McDonalda pohodlně navečeřet čtyřčlenná rodina za dva minimální hodinové platy. což je snad spíše počátek, než konec kultury. Ten spíše vidím v úspěšně praktikovaném hesle syfilitika Lenina, NEDÁME NAJÍST!

Výzva? Samozřejmě, že je zde výzva. Pracujte celou pracovní dobu, věnujte se své práci, netelefonujte služebními telefony soukromé hovory, nekraďte v podniku ani tužku, nerozesílejte na náklad podniku svou soukromou poštu, chcete-li mít nekorumpovanou policii a justici, volte své policejní náčelníky i soudce a zaveďte porotní soudy, prostě snažte se naplnit nejen svou osobní, ale hlavně společenskou potřebu. Jako to dělají u McDonalda. Pokud vašemu předstíranému kulturnímu jemnocitu McDonald vadí, tak vymyslete něco lepšího, a nesnažte se to řešit tím, že tam budete vytloukat okna. Jenže to by chtělo pravdu, nic než pravdu a celou pravdu, namísto vznešeného požvaňování a neustálé hry na cosi, co nejsme. Evropská kultura? Pobryndané stoly a opilci močící beztrestně na ulici.

Budoucnost má jen dvě alternativy. USA, nebo peklo.

P.S. Vyhrazuji si použití předbolševické pravopisné normy.