Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Zkušenosti z uplynulého období i aktuální události posledních měsíců vyvolávají pochybnosti, zda žijeme v právním státě. Po jedenácti letech transformace je těžké mluvit o pocitu právní jistoty. Seriózní diskuse o úrovni právní kultury v postkomunistických společenských podmínkách přitom prakticky nezačala. Proč tomu tak je? Redakce revue PROSTOR požádala o stanovisko široké spektrum osobností. Otázky jsme zaslali také prezidentu Václavu Havlovi a premiérovi Miloši Zemanovi, kteří se kvůli státnickým povinnostem omluvili.

Současné právní prostředí považuji za poměrně chaotické, nekonzistentní. Z jedné strany jsme doslova zavalováni množstvím zákonných a podzákonných právních norem. Jejich obsah je však mnohdy kuriózní. Jedna z právních norem například nařizuje, jak často je třeba navlhko stírat podlahu v mateřských školkách, jak často se musí utírat prach. Legislativní smršť tohoto druhu vede do pekel... Na druhé straně nerozvíjíme dostatečně ústavní principy, a to ani prostřednictvím zákonných a podzákonných norem, ani aplikační praxí, ba mnohdy naopak zmíněné principy těmito způsoby popíráme, nebo alespoň umenšujeme jejich význam. Normotvůrci jako by si stále ještě neuvědomili, že racionálním jádrem ústavního státu není tvorba politiky (tj. právních norem) sama o sobě, nýbrž jen v té míře, v jaké odpovídá ústavním principům. Někteří západoevropští teoretici dokonce tvrdí, že legitimní je jen taková normotvorba, která je přímým naplňováním ústavních principů.

Nemohu přijmout názor, že polistopadový právní řád je zcela kontinuální s předlistopadovým. Tento svůj postoj opírám o hodnotovou diskontinuitu české ústavy ve vztahu k poměrům předlistopadovým, od níž nelze odhlížet při aplikaci a interpretaci předlistopadových právních norem. Naprosto pregnantně toto stanovisko vyjádřil Ústavní soud již ve svém prvním nálezu k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu.

Problematiku právní kontinuity jistě bylo možno řešit různě. Tak například bývalá Spolková republika vyšla po válce z předpokladu neplatnosti nacistickým státem přijatých právních norem, byly-li v rozporu s novým hodnotovým řádem. Platnost některých norem z nacistické éry se pak odvozovala z toho, že nový stát dal najevo možnost jejich přijetí tím, že je aplikoval (nikoli novelizoval!). Případnou neústavnost takového řešení posuzoval ústavní soud. Jinak bylo na obecných soudech, aby posoudily právní normy třetí říše a vyřadily je z účinnosti tím, že je neaplikovaly.

Uvozovací zákon k naší Listině základních práv a svobod (č. 23/1990 Sb.) předpokládal v podstatě obdobný mechanismus. Leč tento zákon nepřevzala Česká republika jako zákon ústavní a posléze i Ústavní soud stvrdil, že jen on sám může posuzovat ústavnost či neústavnost předlistopadových norem. Tento postup, odnímající obecným soudům povinnost zabývat se ústavností předlistopadových norem, byl pro ně demotivační ve smyslu hledání a nalézání spravedlnosti v duchu nových hodnot.

Za největší problém považuji to, že ústavní hodnoty nebyly vnitřně přijaty zejména těmi, kdo tvoří zákonné a podzákonné normy, a zčásti ani těmi, kdo je aplikují. Přesvědčivým dokladem tohoto tvrzení je postup naší Poslanecké sněmovny po zrušení některých zákonných ustanovení o financování politických stran Ústavním soudem. Téměř za všeobecného konsenzu Poslanecká sněmovna, chovajíc se jako zpupný konvent, vydala veřejnosti signál, že zákonem bude její vůle, byť koliduje s ústavními principy. Nově schválenou výší příspěvku za mandát činí z parlamentních stran státostrany, ač článek 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanoví, že i politické strany jsou odděleny od státu, což je třeba z dobrých důvodů interpretovat i v rovině ekonomické. Státní příspěvek smí být opravdu jen dílčím příspěvkem k finančnímu základu získanému ze soukromých zdrojů - což je výrazem spojení politických stran se společností, výrazem společenské podpory programu reprezentovaného tou či onou stranou.

Podobné obcházení nebo přímo porušování ústavních principů je vysíláním neblahého signálu jednotlivcům, kteří si takový zpupný postoj transformují do svých vztahů a zájmů. Jak lze v takové atmosféře vážně požadovat po soudcích, aby aplikovali právo v duchu ústavních principů? A konečně, jak dlouho vydrží Ústavní soud hrát roli osamělého běžce?

V této situaci se mi jeví rychlé začlenění České republiky do institucionalizovaného evropského prostoru jako velmi žádoucí a prospěšné nám všem. Tlak na normotvorbu i její aplikaci v duchu euroatlantických hodnot se zvětší především díky zvýšené nadnárodní soudní ochraně individuálních práv.

Jistě se najdou mnozí, kteří tuto tezi budou považovat za podporu jakéhosi právního imperialismu a budou mi vytýkat nevíru v dostatek domácího intelektuálního potenciálu. Těm již nyní odpovídám, že spolu s Oliverem Wendellem Holmesem, někdejším šéfem Nejvyššího soudu USA, věřím, že právo není věcí logiky (která může být sice brilantní, avšak zároveň i zvrácená), nýbrž je věcí zkušeností. I principy, které jsme vtělili do našeho ústavního pořádku mnohdy prostým opsáním z cizích ústav, byly v zemích původu formulovány jako reakce na zkušenosti, které však nám chybí. Evropská integrace nám ušetří čas právě předáváním zkušeností těmi, jimž byl dopřán delší život ve svobodných poměrech.

***

Jestli dnes žijeme v právním státě? Ještě ne. Někdy se libovolně zaměňují německý pojem "právní stát" (Rechtsstaat) a anglosaský pojem "vláda práva" (rule of law). Není to však totéž: raději bych žil pod vládou práva než v právním státě.

Naše vleklé problémy pramení totiž mimo jiné právě z úzkého (středoevropského, resp. německo-rakouského) pojetí práva jako toho, co je v zákonech, čím se tedy lidé i stát mají řídit, co je zavazuje. Anglosaská "vláda práva" předpokládá širší pojetí práva než jen to, které lze vyčíst z textů platných zákonů. Zahrnuje zejména také hodnotové orientace lidí, jejich explicitní, ale zejména právě implicitní, mlčky sdílené představy o spravedlnosti a dále určitou úroveň zralosti (také lidské zralosti) těch, kteří právo obsluhují, především tedy soudců. Bez vědomí, že i to, co zákon nezakazuje, může slušnost nedovolovat, že to a to "se nedělá", aniž by to vždycky muselo být černé na bílém, povede každý právní provoz, i provoz právního státu, nutně k frustraci přinejmenším části společnosti. Té poctivější.

Ve vytváření podmínek pro vládu práva jsme sice pokročili, ale málo. Otázka, zda jsme měli před jedenácti lety vyjít z tzv. právní kontinuity, či zda jsme měli staré komunistické právo zrušit a začít na čistém stole, je ovšem otázka až ex post. Je to problém umělý, dodatečně vnesený lidmi rozčilenými, protože zbytečně zklamanými vlastními iluzemi. Chtějí se vyrovnat s tímto zklamáním, a proto hledají jmenovité viníky, ačkoli "vinen" je především špatný popis výchozí situace. Nepřiměřená byla implicitní i explicitní polistopadová očekávání a v tomto smyslu jsme vinni všichni, kteří jsme je dopustili - jedni populismem, druzí tím, že nevarovali hlasitěji.

Nikdy nikde se po listopadu 1989 nerozhodovalo, zda "kontinuita ano, či ne", nikde tato otázka nepadla. Nikdo o to tehdy nevedl spor. A nikdo mi proto nikdy nevysvětlil (a ani nevysvětlí), jak by se to mělo konkrétně udělat, kdybychom se "rozhodli pro diskontinuitu". Je to řešení možné leda na novinovém papíře, který je už v devět ráno makulaturou: zrušit staré právo a zavést nové?

Důležitější ovšem je, že samotné platné právo (zákony) nemá takovou sílu, jak se dosud věří. Nejsou-li zákony alespoň v zásadním souladu s hodnotovou orientací většiny společnosti, mnoho nezmohou. Neosvojí-li si nejen literu, ale i ducha zákonů právníci, především ovšem soudci, nezmohou mnoho ani přesnější, úplnější zákony (ne že bychom je nepotřebovali!). Svalovat vinu na legislativu ("děravou" atd.) je jen zčásti oprávněné. Stala se z toho v poslední době bezobsažná fráze: chybí legislativa? Slovo "legislativa" se ovšem užívá zásadně špatně: neznamená "zákony", ale zcela specificky "proces tvorby práva".

Udělali jsme hodně chyb, ale nemyslím si, že by to dnes u nás mohlo vypadat jako ve srovnatelných zemích evropského Západu. Jinými slovy: společnost byla a je mnohem poškozenější, než jsme byli schopni a ochotni přiznat. V tomto smyslu bylo celkové "polistopadové zadání" vadné: neoprávněně se pracovalo už s pojmem "revoluce", ačkoli mohlo jít (bylo přece pět minut po dvanácté) už jen o vyjednané předávání moci. Proto se nemohla dostavit katarze, dobro nemohlo být čistým řezem odděleno od zla, vinní od nevinných? Neseme odpovědnost za to, že jsme to neuměli pojmenovat, anebo jsme k tomu neměli odvahu. Mnozí politici slibovali nemožné - a udrželi se díky tomu u moci - místo toho, aby střízlivě odhadli stav společnosti, především hodnotové orientace lidí, a podle toho volili (opatrněji, pomaleji, právně zajištěněji?) transformační strategie. Mám na mysli zejména strategie privatizační.

Významným momentem diskontinuity však bylo závazné přihlášení se československého státu k mezinárodním paktům o lidských, občanských, politických a sociálních právech. To ovšem zčásti už učinil minulý režim a právě toho využila Charta 77 k jeho kritice.

Listina základních práv a svobod pak u nás platí od 1. ledna 1991, a soudy se podle ní mohly, ne že nemohly, mnohem více řídit. Soudí podle "tehdy platného práva", ale i tehdy už platily mezinárodní kodexy lidských práv, ke kterým se také socialistické Československo, byť naprosto pokrytecky, přihlásilo. Listinou a kodexy lidských práv se stále častěji řídí Ústavní soud. Ale obecné soudy se spíše neodvažují. Nebýt Ústavního soudu, byli bychom na tom ještě mnohem hůře.

Tyto pozitivní momenty diskontinuity jsou totiž u nás zase chápány "po německo-rakouském způsobu": v samotných zákonech nic takového přece není, tak co s těmito vznešenými deklaracemi? Kdybychom žili pod vládou práva, tolik by to nevadilo: praktičtější a skeptičtější Anglosasové soudí, že velké univerzální kodexy mnoho nezmohou, nejsou-li k dispozici přiměřené procesní prostředky. "Remedies precedes rights", čili s přiměřenými (procesními) prostředky dosáhneš více než se sebeušlechtilejšími právy? Tam ale soudci tvoří, resp. dotvářejí právo: u nás leckteří spíše bázlivě úřadují než soudí a rozhodují.

Naším největším dluhem vůči spravedlnosti je neschopnost, neochota řady jinak úspěšných politiků vidět a pojmenovat společenskou realitu, stav společnosti. Nebýt této neschopnosti či neochoty, nebyli bychom na tom dnes sice o mnoho lépe, ale ušetřili bychom si zklamání - a hledání viníků za každou cenu i tam, kde nejsou. A zklamání, nezvládnuté zklamání je v politice ten nejhorší rádce.

Příkladem politiky, která byla důsledkem této neschopnosti, či spíše populistické neochoty jasně vidět, je takzvaná "česká cesta" privatizace s katastrofálními následky. Lidé rychle ztráceli důvěru v možnost vymoci právo zejména právě v kauzách, které byly logickým důsledkem podbízivě líbivé "české cesty" (vytunelované banky). "Rodinné stříbro" a "nevyprodáme zemi cizincům" - to nebyla jiná ekonomická koncepce, to bylo nadbíhání neinformovaným voličům. Připustilo se, že privatizátoři si mohou sehnat peníze jakkoli a za každou cenu, jen když budou z české mámy.

V současné chvíli je asi ze všeho nejdůležitější vychovávat dobré právníky a z nejlepších vybírat soudce. V politice pak být střízlivý a neslibovat nemožné. Právní vědomí a představy o tom, co je a co není spravedlivé, se totiž mění jen velmi pomalu, zejména mají-li se měnit k lepšímu?. Psané právo samotné, ani kdyby bylo sebedokonalejší, takový vývoj příliš neurychlí.

Copak v bývalé NDR neměli k dispozici nejen kompletně hotové právo, které nemuseli ani překládat, ale navíc ještě několik tisíc kvalitních státních úředníků a soudců ze Západu do jedné každé nové spolkové země, mohutný a výkonný Gauckův úřad proti estébákům a k tomu tisíc miliard marek? Tisíc miliard! Tohle všechno měli. A jsou na tom o tolik lépe? Jak silná je jejich starokomunistická levice jako výraz nespokojenosti, jak silní jsou tam extremisté zprava, holé lebky? Jsou na tom dost možná ještě hůře než my. Protože východoněmecká společnost byla poškozována ještě déle než česká. Už od třiatřicátého? A s tím ani sebedokonalejší právo za pár let žádné zázraky neudělá.

Špatná zpráva? Jedině pravda nás může osvobodit.

***

Uplynulá léta doposud nevytvořila dostatečný odstup, který je nezbytný ke komplexnímu hodnocení listopadu 1989 a doby, která po něm následovala. Dnes už si málokdo vykládá tuto událost jako revoluční akt "hlazený" sametem. Vnitřní hroucení socialistického bloku vedlo tehdejší totalitní vedoucí sílu k tomu, aby politickou moc vyměnila za moc hospodářskou. Náš listopad byl vědomou a cílenou dohodou, o čemž svědčí složení prvních polistopadových vlád, včetně zákonodárného sboru. Už několik let před listopadem docházelo ke kumulaci stranického kapitálu s cílem získat výhodné pozice pro případnou privatizaci majetku. Vybraní straničtí jedinci byli vysláni do zahraničí, aby se vyškolili v moderní západní ekonomice a managementu. Není proto divu, že v průběhu privatizace příslušníci totalitní strany rychle ovládli rozhodující podniky jednotlivých výrobních odvětví. Neměli u nás konkurenta.

Nestranická část společnosti byla zbavena přístupu k informacím, naši emigranti byli vyřazeni ze hry diskriminujícími restitučními zákony.

Právo bylo tehdy manipulováno obdobným způsobem. Je až zarážející, když si uvědomíme, že naše první polistopadové zákony byly roubovány na socialistickou ústavu z roku 1960, z níž byl sice v roce 1989 vypuštěn článek o vedoucí úloze strany, ale všechna další ustanovení (včetně toho, že jsme socialistický stát v čele s dělnickou třídou a že příslušíme k světové socialistické soustavě) byly z této ústavy vypuštěny až 7. února 1991. Socialistická ústava byla zrušena teprve vydáním naší současné ústavy z roku 1993.

Prvním pokusem o určitou změnu bylo přijetí federálního zákona k Listině základních práv a svobod. I když stanovil, že veškeré předpisy, jež nejsou s Listinou v souladu, pozbývají platnosti, působil tento zákon víceméně deklaratorně bez citelných a zjevných účinků. Druhý, takzvaný lustrační zákon měl charakter pouze pracovněprávní, a nikoli kvalifikaci trestněprávní. Proto například v době, kdy na návrh poslanců jednal o tomto zákonu Ústavní soud, bylo takzvanou nezávislou komisí federálního ministerstva vnitra z podaných 2650 návrhů na zrušení lustračního osvědčení vyřízeno celkem 300 a pouze u 13 (!) dospěla komise k závěru, že žadatelé byli vědomými spolupracovníky Státní bezpečnosti. Ostatní pozitivní zjištění byla zrušena. Podobně to vypadalo při projednávání těchto případů soudy. Nebylo žádné politické vůle vypořádat se se zločiny komunistického režimu, jehož plnou kvalifikaci provedl teprve zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993.

Právní jistota je jeden ze základních pojmů a požadavků demokratického právního státu a musí být jistotou hodnot, na nichž právo stojí. I když federální Ústavní soud nálezem ze dne 26. listopadu 1992 konstatoval, že je nutno vycházet z hodnotové diskontinuity s totalitním režimem a že respektování kontinuity se starým hodnotovým systémem by nebylo zárukou právní jistoty, ale že by zpochybňovalo hodnoty nové, bezprostřední polistopadová praxe naopak ukázala soustavný tlak na udržení této právní kontinuity s totalitním režimem. To způsobilo ohrožení právní jistoty ve společnosti a pokles důvěry občanů ve věrohodnost demokratického systému, postaveného na novém přirozenoprávním základě.

Ona temná polistopadová propletenost zájmů asi nemohla vyústit v nic jiného. Navíc byla-li společnost infikována heslem "nejsme jako oni". Vědomě jsme se tím zbavili úlohy pojmenovat spáchané zločiny, čímž jsme se podle mého názoru dopustili neúcty k celé naší společnosti a zvláště k té její části, která proti totalitnímu zlu aktivně bojovala. Ono je pěkné hlásat humanismus, ale překročí-li takový postoj svůj kulminující bod, mění se ve svůj opak. Jak to také mohlo dopadnout jinak, když ministerstva školství (zvláště vysoké školy), policie a justice byly trvale obsazeny klíčovými pracovníky totalitního režimu?

Nic nebylo platné, že jsme proklamativně vyhlásili nový hodnotový systém spočívající v bezvýhradném příklonu k odvěkým lidským základním principům. Slovy Gottwalda, nalévali jsme nový obsah do starých měchů. Člověka, který prakticky celý život hlásal stranický pozitivismus, nelze přes noc změnit na hlasatele a zastánce zásad přirozenoprávních. V tom vidím nejcitlivější bod celé naší úvahy o tom, zda se nám podaří uskutečnit ústavní princip demokratického právního státu, postaveného na základních právech a svobodách občana.

Největším zlem totalitního systému bylo rozbití řádu hodnot. Materiální i ekonomické škody lze znovu odstranit, avšak spoušť v duši člověka, který byl vystaven čtyřicetiletému drtivému tlaku existenčního a ideového zpracovávání, nelze odstranit v jedné generaci. Třídní nenávist byla povýšena na základní mezilidský vztah, jedinec s jeho nezastupitelnými a jedinečnými znaky byl rozpuštěn v davu ovládaném účelovou stranickou manipulací a udavačstvím. Odstraněním nejvyššího principu, chcete-li Boha, bylo pak dovoleno vše, neboť nebylo hodnotícího morálního měřítka. To si určovali totalitáři sami, podle své vůle a chuti. Došlo tak k pokřivenému vidění světa, jehož důsledky prožíváme ještě nyní. Mluvíme sice stejnou řečí, ale významově zcela odlišnou. Například pojem "svoboda" je většinou chápán a vykládán účelově, protože nám chybí onen řád hodnot spočívající na tisíciletých zkušenostech lidstva. Dobudujme znovu tento řád a tím současně upevníme naši demokratickou a právní společnost. Ne zákon pro zákon, ale potřebný a správný výklad zákona odrážející nezastupitelné hodnoty lidstva je k tomu jedinou cestou. A v tom musíme začít každý sám u sebe.

Hodnotíme-li uplynulou dobu z hlediska špatných i dobrých počinů, potom k těm špatným určitě patří nepřipravenost našeho právního řádu na změny v transformující se ekonomice. Důsledky jsou všeobecně známé: vytunelování bank i překotně zprivatizovaných podniků a sílící prvek sociální i právní nejistoty. K těm lepším stránkám náležejí restituce, které patřily - pomineme-li však znerovnoprávněné krajany v zahraničí! - k nejrozsáhlejším ze všech postkomunistických států.

Tvrzení, že dnes žijeme v právním státě, by nebylo upřímné. Ale nebuďme přehnaně skeptičtí. Umíme-li nazývat věci pravými jmény, jsme na dobré cestě. Nelze také pominout, že se takřka denně zvyšuje úsilí některých našich odpovědných činitelů, abychom tohoto stavu dosáhli. Věřím, že se tak stane poměrně brzy, byť s pomocnými berličkami Evropské unie.

Jiří Křižan, spisovatel, scenárista a restituent

Soudkyně, která soudila v dobách komunismu, sama členka KSČ, soudící vyšetřovatele z padesátých let, který týral vězně bitím a elektrickým proudem, nikdy ho neodsoudí. Podjatá, jak sama prohlásila, není. Předat její kauzu, vlekoucí se dlouhá léta, jinému soudci nelze, protože všichni jsou přetíženi, řekl předseda soudu.

Soudce, který zapomene prodloužit vazbu několikanásobného vraha, může být pro společnost stejně nebezpečný jako onen vrah sám (bude-li vraždit opět). Tohoto soudce zbavil kárný senát Vrchního soudu výkonu funkce. Avšak Nejvyšší soud tento verdikt zrušil, a tak špatný soudce, který se dopustil i dalších velmi závažných prohřešků, soudce, který selhal profesně i mravně, bude soudcem dál.

Soudce, jehož rozsudek zrušil svým nálezem Ústavní soud, vynesl ve stejné kauze znova stejný rozsudek. Nic se neděje.

Tři příklady za desítky dalších. Ale i kdyby existovaly jenom tyto tři, bylo by přirozené, kdyby všichni ostatní soudci (nejsou-li stejně špatní, neschopní a nemravní) řekli: Vyhoďte je. Nechceme, aby nosili stejný talár jako my. Nedovolíme, aby špinili renomé a kredit našeho cechu. Vyhoďte je, jinak odejdeme my. Neřekli nic; víc je trápí a rozrušuje boj za zachování vysokých platů a náhrady za pořizování šatů a obleků, které beztak skrývají pod fasovanými taláry. Neodešli, tak jako neodešli jejich bývalí, ale i současní kolegové, kteří soudili podle dispozic mocných v padesátých a šedesátých a sedmdesátých a osmdesátých letech minulého už století.

Před válkou každý (i zločinec) před soudem cítil až posvátnou úctu, dnes si před ním skoro každý (i slušný a spravedlivý) odplivne. Dokonce i premiér nad rozsudky našich soudů pohrdavě máchá čistýma rukama a místopředseda parlamentu (sám právník) zpochybňuje i soudce soudu ústavního. Na druhé straně současný ochránce práv, nepochopitelně opředený mýtem nejlepšího právníka, přestože za deset let ve funkcích předsedy Nejvyššího soudu, a pak dokonce ministra spravedlnosti neudělal vůbec nic, tvrdí už léta, že soudci jsou již dobří a kvalitní. Jeho slova pronášená v televizních besedách při rozšafném klábosení mají stejnou váhu jako dým cigaret, které spokojeně pokuřuje.

Spis sebedokonaleji připravený skvělým vyšetřovatelem a dobrým státním zástupcem není k ničemu v rukou špatného soudce. Sebelepší zákon stane se v rukou špatného soudce hromadou prázdných slov a ničemných floskulí, v horším případě dokonce nebezpečným nástrojem. Cožpak bude špatný řidič jezdit ve skvělém autě dobře?

Je to v soudcích. Až budou mravní, dobří a odvážní, až pochopí a přijmou za své, že justice samozřejmě nesmí být závislá na státní moci a že nezávislost soudců netkví v tom, že jim nikdo nesmí nařizovat, aby byli pilní a pracovití, bude lépe. Výkonná soudcovská samospráva ovšem může být svěřena pouze do rukou soudců dobrých a mravných. Pochybnosti občanů o tom, zda žijí v právním státě, potom ustanou.

Právní kontinuita s předlistopadovým režimem? Dodnes se musí naši komunisti a postkomunisti i kryptokomunisti smíchy za břicha popadat, když si vzpomenou na naivitu, s jakou byl Hradem, parlamentem i vládou přijat výklad profesora Jičínského, že nelze tuto kontinuitu polistopadového práva s (bezprávím) bolševickým přerušit. Jak silně tenkrát vypadaly argumenty, že by přestaly platit manželské svazky, či dokonce rozvody...

Horší ovšem je, že dodnes - za jedenáct (!) let - nebyli noví zákonodárci schopni vypracovat nový, ucelený právní systém a konečně tu ostudnou kontinuitu odstranit. A tak se utápíme v novelách novel a ve spleti zákonů, které se často navzájem kříží či vylučují, nikdo ničemu nerozumí, kdekdo kdečeho zneužívá.

Bez jakkoli nepříjemného i bolestného, ale přesného, spravedlivého a jednoznačného pojmenování a odsouzení zločinů spáchaných na českém národě a na jednotlivých lidech komunistickým režimem a jednotlivými komunisty neuzdraví se naše společnost z choroby nejhorší - z nedostatku mravnosti.

Odpuštění, pak tlustá čára za minulostí, blahé zapomenutí... Odpuštění není přece možné bez pokání. Čas už prokázal, že komunisti - tedy sami viníci - nejsou pokání schopni, nejsou ochotni přiznat, že vůbec co špatného udělali. Pak tedy musí nastoupit spravedlnost. Nechuť a nevůle vyrovnat se se zločinností minulého režimu snad potřebuje delší časový odstup. Tak jako v sousedním Rakousku, kde podobný problém začali řešit teprve vnuci nacistů. U nás se s časem hraje zatím jakási přehazovaná: Padesátá léta? To už je tak dávno... A řadí se až někam před Bílou horu, zatímco nacistické zločiny zůstávají v paměti čerstvé. Je-li dopaden devadesátiletý gestapák, zvedáme (správně) hlasy na podporu jeho odsouzení, kdežto domácí sedmdesátníci jsou hájeni svými šedinami. Přitom přece nejde o to zavřít je, je jenom třeba pojmenovat jejich činy. Říká se tomu očista.

Nejostudnější kauzy? Zbytkové tresty, které dnešní soudci napařili obětem bolševické justice. Jako by tím chtěli potvrdit oprávněnost rozsudků, které vynesli jejich bývalí, ale i současní kolegové. Deset let se táhnoucí spory o restituční nároky. Jako by soudci čekali, až starci a stařeny, kteří byli před půl stoletím obráni o všechno, zemřou. Kauzy a la Grebeníček. Všechny kauzy, které se táhnou tři, čtyři, pět let, čímž umožňují tunelářům a dlužníkům dále neplatit a věřitele a okradené nechávají krachovat...

Krok k nápravě? Šanci k prvnímu připravil prezident Václav Havel, když přispěl k debatám o trapné situaci v České televizi připomínkou základního principu, kterým se musí řídit každý, kdo pracuje s paragrafy: Duch zákona (jeho smysl a účel; záměr zákonodárců). Že se těmto dvěma slovům pošklebovali Zeman s Klausem, lze omluvit: laici práva zcela neznalí. Horší už je to v případě místopředsedy parlamentu a velké strany Langra, který vlastní diplom absolventa právnické fakulty. Pokud pan Langer nechápe nebo nechce přijmout základní podmínku, s níž musí přistupovat k výkladu každého zákona už student práv v prvním ročníku, měl by svůj diplom vrátit. Jinak se nesmí odvolat, když ho soudce lpící pouze na liteře zákona odsoudí dle § 235, odstavec 1 trestního zákona na tři roky do vězení, až bude nutit syna (či dceru) k učení násobilky pod pohrůžkou, že mu jinak utrhne hlavu. (Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. § 235 tr. zák., o. 1.)

Druhým krokem musí být očištění soudů od soudců poznamenaných minulostí (i kdyby jich byla už jen hrstka), od soudců nekvalitních, nerozhodných, líných a špatných. Pečlivý výběr a kvalitní příprava soudců nových, vybavených po absolvování školy alespoň několikaletou zkušeností s právní praxí. Odtud se odvine i zkvalitnění státních zástupců a vyšetřovatelů. A zlepší se morálka celé společnosti.

Dva kroky stačí. Dva kroky, to už je chůze.

***

Václav Klaus, politik, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

Mám velký problém s pojmem právní stát a akceptuji ho jen jako pomocný termín pro zrychlení diskuse. Že u nás za uplynulých jedenáct let došlo k enormnímu zdokonalení právního prostředí, nemůže být pochyb, resp. zpochybňování tohoto faktu je jen politickým gestem, ničím jiným.

V druhé polovině otázky týkající se právní kontinuity mi dáváte na vybranou mezi dvěma možnostmi, ale ony platí obě. Ano, zachování právní kontinuity s předlistopadovým komunistickým režimem do jisté míry přispělo ke vzniku některých našich problémů, včetně těch, které popisujete. Současně ale platí, že to bylo jediným schůdným řešením a že nic jiného možné nebylo. Naznačování jiné varianty je velmi nezodpovědné. Nebudu ze sebe dělat právního experta, ale ani od renomovaných odborníků jsem nikdy neslyšel hodnověrnou představu, jak by bylo možné onu kýženou "diskontinuitu" prakticky provést. Je to jen a jedině líbivá fráze.

Nepotrestání ekonomické kriminality není žádným dluhem s velkým D. S ekonomickou kriminalitou bojujeme stejně jako ve všech demokratických zemích světa, ostatně řada velkých případů zpronevěr, kterým se u nás módně říká tunelování, byla v posledních letech i ve vyspělých západních zemích. Vzhledem k tomu, že u nás v posledních jedenácti letech došlo k obrovským přesunům majetku, bylo i více příležitostí k ekonomické kriminalitě než v normálně fungujících zemích. Předpokládám, že její míra nevybočuje z toho, co vidíme v okolních zemích, a míra jejího postihu také ne.

Vyrovnání se se zločiny minulého režimu po legislativní stránce v zásadě proběhlo, po stránce exekutivní a justiční probíhá bohužel těžce a zdlouhavě, ale ani v tomto případě neznám zemi, kde by to uměli lépe. Hlavní forma vyrovnání se s minulostí je ale stejně na každém z nás. Navíc není po ruce žádný konkrétní viník konkrétních dluhů. Představa, že by bylo možné (s lepšími lidmi na důležitých místech, s lepšími zákony) žádné dluhy nemít, nepatří do reálného světa. Vždy se budeme muset s těmito věcmi potýkat. Vždy budeme mít pocit, že to bylo možné udělat lépe.

"Anektování veřejné sféry" je nesmyslný slovní obrat. Žijeme v demokratické zemi, kde vládnou zvolení politici, a ne nějací cizí "dobyvatelé". Nejostudnější kauzou posledních let bylo určitě vyvlastnění Investiční a Poštovní banky a její pokoutné předání do rukou konkurentů i s klíčky od státní pokladny. Krize kolem České televize byla ukázkou toho, že síly, které profitují na starých pořádcích, jsou schopny použít jakýchkoli prostředků, včetně násilného bránění průchodu práva, jen aby tyto pořádky zachovaly. Co se týče pokusu o změnu volebního zákona, pak jsem přesvědčen, že nebyl činěn v zájmu politických stran (musel bych se ptát jakých - copak někdo může vědět, jak by volby dopadly?), ale v zájmu celé země a v zájmu zlepšení jejího politického klimatu. Na zázračný krok ke zlepšení právního prostředí v zemi nevěřím. Věřím v tisíce každodenních drobných kroků. Je také dobré vědět, že neexistuje nějaké univerzálně ideální, neutrálně kvalitní právní prostředí. Právní řád je vždy výslednicí společenské vůle, a to v celé její rozmanitosti.

***

Je-li poznávacím znamením právního státu platnost zřetelných pravidel, dosažitelnost soudního rozhodnutí a vykonavatelnost práva, je každý stát právní více či méně.

Do podoby logicky sestavených, právnicky suše znějících paragrafů vymahatelného zákona se vešlo i nacistické blouznění o čistotě německé krve. Zkušenost s moderními diktaturami a totalitarismy dokazuje, že právní stát nikdy není emancipován od svého ideologického a sociokulturního pozadí. Do právního řádu se nutně promítá i to, co je pro zákonodárce v té které historické situaci "důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné". Není proto dobré přetěžovat hodnotový obsah pojmu "právní stát", jako by maximálně právní stát byl nutně tím, kde se nejšťastněji žije.

Obrat "budování právního státu" se mi nezdá vhodný, neboť evokuje jakési stavební provizorium, na jehož konci bude slavnostně odhalena definitivně postavená nemovitost. Byly doby, kdy příměr "budování" k právnímu státu pasoval. Dnes nepasuje. Naše současnost je stále multikulturnější a pluralita se ukazuje jako únosná i tam, kde se před časem jevila jako destruktor hodnotových pilířů. Právní stát proto musí být pružný, ochotný k permanentním modulacím právního řádu, připravený bez průtahů reagovat na posuny až převraty v morálním vědomí společnosti (např. na neskutečně rychlé přehodnocení homosexuality z perverze na alternativní sexuální orientaci). Stát, který hbitě nezapracuje do trestního zákona nové druhy kriminality umožněné technickými a technologickými novinkami, určitě budeme vnímat jako málo právní, byť by byl podle klasických kritérií silně právní.

Ze srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi - opírám se o zprávy z třetí ruky - vychází Česká republika jako stát silně právní. Ve srovnání se zeměmi Evropské unie - vím z druhé ruky - jsme právním státem dost málo.

Orientovat se v našem právním řádu je nesmírně obtížné, zákony a jiná pravidla máme mnohokrát novelizované až do chaotické nepřehlednosti. Dosažitelnost soudního výroku je pramalá, některé i docela prosté kauzy se vlečou celé roky. Vymahatelnost práva je ubohá, viz příklad (nevymyšlený): Vrahové jsou dopadeni a posléze odsouzeni kromě dlouholetého trestu odnětí svobody také k úhradě pohřebného. Vdova po zavražděném by však musela nejdříve u soudu podat kolkovanou žádost o zjištění pobytu pachatelů, potom zaplatit příslušný poplatek, aby soud přijal návrh na zajištění výkonu rozhodnutí. To ale sotva bude proveditelné vzhledem k majetkovým poměrům odsouzených: pachatelé žádný zjistitelný majetek nemají a ve výkonu trestu nevydělávají. Vdova to tedy realisticky vzdá předem a půjčku na pohřeb zavražděného manžela splácí ze svého?

Celkové právní prostředí není moc dobré, nezdá se mi však, že by u nás převládal právní nihilismus. Problém je spíš v tom, že od práva očekáváme víc, než může poskytnout: jako by právo samo svými vnitřními operacemi a algoritmy generovalo spravedlnost. Snad i dodatečný odpor k marxistickému pojetí práva jako projevu vůle vládnoucí třídy u nás přispívá k extrémnímu právnímu pozitivismu. Široká veřejnost, ale i právníci včetně soudců přespříliš spoléhají na literu (nářky nad tím, že "schází legislativa" vlastně vyčítají liteře, že je jí málo) a nedostatečně uplatňují ducha, tj. i svého ducha a svůj cit pro spravedlnost.

V Česku je značně rozšířen předsudek, že morálka snad má platit v soukromé až intimní oblasti, zatímco život veřejný se má řídit čirým právem bez přísad. Příznačné je, že morální autority nespustily poplach vůči epochálně návodnému výroku Miroslava Macka, který své machinace při privatizaci Knižního velkoobchodu hájil slovy "co zákon nezakazuje, je dovoleno". Málokdo u nás učí a hlásá, že zákony jsou pouze menší, vynutitelnou částí morálky. Vůbec se u nás málo pociťuje, že kořenem práva, z něhož vyrůstá celý právní systém, je přesvědčení živých lidí o etických hodnotách, upevňování a kultivace morálního vědomí permanentní a širokou diskusí tom, co je správné a dobré ve všech oblastech lidského života.

Ovšemže právo zpětně ovlivňuje morálku. Špatné zákony a špatné zacházení s nimi morálku kazí, podrývají vědomí, že "tak to má být" a "to se nedělá". Zvláště ve společnosti, kde jedinci za jeho spravedlivé jednání nenabízí satisfakci náboženství, je nutné neustále mít před očima, že zločin je potrestán a poctivost se vyplácí. Proto za nadějné úkazy považuji televizní záběry na bývalého ministra či sponzora největší politické strany v klepetech.

Právní kontinuita napříč režimy jako princip je správná a nutná. Tento princip určitě nebrání novému právnímu zpracování zločinů a nespravedlností spáchaných za nadvlády komunistů. I při respektu k právní kontinuitě nebylo nutné vyplácet bývalým estébákům odstupné, jistě bylo a je možné zneplatnit tituly RSDr. stejně tak jako tituly JUDr. získané na fakultě státní bezpečnosti Vysoké školy SNB na základě písemných prací typu "Ochrana vrcholových sportovců před působením ideologické diverze při výjezdech do zahraničí" (skutečný titul!). K tomu však scházela a schází skutečná "politická vůle", tedy nejen politiků. Příliš pečlivé rýpání v minulosti si nepřeje společnost jako taková.

Možnost vyrovnat se s minulostí jednou provždy je iluze, s minulostí se vždycky budeme vyrovnávat nedokonavě. Víc než minulost kazí mravy nezvládaná současnost. Např. spravedlnost úplně rezignovala na černý trh s byty. Zcela bezostyšně v novinových inzerátech nejen jednotlivci, ale i specializované firmy prodávají bez vědomí vlastníka užívací právo k majetku, který jim nepatří.

Navzdory tomu věřím, že se právní prostředí zlepšuje. Raduji se ze všech rozhodnutí Ústavního soudu, nejen z těch týkajících se volebního systému a politických stran. Velmi mne povzbudila vysoká účast na manifestacích za nezávislost České televize. Zatímní výsledek televizní stávky ukazuje, že občané přesvědčení o správnosti či nesprávnosti toho kterého kroku politických elit (včetně tvorby zákonů a zacházení s nimi) mohou při dostatečném počtu a vytrvalosti přimět zpapalášovatělé politiky, aby přestali občanskou společností pohrdat. Vyšší prioritu než právní stát má totiž demokracie, tato dynamická soustava hodnot, neustále inovovaná a oživovaná rozhodováním živých lidí. Teprve demokracie vdechuje právnímu státu duši.

***

Zbyněk Zeman, historik, emeritní profesor evropských
dějin na Oxfordské univerzitě

Hned na začátku bych se rád přiznal k určitému předsudku. Cítím se totiž více doma ve společnosti se zvykovým právem než v té, která svůj právní systém založila na právu římském. Mám dojem, že římské právo nabízí společnosti metr místo vah, že je v podstatě preskriptivní. Nařizuje a neptá se. Někdy nebere v úvahu rozmanitost lidí a také rozmanitost přestupků, které dokážou vyvést. Svazuje zákonodárce tím, že musí vymýšlet obsáhlé seznamy trestných činů. V systému zvykového práva si soudce může dovolit nespěchat a přestupek potrestat podle své nejlepší úvahy a minulých zkušeností, nejenom svých vlastních, ale také svých kolegů a předchůdců.

Situace v České republice je komplikována tím, že vedle starého komunistického zákonodárství vyrostly nové zákony, které se pokouší vypořádat, den ze dne, s vyvíjející se politickou a hospodářskou situací. Z toho důvodu, a také z velkého spěchu, ve kterém jsou nové zákony uváděny do života, novému zákonodárství naprosto chybí sjednocující koncepce. Někdy mám dojem, že i "tlak z Bruselu" se používá jako zaklínadlo, které přispívá k dalšímu legislativnímu spěchu, a tím chaosu.

Přesto historická zkušenost minulého století je celkem jednoznačná. Šlo o časté porušování ochrany osoby, a to hlavně ze strany mocných organizací, včetně státu. Již zakladatelé OSN si uvědomovali, o co jde, když zdůraznili lidská práva v chartě své organizace. Právě v této oblasti vznikaly a stále vznikají ty nejhrubší přestupky. Navzdory institucím, které se objevily v České republice v posledních letech, včetně nedávného ombudsmana, nejsem přesvědčen, že vztah mezi jednotlivcem a státem se zlepšil nebo že by byla právní pozice občana výrazně upevněna.

Stát je velký, drahý a špatně funguje. Z politické elity se stává kasta, která je závislá na výkonu své politické funkce. Někteří ze zákonodárců dokázali, že se dovedou živit jinak než politikou; jen několik jich je finančně nezávislých na politických funkcích. Vytvořili si svoji ohradu s bohatou pastvou, kterou si pečlivě hlídají. Majáčky na jejich autech mi stále připomínají ty časy, kdy jsem vídával Harolda Macmillana u autobusové zastávky v Londýně v době, kdy přestal být nakladatelem a stal se ministerským předsedou.

Právní ochrana osoby musí být doplňována ochranou majetku. Jednak proto, že osobní majetek, jakkoliv nepatrný, poskytuje ochranu proti moci státu, a za druhé - zákonodárství v tomto ohledu je stále nedostatečné a právní povědomí společnosti není o nic lepší. To pole bylo nejvíce přeoráváno historií 20. století. U nás už v první republice pozemkovou reformou ve dvacátých letech. Potom přižla válka provázená velkými majetkovými přesuny a Benešovy dekrety předznamenaly zkázu majetkového práva v Čechách, než ji komunistický režim dokonal. Stát měl monopol politické a hospodářské moci. Nikdo nevěděl, co komu patří, a každý si uvědomoval, že je bezmocný proti tak mohutnému soustředění moci. V okresu, kde bydlím, existuje katastrální úřad: ze tří výpisů týkajících se celkem malých pozemků platí pouze jeden.

Strana a její monopol sice již neexistují, ale hospodářská a politická moc jsou stále blízkými sousedy. Politiky nezajímají otázky jejich oddělení, a nejsem proto dalek domněnky, že tato úzká vazba jim vyhovuje. Lidé nejsou již bezbranní vůči státní, úřední moci, ale ti mazanější se naučili využívat právě to blízké sousedství. Je možné, že se mýlím, ale neznám zákon, který by jim v tom mohl zabránit. Navíc se domnívám, že ti ekonomové, kteří Čechům zajišťovali přechod k tržnímu hospodářství, se vyznali v oboru makroekonomie o něco lépe než v oboru práva, zvláště majetkového. Měli mnoho příležitostí dokázat, že vlastně nevěděli (vědí to dnes?), co právo soukromého majetku obnáší.

Ochrana jednotlivce a jeho nedotknutelnosti je tedy stejně důležitá jako ochrana jeho majetku. Od toho se odvíjí mnoho věcí, včetně pozice politiků ve společnosti. Nejsem si jist, zda například spor kolem České televize a jeho právní dopady jsou důležitější než například přepracování nebo zrušení zákona o zločinnosti komunistického systému. Česká společnost, včetně velké většiny historiků, se vlastně svou komunistickou minulostí ještě nezačala zabývat. Pro Čechy jako by se velká ideologická válka vůbec nekonala.

Někdy mám dojem, že na Západě se osobnosti, jak fyzické, tak právní, soudí příliš často. "Court drama", soudní drama, je starý divadelní žánr. Došlo to tak daleko, že se arbitrážní tribunály začlenily do právního systému, aby se zdálo, že se celá společnost neškorpí a že se dovede dohodnout. Tady je to jinak, téměř celá česká společnost se škorpí, ale málokdo se rozhodne odvolat k soudu. Existují pro to dobré důvody a je to výhodné pro celou společnost. Lidé se musí naučit nějak spolu vycházet.

***

Nejsem právník, navíc vnímám lidské právo (a spravedlnost) jako metafyzicky zakotvené v podloží mravního zákona Božího - s vědomím a vírou, že nad každým lidským zákonem stojí vposledku Boží láska. To jsou ovšem skutečnosti, s nimiž samozřejmě nepracuje lidské právo, ani přirozené, ani pozitivní. Ostatně sami právníci potvrdí, že spor o výhodnosti či vhodnosti pozitivního či přirozeného práva je neřešitelný (dnešní právní kolaps "přeprávničené" Ameriky je toho rovněž důkazem). Vnímám tedy občanské právo jako věc služebnou, pomocnou, ochranitelskou, nejen mocenskou. Zákony jsou nám dány pro tvrdost našich srdcí, abychom byli schopni komunikace i komunity, domluvit se a žít spolu.

Zda žijeme v právním státě? Chci se vyhnout zjednodušeně vyhrocené odpovědi. Řekla bych, že se o to pokoušíme. Jenomže nejsme dostatečně vybaveni kvalitními zákony, a navíc nám chybí hlubší právní vědomí občanů. Je to pochopitelné. Politická svoboda vstoupila v roce 1989 na zcela nepřipravenou půdu - do právně nemravného prostředí, do národa s rozloženým hodnotovým žebříčkem nezakotveným ve vyšším principu mravním (abych neužívala křesťanské teologické mluvy), společnosti duchovně rozleptané desítkami let ateistického masírování. A svoboda obecně lidská, daná stvořením, i svoboda politická je k neunesení. Nejde v ní přece jen o to, že "mohu, co chci", ale spíš o to, že "nemusím, co nechci". Je k neunesení, protože je spjata s odpovědností - odpovídám za sebe, za tebe, za svět, odpovídám někomu, něčemu...

Jenomže revoluce nedávkují svobodu po doušcích... Neočekávaně nabytá svoboda občas i zalkne.

Změna režimu nepřináší automaticky ráj. Revoluce musí přerůst v evoluci - tichou, pracnou, trpělivou, vytrvalou a dlouhodobou prací každého na sobě samém. Banální? Možná. Ale hlavně náročné. Proto jsem od převratu nečekala žádné zázraky. Když po revoluční euforii nastává tvrdá práce, pak se velmi snadno už od časů Kristových mění počáteční Hosana v Ukřižuj... Navíc tuto silnou existenciální zkoušku ztěžoval (někomu naopak ulehčoval) právní chaos. Bát už jsme se nemuseli a krást bylo tak snadné...

Zachování právní kontinuity bylo v prvním čase po převratu účelově nutné, prvořadým úkolem parlamentu však měla být práce na postupné změně zákonů především ve sféře ekonomické. Zvláštní kapitolu měla tvořit veřejná, věcná, dlouhodobá diskuse na téma vyrovnání se s minulostí a především pak s těmi, kteří za nezákonnosti a mravní marasmus čtyřiceti poválečných let nesou odpovědnost. Žádný hon na čarodějnice, jen "odstavení od válu" znemožňující starým strukturám plíživě prostoupit klopýtavě se rodící nové politicko-společenské, ekonomické a kulturní struktury.

Ono "nejsme jako oni" mělo znít spíš svým varovným podtónem "oni nejsou jako my"?

Situaci navíc umocnil fakt, že na právních reformách i na nové ústavě pracovaly logicky staré kádry, které se podílely i na vytváření a udržování komunistického právního systému. K ekonomickým aktivitám měla otevřený přístup opět stará garda aparátčíků, která nedotažeností v zákonech dokázala rychle a v podstatě beztrestně využít.

Kořeny dnešní nejen právní a politické, ale především mravní krize vidím právě v nesrovnání se s minulostí. Právo nepracuje s pojmy hříchu a jen opatrně si dovolí definovat mravní kategorie dobra a zla. Každý psychiatr a kněz nám však řekne, že tam, kde se nesrovnáme s vlastní minulostí (osobní stejně jako národní), táhneme ji s sebou jako nevyříznutý, neléčený vřed dál. Hnisá, rozlévá se, otravuje a postupně udolává. Neochota vidět vlastní minulost, snaha vylhávat se z ní, kosmeticky ji upravovat a po čase přepisovat do knihy smíchu a zapomnění - nic z toho nepomůže.

Básník Jan Čep to vyjadřuje přesně: "Nejhorší zlo je zlo nepřiznané..."

Nám se, bohužel, ono pověstné "co Čech, to muzikant" přetavilo na "já nic, já muzikant". A přitom se u nás v Čechách děly nehorázné nezákonnosti - nevinně popravení, dlouhodobé tresty tisíců nevinných, mučení, statisíce zničených lidských osudů... A organizátoři toho všeho dnes v poklidu beztrestně užívají své bohaté důchody. A žádný z nich neřekl ani "odpusťte"? (I když to opět není pojem z kategorie práva.)

Tato nemravná situace spolu s nepřiznaným podílem viny každého z nás hromadí jen další marasmus. Nestrávená a nezvládnutá svoboda pak vede k výrokům typu "za komunistů byl větší pořádek". Ano: za Hitlera byla také kriminalita mizivá...

Revoluce politická postrádala evoluci duchovní. Chyběla odvaha k nejrevolučnější vlastnosti: lítosti (Max Scheller). Lítost vede člověka k pokání, k přiznání vlastního selhání a přijetí své odpovědnosti. Vzpomeňme, jak dlouho a tvrdě (ke svému dobru) se s minulostí srovnávalo Německo. (Skvělou duchovní inspirací k tomu byla Jaspersova Otázka viny.) Kdo u nás rozvažoval v rovině viny, lítosti, pokání, o nápravě ani nemluvě? Celospolečenská diskuse nenastala. Akorát jsme v jakémsi nedotaženém, hysterickém gestu lustrací chtěli chytat spíš oběti než pachatele (Jiří Gruša). Cibulkovy seznamy se nám nelíbily - ale autor se o odkrytí minulosti aspoň snažil, a určitě s obavami, jestli on sám není manipulován starou gardou... Všichni jsou vinni, nikdo není vinen. A tak jsme nebyli jako "oni", ale jsme, jací jsme.

Která kauza byla v uplynulých letech nejostudnější? Každá - i nepatrná - lumpárna, která vinou děravých zákonů podvodníkům prošla, je nemravná a ostudná, protože z ní vyrůstá naše nedůvěra k zákonům (lidským). Stejně nechutné je, když i v akci Čisté ruce nejde ani tak o spravedlnost, jako spíš o to vyřídit v politickém ringu své soupeře.

A kauza Česká televize? Právně v ní šlo zajisté o vztahy zaměstnanců a zaměstnavatele, ale v gruntu to byl ventil, který uvolnil naše celkové znechucení nejen z politiky a politiků, ale z nás samých a ze zklamaných Šancí sametové revoluce. A protože jsme Češi, dostávala kauza Česká televize po několika dnech znaky švejkovskokýčovité obrany svobody slova a oběti a... Při všech sympatiích k redaktorům a zaměstnancům - Česká televize a vůbec žádná televize není zrovna tou čistou ochránkyní ani svobody, ani slova. Právě skrze nové náboženství (média) byla pateticky vykřikována veliká slova, aniž se při jejich vyřčení zastyděl kdokoli na obou stranách (Ionesco). Po dvanácti letech od revoluce nás stále provází nezralost i nedostatek soudnosti. Právě soudnost a zralost (a právní kultivovanost) jsou znaky demokracie a právního státu.

Možná by nám napomohla i bez Hodače dvakrát týdně černá obrazovka. Televize na hlubinu zrovna nevede. A srovnat se s minulostí znamená odvážit se na hlubinu. To pak bude revoluce!

Ne, nejsem generál po bitvě. Navzdory výše uvedenému jsem optimista. Jsem člověkem naděje. Naděje nikoli jako iluze, ale naděje jako tvořivého postoje, jenž má svůj zdroj v metafyzicky zakotvené důvěře. Jsem člověkem, který se modlí. Vím, že k nutné reformě právního systému, k duchovní a mravní proměně potřebujeme všichni čas. Ale kéž je to čas daný nám ke zrání, a ne k uhnívání. Kéž je naše znechucení takto plodné.

***

Jiří Přibáň, filozof a sociolog práva

"Právní stát" je mnohoznačný pojem a lze pod ním rozumět stejně tak odosobněnou a racionální techniku organizování společnosti, která je nezávislá na politickém režimu společnosti, jako i soubor základních principů politické morálky, které mají formu zákonů. Otázka po "budování právního státu" obrací pozornost spíše k morálnímu a politickému kontextu tohoto pojmu, který se vedle slovních spojení typu "svobodná ruka trhu", "privatizace", "občanská společnost", "liberální demokracie", "cesta do Evropy" nebo "lidská práva" stal jedním ze silných pojmů v našem polistopadovém politickém slovníku. Pod přívlastkem "silný" je třeba rozumět to, že žádná politická ideologie, volební program nebo významnější politický konflikt se neobešel bez užívání těchto pojmů nebo odkazu na ně.

Z hlediska práva a ústavnosti prošla česká společnost v uplynulém desetiletí zcela zásadní proměnou, která se pochopitelně ideologicky legitimovala pod hesly právního státu nebo lidských práv a během níž bylo nutné zcela přetvořit institucionální i pojmový rámec politické společnosti a jejího právního řádu. Kvůli zachování právní jistoty a z čistě technických důvodů se zvolil princip právní kontinuity s právním řádem bývalého komunistického režimu. Volání po právní diskontinuitě, tj. prohlášení komunistického právního řádu jako celku za neplatný, bylo možná pro některé radikály politicky lákavé, ale technicky naprosto neproveditelné. Diskontinuitní postup je navíc v moderních dějinách naprosto výjimečný a typický spíše pro nedemokratické revoluce (například pro Leninovu sovětskou revoluci v Rusku) než pro revolucionáře-demokraty. Současně je však více než patrné, že po deseti letech žijeme ve zcela odlišném právním i politickém prostředí, jemuž dominuje Ústava České republiky, zakotvující liberálně demokratické principy a systém dělby státní moci, v němž mají občané právo na spravedlivý soudní proces a svých základních práv se mohou dovolat nejen před Ústavním soudem, ale případně i u Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli se mluví o principu právní kontinuity, ve skutečnosti se náš současný systém práva odlišuje od komunistického systému natolik, že o nějaké obsahové kontinuitě nelze vůbec hovořit.

Během uplynulého desetiletí se vytvořila spletitá a někdy dokonce rozporuplná síť ústavních a právních textů a předpisů, jejichž cílem bylo vytvořit předpoklady pro fungování právního státu. Je proto možné kritizovat Ústavu ČR pro mnoho nelogických ustanovení, lze nalézt rozpory mezi ústavními předpisy a zákony, ale význam těchto rozporů nelze přeceňovat, neboť jsou při dostatku politické vůle poměrně snadno odstranitelné. Navíc se s obdobnými rozpory a nedostatky lze setkat ve všech demokratických právních státech.

Za základní problém našeho právního systému ovšem považuji rozpor mezi právními texty, které tato země přijala od roku 1989, a jejich politickými a morálními kontexty. Každý systém práva je totiž především systémem interpretace právních pravidel a jejich mezí, nikoli problémem nadekretování nějakých příkazů. A právě v procesu utváření kontextu právního státu přetrvávají a mají svůj vliv mnohé stereotypy, zvyky a předsudky právnické, ale také morální a politické. Trvalo například několik let, než soudci obecných soudů začali respektovat a používat Listinu základních práv a svobod jako pramen práva, podle něhož je možné postupovat v rozhodovacím procesu. Ještě problematičtější potom bylo pochopení role a významu Ústavního soudu a jeho podílu na tvorbě ústavního a právního systému této země.

Lidé z různých právnických profesí, ale zrovna tak i nemalá část akademické obce se často vůbec nedokázali intelektuálně a argumentačně vyrovnat s novou situací v našem právním systému. Nikoho potom také nemůže překvapit, že tato "právnická negramotnost" se objevuje jako pravidelná kritika například v hodnotících zprávách Evropské komise. Příčiny takové negramotnosti ovšem nelze spatřovat jen v nedostatečném vzdělání našich právníků nebo neschopnosti české právní vědy pochopit rostoucí význam soudní moci v procesu tvorby práva v liberálně demokratických právních státech. Negramotnost maskující se za tzv. právní formalismus má často své politické kořeny a neochota rozhodovat společensky či politicky kontroverzní případy je spíše projevem politického cynismu než striktním dodržováním principu legality. To se netýká jen stíhání politických zločinů minulosti, ale i zcela současných případů.

Spravedlnost musí být regulativním principem každého pozitivního práva, avšak každé právo současně trpí deficitem spravedlnosti, protože tento princip není nikdy schopno zcela naplnit. V postkomunistických společnostech je rozpor mezi právem a spravedlností vyhrocenější, protože mnohé politické zločiny komunismu zůstaly nepotrestány. Politická frustrace postupně přechází v zapomnění, což ovšem neznamená, že toto selhání práva jako nositele spravedlivého trestu nebude mít důsledky pro politickou budoucnost této země. Neschopnost nebo neochotu potrestat politické zločiny minulosti je ovšem třeba vnímat v širším kontextu neschopnosti dovolat se práva soudní či správní cestou, což v důsledku vede k tomu, že společnost si vytvoří jiné mechanismy k prosazování individuálních či skupinových zájmů. Namísto vynucení právních nároků zákonnou cestou je potom výhodnější spoléhat se na ilegální mechanismy, ať se jedná o síť osobních vazeb vedoucích ke korupci politického nebo ekonomického systému, anebo přímo o struktury kriminálního donucení a násilí organizovaného zločinu.

V této souvislosti je ovšem nutné zbavit se jednoho oblíbeného mýtu, který se ve druhé polovině devadesátých let rozšířil jako jistý způsob kritiky politických poměrů. Jedná se o tvrzení části politiků a ekonomů, že neschopnost vynutit právo vedla ke korupci a následné krizi v ekonomické transformaci. To je velmi úzký pohled na propojení práva, politiky a ekonomiky. V Evropské unii existují země jako například Itálie, Francie nebo Belgie, v nichž vysoká míra zkorumpovanosti není na překážku ekonomické prosperitě, a v nichž zkorumpovaná ekonomika dokonce předem kalkuluje s neschopností státních orgánů čelit korupčním tlakům. Česká společnost spíše stojí před problémem, zda naše tržní ekonomika bude fungovat na základě zabudovaného systému korupce, anebo zda bude fungovat spíše na základě vnější podpory právního systému, jenž bude zajišťovat splnění a vynucení právních nároků autoritou neosobního zákona a státní mocí namísto ilegálních a korupčních sítí osobního vlivu. Toto dilema nelze chápat jako obhajobu korupce, nýbrž jako kritiku zjednodušující snahy ekonomů nesprávně hledat příčiny ekonomické krize mimo ekonomický systém a nalézat je v právu a politické morálce. Jestliže ekonomové musí hledat především ekonomické příčiny české hospodářské krize druhé poloviny devadesátých let, potom by ovšem i právníci měli hledat příčiny krize právního systému v tomto systému samotném, a nikoli svádět vše na politickou morálku či kulturu této země. Právnická negramotnost je primárně právním problémem, byť s významnými politickými a morálními důsledky.

Nefunkčnost systému soudní moci a nemožnost domoci se práv v náležitém čase vážným způsobem ohrožuje jeden z konstitutivních principů právního státu, který lze zformulovat takto: opožděná spravedlnost je odepřená spravedlnost. Neschopnost především soudní moci, ale i orgánů veřejné správy zajistit právní nároky jednotlivých osob potom pouze prohlubuje velmi silně zakořeněnou politickou tradici, kterou je nedůvěra vůči politickým autoritám. Sama o sobě tato nedůvěra může mít i pozitivní formu ironie a odstupu vůči politice jako takové, ale současně vede i k nechtěnému prohloubení propasti mezi ovládanými a těmi, kdo jim vládnou. V každém liberálně demokratickém právním státě se přitom politický život a kultura definují především snahou tuto propast pokud možno co nejvíce překlenout a tak zajistit stabilní komunikaci mezi demokraticky zvolenými zástupci lidu, kteří mají ústavní moc, a politicky podřízeným lidem, jehož vůli mají tito zástupci reprezentovat.

Tato kultura je cizí postkomunistické české nebo maďarské společnosti, ale zrovna tak bychom ji stěží hledali například i v takovém Rakousku. Tyto autoritářské stíny a středoevropské politické i právní tradice habsburské monarchie ostatně hrají i v našem postkomunistickém právním systému větší roli, než si často uvědomujeme. Před rokem 1918 měla například soudcovská profese mnohem nižší společenskou a politickou prestiž než profese státního úředníka, který byl z hlediska fungování státu a udržování autority mnohem důležitější než soudce. Tato situace přetrvala po dobu první republiky a komunistický systém na ní snadno založil svou stranicky organizovanou byrokratickou moc. Změny po roce 1989, v nichž důraz na soudní i mimosoudní ochranu lidských práv hraje zcela klíčovou roli, potom znamenají zásadní zlom nejen z hlediska politického, ale také z hlediska mnohem dlouhodobějších a hlouběji zakořeněných právních tradic.

Překonávání legalistických a právně autoritářských tradic ovšem není něco, s čím by se musely vyrovnávat pouze středoevropské postkomunistické společnosti. Obdobnými proměnami prošel například německý právní systém po roce 1945 nebo španělský právní systém po pádu Frankovy diktatury. Lze říct, že v uplynulých pěti desetiletích právo postupně přestalo být metafyzicky svrchovaným příkazem a stalo se hermeneutickým problémem interpretace, pro kterou každá aplikace práva musí odpovídat nejen kritériím zákonnosti, ale zrovna tak a mnohem více také principu správnosti. Nově vznikající český ústavní pořádek i právní systém se teprve učí na tuto výzvu odpovídat.

V posledních letech se objevilo několik případů, které napomohly ke změnám v právnickém myšlení a argumentaci. Mám na mysli například spor mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem o výklad trestního zákona v případech odpíračů vojenské i civilní služby, kdy nakonec zvítězil názor, že právní výklad Ústavního soudu má obecnou závaznost i pro obecné soudy včetně Nejvyššího soudu. Obdobně i zrušení volebního zákona mění tradiční pohled na parlament jako politicky svrchovaný orgán, jehož vůle nemůže být omezena žádnými pravidly kromě těch, které výslovně zmiňuje ústava. Rozhodnutí Ústavního soudu jasně potvrzuje, že i parlament, nechce-li se dostat do stavu permanentního sporu s Ústavním soudem a tak vyvolat vážnou ústavní krizi, musí respektovat jisté principy, pravidla a meze zformulované Ústavním soudem v jeho rozhodnutích.

Je ovšem patrné, že se bude jednat o dlouhodobý, nelehký a mnohdy i rozporuplný proces změn v právní a politické kultuře, jak o tom svědčí postup poslanců ve sporu o (proti)ústavnost zákona o financování politických stran. Naprostým ignorováním obsahu nálezu Ústavního soudu při schvalování nového zákona poslanci projevili mimořádnou míru politické arogance, která je ostatně sama také projevem jistých dlouhodobých tradic, a nikoli jen momentální hrubostí politických mravů. Jejich jednání má ovšem kromě silně ničivého dopadu na autoritu zákonodárného orgánu také obdobně ničivý dopad na autoritu práva a zákona, bez které je právní stát nemyslitelný.

Paradoxní skutečnost, že principy právního státu podkopávají sami zákonodárci a že otázka fungování právního státu je mimo jiné spjata i s problémem politické kultury určité země, se výmluvně potvrzuje například na krizi okolo České televize. Ačkoli celý spor přerostl meze právní regulace a problém legality v něm ztratil klíčový význam, protože zákony porušovaly obě strany konfliktu, je třeba zdůraznit, že nejnebezpečnější na celé krizi bylo to, že zákon nejprve porušili sami zákonodárci. Ti vybírali členy Rady České televize na základě kritéria politické loajality a v rozporu s literou zákona, jenž formuluje jednoznačně princip politické nezávislosti tohoto orgánu. Nejednalo se tedy o spor mezi legalitou a legitimitou zákona, resp. literou a duchem zákona, nýbrž o jednoznačné nerespektování litery zákona ze strany zákonodárce a snahu prosadit partikulární politickou vůli pod kouřovou clonou obecného zákona.

Prosazování partikulárních politických zájmů obecným slovníkem legality je velkým nebezpečím pro právní stát, které je v současnosti u nás bezprostředně spojeno s některými cíli tzv. opoziční smlouvy, především s pokusem o totální změnu volebního systému, a dále s financováním politických stran nebo pokusy o regulaci České národní banky. Z druhé strany nám však tato politika obou velkých stran, která se v oblasti práva projevuje nebezpečnou snahou vytvářet účelové zákonodárství, ukázala, že u nás principy a instituce právního státu ve skutečnosti alespoň v některých oblastech fungují - Ústavní soud například v případě volebního zákona zapůsobil jako významná ústavní pojistka. Toto rozhodnutí je třeba chápat jako tzv. mezníkové rozhodnutí, jehož význam pro posílení principů právního státu a autority soudní moci je zcela mimořádný, protože princip obecnosti a neutrality zákona zde dostal přednost před momentální politickou vůlí a veřejný prostor politiky nemohl být "privatizován" těmi, kdo chtěli využít a petrifikovat svou dočasnou politickou sílu. Podle mého názoru je právě tato schopnost zabránit "privatizaci" práva a politiky v současnosti rozhodující pro budoucnost právního státu v podmínkách české společnosti a je více než patrné, že se bez důkladné reformy právnického, a především soudcovského vzdělávání neobejde.

***

Cyril Svoboda, právník a poslanec

Od přelomových událostí v listopadu 1989 uplynulo již více než jedenáct let. Je proto vhodné se zamyslet nad tím, jak se v tomto období změnila právotvorba v naší zemi a jakou roli právo představuje nebo by mělo představovat.

Během těchto jedenácti let se našim zákonodárcům podařilo přijmout celou řadu právních norem, které postupně náš stát přibližují k civilizovaným demokratickým státům světa. Na prvním místě je třeba jmenovat Listinu základních práv a svobod a základní zákon - Ústavu České republiky. Tyto dvě normy na dlouhou dobu dopředu vymezily základní mantinely v postavení občana jakožto subjektu řady práv a stejně tak vymezily pole působnosti pro veřejnou moc. Významně novelizovány byly také základní kodexy v jednotlivých odvětvích práva. Jde o novely občanského zákoníku a občanského soudního řádu, trestního zákona a řádu, zákoníku práce, schválení obchodního zákoníku atd. Nedostatkem však zůstává, že tyto stěžejní kodexy (kromě obchodního zákoníku, který nahradil hospodářský zákoník) nebyly dosud nahrazeny novými, a v řadě právních vztahů tak přetrvávají ustanovení z dřívějších desetiletí. Dále byla přijata celá řada zvláštních zákonů upravujících vztahy mezi různými subjekty práv a povinností. V oblasti psaného práva se tedy učinily významné kroky, které provázejí přechod od totalitního systému k demokratickému.

Po tomto spíše na první pohled optimistickém úvodu bych se zaměřil na svůj pohled na současný stav v právní oblasti a na autoritu práva v naší společnosti.

Podle mého názoru se totiž úroveň našeho právního prostředí nedá poměřovat množstvím - kvantitou právních norem (zmíněných výše). Řada z nich byla navíc přijata ve značném spěchu a řada z nich již byla mnohokrát novelizována, a to z toho důvodu, že některé z nich již "nebyly v souladu se společenskou realitou". Časté změny zákonů navíc svědčí o jejich "kvalitě". Tyto normy z pohledu občana mnohdy nejsou oním vzorem a vodítkem pro jeho chování, právě z důvodu jejich krátké účinnosti. Samotný problém kvantity, nepřehlednosti a značné míry regulace však není podle mého názoru tím hlavním důvodem, pro který se občané se svým státem a jeho právním řádem tak málo identifikují.

Hlavním důvodem této malé identifikace je zakořeněné přesvědčení, že právní normy jsou nespravedlivé. Lidé se totiž mohou identifikovat pouze se státem a právem, které se jim jeví jako spravedlivé, s právem, ve kterém se spravedlivě přiznávají práva a ukládají povinnosti. Nemělo by docházet k tomu, že z pohledu občana právo platí jen pro někoho nebo že je nespravedlivé, že je přijímáno jen v zájmu určité, často velmi úzké, skupiny osob. Právě proto pak vzniká u občanů pocit ohrožení, a to ze strany těch takzvaně mocnějších, bohatších a silnějších. S tím souvisí také otázka vynutitelnosti práva, resp. trvání si na jeho dodržování všemi subjekty, stát nevyjímaje.

Právotvorbu je tedy nezbytné propojit s přirozenoprávní koncepcí práva, která sleduje ideu spravedlnosti (předpokládá mravní obsah práva), a svázat ji se společenskou realitou (to znamená upravovat jen "legislatibilní vztahy"). Při přípravě právních norem je třeba daleko více než nyní jejich návrhy podrobovat veřejné diskusi všech zúčastněných stran. Právě široká veřejná diskuse umožňuje poznat zájmy subjektů, kterých se budoucí právní úprava dotkne, a zprostředkovává zákonodárci potřebné informace.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nejrůznější součásti občanské společnosti (občanská sdružení, církve, spolky, nadace, zaměstnanecké a zaměstnavatelské svazy, komory atd.) se musí stát přirozenými partnery státu. Jednodimenzionální nahlížení na člověka pouze jako na ekonomickou jednotku nebo voliče znamená hrubé zjednodušení a má jen velmi omezený význam. Občanům náleží nezadatelné právo sdružovat se do více či méně formalizovaných uskupení a vytvářet tak přirozená společenství. Různorodost zájmů těchto přirozených entit představuje důležitý předpoklad stability společenského a právního systému jako celku a účinnou obranu před převládnutím jednostranného a příliš povrchního vidění světa.

Mezi další formy zdůvěryhodnění státu a jeho práva u občanů by mělo patřit přijetí účinných nástrojů pro chování lidí ve volených a jmenovaných funkcích. Zástupci občanů ve veřejných funkcích by neměli před občany zatajovat některé skutečnosti, zejména dotýkající se majetkové sféry. Ve veřejné sféře by se navíc důsledky za chování politika měly vyvozovat i tam, kde nebyl přímo porušen zákon. Mělo by být tedy zřejmé, že určité jednání politika není možné, byť podle rigidního výkladu práva zákon porušen nebyl.

Kromě státu a jeho orgánů musí mít všechny subjekty, které mají vliv na veřejné mínění a jeho utváření - politické strany, média, vzdělávací instituce, výše uváděné součásti občanské společnosti - zájem na tom, aby zásady obecné platnosti a vynutitelnosti práva, rovnosti před zákonem a závaznosti uzavíraných smluv a dohod byly v daleko větší míře než dosud zakořeněny v myšlení a skutcích lidí.

***

Adolf Rázek, bývalý vedoucí odboru vyšetřování
Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

Žijeme po jedenácti letech v právním státě? Ne. Hlavním důvodem je právní a personální kontinuita justice. Pokrytecké šíření zpráv, že by porušením kontinuity například neplatily uzavřené sňatky, a naivní důvěra společnosti v nové politické reprezentanty umožnily navázat na komunistickou justici. Důsledky můžeme vidět například na trestním zákonu.

Komunisté vzápětí po uchopení moci zrušili do té doby platný zákon z první republiky, převzatý ještě z mocnářství, a nahradili jej nechvalně známým zákonem 23/48 Sb. na ochranu lidovědemokratické republiky, který přinesl tvrdé nespravedlivé postihy asi dvěma stům padesáti tisícům občanů a utrpení dalším tisícům jejich blízkých. Zákon byl konstruován jako třídní, stejně jako zákon 140/61 Sb., jehož účelem bylo podle § 1 "chránit společenské státní zřízení Československé socialistické republiky, socialistické vlastnictví ... a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností..." že za občanskou povinnost mohla být označena i spolupráce s StB na základě ideových pohnutek nebo zastrašování, se však ani v komentáři k zákonu neobjevuje.

Tento třídní zákon platil až do konce komunistického režimu, v jeho duchu byly vychováváni vyšetřovatelé, prokurátoři i soudci. A po listopadu 1989 byl s drobnými kosmetickými úpravami (vypuštění všech tvarů slůvka socialistický nebo zrušením ostudných ustanovení, jako byly trestné činy poškozování států světové socialistické soustavy či opuštění republiky) převzat! Ostatně stejně jako další třídní zákony.

Je samozřejmé, že člověk dělá to, co se naučí. Nelze mít tak zcela za zlé nikomu, že není schopen změnit své myšlení a chování. Lidová moudrost říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Této moudrosti nenaslouchala vláda a námi svobodně zvolený parlament, když zajistily doživotní fungování soudců převzatých z bývalého režimu. Nutno přiznat, že naše republika byla v těžší situaci než například oblast bývalé komunistické Německé demokratické republiky, kde byli k dispozici soudci z demokratické Spolkové republiky Německo. Výsledky vypořádání se s minulostí odpovídají tomuto stavu. Diametrálně odlišné rozsudky v odvolacích řízeních, různá hodnocení různými soudy, pohrdání a znevažování rozhodnutí Nejvyššího soudu samotnými státními zástupci či stále se objevující zpochybňování § 5 zákona 198/93 Sb. o nezapočítávání doby komunistické nadvlády do promlčecích lhůt.

Zmíněný zákon, který označil způsob vlády v letech 1948 až 1989 za vědomé porušování lidských práv a svobod, za režim páchající justiční omyly a morální devastaci, má však pouze deklarativní smysl. Praktický význam byl již v době vyhlášení (1. srpna 1993) velmi malý a na jeho základě bylo možné postihnout ve skutečnosti jen nejtěžší zločiny páchané nositeli moci zejména na začátku padesátých let.

Aby bylo možno vypořádat se s vlastní minulostí, je nutné ji dobře znát. K seznámení s ní jsou dvě cesty: svědectví a archivy. Svědkové nejbrutálnějšího násilí buď zemřeli, nebo se k událostem neradi vracejí a vraceli. Archivy, které by mohly mnohé osvětlit, byly s přihlížením ministrů vnitra a obrany různě likvidovány (StB fungovala ještě v roce 1990 zcela oficiálně) a pro studium zůstávaly v režimu utajení. Tím je označili sami jejich autoři, ať z řad StB, vojenské kontrarozvědky, nebo pracovníků zahraničních, v podstatě špionážních aktivit. Ke zrušení utajení v archivu ministerstva vnitra došlo až v dubnu 1999, vojenské a zahraniční jsou utajeny dosud.

Bez plošného přístupu a studia není možné vyhodnotit celý systém násilí a zůstáváme jen u útržkovitých údajů a popisů jednotlivých událostí.

Vyvození trestněprávní odpovědnosti není jediným způsobem vypořádání. Zůstává velký prostor pro dokumentaci. I tady je bariéra - opět v zákonech přijatých námi svobodně zvoleným parlamentem. Mám tím na mysli různé formy ochrany osobnosti odvolávající se na Listinu práv a svobod. V podstatě není možné adresně pojmenovat viníka, protože nebyl odsouzen, jelikož jeho čin je podle platných zákonů promlčen. Neadresná dokumentace je potom pouze statistickým dokumentem. Kdyby se však veřejnost dověděla, že pan JUDr. XY, bývalý šéf 2. správy KV StB, dnes třeba privátní advokát, jednal tak či onak nemorálně, poznal by i on, že se to nevyplácí, a jeho prestiž váženého občana by byla přinejmenším narušena. Na druhé straně by byla posílena důvěra v právo a spravedlnost.

Pokud jde o dluhy vůči spravedlnosti, splácet je pořádně nemůžeme, když došlo - jak už jsem se zmínil - k převzetí třídního právního systému jako celku a zajištění doživotního výkonu funkce vykonavatelů vychovaných, vyškolených a formovaných komunistickým režimem. Tím je pro další generaci zajištěno působení těch, kteří (podle § 1 zákona 198/93 Sb.) komunistický režim aktivně prosazovali.

Kdo za neutěšený stav nese zodpovědnost? My všichni, každý svým dílem. Zvolili jsme si své zástupce (i ti, co nešli k volbám, je zvolili!), kteří jako zákonodárci jsou - ať z neznalosti, neodpovědnosti či pohodlnosti - tvůrci děravého práva umožňujícího páchání trestných činů, byť třeba "jen" na hraně.

Tím se dostáváme k poslední otázce: co je nejostudnější případ. Nepochybně jde o trestné činy, s nimiž jsou spojována jména politiků různých politických stran, kteří se kryjí presumpcí neviny a zůstávají dál ve svých funkcích. Vysílají tak pro společnost signál, že zločin se vyplácí.

Tento nebezpečný signál podporuje i výrazná ochrana a pomoc pachateli před poškozeným (zajištění obhajoby) stejně jako procesní a obstrukční důvody (nedostavení se k soudu, údajná nemoc obhájců) prodlužující neúměrně soudní řízení a podporující prakticky nevymahatelnost práva.

Jak dál? Opustit vazbu na komunistické právo, vytvořit demokratický právní prostor postavený na mravních principech civilizované Evropy.

***

Tomáš Sokol, advokát

Začnu zdánlivě ze zcela jiného konce. S mnoha věcmi, které jsou kolem nás, nesouhlasíme, považujeme je za špatné a občas máme i představu, jak je změnit. Máme svoji představu toho, jak by realita měla vypadat, aby byla lepší, než je nyní. To je naprosto v pořádku. Horší je, když pod dojmem takových představ začne mít veřejnost tendenci stávající realitu proklínat a tvářit se, jako by byla jen nepovedenou variantou, horší cestou ze dvou stejně možných. Na stav společnosti se pak dívá jako na omyl a začne se chovat jako člověk, který si omylem sedl do jiného vlaku. Nejhorší pak je, když někdo začne tvrdit, že ví, jak se jedním skokem, zkratkou (obvykle též revolučně) dostat na tu "lepší" cestu, do správného vlaku. Tahle schizofrenie je špatná.

Skokově, osvíceným rozhodnutím se můžeme dobrat změny k lepšímu jen v ojedinělých případech. Vliv takového rozhodnutí na celkový obraz společnosti bude zákonitě omezený. Danou realitu si tedy musíme prožít. Žádná jiná, lepší, neexistuje a popravdě řečeno neexistuje ani žádná komplexní alternativa, kterou by za současnou realitu bylo možné vyměnit.

Propadat emotivním stavům nemá obecně smysl. Tím spíše ne v situaci, která se zásadně změnit nedá, a pokud jde o základní principy, dokonce to ani není žádoucí. Naopak má smysl zvažovat, co z toho, co mi připadá nevyhovující, ale současně změnitelné k lepšímu, je možné měnit.

Z této premisy logicky plyne, že i stav společnosti v oblasti práva, jeho prosazování, resp. dodržování, odpovídá současné realitě. Právní stát máme na takové úrovni, jaké jsme momentálně schopni dosáhnout. Ve skutečnosti je totiž právní stát (podle definice stát "vázaný svým právem, včetně mezinárodních závazků, které přijal") ideálem, k němuž by společnost měla stále směřovat, ale není jisté, zda ho někdy dosáhne. I ve vyspělejších zemích se prakticky dnes a denně setkáváme s příklady, kdy se stát, resp. jeho představitelé nechovají tak, jako by byli vázáni právem, ale spíše naopak.

Nelze nevidět, že za posledních jedenáct let se vztah státu k právu významně zlepšil. Demokratický stát právo rozhodně respektuje víc, než je respektoval stát socialistický, a nadto máme to, co je z obecného hlediska nejdůležitější: možnost poměry veřejně kritizovat a všemi dostupnými prostředky usilovat o nápravu. Stesky nad malostí poměrů mají smysl pouze jako jakýsi úvod, po kterém následuje racionální návrh na zlepšení daného stavu. Nikoli globální návrh ve stylu "měli bychom se mít rádi", "měla by se snížit korupce", ale zcela konkrétní plán, co a kde udělat a jaký efekt by to mělo přinést.

Občas i docela sympatičtí a jinak chytří lidé hovoří o chybě spočívající v tom, že nebyla porušena právní kontinuita polistopadového režimu s režimem předlistopadovým. Každému, kdo tenhle nesmysl opakuje, bych rád položil otázku, jak by si to přerušení představoval. Zřejmě jako otočení kohoutkem nebo vypínačem. Nic takového není možné. Chtění nebo nechtění tady nic nezmůže, jednorázové přerušení "kontinuity" (podle naučného slovníku "nepřetržitého trvání, vzájemného navazování v souvislosti nebo spojitosti") je v případě práva i pojmový nesmysl. Je to asi totéž jako tvrdit, že 1. 1. 1990 měl každý občan dostat palicí po hlavě, aby byla přerušena kontinuita jeho myšlení s minulou dobou. Mimochodem, před nedávnou dobou jsem psal článek o trestním řízení a srovnával trestní řády od roku 1863 až dodnes. Je neuvěřitelné, jak se v řadě případů projevuje kontinuita právního myšlení nezávisle na tom, kdo byl právně u moci.

Jinou věcí je postupné eliminování této kontinuity selekcí starých právních předpisů a tvorbou nových. To se ale už jedenáct let děje. Postupně jsou odstraňována všechna ustanovení z právních předpisů, která nekorespondují s představou právního a demokratického státu, ale vyjadřují socialistickou ideu zákona konstruovaného podle přání vládnoucí třídy. Stejně tak by se všichni, kterým bylo v roce 1989 alespoň dvacet, měli zbavovat myšlenkových stereotypů typických pro socialismus. A dlužno říct, že některým to jde dost ztuha, nezávisle na ideologických žvástech, které u toho vydávají.

Právo je vymahatelné v té míře, v jaké jsou občané ochotni právo respektovat. A také pokud má stát dostatek prostředků k vybudování aparátu, který by nad dodržováním práva bděl.

Nedomnívám se, že bychom měli nějaký "dluh" vůči spravedlnosti, a to z důvodů výše uvedených. Jiná věc je, že řada zákonů mohla být napsána lépe, a proto by měla být v budoucnu postupně upravena. "Děravé" zákony máme hlavně ze dvou důvodů. Jednak proto, že si namnoze zákonodárci ani nedokázali představit všechny možné reakce na nové povinnosti, které legislativní změny přinášejí, a také proto, že po roce 1990 byla "vybita" skupina právních specialistů-legislativců, vesměs kvůli údajnému zatížení ideologií minulosti. Přitom hlásat v té době (a dost možná to platí dodnes), že komunistický stát měl sice zákony, které měly sloužit zájmům komunistické strany, ale po formální stránce byly poměrně dokonalé, bylo v podstatě totéž jako být zveřejněn v takzvaných "Cibulkových seznamech". Teď tedy máme legislativců naprosté minimum a kromě toho si parlament (zejména sněmovna) osvojil naprosto špatnou, řekl bych dokonce neřestnou praxi zákony buď rovnou psát, anebo aspoň přepisovat. Nemalý podíl na současném stavu právních předpisů má i legislativní smršť - rychlost, s jakou jsou zákony připravovány. Praxe totiž zná pouze dva druhy zákonů: rychlé a dobré. Na jedné straně je tedy objektivní nutnost přizpůsobit naše zákony normám Evropské unie, na druhé čas, který je k tomu vymezen. Z tohoto zadání nemůže vyjít nic jiného než zákony, které bude nutno opakovaně přepisovat, doplňovat a které musí být novelizovány ještě dříve, než vyjdou ve sbírce zákonů.

Při nejlepší vůli nevím o žádné "kauze", kterou bych považoval za nejostudnější nebo vůbec ostudnou. Vím o řadě případů lidské hlouposti, nezodpovědnosti, arogance, které ve svých důsledcích vedou k tomu, že například v trestních věcech jsou stíháni lidé pro naprosto nesmyslná obvinění. Vím o zbytečných průtazích v civilních záležitostech, ale těžko mohu své osobní prožitky směšovat s pokusem o objektivní hodnocení. Vím samozřejmě o případech, kdy se veřejnost hlasitě ptá, jak to, že nikdo nebyl souzen, ale to je vcelku irelevantní signál. Veřejnost nemá autentický zdroj informací, reaguje na to, co se dozví ze sdělovacích prostředků, a ty si v oblasti práva počínají velmi neinformovaně.

Řekl bych tedy, že v řadě případů je aplikace práva špatná a neodborná, ale nedostatek odborníků nebo alespoň myslících lidí je problémem, který se projevuje všude, a oblast práva není výjimkou.

Celou kauzu kolem České televize považuji z právního hlediska za sice velmi zajímavý, ale jinak nepříliš významný problém, a z politického hlediska pak mám za to, že šlo o zástupný konflikt. Pokud si dvě nejsilnější strany ve státě, které by z logiky svého programu měly politicky soupeřit, sjednají pakt o neútočení, či dokonce o toleranci, pak to z ryze technokratického hlediska může být v jistých oblastech státu ku prospěchu. Minimálně odpadnou obtíže při projednávání zákonů a jiné negativní důsledky parlamentarismu. Kdybych chtěl být ironický, řekl bych, že ideálem v tomto směru je někdejší komunistická Národní fronta. Opoziční smlouvu vytvářeli technokraté nepochybně s těmi nejlepšími úmysly, avšak zapomněli na to, že věci nemají jen technický, exaktně vyjádřitelný rozměr, ale i rozměr psychologický. Občané (nebo alespoň mnozí z nich) potřebují mít pocit, že v parlamentu existuje silná opozice tlumočící jejich nespokojenost. Pokud tento pocit nemají, začnou opozici vytvářet jinde, například na ulicích.

Nedomnívám se, že jakékoliv prostředí (včetně právního) se zlepšuje způsobem, který by se dal nazvat krokový. Pokud se ohlédnete o jedenáct let zpátky, pak z minuty na minutu nebo ze dne na den nezaregistrujete žádný posun, ale přesto je zřejmé, že jsme v dramaticky jiné, a já se domnívám, že významně lepší situaci, než jsme byli v listopadu 1989. Přes všechny problémy a neuskutečnění mnohých dobrých myšlenek, které byly těmi hloupými potlačeny, je výsledný vektor ukazující směr vývoje pozitivní, a je tedy logické, že snaha by měla být zaměřena nikoliv ke krokům, ale k maximální eliminaci chybných postupů. V oblasti práva bych tedy kladl především důraz na maximální snahu o propracované, promyšlené zákony. A stejnou měrou i na zkvalitňování úrovně těch, kteří se podílejí na prosazování práva, ať již jde o vyšetřovatele, státní zástupce, soudce, ale samozřejmě také advokáty a správní úředníky.

Při celkovém hodnocení pak jde o to, jestli se zaměřím pouze na evidenci negativ přítomnosti, anebo zda jsem schopen vnímat i to pozitivní, co se dosud odehrálo.

***

Evžen Chroust, právník a bývalý politický vězeň

Současný stav práva i právnictví v našem státě je podle mého názoru neuspokojivý a nevyhovující. Pohybuji se v právnických kruzích a s politováním slyším mnoho výhrad. Není to jen důsledek zachování právní kontinuity polistopadového režimu s předchozím komunistickým. Je to spíš obraz celkové devastace myšlení a chování našich lidí.

Minulý režim vlády jedné strany má za následek psychické, fyzické, morální, kulturní, ekonomické a ekologické škody na našem národě, jejichž odstranění bude ještě velmi dlouho trvat. Zatím se pro jejich napravení udělalo málo. Nelze se tomu divit, uvědomíme-li si, kdo má vlastně v tomto státě stále největší moc, někdy pochopitelně důmyslně skrytou. Kdo stojí v čele významných podniků? Kdo měl možnost zprivatizovat podniky a družstva všeho druhu? Kde nynější privatizátoři sebrali peníze na jejich koupi? Nepůjčili jim je náhodou jejich soudruzi ze státních spořitelen a státních bank? Změnil se snad o tři sta šedesát stupňů jejich komunistický názor hlásaný čtyřicet let?

Naši slavní prognostici, vesměs ekonomové, zapomněli na to, že nebude dostatek právníků schopných ve velmi krátkém čase připravit takové zákony, které by byly jasné, srozumitelné a snadno realizovatelné. Mnohé napovídá, že si vypomohli sami - podle toho nové zákony také vypadaly. Sotva nějaký vy?el, byl vzápětí novelizován, a takových vadných zákonů a novel je za posledních jedenáct let nepřehledné množství.

Pokud jde o nedostatečné vyrovnání se s minulostí, nelibě tento fakt pociťuje především inteligence a pochopitelně političtí vězni, jejich rodinní příslušníci, přátelé a známí. Ostatní vrstvy obyvatelstva to, zdá se, nijak zvlášť neznepokojuje. Asi proto, že mají existenční starosti nebo jiné problémy. A je možno se tomu divit? Kdo z vysokých činitelů KSČ a příslušníků StB a OBZ* byl potrestán (s výjimkou Miroslava Štěpána)? A cožpak dodnes neexistuje spousta nevyřízených restitučních sporů trvajících i deset let? Vždyť i v nových soudních případech se setkáváme s jejich úmyslným prodlužováním, svědci se nedostavují k líčením, aniž by za to byli trestáni.

Za bolševismu se u nás mnoho právníků ke svému vzdělání raději nehlásilo, protože právo bylo pokřivené a jejich profese ztratila dobrou pověst. Dnes někteří s úsměvem přiznávají, že se ve společnosti chovají podobně. Nechtějí, aby jim přátelé vytkli: "No, vy právníci, vy to pěkně vedete!"

Dluhy vůči spravedlnosti rostou i v kauzách ekonomických. Největší odpovědnost za ně nesou podle mého názoru politikové a zákonodárci. Navrhování a přijímání děravých zákonů se jim vrací jako bumerang. K nejostudnějším kauzám posledních let patřily lehké topné oleje, financování politických stran, tunelování bank a podniků, podvody v privatizaci. Za těch několik set miliard, o něž stát přišel, mohlo vzejít ledacos dobrého - a hlavně bychom už nemuseli žít na dluh.

Kde se vzal výraz "tunelování"? Nejde o žádné tunelování, ale o sprosté okrádání, podvody a zlodějnu. Ihned poté, co se objevily první případy, měla zasáhnout vláda. Třeba tím, že svolá nejlepší právníky, aby vypracovali co nejefektivnější způsob, jak nebezpečné kriminalitě čelit. A pachatele pak po zásluze trestat. Kam zmizely ty miliardy a kolik z nich se státu vrátilo? Komu z "tunelářů" byl zabaven majetek, který z této trestné činnosti získali? Je zajímavé, že vláda a parlament dovedou jednat přímo bleskově, pokud jde o požitky jejich členů, ale v uvedených případech to nedokázaly. A dále: jak podpořily snahu bývalého ministra Otakara Motejla o reformu soudnictví? Ano, nebyla snad stoprocentní a o některých jejích pasážích se mohlo v právnických kruzích diskutovat, ale podle mého to byl rozhodně krok správným směrem.

Posuzujeme-li však současný právní stav, buďme také objektivní ve vztahu k současné politické reprezentaci. V žádném případě mi nemůže být vytčeno, že bych měl jakoukoli náklonnost ke kterékoli levicové politické straně - především proto, že jsem čtyřnásobným politickým "zločincem" bolševiků, počínaje zatčením 25. února 1948 a postupně konče 9. května 1960. Ale nutno uznat, že nynější vláda už některé významné kauzy dotáhla do konce, i když je možno pochybovat, zda došlo k potrestání všech viníků náležitým způsobem. Dokázala tedy to, co dřívější vlády ignorovaly. Snad v tomto úsilí bude pokračovat, a to nejen proto, že jde o jeden z předvolebních slibů.

Ptáte se také, zde se krize kolem České televize dostala do rozporu s principy právního státu - jako právník musím bohužel odpovědět kladně. Avšak, a to zdůrazňuji, jako občan jsem stál na straně televizních zpravodajů. Podobně zareagovala podle statistických průzkumů většina národa, protože viděla u některých politiků snahu upravit si zákony podle stranických zájmů (jak výstižně zní vaše redakční otázka k tomuto problému).

Myslím, že ke zlepšení situace jeden krok nestačí. Rozhodně by pomohlo: zjednodušení zákonů a jejich vyjasnění, rychlá reakce na měnící se společenské podmínky při tvorbě nových zákonů, zrušení doživotního jmenování soudců, zavedení jejich jmenování nejprve na pět let a později na delší dobu, pravidelné kontroly trvání jednotlivých kauz u všech stupňů a druhů soudů, přísné postihy politiků a osob veřejně činných za přestupky a trestné činy.

***

Z nejrůznějších stran jsou občané neustále ujišťováni, že žijí v právním státě. Abychom tato tvrzení mohli potvrdit, či vyvrátit, je třeba si nejprve odpovědět na otázku, co vlastně obnáší pojem "právní stát". Vyčerpávající odpověď se logicky sama nabízí, aniž by člověk musel být bůhvíjaký vědátor. Je to stát, který má jednoduché a přehledné zákony, soudy, které pracují rychle a jejichž rozhodnutí je možno považovat za obecně spravedlivá, právo je jednoduše a snadno vymahatelné a konečně trestná činnost je ve vysoké procentuální míře objasňována a její pachatelé odsuzováni.

O tom všem si ovšem v České republice na začátku nového tisíciletí můžeme nechat jenom zdát. Zákony jsou přijímány tak, že sotva začnou platit, jsou ihned několikrát novelizovány, takže vyznat se v nich je oříšek i pro profesionály, soudy pracují neuvěřitelně pomalu, vymahatelnost práva je zanedbatelná a mnohá trestná činnost zůstává nepotrestána. Všechny tyto skutečnosti pak vedou k neúctě občanů k právu, pohrdání zákony, k neustálému snižování prestiže soudů a ve svém konečném důsledku pak k neustálému zhoršování právního prostředí v tomto státě. K tomuto neutěšenému stavu došlo naprostým podceněním právní oblasti po změně společenských poměrů po roce 1989, kdy vládnoucí politická garnitura preferovala především ekonomickou transformaci, spoléhajíc na všemocné zákony trhu, a nepřistoupila k právní regulaci nově vznikajících právních vztahů v dostatečné míře. Domnívám se, že k takovémuto postupu prostě chyběla politická vůle, neboť nepochybně máme dostatek erudovaných právníků, kteří by byli schopni tuto situaci legislativně zvládnout. Náprava absentujících kroků je v současné době obtížná a důsledky fatální.

Současná společnost dospěla do stadia, kdy dlužit někomu se považuje za zcela normální, takže i na své dluhy vůči spravedlnosti hledíme shovívavě a v podstatě nikoho příliš nevzrušují. Sem tam se sice zvedne vlna rozhořčení nad tím, že ta či ona kauza, na první laický pohled zavánějící ekonomickou kriminalitou, neskončila odsouzením pachatelů nebo že zločiny minulého režimu zůstávají v převážné většině nepotrestány, ale to je asi tak všechno. Přitom vše vypadá na první pohled velice jednoduše: máme přece trestní zákon a zákon o protiprávnosti minulého režimu. Tak v čem je zakopaný pes?

Odpověď je také poměrně jednoduchá - v lidech, kteří nedělají svou práci pořádně. Možná to lépe neumějí, možná jenom nechtějí, ale to už je vlastně jedno, protože výsledek je vždy stejný. Žádný zákon nemůže být nikdy úplně dokonalý, protože právo prostě není schopno postihnout veškeré nuance každodenního života, ale právě proto je zde člověk, aby zákon aplikoval na konkrétní případ. A protože zločin je vždy o krok napřed, měl by ten člověk být profesionálně i lidsky na patřičné výši, aby v přímém souboji obstál. Jaké výsledky můžeme asi čekat od policie, která nemá peníze na benzin do služebních aut, jejíž elitní vyšetřovatelé si musí namísto vyšetřování sami ťukat na mechanickém psacím stroji prováděné výslechy a skříně mají plné nevyřízených spisů. Co můžeme čekat od našich zákonodárců, jejichž odtrženost od normálního života je někdy do nebe volající a projevuje se produkováním zmetků, které jsou pak vydávány za zákony této země. Co můžeme čekat od soudců, kteří při vědomí své definitivy (odvolat je totiž lze jen výjimečně) rozhodují někdy zcela alibisticky, ovšem formálně přísně vzato - přesně podle litery zákona. Nedivme se tedy, že český občan se chová tak, jak se chová. Zdá se, že personální politika se tomuto státu v posledních jedenácti letech příliš nevyvedla. Můžeme jenom doufat, že horší už to být nemůže, že se objeví kvalitní lidé a že se najdou peníze na jejich zaplacení. Byla by to investice, která se určitě vyplatí.

Za nejostudnější kauzy minulých let považuji spory, jejichž účastníkem byl předseda vlády Miloš Zeman. Jsem schopen pochopit, že někdy si člověk nedá pozor na jazyk a plácne něco, co se pak ukáže jako nepravdivé a poškozující něčí jméno či čest. Soud v takovém případě stanoví povinnost omluvit se dotčenému způsobem uvedeným v rozsudku a případně zaplatit zadostiučinění. Nejinak tomu bylo i v případech našeho premiéra, tedy osoby, která má nemalý vliv na budování právního státu. O pravomocném soudním rozhodnutí si můžeme v duchu myslet svoje, ale jeho respektování by mělo být samozřejmostí. V našich krajích tomu tak bohužel není, a dokonce čelný ústavní činitel jde sám ostatním občanům osobním příkladem. Neomluví se, nezaplatí, nic s ním nehne. Z titulu své funkce tak vysílá do společnosti poměrně jasný signál: soudní rozhodnutí jsou k smíchu, kašlete na ně!!! A protože - jak praví latinské přísloví - verba movent, exempla trahunt, občané rádi premiérova příkladu následují. Onen kýžený právní stát se nám zase o kousek vzdálil?

Vládnoucí politická garnitura se zákonitě řídí heslem urvi, co "můžeš", a když to přesáhne určitou mez, nastupuje občanská neposlušnost. Krize v České televizi je toho názorným příkladem. Právní puristé křičí: Zákon je zákon a v právním státě ho nelze porušovat! Druhá strana oponuje: Je-li zákon znásilňován, a k tomu ještě notabene politickými mocenskými čachry, je občanskou povinností každého, komu jde o vybudování právního státu, se otevřeně postavit proti takové zvůli! Bohužel politické zájmy se v poslední době párkrát podivně propletly s právem a nic dobrého z toho nevzešlo. Moc zákonodárná musí být důsledně oddělena od moci výkonné a politika i s jejími představiteli důrazně odkázána tam, kam patří.

Z výše uvedeného je zřejmé, že můj pohled na současnou situaci zrovna nehýří optimismem a je poněkud skeptický. Jak zlepšit právní prostředí rychle a jednoduše, je ovšem otázka nelehká. Podle mého mínění jsou pilířem zdravého právního prostředí soudy. Ať tedy mají kvalitní lidské obsazení, odpovídající technické vybavení, aby mohly pracovat rychle a efektivně. Občané je totiž mají na očích prakticky denně. Věru nelehký úkol pro nového ministra spravedlnosti?

***

Jakub Camrda, vedoucí oddělení evropské integrace Ministerstva spravedlnosti

Ptáte se, jaké je naše právní vědomí, právní kultura, náš vztah k principům právního státu. Většinou se spustí dlouhé litanie, nechci přidávat další. Nemyslím si, že by naše psané či sdílené právo a náš vztah k nim byly tak špatné, jak se obvykle soudí. Česká společnost si většinou klade vysoké cíle, což je samozřejmě správné, neměla by se však zbytečně frustrovat, když jich nedosáhne okamžitě a dokonale.

Ovlivnil nás rakouský zákoník

To platí i o budování právního systému. Do značné míry jsme předurčeni geografickou polohou, ze které vycházejí také naše právní tradice. Naše země je pevně zasazena do německo-rakouského právního rámce, se všemi jeho klady a zápory. K těm kladům patří nepochybně schopnost společnosti vytvořit si logický a navzájem provázaný systém psaných norem, v němž je umožněno svobodné chování jednotlivců a zároveň vymezeny pravomoci a omezena libovůle státních institucí. Součástí této kultury je tudíž i pečlivé rozlišování mezi právem soukromým a veřejným. Na vrcholu pyramidy všech norem stojí ústava a ústavní zákony, kterým jsou ostatní normy podřízeny. Základem soukromého práva jsou pak většinou velké soukromoprávní kodifikace, občanský zákoník a v některých zemích také zvláštní zákoník obchodní. Právní kultura jednotlivých zemí bývá do značné míry určena právě těmito velkými kodifikacemi; ne nadarmo platil u nás rakouský všeobecný občanský zákoník (ABGB) od svého vzniku (1811) až do roku 1950, a do dnešních dnů jsme mnoho nového v civilním právu nevymysleli. ABGB se inspiroval svým slavnějším současníkem, francouzským Code Napoleon, který zase v zásadě jen přebíral systematiku a právní instituty římského práva tak, jak byly kodifikovány v justiniánském Corpus Iuris Civilis.

Všechny země kontinentálního práva, ať již mluvíme o francouzské, nebo o německo-rakouské právní oblasti, proto vytvářejí podobné právní systémy, které jsou založeny na institutech římského práva. Zcela odlišně se ovšem vyvíjel anglosaský systém "common law", založený na právu zvykovém a hlavně na právu soudcovském, formovaném soudními precedenty. Hranice mezi soukromým a veřejným právem není v tomto systému natolik patrná.

Výhodou našeho právního systému je větší přehlednost a právní jistota kodifikovaného práva, nevýhodou pak přehnaný důraz na právní pozitivismus, přerůstající až v právní formalismus. Rigidně vykládaná psaná norma se může oddělit od svého původního účelu a stát se sama sobě účelem i ospravedlněním. Naopak anglosaské právo vykazuje schopnost rychleji se přizpůsobovat měnícím se potřebám společnosti, ale bývá značně roztříštěné, kazuistické a jen těžko vytváří skutečně ucelený normativní systém. Rozdíly přetrvávají i přesto, že se v poslední době tyto systémy stále intenzivněji ovlivňují a v mnohém se také sbližují.

Lze shrnout, že rakousko-německá právní kultura je hluboce vepsána do českého politického i hospodářského prostředí. Je dobré snažit se překonávat její nedostatky, a to i větší otevřeností vůči anglosaským prvkům, není však možné ani moudré snažit se tuto tradici zcela opustit a nahradit ji systémem jiným.

Přerušená kontinuita

Až dosud byla řeč o kontinuitě českého právního systému, ale je třeba se samozřejmě zmínit i o jeho diskontinuitě, která trvala mezi lety 1948 a 1989. Vpád cizí právní kultury či spíše ne-kultury zanechal ve společnosti hluboké stopy, které patrně není třeba vyjmenovávat. A to i přesto, že období skutečného stalinského bezpráví trvalo poměrně krátce a společnost se poté alespoň zčásti vrátila k tradiční "legál-byrokratické" struktuře, i když jí samozřejmě i nadále chyběly zdroje legitimity.

Jestliže se tedy dnes snažíme o obnovení právního státu, musíme naráz čelit dvěma skupinám problémů. První skupina je společná všem zemím kontinentální právní oblasti a v širším slova smyslu všem vyspělým zemím vůbec, neboť tradiční svět práva se jen těžko přizpůsobuje rychlým ekonomickým a technologickým změnám globalizující se společnosti. Druhá skupina problémů je specifická pro postkomunistické společnosti a je důsledkem oné právní diskontinuity přinášející dezintegraci právního řádu, pokles právního vědomí občanů i zvýšenou míru tolerance vůči protiprávnímu jednání. Ale nejen to - jiný typ společnosti si prostě vyžaduje jiný typ právních vztahů. I proto u nás musí vznikat velká část právního řádu na zelené louce. Jestliže například minulý režim neumožňoval lidem podnikat, nebylo zde přirozeně ani obchodní právo a muselo se tvořit od počátku.

Je pochopitelné, že při zaplňování těchto bílých míst se snažíme navazovat tam, kde byl vývoj přerušen, tedy vracíme se k právnímu řádu první republiky. Jinou možnost často ani nemáme, a to i přesto, že i zdařilé a na svou dobu moderní zákony jsou již dnes zastaralé a těžko použitelné v nových společenských poměrech. Jestliže jsme například počátkem devadesátých let přijali zákon o konkurzu a vyrovnání, který se značně podobal svému předválečnému předchůdci, patrně jsme dostatečně nedocenili, že tehdejší hospodářský úpadek drobného živnostníka probíhal poněkud jinak než bankrot velkého postsocialistického molochu s tisíci zaměstnanci.

Přesto zřejmě musíme ve zkrácené podobě projít celým vývojem, který vyspělý svět urazil v době naší komunistické nehybnosti. Často není možné vytvořit hned na první pokus dokonalý a společenské změny předvídající zákon, který by upravil doposud neznámou oblast právních vztahů. Nejde jen o to, že chybí špičkoví odborníci, kteří by byli schopni komparace zahraničních právních úprav a volby vhodného modelu pro české prostředí, nebo že je stát často není schopen zaplatit či využít. Je to i otázka, do jaké míry může takový zákon správně předvídat řešení situací, s nimiž ještě není dostatečná zkušenost. Mám zde na mysli právě takové oblasti, jako je ochrana minoritních akcionářů, konkursní právo či vyšetřování závažné ekonomické a finanční kriminality. Navíc nejde jen o to vytvořit dobrý zákon, ale hlavně ho správně prosazovat a vynucovat. Nutnou podmínkou k tomu je zlepšení výkonnosti českého soudnictví i veřejné správy, a to je proces časově ještě náročnější než zlepšení kvality zákonodárství.

Snění a realita

Bohužel, mnoho času se promarnilo v první polovině devadesátých let, kdy se pozornost společnosti soustředila skoro výhradně na transformaci ekonomiky a reforma právního a soudního systému byla odsunuta do pozadí. Přitom ekonomickou a právní reformu od sebe nelze oddělit, bez druhé nelze úspěšně provést první. Negativní roli zde sehráli i někteří tehdejší západní světlonoši. Pamatuji se například na Sachsův výrok, že k ekonomickému úspěchu úplně postačuje liberalizovat ceny a zavést soukromé vlastnictví. Pád velkých bank i průmyslových podniků nás doufejme navždy vyléčil z naivního přesvědčení, že je možné budovat tržní ekonomiku bez silného a efektivního právního a institucionálního rámce.

S nutnými reformami v právní a soudní oblasti se tedy započalo až ke konci devadesátých let, nicméně úspěšně, takže pokud vydrží politická vůle v reformách pokračovat, mohlo by v průběhu první a druhé dekády 21. století nastat výrazné zlepšení. Víme, že naše situace je dnes jiná, než v jaké se nacházeli velcí kodifikátoři devatenáctého století. V té době dosáhly klasické právní instituty patrně své dokonalosti. Dnešní právní kultura nepřeje velkým kodifikacím, je stále více poznamenána globálním obchodem a globální technologií. Národní právní systémy jsou výrazně ovlivňovány právem mezinárodních a nadnárodních institucí. V našem případě je to na prvním místě právo Evropské unie, které postupně přebíráme. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že právo Evropské unie, často technologické povahy, bývá v mnoha oblastech roztříštěnější a nepřehlednější, než je náš vlastní právní systém. Řešíme často problém, jak dostát našim dílčím závazkům vůči Evropské unii a přitom zachovat alespoň jistou míru koherence a srozumitelnosti vnitrostátního právního řádu.

Ačkoliv požadavek rychlého vstupu do Unie nás často nutí pracovat hekticky a pod časovým tlakem, měli bychom si zároveň uvědomovat, že budujeme právní řád na desetiletí dopředu, že svými nynějšími pokusy daleko přesahujeme horizont našeho vstupu do EU. Toto vědomí by nás mělo vést k větší uvážlivosti a prozíravosti. Poprvé v historii nemá naše země žádného zřetelného vnějšího nepřítele a nepůsobí tu ani jiné zásadní faktory, které by ohrožovaly existenci jejího demokratického systému. To je unikátní šance, kterou jsme ve 20. století nikdy nedostali. Je zde čas na postupné dotváření a zrání našeho právního systému, a co je ještě důležitější, našeho právního vědomí. Právní řád nebude fungovat, pokud nebude společností plně akceptován a zasazen do širšího etického a kulturního systému. Klíčovou roli zde hraje také přijetí a plné respektování role Ústavního soudu. Právo tu není k tomu, aby nám komplikovalo život a bylo ho tudíž nutno různě obcházet, ale naopak, aby nám usnadňovalo dosahování našich legitimních cílů. Důležitý není ani tak dnešní stav, jako vůle pokračovat v jeho zlepšování. Pokud nám vydrží, máme před sebou spoustu práce, ale zároveň dost času dát si na ní opravdu záležet.