Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

1. Dochází v politice, podobně jako ve vědě, také ke ťzměně paradigmatuť - ke změně politického myšlení, stylu, k volbě nových přístupů? Anebo jsme spíš svědky zpožďování politiky za skutečností, které by se nám mohlo stát v budoucnu osudným? Proč k tomuto zpožďování dochází? Mají podle vás politikové přicházet s vizemi a nastolovat zásadní témata, anebo se mají raději soustředit na plnění dílčích pragmatických cílů?

3. Podle známé definice T. G. Masaryka je demokracie především diskusí. Je paradoxem, že právě poslední vážnější společenská krize (vyvolaná vzpourou televizních redaktorů) ukázala, že diskuse mezi politiky a občany této země v kritických chvílích nefunguje. V čem jsou podle vás kořeny vzájemné nedůvěry, jež znemožňuje otevřený dialog občana a politika? A jaký podíl na tom nesou média? Jakým způsobem lze tuto bariéru nedůvěry, jež znovu rozděluje společnost na "my a oni", odbourávat?

***

Václav Havel, prezident České republiky

O názor na uvedené otázky jsme požádali rovněž prezidenta republiky Václava Havla. Elektronickou poštou nám odpověděl prezidentův mluvčí:

Prezident si sice se zájmem přečetl Vaši představu o veřejné debatě, témata, která jsou mimořádně zajímavá a dobře formulovaná, ale s odkazem na nedostatek času psát eseje Vás musím zklamat. Prezident nemá tolik času a klidu na soustředění, aby mohl psát. S velkými potížemi hledáme vždy časový prostor pro napsání projevu, který je státnicky důležitý a nezbytný. Na úvahy (které by ho ostatně bavily víc než ony projevy) mu čas nezbývá.

Je mi líto, ale ani tentokrát Vám neudělám radost.

S přátelským pozdravem

Ladislav Špaček

***

Tomáš Špidlík, dlouholetý profesor Papežského ústavu pro východní vědy a Papežské univerzity ve Vatikánu

Mezi Východem a Západem aneb Současné potíže demokracie

Nejsou dnešní demokracie v hluboké krizi? - Tuto pochybnost slyšíme v současnosti často. Většinou bývá doprovázena další otázkou: Kam má směřovat další vývoj?

Byla kdysi absolutní monarchie, nahradila ji monarchie konstituční, ta nakonec vyloučila monarchu, žijeme dnes v demokracii, máme vládu lidu. Opravdu? Po tolika zklamáních stále věříme, že se k demokratickému ideálu přiblížíme. Ale narážíme stále na překážky. Ty se hromadí především tam, kde dříve demokracii neznali, nebo kde byly dlouhou dobu vážně porušovány její principy. Západní státy ukazují prstem na země východní Evropy a dívají se skepticky na jejich vývoj po pádu totalitních režimů. Pochybují, že by v nich mohla pravá demokracie brzy zdomácnět.

Jaké mají důvody pro svou skepsi? Uvádějí především tři: demokracie předpokládá delší a stálý zákonitý vývoj; lidé musí být na svobodu zvyklí; přijetí demokratických hodnot se dosáhne morální a politickou výchovou. Z praktické stránky nás ovšem může a musí zajímat bod třetí: Nač se mají soustředit ti, kdo se upřímně snaží o zlepšení demokratického vývoje? Bude to obtížné? Jaké překážky je třeba překonat?

Dnešní typ demokracie vznikl a vyvinul své formy v zemích západoevropské kultury a odpovídá její mentalitě. V tomto prostředí se jeví jisté postoje snadné a samozřejmé - tytéž však působí potíže, jsou-li mechanicky přeneseny jinam. Například pro příslušníka takzvaného východoevropského bloku může být obtížnější něco, co je pro člověka pevně ukotveného v západní tradici docela samozřejmé. Pokusím se z tohoto hlediska nadhodit několik problémů a otázek k reflexi.

Přednost zákona, nebo osoby?

Začnu zkušeností pověstného slovanského myslitele, "slavjanofila" Alekseje Chomjakova, který měl vliv i na naše národní buditele z počátku 19. století. Jeho osobní zkušenost je charakteristická. Vyrostl v prostředí ruského impéria po napoleonských válkách, v situaci smutné po stránce sociální i politické. Ale zůstala mu v srdci nezapomenutelná světlá vzpomínka na ideální slovanskou matku, která dokázala najít šťastnou cestu uprostřed všech potíží. Později se seznámil se západní Evropou. Obdivoval její pokrok, ale pozoroval i jeden zásadní rozdíl. Stálým úsilím Západu je najít ideální zákonitý útvar opřený o rozumnou ideologii, v němž jednotlivé osoby mohou svobodně dýchat. U nás doma, uvažoval Chomjakov, to nebyl systém, ale živá osoba matky, o níž jsme se ve všem mohli opřít. U ní jsme hledali jistotu.

V duchu této mentality snili ve starém ruském impériu o tom, že takovou ideální osobou by měl být dobrý báťuška car. Když byl později tu a tam nahrazen demokratickým prezidentem nebo předsedou vlády, zůstával lid v podvědomí přesvědčen, že by i nejvyšší politik či státník měl být tím starým dobrým "tatíčkem". V něm jeho stoupenci nevědomě zosobňují všecky dobré vlastnosti národa, anebo naopak jeho odpůrci v něm vidí vlka v rouše beránčím a nedovedou ocenit nic z toho, co dělá.

Američané jsou přesvědčeni, že nutným předpokladem demokracie je pozitivní kritika vládnoucích. V mentalitě, kterou jsme označili jako přicházející z Východu, se taková "kritika" zvrhne v slepé adorování nebo naopak vášnivé a často vulgární špinění osobnosti. Ačkoliv není radno řadit Čechy k mentalitě Východu, přesto je podivné, že osoba prvního prezidenta byla chráněna zvláštním zákonem. Je-li dnes naopak kritika vládnoucích činitelů umožněna, mají většinou tyto kritické výpady daleko k neosobnímu, věcnému a střízlivému tónu. Za takových okolností se ani nedá čekat, že by současní vládci přijímali kritické políčky s úsměvem a politicky vyjádřeným díkem.

Neoddělitelnost pravdy od osoby

Už od starověku se traduje jeden okřídlený výrok: Amicus Plato, magis amica veritas (Platón je mi přítelem, přátelím se však více s pravdou). Dva přátelé mohou mít rozdílné názory, ale tím se jejich osobní vztahy nijak nenarušují, naopak jsou zajímavější, protože vyvolávají živou debatu. Takový postoj je pro dobrou demokracii typický a měl by se oficiálně uplatňovat především v parlamentu (doslova: v místě rozhovoru). To ovšem vyžaduje umění rozlišit "pravdu" od osoby, která ji hlásá. Snášenlivě se předpokládá, že se "protivník" mýlí, ale přesto ho mám osobně v oblibě a sna"ím se ho laskavě přesvědčovat.

Neuvědomujeme si to snadno, ale postoj k pravdě je ve skutečnosti v různých kulturách velice odlišný. Vyjadřuje to i sám termín. Latinské veritas vyjadřuje původně něco skrytého, co se musí pozvolna odhalit (je tu filologicky stejný kořen jako věř-it); podobně i řecké aletheia znamená něco, co se musí společně objevovat. Daleko méně tolerantnosti obsahuje semitský výraz emet: znamená pravdivý výrok, který se přijímá bez odporu. A co je staroslověnská istina? Souvisí se sanskrtským astmi, dýchat. Slované jsou v hloubce duše přesvědčeni o tom, že pravda je neoddělitelná od života, od osoby, která ji vyznává. Dotkněte se pravdy, kterou člověk pronesl - a dotknul jste se osoby, která pak trpce prohlásí: "I vy jste proti mně!" Je těžké vést v této situaci klidný a věcný dialog, zvláště když - jaký paradox! - má být demokracie podle přání Masaryka "diskusí".

Všestrannost a celistvost pravdy

Slavjanofilští filozofové, z nichž jsme citovali Chomjakova, propagovali výraz vsejedinstvo. Je to do jisté míry opak programu, který stanovil pro západní vědce René Descartes (Cartesius): Vycházejme vždycky z něčeho, co je jasné a oddělené od něčeho jiného (idea clara et distincta). Z toho logicky vyplývá, že je žádoucí, aby se diskuse soustředila na jednotlivé oddělené problémy. Připletou-li se do ní jiné otázky, zhatí se domluva.

Myšlenka vsejedinstva je založena na odlišné úvaze: Nic nemůže být pravdivé, neuvážíme-li všechny další možnosti a souvislosti. Je to nesporně hluboká úvaha, ale v konkrétních diskusích paralyzuje postup.

Je těžko říci, nakolik mají Čechové smysl pro vsejedinstvo, všestrannost pravdy, jisté však je, že se jim při každém tvrzení samočinně vybaví opak, jenž má u nás tradiční lidovou formu: "Jó, ale..." Těm, kdo mají tuto opoziční asociaci v krvi, říkáme lidově "pan Ale". Můžeme se s ním pobavit o všem možném, ale společně sotva co dokážeme rozhodnout. K jakým konkrétním závěrům a rozhodnutím pak dospěje parlament, radí-li se tam spolu "pánové Ale"?

Relativnost slov

V diskusích se hodně mluví, někdy padají i silné výrazy - jakou skutečnou váhu a hodnotu mají tato slova? Víme, že děti berou slova velmi vážně - překroutíte-li například jméno, maličký to cítí jako urážku. Gándhí si vzpomíná, jak trpce plakal, když mu otec něco slíbil a pak řekl, že to nemyslel vážně. Je zajímavé, že pozdější zkušenost člověka většinou "převychová" k opačnému extrému vyjádřenému starým rčením: "Co jiného jsou slova než slova? Poletují ve vzduchu, ale kámen neprorazí. Buď kamenem, a nemusíš na slova dbát!" - Někdy se zdá, jako by tato zásada platila i v demokracii. Nejenom v parlamentních diskusích, ale i v novinových článcích a televizních pořadech létá vzduchem mnoho slov. Naivní lidé jim věří, jiní jimi naopak pohrdají, říkají, že noviny lidi neinformují, ale dezinformují.

V době II. vatikánského koncilu katoličtí biskupové kladli na srdce novinářům, aby cítili větší odpovědnost za to, co píší a co jim svoboda tisku umožňuje. Je to jistě spasitelné povzbuzení, na které reagoval jeden z dobrých katolických novinářů, vedoucí redaktor francouzského La croix. Upozorňoval na konkrétní případ, který se stal při papežské návštěvě Sardinie. Když Svatý Otec přijížděl na ostrov, nějaký psychicky narušený člověk začal po jeho autu házet kamením. Fotografie a popis této události zaplnily první stránky novin. Na to, o čem pak papež mluvil v katedrále, však zbylo jenom několik slov. A zkušený redaktor z La croix k tomu dodal: "Pohoršujte se, povzbuzujte k nápravě, ale mnoho nesvedete! Novináři píší to, co jim deníky přijmou, ty pak tisknou to, po čem lidé lační - především po skandálech. Nepřehánějme tedy obviňování novinářů, ale učme spíš lidi od mládí noviny správně číst!?

Demokracie oplývá slovy - a slova se nemohou přeceňovat, ale nemůže se jimi ani pohrdat. Předpokládá se tedy zralost úsudku, umění odhadnout, která slova jsou vážná a která nestojí za povšimnutí.

Éra dialogu

Závěr platí nejen pro mentalitu Východu, ale i Západu. Žijeme v době dialogu, bohužel nejsme k němu dost vychováni. Dialog předpokládá nejen setkání názorů, ale především osob. Osoby se setkávají v úsilí o jednotu idejí a rozhodnutí, ale především ve společné důvěře. Důvěra se získá vzájemným respektem. V mentalitě národů, kde jsou pravda a přesvědčení tak úzce spojeny s osobou, jak jsme to naznačili, je respektovaní osob nutnou podmínkou, aby v diskusi o názorech a rozhodnutích nedocházelo k vulgárním hádkám. Školy mají žákům vštěpovat vědomosti, ale zároveň je i vychovávat v tom, jak mají s těmito vědomostmi zacházet. Naopak zase ti, kteří dovedou diskutovat klidně o abstraktních pravdách, si musí uvědomit, že každá pravda se stává opravdovou hodnotou až v konkrétních vztazích. Tam má tedy dnešní úsilí směřovat, to je lék pro dnešní demokracii, kde "lid" neznamená "masu", "lid" rovná se člověk.

***

Petr Robejšek, ředitel Ústavu pro politiku
a hospodářství (Haus Rissen) v Hamburku

Politika nesporně pokulhává za skutečností. Kritizují-li však tuto skutečnost společenští vědci, zní výzva ke změně paradigmatu politického myšlení a k reformě současné podoby demokracie poněkud hluše. Houfy politologů a sociologů žijí z pranýřování politických a hospodářských nedostatků, a zároveň nejsou schopni nabídnout spolehlivě fungující a politicky proveditelná řešení.

Rozhodují výsledky

Společenští vědci, zaštítěni zvučnými tituly a nesrozumitelným slovníkem, vystupují nezřídka jako zneuznaní "inženýři dobra"; ve skutečnosti jsou pouze tápajícími hledači poznání. (Připomeňme desetiletí neúspěšných pokusů vědecké byrokracie zabývající se recepty rozvojové pomoci pro třetí svět nebo prokazatelně škodlivá doporučení ekonomických expertů Mezinárodního měnového fondu v průběhu jihoasijské hospodářské krize či neschopnost politologů rozpoznat nadcházející zánik komunismu.) Vědci nejsou neomylní, sebekritikou se však zdržují zřídkakdy. Přesně podle Parkinsonových zákonů odmítnou vinu s poukazem na nedostatek moci, personálu či intervenčního kapitálu a vzápětí přejdou ke zvěstování dalších nepochybných pravd. Problém hodnoty sociálněvědních poznatků ale trvá a jeho podstatu vystihuje ironická otázka, položená ekonomům: "Když se vyznáte v hospodářství, proč nejste bohatí?"

Praktik v politice nebo v hospodářství musí jednat rychle a úspěšně; potřebuje fungující řešení, a striktně proto rozlišuje mezi poznatky bezvýznamnými a užitečnými. Tímto sítem často propadnou nepraktické příspěvky společenských věd. Jsme-li upřímní, musíme přiznat, že většina sociálních vědců píše převážně pro kolegy z oboru. Možná je to politováníhodné, a pravděpodobně dokonce dlouhodobě škodlivé, avšak filozofie, ekonomika nebo sociologie dnes neurčují normu "správnosti" ani představu "společensky "ádoucího". V reálné politice a v hospodářství neplatí vyšší principy a obecně platné cíle, nýbrž pouze aktuální výsledky. Hodnota poznatků se zde prokazuje tím, že vedou k zamýšleným výsledkům. "Správné" a "pravdivé" je to, co funguje dnes a tady; co bude zítra, to se teprve uvidí.

V politice a ekonomice tedy marně hledáme ideální stavy a konečná řešení; v neposlední řadě také proto, že my lidé chceme a činíme jak dobro, tak zlo. Lidská nedokonalost vhodně doplněná nevědomostí umožňuje pouze postupné vylepšování našeho osudu. Filozof Karl Popper proto kritizuje univerzální řešení a doporučuje malé reformní kroky, s možností jednoduše se vrátit a hledat jinde. Tázání, co je "lepší", považuje za důležitější než mnohem obsáhlejší otázku po tom, co je "dobré". Chce-li sociální věda společnosti nabídnout víc než zatrpklé duchaplnosti o špatnosti světa či neuskutečnitelné utopie, musí se vrátit do skutečnosti a vystavit se kritériu bezprostřední měřitelnosti vlastní užitečnosti. Až pak ji začne brát politika vážně; bude jí obohacována a opravdu měřitelně ovlivňována.

Čím víc blahobytu, tím víc kompromisů

Zatím však politici všude na světě hovoří o velkolepých vizích, přičemž většinou praktikují krizový management. To by nás nemělo překvapovat, neboť jsme právě zjistili, že politické a sociální vize nejsou přiměřené ani našim vědomostem, ani našim skutečným záměrům, ani dynamice moderního světa. Uskutečnění vizí předpokládá ochotu dlouhodobě omezit naše dnešní nároky ve jménu lepší budoucnosti. Jenomže netrpělivá veřejnost žádá uspokojení svých přání teď hned a tady. Ve všech společnostech vládne masivní poptávka po okamžitých výsledcích.

Od zvolených politiků a zmocněných manažerů jsou očekávány rychlé, nepopiratelné a hmatatelné výsledky ve prospěch těch, kteří je zvolili nebo pověřili (občané či akcionáři). Politické a hospodářské procesy se vyznačují nemilosrdným vyřazováním jak neúspěšných řešení, tak jejich nositelů, i podceňováním morálních hodnot.

Voliči požadují od politiky dosažení ušlechtilých cílů všeobecného blaha, odstranění chudoby, ale také uchování ozonové vrstvy atd., a to vše (jak jinak!) s použitím absolutně poctivých přístupů. Zároveň má toto neposkvrněné početí vést ke splnění přízemně materialistických cílů týchž voličů - a to okamžitě. Taková očekávání nemají s realitou nic společného. V politice a v ekonomice je téměř nemožné být zároveň úspěšný a zásadový, mocný a morální. Cíle, o které se v této hře hraje (kupříkladu blahobyt), nelze rozdělit spravedlivě. A i kdyby to jakási božská bytost objektivně provedla, zúčastnění aktéři to za spravedlivé neuznají. Z čehož plyne: čím blahobytnější je společnost, tím více morálních kompromisů musela podstoupit.

Oboustranné pokrytectví

Neřekl bych, že je politika nepružná, jak se o tom hovoří v položených otázkách. Naopak se až příliš usilovně snaží přizpůsobovat masivní společenské poptávce po okamžitých výsledcích. To je také jedna z příčin špatné pověsti, kterou má politika všude na světě. Vývoj našich politických elit v posledních letech prokázal, že svoboda je v mnoha ohledech náročnější než nesvoboda. Ukázalo se, že mnozí jsou kvalitní, ale nezodpovědní, mnohostranní, ale povrchní, umí rychle vzplanout, jsou ale bez výdrže. Politikům je jistě právem vytýkán oportunismus: Nakonec jsou stejně nedokonalými bytostmi jako jejich voliči. Poctivost a zásadovost se v politice nevyskytují častěji než v životě průměrných občanů.

Politika se potácí mezi požadavkem idealismu, díky němuž se, jak známo, vyhrávají volby, a mezi tvrdě prosazovaným požadavkem voličů po rychlém uspokojování jejich materialistických potřeb. Nevyhovět znamená ztratit moc. Politici jsou tudíž nuceni ke kompromisům, ke zpronevěřování se volebním slibům a k polovičatosti v přístupech. Ve skutečnosti však voliči nehodnotí politiku podle její zásadovosti či morálnosti, nýbrž především podle její účinnosti při uspokojování jejich hmotných zájmů. A zde se vracíme na začátek naší úvahy. "Správné" a "pravdivé" je to, co funguje dnes a tady, co přináší žádoucí výsledky. O tom, co je právě teď "žádoucí", rozhoduje těžce schizofrenní společnost se svými protikladnými požadavky.

K otevřenému dialogu politiků a občanů proto patří i to, že voličům konečně řekneme pravdu o nich samých a o povaze politiky vůbec. Podíváme-li se sami na sebe, neskončíme v šoku nad faktem, že naši politici mají daleko ke svatému Václavu, popřípadě k blanickým rytířům. Nestačí proto pouze kritizovat; stejně otevřeně je třeba hovořit o tom, že kořeny vzájemné nedůvěry souvisejí také se stavem naší společnosti a s pokrytectvím občanů. Máme-li zamířit k nápravě, je třeba tuto nepohodlnou pravdu vyslovit a diskutovat o ní.

Pohled do vlastní tváře

Prozatím se můžeme utěšovat skutečností, že se ušlechtilé hodnoty z politiky nevytratily docela. Jde-li o štěstí nejvyššího možného počtu lidí, "morálnost" voliče a "nemorálnost" politika si náhle vyměňují místa. Jednání politika, které přispívá k tomu, aby co možná nejvíce jeho spoluobčanů dosáhlo svých nepříliš ušlechtilých cílů, se najednou, a právě proto stává úctyhodným.

Pro začátek by stačilo, kdyby naši politici zaznamenali úspěch alespoň na tomto poli a kdyby naše společnost pohlédla do vlastní tváře a přiznala si, co doopravdy chce.

***

Jakub S. Trojan, profesor systematické teologie
a etiky na Evangelické teologické fakultě

Churchillova aforistická charakteristika demokracie jako nejméně špatného ze všech nedokonalých řešení správy společnosti prochází v posledním desetiletí zatěžkávací zkouškou. Je to zkouška přechodná, nebo zásadní?

Smysl pro inovace

Když končila první světová válka, byl u nás Masaryk přesvědčen, že došlo k definitivnímu vítězství demokracií nad teokraciemi. Za dvacet let se zdálo, že realista Masaryk propadl iluzi: totalitní systémy, rudý a hnědý, ovládly v Evropě pole politické a zanedlouho i pole válečné. Druhou světovou válkou byl vyřčen ortel nad jednou diktaturou, o bezmála půl století poté padla i druhá diktatura. Masarykovo proroctví se ukázalo dějinně nosné, i když se načas nad ním zatáhla temná obloha. Západní demokracie prokázaly neobyčejnou životaschopnost, civilizačně se koncem minulého století stále mocněji prosazovaly jako systémy schopné inovace. Svými iniciativami ve vědecké, technologické i ekonomické oblasti vtiskly výraznou stopu novodobým dějinám, a to v planetárním rozsahu. Zvládly i tak rozsáhlý otřes, jakým byl rozpad koloniální soustavy koncem padesátých let 20. století. Ten postihl ty největší z nich, pro něž dekolonizace znamenala prudkou změnu podmínek vnitřní i zahraniční politiky. Poradily si však nadmíru dobře i se změnami ve sféře ekonomiky a kultury. Světové demokracie zvládly i menší seizmické záchvěvy, když například počátkem sedmdesátých let minulého století musely čelit náhle vypuknuvší tzv. ropné krizi. Snad se nedopustím myšlenkového zkratu, když prohlásím, že západní demokracie překonávaly všechny hrozby přicházející zvenčí. Svým civilizačním výkonem, který v sobě měl a dosud má "misijní" náboj, infikovaly zdravě i rozsáhlé oblasti dalších kontinentů. Jsou tak příslibem pro budoucnost.

Riskantní podvojnost

Nejhorší zkouška však demokracii čeká, jak se zdá, vzhledem k procesům, které probíhají uvnitř tohoto pozoruhodného systému. To se dá doložit podle mého soudu dvojí latentní krizí, která demokracie provází jako neodbytný souputník: je to jednak krize ekologická, jednak hrozba sociálního výbuchu. Obojí je výsledkem procesů, které mají svůj zdroj v samotném systému, fungujícím v podvojnosti parlamentního politického mechanismu a tržní ekonomiky.

Zatímco politický mechanismus si poradil s narůstající mocí moderní společnosti (a to hlavně díky Montesquieuovu rozpoznání nutnosti dělby moci mezi její jednotlivé držitele, kteří se tak vzájemně kontrolují), tak naopak tržní ekonomika industriálního a postindustriálního věku plodí procesy ohrožující samotnou vitální bázi této ekonomiky a urychlující společenskou diferenciaci jejích aktérů. Jinými slovy: spotřeba, která je hnacím motorem výroby (jež opět "produkuje" ještě rafinovanější typy potřeb), zatěžuje nadmíru životní prostředí, i když se zavádějí stále přísnější kritéria jeho ochrany. Naše demokratická civilizace je také civilizací odpadů, zamořené půdy, znečištěných vod a otráveného vzduchu. Místní zlepšení - a naše země je na tom ekologicky lépe, ne- tomu bylo před rokem 1989 - tu stojí proti celkovému zhoršení.

Sociální krize jde ruku v ruce s krizí ekologickou. Zjištění, -e se rozevírají nů-ky mezi chudými a bohatými v euroamerické společnosti (nejen mezi chudými zeměmi Jihu a bohatými zeměmi Severu), patří sice mezi triviální zjištění, stejně tak jako chmurné líčení stavu -ivotního prostředí, ale to nic neubírá z jejich palčivosti.

S touto dvojí krizí západních demokracií, která je produktem vnitřních civilizačních procesů v nich probíhajících, souvisí i další znepokojivý moment: dochází k nepředvídatelným pohybům finančních zdrojů, které mají jednotlivé státy demokratické soustavy k dispozici. Opět jde o důsledek vnitřních ekonomických sil, které jsou pro tr-ní ekonomiku charakteristické. Máme co činit s jevem, který se v zesilující míře začíná uplatňovat v mezinárodním měřítku: jednotlivé státy nemohou v důsledku někdy velmi náhlých a prudkých změn měnových kurzů splnit fiskální povinnosti právě v oblasti sociální a ekologické (kromě dalších), proto-e celkový objem finančních prostředků v důsledku těchto změn nabývá nezřídka velmi kolísavých úrovní. Nedávné finanční krize v Asii, Mexiku a naposledy v Argentině svědčí o nepředvídatelném vývoji v důsledku pohybu spekulativního kapitálu, který mů-e leckde způsobit doslova "škrt přes rozpočet". Navíc, jak konstatují množící se kritické hlasy, pohyby spekulativního kapitálu kombinované s manažérskou správou velkých nadnárodních společností se vymykají kontrole zdola, jsou tedy nedemokratickým prvkem v mezinárodní oblasti, zatímco politický a ekonomický život uvnitř států euroamerické oblasti je víceméně spravován demokratickými mechanismy. Tento rozpor vyžaduje řešení, tentokrát na mezinárodní úrovni. Potřebujeme demokracii pro civilizaci, která se začíná formovat v planetárním rozsahu.

V každé generaci znovu

Stojíme před náročnými úkoly. Musíme analyzovat zjevné i dosud skryté tendence uvnitř tržní ekonomiky, pro niž je v dlouhodobém výhledu demokratické uspořádání společnosti nepostradatelné, aby některé z těchto tendencí neohrozily samotný demokratický systém. Čeká nás odvážná analytická práce, podobná té, kterou podnikal v polovině 19. století Marx ve svém Kapitálu. Avšak s tím podstatným rozdílem, že výsledky takové sociálně-ekonomické a ekologické analýzy nesmějí narušit demokratický systém, který se v zásadě osvědčil. Žádná diktatura jedné strany či jednoho aparátu není žádoucí.

K tomu bude zapotřebí mj. i soustavné výchovy k demokratickému myšlení a jednání, k vytvoření takového životního stylu, v němž by převládly tolerance, schopnost dialogu, součinnost a spolupráce občanů, tedy to, co vytváří základní rysy odpovědné občanské společnosti. Takové výchovy je třeba ve všech postkomunistických zemích. Zdá se mi však, že je jí ve stoupající míře zapotřebí i v západních zemích. Zde se podle mého soudu rozvírají jiné nebezpečné nůžky: mezi těmi, kdo považují demokratický systém za nejvhodnější pro uskutečňování všech potřebných společenských změn, a těmi, kdo nad tímto systémem začínají lámat hůl.

Ruku v ruce s tím se vynořuje naléhavá potřeba mít u nás politiky, pro něž čas mezi volbami nelimituje jejich představivost a politický program. Vždyť dlouhodobá perspektiva charakterizuje státníka, volební termíny tuctového politika. K této nové politické kultuře mohou významně přispět spolu s probuzeným občanstvím také bdělá, a přitom odpovědná, investigativní média. Jsem dalek toho tvrdit, že u nás se odehrávají jen pokleslé, nekulturní politické půtky a hrátky; zaměříme-li svůj pohled na to, co se děje v obcích, nejrůznějších osvětových, humanitárních organizacích a spolcích, v kulturních a církevních organizacích, budeme překvapeni, kolik občanských aktivit se denně uskutečňuje. Avšak politiků, kteří by vedli soustavný rozhovor s občany, a občanů, kteří kromě svých partikulárních zájmů si vyhradí čas i pro starost o obec, není nikdy dost.

Zápas o demokracii se uskutečňuje v každé generaci vždy znovu. Je tomu tak proto, že nejde o přírodní fakt, ale kulturní a duchovní akt. V tomto smyslu Masarykova vize není popisem toho, co musí nutně nastat, ale výzvou pro nás, abychom se jí vydali v službu a trpělivě ji uskutečňovali.

***

Roman Erben, esejista, básník a grafik žijící v Mnichově

Život společnosti, stejně tak jako život kteréhokoliv z nás, je podřízen vlivu neustálých změn. I princip naší koexistence zvaný demokracie podléhá inovačním tlakům, a to už od doby svého vzniku. Za dva a půl tisíce let pokusů o zajištění své existence by demokracie mohla dosáhnout alespoň hodnot, které život spíš ulehčují než komplikují. Jenomže v dějinách, podobně jako v politice, není žádná otázka týkající se problému soužití zodpovězena s konečnou platností. Ocitla-li se demokracie jako projekt společenského uspořádání na prahu 21. století v kritické situaci, jak se dnes všeobecně tvrdí, pak nezbývá než se znovu ptát po příčinách této krize především v hledání smyslu demokracie vůbec.

Záplatovaná demokracie?

Čím složitější je společenský, politický a hospodářský systém, tím častěji se bohužel stává, že pravá ruka neví, co dělá ruka levá. Flexibilita a manévrovací schopnost manažerského týmu ztrácejí na účinnosti, propojení jednotlivých řídících sektorů není plynulé a nezřídka se stává, že chybí také odpovědnost za způsobené omyly. Lidé jako by nežili ve skutečnosti, ale v pseudosvětě ovládaném cizí mocí. Masová produkce tržních artiklů (do jejíž sféry patříme i my spotřebitelé) přestává být co do kvantity rozhodující výhodou. Postavení výrobních podniků na světovém trhu se mění stále rychleji a je zřejmé, že budoucí vývoj povede k redukci jejich reálné velikosti, právě tak jako k ubývání počtu jejich trvalých spolupracovníků. Po přechodné globalizační vlně spojování podniků v multinacionální celky přichází opět trend jejich dělení na menší hospodářsky soběstačné jednotky. Potřebným balzámem na existující nejistotu týkající se budoucího vývoje jsou v nastávajícím mezidobí věků nové nápady a ideje. Neboť 21. století našeho letopočtu nezačalo jen pouhou výměnou číslic v jejich notorickém pořadí, ale teprve jedenáctým zářím roku 2001, podobně tak jako století předchozí, pokud jde o jeho skutečný "přínos" lidstvu, nastalo až okamžikem vypuknutí první světové války.

Razantní tempo civilizačního vývoje a společenských změn, kterými procházíme rovněž jako jednotlivci, si vyžaduje kromě zvýšených nároků na profesionalitu i stoupající podíl naší spoluúčasti na politickém životě. Jde především o plynulý přechod ke koexistenci nás všech (různých národů, etnik, většin i menšin) při dodržování platných zásad občanských svobod v systému právních a sociálních jistot. že nejde o snadnou záležitost, je patrné už při letmém pohledu na několik předchozích desetiletí politického systému, který právě hodnoty demokratického zřízení zglajchšaltoval a zdeformoval natolik, až nám z nich zbyla jen hrstka prázdných, donekonečna omílaných frází. Řada abstraktních pojmů, kterými se dosud rádi obklopujeme - "západní kapitalismus", "třetí svět", "východní blok", "západní technologie" - funguje spíš jako pouhé logo, pozůstatek kdysi uznávané světové obchodní značky. Realita se však pronikavě mění: do struktur doznívajícího politického a ekonomického uspořádání průmyslové společnosti proniká trend informatiky a "řádí tu ve velkém" spolu s pokračující individualizací a globalizací. To vyvolává těžko předvídatelné konflikty, které sice k demokracii patří, ale potřebují účinnou regulaci. Jsou právoplatným znakem její plurality a politická kultura by zchudla, kdyby přestala tolerovat některé projevy občanské neposlušnosti a nenásilného odporu. Pouze diktatury směřují k jejich úplnému potlačení. Proto je o to obtížnější navázat na demokratickou tradici země, která ji sama po více než čtyři desetiletí zapírala nebo obklopovala kamufláží vynucenou cizími politickými mentory. Změnit svůj slovník, kdy namísto slova člověk používáme raději slovo subjekt anebo slovem kauza nahrazujeme o to častější právní případ, ještě neznamená změnit způsob myšlení...

Sebezahleděnost politiky

Systém nepřímé, parlamentní demokracie může vést k zvolenému cíli tehdy, když se z pasivní demokracie přihlížejících diváků stane aktivní demokracie všech jejich účastníků. Spojení demokratických institucí s reálnými potřebami občanů však zatím povážlivě vázne. Vzdálenost mezi řídícím aparátem vázaným zbytečně složitými byrokratickými procedurami a reálným místem dopadu jeho působení jako by se dál zvětšovala. Zdá se však, že "statisty moci", jak se často parlamentním zástupcům lidu říká, tyto otázky zatím příliš netrápí. Při parlamentních debatách jde často o naučené show a není náhodou, že boj o mandát bývá i nadále centrem jejich politické kariéry. Skvělý základní plat, velkorysý způsob odškodnění útrat prostřednictvím diet, pojištění proti ztrátě mandátu, právní imunita a členství v různých správních radách velkých společností včetně možnosti vedlejšího podnikání jsou rovněž hodnoty, které přitahují. Působí na své okolí přinejmenším tím, že spolu se stoupajícím množstvím lokálních i celosvětových problémů roste i tomu odpovídající počet politiků z povolání. Politický provoz pak nejlépe vystihuje jeden z Parkinsonových zákonů, který říká, že každá organizace se po dosažení určitého stupně své velikosti začne zabývat výlučně sama sebou. Stát v popředí, být vazalem stranického sekretariátu, přijímat a vydávat rozhodnutí s notným zpožděním i navzdory stále rychleji se měnící skutečnosti není ovšem záviděníhodná činnost.

Na politické scéně, a zvláště v jejím pozadí, dochází k silnému střetávání zájmů nejrůznějších lobbistických skupin, hospodářských svazů, odborů, velkých společností, různých poradenských firem. Protekcionismus a korupce mají v takovém prostředí zelenou. Druhý z obou hříchů, který se u nás rozmáhá asi ze všeho nejvíc, jen znovu potvrzuje, že demokracie bez kontroly a účinných korektivů přestává mít svůj původně předpokládaný smysl. (Na stupnici tvořené od minima po maximum známých korupčních afér patří Česká republika v současné době až na 46. místo. V porovnání s Německem, které kleslo z předchozího 16. na 20. místo, je to jedno z nejhorších umístění v civilizovaném světě.) Jde o demokracii hluchoněmých, anebo už jen o kýžený ráj zaprodanců?

Pokud nemá občan přístup k politickému establishmentu, hrají pro něho politické organizace sotva kdy prioritní roli, zvláště pak když mu jde o skutečné vyslyšení a splnění jeho přání. Přiřadíme-li k vládnoucí moci ještě nezbytnou roli masových médií, představujících na jedné straně čacky vyhlížejícího strážníka jako kontrolního činitele a na druhé straně notorického psavce reklamních sloganů jako nástroj vlastní propagace, máme před sebou obrázek jako vystřižený z dětského leporela? Rozprodej institucí, bank a průmyslových podniků, stejně tak jako téměř celého regionálního tisku cizím společnostem, bulvarizace tisku a jeho relativně nízká úroveň spolu s komercionalizací všeho, co přijde člověku do ruky, radosti průměrnému občanu asi moc nepřidá. Zvýšit důvěru v takový druh "reálně existující demokracie" předpokládá nejen trvalou kontrolu všech způsobů jejího praktikování, ale i průběžnou reformu celého kulturněpolitického pozadí. Princip kontroly pořízené na objednávku je třeba přitom podřídit principu sebekontroly, nebo- pes je v jisté míře zakopán také v každém z nás.

Moderní demokracie je realizována prostřednictvím teorií, ve kterých sedimentovaly a materializovaly se politické ideje (Klaus Roth). Ideje, které však kdysi byly nové a úspěšné, mohou časem zestárnout. O výsledku bitvy nerozhoduje jen strategie poslední války. Výhodná situace, ve které jsme se na delší dobu ocitli díky selhání domácího nepřítele demokracie, jenž byl u moci přes čtyřicet let, by nás neměla opravňovat k rychlému zabydlení se na jeho teritoriu. Vyvázne-li chycená liška z čelistí nestabilní pasti, může se její štěstí brzy rozplynout ve stabilnějším prostoru, zvláště pozná-li časem, že jde také o klec, třebaže pozlacenou. Odevzdáme-li někomu svůj "hlas" do volební urny, dbejme lépe na to, aby nezapadl do pohřebiště, kterému se pro uchlácholení voliče přidá několik vedlejších významů. Je to první krok, jak z klece ven.

***

Tomáš Vystrčil, redaktor a publicista

Téma demokracie a občanství zevrubně zpracovávají současné sociální vědy. V komprimované podobě zachytil cestu občana od řecké polis po současný Západ Václav Černý, přičemž velmi výstižně demaskoval zcela falešnou představu o demokracii jako rovnostářském systému jednoduchým příkladem: Einstein může dělat kopáče, ale kopáč nikdy nenahradí Einsteina. Rovnost před zákonem vůbec neznamená ani nezaručuje rovnost intelektuální, duchovní či majetkovou - demokracie je společností rovných šancí a povinností, nikoli rovných schopností.

To vše je notoricky známé. Klade se však jiná otázka: zda tyto ušlechtilé úvahy ještě něco vypovídají o současných společenských změnách. Zda uvedený popis demokracie nebyl předstižen civilizačním vývojem. Kategorie navazující na tradici řeckého občanství, římské právo obohacené křesťanskou caritas, kategorie osvícenecké a moderní - to vše tvoří tradiční koncept, který však v současnosti zároveň platí i neplatí. Příčinou je duchovní proměna člověka, jíž jsme dnes svědky.

Nový stupeň odcizení

Moderní, respektive postmoderní stát nezrcadlí ve své struktuře pouze posun společenského vědomí, ale především expanzivní sílu takzvané vědotechniky. Vědecký a technologický pokrok v medicíně prodloužil dlouhověkost, specializace, průmyslová revoluce, informační exploze a globalizace si vynutily vznik moderních megapolis, doprava, urbanizace a nové komunikační technologie vytvořily složité sítě vztahů a akcentovaly zprostředkovaný způsob komunikace. Důsledkem těchto procesů je mimo jiné i to, že bližním se pro člověka nestává druhý člověk, nýbrž stroj, computer, robot - a to v té míře, v jaké se sám člověk stává naprogramovaným robotem.

Otázka po demokracii nesmí - navzdory tomu, že se tak stále děje - fenomén vědotechnického věku dále opomíjet, protože občan žijící v moderní společnosti stojí vůči státu a demokratickým mechanismům na zcela jiném místě než kdykoli předtím. Stojí obklopen sítí zprostředkovaných informací a je neustále vtahován do celku, který jej mnohočetně přesahuje. Důsledně vzato, neví v jakém světě žije, neboť tento proměnlivý, "tekutý" svět upozorňuje sám na sebe spíše pomocí symbolů než vlastním "tělem" přístupným přímé zkušenosti. Fungování demokratických mechanismů a činnost politických institucí se tak stávají z hlediska občana zvláštním způsobem neprůhlednými, unikavými, virtuálními. Jde o vztah vzájemného zcizení.

Tomu odpovídá stále silnější potřeba zákonů. Lidem se může zdát, že čím více (virtuálních?) zákonů stát produkuje, tím je jeho duchovní i materiální život zabezpečenější. Omezení zákonem má naplňovat potřebu řádu, potřebu spolehnout se na něco jistého. Přitom ovšem můžeme empiricky doložit, že se z těchto zákonných norem vytrácí duch zákona. Jejich běžné uplatňování funguje odlidštěně jako nějaký specializovaný stroj, a aktéři právních případů žijí v pozitivistické víře, že justice je natolik dobře zkonstruovaný mechanismus, že je jaksi samočinně dovede ke spravedlnosti. Vidíme, že vědotechnický přístup expanduje i tam, kam nepatří. Původní smysl práva, kdy zákon světský odráží vyšší zákon transcendentní, se přitom vytrácí.

Odkud má zákon čerpat svou legitimitu? A odkud politika, je-li její výkon chápán jako činnost profesní skupiny stojící na nepevných základech, a držící se proto spíše litery, nikoliv ducha nejvyššího zákona, to jest ústavy?

Občan vnímá politiku spíše jako techniku moci a své angažmá, omezující se většinou na volbu parlamentních zástupců, jako techniku kontroly. Nedůvěra je přitom oboustranná.

Situace postkomunistických zemí je specifická v tom, že tyto země spadly rovnýma nohama z relativistického ateismu a materialismu do relativismu západní postmoderny. Západ tedy nemůže východní země podpořit žádnou vírou v trvalé hodnoty, protože sám prochází obdobím sebezpochybnění, fází hledání jiných než politických mechanismů sebekontroly. Nezbývá než dál trpělivě hledat - s vědomím, že svatý grál prostřednictvím stroje na hledání kovů nikdy nenalezneme.