Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Jakmile pomine svěrací kazajka totality, nastoupí radost.

Ulice se zaplní jásajícími davy, skandujícími štěstím - neznámí lidé se na sebe usmívají - přichází veliká jednota spojující kdekoho s kdekým do nesmírné radosti...

Jenomže dveře, kterými vešla demokracie, zůstávají stále otevřené a vchází jimi i průvodní znaky demokracie a svobody - a ty nebývají jednoznačné.

Většina lidí považuje po pádu totality demokracii za cíl. A neuvědomuje si, že demokracie není nic víc a nic méně než cesta. A že to je cesta nelišící se od ostatních duchovních cest a příležitostí - je to hrbolatá cesta, často nepohodlná, protože je dlážděna velice tvrdou odpovědností.

Jenomže v lidské přirozenosti bývá vyhledávat pohodlí...

A tak se zákonitě stává, že pro mnoho lidí přišla demokracie, která se nepojí s radostí.

V totalitě se neslyší nářky na poměry. Jsou umlčeny. Nesmí se vyslovit. Porobené pojí veliká naděje na změnu poměrů. Pojí je veliké společné ticho...

Jakmile se poměry změní, zmizí nepřítel, který pojil jednotlivé, často protichůdné osobní naděje a záměry - a hledá se nový nepřítel, na kterého by se mohlo stěžovat a s jehož odstraněním by se pojila představa ráje.

Demokracie není ráj. A je dobré, když k tomuto poznání demokracie vychovává...

Jenom totality vychovávají k tomu, že ony jsou tím pravým rájem...

"Už mě to štve, jak taková spousta mých spolužáků je odporně levicová," řekla mi nedávno jedna dívka, která studuje na filozofické fakultě. A myslela tím jejich znechucení demokracií.

Když jsme studovali my, stěžovala si jedna angažovaná funkcionářka, naše spolužačka, jak může být taková spousta studentů odporně pravicová.

Dřív mohl být kdekdo "nedemokratický" - a jaké výhody ten, kdo takový byl, z toho měl...

A přece by se těch "nedemokratických" studentů na fakultě našlo jen několik, v těch starých nedemokratických časech.

Ti ostatní byli "radostně demokratičtí", byli takoví i v časech, které byly dokonale nedemokratické.

Nesli si v sobě radost z demokracie, která sice nebyla kolem nich, jenomže trvala, pevně trvala v jejich naději.

Zklamání z demokracie?

To rozhodně ne, jenom zklamání z toho, že demokracie není Platónova idea, která by napravovala, jako jakási demokracie ex machina, všechno zlo tohoto světa...

Není dobré se mýlit: Demokracie, které zeslábly, nejsou likvidovány perverzními sklerotiky, kteří ve své stařecké nemohoucnosti zahořkle vstupují do boje za nedemokratické hodnoty. Protože v likvidaci demokracie spatřují velké možnosti pro naplnění svých potměšilých choutek. Když pozorujeme sociologické složení těch, kdo likvidovali v minulém století demokracie, bývalo to v prvé řadě nadšené mládí vystupující proti starým, od antiky tradovaným svobodám lidských duší, hodnotám demokracie - toto svěží mládí bylo předvojem totalit - a totalita nepřicházela plíživě, vcházela jásavě na ramenou nadšených bojovníků proti demokracii...

Proč?

Demokracie likviduje nálada doby, ve které se demokracie přestává pojit s radostí...

Tehdy se zdává, že je ji třeba opustit, jako se zrazenému milenci zdá přirozené, že opouští toho, kdo zradil jeho lásku.

Zdá se, že u nás mizí radost z demokracie.

Zní to provokativně? Kéž by...

Vyrůstá dnes nová generace a s ní vzniká nový pohled na svět.

Třináctileté dítě na otázku, co to jsou komunisté, odpovídá: To byli ti, co odešli, když jsem se narodil.

V televizním pořadu věnovaném "starým časům" zaznívá několika vstupy hlas teenagerů - nevědí ani, v kterém roce "totáč" padl.

Nová generace nebere demokracii jako změnu nahrazující totalitu, jako cosi, za co by měla být vděčná a nad čím by měla jásat - ? bere ji jako přirozený stav věcí, a stejně přirozeně bere i svůj nový vztah k ní.

Ti, kterým je dvacet, mají na nedemokratické poměry rozostřenou vzpomínku, podobnou té, jakou mívali na počátku třicátých let minulého století tehdejší dvacetiletí, když přišla řeč na stařičkého rakousko-uherského mocnáře.

Z demokracie tak mizí kouzlo nového, mizí z ní radost.

Demokracie znechucuje tolik lidí neuvěřitelnou sérií hospodářských podvodů, stamiliardovými ztrátami, politickými skandály, nedůvěryhodností a samolibostí politiků, úplatkářstvím, tedy věcmi, které jsou běžné v každém režimu, jenže které občané nepřisuzují lidským vlastnostem, přisuzují je - demokracii.

Volební nedůvěra

Zlověstný nezájem o volby svědčí o tom, že voliči nevěří, že by volby naplnily jejich očekávání.

Tehdy přicházejí - jako tolikrát v dějinách - "jezdci na koni", vůdci pochodů "na Řím". Přicházívají ti poražení a vysmívaní, Napoleon I. z Elby, Napoleon III. z exilu, Musssolini a další a další, přicházejí ne proto, že by přinášeli nové hodnoty, přinášejí prostě změnu.

A bývají doby, kdy lidé největší naději spatřují ve změně. Co se v oné změně ve skutečnosti ukrývá, o tom raději nepřemýšlejí.

Demokracie, jak se zdá, nepřináší jistoty.

Před nedávnem přepadli zloději na Národní třídě moji známou, přepadli ji před polednem, v ulici plné chodců - přitiskli ji ke zdi, a přestože se ze všech sil bránila, sebrali jí peníze, doklady, utekli s její taškou - odřízli jí tu tašku, kterou nechtěla pustit - a zanechali dívku plačící bezmocí a ponížením, držící v křečovitě zaťaté pěsti jenom řemínky tašky.

"Tohle by se dřív nestalo," řekl člověk, kterému jsem to vyprávěl, člověk nijak neadorující bývalý režim.

Měl pravdu.

Jenže tato neblahá pravda je sloganem, se kterým vstupuje do voleb právě nedemokratičnost.

V totalitních státech hrozí nebezpečí ze strany totality, zatímco zjevné, pouliční násilí se omezuje.

Pocit bezpečí je hlubinnou potřebou lidské duše. Pokud ho nenachází v demokracii, hledá ho za jejími hranicemi.

Jenže demokracie nezačíná tím, že po ulicích budou přecházet davy tajných, kteří se budou vrhat na každého drzého násilníka.

Demokracie spočívá v tom nenechat na ulici okrádat křičící ženu, se kterou zápolí zloději.

"To by se nemohlo dřív stát!" " jak snadné je vyslovit tuto větu.

Jenže vezměme onu bezmocnou, zoufale křičící dívku přitisknutou ke zdi jako metaforu.

Demokracie je úžasná možnost, o kterou se denně sami okrádáme.

Třeba tím, že nejdeme k volbám, že zlhostejníme, že člověku v nouzi neposkytneme pomoc.

Totalita snímá z lidí odpovědnost, mění ji za iluzi bezpečí, lidé často nevnímají ohrožení totalitou jako ohrožení - vnímají je spíš jako příslib pořádku a bezpečí, i jako bezpečí před odpovědností.

Velké umění

Mít radost z demokracie je umění mít radost z odpovědnosti. Pociťovat ji jako svobodu, jako dar.

Jenže s takovým uměním se člověk nenarodí.

Ve své hlubinné paměti si nese spíš touhu po vládci smečky, vládci tlupy, který vymění svobodu za pocit bezpečí.

Mění hodnoty, jaké se pojí s demokracií, za iluzi.

Za pohodlnou iluzi, která člověku uklidňuje svědomí: "Vždyť se stejně nedá nic dělat" - a v této iluzi nachází ztišení, nachází iluzivní svobodu.

Svobodu unikat odpovědnosti.

"Tohle by se dřív stát nemohlo..."

Nemohlo?

Všechno se může stát, pokud člověk dopustí, aby se stalo.

Nedopustí? Nebo dopustí?

I to je jedna z možností demokracie. Ta nejriskantnější.