Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Švýcarský psycholog a psychoterapeut Allan Guggenbühl (*1952) vede Institut pro konflikty v řízení a mytodrama v Curychu (Institut für Konfliktmanagment und Mythodrama). Je autorem řady knih, např. Mytodrama (Das Mythodrama). V letošním roce mu vyjde psychologický esej "Kdo vybočuje z řady, žije intenzivněji" (Wer aus der Reihe tanzt, lebt intenziver). Studie "Skandál jako společenská nezbytnost" (Der Skandal als gesellschaftliche Notwendigkeit) vyšla v časopise pro archetypickou psychologii a obrazné myšlení Gorgo 37/1999, str. 17-32. Přeložila Adéla Gjuričová, vychází v mírně zkrácené a upravené podobě.

***

Dramaturgie skandálu

V prvním dějství dramatu zvaného skandál dojde k prozrazení tajemství. Určitá informace opustí rovinu klepů, přestane být vyhrazena zasvěceným a je postoupena veřejnosti. Veřejný pokřik má vzbudit odpor, zlost, pobouření a obavy. Avšak reakci veřejnosti nelze předem naplánovat. O tom, zda zvěst přeroste ve skandál, rozhoduje také to, je-li porušeno nějaké tabu či zpochybněna určitá zásadní hodnota. Pravdivost informace přitom není důležitá, rozhodující je, zda scénář obsažený ve skandálním příběhu zasáhne nerv společnosti. A důležitý je i způsob prezentace: prostý jazyk vzbudí emoce spíše než racionální argumentace, a také materie nesmí být příliš suchá, nýbrž musí aktivovat fantazii čtenáře, posluchače či diváka.

Druhým dějstvím řádně inscenovaného skandálu je diskuse. Vzrušeně se debatuje o možném dalším vývoji, zaznívá volání po vyvození důsledků. Ve třetím dějství si veřejnost žádá znovunastolení pořádku, projevy lítosti ze strany viníků a viditelné důsledky.

Mravní rozhořčení bývá pokrytecké

Abychom porozuměli skandálům, musíme rádius psychologie poněkud rozšířit. Psychické procesy se neodehrávají pouze v každém jednotlivci, ale i ve skupinách. Jak zdůraznil C. G. Jung, jsme také kolektivními bytostmi, kterými hýbou mýty, tabu a normy dané kultury. Nádobou na duševní procesy tedy není pouze individuum, duševní veličinou je i společenství. Rozhodneme-li se pro určitou společnou aktivitu, cíl či soužití s partnerem, automaticky se vytvářejí jemná přediva duševních sil, vazby psychických energií. Ty podléhají specifickým zákonitostem, mají vlastní projevy a rituály. Své chování tedy nesmíme nahlížet pouze prizmatem individuální psychologie, musíme sami sebe vždy vnímat i jako členy kolektivů. Jakmile se totiž identifikujeme s nějakou skupinou, institucí či regionem, tento systém ovlivňuje naše chování. Pracuje-li někdo jako učitel, přebírá tabu, senzitivnosti a rituály učitelského sboru školy a své referenční skupiny "učitelů". Společně s kolegy se pak zabývá skutečnou či domnělou násilností žáků, běduje nad absencí výchovného vlivu rodičů nebo se domnívá, že všude je patrný úpadek vzdělanosti. Systémy nejsou pouze organizačními jednotkami, jež plní předem definované funkce, ale také "cévami", kterými se šíří symboly, rituály a často i mýty. Kolektiv v nás dále působí, aniž jsme si toho vědomi. Je proto těžké rozlišit mezi skutečně svébytnými myšlenkami a pocity a mezi těmi, jež nám naočkoval kolektiv. Sami sebe prožíváme jako individuum a odmítáme se identifikovat s masovým člověkem v sobě. Mentální omezení a perspektivy myšlení získávané ze společenských skupin, k nimž patříme, je totiž těžké rozpoznat dokonce i v dialogu s druhým člověkem, neboť většinou hovoříme znovu s příslušníky téhož kulturního okruhu či skupiny. Abychom tedy pochopili význam skandálů, musíme porozumět vlivu těchto kolektivních myšlenkových a citových vzorců na nás samé.

Jejich první funkce se týká moci. Otázku rozdělení moci a vlivu nelze definitivně a uspokojivě vyřešit. Většinou jsou definovány určité pozice, na které se vážou kompetence a rozhodovací pravomoci. Tyto pozice obsazují individua - prezident republiky, ředitelka školy, ministr, vedoucí v obchodě či plukovník. Dochází k tomu tak, že se jednotlivé osobnosti profilují jako vůdčí postavy a zaujímají odpovídající pozice. Otázka ovšem je, jak se moci zase vzdávají. Převážná většina lidí se totiž nabyté moci vzdává jen nerada a na pozici a vlivu lpí. Pokud pro tento účel nejsou oficiálně zavedeny určité postupy nebo rituály, zbývá jako jedna z možností skandál. Osobu lze zbavit její pozice, zjistí-li se, že se dopustila nepřípustného chování.

V důsledku kolektivního mravního rozhořčení už leckdo vyletěl z ředitelského křesla a přišel o roli hvězdy. Skandál jej uvrhne zpět na zem, kde se znovu stává obyčejným smrtelníkem. Skandály brání tomu, aby se z lidí stávali bohové. Pro veřejnost jsou také příležitostí k pokrytectví. Člověk si sedí doma v teple a rozhořčuje se nad hanebným chováním politika, perverzními hrátkami populárního zpěváka či excesy herce. Sice to "vždycky věděl", ale přesto ho provinilec "nesmírně zklamal". Samozřejmě že by se sám ničeho takového nikdy nedopustil. Darebáky je třeba čas od času pranýřovat, neboť jen tak může dojít k novému rozložení moci a kolektivnímu pořádku. Vyvodí-li se navíc z poklesku důsledky, pak z pohledu veřejnosti spravedlnost zvítězila. Aféry jsou příležitostí ke kolektivnímu kamenování - osoba s mocí, prestiží či pověstí hvězdy je při něm zpravidla sesazena z piedestalu. Často jsou to přitom lidé do té doby nesmírně vážení, obdivovaní a dávaní za příklad, lidé s pozoruhodným vlivem či mocí.

Druhou funkcí skandálu je sebeočištění. Na skandalizované osobě se pojedná určitá mravní hodnota. Hysterie vyvolaná aférou umožňuje nově se vyrovnat se zásadní hodnotou daného společenství či skupiny. Dopingové skandály například oživují společensky pociťovanou potřebu čistého sportu a smysl pro fair play. Je to sice poněkud namáhavý způsob, ale v dlouhodobé perspektivě působí pozitivně. Aféry a skandály jsou sebeočistnými rituály a souvisí s naší snahou zvládnout existenciální výzvy na úrovni kolektivní psýchy a s přispěním společenských systémů.

Systém plodí démony

Při zakládání institucí předpokládáme, že členy systému budou racionálně uvažující lidé: člen televizní rady přece dobře ví, jak má vypadat televize jako veřejná služba, investiční poradce chápe, že i pro něj bude nejlepší, bude-li s penězi nakládat poctivě, a státní úředník si vůči své sekretářce nesmí dovolit žádné sexuální návrhy, protože zná důsledky. Kolečka do sebe zapadají, pozice se doplňují a odpovědnost každé z nich je jasná. Továrna vyrábí pro trh, škola vzdělává žáky a žákyně a politický systém řeší problémy státu. Instituce vytváříme racionálně, přemýšlíme v konstruktech, jimiž se má řídit skutečnost.

Teorie je to krásná, skutečnost však vypadá úplně jinak. Lidské jedince ovlivňují i jiné síly. A protože jsou instituce obsazeny lidmi, nemohou nikdy fungovat dokonale.

Všichni nositelé rolí a funkcí v systému neodpovídají typem osobnosti tomu, co daná funkce předpokládá. Člověk zpravidla není normální případ, nýbrž podle přísných diagnostických kritérií spíše neurotik či psychopat s perverzními představami, nadměrnými obavami nebo mučivými tiky. Normální jedinec, jehož si každý systém pro sebe definuje, je spíše výjimkou. Proto se nikdy nestane, aby do určitého systému zapadli všichni jeho členové. Z perspektivy norem stanovených systémem je většina lidí cizorodými prvky. Se svým chováním, zájmy, sny, myšlenkami a pocity nikdy zcela nezapadnou. Své sklony však zároveň nemohou rozvinout, neboť v takovém případě by se systém zhroutil. A tak se člověk přizpůsobí, usmívá se a předstírá spokojenost. Protože většina systémů bere v úvahu jen malou část toho, co se odehrává v osobnosti člověka, vše chaotické, znepokojivé, pudové a bizarní je vyloučeno do nevědomí. Aby systém vůbec nějak fungoval, musí tyto psychické obsahy potlačovat. Vypuzeno je proto podsvětí, ale též skutečnost, že zejména pro dynamické jedince je normalita dlouhodobě nesnesitelná. Museli by se totiž zcela vzdát svých chaotických, náboženských, sexuálních, vizionářských a podivínských sklonů a přání.

Hladké fungování a spořádanost systému znamená konec psychického života. Všechno napětí je pryč, ztratili jsme kontakt s hrůznými, leč fascinujícími silami. Normalita je nebezpečný přelud. Kdybychom chtěli zcela zapadnout do určitého systému, museli bychom se vzdát svého existenciálního a náboženského usilování. Duši člověka nelze zachytit regulačními obvody, strukturovanými rozhodovacími procesy či přesně definovanými funkcemi, neboť se ubírá svými vlastními cestami. Představíme-li si absolutně hladký průběh něčeho, pak pomíjíme jeho temnou stránku, démony číhající v každém systému.

Tyto anarchické síly ohrožují normalitu a fungování systému. Systém ovšem nikdy "normálně" nefunguje. Potlačené komplexy, nevědomé síly a témata členů systému či organizace se stejně přihlásí - jako žárlivost, závist, hrabivost, strach, nenávist, sexuální fantazie či náboženské touhy. Démoni číhají skrytě v těch vlastnostech osobnosti, jež bychom nejraději vypudili ze své představy o světě i sobě samých. Přitom ovlivňují to, jak se chováme a jak myslíme. Nepropadejme proto nikdy naivní víře, že námi vytvořený systém bude bez problémů fungovat. Normalita je fikce, neboť jako jedince a zejména pak jako součást skupin nás vždy pohánějí také vnitřní nevědomé síly. V okamžiku skandálu se tyto potlačené emoce a fantazie dostávají na povrch.

Aféry jsou kolektivními dramaty, protože se v nich vyjevují motivy, mýty a přání skupiny, společenství, národa. Osoby a témata, jež si společenství vybírá pro své skandály, odrážejí morální tužby a nevědomé fantazie dané skupiny. Jsou negativními referencemi o společenství či národě. Skrze aféry vystupují potlačená témata dané organizace ze stínu. Zároveň jsou ovšem dokladem toho, že každá struktura a organizace má i psychoidní rozměr, jenž se automaticky tvoří ve spolupracující skupině lidí.

Článek je zkrácen - celý text naleznete v tištěné podobě časopisu