Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Autor přednáší arabskou filozofii na Pařížské univerzitě. Tato stať (publikovaná v revue ESPRIT, únor 1993, č. 189) je jakýmsi autorovým komentářem a dovětkem k jeho vlastní knize Evropa, římská cesta, která vyšla v českém překladu (vyd. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1993). Stať vychází v redakčně upravené a mírně zkrácené verzi. Přeložila Helena Bequivinová.

***

Co je Evropa? Co je její podstatou? Moje odpověď je obsažena už v názvu: podstatou Evropy je určitá forma, dynamika, pohyb - prostě "cesta".

K tomuto intuitivnímu poznání jsem dospěl po náročném studiu kulturní historie Evropy. V tomto ohledu byly určující mé profesionální zájmy. Jsem vzděláním filozof s dost výraznou zálibou v německé filozofii, zejména Heideggerovi a Nietzschovi. Pohyboval jsem se však především v oblasti klasické řecké filozofie - svou dizertační práci jsem napsal o Aristotelovi. Zároveň jsem se amatérsky zajímal o středověké židovské filozofy, zejména Maimonida. Chtěl jsem číst jejich díla v originále a dostat se co nejblíž k pramenům. Přitom jsem zjistil, že Maimonides byl žákem al-Fárábího, a tak jsem začal studovat arabštinu. Z mého studia vyplynulo jedno téma, které považuji z hlediska kulturní historie Evropy za klíčové: předávání řeckého dědictví jiným žsvětům? - světům mluvícím latinsky, ale též hebrejsky a arabsky. Jakoby oklikou si Evropané uvědomují jedinečnost, ba téměř podivnost toho, co je evropské - totiž teprve prostřednictvím toho, co evropské není.

Má neznalost asijských, afrických nebo předkolumbovských světů mě nutila omezit se pouze na srovnání tří civilizací: Evropy, islámu a Byzance. Jejich rozdíly se přitom rýsují na společném pozadí antického dědictví, židovského monoteismu a západního i východního křesťanství.

Obrysy a tvar Evropy

Nejdříve bych se chtěl zamyslet nad samotným pojmem "Evropa" - co vlastně znamená přívlastek "evropský"? Dvě věci: za "evropské" pokládáme jisté kulturní a společenské jevy, jako například postgalileovskou vědu, průmyslovou výrobu a techniku, moderní demokracii, ale i způsoby oblékání, stravování atd. všechny tyto civilizační výdobytky přitom označujeme geografickým názvem: "evropské" je to, co pochází z Evropy. Jenomže, kde Evropa začíná a kde končí? Právě geografický rozměr Evropy, který by měl být tím nejnespornějším, lze paradoxně nejobtížněji vymezit. Je tomu tak i proto, že kulturní jevy, které označujeme jako "evropské", se dnes vyskytují ve značné části světa, ne-li všude. Jestliže je tedy označujeme jako "evropské", odvoláváme se spíše na minulost, na jejich původ. Jak ale vymezit prostor, kde vznikly? Kde je Evropa? Kudy vedou její hranice?

Evropský prostor se utvářel v konfrontaci s islámským světem, s nímž má společné dědictví antiky, a postupně se oddělil od světa byzantského, s nímž má společné křesťanství. Zdá se tedy, že hranice Evropy byly dány především náboženským hlediskem. Jestliže tedy zdůrazňuji kulturní aspekt evropanství, není to proto, že bych opovrhoval dnešní ekonomickou a politickou konstrukcí společné Evropy, ale prostě proto, že evropanství bylo a stále je především kulturní jev.

Narýsovat hranice Evropy neznamená uzavřít je (v původním i v přeneseném smyslu) nebo někoho vylučovat (ostatně vylučovat lze jen to, co náleží ke stejnému celku). Jde spíš o otázku, co zásadním způsobem přispělo k tomu, aby si Evropa začala uvědomovat samu sebe. Podle mého názoru bylo tím klíčovým faktorem latinské křesťanství - jakožto křesťanství se odlišovalo od islámu a jakožto latinské se odlišovalo od Byzance. Byzanc ani islám se za evropské nikdy nepovažovaly. Je proto absurdní včleňovat je do Evropy proti jejich vlastní vůli. To však vůbec neznamená, že bychom je měli odvrhnout kamsi na okraj. Evropa se totiž s hranicemi civilizovaného světa nikdy úplně neshodovala (taková myšlenka je jenom plodem naší evropocentrické předpojatosti). A podotýkám, že měřítko civilizovanosti nijak nesouvisí ani s otázkou, koho přijmout a koho nepřijímat do Evropského společenství?

K oddělení světů (evropského, islámského, byzantského) došlo v době, kterou na základě představ z éry osvícenství nazýváme středověk. Od té doby zbrázdily karavely mnoho vod, byl objeven Nový svět, došlo k reformaci, přišla éra vědecko-technického pokroku, vypukla anglická, americká a pak i francouzská revoluce atd. To byly události, které se Evropy dotýkaly, poznamenaly ji, nebo ji dokonce změnily, neboť vyvolávaly nekonečnou řadu otázek a zpytování svědomí. Aby však tyto události mohly Evropě něco přinést, musela už Evropa existovat. Hledám tedy výlučně to, co Evropu utvořilo, a nikoli to, co ji ovlivňovalo. Nikoli to, co ji historicky plnilo obsahem, nýbrž to, co jí vtisklo určitou formu.

Tím základním formotvorným činitelem Evropy je podle mého soudu to, co nazývám "římská cesta". Proč jsem si vybral zrovna Řím, o němž je známo, že vyvolává rozporuplné pocity? Možná proto, abych se zachoval sportovně a staré Římany, kteří bývají často považováni za hlupáky nebo surovce, rehabilitoval? Možná proto, abych vybředl z věčných úvah na téma Athény versus Jeruzalém. A nakonec hlavně proto, že Řím považuji za vzor kulturního postoje, který neztratil na své aktuálnosti. "Římskou cestu" evropské kultury chápu jako určitý pojem - nejedná se tedy pouze o nějaký empiricky zjistitelný historický fakt. Proto se ani nesnažím hájit všechny historické jevy spojené s Římem a "římskostí", zejména ne římský imperialismus. Při volbě pojmu "římská cesta" jsem nicméně z jedné historické skutečnosti vycházel, a ta pro mě byla určující: jde o způsob, jakým staří Římané dokázali asimilovat řeckou kulturu a předávat ji světu, který dobyli.

Podle mě jde po "římské cestě" každý, kdo si uvědomuje, že svými kořeny vězí někde mezi klasicismem (vědomím řeckého dědictví), vůči němuž se cítí bolestně méněcenný, a barbarstvím, které, jak ví, si musí neustále držet od těla. "Římský" je ten, kdo ví, že jej barbarství do hloubi duše ohrožuje a že se musí pořádně "namydlit" helénismem, aby působil alespoň trochu přijatelně. Jeho případná nadřazenost je silně relavitizována vědomím, že přišel pozdě, že je "ten druhý" - více či méně úspěšný nebo i trošku zdegenerovaný mladší bratr. Vědomí této odvozenosti způsobuje jakýsi výškový rozdíl, nerovnost, která nutí jít vpřed.

Jeden recenzent mé knihy Evropa, římská cesta napsal, že jsem mezi římskými vynálezy zapomněl na akvadukt. Má nastokrát pravdu - akvadukt je přesná metafora "římské cesty", jak ji chápu: voda teče "samospádem" dolů, je rozváděna důmyslným technickým systémem z výše položeného pramene k polím a lidem v údolí. Metafora akvaduktu, myslím, přesně vystihuje vztah nejen římské, ale i naší, evropské kultury, k athénským a jeruzalémským pramenům.

Judaismus, křesťanství, islám

Druhý pramen evropské kultury - křesťanství - vyžaduje ještě větší obezřetnost. Jestliže tvrdím, že Evropa je křesťanská, domnívám se, že nijak nepřeháním ani neuplatňuji žádný požadavek či nárok. Jenom konstatuji prostou skutečnost, že "se nemůžeme nepovažovat za křesťany" (B. Croce). Zdůrazňuji přitom slovo "křesťanská", a nikoli, jak se běžně říká, "židovsko-křesťanská". Judaismus sice poskytoval a nadále poskytuje Evropě mnohé z jejího obsahu, ale v historické době, kdy Evropa vznikala, mu nebylo umožněno svobodně se vyjadřovat. Proto mohl při utváření Evropy zasáhnout jen prostřednictvím křesťanské interpretace Starého zákona.

A právě k náboženství starého Izraele a jeho normativním textům má křesťanství vztah, který považuji za jedinečný. Víme, že od zboření druhého chrámu nebyly vztahy církve k židovskému národu zdaleka mírumilovné a že křesťané v této oblasti nesou velmi těžkou odpovědnost. V rovině principů však navzdory všemu církev vždy zahrnovala Starý zákon mezi své posvátné texty, čímž připustila i legitimitu zjevení, které předcházelo (a v jistém smyslu i připravovalo) vtělení. Podle církve je Abrahamův a Mojžíšův Bůh totožný s Bohem-Otcem Ježíše Krista. Tento postoj není nijak snadný. Nutí ke značnému intelektuálnímu úsilí a někdy až akrobatickým alegorickým výkladům a pojmové rafinovanosti v učení o svaté Trojici. Přitom by bylo daleko pohodlnější zavrhnout Starý zákon jako falešné dílo hněvivého boha, jak to chtěl udělat ve 2. století gnostik Markión. Ale církev následovala náboženské myslitele Tertulliana a lyonského Irenaea a tomuto pokušení odolala.

Na druhé straně islám uznává monoteistická zjevení, jež mu předcházela, zato však - a to považuji za zásadní - neuznává průkaznost textů, v nichž tato zjevení byla zaznamenána. Považuje je za zfalšované těmi, kdo je přechovávali - nejprve židy a pak křesťany, kteří se z nich údajně snažili vymýtit vše, co ohlašovalo Muhammada. Jejich pravý obsah prý přešel do Koránu - celý, bez překroucení a vynechávání, a proto už není třeba dalších proroků. Díky Koránu je tedy studium předcházejících posvátných textů zbytečné a někteří islámští hodnostáři je přímo zakazují. Proto se v islámských zemích nesetkáme s ničím takovým, co by se podobalo alegorické či jiné exegezi, jejímž prostřednictvím se křesťané snažili ukázat, že Starý zákon nejasně ohlašuje to, co Nový zákon hlásá zcela zřetelně. Zato tam však najdeme snahy odhalovat rozpory v obou posvátných knihách judaismu a křesťanství, nebo je i zesměšňovat, například u Džunajda nebo v téměř voltairovském stylu u Ibn Hazma.

Máme tu tedy úplně jiný model vztahu k minulosti - ta je považována za překonanou, protože ji nahradilo něco definitivního. A tento základní model nacházíme v celých kulturních dějinách islámského světa. Islámští učenci už od 9. století vynakládali obdivuhodné úsilí na studium a překládání řeckých spisů zejména z oblasti filozofie a vědeckého dědictví. Tak vznikl Evropě vůči arabskému světu nesmírný kulturní dluh, který by si měla neustále připomínat. Na druhé straně však islám nepovažoval za užitečné uchovat originály. Tím pádem se k nim nemohl vracet a čerpat z nich. Nemohl se tedy pustit do nekonečné dialektiky, do neustálého "odvolávacího procesu", jímž vzniká bohatost a rozporuplná složitost evropské kultury. Ta závisí na dědictví minulosti - stejně jako islám a jako každá jiná kultura.

V průběhu intelektuálních dějin Evropy navazovala různá dědictví přejímaná z minulosti vzájemný dialog. Docházelo tedy bez přestání k stále novému přejímání antického dědictví a k poměřování podle původního vzoru, ke kritizování ve jménu větší věrnosti tomuto vzoru, a tím k dalšímu přejímání, které pak bylo opět považováno za nedostatečné třetí vlnou přejímání atd. Aristotelés Padovanů se tak staví proti Aristotelovi Tomáše Akvinského, který stojí proti Aristotelovi epistemologických, fyzických a metafyzických spisů přeložených ve 12. století, který stojí proti Aristotelovi Organonu (logica vetus) atd.

Evropa má tedy v oblasti náboženské i kulturní tentýž vztah k tomu, co předcházelo: nevytrhuje se z minulosti, nezavrhuje ji. Evropa se nedomnívá, že v kultuře absorbovala vše, co obsahoval helénismus, nebo že křesťanství obsáhlo vše podstatné ze Starého zákona - takže by bylo možné prázdnou skořápku jednoduše zahodit.

Evropské kulturní dějiny lze z tohoto pohledu vnímat jeko dlouhou řadu po sobě jdoucích "renesancí". Tento termín považuji za obecný pojem - souhlasím tak s historiky, kteří poněkud samolibý výraz Italů 13. století zevšeobecnili a mluví dnes o karolínské renesanci, o renesanci 12. století nebo také o renesanci německého klasicismu. Nicméně s jedním drobným rozdílem, který považuji za zásadní: renesance není pouze kulturní obnova umožněná občanským mírem a ekonomickou prosperitou. Není to ani návrat k pramenům (v tomto případě dávám přednost výrazu revival). Renesance je pro mě velmi zvláštní typ návratu: jde o návrat k prameni, o němž víme, že je překonaný, a hlavně že není "náš". Cesta proti proudu nesměřuje k prvotnímu období, k tomu, co je kultuře vlastní a co by snad v době zakladatelských počátků existovalo v celé své čistotě. Naopak, směřuje k prameni nacházejícímu se "mimo" evropskou kulturu - v daném případě v řecko-latinské antice. Nejde tedy o to vrátit se k prvotní čistotě, k čistotě hrdinských časů. Jde mnohem spíš o snahu překročit nepřekročitelnou propast. Byzanc tento bolestný pocit "cizosti" neznala: literární helénismus (ovšem bez toho, co v něm bylo pohanské) se stal její minulostí a přivlastnit si jej znamenalo pouze dělat si nárok na vlastní majetek.

Evropa, na rozdíl od Byzance, nemohla získat v důsledku své jazykové a literární kontinuity vlastnický vztah ke klasickému dědictví, který by jí zaručoval pocit nadřazenosti. Ani nemohla - podobně jako islám - kompenzovat svou počáteční závislost na vnějších pramenech pocitem, že zděděné vědění zušlechťuje a rozšiřuje, neboť jej zpřístupňuje Božím jazykem a šíří po celém arabském světě. Evropa naopak musela čelit vědomí, že si vypůjčila ze zdroje, který nemůže znovu získat ani překonat.

Evropská kultura je tedy poznamenána odcizením, ve vztahu ke svým počátkům trpí pocitem méněcennosti a nedosažitelností onoho výchozího pramene, což ji naplňuje smutkem. Je vlastně celá snahou o návrat k minulosti, která nikdy nebyla její. V konfrontaci s touto minulostí jako by došlo k nenapravitelnému pádu, k bolestně pociťovanému odcizení. Kulturní identita Evropy je v důsledku toho neustále zpochybňována, neboť její kořeny leží "jinde" - v tomto smyslu jde tedy o identitu mimolehlou.

Cizí jako vlastní

Mluví-li se o Evropě a její kultuře, vyzvedává se nejčastěji přínos Řeků, Římanů a židů a zdůrazňuje se její jedinečnost. Pokud chceme obdivovat to, co nejsme, budiž. Jestliže se chceme s majetnickým úsměvem ztotožnit se svými slavnými počátky, je to mírně řečeno na pováženou. Ale pokud tím navíc chceme ospravedlňovat dobývání nebo vykořisťování, je to skandální a neomluvitelné.

Antická kultura není "naše". Nevlastníme ji, a proto nemáme právo vnucovat ji druhým tvrzením, že tvoří prameny západní civilizace. Řekové jsou pro nás cizinci stejně vzdálení a stejně podivní jako pro Neevropany. Jediný důvod, proč bychom si my tuto kulturu měli osvojovat, je její vlastní zajímavost, její schopnost v každém probouzet pocit vlastního lidství. Kultura není totiž nikdy něčím majetkem. Vždy je třeba ji dobývat - s námahou, osobně vynakládaným úsilím. Kladu si dokonce otázku, zda by slovo "kultura" nemělo mít právě tento význam, který je ostatně významem původním.

To, že křesťanství sehrálo při zrodu evropského prostoru ústřední roli, je otřepaná pravda. Ale jakou kulturní úlohu by mělo hrát křesťanství dnes? Podle mého názoru by mělo vnášet určitou strukturu a dynamiku do evropského sjednocovacího procesu. To není žádný sen o někdejším křesťanství. Historikové se už dávno shodli v tom, že původní evangelizace byla povrchní a že se ukázala nutnost ji neustále obnovovat. Není to ani sen zaměřený k budoucnosti, sen o křesťanském znovudobytí sjednocené Evropy. Jde naopak o to ukázat, v čem křesťané, a obzvláště katolíci mohou být "dobrými Evropany", v čem může křesťanství přispívat k řešení současných problémů Evropy.

"Římská cesta" je možná charakteristický rys minulé Evropy. Já v ní však vidím i pravidlo a inspiraci pro budoucnost. Znamená dva pocity, které považuji za stejně platné dnes jako na počátku. Pocit, že všechno, co jsme, jsme od někoho získali, a pocit, že to máme předávat dál. Není tedy nic, co bychom mohli připisovat jen sami sobě. Ale také nic, co bychom si měli nechat pouze pro sebe. Běda nám, jestli budeme považovat právní stát a právo na řádný soud vyplývající ze zákona Habeas corpus jen za místní zvláštnost, za folklór "bílého muže". Zbavili bychom se tím povinnosti podporovat rozvíjení práva všude jinde na světě. Přál bych si, aby tato etika inspirovala Evropany i v rovině evropské politiky. Pak se uvidí, zda si zaslouží přívlastek, kterým se holedbá?