Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Ludvík Bass (nar. 1931) dosáhl mezinárodního uznání jako vědecký pracovník v oboru matematické fyziky. Žije v australském Brisbane, je členem mnoha světových vědeckých institucí a publikuje vědecké studie v oboru matematické fyziky, matematické biologie a filozofie vědy. Píše také eseje, v letošním roce vydal v britském nakladatelství Minerva Press svůj první román Masaryk File (Akta Masaryk).

***

Jednou z mezer v mém raném českém vzdělání přerušeném čtyřiceti lety exilu bylo to, že jsem neznal a nepoznal Jana Patočku. Rád bych se s ním seznámil alespoň prostřednictvím jeho díla, a nejraději s Patočkou zralým, životem už otlučeným.

Právě to mi umožnili Ivan Chvatík a Pavel Kouba, kteří sepsali a původně v samizdatu vydali soukromou přednášku a mnohostrannou diskusi Duchovní člověk a intelektuál. Patočka ji pronesl v dubnu 1975, dva roky před svou smrtí, o které jsem se tenkrát doslechl u protinožců. Dnes je text přístupný česky i německy (Texte - Dokumente - Bibliographie, ed. Hagedorn & Sepp, Orbis Phaenomenologicus 1999).

Myšlení

Intimní způsob podání budí v čtenáři dojem, že je přednášce a diskusi osobně přítomen. Osmašedesátiletý Patočka se právě nachází ve stavu jakéhosi filozofického zoufalství:

"To je ta nejkrutější situace pro duchovního člověka ... to zklamání z dosavadních pokusů hledání, které se ukazuje znovu a znovu jakoby prázdné a marné ... že ve filozofii po tisíciletích obrovského úsilí vládne něco takového, co bylo možno nazvat nihilismem ... že smysl nejen že není nalezen, nýbrž že jej nalézt nelze..."

Překvapuje až k úžasu, že se Patočka při této krizi základů svých celoživotních snah zabývá především podporou Platónova útoku na jeho konkurenty, sofisty:

"...je to strašný rozdíl mezi člověkem jako Sókratés a člověkem jako Prótagorás nebo Hippiás ... kteří tak báječně oslňují jako učitelé a jako dovední vydělávači peněz."

Nu, tak tedy někdo před půl tisíci let oslňoval, a dokonce vydělával pochybným filozofováním - a snad i dnes ... hrůza pomyslet! Ale nežli si připustím dojem nádechu malichernosti, čtu dále o zdroji Patočkovy úvahy, dialogu Sofistés, který je pro něj "zralým výtvorem Platónovy filozofie moudrosti".

Otvírám text dialogu, a jsem upoután - spoután - kouzlem Platóna. Theodóros a Sókratés hovoří o návštěvníkovi z ciziny:

"Sókratés: Možná, že to není obyčejný návštěvník, nýbrž nějaký bůh, kterého jsi nám nevědomky přivedl. Víme od Homéra, že bohové se přidružují k lidem milostivým a spravedlivým...

Theodóros: Nepovažoval bych ho za boha; ale je na něm něco božského, což bych řekl o každém filozofovi.

Sókratés: A to právem, příteli. Takoví filozofové - ti opravdoví, ne ti falešní - kteří jdou od města k městu a pozorují z výšky život pod sebou, zdají se zaslepenému světu mít rozličné tvary. Některým se zdají nicotní, jiným jsou nade všechnu cenu ... a někdy dělají dojem bláznů."

Cítím, jak se mne ten nestárnoucí kouzelník zmocňuje. Několika větami mi načrtl výhled na filozofický život jako významný, protože obsahuje i zlomek božství, přitom ale sotva srozumitelný zaslepenému světu. A není to život pro každého - je nutno vyvarovat se filozofie falešné:

"Cizinec: Sofisté mají zdání vědomostí, ale ne jejich skutečnost.

Theaitétos: Souhlasím. To je snad to nejpravdivější, co o nich bylo řečeno."

Mohu se jen dohadovat, proč se Patočka obrací v nouzi právě k dialogu Sofistés: asi byl jednou z jeho původních filozofických inspirací, ke které se teď v hloubce krize vrací v naději, že mu občerství filozofický elán.

A vskutku to účinkuje. Já sám teď pociťuji proudění Platónova kouzla mými starými žilami a mozkovými kapilárami. Kde zůstávají moje kritické schopnosti? Sahám mezi své knihy po protijedu. Otvírám Dějiny západní filozofie Bertranda Russella:

"Odhodlané hledání pravdy musí ignorovat mravní úvahy: nelze vědět předem, zda objevená pravda bude v dané společnosti považována za povznášející. Sofisté byli ochotni sledovat úvahu, ať vedla kamkoliv. Často vedla ke skepsi... Platón vždy zastává názory, které povedou lidi k tomu, co se považuje za ctnost. Sotva kdy je intelektuálně poctivý... Stáčí diskusi tak, aby vedla k ctnostnému výsledku. Platón uvedl tuto neřest do filozofie, kde se nachází dodnes. Tento rys jeho dialogů je pravděpodobně výsledkem jeho nepřátelství k sofistům."

Vystřízlivěn vracím se k Patočkovu východisku:

"Platón vychází z toho, že jasná a skutečná je postava duchovního člověka a že ten sofista je něco, co se schovává ve stínu té jasné postavy ..., je těžko ho zachytit, jak se pořád skrývá."

Podle Patočky věnoval Platón "největší úsilí a většinu své tvorby k tomu, ten rozdíl nějak definovat."

Mám dojem, že Patočka přeceňuje význam sofistů v Platónově díle. Řekl bych, že pro Platóna byli sofisté v podstatě podvodníci - takové označení bylo však okrášleno jeho velkým dramatickým uměním. Naproti tomu Patočka poctivě "usiluje" o všeobecnou definici rozlišující duchovního člověka-filozofa od intelektuála-sofisty. Nachází jen rozdíly subjektivních stavů mysli: duchovnímu člověku, na rozdíl od sofisty, není svět samozřejmý, nýbrž divný. Není divu, že takovou definici je těžko přesvědčivě aplikovat na konkrétní případy.

Byl svět divný Leibnizovi? Nevím. Má na tom záviset moje ocenění jeho filozofie? Podle Russella byl Leibniz "jeden z vrcholných intelektů všech časů, ale lidsky nebyl obdivuhodný... Docela mu chyběly ty vyšší filozofické ctnosti, které jsou tak nápadné u Spinozy."

Russell vytýká Leibnizovi něco docela jiného než Patočka sofistům:

"Jeho nejlepší úvahy by mu nebyly vynesly popularitu; jejich záznamy nechal v zásuvce. Publikoval, co se líbilo princům a princeznám. Následkem toho existují dva systémy Leibnizovy filozofie. Sám vyhlašoval systém optimistický, ortodoxní, fantastický a povrchní. Jeho druhý systém, pomalu rekonstruovaný z jeho rukopisů novějšími redaktory, je hluboký, souvislý, valně spinozovský a úžasně logický."

Russellova výtka, že Leibniz nepublikoval svoje nejhlubší myšlenky, zdá se mi oprávněná. Nemohla by to ale být výtka Patočkova, jenž s nadšením sděluje svým posluchačům, že Platón sice "měl nauku, a jakou! Ale on to nenapsal! To, na co nejhlubším způsobem věřil a k čemu směřoval - on to nenapsal!"

Někomu, kdo není od filozoficky útlého věku formován (či deformován) Platónem, zdá se to být pochybná chvála. Přitom se u Platóna asi nejedná o pouhou opatrnost, jako u Leibnize. Russell míní, že "Platón, jako všichni mystikové, má ve svých názorech jádro jistoty, které nelze sdělovat jinak než způsobem života. Pýthagorejci se snažili zavést vládu zasvěcených, a po tom Platón v gruntu touží."

Sotva se pak může smířit s nezasvěcenými sofisty, kteří naopak své nejhlubší úvahy vyslovují a publikují, jak nejlépe dovedou.

Také Patočka sdílí něco z Platónova mystického zaměření, a s tím i něco z jeho kouzelnictví. Mluví o tom, že "najít pevný břeh, ale zase zproblematizovat, co se jako břeh vynořuje. To je ta prvotní řecká moudrost, vyjádřená slovy: "všecko řídí blesk" ... ten záblesk, který ukazuje v temnotě rozbřesk, ale zároveň temnotu - to vynoření veškerenstva, ale z toho temna, které k němu patří a které ten blesk jenom roztrhne, ale nepřemůže."

Jednání

Patočka diskutuje s Chvatíkem a Koubou o "vztahu člověka duchovního k celku společnosti tehdejší (Platónově), a mnohdy to cítíme jako docela aktuální".

Uvažuje patrně o konfliktu se svým současným světem, sotva dva roky předtím, než na sebe vezme břemeno mluvčího Charty 77. Zajímá jej "cesta, kterou šel Sókratés - ukazovat lidem, jak se věci ve skutečnosti mají, že svět je temný, problematický, že ho nemáme " to znamená ale přijít do konfliktu a jít na smrt."

Patočka sdílí toto hledisko:

"Duchovní člověk není samozřejmě politický v běžném smyslu slova: není stranou v rozepři, která vládne tímto světem. ... ale je jiným způsobem politický, protože ta nesamozřejmost skutečnosti, to je právě to, co vrhá v tvář této společnosti."

Podle Patočky je to něco, co "moci skutečnosti nemohou trpět", a proti čemu "ze všech sil bojují". Obraz tyranů našich dob, bojujících ze všech sil proti zastáncům "nesamozřejmosti skutečnosti" (i nápad, že by pro ně ten pojem něco znamenal) působí na první pohled groteskně.

Hlouběji pod tímto povrchním dojmem narážíme na nedostatečně známou, zdánlivě paradoxní skutečnost, že život pod totalitární tyranií nabízí jednotlivci rozmanitější druhy vnitřně významné opozice proti společnosti než život ve svobodě. To je dáno tím, že totalitární tyranie (i v pozdním, liknavém stadiu) projevuje zájem, ve svobodě nevídaný, o vnitřní stav všech svých poddaných. Požaduje od všech nadšený souhlas s jejím mnohostranným učením. Dívá se nevraživě na jakékoliv vážné zájmy a aktivity, které by se vymykaly jejímu diktátu či kontrole. Ale právě tyto náročné snahy tyranie dávají jejímu poddanému výběr mezi rozličnými odstíny a stupni odporu, od náznaků vlažnosti až k tupému nezájmu o cíle režimu v tom či onom směru.

Během dlouhých desetiletí poroby, uplynulých od počátečních let odboje a poprav, naučili se protivníci tyranie vyhledávat na škále odporu optimální stupeň: ten, co nejméně vystavuje konfliktu s drtivou přemocí režimu, ale co nejlépe přispívá k udržení důstojnosti a vnitřní nezávislosti. Optimální stupeň odporu se časem zvyšoval s pomalým slábnutím tyranie. V roce 1975 si vybírá i Patočka příslušný stupeň, když sice "samozřejmě není stranou v rozepři, která vládne světem", ale zato přednáší soukromě o nesamozřejmosti filozoficky pojaté skutečnosti. Ta se velmi liší od ortodoxie předpisované režimem, jehož vtíravý zájem o myšlení každého poddaného je drsným rubem Patočkova pojmu "péče o duši". Ale i zlovolný zájem je přece jen zájmem, který navíc zahrnuje každého, jakkoliv omezeného. Náhlá ztráta této péče, způsobená únikem jednotlivce do svobodného, ale lhostejného prostředí emigrace, měla nezřídka deprimující účinek, jedinci většinou nesrozumitelný. (Podobný proces zřejmě proběhl i po náhlém ukončení dotěrné duševní péče o celé obyvatelstvo v roce 1989.) Úmyslné, radikální zlo hraje základní roli v nejúčinnějších mýtech a dramatech lidského osudu. Jeho náhlá ztráta porušuje na čas kolektivní duševní rovnováhu. Co zbývá z Jehovy bez Lucifera, z Fausta bez Mefista? Nejspíše Macbethův mrazivý pojem náhodného světa:

"Je to historka/ vyprávěná idiotem,/ plná rámusu a zuření,/ neznamenající nic."

Ale do tak hluboké beznaděje neponořilo Patočku ani jeho filozofické zoufání. Docela naopak nachází v hrůzách světa určitý smysl a filozofické povzbuzení:

"Ten krutý svět ... není pochopitelný jinak nežli tak, že lidé, kteří se těm strašným katastrofám vystavili ... šli do těch tlam Molochových z velké části dobrovolně, dokonce i radostně... V té oběti je možné zahlédnout ten blesk v temnotě..."

Ale Patočkova vlast tuto radostnou oběť, tento blesk, lidem odepřela. Ochota vystavit se strašné katastrofě byla v Mnichově zmařena. Ještě v diskusi s Chvatíkem a Koubou se to nepomíjející trauma vynořuje:

"Jsou lidé, kteří určitou situaci vidí jako beznadějnou ... např. Edvard Beneš v roce 1938, a nevidí, že tam, kde u nich je bezvýchodnost, je ve skutečnosti jejich největší šance."

Ale střízlivý Beneš hledal a našel šanci, která byla v každém smyslu lacinější. "Na jatky národ nepovedu," řekl tehdy svým generálům (jak o tom píše Václav Černý v Pláči Koruny české). Kde náš filozofický dramatik viděl tlamu Molochovu ve světle metafyzického blesku, Beneš viděl jen jatky. Učil svůj národ spořit oběťmi, a tato lekce byla zopakována ještě dvakrát v následujících třiceti letech. Po Stalinově smrti pomáhala u nás spořit oběťmi i poměrná umírněnost komunistické diktatury.

Oběť

Dva roky po citovaných Patočkových úvahách byla ustavena Charta 77. I ta se snažila dosáhnout svých význačných cílů bez přímé srážky s tyranií: chtěla "jenom" nabádat vládce k plnění jejich vlastních slibů a závazků. Zamýšlela to zdánlivě bez jakýchkoliv opozičních snah ve sféře politické moci, čímž doufala ve zmírnění stupně konfliktu.

Patočkovi poskytla Charta 77 tu vzácnou příležitost, o které mluvil o dva roky dříve: "příležitost, kdy se skutečně jedná, kdy se vidí nějaká možnost, která není banální, a kdy lidé z plné zodpovědnosti ji berou na sebe?"

Je už součástí českých dějin, jak se Patočka nebojácně chopil této příležitosti a stal se jedním z původních mluvčí Charty.

O potřebě nebojácnosti napsal pronikavá slova:

"Duchovní člověk se musí přestat bát; a v tom, co zahlédá, v tom právě už je báze pro to, aby se nebál."

A ještě rozhodněji:

"Duchovní člověk, který je schopen oběti, který je schopen vidět její význam a smysl ... se nemůže bát."

Hrozně rád bych věděl, zda se Patočkovi toto přesvědčení osvědčilo během řady policejních výslechů těsně předcházejících jeho smrti.

Patočkův vstup do této veřejné arény od něj nevyžadoval jeho dříve stanovené charakteristiky duchovního člověka. Charta 77 se totiž zabývala jednoduchými, všeobecně srozumitelnými lidskými právy, která nebylo třeba hledat ve filozofickém prostoru "nesamozřejmosti skutečnosti". Naopak se jednalo o práva, která už o dvě stě let dříve Jefferson prohlásil za "samozřejmá" (self evident). V jednom z posledních poselství veřejnosti však Patočka "vrhal v tvář společnosti" poznání, že pakty o lidských právech vyznačují nové stadium dějinného vývoje - převrat v lidském vědomí.

Méně filozoficky to viděli západní političtí dějepisci: "Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) začala, hlavně ze sovětské iniciativy, mezinárodní konferencí v Helsinkách. Byla součástí Brežněvovy snahy přimět Západ k přijetí rozdělení Evropy. Ale během času se západnímu vedení podařilo přeměnit tzv. helsinský proces na mechanismus k vytváření tlaku na Kreml a jeho satelity ve prospěch lidských práv." (M. R. Beschloss a Strobe Talbott, At the highest levels, Little, Brown & Co. 1993)

Podle tohoto výkladu se nacházela Charta a s ní i Patočka, navzdory ujišťování o nepolitičnosti, hluboko "v rozepři, která vládne světem". Patočkův konec měl málo společného s jeho dřívějším pojmem výjimečného duchovního člověka, který čelí okolní společnosti po nepolitickém vzoru Sókratově. Tato změna Patočkova hlediska mohla být podmíněna zoufáním nad filozofií, jak je zaznamenali Chvatík a Kouba. U západních filozofů vedou takové duševní krize k přechodu z exponovaných pedagogických a odborných postů k administrativní práci na univerzitách. Tak triviální vyústění mnohaletých duchovních snah se ovšem nehodilo k Patočkově osobnosti, ani neodpovídalo jeho praktické situaci. Měl-li se však chopit té jedinečné příležitosti, jakou představovala Charta 77, musel se nejprve zbavit výlučnosti svého dosavadního hlediska. A skutečně, jako by se mu nějak setřel do té doby zastávaný rozdíl mezi filozofickým hlediskem duchovního člověka a postojem "běžného člověka, který na negativní zkušenosti hledí zapomenout, hledí se přes ně instinktivním způsobem přenést: ono to už nějak v životě dopadne, on už to ten život nějak unese".

Také on, duchovní člověk, musel to čtyřicetileté přezimování nějak unést. Nakonec věnoval konec svého života obraně lidských práv právě těchto "běžných lidí", svých spoluobčanů. Myslím, že to udělal správně, i když filozoficky nedůsledně.

Pochybuji, že ještě přečtu ty tisíce stránek všech důsledně filozoficky propracovaných textů, které předtím napsal. Ale jeho konec bude vždy patřit k tomu nejlepšímu, s čím jsem se v životě kdy setkal.