Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Jako díry po vykotlaných zubech lemují ulice vysoké hromady suti. Tady stály domy, malé továrny, sklady zboží. Jestli má tahle válka, chcete- li protiteroristická operace nebo naopak vzedmutí protisionistického odporu, nějaký symbol, klečí na kolenou právě před mýma očima. Čtvrť aš-Šadžá'íja, nepříliš bohaté východní předměstí Gaza City. Na hlubokomyslné úvahy ale není čas, nad hlavou neustále bzučící bezpilotní letouny nerozpoznají reportéra od teroristy, natožpak stativ kamery od protitankové střely.

A novináře od izraelských civilistů nebo vojáků nerozpoznají ani minometné granáty Hamásu. Na druhé straně betonem vyztužené hranice Gazy si to připomínám při bezhlavém útěku do bezpečí. S kolegou a válečným kamarádem Markem Halfarem, který právě odvážně vystrkuje kameru zpod mohutné betonové skruže sloužící jak improvizovaný kryt, počítáme výbuchy granátů. Jeden, dva až jeden obzvlášť silný třesk. To bylo blízko. Každý den sem přilétne dvacet třicet granátů z minometů. Každý den se ozve klidný ženský hlas Ceva adom, ceva adom, upozorňující na rudý, nejvyšší stupeň poplachu. Takhle blízko Gazy to znamená dvě věci. Žádnou ochranu technologického zázraku jménem Iron Dome, který sestřeluje většinu nebezpečných raket - ovšem až dál na sever, a za druhé minimální čas na hledání úkrytu. Tři sekundy, možná pět.

Ruská ruleta
Je to jako ruská ruleta. Na obou stranách ztrápené hranice. Gazané nemají kam utéct. Pás dlouhý 40 kilometrů a široký kolem devíti je jim vězením nejpozději od roku 2007, ale ve skutečnosti mnohem dřív. Tehdy Izrael po krvavém převratu Hamásu proti konkurenčnímu Fatahu zavedl blokádu. Časem se přidal Egypt a v podstatě uzavřel jediný východ v městě Rafah, rozděleném hranicí na polovinu.

Obyvatelé kibuců Erez, Nachal Oz, Nir Am a dalších, často jen stovky metrů od plotu mezi Gazou a Izraelem, také odejít nemohou. Pro veterány socialistického snu, který stál při zrodu Izraele, by to znamenalo přiznat prohru. Že jejich zvolený a dnes už menšinový životní styl v souboji s modernitou prohrál. Že zradili sionistické ideály přerodu pouště v židovskou domovinu. A pak tu jsou také zcela neprodejné domy a pozemky. Také tady lidé trpělivě snášejí výbuchy. Nejen během téhle války, ale už od roku 2000, kdy sem začaly dopadat první rakety vyrobené z odpadních trubek v utajených manufakturách Hamásu.

Kdy spadne raketa nebo bomba? Jak blízko? Čí život si vyžádá? Koho zabije kulka izraelského vojáka odražené od zdi protějšího domu? Kdy se komandům Hamásu podaří prokopat se pod ostnatým drátem kolem kibucu, aby povraždila, na koho narazí? Jako by lidé ve čtvrti aš-Šadžá'íja i v izraelských kibucech byli myši v obrovském akváriu, na které neviditelný obr z rozmaru shazuje smrtící kovové kuličky. Dvě třetiny dětí z gazánského pohraničí trpí nějakou formou posttraumatického syndromu. Kolik dětí v Gaze ani nikdo nepočítá.

Pravda, to inflační zboží
"Jednou to vyhrajeme! Jednou odsud všechny Židy vyženeme a moje vlast mi zase bude patřit," hřímá student IT Selím na dvoře gazánské nemocnice aš-Šifá. Taky on před týdny utekl před izraelskými bombami, taky on teď spí na zemi mezi tisíci dalších uprchlíků, taky on má jen pár igelitových tašek toho, co stačil pobrat, než utekl. "Kolik že jich je? Sedm milionů? Ať jdou, odkud přišli, do Německa, do Polska! Tohle je Palestina a my jsme Palestinci, tohle je naše země!" "Nikdy toho nenechají, nikdy se nesmíří s tím, že tu jsme. Ale my tu prostě zůstaneme, ať si říkají, co chtějí. Tuhle zemi nám přece dal Bůh,- jasně deklamuje o pouhých sedmdesát kilometrů severněji Simon.

Čí je tohle země, kdo to byl první, komu ji Bůh slíbil, kdo se o ni víc zasloužil, čí svatých míst tu je víc? Problém tohoto sporu - tak vleklého, že jeho řešení uniká už desítky let - tkví v tom, že pravdu tu mají všichni.

Židé tu měli svá království a byli velmocí nakonec neúspěšně soupeřící s nelítostnou mašinérií krvavého Říma, který na nich vykonal jednu z prvních dokumentovaných genocid. I po vyhnání většiny obyvatelstva tu tisíce zůstaly a vydržely pod islámskou i kratší a o to nelítostnější křesťanskou nadvládou. Izrael sice Židé vyhlásili v roce 1948, budovat ho ale začali evropští Židé už ve čtyřicátých letech 19. století. Jeho vznik měl daleko víc společného se snahou Británie vyvázat se z nesmyslného mesianistického dobrodružství, které se zrodilo po pádu Osmanské říše, než s pozdějším holocaustem. Ostatně k rozšířené legendě o tom, kterak se Izrael zrodil na vlně černého svědomí světa po odhalení hrůz holocaustu, nelze než dodat, že v takovém případě by dávalo smysl, aby se tak stalo v roce 1945. Nikoliv o tři roky později, během kterých Londýn zavíral vychrtlé bývalé vězně koncentráků opět za ostnatý drát ve sběrných táborech na Kypru. A kdy přicházel o desítky vojáků v krvavém arabsko-židovském konfliktu a tolik potřebné desítky milionů liber v dávno ztraceném mesianistickém snu o impériu, které vrátí zbloudilý národ na Sion a uspíší tím příchod Spasitele.

Arabové byli jako pouštní nomádské kmeny židovskými sousedy už v biblických dobách. Po vyhnání Židů Římany se stali dominantním obyvatelstvem celého území. Oblast, kterou Římani za trest přejmenovali z Judeje na Palestinu podle starověkých židovských nepřátel Filištínů, se stala cílem prudké expanze muslimského chalífátu ihned po Muhammadově smrti v roce 632. S krátkou přestávkou křesťanské dominance během křížových výprav tvořilo arabské obyvatelstvo většinu až do roku 1948. Budící se nacionalismus palestinských Arabů si původně přál vznik velkého arabského státu na území celé Levanty, po vzniku národních arabských států, většinou z pera britských koloniálních úředníků, se ale zrodil i samostatný palestinský nacionalismus. Svět si ho ráčil všimnout nejpozději po roce 1967, kdy Izrael dobyl i území, které bylo při dělení mandátní Palestiny určeno arabskému obyvatelstvu.

"Vidíte támhletu olivu?" ukazuje mi statný Samír na protější kopec za betonovou zdí s ostnatým drátem. "Je na ní houpačka. Tu tam přivázal můj táta. Bratr se pod ní narodil, protože ho maminka nestačila donést do vesnice. Co mám říct synovi, když se mě ptá, proč tam nemůže? Tahle půda byla naše, pak přišla armáda a zabrala ji. Prý z bezpečnostních důvodů. Dneska se tam houpají osadnické děti." Samír strávil v izraelském vězení rok. Za organizování nepokojů. Na bicepsu má památku - jizvu po elské kulce. Když sem do skalnatých kopců v srdci Západního břehu dědeček, bohatý obchodník, utekl v roce 1948 z Jaffy, koupil za úspory 120 dunamů olivových sadů. V roce 1967, když izraelští vojáci přišli znovu, už rodina utíkat nechtěla. Stavba silnice, nedalekých osad a betonové bezpečnostní bariéry zmenšila rodinný majetek na 19 dunamů.

"Bylo nás třináct sourozenců, když začala válka," vzpomíná energická Liat na balkoně svého domu v osadě Eli. "Přežily jsme jen my dvě se sestrou a maminkou, která stačila s námi nejmenšími na poslední chvíli utéct z transportu do Osvětimi. Po válce jsme odjeli k příbuzným do Maroka. Žili tam víc než sto let v míru. Hned po vyhlášení Izraele začali Arabové rabovat. Pak vraždit. Zase jsme museli utéct. Dnes jsme tady, na půdě, kterou nám zaslíbil Bůh. Tamhle za kopcem jsou trosky nejstarších synagog." Ona a sestra mají dohromady dvanáct dětí, jedno za každého zavražděného sourozence a za otce. "Tohle je jediné místo, kde Židé mohou plně rozhodovat o svém osudu."

Kdo má pravdu, kdo má větší nebo silnější nebo historičtější nárok bydlet tady? Mohli by být dobrými sousedy, Liat a Samír, bydlí od sebe dva kilometry. V záplavě pravdy a hlubokých nároků na půdu obývanou tím druhým se ale nejspíš nikdy ani nepotkají.

Éra velkých mužů
Někteří tvrdí - a já se k nim přikláním - že být obě strany ve stejný okamžik dosti silné, odvážné a připravené k bolestivým kompromisům, být schopny odhodit těžký kabát nedůvěry, prolité krve a nábožensko- nacionalistického balastu, postačí jedna velká slepá mapa, tužka, guma a jedna noc k dohodnutí hranic, bezpečnosti, vzájemných vztahů, statusu Jeruzaléma, přísunu vody apod. Jedna noc plná kreslení, mazání a hodně silné kávy. Lidé k něčemu podobnému ochotní tu už byli. Jen ne vždy měli na druhé straně ve správný čas partnera.

Jicchak Rabin jedním z nich byl a za svou odvahu zaplatil životem. Šok z jeho vraždy rozvibroval celý svět a zabil obrovskou příležitost.

V roce 2002 jsem při pohledu na rozstřílený prezidentský komplex Muqáta'a uprostřed Ramalláhu, skrytý v křoví před izraelskými tanky, džípy a snajpry na vrcholu druhé intifády, dospěl k závěru, že Jásir Arafat mezi takové lidi nepatřil. Že jen získával čas a podporu světa, ale že na rozdělení své milované Palestiny mezi Araby a Židy nevěřil nikdy. Bylo to jeho chorobné lavírování mezi spojenci a nepřáteli, odmítání hlubokých izraelských kompromisů a nakonec rozpoutání druhé intifády, co ho dovedlo do stavu, kdy takřka bez vody a elektřiny trávil roky natěsnán v pár místnostech mezi několika málo zbývajícími spojenci.

Mahmúd Abbás nebezpečně balancující mezi snahou o kompromis - stále větší částí Palestinců chápanou jako kolaborace s Izraelem - a otevřenou vzpourou odpůrců takovým člověkem je. Ne bez výhrad, jak se ukázalo ve skandálu kolem Palestine Papers, sadě dokumentů z mírových jednání se středolevicovou izraelskou vládou Ehuda Olmerta, které prostřednictvím al-Džazíry odhalily, jak odmítl nejspíš poslední dalekosáhlé ústupky Izraele. Teď ale čelí vládě v Jeruzalémě, která ochotou k ústupkům nepřekypuje. Která mohutně investuje do osad a která teď, po válce v Gaze, je ochotná Abbásovi předat Gazu, ale nikoliv Západní břeh. Éra velkých mužů je, zdá se, nenávratně pryč.

Dlouhá válka
Tank typu Merkava, pětašedesátitunový kolos v typickém olivovém nátěru, se řítí kolem trosek domu. V oblaku zvířeného pouštního písku skoro není vidět stodvacetimilimetrový kanon, než se ozve hromová rána. O dvě sekundy později se vyřazený obrněný transportér sovětské výroby rozletí na rozžhavené šrapnely. Odsud z kopce na utajené tankové základně hluboko v Negevské poušti je na válečné manévry dobře vidět. Teď, po už třetí válce v Gaze za pět pouhých let, stojí izraelská armáda na pomyslném rozcestí.

Čtyřicet let od poslední velké války se svými sousedy, kdy mohutnou syrskou mašinérii vyzbrojenou sovětskými tanky zastavil na Golanských výšinách legendární tankový velitel Avigdor Kahalani, už větší střet s izraelskými sousedy hrozí jen hypoteticky. "Bylo to mohutné vítězství, i když v Izraeli to kvůli ztrátám vypadalo spíš jako na rozlehlém hřbitově," vzpomíná ve své telavivské pracovně brigádní generál, i ve svých sedmdesáti letech stále nesmírně vitální. "Arabové tehdy konečně pochopili, že se nás prostě nezbaví a že jim jejich přeplněné hřbitovy za další pokusy nestojí."

Jenže dnes tu jsou jiné síly, které se smrti nejen nebojí, ale které ji dokonce aktivně vyhledávají. Na golanské hranici operuje Džabhat an-Nusra, syrská pobočka al-Káidy. Sinajští i libanonští extrémisti se přihlásili k Islámskému státu v Iráku a Sýrii. Svorně tvrdí, že jejich cíl je obnovení muslimské nadvlády nad Jeruzalémem.

Občanská válka v Sýrii i sunnitské povstání v Iráku vyvolaly z lahve nesmírně nebezpečného džina. Na bojiště proudí zástupy islamistických veteránů válek v Afghánistánu, Libyi, Iráku. K nim se přidávají stovky džihádistů z Evropy a Ameriky. Exšéf Mosadu ve svém střízlivém telavivském bytě varuje před třetí světovou válkou proti radikálnímu islámu. "Jednou z největších hrozeb je to, že neexistují žádná mezinárodní pravidla pro střet státu s těmito velkými teroristickými entitami," přemítá Efrajim Halevi, ředitel izraelské civilní rozvědky v letech 1998-2002. "Státy váže mezinárodní právo a konvence. Nestátní hráči ale nemají žádné závazky a není žádný mechanismus, jak jejich dodržování vynutit." Hlavy uřezané před videokamerou jsou toho jasným důkazem.

V takové situaci se politické i vojenské velení Izraele musí připravit na neodvratné nové kolo střetu s radikálním islámem. Jako nejpravděpodobnější se jeví buď další střet s Hamásem, který začal bezprostředně po letní válce znovu budovat tunely pro teroristické útoky v Izraeli a obnovil produkci domácích raket, nebo velká válka s libanonským Hizballáhem, podpořenými jeho íránskými kmotry, a jeho odhadem až stovkou tisíc raket. Nelze ale vyloučit ani pokus al-Káidy a Islámského státu o pronikání přes izraelskou hranici, případně indoktrinaci radikálních palestinských kruhů. Každá další válka, případně operace, jak eufemisticky letní boj nazvala vláda v Jeruzalémě, se tak stává pouze další bitvou v dlouhé válce s radikálním islámem.

Tato dlouhá válka, která má kořeny už v 80. letech, kdy na scénu palestinského ozbrojeného odporu nastoupily vedle nacionalistických a marxistických také islamistické proudy, má charakter spíš tzv. konfliktu o nízké intenzitě s občasnými výbuchy teroristického násilí a asymetrických válek. Takových, jako byla teď ta v Gaze. Izrael má v téhle válce jednoho mocného spojence, kterého do konfliktu zcela oproti jeho vůli zatáhlo zákeřné kataklyzma 11. září 2011. Spojené státy pochopily, že zabitím Usámy bin Ládina, stažením z Iráku a chystaným odchodem z Afghánistánu nic nekončí. I to, že je lepší udržovat konflikt na území islamistů, než se spoléhat na ochranu domácího území. Evropu, bohužel, nejspíš čeká další lekce jako v roce 2004 v Madridu nebo o rok později v Londýně, než si uvědomí smrtící nebezpečí tisícovek indoktrinovaných a bojem vycvičených islamistů vracejících se na své evropské adresy.

Věčné město
Zapadající slunce se odráží od zářivé kopule Skalního dómu a zlatě barví Zeď nářků i kříž na šedavé kopuli Chrámu svatého hrobu. Svaté město, nesčetněkrát dobyté a znovu vystavěné, mnohokrát zničené a opět znovuzrozené, místo zázraků i krvavých masakrů, vzletné naděje i hluboké úzkosti. Stojí tu už nejméně tři tisíce let a jeho věky ohlazené kameny by mohly vyprávět o dlouhých válkách. Delších než ta, která právě probíhá. A přes všechno, co se tu kdy událo, tu svaté město stojí dál.

(Autor působí jako zahraniční zpravodaj České televize na Blízkém východě.)