Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

3. Praha se přirozeně přizpůsobuje celkovým civilizačním trendům: činí tak ke svému u?itku, anebo ke své ?kodě? Co nejvíc postrádá ve srovnání s jinými evropskými (světovými) metropolemi, a co ji naopak dává největ?í ?anci do budoucna?

***

Jako člověk jsem snad optimista, jako občan spí?e pesimista. Z tohoto protikladu a sváru dvou principů se skládají i mé pohledy na město, kde jsem se narodil a kde i ?iji. Praha je u? zakódována do mých genů i vizí a řídí u? po léta můj osud. Fenomén Praha, ville fatale, město ostrých hran a záludných křivek, Praha zlatá i mizerná...

Pohled sahající a? do let totality představuje melancholicky odstupňovanou ?kálu ?edí, existenciálních tónů a disharmonických akordů. Sychravý listopad mě pak vynesl na vlně nad?ení do nové éry restaurované demokracie a volného trhu. Om?elé fasády zazářily barvami, ale tyto barvy zazněly často a? nečekaně křiklavě, dryáčnicky. Reklama, billboardy, média rozvířily nahromaděný prach po letech dlouhé nehybnosti. Co v?echno bylo a nebylo ve vzduchu ? očekávání, naděje, obavy, opět naděje a nakonec i deziluze z dal?ího vývoje.

Bylo něco jiného poslouchat vysílání Svobodné Evropy jako tajné poselství a něčím jiným se stalo bezprostřední setkání se západním světem. Ukázalo se, ?e i oni jsou jiní, ne? se jevili, ?e i oni mají o sobě jiná, lep?í mínění, ne? odpovídá skutečnosti. Typ západní demokracie se ukázal v mnohém jako nepřenosný, a dokonce i pochybný a vyčerpaný. Tak jako jsou dnes u? nevýsti?ná hesla ?volnost ? rovnost ? bratrství?, tak lze pochybovat i o inflaci pojmů ?svoboda? a ?lidská práva?. Po deseti letech je v?echno trochu jinak, lep?í i hor?í, nicméně dané, pro pláč i k smíchu...

Nejde mi v?ak o to relativizovat hodnoty, nýbr? chci zdůraznit labilní situaci v čase milénia a skrývané bezradnosti. Jsme stále v roli jakýchsi čekatelů, ať u? se jedná o vstup do sjednocené Evropy či čehokoliv jiného.

V?dycky jsem si myslel, ?e k oblastem, které nejvíce zdevastoval komunismus, patří zemědělství, zdravotní péče a ?kolství. Ale mýlil jsem se: k těmto oblastem patří nepochybně i architektura a stavitelství. Ani deset let nestačilo k tomu, aby se obnovil smysl pro řád, tvar, účel, vzhled a poslání. Tančící dům na Ra?ínově nábře?í bohu?el není ?ádným měřítkem, ale extrémem, silně problematickým gestem. Praha ? stejně jako kdysi Vídeň v případě Haasova domu ? se jen potřebovala zbavit komplexu metropole, která nemá výraznou současnou avantgardní architekturu. Tančící dům se sice prosadil, ale zdroje autentické inspirace a imaginace neuvolnil. Bezradnost zůstala i nadále hlavním rysem stavebních aktivit, rekonstrukcí, adaptací a dal?ích pokusů. Nedomnívám se v?ak, ?e existence krize je jen specificky českou zvlá?tností ? architektonická tvorba je problematická i v zemích, kde architekti mohli tvořit bez ideologických zábran a s nesrovnatelně vy??í mírou svobody. Architektura je zkrátka zále?itostí ducha, ano, ducha, nikoli jen pouhých nápadů a funkčního ře?ení. Nedostatek ducha je citelný v celém světě, a proto architektura vypadá tak, jak vypadá.

Měli bychom předev?ím změnit slovník a způsob my?lení, například takové pojmy, jako jsou ?svoboda? a ?pokrok? nahrazovat pojmy ?slu?ba?, ?péče?, ?slu?nost?, ?sou?ití?, ?ochota jednat?, tedy principy harmonie a tolerance. Je třeba se předev?ím podřizovat, a ne stavět na odiv okázalé projekty vlastní pýchy, arogance a nemístného individualismu. Snad proto si nakonec nejvíce cením některých projevů standardní architektury ? mám na mysli například pra?skou Burzu cenných papírů, Hypobanku na náměstí Republiky, a dokonce i komplex na místě tzv. ?pačkova domu. Za naprostý omyl pova?uji obchodní dům Myslbek a ji? dnes se spí?e obávám Nouvelova projektu Zlatý anděl na Smíchově. Za naprostou tragédii pak pova?uji výstavbu rodinných domků v okolí Prahy a dal?ích měst, která se vymyká jakémukoli smyslu pro vyvá?enost krajiny, urbanismu a vůbec v?em zákonům zdravého rozumu. To není stavební boom ani legislativní chaos, ale naprostý nedostatek etických principů.

Ka?dé velké město se chová jako chameleon, mění barvu podle situace, vyu?ívá mimikry. Vládne-li nad městem ?ero, jsou i ulice ?edivé a lidé se podobají ?mouhám a rozmazaným ?edivým postavám bez bli??í identity. Křičí-li barvy reklamních poutačů a zdí postříkaných od sprejů, je město plné ohlu?ujících výkřiků a násilí. Tvář strakatého města se ?klebí na chodce a stahuje se do podivné grimasy. Po listopadu jsme si utřeli saze, ale ?minky a křiklavé barvy nás změnily k nepoznání. Praha propadá odcizení, které je v?ak mnohem hor?í ne? odcizení kafkovské a existenciální. Z du?e města se vytrácí to nejpodstatněj?í, toti? poezie. Městu fyzicky nesvědčí bída a ?pína, ale jeho du?i ?kodí je?tě více nedostatek morálních hodnot, postmoderní blábol, mediální chaos...

Ne, nestojím o to být ?středem pokrytí? ? ani náhodou ? a od politiky utíkám raději k moudrosti starých Číňanů. Jako občan jsem pesimista, jako člověk stále věřím v lidskou iniciativu. Pomo?me si sami, teprve potom nám mo?ná pomů?e svět a modrá Evropa. Netlačme se do unie, ale ukliďme si raději pod svými okny, před svými dveřmi, na dvoře a v ulicích. Nevěřme slibům reklamních agentů, ale tomu, co nám po léta sdělují na?e komplexy a deprese.

Praze nechybí nic, jen samostatné my?lení a jistota, ?e Praha není na prodej. Jak chutná Amerika, to u? víme, jak ale voní na?e město ?deset let poté?, to je ve vzduchu. Praha snad není ztraceným městem, je v?ak ka?dopádně městem zka?eným, počmáraným, klamaným, zkou?eným, městem ve stresu. Jsme sice městem kultury roku 2000, ale to je?tě neznamená, ?e jsme také městem kulturním.

Ale teď vá?ně, co se mi líbí?! Nová pekárna Panerie za Filozofickou fakultou, Café Montmartre v Řetězové ulici, elegantní pasá? Černá rů?e a také antikvariát Ztichlá klika, v jeho? suterénu potká člověk dobré lidi... Nelíbí se mi arab?tí dealeři drog v Jindři?ské ulici, cikánské bandy okrádající cizince na ?i?kově, nelíbí se mi ani kurvy v centru Prahy, neon na Novotného lávce, ruské panenky a ?české sklo? u Karlových lázní. To se mně vůbec nelíbí, a nedomnívám se, ?e se s tím nedá nic dělat...

Praha není přístavní město, ale metropole střední Evropy, historické město s tradicí. Úplně by stačilo, kdyby jím zůstala i v budoucnu.

***

Praha devadesátých let se bohu?el k historické a staré části města chová často spí?e mace?sky a necitlivě. Je to pravděpodobně dáno tím, ?e čtyřicet let socialismu poničilo schopnost ocenit kupříkladu ?obyčejnou? historickou kliku, staré dveře, původní podlahu. Opojení plasty, opojení v?ím, co je moderní, funguje u mnohých podnikatelů, tedy právě u těch, kteří budují nové obchody a restaurace. Obecný respekt k tomu starému chybí vět?ině občanů stejně jako vět?ině podnikatelů. V tomto ohledu se svobodné podnikání chová k historickému městu nevděčně. Jinak ov?em Praha za posledních deset let prohlédla tak, ?e ka?dý milovník města musí být potě?en.

Proměna Prahy se týká jejího vnitřku i vněj?ku. V lep?ím případě se obnovuje původní historická funkce domů, které se vně i uvnitř mění, opravují, vyvíjejí, modernizují a rekonstruují. V hor?ím se to občas provádí tak, ?e vnitřek je zjednodu?eně přestavován za starou vněj?í fasádou. To, co je pro Prahu typické, tj. autenticita objektů, se tímto způsobem naru?uje. Jde o postup, který je častý v zahraničí, přesto?e jej dnes u? odmítají i zahraniční památkáři. Typickým příkladem je přestavba komplexu Darex, při které byla nenávratně po?kozena autenticita objektu. Co se týče projektů urbanistických ? Smíchov, Karlín, ale i Hole?ovice ? zde jde o typické přestavbové projekty umo?ňující uvolnit tlak na centrum města a realizující hlavní my?lenku územního plánu. Tou je polycentrické město. Město, jeho? střed tvoří kompletní území pra?ské památkové rezervace, ale které současně dává ?anci podnikatelům i turistům vyu?ívat daleko ?ir?ího území města. Přestavba Smíchova je spí?e radikální, přestavba Karlína je méně agresivní, v Hole?ovicích zatím jde o jednotlivé objekty či bloky. Věřím, ?e brzy dojde ke komplexní přestavbě celého území Hole?ovice?Bubny.

Vadí mi, ?e se Praha trochu ?zprůměrovala?. Přizpůsobila se, stala se standardním evropským městem v tom smyslu, ?e zde lze koupit McDonalda stejně jako spát v Hiltonu, jít nakoupit do značkového obchodu takřka jakékoliv firmy. To v?ak zároveň Praze ubírá jistou výjimečnost. Doufám proto, ?e podnikatelé si postupně uvědomí, ?e hotel, který je typicky pra?ský, který nabízí nejen pra?ské pohledy a pra?skou adresu, ale i atypické vnitřní vybavení a českou kuchyni, bude mít při kvalitě slu?eb na světové úrovni v?dycky vět?í ?anci ne? onen univerzální, jakých jsou tucty po celém světě. Ale to se samozřejmě netýká jen hotelů a restaurací, nýbr? v?ech slu?eb a aktivit ve městě obecně.

***

Hluboká degradace města jako sídla a domova

Deset let v ?ivotě historického města je poměrně krátká doba pro jeho tvorbu a budování. Naproti tomu je dostatečně dlouhá pro jeho degradaci nebo zničení. Abychom v?ak věděli, o čem hovoříme, je nutno si nejprve ujasnit, v čem spočívá ta častokrát zdůrazňovaná unikátnost staré (přesněji historické) Prahy.

Skladba utvářená staletími

Historické Praze vtiskla základní podobu mimořádně bohatá a rozmanitá modelace terénu, rozlo?eného na obou březích velké řeky. Na západním je údolí sevřené vý?inami Petřína, Strahova a Hradčan, zatímco protěj?í východní břeh je pozvolna a stoupavě rozestřený ke vzdáleněj?ím obzorům s dominantou Vy?ehradu a vrchu Vítkova. Strmý hřeben Hradčan se ji? v 9. století stal místem zeměpanského sídla, kní?ecího a později královského hradu, v jeho? středu byl záhy vybudován biskupský kostel, co do významu nejdůle?itěj?í v zemi, který ve 14. století dostal skvělou podobu arcibiskupské katedrály, mauzolea svatých českých patronů i českých králů.

Čtyři, či vlastně pět ve středověku zde vzniklých měst mělo nejenom funkčně a sociálně, ale i urbanisticky a architektonicky odli?ný charakter. Zatímco Malá Strana a Hradčany, situované na terénní podno?i a západním předpolí Hradu, působí jako men?í města těsně napojená na feudální sídlo (Hradčany ostatně a? do sklonku 16. století byly i právně poddanským městem), ve velkých městech na pravém břehu mě?ťanský ?ivel v?dy dominoval. Pozdně středověká podoba Staroměstského náměstí s dominantou Týnského chrámu a skvělé radnice byla přímo manifestací sebevědomí města, které se právem označilo za ?hlavu království?.

Historickou Prahu tedy charakterizovala architektonická i urbanistická mnohotvárnost jejích jednotlivých částí. Ideová osnova výstavby celého města v?ak je a dodnes zůstává středověce hierarchická. Dominance moci duchovní i z bo?í milosti nejvy??í moci světské ? královské ? je zároveň i milostivou patronací a ochranou ?ivota. Z její přízně je ?ivotu udílena svoboda, kterou středověk v?dy chápal jako právní autonomii a jistotu ? nikoli jako libovůli pouhého chtíti a moci. Město s právní jistotou obce, korporací i svobodných jednotlivců bylo opakem venkova, ovládaného divokostí přírody a mo?nou zvůlí panstva. V tomto smyslu říká středověké přísloví, ?e ?městský vzduch činí svobodným?.

Nejpozději od skvělého roz?íření Prahy v době vlády Karla IV. byly vizuální vztahy mezi jednotlivými pra?skými městy promý?leny jako dramatická síť, formující a rytmizující pozoruhodný celek. Hvězdice urbanistického rozvrhu Nového Města, její? střed le?í na Staroměstském náměstí, propojuje obě pravobře?ní města, kompozice Karlova mostu s výtvarně náročně ře?enou vě?í zhodnocuje pohledy přes řeku, Hrad s katedrálou je úbě?níkem a kompoziční pointou celé této velkolepé skladby. Jak Karlův předpis korunovačního řádu, tak pozděj?í barokní korunovační průvody byly skvělými ceremoniály, které se odehrávaly v souladu s ideovou osnovou a architektonickou a uměleckou podobou města.

Architektonická i umělecká tvář Prahy po tisíc let slo?itě narůstala nikoli prudkými změnami, ale pozvolným vrstvením, které stále subtilněji a odstíněněji propracovávalo základní rozvrh a stále působivěji pointovalo celkový obraz. V tomto dění jakéhosi prolínání slohových epoch přes staletí nejenom mlad?í epochy dotvářely star?í, ale i star?í ovlivňovaly mlad?í jako pole úkolů a východisko jejich invence. Tato pozoruhodná vzájemnost velkých uměleckých výkonů přes rozlohu staletí je výsostně charakteristickým znakem jedinečnosti historické Prahy. Ve svých uměleckých dějinách pak bylo toto město několikrát tvůrčím centrem prvořadého významu ? nejsilněji v gotickém období 14. století a v epo?e baroka. Přesto, ?e se Praze nevyhýbaly dějinné tragédie, otřesy a prudké zvraty, byl a? do sklonku 18. století vývoj její podoby pozoruhodně plynulý a organický. Stav města tehdy dosa?ený určuje dodnes převá?ně podobu jeho historicky nejvýznamněj?ích částí, centra Starého Města, vět?iny Malé Strany a Hradčan.

Zásahy do tvářnosti celku

V celoevropských měřítcích zcela mimořádný rozsah zachování historické metropole během posledních dvou století byl způsoben předev?ím tím, ?e po vět?í část 19. století a ve druhé polovině 20. století byla Praha vlastně provinčním městem ? zprvu jako město jedné ze zemí v 19. století ji? silně centralizované habsburské ří?e, do nedávna jako hlavní město nesamostatného, satelitního státu sovětského bloku.

Téměř a? do sklonku 19. století byly změny historické Prahy pouze lokální. Klasicistní úpravy Příkopů a dne?ní Národní třídy spolu s Václavským náměstím vytvořily osnovu nového centra města. Budování nábře?í ? původně jako promenád ? zhodnotilo vizuální atraktivnost pohledů přes řeku. Po polovině století byly vybudovány některé významné kulturní instituce. Dobově příznačný vývoj továrních a velkých obytných čtvrtí, často dravý a ?ivelný, se odehrával mimo půdu vlastního historického města v prstenci těsně přiléhajících satelitních měst. Teprve na samém sklonku 19. století sílily tlaky na přestavbu centra města. Podle tehdy zpracovaných regulačních plánů měla po staletí vrstvený historický organismus nahradit jednorázová zástavba, ponechávající jen nejvzácněj?í umělecké solitéry. Tento přístup se prosadil při asanaci Josefova, tedy někdej?ího ?idovského Města, které v 19. století ji? ztratilo své původní obyvatelstvo a bylo malebnou, ale zanedbanou čtvrtí chudiny. Tato akce vyvolala snahy kulturní veřejnosti, které pak zabránily podobnému osudu chystanému projektanty i pro Malou Stranu, Staré Město a Hradčany, které rovně? neodpovídaly standardům moderního města. Jistota o jedinečné hodnotě historické Prahy a nutnosti její ochrany se od té doby stala trvalou součástí kulturního povědomí.

Nové Město, přilehlé části Starého Města a po asanaci i Josefov se kolem roku 1900 stávaly novým komerčním i kulturním centrem Prahy a rezidenčními čtvrtěmi bohat?ích a nejbohat?ích vrstev. Na Novém Městě do?lo v 19. a 20. století postupně k téměř úplné výměně domovní zástavby a historická architektura zde tvoří jen malé ostrůvky. Postupnost této přestavby, proměnlivost jejích forem i to, ?e proběhla při zachování celkové ? velkorysé ? gotické osnovy Nového Města, zapříčinily alespoň částečné zachování historického charakteru této čtvrti.

Centrum Starého Města, Malá Strana a Hradčany v?ak měly jiný osud. Úspě?ná ochrana jejich podoby zároveň vedla k jejich sociální stagnaci a pozvolnému sestupu. Stávaly se domovem středních a chud?ích vrstev a zároveň i sídlem některých významných institucí, k nim? po vzniku samostatného státu přibyla i cizí vyslanectví v někdej?ích ?lechtických palácích. ?ivot zde v?ak nepochybně postrádal dynamiku moderní metropole. Jako by zůstaly zahleděny zpět do své plněj?í minulosti, ?ily tyto části centra hlavního města nadále poklidným rytmem maloměsta. To se týká předev?ím levobře?ních čtvrtí, kde pokusy o ?o?ivení? v duchu moderních představ, provázené leckdy i kvalitními architektonickými návrhy (kupř. galerie na Kampě), zůstaly nerealizovány. S odstupem let lze konstatovat, ?e to bylo prozíravé, neboť relativní přínosy těchto projektů byly v?dy vyva?ovány nenahraditelnými ztrátami historických a estetických hodnot. Fundované teoretické studie té doby (O. Stefan) poprvé nará?ejí na problém nepřeklenutelného rozporu mezi zachováním historického města a po?adavky moderního ?ivota a vyslovují obavy, ?e se historické město stane mrtvým ?skanzenem? či ?muzeem?.

Poezie chátrání

Paradoxně pozitivně se projevila celková stagnace Prahy v poválečné éře ? socialistický odpor k moderní architektuře a ?západnímu způsobu ?ivota? i kulturní alibismus tehdej?ích vládců. Negativně v?ak působila socialistická neschopnost udr?ovat a zvelebovat zestátněné hodnoty. Dobře provedené restaurátorské akce se soustředily předev?ím na velké a významněj?í památky, hlavně kostely a některé paláce. Vět?ina mě?ťanských domů technicky degenerovala absencí základní údr?by a mnohé se postupně dostaly do havarijního stavu. Mno?ily se vyklizené domy a někdy i celé uličky. Současně se v té době měnila skladba obyvatel, předev?ím na Malé Straně a Hradčanech. Zájem o bydlení zde měli často umělci, pro které historická autenticita a estetické bohatství čtvrti byly vy??ími hodnotami ne? moderní standard bydlení. Zároveň v?ak obyvatel v centru města postupně ubývalo. Vedle chátrání to zapřičiňovalo i zabírání mnoha dříve obytných domů pro potřeby institucí. Mezi léty 1950?1990 se počet stálých obyvatel vlastního středu města ? obvodu Praha 1 ? zmen?il na polovinu. Ji? na sklonku komunistické vlády se objevily první ?socialistické? podnikatelské záměry ?hotelizace? této části Prahy, které počítaly s rozmachem turistického ruchu a vystěhováváním stálých obyvatel. Reakcí bylo zalo?ení spolků jakési občanské sebeobrany.

Před deseti lety byl tedy stav vlastního historického jádra Prahy v mnoha ohledech rozporný. Na jedné straně krásné a souvisle zachované historické město uprostřed moderní metropole v úplnosti, jinde bě?né jen u malých zapomenutých městeček, na druhé straně město zanedbané a chátrající s trvale klesajícím počtem obyvatel a? na hranici rozpadu sociální struktury.

Současná degradace historického jádra

Kdy? v roce 1990 nav?tívil Prahu britský princ Charles, byl hluboce zaujat tímto městem, kde je přítomná ?ivá minulost, zároveň v?ak vyjádřil varování před podnikatelskou dravostí předev?ím turistického průmyslu, která krásu města nabídne jako zbo?í a znehodnotí ho jako prostředí pro ?ivot stálých obyvatel. Dal?ích deset let naplnilo jeho obavy beze zbytku.

Do té doby neznámá, tajemná, absurdní nebo nebezpečná Praha ?za ?eleznou oponou? se stala atrakcí turistického ruchu a ?dobrou adresou? pro firmy seriózní i jiné. Tomuto náporu oslabená struktura města nemohla odolat. Vlna spekulací s nemovitostmi, hrubě adaptační přestavby domů na hotely, penziony a sídla různých firem a institucí, které za zachovanou fasádou často ničí historickou podstatu památky, a jiné podnikatelské záměry vedly k dal?ímu razantnímu sní?ení počtu obyvatel. Dokladem síly těchto změn, které ve velkém prosadily ji? pozdně socialistické záměry z osmdesátých let, je ru?ení ?kol z důvodu nedostatku dětí. Město jako sociální struktura se v centru Prahy ji? zhroutilo. Je ničeno dvojí záplavou: automobilů a turistů.

Automobilová doprava ?kodí vibracemi, exhalacemi, ale i tím, ?e ?ivotu v historickém městě v podstatě překá?í. Masivní turistika město degraduje. Podstatou moderního, masového turismu je v?etečná zvědavost, povrchnost, se kterou chce náv?těvník město ?absolvovat? a ?zvládnout?, nikoli poznat, pro?ít a přilnout. Pak by třeba pří?tí rok nejel do nového módního místa a odmítl manipulaci novou reklamou a nabídkou. Nav?tívené místo má být atrakcí, poutavou, snadno absolvovatelnou a tedy i nenáročnou. Centra moderního turismu ? jedním z nich se stala i Praha v posledním desetiletí ? lze přirovnat ke stabilním lunaparkům. Historická architektura je zde jen atraktivní kulisou. Má zaujmout a třeba i překvapit, ale nemá se hlouběji dotknout moderního masového člověka, jeho? jistota je v samozřejmosti konzumu a jeho? domov je ve snadném a na sebe sama soustředěném bezdomovectví. Teoretici moderní architektury se obávali, ?e historická města se stanou mrtvými muzei z nedostatku soudobého ?ivota, ??ivot?, který přiná?í turismus v?ak muzealizuje tato města daleko důkladněji.

Kolik levné pouťovitosti je v dne?ní pra?ské ?kulturní nabídce?, té, se kterou se turista setkává na ka?dém kroku ? povrchní banalita podívané v někdej?ím kostele sv. Michala, pochybná soukromá muzea (kupř. mučení či kýčovitě pojaté ?magičnosti? města), narychlo secvičené a předra?ené koncerty v kostelích, výtvarné kýče nabízené na ulicích i ve vět?ině obchodů na hlavních turistických trasách. Nápor v?etečné, neuctivé zvědavosti znehodnocuje i atmosféru míst historicky významných a vzácných. Dne?ní stav a provoz katedrály sv. Víta je jedním slovem hanebný, nevychovanost velké části náv?těvníků a netečnost duchovní správy jsou otřesné.

Projevem nezájmu o hodnoty a zájmu o peníze je i současný pokus o prodej kostela P. Marie Ustavičné pomoci a sv. Kajetána v Nerudově ulici na Malé Straně. Údajně ?nepotřebný? kostel se nachází ve finančně vysoce atraktivní lokalitě, kde jsou i ceny mě?ťanských domů v Praze nejvy??í. Zcela l?ivě je při tom argumentováno domněle ?patným technickým stavem památky. Expanze turismu a na něj návazných funkcí devastuje i mnoho světských památek. Připomeňme jen palác Sylva-Taroucca, jednu z nejkrásněj?ích architektur středoevropského pozdního baroka, kde nové vyu?ití zničilo historizující interiéry prvého patra a zcela degradovalo přízemí.

A? příli? reálná hrozba

Vět?ina stavebních úprav památek provedených v posledních letech dokládá, ?e jejich projektanti spí?e ne? schopní jsou v?ehoschopní. Namísto rekonstrukcí a restaurování převa?ují utilitární adaptace a funkční přetě?ování staveb. Svědčí o tom i rozvrat kdysi tak malebné ?krajiny? malostranských střech, porostlé nyní ?chatovými koloniemi? nejrůzněj?ích nových vikýřů (leckdy v primitivně historizujících formách) a oken. Jen výjimečně byly realizovány vskutku kvalitní rekonstrukce památek. Jmenovat lze Lichten?tejnský a Hartigovský palác na Malé Straně, Toskánský na Hradčanech, Obecní dům, kostel sv. Bartoloměje nebo Vald?tejnský palác, jeho? nákladná rekonstrukce se právě dokončuje. V těchto případech byla hodnota památky v?dy prvotní a vyu?ití jí bylo vynalézavě podřízeno. Podobné čestné výjimky v historické Praze ? jaké lze konstatovat na poli rekonstrukcí památek ? bohu?el nenajdeme v případě novostaveb posledního desetiletí. Nenacházím tu jedinou vskutku přesvědčivou stavbu, která by kultivovaně a s invencí vstupovala do historického prostředí. Krajními póly na této ?kále omylů jsou na jedné straně egocentrické ?geniálničení? tzv. Tančícího domu, na druhé straně totální invenční prázdnota dokončovaného hotelu Four Seasons.

V?echny tyto skutečnosti dokládají, ?e během posledního desetiletí přestala být historická Praha ? ostatně podobně jako centra mnoha světových metropolí ? městem ve smyslu sídla a domova. Je přesycena sídly nejrůzněj?ích institucí a je ?atraktivním rámcem? aktivit turistického průmyslu. Obě tyto funkční osnovy vná?ejí mnoho nových po?adavků a provozů: extrémní dopravní (hlavně automobilové) zatí?ení včetně parkovi?ť, reklamy a poutače, přesvětlení v noci, hlukový smog neustále reprodukované hudby z obchodů, klubů, restaurací atd. Hlubokou proměnou je nápadné ubývání bytů, trvalých obyvatel a změna sociální skladby zdej?ích rezidentů. Rekonstruované obytné domy nabízejí předev?ím luxusní byty. Jejich nájemci jsou z velké části cizinci pobývající v Praze pouze dočasně. Logicky navazuje proměna obchodní sítě, ve které asi polovinu prostorů zabírají provozy těsně vázané na turistiku (k nesmyslnosti nabízeného sortimentu nemá cenu se vyjadřovat). To v?e ji? vyvolalo nepříznivé změny atmosféry historické Prahy i mno?ící se pokusy o změnu její celkové podoby. Příkladem mohou být nejenom invenčně slabé novostavby ? kvalitativně hluboko pod průměrem úrovně pra?ské architektury předchozích desetiletí 20. století ?, ale i pokusy o deformaci historických památek během jejich rekonstrukce. Připomeňme opakované různé projekty vyhlídkových vě?í (Trautmannsdorfský palác na Starém Městě, Sovovy mlýny na Kampě ad.), odmítané po právu památkáři v jejich jen částečně úspě?ném boji za uchování prastaré podoby historické Prahy.

Alternativní postoj existuje

V tomto sváru je stále zřejměj?í, ?e nové funkce, které ?atraktivita? Prahy přitáhla, jí svými po?adavky a koncepty zároveň ohro?ují. Vzhledem k tomu, ?e podobné proměny a rozvrat postihly v posledním půlstoletí vět?inu velkých historických měst v Evropě, je otázkou, zda takový vývoj je nutný, či zda by mohl mít alternativu. Komplementární otázkou pak je, proč alespoň část společnosti a kulturní legislativa pova?ují za ?ádoucí co nejautentičtěj?í a nejúplněj?í zachování historických měst ? tedy i Prahy ?, které současnému obecnému trendu odporuje.

Historická a umělecká hodnota řadí jádro Prahy k nejvýznamněj?ím architektonickým a urbanistickým památkám celého světa. Její zachování jistě znemo?ní prosazení standardních nároků moderního města, vy?ádá si v?ak i limitování dnes převládajících funkcí vyvolaných komerčními hledisky a turismem, které historické město zneu?ívají a? na hranu ničení. Zároveň v?ak Praha nemů?e být pouhým ?architektonickým exponátem? jako třeba Akropolis, pyramidy, Tad? Mahál, Stonehenge a dal?í historické skvosty. Nejde to prostě proto, ?e je unikátně zachovaným velkým urbanistickým celkem a součástí ?ivého, velkého města. Zároveň v?ak jeho dominantní a přímo identifikující kvalitou je jeho zjevná ? architektonická, urbanistická a umělecká ? dějinnost, tedy ne-současnost jeho podoby a řádu, které vznikly mnohonásobným vrstvením tvůrčích sil minulosti, je? v Praze soustředila a vytvořila řadu děl a staveb nále?ejících k největ?ím výkonům svých epoch.

Jaký je smysl a hodnota ?zjevné dějinnosti? v na?em světě? Ji? jeden ze zakladatelů nových dějin umění Alois Riegl na počátku 20. století konstatoval, ?e zjevná dějinnost památky nechává diváka přímo pro?ít základní dimenzi lidského ?ivota, kterou je jeho vlastní dějinnost. Tímto vědomím připravuje nám dějinnost prostor svobody proti fale?né samozřejmosti přítomnosti a jejího aktuálního směřování, které v?dy tíhne k úplnému prosazení svých konceptů světa jako jediných a pravých, a tedy ? mimoděk ? i k popření a zru?ení dějin. Tento klam ?podřízení dějin přítomnosti? je vystupňován ve v?ech totalitách politických i ekonomických ? totalitách moci, plánované tvorby světa i neomezeného růstu konzumu.

Skutečná dějinnost je ? podobně jako umění ? ochráncem svobody člověka proti tí?i pouhé přítomnosti. V tak skvělém historickém městě, jako je Praha, se obě tyto výzvy ke svobodě umocňují v jediné poselství.

Komercí vystupňovaná utilitarita současného re?imu funkcí město ničí a hlas jeho poselství umlčuje. Silně se ozývá jen v některých okam?icích odporu. Nedávno to byl nábo?ensky i dějinně oprávněný nárok na zaji?tění přiměřeného uchování středověkého ?idovského hřbitova ve Vladislavově ulici na Novém Městě v souhlasu s nábo?enskými předpisy. Boj za důstojnost dávných zemřelých je i pří o důstojnost ?ivých. Nepochopení, se kterým se tato snaha setkala v dne?ní české společnosti, nepřekvapí u národa, který dosud nedokázal důstojně obnovit hrob jednoho z největ?ích Čechů a národních světců ? sv. Vojtěcha.

Nelze změnit vněj?í tvář města a nedotknout se její du?e a naopak. Je evidentní, ?e po sametové revoluci se Praha probudila ze čtyřicetiletého spánku ?ípkové Rů?enky do nového ?ivota. Samozřejmě ?e rychlost, s jakou se to probuzení odehrálo, ji poznamenala. Ale jak my, kteří v Praze ?ijeme, tak zejména cizinci, kteří Prahu znají z dob totality (a pamatují si nápisy na zdech ?Pozor, padá omítka!?), asi společně uznáme, ?e nastala změna k lep?ímu. I kdy? řada hospod, které měly být zachovány, je nenávratně ta tam. Zničena je i značná část původních hotelů, včetně interiérů. Namátkou hotel Palace v Jindři?ské ulici nebo hotel Savoy na Pohořelci.

Do stejné kategorie patří i známá causa ?pačkova domu. Nový hotel Four Season je sice ve velmi exponované poloze, ale dojem z něho je rozpačitě stydlivý. Jako by byla jeho autorkou arch. ?rámková, a přitom od ní není. Hezké je nové leti?tě od arch. Franty a Brixe. Obstojí i ve srovnání s Evropou. Je důstojnou bránou do hlavního města. Vyrostla celá řada kvalitních administrativních budov. Za v?echny budova A.D.N.S. v Římské ulici.

Srovnáme-li desetiletý vývoj v Praze s Londýnem, kde jsem nedávno byl, je na tom Praha nepoměrně lépe. Londýn byl obrovským objemem administrativních budov zcela zadu?en. V Praze mě v?ak jako spoluautora Tančícího domu mrzí, ?e vět?ina nových administrativních budov postrádá du?i, ?e jde zejména o k?eft. Je to dáno předev?ím kulturou a odvahou investora pustit se do slo?itěj?ích a riskantněj?ích úloh. U nás to bylo součástí dlouhodoběj?í strategie holandského investora ING.

Naopak za nejpokleslej?í pova?uji explozi bank, která město připravila o ?ivotně důle?ité funkce v nejfrekventovaněj?ích místech. Banky místo toho, aby svěřené peníze investovaly do perspektivních podniků, pou?těly ?ilou daňovým poplatníkům. Z jejich peněz si stavěly ?ulové a nerezové hloupé paláce, aby se pak navzájem vytunelovaly. V?udypřítomné jsou také obchody se sklem, které nabízejí turistům neskutečný kýč ? bez ohledu na to, ?e Česká republika je sklářskou velmocí s tradicí kvalitní produkce.

Za uplynulých deset let je v?ak zdaleka nejhor?í ukázkou necitlivého zásahu přestavba a dostavba Kongresového centra (dříve Palác kultury) pro zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Dne?ní situace se nápadně podobná té před třiceti lety, kdy do?lo pod taktovkou (komunistické) strany k rozsáhlé devastaci celého velmi cenného území objekty Paláce kultury, hotelu Forum, budovy policie včetně magistrály a jejího napojení. Záporná stanoviska institucí k projektu dostavby se měnila v kladná, neboť dostavba byla ve ?státním zájmu?. Do přestavby a dostavby Paláce kultury byly vlo?eny miliardy, ani? by byla zpracována urbanistická koncepce celého území. Tím se minimálně na dvacet let oddálila mo?nost korekce siluety panorámatu a celkového ducha bývalého Paláce kultury.

Domnívám se, ?e bylo mo?né včas se omluvit, posunout termín pra?ského zasedání a promy?lenou zástavbou opravit extenzivní urbanismus včetně ji? zmíněného panorámatu a zajistit ekonomické fungování celého území na základě důkladného rozboru v korektní (nejlépe mezinárodní) soutě?i.

Ač nerad, musím konstatovat, ?e nadměrný a bezduchý objekt A.D.N.S., prodlu?ující horizontálu Paláce kultury, celou situaci pouze zhor?uje. Je jasné, ?e v Praze působí neblaze např. italské nebo ruské mafie, ale to, co si na obraze města způsobujeme sami, je mnohem hor?í.

V celé situaci zará?í bezradnost památkářů, OÚR a ÚRM, kteří shodně tvrdili, ?e území je skutečně zničené, ale jeho ochranu pojali tak, ?e zakázali dal?í výstavbu a tím i podle sebe údajnou dal?í devastaci, co? naopak v?emi uznávaný nepříznivý stav konzervovalo. Tento názor zastávali a? do chvíle, kdy na ně někdo dupnul, a pak povolili cokoliv.

Připadá mi absurdní, ?e v tak nádherném městě, jakým Praha je, bydlí téměř čtyřicet procent jejích obyvatel na bezduchých sídli?tích. A je také s podivem, ?e existuje tak málo pokusů tento nepříznivý stav změnit. Mnozí dokonce tvrdí, ?e je nutné sídli?tě udr?et v jejich původní podobě pro pří?tí generace. Ale i kdybychom připustili, ?e sídli?tě jsou nádherná, není to důvod, aby nebyla dále upravována a vylep?ována.

Přitom je nespornou výhodou Prahy, ?e lze určité městotvorné principy uplatňované v centru přená?et do sídli?ť tak, aby se navzájem odli?ovala, aby se prohlubovala jejich rozmanitost a ka?dé sídli?tě tak získalo svoji neopakovatelnou identitu.

V současném vývoji města pova?uji za důle?ité dva zdánlivě okrajové městotvorné fenomény. Jedním jsou vietnamská tr?i?tě a druhým supermarkety nadnárodních obchodních řetězců.

Vietnam?tí trhovci obsadili v?echny volné plochy uvnitř velkých a malých měst. Jsou velmi mobilní, doká?í zmizet během pár hodin. Jsou hou?evnatí a vytrvalí, vesměs dobře ovládají če?tinu. K zákazníkům se chovají zdvořile. Bezkonkurenčně nízkými cenami likvidují důle?itá odvětví domácího lehkého průmyslu (obuvnického, textilního a některá dal?í odvětví). Umo?ňuje jim to úplatnost českých celních orgánů. Objem zbo?í je neskutečný. Mluví se například o dvanácti milionech párů čínské obuvi. Nevím, jakou cestou je zbo?í dopravováno, ale zisky jsou u? mo?ná takové, ?e se vyplatí pou?ívat letadel.

Jiný způsob ničení českého trhu zvolily bohaté západní společnosti, které za relativně nízkou cenu skoupily pozemky na okraji měst podél frekventovaných komunikací. Na rozdíl od Vietnamců pou?ívají k destrukci domácího trhu českých zaměstnanců a je?tě drze tvrdí, ?e sni?ují nezaměstnanost. Je pravda, ?e obrovské haly lze rozmontovat a odvézt, ale po čase to vlastně nebude mo?né, proto?e místní obchodní síť bude jejich působením postupně zlikvidována. Stanou se brzy nepostradatelnými a budou si diktovat ceny, jaké si zamanou.

Obyvatelé musí za zbo?ím do supermarketů desítky kilometrů za město ? hora musí za Mohamedem, místo aby Mohamed při?el k hoře.

Na rozdíl od supermarketů, které lidi vychovávají k nezřízené ?ravosti a bezmy?lenkovému konzumu nepotřebných věcí, Vietnamci je nabádají k ?etrnosti. Vím, ?e vietnamské stánky řadu lidí iritují, jde prý o balkanizaci obchodování. Z osobní zku?enosti si pamatuji podobné obchody v Paří?i. Jsou tam v?ak pouze dopoledne a odpoledne po nich není ani památky. Zbo?í jde za zákazníkem a ne naopak. Ten dokonce nemusí ani do kamenného obchodu, zbo?í je na trhu levněj?í, tak?e profitují jak prodávající, tak kupující.

Na tr?i?tě narazíme při bě?né procházce městem. Do kauflandů jedeme v lep?ím případě metrem, ale zpravidla autem desítky kilometrů, čím? výrazně zhor?ujeme ?ivotní prostředí. Zaparkovaná auta pak zabírají obrovské plochy parkingů původních zelených luk a vzrostlé zeleně extravilánu.

Tr?i?tě nepotřebují ?ádnou klimatizaci, eskalátory, parkingy atd. Náv?těva kauflandů trvá řádově půlden a vypadá zpravidla tak, ?e zjistíme, ?e to, co jsme chtěli koupit, nemají, a odjí?díme domů s nějakou jinou věcí, kterou nepotřebujeme, ale její? cena se nám zdála tak atraktivní, ?e jsme neodolali údajné výhodnosti koupě.

Aby prosťáčci zbo?í kupovali, musí být lákavé, proto je barevným obalům věnována velká péče a nevratné obaly převa?ují a jsou důle?itou součástí zbo?í. O jejich likvidaci se prodejce nestará.

Zdá se mi proto, ?e ze dvou zel je men?í to vietnamské ? stačí pořádně dohlédnout na to, aby zbo?í trhovců bylo řádně procleno. Naopak zbavit se kauflandlů bude daleko vět?ím oří?kem.

Praha má ideální velikost. Je lidsky uchopitelná. Například Paří? s více ne? osmi miliony je pro mě příli? velká. Je příjemné, ?e člověk ve svém městě na procházce potkává své známé, spolu?áky, lásky z mládí. V megaměstech u? něco takového není mo?né. Vzpomínám na údiv Američanů z Gehryho ateliéru, kdy? jsem na procházce městem ka?dou chvilku někoho zdravil nebo někdo zdravil mě.

Kdy? u? se Praha konečně probudila, měla by se pořádně porozhlédnout po světě a inspirovat se městy, která mezitím zaznamenala dal?í vývoj. Měla by se předev?ím vyvarovat negativních nevratných dopadů. Největ?ím úskalím je destrukce měst automobilovým provozem. Praha potřebuje účinnou obranu zejména v podobě přesunu osobní dopravy na dopravu hromadnou. Vybudování systému suterénních gará?í včetně zaji?tění takových finančních podmínek, aby byly u?ívány.

Na závěr musím konstatovat, ?e Praha je ?pinavé město. Londýn je velmi čistý, není tam problémem sednout si na zem. V Paří?i je prachový spad světlý. V Praze černý a mastný. Vím, ?e v Londýně ?pínu odnese do oceánu nebo do Evropy vítr. V Paří?i je také cítit blízkost moře. Pro pra?skou ?pínu to ale není omluvou.

***

Abych mohl na va?e otázky dobře odpovědět, musím říci několik slov o proměnách soudobých velkých evropských měst. Jednou z největ?ích starostí lidí, kteří jsou zodpovědní za soudobá evropská města, je obava ze ztráty funkcí vnitřních částí měst. V řadě z nich se v jejich centrech, ale stále více i ve v?ech jejich vnitřních čtvrtích rychle sni?uje počet bydlících, klesá maloobchodní obrat a někdy i počet pracovních míst. Evropská města se dekoncentrují, vyprazdňují zevnitř, a místo tradičních měst vznikají nové urbánní prostorové formy, které lze zkratkovitě označit jako městské regiony. Tato proměna je důsledkem společného působení technických, hospodářských, ale do značné míry i hodnotových změn. Nízká hustota osídlení, ?ivot v lep?ím prostředí a se zahradou se stávají cílem vět?iny lidí. Na okraje měst a stále více i za ně se přesunuje bydlení a v rostoucí míře obchody ? zejména ve formě nových center s několika velkoprodejnami ?, ale ji? také ?koly, univerzity a administrativa. Tvrdá data potvrzují, ?e je to převa?ující a vzhledem ke konstelaci příčin, které jsem mohl pouze naznačit, pravděpodobně nezvratný proces související s na?ím typem civilizace.

Je v?ak zapotřebí dodat, ?e vedle toho existují v Evropě města, kde z různých důvodů dochází k jevu, který je označován pojmem ?reurbanizace?, čili k posilování jejich vnitřních částí, a zejména center. Děje se to často ve městech s dobře zachovalými historickými jádry, která se stávají cílem masového městského turismu. Ten je novým a důle?itým jevem, který mů?e nečekaně změnit osudy měst. K tomuto vývoji do?lo vět?inou tam, kde se podařilo udr?et ve středech měst univerzity, vědecké a kulturní instituce, média, umělecké aktivity, a zejména přita?livé urbánní prostředí. V Evropě s bohatou městskou minulostí je takových měst stále mnoho. Stačí připomenout některá v Itálii, Francii, Německu? Není pochyb o tom, ?e Praha k nim také patří. Jejich centrální čtvrti začínají znovu přitahovat některé skupiny lidí, pro které je bydlení v těchto místech z pracovních i jiných důvodů zajímavěj?í ne? ?ivot v zelených, ale nudných suburbiích. Jde často o mladé, úspě?né mana?ery, novináře, návrháře a obecně o lidi, jejich? povolání vy?aduje snadný a rychlý osobní kontakt s institucemi, které preferují centrální polohy.

A je?tě jedna poznámka je nezbytná. Městské čtvrti jsou v urbanistickém slova smyslu ohro?eny, jestli?e jsou vystaveny dvěma protichůdným situacím. Prvním rizikem je atrofie, druhým nadměrné zatí?ení. Při atrofii přestávají být dostatečně vyu?ívány budovy, včetně veřejných prostor, a taková ?městská tkáň? začne odumírat. Přetí?ení je opakem ? budovy, ulice a celá hmotná struktura jsou přeplněné, mno?ství činností probíhajících v nich je nadměrné a dochází i k jejich fyzickému opotřebování. Známým příkladem jsou Benátky, a části Prahy se dostaly ji? do podobného stavu. Přes riziko zjednodu?ení lze říci, ?e v Praze a v jiných českých městech socialismus vedl k atrofii historických center, obnovený kapitalismus k jejich přetí?ení. Zahlcení pra?ského centra automobily a obtí?e chodců jsou jen jedním z vněj?ích symptomů této situace.

Co se děje se starou Prahou?

K největ?ím vizuálně patrným změnám do?lo na Starém Městě, Malé Straně a pak na okrajích Prahy a v jejich předměstích. Ta změna je dramatická a vyjadřuje skutečnost, ?e v Praze probíhá paralelně jak urbanizace, tak i suburbanizace. Praha je nesmírně zajímavý případ soubě?nosti těchto dvou trendů. Jestli?e se Praha dvacátých a třicátých let vyznačovala expanzí a růstem kompaktních nových čtvrtí, ale také začátkem upadání historických částí, v postkomunistické Praze se předev?ím opravuje a přestavuje starý historický střed. Jinými slovy, revitalizuje a komercializuje se její historické jádro. Lituji, ?e jsem si neudělal fotografie některých ulic jádra města před rokem 1989. Ty byly plné skladů, zabedněných oken a dveří, fasád s po?kozenými omítkami, rozpadajících se dvorů a průchodů. Byly to jakési historické slumy. Pro romanticky laděné du?e to mohly být symboly ?magické Prahy?, pro realisty to v?ak byla místa chudoby, ?píny a úpadku. Do toho v?eho vpadl po roce 1989 dravý proud podnikání, umo?něný restitucemi a stimulovaný jednak dvěma a půl miliony turistů ročně, jednak pozoruhodným zájmem domácích a zahraničních firem umístit své kanceláře právě v těchto prostorech Prahy. Maďarská historička umění, Ilona Sármányová-Parsonsová, která soustavně porovnává vývoj Budape?ti a Prahy po roce 1989, chválí domácí i zahraniční podniky, které pova?ovaly za výhodné opravit a upravit staré paláce a mě?ťanské budovy Starého Města a Malé Strany pro své účely, proto?e jim to přiná?í presti? a obchodní důvěru. Myslím, ?e se zdařilo najít rozumnou rovnováhu mezi úsilím zachovat krásu těchto částí Prahy a potřebou revitalizace ta?ené komercializací. Označuji to pojmem ?pra?ský kompromis?. K nejpozoruhodněj?ím rysům tohoto o?ivení historického jádra patří otevření a zprůchodnění starých dvorů, oprava starých průchodů a tak v podstatě navázání na to, co norský autor Norberg-Schulze označil za jeden z prvků pra?ského genia loci: to jest průchody a pasá?e, vytvářející druhou komunikační kostru města. Na té věci je nesmírně důle?itý je?tě dal?í moment. Je jím obnovování poloveřejných městských prostor, které byly soustavně ničeny od 19. století v duchu haussmanovských paří?ských i vídeňských modelů. Stačí zajít do upraveného Ungeltu nebo Konviktu nebo do některých obnovených dvorů na Malé Straně, a zejména do prostorů Vrtbovské zahrady a zahrad pod Pra?ským hradem, abychom si uvědomili, jak se podařilo spojit potřeby soudobého ?ivota s hodnotami historického prostředí.

Na Starém Městě se podařilo udr?et ? více ne? na Malé Straně ? pestrou směs městských funkcí: jsou tam fakulty Karlovy univerzity, budovy uměleckých ?kol, velké knihovny, koncertní síně, divadla, muzea a galerie, ale také sídlo magistrátu, staré a nové hotely, opravené budovy slou?ící domácím i zahraničním firmám, staré a nové restaurace a kavárny, bě?né obchody, ale také obchody s luxusním zbo?ím. Připomíná to v malém a útulněj?ím provedení část levého břehu Paří?e v prostoru kolem bulváru Saint-Michel.

Není pochyb o tom, ?e tato v podstatě pozitivní změna přinesla i problémy: na prvém místě je to vytlačování původního, převá?ně star?ího obyvatelstva do jiných čtvrtí Prahy. Ti, kteří zůstávají, postrádají dostatek levných obchodů, restaurací a dal?ích slu?eb. Téměř v?e je orientováno na turisty a jejich peně?enky. Svět těchto původních obyvatel mizí a dnes by se Malostranské povídky tě?ko psaly. S přívalem turistů souvisí i naplnění některých ulic obchody s brakem, pokoutními obchodníky, hlukem, kráde?í a prostitucí.

Proměny povahy města?

Odpovědět na va?i druhou otázku je obtí?něj?í předev?ím proto, ?e lze tě?ko oddělit změny probíhající v celé společnosti od těch, kterými prochází město Praha. A navíc, sociálně, psychologicky a kulturně je prostě mnoho Prah. A tato pluralita je umocňována velkými změnami, kterými město prochází. Uvedu nejdříve některé důle?ité strukturální změny, které nepochybně vedou i ke kulturním posunům. Praha se rychle deindustrializuje a stává se městem slu?eb. Obyvatelé Prahy jsou bohat?í ne? byli před rokem 1989 a hrubý národní produkt na hlavu je v Praze nad průměrem Evropské unie. Rostou v?ak rozdíly mezi ?ivotní úrovní Prahy a ostatními částmi republiky. Praha se v?ak vzdaluje i mentálně od ostatních částí země. Praha je jakýmsi přijímačem technických, ekonomických i kulturních inovací, ale zároveň bránou mezinárodního zločinu, drog a dal?ích negativních jevů. Stává se městem otevřeným a dynamickým a z hlediska ?ivotních forem se ji? radikálně neli?í od podobných měst v západní Evropě. Vrací se rovně? k etnické diverzitě, důle?itému znaku urbanity. Cesta zpět k onomu městu tří kultur, tj. české, německé a ?idovské, je nemo?ná, ale ji? nyní v Praze ?ije trvale ?edesát a? sedmdesát tisíc cizinců, a ti vná?ejí do města novou dynamiku. Podobně působí rostoucí dovoz západního spotřebního zbo?í, amerických filmů, západních televizních programů. Změnily se vzorce sexuálního ?ivota, volného času, vý?ivy, vybavení domácnosti a samozřejmě i poměru k práci. Subtilněj?í změny hodnot a chování jednotlivých skupin Pra?anů jsou plné kontrastů a skupinové variability. Vedle rostoucí otevřenosti pozorujeme také růst xenofobie, vedle kladné soutě?ivosti růst klientelismu a korupce, vedle důrazu na estetiku prostředí jeho ničení (např. sprejery), vedle přívětivých a otevřených mladých lidí agresivitu řidičů aut, vedle symptomů altruismu rostoucí útočnost, kriminalitu a strach. Taková různorodost a rozpornost jsou ? sociologicky nahlí?eno ? obvyklou součástí hlubokých společenských změn. V jejich průběhu se toti? hroutí staré hodnoty a pravidla a nové se formují jen postupně. U nás se v?ak trestuhodně zanedbalo cílevědomé formování a kultivování těchto nových pravidel, bez kterých nemů?e fungovat dobře ani tr?ní ekonomika, ani demokratická politika. Ale to není jen problém Prahy, je zde jen více patrný. A právě to v?ak mů?e vést paradoxně k pozitivnímu důsledku: mů?e to být právě Praha, kde si lidé nejjasněji uvědomí, ?e nelze vytvářet výkonnou ekonomiku a demokratickou společnost v prostředí mravního vakua, lhostejnosti a nezodpovědnosti.

Praha a evropská velkoměsta

Není pochyb o tom, ?e Praha, tak jako ostatní velká města postkomunistické střední Evropy, vstoupila po roce 1989 do soutě?e s ostatními evropskými velkoměsty. Soutě?í samozřejmě také mezi sebou. Ka?dé město má silné a slabé stránky, které se odborně označují pojmem potenciály. Nejsilněj?í ?kartou? Prahy je její kulturní potenciál, její přita?livost jako místa městského turismu, kongresů, konferencí a setkávání, přičem? důle?itým faktorem této atraktivity jsou estetické kvality samotného města. Druhou silnou stránkou je její poloha ve středu Evropy. Střední je její ekonomický potenciál, to jest jako místa, které by se mohlo stát regionálním centrem finančních a obchodních transakcí. V tomto směru je např. Budape?ť silněj?í. Podobnou úroveň má sociální a lidský potenciál, tj. kvalifikace pracovních sil, pohotovost lidí i institucí ke komunikaci se světem, jazykové znalosti obyvatelstva, tolerance k cizincům, zájem o spolupráci s nimi, otevřenost. Ke středně silným potenciálům patří je?tě obecný politický potenciál, tj. politická stabilita, existence právního státu a význam Prahy jako mezinárodního politického střediska. K slab?ím stránkám patří infrastruktura města, organizace správy města, kvalita vnitroměstského prostředí a populační vitalita města. Praha má nejen negativní přirozené přírůstky obyvatelstva, ale z Prahy také více lidí odchází, ne? se do ní stěhuje. Stává se proto demograficky starým městem s malou mobilitou, a to jsou znaky, které signalizují potí?e v budoucnosti. Jednou z příčin tohoto stavu je nedostatečná nabídka cenově dostupných bytů pro mladé rodiny, která existuje paralelně vedle poptávky po mladých kvalifikovaných lidech pro nově vznikající pracovní místa. Tato nerovnováha mů?e ? bude-li trvat del?í dobu ? podvázat dal?í rozvoj města.

***

Je krásné být odli?ný. Je krásné být nedokonalý.
Je krásné být smutný.

Praha se v posledních deseti letech opravdu změnila. Nevyu?ívané, věčně zabedněné prostory v centru Prahy se zaplnily, dřevěná ?podloubí? chránící chodce před padající omítkou zmizela, přibylo neuvěřitelné mno?ství obchodů a restaurací, střed Prahy se probarvil nejrůzněj?ími aktivitami. Rovně? se omezila výstavba panelových čin?áků, a pokud se staví nové, vypadají ji? podstatně lépe ne? předtím. To jsou nepochybné klady.

Na druhé straně zmizela celá řada architektonických detailů, které jsou pro atmosféru města nesmírně důle?ité. Domy jsou renovovány velmi často tím nejhor?ím způsobem. Zachovává se pouze vněj?í plá?ť, s vnitřkem se zachází zcela barbarsky. Spě?ně jsou odstraňovány původní omítky a pou?ívána naprosto nevhodná chemická barviva, která svoji nepropustností prudce sni?ují hygieničnost stavby. Navíc zcela odli?ným odrá?ením světla činí domy příli? hutné a kompaktní.

Ve středu Prahy vznikl trapný turistický průmysl, který zcela vytlačil normální obyvatele. Rozpínavý parlament zabral obrovské části Malé Strany a tím z ní vytěsnil ka?dodenní ?ivot. Pra?ská doprava se zahustila a zůstala nevyře?ena. Stavbou kruhového objezdu daleko od centra se nic nevyře?í, proto?e pouze odkloní dálkovou dopravu. Pro motoristy mířící do centra bude nutno vytvořit průjezdové trasy, a tak se zdevastuje vnitřní město.

Na okrajích Prahy vznikají trapné čtvrti rodinných domků, typů zcela necitlivě přejatých vět?inou ze zámořských zemí bez ohledu na na?i poměrně solidní tradici.

Hlupák s penězi je velice nebezpečný a na?e legislativa mu neumí čelit. Městské úřady se nenaučily ovlivňovat ?ádoucí aktivity v různých lokalitách např. daňovými úlevami či jinými podobnými mechanismy. Velké mno?ství řadových občanů si představuje svobodu jako bezuzdnost.

Jsem nesmírně ?ťasten, ?e komunistům odzvonilo, a doufám, ?e za mého ?ivota se k ?veslu? nevrátí. Vzpomínám si, jak jsem tou?il, aby Praha povstala ze smutného popele a začala ?ít asi jako před druhou světovou válkou, kdy byla velice aktivním městem. Na druhé straně jsem si nepřál, aby určitá melancholie a posmutnělá romantičnost pra?ských zákoutí vzala za své. Kdyby k horečně budované internacionální nudě je?tě měli z pra?ských ulic zmizet opilci a prostitutky, stala by se nudným městem jen málo se li?ícím od ostatních velkoměst.

Bohu?el, pra??tí obyvatelé, a předev?ím pra??tí radní opakují chyby ostatních evropských měst, která ov?em u? při?la na to, ?e se dopou?těla řady omylů, a dnes se od nich tvrdě distancují. Díky tomu, ?e u nás vládli komunisté, zůstal střed Prahy sice neopravený, ale zůstaly v něm zachovány prvky, které v ostatních městech vzaly za své a které tato města dnes dohledávají. Pokud něco je?tě objeví, stře?í to jako oko v hlavě. My, místo abychom začali tam, kde jsou evropská města dnes, zacházíme s Prahou, jako by se jednalo o město zdevastované nějakou válkou, kde určité zásahy lze omluvit, poněvad? jsou diktovány jasnými sociálními důvody.

Ukazuje se, ?e estetická ekologie je pro ?ivot městského člověka velmi důle?itá. Zachování určité tradice, zachování historické struktury města znamená pro řadu lidí víc ne? totální obslu?nost, výdělečnost a pohodlí. Ve středu Prahy se za posledních deset let nepostavila jediná kvalitní stavba. Namátkou: stra?idelný projekt Myslbek, kýčovitý komplex místo normálního ?pačkova domu (zcela devastující Petrské náměstí), nudná a nic neře?ící budova na náměstí Republiky s řadou domů k ní přilehlých (hotel Renaissance apod.). Zničený hotel Savoy, Darex atp., atd. Nejsem spokojen ani s Gehryho-Milunićovým domem na nábře?í, který by mo?ná působil jako o?ivení nějakého panelového sídli?tě, ale v rázném rytmu nábře?í vyniknou jeho slabosti velmi silně.

Praha měla ?těstí, ?e nebyla v 18. a 19. století metropolí a nedo?lo v ní k razantním klasicistním přístavbám. Zachovala si tak barokní vzhled na gotickém půdorysu. Svojí tektonikou a nesmírně zajímavým umístěním na březích malebné Vltavy připomíná dosud město, které rostlo po staletí a tato staletí jsou v jeho struktuře stále dobře cítit. Tím se Praha je?tě li?í od vět?iny světových velkoměst. Jak jsem vý?e uváděl, děláme v?echno pro to, aby svoji odli?nost ztratila. V tom se mo?ná nejvíce objevuje na?e xenofobie. Chceme být jako ti ostatní.

Protestuji! Je krásné být odli?ný.

Nedávno jsem odpovídal na anketu se stejným tématem ? ?Praha a její proměny v devadesátých letech?. Podtitul va?í ankety ?naděje, nebo ohro?ení? sugeruje negativní odpovědi a naznačuje krajní vypjaté polohy.

Pro jistotu jsem si vzal na pomoc knihu z padesátých let (Mluva pra?ské architektury, druhé vydání, 1960) s texty Oldřicha Stefana a s kresbami Bohumíra Kozáka.

Praha neprochází zlomovým obdobím poprvé. Pro období devadesátých let v?ak nezaměňujme pojmy ?společenská a kulturní změna? a ?stavební boom? v historické struktuře městského organismu. Změna se sice udála, ale ?boom? nenastal. Myslím, ?e odtud pramení nejvíce nedorozumění a na?ich obav.

Pokud jsme do sebe nasáli poetiku starého kamenného města, mýtus literární Prahy počátku století a pokud máme vlastní zá?itky osamělých procházek se světlem plynových lamp a takto naladěni dnes otevřeme oči na Královské cestě, zůstáváme stát upřímně zdě?eni. Vtáhne nás do sebe jakýsi lunapark, jím? proklopýtáme mezi davy turistů na Staroměstské náměstí.

Zkusme se ale na věc podívat jinak. Kdy? si přivstaneme v půl páté ráno, zjistíme, ?e kamenné zdi a ?títy domů zůstaly na svém místě. Jejich jedinou ?vadou? je, ?e se opravily v příli? krátkém časovém rozpětí a jejich autenticita se ztratila pod novými nátěry vápenných fasád. V pohledu nám překá?í jen několik hadrových poutačů napnutých přes ulici. Zbytečné a jistě nepovolené neony vedle gotické vě?e mostu a graffiti na portálech domů. Podstata města ale zůstává (téměř) nedotčena. Mýty a poetiku do kamenných zdí vkládáme my. To, co dnes vidíme v Praze turistické, jsou vedlej?í příznaky stále je?tě vykolejené společnosti. Proměna města se týká více jeho nálady a povahy ne? kamenné fyzické podstaty. ?Praha je město, kde jen du?e vá?í? zůstane jen vzpomínkou básnířky. Tady vá?í spí?e kámen a historie vepsaná v něm.

Podstata historického města nemů?e být naru?ena z jednoduchého důvodu. K dispozici zde bylo v poslední dekádě pět, mo?ná deset parcel. Několik nově vzniklých staveb jen doplňuje proluky pevně dané struktury města. Kdy? srovnávám staré záběry kreseb Bohumíra Kozáka s dne?ním stavem, ?ádnou podstatnou změnu nezaznamenávám ? kromě panoramatických pohledů. Dramatická změna pra?ského horizontu za Vy?ehradem nastala u? o dvě desetiletí dříve.

Dne?ní stavební aktivita je neporovnatelná se změnami v zástavbě, k nim? docházelo při bourání hradeb, s výstavbou pra?ské navigace nebo s asanací Starého a ?idovského Města.

V centru Prahy zbývá jen několik málo parcel, které je třeba nezastavovat a hájit pro budoucí potřeby města. Skutečná výstavba Prahu teprve čeká, v blízké budoucnosti budou vznikat nová sídla a bytové domy. Tato stavební aktivita se v?ak bude odehrávat za hranicí historického města.

Do hodnocení jednotlivých staveb se nechci pou?tět, a to hned z několika důvodů. Kritika architektury je samostatný profesní obor, který se ale dostává ke slovu téměř výhradně v odborném tisku. Veřejná diskuse o současné architektuře neexistuje vůbec. Naprostý nezájem tisku a neznalost evropského a světového kontextu jsou opravdu zará?ející. Kolik prostoru se věnuje třeba recenzím nových CD nejrůzněj?ích popových skupin, je? mají vět?inou jepičí ?ivot, zatímco architektonická díla za stovky milionů korun (často z na?ich daní) zde budou stát stovky let... Tak je tomu dnes v Praze.

***

Asi vás zklamu, ale podle ducha otázek mám pocit, ?e podléháte/podléháme trochu sebestřednému pohledu na dobu, kterou právě pro?íváme. Jako by byla něčím zcela výjimečná, nepodobající se ?ádné jiné v minulosti. Slovy Jindřicha Chalupeckého, kterého jsem si nesmírně vá?il a stále vá?ím, pro?íváme ?nulový bod?. Tedy v tomto s Jindřichem Chalupeckým hluboce nesouhlasím. V?dyť jsme součástí vývoje, navazujeme ať chceme nebo nechceme na tradici, jsme dal?ím článkem kontinuity, dal?í stopou společné cesty.

V?dyť i ta slova ?nulový bod? byla vyslovena jazykem starým a kultivovaným tisíce let. A publikována ti?těným písmem, vynalezeným před stovkami let.

Jistě, pro?íváme něco zcela odli?ného. V domácnostech máme informační spojení s celým světem, pou?íváme dopravu, která zmen?ila vzdálenosti mezi kontinenty na několik hodin, hrozí nám celoplanetární katastrofy. Ano, to tady nikdy nebylo. Ale copak ovládnutí ohně, vztyčení kamenného bloku navzdory tí?i země, pochopení pohybu hvězd, zpracování bronzu a ?eleza, stavba lodí, objevení gotické klenby, knihtisk, pára, elektřina, telegraf, beton ? copak to v?echno nebyly zcela převratné změny v na?em ?ivotě?

A dále: děti se stále rodily a rodí za devět měsíců, byly a jsou počínány z lásky, trvá střídání dne a noci, příliv a odliv, zasévání a sklízení, světlo a tma, pravda a le? ? to nejsou hodnoty, které přetrvávají? Zatímco filozofická a umělecká hnutí uvedená do pohybu představou z ?nulového bodu? na okam?ik zasvítí a pak mizí ve tmě. Jsme-li ?v nule?, mů?eme vykročit kamkoli. V?e je dovoleno. Myslím si, ?e tomu tak není. ?e jsme na cestě. Jistě křivolaké, plné zacházek a odboček, plné bloudění, ale přece jen na cestě. Na cestě, která vede odněkud někam. A je na nás učinit ten dal?í krok. Mo?ná mylný, ale krok na cestě.

A teď konečně k va?í otázce, k Praze. Promiňte, ?e jsem odbočil trochu stranou. Ale ne tak úplně. V?dyť pokud jde o její proměnu v posledních deseti letech, platí podobná hlediska.

I v minulosti byl vývoj Prahy ovlivňován objevy a zásahy neméně silnými. Představme si první kamenné stavby v Praze dosud dřevěné. Nebyla to nevídaná revoluce? Představme si zničující po?áry, představme si velkorysou koncepci Nového Města.

A představme si, ?e úctyhodný gotický most byl osazen barokními sochami, navíc pravděpodobně ostře barevnými. Co? to nebyly revoluce ve vývoji města?

A co bourání hradeb?

A představme si řeku s pozvolnými břehy, řeku plnou ?ivota náhle uvězněnou do mnohametrových navigací. V?dyť teď vidíme Vltavu jen z nadhledu spí? jako stoku. Zkuste do ní namočit ruku!

A s navigací Vltavy probíhala asanace Josefova a ?idovského ghetta. Nebyl to víc ne? radikální řez do organismu města?

U? jsme si zvykli na Paří?skou třídu a secesní domy na jedné straně Staroměstského náměstí. Zvykli jsme si na petřínskou rozhlednu. (Jak dlouho si zvykali Paří?ané ? a jak tě?ko ? na Eiffelovku!) Zvykli jsme si na Penzijní ústav a na památník na ?i?kově. Nebyly to pro současníky ?oky a naprosté neočekávanosti?

Navykáme si na paneláková sídli?tě. Hrozné, ale co dělat. Jsou tady a je?tě dlouho budou.

Zvykl jsem si na ?i?kovskou vě? v Mahlerových sadech. Nezvykl jsem si ? a ani se o to nesna?ím ? na monstrózní miminka, která po ní letos lezou. Zatím jsem si nezvykl na Tančící dům. Mimochodem, v?imli jste si jeho koruny? V?imli jste si, jak horolezci umývají okna?

Tak?e suma sumárum: Praha devadesátých let si ?ije podle svého. Tak jako si v?dy ?ily i minulé epochy. A oprávněně. Myslím, ?e se moc násilností nedopou?tíme. Určitě ne víc ne? tomu bylo v minulosti.

Ten ?vněj?ek? a ?vnitřek? města nelze oddělit. Proměna se týká obého. Neděsím se změn. Je to vývoj, který se nedá zastavit. A proč také?

Beru Prahu dne?ních dnů takovou, jaká je. Ani mi nic jiného nezbývá. ?ance je v tom, aby zůstala, jaká je ? i s vývojovými tendencemi.

A na závěr, co mi chybí: lépe vydlá?děné chodníky. Ty jizvy a záplaty po kopání z dob komunismu mi vadí moc.

Ale: jsem rád, ?e jsem Pra?an. Mo?ná o něco víc, ne? ?e jsem Čech. Ale i to če?ství platí.