Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

(Osm poznámek k diskusi)

Blumfeld S. M.

Tradiční diskusi s vybranými osobnostmi a spolupracovníky revue PROSTOR jsme v redakci tentokrát neuspořádali. Místo ní publikujeme text jediného autora. Je však koncipován jako série různých pohledů, postřehů a úvah, které jsou natolik provokativní a vyhraněné,že - jak věříme - diskusi vyvolají.

***

Poznámka 1: Tajná bitva simulátorů & stimoceiverů

V polovině dvacátých let objevil jistý dr. Delgado v mozku krys (a vzápětí i v mozku člověka) orgasmické "centrum rozkoše". Neprodleně se pustil do elektrické stimulace tohoto mozkového centra a zjistil,že v pokusných subjektech lze vzbudit "úžasnou euforii". Následně vyvinul (a dal si patentovat) přístroj, který nazval stimoceiver - elektronický podněcovač rozkoše. Komerční možnosti takového přístrojku se mu tehdy zdály naprosto fantastické. Byly by i dnes, kdyby?

V souvislosti s tématem tohoto čísla si teď kladu otázku, jak se mohlo stát,že právě tento objev, tato technologie, nenalezla v kultuře koncentrované na technické formy sebe-ukájení uplatnění ani po pětatřiceti letech. Je nasnadě,že žádný jiný produkt spotřební elektroniky by nemohl mít v této kultuře závislosti větší úspěch. A samozřejmě i dopad.

Nechce se mi věřit,že by Delgadův patent jen tak někam zapadl. (Zaprášené stimoceivery se povalují v sejfech armády nebo CIA, které vždycky jako první projevovaly zájem o netradiční průniky do mozků a možnosti manipulace s osobností člověka. Nicméně, spousta embargované technologie se nakonec civilu přece jen dočkala a našla své masově-konzumní uplatnění - mobilní telefony, satelitní antény, počítače, internet, psychowalkmany etc. - stimoceiver nikoli!)

O tom,že by stimoceivery radikálně změnily přístup lidí k dosavadním formám zábavy, sexu, k vlastnímu organismu (nepochybně i k pracovní výkonnosti), není třeba pochybovat. Televizní větev kultury by začala pomalu osychat a chřadnout. Kulturní kormidelníci a kapitáni zábavního průmyslu se na nějakém summitu nejspíš dohodli,že touto zkratkou do Pozemského ráje zábavy (P.R.Z.) zatím nepůjdeme.

Proto dnes k "orgasmické Utopii" kráčíme rozvážně (i když se to možná nezdá) a po bezpečnějších cestách, které nám prošlapaly týmy mýtotvorců filmového a televizního průmyslu. Touláme se světem zábavy s mapami, které pro nás připravili navigátoři štěstí a touhy z Beverly Hills a Disneylandu. A dr. Delgado (který se mohl stát Kryštofem Kolumbem nového kontinentu - Orgasmie) ostrouhal mrkvičku.

Poznámka 2: Nesmrtelné svátky chaosu?

Svátek "žití & užití" v podobě karnevalu znal již středověk. Měl dokonce mnohem starší předchůdce v antických saturnáliích. Svátky tohoto typu nacházíme i ve všech archaických kulturách. Lze tedy říci,že "svátky bláznovství" zřejmě patří do "zlatého fondu" lidské kultury. Karneval, který má k modernímu uzábavňování nejblíže, probíhal na přelomu starého a nového roku. Byl oslavou konce starého a počátku nového, ceremoniálem přerodu, mezidobím, kdy světu vládne CHAOS. (Týž svátek zasvěcený "kosmické anarchii" existoval už ve starověké Mezopotámii.)

Středověké svátky chaosu trvaly týden, maximálně měsíc, a účelem karnevalového třeštění bylo rozehnat chmury (možná "středověkou nudu") dlouhé a temné zimy. Existuje-li dnes obdoba takového rituálního rozhánění tmy, rozhodně již nemá výlučně sezonní charakter. Dá se říci,že jsme svědky permanentního třeštění - jako by rok končil a začínal každý den. O čem to všechno vypovídá? O neuvěřitelném zrychlení času, nebo o jeho ignoraci? Žijeme ze dne na den? Jsme na konci Času, nebo pouze na konci "středověkých" představ o čase a o zábavě?

Autority křesťanské kultury po dlouhá staletí se vší vehemencí brojili proti nejrůznějším druhům nesprávné zábavy: světským radovánkám, žertování, zpěvu a tanci, smyslovým požitkům. I smích byl tak říkajíc "od ďábla". Je sice pravdou,že jednou do roka církevní autority nad karnevalem nebo svátkem bláznů (který se slavil v katedrálách!) přivřely oči, ale ve svém podezření,že i za těmi nejprostšími radostmi života (např. uctíváním přírodních cyklů a sil přírody) by mohl číhat ďábel - nepřítel Boha a člověka - zarytě setrvávaly.

Křesťanský koncept zábavy byl prostý: nebavit se! Ora et labora! "Neopodstatněná" radost ze života, jakási životní lehkost (a nebo nedej bože: dionýsovské pojetí života) - to všechno mělo velmi podezřelé pozadí. Podobný postoj k zábavě dodnes nacházíme u režimů inspirovaných "černým šípem" islámského fundamentalismu.

Paranoidní představa církevních otců o všudypřítomnosti záludného Svůdce, o spiklenectví Mocností Zla a neustálé hrozbě nějakého převratu inspirovaného AntiKristem patřila bohužel k základním kamenům křesťanské kultury a dodnes se od ní odvíjí vztah k naší přirozenosti, k nepříteli v nás. Pozor na svět smyslů - je třeba mít se na pozoru!

V době, kterou žijeme dnes, a jež je ve znamení jakéhosi postmoderního orgasmu, je naopak podezřelý spíše ten, kdo se nebaví, kdo netřeští. I tato situace je prapodivná. Zdá se,že dobrat se nějaké harmonie sama se sebou - toho, čeho podle mého soudu dosáhli taoisté - není zde na Západě jednoduché.

Kdo v Americe nemá naučený "keep smiling" a nedává při všech příležitostech najevo,že je po permanentním happywashingu naprosto "cool", je považován za idiota nebo společenského loosera. Happy-ismus se netýká však ani tak vašich pocitů, jako designu vaší obličejové fasády. Imagemakeři vědí své: nejde ani tak o to užívat si života, ale vypadat,že si ho užíváte; nejde o to bavit se, ale vypadat,že se nenudíte; nejde o to žít, ale vypadat,že žijete. Look - to je to hlavní.

Proto si troufám tvrdit,že to ani s oním proklamovaným ubavením se k smrti nebude tak horké. V určitých kruzích (v high society, mezi teenagery) prostě musíte vypadat,že jste štvanec mejdanů (přinejmenším jako onen M. David) "že prostě žijete NONSTOP! Jinak vás mezi sebe nevezmou. O.K."

Každý se chce bavit, a někdo se tu a tam i doopravdy baví. Připusťme,že postmodernistický koncept je: bavím se, tedy jsem. Ale popravdě, lze se divit tomuto prolomení bariér, blokujících déle než jedno tisíciletí možnosti svobodného a spontánního vyjádření momentální radosti ze života? Svoboda volby měla formu soupisu předpisů a spontánnost formu povinné účasti na "třeštění" církevních svátků. Ach, ty orgie barokní exaltovanosti, ta morbidní poetika mučednictví, ten flagelantský exhibicionismus? Dnes to beru, ale tehdy bych u toho být nechtěl!

Pomineme-li mytické dvacetiletí první republiky, je zkušenost účasti na pluralitě - a to nejenom v oblasti zábavy a konzumu - v tomto tisíciletí čímsi docela vzácným. Situace, kterou lze charakterizovat jako zkušenost mnohosti, možná dokonce zkušenost chaosu, je historicky naprosto nová. (Předcházelo jí více než čtyřicet let bolševické a šest let fašistické monokultury. A předtím jsme tři sta let trpěli.) Pánbů zaplať za toto postmodernistické "mohu, ale nemusím", po tisíciletém "chtěl bych, ale nemohu". Ať se s tím vyrovná každý jak umí! Osobně si dovedu ledacos upřít sám (a dobrovolně) a nepotřebuji k tomu žádnou "vyšší autoritu".

Poznámka 3: Übermensch zábavy a postmoderní orgasmus?

Myslím,že představa postmoderního orgiastika je jasná. Konstruktéři archetypů maximální úspěšnosti v časopisech "životního stylu" líčí konzumního supermana jako hybridní klon několika antických héroů: je něco mezi Prométheem, který nám dává oheň, Apollónem, který sponzoruje všechno dobré, a Odysseem, tímto opáleným tulákem středomořím vkusné zábavy. Ač je zdravě uštván poctivým podnikáním, vždy znovu se vrhá do příboje senzorických puzení; je větry touhy hnán od jednoho ostrova zábavy k druhému, a byť je šťastný, v podstatě nenalézá klidu a útěchy.

Vidíme ho přebíhat z masážního do erotického klubu, odtud na peep show a zpátky do bordelu. Je to oběť sexploze, která nosí po kapsách španělské mušky, vibrátory, latexové S/M masky, nafukovací panny. Vlastně je i trochu na chlapečky a fandí transvestitismu. Vidíme ho jako oběť adrenalinové závislosti, která na horském kole zdolává úbočí Alp a po ledovcích se osvěžena na lyžích vrací zpátky do reality. Vidíme ho, jak si přebudovává tělo v posilovnách a soláriích. Nezapomene si udělat čas na golf i squash, hru na zabíjenou (paintball) i na skákání z mostu (bungee jumping).

Je to informační junkie, který si na záchodě prolistuje Bělohradského, Penthouse a nějaký komiks, přečte si před spaním detektivku a fantasy román, neunikne mu žádný díl nekonečného televizního seriálu, mnohdy si dá ještě nášup: nějakou tu videokazetu s pornem nebo akčňárnou. Noc pak prosurfuje na internetu nebo si zapaří počítačové hry. Nestane se,že by v autě, v práci, kdekoli neposlouchal moderní muziku. Rád si zajde do kina, do divadla, na muzikál, na koncert rockové muziky. Nejeden večer začíná vernisáží, pokračuje degustačním rautem, zběsile si zatančí na diskotéce a končí na večírku, jehož pointou je ochutnávka "chytrých drog", rekreační sex (s tím či oním pohlavím), nebo diskuse o Baudrillardovi. K ránu cestou domů nahází všechny zbylé drobné do nějakého hracího stroje.

Je naprosto samozřejmé,že si v létě dopřává exotiky (a sexuální turistiky) a noří se až po uši do protepleného lůna seychelských či bahamských lagun? Samozřejmě chalupaří, střílí jeleny, chytá pstruhy a chodí na houby. Tak! Pokud je takovýto Übermensch zábavy již opravdu mezi námi, pak je to jistě zjevení, na které tak zoufale čekal nemocí i vlastní filozofií zkroušený Nietzsche.

Ať se však horem dolem probírám adresářem známých a známých jejich známých, jen marně si snažím vybavit někoho, o kom bych mohl říci,že je to "kamikadze hédonismu",že žije, aby si opravdu užil. Přece jen bych se rád opřel do někoho z masa a kostí, ne jen do nějakého fantomu ze stránek časopisů "životního stylu".

(Jeden z mých nejúspě?něj?ích známých zabíjí ve?kerý volný čas lobbováním v koridorech parlamentu, jiný si na rautech zkazil žaludek a raději ve volném čase spí.) Občas se někdo ze známých opije a pozvrací, ale jinak jsou to prototypy utahanců, kteří sice žijí NONSTOP - nikoli však zábavou, ale zaměstnáním. Jejich "vygumovanost" není dílem zábavního průmyslu, ale dílem pětidenního pracovního týdne, cyklu všedních dní a nocí industriální kultury. Úspěšným hrozí,že se upodnikají, méně úspěšným,že se sedřou na dřeň vyděláváním na "byt & stravu". Motivací jim není M. Jackson či Madonna, ale inkasní složenka?)

Tento privátní statistický průzkum mi poskytuje jen málo "životného" materiálu k úvahám o novém globálním stylu: postmoderním carpe diem. Možná jen nepatřím do té pravé generace; možnáže právě její příslušníci se ocitli mimo vysokou hru;že jsou to ztroskotanci přežívající na ztraceném ostrůvku, který proudy totální zábavy obloukem obtékají. Je to ztracená generace, která život po životě v komunistickém "žít & nežít" obtlouká kapitalistickým "žít & vydělávat" a nebo ještě spíš: "žít & nežít"! Nevím. Připusťme však,že zbytek světa se baví na plné pecky a tento vzorek jednoduše nepatří k těm vyvoleným (anebo zavrženým), o kterých se tu má vést řada generalizujících úvah.

Jistě, občas na sebe upozorní pravý parvenu ověšený zlatem, snobská podnikatelská larva, tunelářská "celebrita", které imagemakeři doporučili tu a tam se objevit s TOP modelkou, koupit si sibiřského tygra nebo fotbalový tým? Jenže nelze vyloučit ani katastrofickou variantu:že na rubu této nevkusně přezlacené kýčovité ikony, která zpodobuje konzumního pantokrátora (vulgo ódéesácký ideál "tržního šťastlivce"), bychom ve skutečnosti nalezli život plný stereotypu a neschopnosti bavit se - nákladnou nudu. Nic než mimikry "báječné nálady" a simulaci "života v Utopii".

Takže: nestálo by přece jen za to ptát se, zda i mýtus supermana zábavy není jen dalším lapačem, nastraženým s úmyslem navábit maximum roztoušených mátoh oslabených konzumním H.I.V. syndromem? Opravdu tu nejde o úpornou snahu promotérů a dealerů "nového životního stylu" vzbudit dojem,že všichni (kromě vás) se baví až do zblbnutí "že konzumují život plnými doušky jako nějaký Caligula? Co jiného je smyslem reklamy než takovéto nabuzení, umělé navození stavu "nouze" - touhy žít jako oni - stimulace podmíněného reflexu potřeby a neovladatelné touhy mít, zmocnit se, pozřít?

Nemají SUPERNOVY oproti konzumentským zevlounům jen lepší public relations a týmy imagemakerů schopných ve vědomí mas vymodelovat virtuální obraz boha-baviče, zajistit mu image nového mytologického hrdiny a tím i pár měsíců výlučnosti? Stačí starodávný archetyp "krmiče mas" navléci do flitrového saka, do minisukně, do bot na úžasně vysokých podpadcích - to vše od Versacceho nebo Lagerfelda - a kultovní postava je na světě. Ale o čem to vypovídá? Doba se až tak příliš nezměnila, pouze móda na Olympu! A to,že se díky satelitům na styl panteonu občas podíváme i my dole.

Obraz mučednictví zábavy, postmoderního orgasmu končícího ve smrtelných křečích, kulturní eutanazie & hédonistické apokalypsy je vskutku boschovský. Ale co když jde jen o naši úzkost z demonstrace mocných sil sugesce, jimiž vládne globální establishment zábavy? To chce klid (Švejk).

Přestaňme se třást: životy bohů a bohyň showbyznysu, odbývající se za vysokými zdmi mediálních simulací, jsou stejně fádní jako životy milionů věrných televizních zevlounů a voayerů jejich "hvězdnosti".

Uzábavňujeme se k smrti? Obávám se,že je to horší: pracujeme k smrti a nudíme se k smrti. Kdo je vlastně ještě schopen se bavit?

Článek je zkrácen - celý text naleznete v tištěné podobě časopisu