Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Jako nezávislý divák se nepřestáváte divit. Jak může fungovat společnost, která nejen že nemá jasně definované hranice své země, ale chybí jí i ústava zakotvující základní hodnoty a vnitřní pořádek v zemi? Jak vedle sebe mohou žít ortodoxní židé, sekulární Izraelci, izraelští Arabové, početná queer komunita, drúzové či ruští přistěhovalci? A jak může takto nesourodá společnost fungovat v obtížných podmínkách blízkovýchodní pouště obklopena státy, se kterými vede od svého založení jednu válku za druhou, a přitom vykazovat mimořádné ekonomické výsledky a pyšnit se hospodářským zázrakem? A jak takto unikátní společnost zatíženou tenzemi a historií popsat a představit svému okolí?

S tou poslední otázkou v hlavě jsem se letos na podzim ocitla na fotografické výstavě "This Place" v pražském Centru současného umění DOX. Hned několik úvodních fotografií mě udeřilo do očí. Nejen já měla asi brouka v hlavě. Výstava totiž řešila podobné téma jako aktuální dvojčíslo revue Prostor , které nyní držíte v ruce.

Izraelská realita je obtížně uchopitelná a my jsme se jí snažili zprostředkovat "zevnitř", očima, srdcem a myslí těch, kteří v této zemi paradoxů a kontrastů žijí nebo ji důvěrně znají. Oslovili jsme proto jak české a izraelské, tak i palestinské autory, jejichž hlas přispěl ke kýžené polyfonii, prostřednictvím které jsme se snažili proniknout do hloubky izraelské duše a alespoň rámcově podat svědectví o nekonečné komplikovanosti tohoto geopoliticky, kulturně i nábožensky citlivého místa.

Je zajímavé, kolik různých otázek si lidé kladou ve vztahu k Izraeli a kolik lidí má potřebu se k tamní situaci vyjadřovat. A to mnohdy i ti, kteří vědí velmi málo a pouze z "druhé ruky". To by nejspíš nevadilo, kdyby ovšem diskuse nad děním v Izraeli a Palestině nevyvolávala mezi Evropany tak silné emoce. V naší publikaci jsme se snažili zprostředkovat realitu Izraele podle nejlepšího vědomí a svědomí. Přesto je velmi těžké oprostit se od subjektivních pocitů a osobního zatížení. To ovšem přiznávají i fotografové z projektu "This Place". Přestože fotografii používali "demokraticky" a jako "otevřené médium", výsledné obrázky nutně reflektují i jejich subjektivní pocity, osobní zkušenost nebo výchozí názory, se kterými do "onoho místa" přijeli.

Ať už je situace jakákoli, povinností autority, a to především veřejně známé osobnosti, která má moc předávat informace a ovlivňovat veřejné mínění, je být zdrženlivý v přemrštěných soudech, a to platí i o umění. Nesprávně prezentované informace, ať už médii, umělci nebo veřejnými osobami, jsou velmi nebezpečné a jejich překroucení může mít pro dění ve výbušném regionu, jakým je Izrael nebo Palestina, fatální důsledky.

Jednou z fotografií výstavy "This Place" je dílo Jeffa Walla s názvem Svítání. Zachycuje první paprsky vycházejícího slunce nad Negevskou pouští a právě se probouzející beduíny ležící pod olivovníky. Povznášející pocit osvobozující spánku, klidu a usmíření, který tento obraz vyvolává, narušuje vojenská základna a vězení v pozadí krajiny. Jeff Wall na tento těkavý moment s kulminující atmosférou čekal prý velmi trpělivě a dlouho. Výsledkem je neuvěřitelná hloubka obrazu, vizuální i duchovní, která diváka vtáhne dovnitř a nechá vás pozorovat společně s autorem tuto prazvláštní krajinu a její děj.

Podobná vize stála i při zrodu tohoto dvojčísla. Zda se ji podařilo aspoň částečně naplnit, ať posoudí čtenář.

Diplomatka Marina Šternová (*1979) v soucasné době dokončuje doktorát na FFUK a pusobi jako ředitelka festivalu Jeruzalémské dny. V minulých letech pracovala na ministerstvu zahraničí. Její první misí byl Izrael, kde v letech 2010-2014 zastávala funkci kulturní a tiskové atašé.