Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Vstup do nového milénia provází množství apokalyptických, futurologických i ekologických úvah o konci starého a počátku nového věku. Spíše než změnou letopočtu je většina těchto úvah motivována pociťovanou proměnou celkového klimatu současné doby. Tato proměna se rovněž dotýká základní hodnoty, jakou je náš - lidský, historický i planetární - čas. Proto jsme se obrátili na několik vybraných autorů, filosofů, esejistů s následujícími náměty a otázkami. Děkujeme všem, kteří na naši výzvu zareagovali svou úvahou.

1. Podstatným rysem současné technické civilizace je akcelerace, zvyšování tempa, zrychlování života. Český esejista Blumfeld S.M. v této souvislosti dokonce hovoří o dromokracii, jakési "rychlostní diktatuře", založené na novém životním stylu a vyspělých technologiích (jedním ze symbolů této "rychlokultury" je mobil). Jak vy osobně vnímáte fenomén rychlosti: jako přirozenou součást civilizačního vývoje, anebo jako hrozbu? Neustálou akcelerací a používáním různých "zrychlovadel" se čas šetří a zhodnocuje, anebo tím naopak dochází k devalvaci významu času a smyslu života vůbec?

***

Jan Sokol, filosof, publicista, vysokoškolský pedagog

Nemáte čas?

Čínští mudrci měli pro plynutí času pěkný obraz: Člověk sedí na břehu řeky a pozoruje, jak plyne. Dívá se ovšem po proudu dolů a vidí jen to, co už uplynulo - nahoru proti proudu vidět nemůže. O tuhle idylu jsme se už dávno připravili - a je ostatně otázkou, zda bychom ji opravdu chtěli. K tomu se ještě dostaneme. Rozhodně ale nemáme pocit, že bychom v životě seděli a něco pozorovali; spíš že se někam ženeme, případně že nás cosi někam žene. Je to čas?

Od starověku, biblického i řeckého, se na Západě objevil čas nového druhu: čas "k něčemu", řecký kairos. Ten nahradil představu hladkého plynutí, které se člověka vlastně netýká. Čas k něčemu, co se blíží, naléhá, a když už je "nejvyšší čas", může se také zmeškat. Jako kdyby se spíš člověk sám plavil po řece, a až pádluje po proudu, nebo proti němu, peřeje či jez se neodvratně blíží. Bude muset něco udělat, a to dřív, než bude pozdě.

Starý Číňan si asi nepřipouštěl, že také umře - anebo si s tím nelámal hlavu. Nebylo to důležité, protože nebyl důležitý on sám. Přežití mu zajišťovaly děti, možná i veliká Říše, a tak mohl sedět na břehu a pozorovat, jak čas utíká. Že by to mohl být "jeho" čas, to mu nejspíš ani nenapadlo. Až přišly revoluce a jiné pohromy, které mu tuhle představu nakonec vzaly a nahradily západním "časem k něčemu". Dnešní Číňan se už také kamsi žene, možná ještě usilovněji a úporněji než zkušenější Evropan či Američan, který si na to přece jen už trochu zvykl. Naučil se žít v čase lidského života, v čase k něčemu, který je omezený a jednou pro něho skončí.

Takové pozorovatele, co sedí na břehu řeky času, už by dnes na světě pohledal. Snad se ještě najdou v odlehlých vesnicích a samotách, v okolí Prahy možná podobně jako v západní Číně, ale jen mezi chudými lidmi, kteří nic nového nechtějí, protože nemusí, a často také nemohou. Zemím, kde se takoví pozorovatelé času ještě ve větším počtu vyskytují, se eufemisticky říká "rozvojové" - nejspíš proto, že se vůbec nerozvíjejí, neboť jejich obyvatelé nikam nechtějí, rádi by se dožili zítřejšího rána a po ničem víc netouží. Necestují, a dokonce snad ani nemají doma televizi. Když přijde hladomor nebo epidemie, umřou stejně tiše, jako tiše žili. Ale jejich "životní prostředí", habitat, kde si to mohou dovolit, ze světa rychle mizí, jak to pěkně ukazuje třeba Clifford Geertz.

My ostatní chtě nechtě žijeme v moderním světě, jak nám jej připravili naši nepokojní předkové a naše nepokojná civilizace. Ve světě, kde čas je čas k něčemu a nesmí se promarnit, protože ho máme málo. Jen mladí romantici se občas pokoušejí z něho vyskočit. Jedni, ti nejpovrchnější, třeba televizí a jejími lstivě lákavými programy o "přírodě a dalekých krajinách", kde si aspoň na chvíli mohou představovat, že sedí na břehu řeky a jen pozorují, jak tiše plyne čas, který se jich vůbec netýká. Ovšem jen do příští přestávky, kdy přijdou na řadu reklamy. Jiní se svěří cestovní kanceláři, která to nabízí "v reálu" třeba v Nepálu. Přitom si ani nevšimnou, že tím svoji nepokojnou modernu vehementně podporují. Nejen tím, jak ta odlehlá místa zaplavují televizními týmy a výletními autobusy, ale hlavně tím, jak stále něco chtějí - něco úplně jiného, než do čeho se narodili a co mají. Protože to, co máme všichni doma, to je přece nuda, jinak řečeno prázdný čas, který je potřeba něčím zabít.

Dokud si moderna byla jistá sama sebou, hrdě hlásala, že "čas jsou peníze". Proto ho potřebovala měřit, nejdřív na dny a hodiny, od renesance na minuty, a pak vynalezla ještě sekundy - tolik si svého času cenila. Čas, čas našeho života, se jistě dá na peníze převádět - a všichni to také děláme, třeba když si dohadujeme hodinovou mzdu nebo platíme za parkování. Ale děláme to proto, abychom pak mohli čas života, který nám zbude, takzvaný "volný čas", využít k utrácení toho, co jsme vydělali. Máme tedy dvojí čas: čas k něčemu, kdy vyděláváme, a ten druhý jaksi pro sebe. V práci sníme o tom, jak si potom užijeme, a naivně si představujeme, že to bude tím lepší, čím víc jsme předtím vydělali. Aby i ten volný čas byl k něčemu.

Jenže oba tyhle časy se mi musí chtě nechtě vejít do toho jediného života, který mám. A v tom je moje potíž. Do času, který mám pro sebe, by se mělo vejít všecko, co mě zajímá a o co bych sám stál. Kdyby v něm zbyl ještě kousíček místa, je tu celý průmysl zábavy, který se o něj postará. Ale abych si to všechno mohl dovolit, musím nejdřív hodně vydělat - a to potřebuje zase čas, můj čas, kus mého života.

Vyměřený čas života, 365 dní řekněme po šestnácti hodinách, si racionální člověk mapuje v diáři. Když zavolá kamarád, hledám v něm volné místečko, kde ještě nic není. Když je nenajdu, řeknu, že nemám čas. Nemám čas pro něho, protože jsem ho už utratil na jiné věci.

Žijeme v bohaté společnosti, která si svobodu představuje jako volbu z co nejvíc možností. Ve společnosti, která si zvolila tenhle způsob života, nikdo nemá čas - stejně jako nemá peníze. Není to tím, že by jich bylo málo, nebo dokonce méně než dřív; právě naopak. Je to jen proto, že se možností nabízí příliš mnoho a my si z nich nedokážeme vybrat. Ale i mezi námi žijí lidé, kteří to dovedou; poznají se podle toho, že mají čas. Rozdíl je jen v tom, že dnes to vyžaduje něco jako hrdinství. My ostatní, kteří si rozumně vybrat nedovedeme, hledáme, jak čas ušetřit a ještě lépe využít - stručně řečeno jak do něj nacpat ještě víc. Když máme diáře celé popsané a od rána do večera jen nestíháme, stěžujeme si na všechno možné, dokonce i na samotný čas. Ten ale opravdu za nic nemůže.

A co s tím? Za socialismu bylo možností málo, a kdo se k nim chtěl dostat, musel nejdřív vystát frontu. Dnes to začíná být obráceně: možností je pro nás až příliš mnoho. V hypermarketech, v katalozích cestovních kanceláří, v časopisech a televizích. Kdo se chce aspoň k některým dostat, musí si jiné odpustit. Musí se cvičit ve vybírání. Staří Řekové tomu říkali askésis.

***

Heideggerovská odpověď

Říkáme běžně, že je stále méně času. S tím, jak se nám nedostává, nemáme ani čas se nad časem zamyslet, nemáme čas věnovat času pozornost. Filosofická či duchovní reflexe tak přestává být možná o to více, oč naléhavěji se honíme, abychom ho dohnali..

K tomu, abychom se zamysleli, potřebujeme spočinout, zpomalit, aby se před námi rozvinul, aby se vyjevil. Potřebujeme mít čas na čas.

Ukazuje se, že takový počin je stále exkluzivnější, že se stává komfortem, něčím těžko dosažitelným. Nemáme daleko k frázi, že na takové hlouposti nemáme čas, protože máme důležitější věci na práci. Co jsou ty naléhavější věci?

Na cestě k zapomenutí

Nelze nepomyslet na Heideggera a jeho rozvrh Bytí a času. Heidegger jako předvídavý svědek vrcholící moderní, a tedy i postmoderní doby pochopil, jaké téma je tématem dneška. Bez porozumění bytí nelze pochopit fenomén času, bez uchopení fenoménu času nelze postihnout hloubku bytí.

Podle Heideggera je náš život pohlcován do té míry obstaráváním jsoucen potřebných k přežití, že se postupně sami stáváme obstarávajícími jsoucny. Otázka tedy zní, jak je možné, že člověk manipulující objekty živými i neživými, podmanitel přírody a jejích "produktů" schopný využívat jejích sil a energie, zůstává stále v zajetí času, a to, zdá se, o to víc, oč víc se z přírody emancipoval.

K takové situaci by dozajista nedošlo, kdyby neplatila Heideggerova teze o zapomenutosti bytí. Měřeno touto zapomenutostí by potom doba, které se říká postmoderní, nebyla dobou nastupujícího nového paradigmatu, ale naopak dobou, která tuto zapomenutost umocnila ad absurdum a která pokračujíc ve svém zbloudění od bytí k jsoucnům ji přivedla do stadia, kdy se již po bytí přestáváme ptát, ba co více, kdy už se na bytí ptát nedokážeme, protože se v nás přestává ohlašovat. Bez nadsázky by potom platilo, že žijeme v době vrcholící krize duchovní identity, neboť zapomenutost bytí nedává jinou možnost než zbožštění jsoucen, řečeno postaru - falešných model. Doba nikoli jen nechce, ale z podstaty věci ani neumí sloužit bohům, resp. Bohu, a slouží tedy Věci. Završením takového procesu je přirozeně pojímání i sebe sama jakožto věci, neschopností přímého kontaktu s bytím.

Někdy až přehnanou ambicí filosofů je vypátrat příčiny tohoto zapomenutí. Podle Heideggera se celost bytí začala tříštit a rozpadat s počátky specializovaných věd, které učinily jednotlivé "okrsky jsoucna" světskými, celistvý živý svět rozdělily na subjekt a objekt. Na objekt-předmět byla hozena síť vědecké metody vyvozené z matematiky a geometrie. Svět se "matematizoval", začal se poměřovat nejrůznějšími matematickými a fyzikálními jednotkami, přirozeně též jednotkami času. Čas věčného cyklu života (cyklický čas) byl nahrazen kvantifikovatelnou lineární veličinou (lineární čas), počal se čas vědy. Vědění se stalo věděním zprostředkovaným a měřitelným.

Člověk se postupně zbavoval možnosti přímé komunikace s bytím, jeho niterné kvality přirozeně dané zastínil instrumentální ráz poznání. Zvrátit tento proces se nepodařilo ani křesťanství, jehož naléhavost byla vyjádřena bolestnou smrtí Ukřižovaného. Nejvyšší oběť na kříži se střetávala s římskou racionalitou a pro vědu příznačným cynismem, tou dekadencí majitele klíčů. Ilustrací vítězství vědotechniky je věčná honba za "svatým grálem" či "kopím osudu". Kristova oběť jakožto niterná proměna každého z nás v příbytku ticha duše byla pochopena jako hledání svatých reliktů, které nám svým vyzařováním mají dodat energii (atomy, molekuly, bioenergii) k prozření Tajemství.

Vědotechnika v moderním slova smyslu je dovršením vědeckého rozprostírání sítí a web doslovnou realizací tohoto procesu.

Tím došlo k tomu, že původní a prvotní vhled do "nebes v našem srdci" se přesměroval "ven", do okolního měřitelného světa. Byla tak přijata hypotéza, že jeho rozpitváním a zařazením do apriorních vědeckých schémat dosáhneme nezpochybnitelného poznání, jehož četné technické aplikace nám pak mají umožnit prosperitu, blahobyt a štěstí.

Ale i tento program už padl, důvěra ve vědu jakožto nástroj poznání vhodný pro dobrý život byla nahrazena konkrétním užitkovým zadáním. Po vědě již nepožadujeme konečné odpovědi, ale bezprostřední užitek. Má nám ulehčit život, učinit jej bezproblémovým, pohodlným a zábavným.

Optimisté se domnívají, že se nacházíme v době obratu: Lidé začínají chápat, že věda nesplnila naše očekávání, že proces vědeckého poznání je nekonečný. Logicky tedy dojde k obnovení zájmu o poznání duchovní a začne krystalizovat jasné rozlišení mezi vědou a vírou či mystickým zřením. Poctivější pohled nám však takovou naději nepotvrzuje. Skepse k vědě se občas objevuje, zájem o bytí však skomírá.

Vědotechnika jako způsob myšlení totiž zaplevelila naši mysl jakoby beze zbytku. I když vědotechnika sama umožňuje zpřístupnění všeho všem, i těch nejtajnějších písem každému, kdo si je umí přečíst či kdo jim naslouchá, tatáž mohutnost nám znemožňuje k duchovnímu světu byť jen přistoupit. Jedním z důvodů je i vše okupující nedostatek času.

Pouto závislosti

Nedostatek času není nějaký zanedbatelný fenomén, má povahu bytostnou. Ačkoliv může být volný čas využit k hledání bytí a smyslu života, neděje se tak. Naopak, volný čas je jaksi osudově předurčen k zabíjení a k neklidnému těkání v rámci vědotechnického paradigmatu. Izolovat se od času hodinářského strojku, či lépe digitální časomíry není možné, neboť sídlí uvnitř nás, tiká v naší duši. Tempo dnes již celého světa je závislé na síti nekonečných propojení, každý atom kmitá v nervozitě vědotechniky. Co to znamená?

Kdo ztratí bezčasý čas bytí, Klímovskou Vteřinu věčnosti, ocitá se v zajetí a provozu jsoucen. Hledá trvání (věčnost) tam, kde není, a cestou, kterou je nalézt nelze. Marné těkání od věci k věci, od nezachytitelného jsoucna k nezachytitelnému jsoucnu, má za následek neurózu, později psychózu zmatku. Zmatek až hysterie "nestíhání" se týká fiktivního přesvědčení, že čas lze zastavit vlastněním, obstaráním si nějaké "posvátné relikvie". "Svatým grálem" tu může být dovolená v Karibiku, druhý člověk, kterého potřebuji k nějakému užitku, v kůži vázaná bible se zlatou ořízkou, letadlo, droga, nějaký urychlovač poznání. Fixovat stabilitu a řád se ovšem z povahy věci nedaří, a tak těkání pokračuje v zuřivém tempu. Rychlost tohoto těkání akceleruje úměrně neuróze a psychóze věčně nenasycené mysli.

Východní guruové jednu věc většinou nechápou - exemplárním příkladem je dalajlama a jeho neúnavná koketerie s vědou -, přestože právě oni mají nejblíže k mizejícímu světu ducha. Nechápou, že žijeme v zajetí na sobě závislé a propojené sítě a že princip této sítě je již v nás samých, že jsme sami vyměnili pravý subjekt (postaru řečeno svou duši) za subjekt sítě, určitý typ myšlení, vnímaní, pojímání, představování, vědomí - přičemž všechny tyto mohutnosti zastiňují svým tisíciletým vývojem předchozí typ naladění.

Naše mysl nemá na vybranou, chce-li člověk v rytmu současného světa obstát, elementárně se uživit, musí také spěchat. Musí respektovat stávající řád, přičemž tento řád nevyžaduje jen část, ale celou naši mysl. Nikdy nebyl svět takto totálně provázán jediným pohledem, jedinou chutí, jediným vědomím. Jedna kostka domina je tak schopna spustit lavinu, totální pád. Není alternativy. Západní kultura zkolonizovala celý svět, její jméno je vědotechnika.

Velice často dostávají východní mistři zdánlivě naivní otázku: Jak se vyrovnáváte s moderní technikou? Jezdíte autem, používáte internet, mobilní telefon, létáte letadlem?, a tazatelé většinou obdrží stejně naivní odpověď: To jsou jen prostředky, nástroje člověka, záleží na tom, jak s nimi člověk naloží.

I mnoho žáků Heideggera nepochopilo zdánlivě jednoduchou myšlenku, jejíž hloubka se nicméně snadnému pochopení brání: Výdobytky vědy jsou postaveny na jistém typu myšlení a tázání, tyto výdobytky jsou odpovědi svého druhu, tvoří specifický svět a nutí mysl pracovat způsobem, který je konstituoval. V jakém světě se pohybujeme, takovou se stává naše mysl, neboť "předmětnost" moderního světa (reklama, informace, komunikace, jeho symboly a znaky) nás modeluje podle svých parametrů. Zásadní problém spočívá v tom, že si nevidíme na špičku nosu, přehlížíme samo východisko našeho nazírání jako něco samozřejmého, co neumíme zpochybnit, neboť z něj nedokážeme vystoupit. Jinými slovy se nám jeví jako samozřejmé to, co samozřejmé není. A opět: Z tohoto úhlu pohledu je řada postmodernistických "filosofických" prací jen rozdrobenou mozaikou jednotlivých reflexí, které nedosahují Heideggerova nazření problému vědotechniky ani okrajově.

Naděje ještě není pohřbena

Času tedy máme opravdu málo, neboť jiný než lineární čas stroje neznáme. Tempu stroje pochopitelně nestačíme, a je to právě stroj, který si nás podmaňuje. Stroj ovšem netrpí našimi neduhy, netrápí jej psychické nedokonalosti, nálady a emoce, natož duchovní potřeby. Stroj chrlí naše údajné ztělesněné potřeby bez ohledu na to, jestli nás zahlcují, nebo ne. Člověk zdokonaluje techniku stroje, žádá po něm stále vyšší tempo, recyklaci "svatých grálů" pro každého, do každé rodiny. Tempo zabíjení bytí a likvidace posledních zbytů věčného času v našem projektu zářných zítřků a resentimentů minulosti je přitom vražedné.

Je z klece takového paradoxu vůbec úniku? Může být Bůh totálně zapomenut, rozmělněn v zábavě? Je vůbec přirozené a možné, aby člověk protestoval proti tomu, co mu přináší zábavu, radost, pohodlí, majetek, poznání?? Lze zastavit vývoj?

Martin Heidegger odpovídá opatrně, jako poctivý filosof. Spíš než cokoli jiného nabízí pouhé nevím. Není to sice nevím zenu, kdy je totální zhroucení pod tlakem životních antinomií živnou půdou probuzené mysli, je to nevím intelektu, který nazírá individuální život v nedělitelné jednotě s pojetím sociálním. Heidegger se neubrání spojovat celkový pohyb společnosti s jednotlivcem a patrně se mu zdá, že je třeba se ptát po celé societě a kultuře. Zároveň si uvědomuje, že takový obzor je člověku nedohlédnutelný, a proto hovoří o připravenosti na příchod změny. Ačkoliv dnešní člověk žije v jakési časové proluce mezi bohy již odešlými a bohy, kteří ještě nepřišli, a ačkoliv zůstává závislým na povaze a vývoji společnosti, s níž je těsně spjat, přesto určitou naději má. Neboť opustil-li člověk Boha, neopustil Bůh člověka. Lidský život je sice bytím k smrti, ale zároveň je tento život bytím jaksi prostoupen, ba co víc, člověk bez dechu bytí nemůže vůbec existovat. Při řešení nešťastného lidského údělu hraje možná nejdůležitější roli právě dimenze času. Jde v ní o záchranu či obnovu té kvality času, které mystikové všech škol říkali zde a nyní. Tady a teď. Kdyby byla plevelem vědotechniky totálně okupována celá mysl, naděje by byla pohřbena. Ale mezi býlím prozařuje světlina bytí, neboť nemůže neprozařovat. Nesmírná obtížnost řešení lidské emancipace tak spočívá v její snadnosti. Jednoduchost úkolu jej činí neskonale složitým. Věřme, že se naučíme věřit. To je totiž první krok.

***

Soňa Králová, astroložka

Blázni mají většinou vratké ponětí o čase, a nejen proto je zavíráme do blázinců. Nehodí se mezi načasované lidi. Nemusíme však ani rozlišovat mezi blázny, kteří jsou za mřížemi (časoprostoru), a těmi, kdo to nějak uhrají, aby se tam nedostali. Co se týče času, jsou na tom stejně: rádi cestují za jeho měřitelné hranice.

Ale pozor: Hra se svobodou a s věčností může být velmi nebezpečná, a ne každý má na zaplacení její ceny. Základním vybavením pro tuto hru je vědomí dočasnosti takového počínání a strach ze smrti, který má funkci zpáteční jízdenky. Zamřížovaní blázni postrádají obojí a na své cesty se většinou vůbec nepřipravují - důvod spočívá pravděpodobně v tom, že postrádají oikos neboli dům či domov, kam by se mohli vrátit (výraz ekologie má tento řecký kořen). Jejich prožitky jsou však shodné s prožitky Bláznů: Přítomnost - nebo to, co vnímají jako přítomnost - prožívají naplno. Plně se dokážou vžít do toho, co právě vnímají. V takovém stavu nelze konat nic ve jménu lepší budoucnosti, šetřit na penzi, plánovat dovolenou? Blázen taktéž neteskní nad minulostí, protože ta také neexistuje. Většina z nás ztrácí toto "vědomí blázna" nejpozději do dvou let. Stejně jako čas malého dítěte, je i Bláznův život tady a teď nekonečný jako moře. Je to ten největší poklad na světě, ale?

Aby se mohl Blázen bezpečně vrátit do domu, z kterého se na cestu vydal, musí být tento dům pevně zakotven v jeho mysli a časoprostoru. A proč mysli? Protože cestování za hranice času (a prostoru) je záležitost vnímání (Luna), vědomí (Slunce) a především pozornosti (Merkur). Tyto tři lidské schopnosti jsou na sobě závislé, vzájemně se doplňují a podmiňují. Když jsou vztahy mezi nimi porušené, dostane se blázen za ochranné mříže (Saturn). Ty chrání společnost před těmi, kteří údajně ohrožují její stabilitu. Zda tomu tak opravdu je, není nikdy snadné určit. Pro jistotu tedy zavíráme blázny do "bezpečí".

Nás ale zajímá Blázen. Hledisko, které jsme si výchovou osvojili, že totiž čas nejlépe využijeme tím, že děláme co nejvíc a co nejrychleji, je Bláznovi k smíchu. Ten šetří časem tak, že jej využije k nicnedělání. Takto využitý čas je z jeho hlediska naopak příležitostí, která vede k hlubšímu a zřetelnějšímu chápání světa a z něho vyplývajících důsledků, které společnost vnímá jako nebezpečné. Blázen je svého druhu průzkumník či samozvaný předvoj, a zároveň barometr společnosti. Jistě už tušíte, že něco dělat (tvořit a realizovat se) souvisí se solárním principem, zatímco ne-dělat patří k Luně.

Merkur se svou schopností zbystřené pozornosti je jakýmsi prostředníkem mezi vědomím (Slunce) a vnímáním (Luna). V patriarchálním, mužském a aktivním světě je opravdu kladen důraz na vůli něco dělat a někam to dotáhnout (Mars-Slunce-Jupiter). V matriarchálním, ženském a pasivním světě je důraz na pohodlí, citlivost a trpělivost (Venuše-Luna-Saturn).

Zamíříme-li naši pozornost cíleně, bere na sebe Merkur mužskou roli. Když ji naopak necháme volně klouzat, vystupuje v roli ženské (Merkur má androgynní povahu). Prvnímu případu se říká myslet, druhému rozjímat. V prvním případě disponujeme položkami či pojmy, které jsou nám známé, v druhém jsme konfrontováni se skutečnostmi, které jsou nám ne-známé. V prvním případě máme od objektu odstup (objektivita), v druhém s ním splýváme (subjektivita).

Čím hlouběji se ponoříme do předmětu své pozornosti, tím rozmazanější jsou hranice mezi měřitelným a nekonečným časem. To je fenomén, který zakoušejí všichni zamilovaní. Než nashromáždí člověk zkušenost, nechápe, nebo nechce chápat dočasnost výletů, během nichž se dotýká konečky prstů věčnosti a pocitu nesmrtelnosti. Jediné, co mu je dovoleno si z onoho světa přivézt, je chápání širšího smyslu života nebo smyslu života vůbec.

Když naopak svou mysl (Merkur) používáme pouze jako námi (naší vůlí) řízený nástroj, pak to dopadá následovně: Věta "dnes nemám čas" znamená (pokud to není obvyklá výmluva), že od úsvitu do soumraku (možná i po něm) budu dělat věci, které jsem si předem naplánoval, kterýžto plán mi nedovoluje se věnovat ještě něčemu dalšímu. Také je možno mluvit o zaneprázdněnosti. Míti či nemíti čas tedy závisí na množství činností, které člověk koná, a také na míře úsilí, které přitom vyvíjí (více saturnsky znějící větu jsem si snad ani nemohla vymyslet!).

A co naopak "udělat si čas"? Jednoduché: Zkrátím jednu činnost ve prospěch jiné nebo ji docela vyškrtnu ze svého programu - říká se tomu určování priorit.

Když mám naopak času "moře", můžu si dovolit hledat způsob, jak jej naplnit, tj. jak se zaneprázdnit. Z toho můžeme vyvodit, že přemíra času, kterým disponuji, znamená mít prázdno nebo prázdnotu - takže vlastně prázdniny. Pokud je slovo prázdno příbuzné s latinským frustra (marně, nadarmo), pak by frustrace ve smyslu marná práce označovala nucené prázdniny. Prázdniny znamenají, že nemusíme pracovat či plnit povinnosti. Z tohoto všeho vyplývá, že čas, který nemám, je důsledkem množství povinností, které musím plnit, abych se vyhnul pocitu prázdna a frustrace.

Věc se dále komplikuje, když svůj čas prodávám za peníze. Varianty hesla "čas jsou peníze" jako například "povinnost vynáší" nebo "frustrace zdarma" nefungují.

Zahálka se "vyplácí" pouze tehdy, když čas dovedně využiji k radovánkám, které jsou k nezaplacení a na které jsem si řádně vydělala. Tomu se říká prožitek nebo požitek. Sdílení času s milovanou či tolerovanou bytostí také nemusí být vždy zadarmo.

"Neplýtvej časem", "ušetři si (mi) čas", "zkrať to", "pospěš si", "urychli to" a naposledy "tak dělej sakra něco", to vše naznačuje všudypřítomné časové limity, které - když nebudou respektovány - nám přivodí jen a jen problémy. Odmalička slyšíme "Tobě to ale trvá!" vyslovené tak strašlivým tónem hlasu, že jsme po zbytek svého života přesvědčeni, že být pomalý znamená být méněcenný. A tak žadoníme o "trochu času navíc", nebo se ho snažíme získat či prodloužit, závodíme s časem, zápasíme s ním, případně na něj hrajeme. V naší kultuře je luxus dávat si na čas a šťastlivci ti, kteří si mohou svůj čas zvolit.

Měření času je vymoženost poměrně nedávná. Díky tomu je možné čas seřídit (synchronizovat) a nařídit či zjistit si přesný čas. Ale i tak stále ještě mluvíme o tom, že "vypršel čas" a že už "uplynulo mnoho času" (vody).

Co se týče cestování časem, jde o schopnost, kterou měl člověk odedávna, a teď se z toho dělá velké umění. Udělat si výlet do minulosti znamená v našem světě chodit do terapie. Výlet do budoucnosti pak jít ke kartářce.

Čas většinou hodnotíme podle měřitelnosti činností, jimiž jej naplňujeme. K tomu nám slouží časové jednotky, které se zakládají na planetárních cyklech: otočení Země kolem její osy udává délku dne, otočení Luny kolem Země znamená měsíc a otočení Země kolem Slunce trvá jeden rok. Pokud nám k měření času slouží věčný pohyb planet, pak by to znamenalo, že čas je totálně nezávislý na našem lidském snažení. Zajímalo by mne, zda je možné ovlivnit kvalitu času tím, že omezíme jeho využívání za nějakým účelem, a místo toho se necháme nést na jeho vlnách. Tak říkajíc zchladit vášeň sluneční orientace lunárními vodami a srazit merkuriální rtuť k zdravému maximu. Čím více bláznů má společnost za mřížemi, tím vyšší horečkou trpí. Možnou cestou k ozdravění je stát se Bláznem! Tato cesta je téměř vždy nedobrovolná a Bláznova "činnost" není nikdy společností oceněna, natožpak doceněna. A přesto je nezbytná.

***

Ludvík Bass, teoretický fyzik a spisovatel žijící v Austrálii

Ale myšlenky jsou otroci života

a život je šašek času

a čas, který vyměřuje celý svět,

musí mít konec.

Shakespeare, Jindřich IV/1

Nevíme, kolik máme životů. Možná mnoho, ale nejméně jeden a kousek. Napřed ten primární, s nímž se intimně seznamujeme introspekcí, a pak ten sekundární: doznívání primárního v myšlení a vzpomínkách pozůstalých. Ten sekundární také dobře známe z životů našich zemřelých, které v sobě nosíme. Jsou to stínové existence podobné těm, s nimiž se Odysseus setkal v podsvětí a o něž staří Řekové moc nestáli. Ale přece jen jim dávali přednost před nicotou. Jsou to konečně také existence, a liší se mezi sebou délkou a intenzitou daleko více než životy primární. Na čem to závisí?

Právě jsem pohovořil se svými dětmi, které dlí na druhém konci světa. Ujistil jsem se, že se mým vnoučatům daří dobře - naše spojení bylo vpravdě bleskurychlé, zvuky zahradníkových nůžek z nedalekých keřů ke mně nedolehnou rychleji. Dnešní rozhovor zanechá ale v mé paměti jen slábnoucí vzpomínku, a ještě rychleji mizející stopy v éteru, kterým se šíří zbytek signálu původně namířeného na orbitující komunikační satelit.

Je to úžasná technologie! Jen o generaci dříve psali si moji rodiče dopisy, které se ploužily po kolejích v poštovních pytlích ležících ve vagoně hned za lokomotivou. Těch dopisů mám přes tisíc. Když otec zemřel v Praze zamořené normalizací, matka jeho dopisy chtěla spálit, ale na moji žádost mi je poslala. Krabice za krabicí šinula se tehdy, v sedmdesátých letech minulého století, po povrchu zemí a moří cestou k protinožcům.

Jaká vitalita pulsuje těmi žloutnoucími papíry! Jsou tu radosti a krize zasnoubení, manželství a rodičovství. Konec první republiky se zrcadlí v dopisech z posledního letního pobytu v sudetském pohraničí. Okupace zastihla tátu v Londýně, odkud psal až do vypuknutí války skoro každý den, pak jeho korespondence kvůli obtížnému styku zeřídla a skončila až teprve po rozšíření války v prosinci 1941.

Naše rodina byla patrně předurčena k hojnému dopisování. šest let po tátově návratu z války začala další série dopisů, tentokrát mezi Prahou a místy mého exilu. Trvala čtvrtstoletí, až do smrti rodičů. Ale všechny ty dopisy zůstanou pro mé pozůstalé uzavřenou knihou: nerozumějí česky.

Někdy v třetím desetiletí mého exilu nabývaly životy rodičů v mé mysli už trochu muzeálních podob. Až do zaslání těch starých dopisů. Tehdy došlo k prolomení omezeného dětského a synovského hlediska. Díky nim se ve mně rozžehly jejich životy s novou intenzitou. Omládli mi tehdy o mnoho desetiletí, a při tom se jejich osobnosti a jejich vzájemný vztah nepředvídaně rozvinuly a proměnily.

O jak bohatý sekundární život v myslích našich dětí nás připravuje moderní technologie! Kdo už dnes věnuje čas pracnému psaní obsažných dopisů, když se všechno potřebné může okamžitě dozvědět a vyřídit mobilem, a hlavně elektronickou poštou. I kdybych trval na starobylých formách dopisování, zůstalo by jednostranné: i ty nejsrdečnější odpovědi dostal bych moderními prostředky. Moje soukromá korespondence nabyla by pak literární formu úmyslně jednostranných dopisů, jak je psávali pro uveřejnění například Seneca a lord Chesterfield.

Ale kdo ví - technologie, která nám ubíjí sekundární životy, vystupňuje se snad natolik, že nám vytvoří životy terciární. Ještě se prostorem možná šíří echo signálu z mého transkontinentálního telefonního rozhovoru. Jsou někde v dalekém vesmíru zvědavé inteligence, s přijímači milionkrát jemnějšími než naše? Budou luštit a rekonstruovat, s tisíciletým zpožděním, můj dnešní rozhovor o vnucích u protinožců?

Pro všechny případy se snažím o velmi jasnou výslovnost.

***

Jaroslav Vávra, esejista a počítačový expert rakouského Telecomu

Rakouské zpomalování zběsilého fluxu

Události jsou nádory času.

E. M. Cioran

Civilizace začíná mýtem a končí pochybami. Málokterý pojem jako čas byl tak často definován, a málokterý pojem ukazuje tak jasně mechanismus "definic ze zoufalství", zakrývajících prázdno fasádou formule v okamžiku, kdy se není o co opřít. Čas je slovo, které vyjadřuje různé aspekty nebo vlastnosti změny. Jeho smysl je dán kontextem vět, do kterých je zasazeno. Je to slovo tak "neúrodné", že bylo třeba spojit je se slovem prostor, aby o něm bylo vůbec možné spekulovat. Svatý Augustin věděl, co čas je, když o něm nepřemýšlel, ale vědět to přestal, když o něm začal přemýšlet.

Jeho snad nejtypičtějším rysem je relativita. Podstatné pro pochopení současného pocitu jeho zrychlování je fakt, že díky nadřazenosti vidění v naší "moderní" společnosti dochází k proměně chronologického, dějinného času v jiný typ času - jde o čas, který se osvětluje. V okamžiku, kdy elektronové mikroskopy umožní viděné rozložit, bude čas možné opravdu vidět. Zdá se, že fenomén všeobecného frmolu (prudkého zrychlování) souvisí se ztrátou času extenzivního, dějinného ve prospěch ahistorického času okamžiku, který je důsledkem působení moderních technologií.

Skelet impéria aneb Jak brzdit čas

Existují různé strategie zpomalování času, jeho intenzivního, vědomého využití, vesměs způsobujícího ještě více stresu. Je vynaloženo nesmírné, až groteskní úsilí na získání času, a samotné toto úsilí pak daleko převyšuje výsledný časový zisk. Tyto strategie nejsou ale všude stejné, různé země mají odlišný podíl strategií vlastních a importovaných.

Velmi zajímavé je v tomto ohledu Rakousko, země po mnoha stránkách v Evropě jedinečná. V jejím jménu (Österreich) je jednak slovo východ, ačkoli není sporu o její sounáležitosti se Západem, a slovo říše, ačkoli je republikou. Rakouská republika vznikla jaksi nechtěně. Z původního smělého projektu říše římské zbyl po několika staletích snahy malý skelet s neúměrně velkou vodnatou hlavou hlavního města Vídně. Původně správní charakter vskutku imperiálních budov dá už svým zjevem náhodnému chodci "přičichnout" k času velkému, plánovanému jako věčnost. Ta se, jak známo, nekoná, a tak se k rozmáchlým proporcím začaly přidružovat i nebývale velké stavební maličkosti, zrcadlící různé proměny času a snad všechny ideové obsahy minulého století.

I ve Vídni se modernizovalo, naštěstí ne úplně. Neúplná zůstala zvláště modernizace lidí, jejich charakteru. Jako dědictví velkolepého plánu tu zbyl nepoměr v rozložení společenských vrstev a jejich snaha to, co je, neměnit. "Wos brauchma des" - "k čemu to potřebujeme" - je výrok v tradici císaře Františka Josefa II., který se snažil zvrátit čas mimo jiné i tím, že odmítl zřízení splachovacích klozetů v nově postavené vídeňské opeře. Tito lidé, kteří jsou v každodenním styku velmi nepříjemní až brutální, tedy nic pro jemnou náturu, představují v nynějším mumraji a šílenství modernismu a techniky jakýsi val, který nedovoluje, aby alpskou republiku s plnou intenzitou zachvátil jinak celého západního světa zmocňující se vír blázince.

Existuje nespočet turistovi podezřele vyhlížejících hospod s několika málo domácími jídly (s řízečkem, guláškem, knedlo-zelo-vepřo-pečem na jídelníčku), jejichž chuť připomene zvláště Čechovi dávné dětství. Chodí se k Heurige (knajpy s letošním vínem), sedí se v kavárnách, kde lze ještě stále číst noviny při sklence vody, kterou po konzumaci předchozí Melange (vídeňská káva) číšník přináší bez vyzvání. Nevědomé zastavování času začíná už pomalou mluvou, plnou různých nepřesností. Do tramvaje a metra se nastupuje rozvážně, na spěchající se ohled nebere. Povětšinou zůstane právě vstoupivší pasažér stát pak ve dveřích, aby se rozhodl, kterým směrem se ubere, a blokuje tak provoz. Na ulicích se lidé spěchajícím nevyhýbají, nanejvýš jim uštědří bodyček.

Pomalu sedět

Bohužel všem nešvarům "nové doby" čelit nelze. Zřízení moderních nákupních středisek mělo za následek masové putování do nich, hektiku; i ta však spíše připomíná procesí - a koneckonců co jsou tato "zařízení" jiného než moderní modly?

Největší stres zažívá Rakušan při přípravě dovolené a během ní. Celý šťastný se pak vrací do své oblíbené zahradní putyky, aby se konečně dobře najedl a postěžoval si, jak to bylo hrozné. Dovolená stejně jako jiné ukazatele vysoké životní úrovně mají v Rakousku spíše nádech společenské nutnosti, nikoli vnitřní potřeby. To se vkrádá na mysl při pohledu na zácpy aut, pohybujících se zhruba stejnou rychlostí jako veřejné dopravní prostředky. Vidíme pohyblivou židli, kanape, ba pohyblivý pokoj zvaný auto, obydlený paradoxně egoisty bez vlastního ega. Kromě uskutečněné ideje pohybu bez pohybu se tak moderní rychlé auto navrací k pomalosti způsobem, který bychom mohli nazvat pomalým sezením.

I takzvaný kulturní život je v Rakousku do jisté míry skurilní záležitost. Lákadla určená pro cizinecký ruch, tedy opereta, císařské insignie včetně soukromého života hlavně císařovny Alžběty, lipicáni, valčík, dechovka a Mozart, jsou živou součástí každodenního života města. Trvalo třiadvacet let, než bylo po vleklých hádkách dokončeno muzeum moderního umění, a co se děje v tomto směru mimo hranice Rakouska, je hodno zmínky jen potud, pokud je oceněn nějaký Rakušan. I to je v souladu s tradicí nespěchat, nemuset být u všeho. Připomíná to další vlastnost velkých říší: stavění "čínských zdí". Ty se samozřejmě nacházejí jen v hlavách; navenek se dodržuje dekorum otevřeného evropanství. Čas je v Rakousku zastavován i evokováním bývalé velikosti, jejím neustálým připomínáním, což vede často k téměř protektorskému chování vůči někdejším členům monarchie.

Jednou pomalu, jindy rychle

Zajímavé je sledovat pokusy rakouské vlády zmodernizovat staré struktury (založené na takzvaném proporcionálním obsazováním úřadů) směrem k oligarchii výkonnosti a bezpodmínečného profitu. Nynější vláda, která je u moci díky hlasům protestních voličů, se co do sebeobsluhy chová stejně jako ta předchozí. I privatizační blázinec, který rozpoutala, se snaží skloubit s rakouským koloritem kalendářové pohody (Gemütlichkeit). Spolkový kancléř nahrál za tímto účelem se svým vládním týmem "Heimat-písničky", interpretované v národních krojích, což jsou lovecké oblečky zvané Trachten, takže přímá konfrontace s celou brutalitou zrychlení dostane příjemný, skoro cukrkandlový nádech. Zároveň byla ale vládou etablována nová třída privilegovaných manažerů zcela nekompromisně zavádějících změny, které přináší globalizace. Tato generace roztáčí kolotoč zrychlení konzumací fast food, techno "hudby" a různými pohoršlivými excesy, dokonce i termíny plní přesně a na schůzky chodí včas, což v Rakousku rozhodně nepatří k dobrému tónu. Nezbývá než doufat, že jim brzo dojde dech a "porakouští" se, čímž se ostatně argumentuje ve vztahu vůči Evropské unii. I Česká republika si už mohla první výsledky těchto rakouských snah vychutnat.

Naskakování do globalizačního zrychlení se odehrává se stejnou intenzitou a vnitřní rozporuplností jako kdysi přechod rakouské katolické společnosti ke kapitalismu. Čas, kterým tehdy disponoval Bůh v zastoupení představitelů církve, musel být nejdříve náležitě zvěcněn a zprivatizován. I dnes se operuje doktrínou nevyhnutelnosti, což vrhá otázku po kvalitě času. V rámci úvah o disponibilním čase jako součásti životní kvality se vyskytl "ekologický" názor o nedělitelném čase, na jehož základě se usuzuje, že život v předindustriální společnosti byl díky "jednotě" času a práce pro člověka přirozenější a hodnotnější.

Náhodnému cestujícímu se ve všech evropských městech nabízí stejný obrázek stejných pěších zón, stejných obchodů se stejnými produkty, lidí stejně oblečených a jedoucích ve stejných autech. I města vyloženě nudná dovedou být uspěchaná, a naopak města na první pohled hektická si udržují zbytky klidné pohody. Vídeň posledních let působí mnohdy jako Praha o víkendovém nebo prázdninovém úprku na chaty a chalupy Je smutné pozorovat očividný nesoulad obyvatel s rázem města. Lze ale oprávněně doufat, že i oni budou dále pokračovat v tom, co jediné naše civilizace uměla uskutečnit: usadit se. Sedět v čase. Jednou pomalu, jindy rychle.

***

Michal Pacvoň, filosof a překladatel

Konec času

-"tehdy se technověda jakožto technokultura masy stává nikoli už agentem zrychlování dějin jako kdysi, nýbrž agentem závratného zrychlování reality, a to na úkor jakékoli pravděpodobnosti."

Paul Virilio, La bombe informatique

Zánik místa

Už kdysi dávno, chtěl-li si vyrobit oštěp, postavit dům, zorientovat se v krajině, v lese, na poušti nebo na moři, musel člověk svůj svět, svět bytostně heterogenní, ve kterém je každé místo vyčleněné a výlučné, překrýt nějakou homogenní sítí. Musel abstrahovat, vytvářet stejnost. Na každém abstraktním plánu je jenom několik typů znaků, které se opakují. Tyto znaky nic nevysvětlují, vytvářejí však sítě, mapy. Mapy nám umožňují orientovat se, ale tomu, co popisují, berou jedinečnost, génia loci. Jednu magii nahrazují magií jinou. Mapy zakládají racionalitu, vůbec možnost jakékoli rozumné činnosti. Zakládají také komunikaci. Jednotlivá místa - body na nich - jsou spojována cestami. Mapy vytvářejí komunikační sítě.

Na jedné straně tedy stojí konkrétní, nezmapovaný, žitý čas a prostor. V něm nastávají události, s ním komunikujeme, v něm může nastat něco nového. Poznáváme ho. Proti němu stojí abstrahovaný a homogenizovaný čas a prostor map. Po mapách se pohybujeme a rozpoznáváme jejich znaky. Všechno se tu opakuje. Proti místu stojí mapa. Proti jedinečnosti opakování. Proti věcem znaky. Proti neurčitosti vždy neznámého "co" stojí, na základě nějakého jak, vždy určené "něco". Proti hlubině přirozenosti se staví plochost techniky.

Postupem dějinného vývoje vznikají stále nové a nové mapy, staré jsou překrývány a přepracovávány na základě stále nových znaků, poznatků. Nabývají na komplexitě i na důležitosti. S rostoucí komplexitou (i komplexností) map roste také úloha i míra komunikace, vytvářejí se stále nové a složitější komunikační sítě.

Komunikace je bytostně spjata s pohybem, s přesunem zprávy z místa na místo - komunikační sítě musí běžet, obíhat, to platí jak pro informace, tak pro společenský systém, pro obchod či pro provoz jakéhokoli podniku nebo instituce. S rostoucí složitostí komunikačních sítí tedy roste míra pohybu. Svět se zrychluje. A v něm a s ním i lidský život.

V této souvislosti je nutno rozlišit dva základní typy pohybu, reálný pohyb a pohyb relativní. Pohyb těla a pohyb více či méně odtělesněný, nějakým způsobem virtualizovaný. Přesunování se dopravními prostředky, sledování televize, všechny druhy komunikace na dálku od dopisu po mobilní telefon jsou příklady takových relativních pohybů. Lovec nebo antický voják se jistě reálně, absolutně, pohyboval daleko více než průměrný člověk dneška, jeho tělo bylo také pohybu daleko lépe přizpůsobené. Pohyboval se z jednoho místa na druhé. Komunikační sítě - mezi něž můžeme zařadit všechna média, dopravní sítě, ale také všechny sociálně-politické systémy - produkují relativní pohyb, ve kterém se nepřesunujeme z místa na místo, nýbrž pouze z jedné pozice do druhé, pohybujeme se jen v rámci vytvořené mapy, sice daleko vyšší rychlostí, jenže zdánlivě, více či méně virtuálně, v rámci nějakého systému, který produkuje náš relativní pohyb a virtualizuje tak část naší existence. Je to pohyb na místě, virtuální realita. Absolutní pohyb objevitele, který tvoří svůj čas a prostor, svůj svět, se proměňuje v relativní pohyb spotřebitele, který je pouze kolečkem točícím se v rámci mnoha prolínajících se systémů. Ikonou relativního pohybu může být obličej cestujícího v metru.

Mapa a místo stojí v prudkém protikladu. V rámci mapy jsou jednotlivé pozice zaměnitelné, základním kritériem vědotechniky je opakovatelnost. Vzrůstající množství a komplexita map-komunikačních sítí zahlazuje místo. Někde se stává kdekoliv. Vzdálenosti se zkracují, ne-li mizí, místa se rozpouštějí pod nánosy svých kopií, re-prezentací, klonů, simulaker, znaků, virtualizují se.

Odreálnění

Zároveň se zánikem místa se naše existence mobilizuje. Mobilní telefon, přenosný počítač, auto-mobil nahrazují domov. Kde jsi? je nejčastější otázka uvádějící mobilní pseudorozhovory. Není to však otázka po místě, nýbrž otázka po vzdálenosti, a to spíše ve smyslu časovém než prostorovém. Jak daleko jsi ode mne? Kde se právě pohybuješ? - protože zůstávat na místě už, zdá se, není možné. Přesuneme-li se z malého města do velkého nebo naopak, ihned nás zarazí změna rychlosti, změna subjektivního prožívání času. Čím větší město, tím větší rychlost. Zatímco v Praze se pouze rychle chodí, v Tokiu se běhá. Není čas dívat se kolem sebe, kolečka sítí se točí velkou rychlostí a je třeba jim dostát. Být neustále v pohybu, neustále něco dostihovat.

Jaká je však povaha této mobility? Co znamená akcelerace relativního pohybu?

Vnucuje se otázka, co dostihovat, za čím běžet, proč se za něčím honit, umožňuje-li nám moderní technika přemisťovat se a zůstávat přitom na místě. Pohyb není nutností, je spíše součástí rytmu doby (leckteré zboží se nesmyslně převáží z jednoho státu do druhého, krávy z Německa na jatka do Itálie a maso odtud na holandský trh). Je zdánlivý. Neexistuje-li místo, nelze nikde spočinout, je třeba neustále klouzat v marné snaze místo nalézt, stát se reálným.

Francouzské myšlení již delší čas reflektuje odreálnění světa, jeho překrytí obrazy, rozpuštění v nich. Realita byla zavražděna, říká Baudrillard. Místa, kudy se denně pohybují tisíce lidí, jsou stírána jejich podrážkami, pneumatikami jejich aut, blesky fotoaparátů, objektivy kamer. Mapy-komunikační systémy s místem zničily i realitu. S postupným mizením reality stále roste potřeba stvrzovat její existenci. V okamžiku zahájení finále mistrovství světa ve fotbale se celé hlediště rozsvítilo blesky fotoaparátů, Eiffelova věž či Notre Dame jsou denně různým způsobem zachycovány již desítky let. A přece se nedaří tyto upíry přibít dřevěným kůlem, vyhradit jim jejich místo, dávno jsou virtualizováni, umlčeni, prostor a čas jejich existence zmizel. Ocitají se mimo ně, bez okolí, bez kontextu, nestárnou, nemění se, pohybují se nekonečnou rychlostí ve virtuálním vzduchoprázdnu. Technověda, od počátku určená k přetváření reality, se od této reality velice vzdálila. Jsme její součástí, provádíme toto permanentní odreálnění, podílíme se na něm a musíme nést jeho následky.

S narůstajícím odreálněním roste nutnost pohybu, pohybu, který je sám stále více relativní, tedy nereálný, virtuální. To, co se zrychluje, tedy nejsme my, nýbrž svět, ve kterém žijeme, realita, čas. Vzniká pocit, že nestačíme tempu, že jsme mimo, uzavřeni ve svém soukromém, intimním ostrůvku pomalosti, a kolem nás se řítí svět stále větší rychlostí. Tento pocit nás pobízí k novému pohybu, vymačkat ze sebe co nejvíc, pokusit se chvíli držet krok. Stát se reálnými. Nebezpečná iluze. Tato akcelerace relativního pohybu je provázena takřka zastavením pohybu skutečného, běžíme, a přitom stojíme na místě. Běžíme totiž v prostoru, který už nemá vztah k místu, který je sám virtuální, vytvářený a udržovaný právě naším pohybem. Virilio říká, že svět, kde se vše může absolutní rychlostí světla okamžitě ocitnout na kterémkoli jiném místě, je světem, v němž vládne polární nehybnost.

Hyperprostor

Jakou podobu má onen prostor, který brázdíme svými relativními pohyby či lépe řečeno který námi relativně pohybuje? Prostor šílených rychlostí, který virtualizuje skutečnost?

Už obraz, zrcadlo na zdi či akvárium vytvářejí praskliny v kontinuitě skutečnosti. Můžu se do nich pohroužit a opustit tak na moment své tady a teď. Tyto praskliny však nikam nevedou, není žádná země za zrcadlem, tudy nelze skutečnost opustit. Prasklinou trochu jiného typu byl vždy dopravní prostředek. Dopravní prostředky nepohlcují pohled, jsou to zkratky v tkanivu skutečnosti. Ke svému fungování potřebují cesty, nebo alespoň vhodný terén. Jsou integrální součástí map.

Masmédia a moderní komunikační sítě oba typy zvrásnění povrchu reality dokázaly spojit. Nejprve ještě přesně lokalizovaným způsobem. Praskliny a zkratky se proměnily v tunely. Nastává éra metra a undergroundu. Jedna telefonní pevná linka se přes ústřednu tunelem propojuje s jinou. Elektrická zásuvka vede do elektrárny, televizní obrazovka k vysílači. Tunely jsou i pravidelné dopravní linky. Prostor se rozpadá rozežírán červotoči a červími dírami.

Tento rozklad dokoná příchod nejprve přímých přenosů, posléze mobilních telefonů a internetu. Rozežraný prostor se definitivně rozpadá a hroutí, zůstává po něm jen iluze prostoru. V každém okamžiku lze spojit libovolná dvě místa na Zemi, vidět cizíma očima, slyšet cizíma ušima. Všechno se postupně hroutí do singularity, v níž je vše současně vedle sebe. Pohyb v této singularitě je pohybem relativně nekonečnou rychlostí, ale zároveň pohybem na místě. Mapa se odtrhla od reality a zavinula se do sebe. Ocitáme se v hyperprostoru. Čas se zastavil. Nekonečně zrychlený pohyb je vlastně čekáním, nekonečným čekáním.