Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Soupis prací historika umění a nestora českých ochránců památek Dobroslava Líbala (nar. 1911) je úctyhodný, celkem tvoří několik set titulů. Ale ještě úctyhodnější je jeho činnost - stal se tvůrcem pasportizace památek, důkladného stavebně-historického průzkumu významných objektů: strahovského kláštera, pražské památkové rezervace, Kutné Hory a řady dalších měst. Odborně erudovaná, světonázorově "nepohodlná" a občansky nepoddajná osobnost se dokázala prosadit i v obtížných podmínkách minulého režimu. V letech 1954-1986 pracoval Dobroslav Líbal ve Státním ústavu pro rekonstrukci památek (SÚRPMO) a jako vedoucí pracovník zde vychoval nejméně dvě generace památkářů. Je prezidentem ICOMOS, mezinárodní organizace na ochranu památek v rámci UNESCO, v roce 1995 mu byla udělena prestižní Evropská cena za péči o památky. Je autorem řady knih: Pražské gotické kostely (1946), Gotická architektura v Čechách a na Moravě (1948), Starobylá města v Československu (1970), Urbanistická i architektonická jedinečnost Prahy (1994). Patří k významným světovým znalcům vývoje urbanismu a architektury, zvláště románské a gotické.

***

Hanuš: Vidím, že jste v pilné práci, přicházím možná nevhod - jaké téma teď zpracováváte?

Líbal: Pustil jsem se do rozsáhlého díla, zpracovávám přehled vývoje monumentální církevní architektury v západní Evropě od 11. do 19. století. Postupuji po staletích a je zajímavé sledovat, jak mohou být některé jinak plodné země v určité etapě úplně hluché - například s údivem zjišťuji, že Itálie v 18. století je relativně vyčerpaná.

Hanuš: Takový úkol je skoro nad síly jednotlivce, jak jste s ním daleko?

Líbal: Ze tří čtvrtin je kniha hotova. Je to nádherná, i když namáhavá práce.

Hanuš: Přistupme k tématu: jak vnímáte a oceňujete jedinečnost Prahy?

Líbal: Před několika měsíci jsem zpracovával odborné stanovisko pro pana primátora týkající se architektonické a urbanistické ochrany města. Moje výchozí pozice byla jasná: Praha je nejkrásnější město světa. Vím, co říkám, ověřoval jsem si to a porovnával s jinými světovými metropolemi.

Hanuš: To superlativní hodnocení zní radikálně, v čem vidíte její unikátnost?

Líbal: Důvodů je víc, ale za hlavní považuji především terénní konfiguraci, ten úžasně dramaticky zvlněný profil krajiny po obou březích řeky.

Mimořádná je také urbanisticko-architektonická tradice města sahající nepřetržitě až do románské doby a postupně se vyvíjející ke stále větší monumentalitě. když jsme asi v první polovině padesátých let zpracovávali s kolegou Píšou první plán vývoje města, zjistili jsme, že Praha měla monumentální ráz už od konce 11. či počátku 12. století. Překvapil nás obrovitý rozsah tehdejšího pravobřešního osídlení od Podolí až po Zábransko, dnešní Těšnov, to znamená pět a půl kilometrů dlouhé a převahou souvislé osídlení podél Vltavy.

Na Pražském hradě je sídlo státu od 9. století prakticky až dodnes - nic takového nemá ve světě obdoby, což ukazuje na podivuhodnou kontinuitu české historie.

Unikátní je také dvojice hradů, Hradčan a Vyšehradu, oba tvoří základnu budoucího vývoje města. Židovské prameny uvádějí ještě "Mezigrady", což bylo pojmenování prapůvodního osídlení mezi oběma hrady. Vůbec si myslím, že Praha románská zůstává dodnes nedoceněna - svědčí o tom kamenné domy z 12. století, kterých zůstalo dochováno neobyčejné množství, ale chybí bohužel dosud jejich odborné zpracování.

Hanuš: Od té doby však uplynulo skoro jedno tisíciletí...

Líbal: Ano, ale byl to základ, na němž bylo možno dál budovat.

Neuvěřitelná je kulturní úrodnost tohoto území, jež přitahovala cizince, kteří sem přicházeli, tady zakořenili a odsud pak šla do světa jejich sláva - případ Petra Parléře, Kryštofa Dienzenhofera, Santiniho a mnoha dalších.

Vždy znovu mě udivuje výtvarně a architektonicky nadané prostředí. Všeobecně se mluví o kvalitativně vrcholných obdobích gotiky, baroka a o dvacátém století, ale když se podíváme blíž, zjišťujeme, že například i v renesanci se na pražské půdě realizovaly stavby, které byly v Itálii sice plánovány, ale nebyly tam uskutečněny. O Belvedéru se například hovoří jako o nejvýznamnější ukázce italské renesanční architektury na sever od Alp, což platí i neplatí, protože podobná stavba v Itálii neexistuje. Ale Vlašská kaple při kostele svatého Salvátora, projektovaná v Římě a provedená v Praze, nemá rovněž v Itálii žádný soudobý protějšek, je unikátem. I v baroku zde vznikla díla, která ve světě nemají obdoby, například stavby ve stylu "radikálního baroka", např. kostel voršilek na Novém Městě pražském, malostranský kostel svatého Mikuláše, zámecká kaple ve východočeských Smiřicích a mnohé další.

Hanuš: Pořád mluvíme o historickém jádru, ale co ostatní partie města?

Líbal: Praha má také překrásnou centrální oblast - Vinohrady a některé části Holešovic. Vzpomínám si, jak mě jednou navštívil prezident mezinárodní organizace památkářů ICOMOS, vynikající francouzský znalec a ochránce památek. Šli jsme po náměstí Míru a on byl evropským rázem celého prostoru s neogotickým kostelem svaté Ludmily, Vinohradským divadlem a skupinou domů za ním úplně nadšen. Centrální oblasti nejen vhodně doplňují celkovou skladbu, ale tvoří i jakousi morální ochranu historického centra.

To vše dohromady nelze vysvětlit jinak než nepředstavitelnou vnitřní výtvarnou silou města.

Potíž je v tom, že si jeho bohatství plně neuvědomujeme. Nevážíme si totiž ani sami sebe, a to neobyčejně poznamenává i prostředí, v němž žijeme.

Hanuš: O jednom častokrát zmiňovaném rysu města jste se ale nezmínil. Zástavba probíhala prý podle hlubšího, skrytého plánu. Jaký máte názor na Prahu mystickou?

Líbal: Pokud narážíte na urbanistické koncepce Karla IV., podle nichž se tady měla realizovat představa Nebeského Jeruzaléma, vím o nich, ale nikdy jsem je nezkoumal. Podrobně se jimi zabývá Vilém Lorenc ve své velké knize o Novém Městě pražském, dokonce se v ní snaží o rekonstrukci a výklad určitých ezoterních vztahů. V tomto ohledu ze mě nic kloudného nevypadlo a nevypadne. Přiznám se vám otevřeně, že jsem jenom obyčejný zedník z lešení, vždycky jsem vycházel především z hmotné podstaty staveb. Mystické záležitosti jsem vědomě ponechával stranou.

Hanuš: Znáte-li základy města, můžete lépe posoudit jeho přítomnost. Jak se podle vás otiskne dnešní doba - myslím tržní či kapitalistickou éru devadesátých let - do tváře města?

Líbal: Těžko říct. Cítím určitou tragédii v tom, že kontinuita tvůrčí geniality, kterou v minulosti můžeme dobře sledovat, jako by se ztratila. možná je to dáno tím, že jsme město přestali vnímat jako harmonický celek a skladbu plnící v daném prostředí svou roli. Jak jinak si vysvětlit surové, někdy až cynické vlomy do městské zástavby, které se v Praze objevují? A proč jim pražští urbanisté a památkáři nejsou s to účinně zabránit? Omlouvám je tím, že se nedokázali včas vyrovnat s prudkou změnou poměrů. Hlavní vinu však vidím v nedostatečném územním plánování. Chybí jasná koncepce, kam chceme město dostat a jak má v budoucnu vypadat. Dokonce jsem navrhoval uspořádat na toto téma mezinárodní konferenci. Závěry by sice byly jistě protichůdné, ale vyprovokovala by se tím aspoň veřejná diskuse. Teď je ticho po pěšině, a to nikam nevede.

Hanuš: Mohl byste uvést příklad nějakého cynického zásahu do historického centra?

Líbal: když jsem svého času mapoval situaci Nového Města a postupoval dům od domu, bylo mi jasné, že k určitým zásahům přirozeně dojít musí. Proto jsme s kolegy vytipovali několik historických areálů, které by měly být zachovány jako minirezervace. K nim pochopitelně patřila i jedna z nejstarších částí Nového Města pražského, území svatoštěpánské s rotundou svatého Longina, gotickým kostelem svatého Štěpána, farou a školou. A jak to dopadlo?

Pár kroků od rotundy teď vyrostla ošklivá, tuctová stavba nereprezentující stylově vůbec nic, administrativní kolos Longin Bussines Centrum. Vrchol netaktnosti a bezohlednosti ilustrující zároveň zoufalý nedostatek vztahu k historickému místu.

Hanuš: Tím se dostáváme k otázce ryze komerční architektury - byznyscenter, hotelů, supermarketů. Ohrožuje nynější komercionalizace a "hotelizace" historickou Prahu?

Líbal: Dnes je možno úspěšně obchodovat úplně se vším, dokonce i s Prahou. Abych názorně přiblížil nebezpečí, které městu v důsledku přehnaného "ztršnění" dnešního života akutně hrozí, užívám s oblibou obraz létajících supů nad krajinou. Nevíte dne ani hodiny, kam se snesou a co provedou, to ve mně vyvolává skutečné obavy.

Naposled mě zarazil projekt na výstavbu věžáku v dolní části Václavského náměstí. Postfunkcionalistická, stylově nezajímavá stavba by rozbila náměstí jako celek, stala by se vážným konkurentem kostela Panny Marie Sněžné a troufalou výzvou adresovanou směrem ke Starému Městu. Doufejme, že se nezodpovědný projekt neuskuteční.

Celý případ je dokladem ještě jedné hrozby, kterou bych nazval "manhattanizací" Prahy, nerespektováním výškové zástavby vedoucí k rozrušení a fragmentaci města.

Hanuš: Jaký máte názor na největší současnou realizaci komerční architektury, na Anděl City?

Líbal: Přiznávám, že mám na celé věci také svůj podíl, odpovědnosti se však nezříkám. Posuzovali jsme z památkářského hlediska území Smíchova v oblasti Anděla a dospěli jsme k názoru, že situace skutečně nazrála k radikální proměně. Bylo nám jasné, že tam musí vzniknout něco nového. Jestli ovšem byla zvolena správná cesta a vhodný projekt, jsem už bohužel neposuzoval.

Hanuš: Před několika týdny uděloval pražský magistrát ocenění nejvýraznějším architektonickým dílům posledních let. Mezi oceněnými byl i Tančící dům. když se projekt schvaloval, byl jste tehdy jeho tvrdým oponentem. Nezměnil jste na tento symbol pražské architektury devadesátých let názor?

Líbal: Nezměnil. Každá hodnotná architektura - ať je sebedynamičtější - má v sobě finální harmonii velkého díla. Tančící dům ji však z mnoha důvodů postrádá.

V celkovém řešení stavby chybí špetka architektonické tektoniky. už samotný fakt, že autoři neváhali na frekventované křižovatce porušit linii ulice, pokládám za provokaci a nemístnou troufalost. Nehledě na to, že nábřeží mezi mostem Prvního máje a Palackého mostem je obestavěno krásnými domy s respektovaným horizontem po obou stranách zástavby. S Tančícím domem tam ale vletělo něco cizorodého, co rozkládá a rozrušuje esteticky působící celek vltavské kotliny.

Popularitu Tančícího domu si vysvětluji duchem dnešní doby. Vystoupit s otevřenou kritikou vůči novému kultu se nevyplácí, člověk je okamžitě nařčen z přehnaného staromilství a nemodernosti.

Hanuš: Zatímco Tančící dům je stavba dráždivá svou ambiciózností, jiný sporný projekt poslední doby realizovaný v historickém centru, hotel Four Seasons, dráždí spíš tím, že ji naopak postrádá. Co je lepší?

Líbal: Obojí je špatné. Zastávám názor, že projekt Four Seasons byl vadný od samého počátku. Účastnil jsem se jednání výběrové poroty v prvním konkurzu, výsledkem bylo, že nikdo nezískal ani třetí cenu. Domnívám se, že rozhodnutím o stavbě hotelu v bezprostřední blízkosti areálu křižovníků, Palachova náměstí a Klementina nebyla zvolena správná cesta. Rozhodlo se tak z ryze pragmatických důvodů. Chápu, že magistrát na takovém projektu vydělal. Ale historické město naopak prodělalo, protože utrpělo morální újmu. Která miska vah váží víc?

Hanuš: Zhruba před třemi lety rozvířila hladinu kauza kostela svatého Michala, v níž jste se také osobně angažoval. už jste se smířil s prohrou?

Líbal: S tím se smířit nelze. Celou kauzu pokládám za projev ryzího vulgarismu. Historická budova v bezprostřední blízkosti Staroměstského náměstí spjatá s památkou Mistra Jana Husa, kde působil daleko víc a intenzivněji než v Betlémské kapli, byla s požehnáním úřadů transformována v zájmu turistického průmyslu. Místo důstojné památky tady máme pouťovou atrakci. Zcela nepochopitelná je úprava střechy s vikýřem v pohledové vazbě na Staroměstské náměstí.

Jediným řešením tehdy bylo zajistit chátrající budově kostela novou střechu a počkat na příhodnější dobu.

Hanuš: Z vašich stanovisek vyplývá, že byste historické město rád zakonzervoval. Jenomže co potom s muzeem?

Líbal: Ale vůbec ne! Svobodnější podmínky Prahu doslova probudily, vnesly do ní užasnou dynamiku. Kdybychom vyhnali z města život, bylo by to to nejhorší, co by se mohlo stát. Pokud se některé soubory historických objektů dají využít i pro komerční účely - a já o takových také vím -, nechť se využijí. Ale mělo by se to dít velmi důstojným způsobem, aniž by se ničily.

Pozitivním příkladem je projekt úpravy někdejší Hypotéční banky na Senovážném náměstí, který je řešen velmi citlivě.

Hanuš: Jste optimistou, nebo pesimistou, pokud jde o Prahu budoucnosti?

Líbal: Navzdory všem lapsům, kterých je opravdu dost, nemám o Prahu obavy. Cítím jejího genia loci a vím, že ta tvořivá síla má téměř zázračnou moc ubránit se všem cizorodým vlivům a vlomům. Věřím, že se situace postupně usadí a dostane do morálně rozumných kolejí, které nepřipustí žádné hloupé excesy. Manhattanizace u nás nepokročila do té míry, aby se nemohla zarazit. Vývoj půjde jinou, příznivější cestou - říkám to jako historik umění, památkář i občan, který už leccos pamatuje.

Ale jako člověk žijící uprostřed tohoto světa už tak klidný nejsem. V poslední době se začínám vnitřně obávat něčeho jiného, trendu internetové kultury. Důsledky této v mém pohledu děsivé záležitosti si lidé teprve uvědomí. Jsme zasypáváni novinkami všeho druhu, obrovským množstvím informací bez ladu a skladu, bez jakéhokoliv hodnotového zřetele. Děsí mě, že této kultuře chybí důležitý vnitřní faktor, nemá duši ani páteř. Takže budeme stále informovanější, vzdělanější, dokonalejší, ale svět bude kulturně upadat víc a víc. V tom optimista nejsem. Co kdybyste o tom udělali příští číslo vašeho časopisu?

Hanuš: Výborný tip. Děkuji a přeji hodně sil na dokončení rozepsané knihy.