Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Esejista a spisovatel Blumfeld S.M. (*1955) patří ke kmenovým autorům revue PROSTOR. Svým typickým provokativním stylem rozvíjí ve svých textech úvahy o zneklidňujících fenoménech současné technické civilizace a jejich důsledcích pro náš život. Vzhledem k názorové vyhraněnosti eseje jsme jeho úvodní partii zařadili do této rubriky. Pokračování textu naleznete uvnitř čísla (v rubrice Stati a úvahy).

***

Jádrem oficiální propagandy technokratů je přesvědčení, že rychlostí se čas rozmnožuje a že jeho zásoby utěšeně rostou. Opak je pravdou! Masivní účin rychlosti je rozhodujícím faktorem v procesu stárnutí lidstva a planetární civilizace; je rozhodující pro tempo, jímž se blížíme k "naplnění Času". Planeta sama stárne tak rychle, jak rychle a intenzivně zasahují její organismus naše aktivity: Biologický (vitální) čas Země-Gáii eroduje a působením všech destruktivních a znečišťujících aktivit dochází k porušení ekologické rovnováhy planetárního bytí.

Také hypotéza, že zdroje našeho času jsou nevyčerpatelné (teorie neomezeného vývoje a věčně otevřené budoucnosti) je evidentní nesmysl. Ani biblický Tvůrce nesliboval věčné trvání stvořeného. Právě naopak. Hebrejská představa Času počítala s koncem historie: se "skonáním věků". Jestliže zde chceme stejně hypoteticky hovořit o možnosti vyčerpání rezervoárů našeho času, pak je zásadní otázkou, zda jsou zdroje našeho planetárního času neobnovitelné, nebo zda jsou sice omezené, ale schopné regenerace.

Za neobnovitelné jsou na této planetě považovány všechny nerostné suroviny; ke svému vyčerpání směřují především energetické zdroje, jako je uhlí, ropa, zemní plyn. V určitém případě (např. při jaderných katastrofách) je možno za neobnovitelné považovat i vzduch a vodu, de facto i život jako takový. Řekněme, že při dosaženém tempu vývoje lze poměrně snadno dočerpat i rezervoáry času bytí - asi tak jako lze dodýchat "nám daný" čistý vzduch a dopít "nám danou" pitnou vodu. Je vůbec možné zabránit exploataci "nám daného" času? I kdyby nikoli, s časem je možno zacházet tak, že jeho dočerpání lze alespoň oddálit.

Když hovořím o nezbytnosti ekologizace času, mám tím na mysli šetrný způsob zacházení s časem a zdrženlivost v rychlosti. Šetrnost znamená šetřit čas, pečovat o něj - nezabíjet jej. Zdrženlivost znamená zdržovat se - stát v cestě spěchu. Třetím aspektem tohoto snažení by měla být resakralizace (znovuposvěcení) času i místa k životu - respekt k jejich duchovnímu rozměru.

Prodření se do prázdna

Naše situace je zvláštní: Jako bychom se po dlouhé plavbě oceánem historie, po dobrodružné plavbě rozbouřenými vlnami času přibližovali na dohled novému kontinentu; ke břehům Prázdnoty. Jsme jako Kolumbové soumračné doby, kteří s úžasem sledují zmenšování světa a zrychlování času: pozorujeme mizení vzdálenosti, a chvílemi jako bychom dokonce byli schopni dohlédnout konce času: dohlédáme onoho konce světa, kterého se tak obávali námořníci středověku, hrozící se přepadnutí přes jeho oceánský okraj. Nad našimi hlavami poletují první vlaštovky oznamující "horror vacui", my však, místo abychom se děsili, se možná spíše těšíme. Místo k pevnině mytického Nového věku dopluly naše lodě ke břehům Prázdnoty - kontinentu Lhostejnosti a Propastnosti - Abyssinii.

Na začátku třetího tisíciletí sledujeme náhlý odtok "perspektivní budoucnosti" (jako když vytáhneme špunt z vany) provázený divokým zrychlováním přítomného času a příznačným proudem recyklací (retrostylů, revivalů). Stojíme před koncem historie a jsme s tím vším, zdá se, smířeni. Koneckonců proč ne; vždyť je v zásadě potěšitelné a naší pohodlnosti příjemné, že Konec - ono obávané spektákulum Apokalypsy - může být spíš nostalgický než bolestný. Žádná dantovská extáze, žádná wagnerovská agonie, nic víc než trik a kouzlo zmizení. Zmizení smyslu. Kouzlo apatie a lhostejnosti, prosté zmizení z Času.

Dosti dlouhou dobu uvažuji nad možností, že rezervoáry vitálního času na této planetě jsou vyčerpatelné v závislosti na rychlosti jeho obecné spotřeby. Nedávno jsem prostřednictvím Williama Burroughse (mimochodem spisovatele, který ve svých posledních dílech nechává svého hrdinu Kim Carsonse experimentovat s časem) narazil na informace potvrzující fakt, že podobnými pocity trpěli také největší znalci času mezi starověkými kulturami: Mayové. Ti měli přesnou představu o tom, že čas začíná a také končí a skálopevně byli přesvědčeni, že je stejnou "surovinou" (vulgárně řečeno) jako třeba uhlí, plyn nebo nafta. Věřili, že existuje určitá vymezená zásoba času pro každou osobu, každou činnost, pro každý národ a každý svět. I oni věřili, že čas dokonce může vypršet ještě dříve než ostatní zdroje.

Neodčerpaly snad, díky rozšíření technologické rychlosti v posledním století, poslední tři čtyři generace více času z jeho rezervoárů než desítky předešlých?

Zatímco dříve probíhaly změny ve způsobech myšlení, v životních i stavebních stylech, koneckonců i v módě celá staletí, dnes je frekvence střídání "stylů" tak rychlá, že po období dekád v prvních třech čtvrtinách století se krátí na pouhé roky, ba dokonce na sezony. Byl-li ještě v padesátých šedesátých letech 20. století důležitý pojem "dekády" (duch desetiletí), v druhé půli osmdesátých let jako by ke generační obměně docházelo po pěti, dokonce po dvou letech! Není divu, že při tak vysoké frekvenci změn dochází ke kompletní recyklaci všeho, co tu bylo předtím, již během jednoho jediného roku. I to je postmoderní situace: moderní je všechno (rozuměj nosí se všechno, poslouchá se všechno atd.). Postmoderní doba je typická nivelizací hodnot.

A žije se rychle - není čas na reflexi ani na odstup. Nebo jinak: odstup je zakomponován do rychlosti života ("rychlost odcizuje"). Žijeme v zrcadle všeho, co už proběhlo. Přítomnost už není nepřetržitým průběhem budoucího, ale spíše minulého. Čas jako by začal kroužit na místě a působí na svou strukturu jako mixér, který z fragmentů dob míchá koktejl nejrůznějších stylizací. Již žádný další nový začátek nového - pouze zadrhnutí, opakování, opakování, opakování? Již nic skutečně nového, ale ani nic skutečně starého - jen hra na nové a staré, jen předstírání vývoje. Předstírání času. Přenoska poskakující na otáčející se gramodesce a vyrývající stále hlubší rýhu na tomtéž místě. To je alegorie konce času, který Jean Baudrillard charakterizuje jako čekání na konec konce. Konec zestejněním, opakováním až do úplného prošoupání, prodřením se do prázdna.

Na některých "vyžilejších" místech vesmíru je síť času "ošoupaná" a protrhaná - čas z těchto míst utíká, jako když se udělá očko na vetché punčoše. Těmto místům se říká černé díry. Podobná místa mnohanásobně intenzivněji absorbující čas než jejich okolí jsou i na této planetě. Jsou to velká průmyslová centra a velkoměsta. Místa masivního technologického zrychlení času.

Na konci historie?

"A tehdy nastane vetchost světa?" věští mág všech mágů Hermés Trismegistos.

Cítíme tu zvetšelost našeho světa? Ano, teď. Jedním z jejích nejčitelnějších příznaků je fakt, že evoluce přestává být "tvůrčí". Ve Zjevení sv. Jana se anděl zapřísahává, že přijde čas, kdy času již nebude. Až člověk dosáhne štěstí, času již nebude, protože ho nebude třeba. Postmodernisté tvrdí, že toto je ten čas. Rozhlédněte se kolem sebe. Všechno, co je člověku ke štěstí potřeba, je na dosah. V tom je zřejmě i tragédie této doby. Za jakou cenu dosáhl člověk svého "štěstí?"

Jestliže přestala být naše evoluce tvůrčí, pokoušíme se ji křísit k životu různými revivaly. Recyklací všeho toho, co prostorem a časem kultury již kdysi proběhlo. Má být posthistorická kultura kultem věčných návratů a citací minulého? Hegel tvrdil, že v přírodě se věci donekonečna opakují a "že není nic nového pod sluncem". Stejnou představu měli lidé archaických společností. Všechno se opakuje, a toto opakování má smysl. K podobnému poznání docházejí postmoderní filosofové i umělci - s tím rozdílem, že (vyšší) smysl z tohoto opakování vypadává. Setrvačnost (setrvalost) světa ano, ale už bez jakéhokoli smyslu. Nic víc nežádejte. Žádné další avantgardy, žádné další revoluce. Berte, co je, protože víc nebude, toto je ten dlouho očekávaný ráj na Zemi. Zdá se, že se budeme muset s tímto ironickým vědomím smířit, že s ním budeme muset vstoupit do dveří, které se otevřou (?), až se definitivně rozlomí pečetě třetího tisíciletí. A do času, který by se měl (?) objevit za nimi.