Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Stať vznikla mírným zkrácením kapitoly Hrdinové a velké osobnosti (Eroi e grandi uomini) z knihy Psychosyntéza (Psicosintesi), která se setkala s mimořádným ohlasem u odborné veřejnosti i čtenářů (byla okamžitě přeložena do angličtiny, němčiny a mnoha dalších jazyků) a stala se klíčovým dílem tohoto uznávaného italského psychologa a myslitele. Vydalo nakl. Astrolabio, Roma 1993, s. 65-71. Přeložila Gabriela Chalupská.

***

Kult hrdinů, uctívání velkých osobností, je přirozenou a nepotlačitelnou vlastností lidské duše a zároveň jedním z nejmocnějších impulzů k jejímu růstu. Hodnotu tohoto kultu přesně vystihl Thomas Carlyle, když ve svých známých úvahách O hrdinech dospěl k závěru, že společnost je založena na kultu hrdinů.

Všechny vysoké posty a hodnosti ve společenském řádu mají povahu "heroiarchie", či hierarchie? (Italské slovo duca, vévoda, je odvozeno z latinského dux, což znamená "průvodce, vůdce, náčelník"; anglosaské king, král, pochází od slova koning, "člověk, který ví a může". Latinské rex, král, znamená "ten, který řídí".)

Společenská stabilita závisí na tom, jak se osoby stojící v čele národů zhostí své funkce. Carlyle vtipně podotýká, že "všichni vysocí hodnostáři se podobají bankovkám, které zastupují zlato. Mezi nimi jsou vždycky, bohužel, i některé bankovky falešné, a není jich právě málo - možná dokonce většina. Tito lidé přežívají revoluce, proklamují Demokracii, Svobodu, Rovnost. Když lidé odhalí, že bankovky jsou falešné, propadají často beznaději a myslí si, že zlato neexistuje a nikdy neexistovalo. A přesto zlato, kult hrdinů, tu vždy bylo, všude mezi námi, a nemůže tu přestat být, dokud na zemi bude žít člověk."

Přetrvávající obdiv, jenž vzbuzují velké osobnosti, je pro Carlyla spolehlivou základnou, na níž je možno stavět i po zkáze všeho ostatního. Formativní a povznášející vliv těchto osobností je vskutku obrovský a nevypočitatelný, a tyto postavy si opravdu zaslouží uctívání, jehož se jim dostalo. Lidé je často považovali za osvoboditele, za zachránce. V Indii jsou to guruové, duchovní učitelé, kteří byli a jsou předmětem zbožného kultu plného obdivu ze strany svých kélů, žáků či stoupenců. Zajímavé příklady můžeme nalézt v knihách Život Rámakrišny a Život Vivékánandy od Romaina Rollanda.

Indové mají velmi pěkné úsloví vztahující se k našemu tématu: "Ganga má očistný účinek, když ji spatříme a dotkneme se jejích vod, ale velké osobnosti očišťují už tehdy, když na ně pomyslíme." A čínský filozof Mencius pravil, že "Mudrc je Mistrem na stokrát sto let; při hovoru o jeho zvycích hlupák zmoudří a nerozhodný zhloupne".

V klasické antické civilizaci účinkovaly Plútarchovy Životy slavných Řeků a Římanů jako působivé a mocné příklady nejvyšších lidských ctností. Postava Ježíše v křesťanství sloužila jako ideální vzor pro řadu jeho ušlechtilých napodobitelů a on je přivedl k podivuhodnému duchovnímu hrdinství a pozvedl do výšin svatosti.

Toto napodobování Ježíše v současné době u některých Anglosasů nabylo konkrétnější a praktičtější podoby. Mají-li učinit nějaké rozhodnutí, zvláště ve sporných případech, nebo když se jedná o střet různých tendencí, navrhují a používají metodu tázání: "Jak by se zachoval Ježíš na mém místě?" a tvrdí, že tento postup je pro ně zdrojem velké pomoci a osobního růstu.

Moderní dobu však charakterizuje příliv materialismu a pozitivismu, který se pokoušel potlačit každý projev nadřazenosti, nejenom duchovní, ale také intelektuální a morální. Objevila se řada "pomlouvačů člověka", kteří s neobvyklou záští usilovali zničit a pošpinit všechny vznešené postavy lidských dějin. Hlásali patologičnost génia a svatosti; snažili se například antropologickými metodami "osvětlit", nebo spíše "zatemnit" (!) postavu svatého Františka a hledali u něj "stigmata degenerace"; s uspokojením konstatovali příznaky hysterie u některých světic. Vůbec nepochopili, že intelektuální a morální hodnota osobnosti je zcela nezávislá na chorobných symptomech, které ji mohou provázet a které může mít společné s jinými osobnostmi, jež nedosahují její úrovně nebo jsou skutečně degenerované.

Je-li pravda, že svatá Tereza, svatá Kateřina Sienská a mnoho jiných ušlechtilých zbožných žen bylo stiženo hysterií, nemůže to zmenšit náš obdiv k jejich duchovním schopnostem; naopak, musíme pozměnit náš názor na povahu hysterie. Jestliže svatý František, jak tvrdili, vykazoval "somatická degenerativní stigmata", nesnižuje to naši úctu k Prosťáčkovi z Assisi, ale naopak to ukazuje, že tato "stigmata" nejsou vždy nutně příznakem degenerace. Je-li konečně pravda, jak chtěl dokázat jeden francouzský lékař, že Ježíš, tento ušlechtilý ideál lidství, byl blázen, mělo by to znamenat jen tolik, že bláznovství nekonečně přesahuje rozumnost normálních lidí včetně psychiatrů.

Tento obhroublý antropologismus je nyní na ústupu a byl poražen i na poli úzce vědeckém. V psychologii se ale objevil rafinovanější a důvtipnější "patologismus", který se vyznačuje velkým nepochopením pro duchovní hodnoty a snaží se "vysvětlit" nejvyšší projevy lidské duše jen jako prosté odchylky či transformace nižších pudů a sklonů. To, co je nadřazeno, ale nelze "vysvětlit" něčím, co je podřazeno!

Vraťme se však k velkým osobnostem. Blahodárný účinek, jenž na nás mají, se projevuje dvojím odlišným, v jistém smyslu dokonce protikladným způsobem. Ten první, zřejmý, je přímé působení vyšší bytosti na své okolí. Významná osobnost nás oživuje, obohacuje, vysílá k nám své teplo tak jako slunce, které vytahuje ze semena všechny jeho utajené síly a ctnosti. Tento kladný vliv velkých osobností byl dobře osvětlen a oslaven blízkým přítelem Carlylovým R. W. Emersonem v jeho knize Eseje o reprezentativních osobnostech (Essays on Representative Men): "Aktivita je nakažlivá. Nemohu slyšet o osobní zdatnosti jakéhokoli druhu, o velké schopnosti konat, a nepocítit přitom nové odhodlání k činu. Přejeme si vyzkoušet všechny lidské aktivity. Nemůžeme číst Plútarcha a necítit burácení krve v žilách."

Opačný účinek se projevuje tím, že velká osobnost slouží jako opěrný bod, ideální "představa", kterou velmi často promítáme do svého okolí. Typickým příkladem psychické projekce je způsob, jakým si Don Quijote idealizuje milovanou ženu, ve skutečnosti jen obhroublou venkovanku. Ovšem i takováto projekce do neadekvátního objektu je užitečná, protože v nás probouzí vyšší energie. Na podobném principu funguje i mýtus - nesmírně účinná "psychologická realita" působící ve společenském životě.

Ještě snazší je projekce do odpovídajících vznešených ideálních vzorů, jakými jsou velké osobnosti. Významná osobnost je tedy výsledkem mísení reality a přidaných vlastností, které do ní promítá obdivovatel. Připomeňme si, že po fázi psychické projekce by však měla následovat fáze "introjekce", kdy bychom se měli pokusit promítaný ideál zvnitřnit, v sobě jej aspoň do určité míry zpřítomnit a začlenit do celku života. Projekce a integrace nerozvinutých, nevědomých vlastností opačného pohlaví je často nejjednodušší způsob, jak je rozvinout. Maeder říká, že vztah mezi mužem a ženou představuje projekci mezi dvěma protikladnými póly, jejímž prostřednictvím lze dospět k integraci sebe samého, protože obě pohlaví v sobě nesou projekci toho druhého.

Vlastnosti významných osobností v nás mohou být oživovány nevědomě, ale může docházet i k vědomé a chtěné imitaci, uskutečňované s nasazením veškerého úsilí a s cílem získat vlastnosti, jež obdivujeme u svých vzorů. Je dobré poznat a využívat dobrodiní, které přináší kult hrdinů, ať už je naše napodobování vzorů bezděčné, spontánní anebo vědomé a aktivní.

Je ale třeba mít na paměti i některá úskalí. Zaprvé hrozí, že budeme přemoženi, oslněni velikostí duchovních hrdinů. Duchovní světlo může také oslepit toho, kdo do něj hledí. Vzpomeňme podivuhodnou alegorii jeskyně v Platónově Ústavě. Neblahým důsledkem je fanatismus a modlářství.

Druhým nebezpečím je projekce bez následného zniternění: obdivujeme vlastnosti jiné bytosti, aniž bychom se snažili je prožívat v sobě; přenášíme tak svůj střed do obdivované bytosti a zůstáváme "mimo sebe". Velikost významné osobnosti nás nesmí takto ochromit, je ale naše vina, když k tomu dojde, protože jak správně říká Emerson: "Skutečný génius nesmí ochuzovat, musí osvobozovat."

Třetí nebezpečí spočívá v mechanickém, formálním napodobování. Často k němu docházelo v literatuře (např. u petrarkistů, dšannunziovců apod.) a také v politice (stoupenci Napoleona). Je to přehnané "opičení" po některých vlastnostech dané osobnosti, dovedené až ke karikatuře.

Jak se tomu všemu vyhnout? Musíme dobře rozlišovat mezi duchem a formou, neboť forma je manifestací, jejímž prostřednictvím se Duch vyjádřil a omezil. Nezapomínejme také, že naše představa o velké osobnosti je proměnlivou směsicí skutečnosti a idealizace. Kromě toho musíme odlišovat duchovní poselství od osobnosti člověka, protože ta je jen zprostředkovatelem, nástrojem něčeho rozsáhlejšího a vyššího. Ve velké osobnosti neuctíváme fyzickou osobu, ale jedinečnost Ducha v jeho atributech Krásy, Dobra, Energie, Moudrosti, Lásky. Duch je vždy omezen svými osobními manifestacemi. Nejde o obdiv vůči jeho projevům, ale naopak o vystoupení k Němu, k samotnému Duchu. Je třeba milovat Plamen, nikoli lampu.