Co nového v poezii? (Druhý půlrok 2024)
Na polovinu ledna chystá Cena literární kritiky vyhlášení tří titulů nominovaných na hlavní ocenění v jednotlivých kategoriích (poezie a próza), o kterých následně rozhodnou odborná kolegia ceny formou hlasování. Tento text přináší pracovní poznámky a náčrty úvah k části knižní produkce v oblasti současné české poezie v druhé polovině minulého roku, které vznikly jako příprava ke zmíněným nominacím a navazují na text věnovaný období od ledna do července (k přečtení zde).
Základní charakteristiky předkládaných poznámek a jejich východisek:
V předkládaném textu se věnuju 45 knihám. Ke každé knize formuluju tři věty. K jednotlivým titulům přitom přistupuju vždy trochu jinak, což také znamená, že artikulace určitého aspektu u jedné knihy nutně nevylučuje jeho přítomnost v knize jiné – jde spíš o rozložení důrazů a ekonomii krátké, pracovně laděné glosy.
U jednotlivých sbírek zásadně neuvádím ukázky, a to především z důvodu rozsahu. Moje texty nepředstírají žánr recenze ani analýzy či interpretace (ve smyslu výkladu textu) v důslednějším slova smyslu. Jsou pouze pracovními poznámkami zaznamenávajícími pokusy o 1) formulaci poznatků z vlastní četby; 2) pokus o věcný popis vybraných charakteristik daných textů. V případě zájmu o detailnější argumentaci doloženou příklady je třeba si dohledat publicistické (kritické) texty k příslušným knihám, které již vznikly, nebo které ještě budou, doufejme, publikovány.
Předložený seznam nepokrývá veškerou básnickou produkci sledovaného období a nebylo to ani mým záměrem. Výběr titulů vychází ze čtyř základních okolností, které se shodují se záběrem CLK.
1) Knihy byly dohledány mnou, nebo někým jiným z poroty CLK, případně nám byly doporučeny třetí stranou.
2) Knihy jsem nevydal já ani nikdo jiný z poroty, ani jsem se na jejich vzniku či propagaci osobně výrazněji nepodílel (v tomto bodě se aktuální seznam liší od seznamu minulého).
3) Knihy zapadají do úžeji vymezené kategorie „nově vydaná původní česká poezie žijících“, to znamená (uvedené negativní příklady jsou letošní):
a) nejedná se o reedice dříve vydaných knih nebo výbory z nich (např. druhé vydání sbírky Šimona Leitgeba Mezi náma v nakladatelství Petr Štengl, III. svazek Díla Pavla Petra vycházejícího ve Větrných mlýnech, nebo výbor Jedu z poezie Karla Škrabala z téhož nakladatelství),
b) nejedná se o antologie (např. Šnyt editora Ivana Motýla vydaná Větrnými mlýny nebo Antologie 21 / 12 / 23 Davida Vichnara a Tomáše Hercíka, volně dostupná zde),
c) nejedná se o překlady či překladům blízké parafráze (zajímavých překladových knih poezie vyšlo letos vícero, jejich reflexe by vyžadovala samostatný text),
d) nejedná se o texty vzniklé v jiném než českém jazyce,
e) nejedná se o texty již nežijících autorek či autorů (např. Ahava Tomáše Tomáška, která vyšla posmrtně v nakladatelství Triáda, nebo poezie Lucie Fríbertové vydaná pod názvem Vlčí poezie v nakladatelství Práh, jíž se ve svém Rekomandu věnuje Ondřej Macl),
f) nejedná se o texty psané převážně prózou, určené pro děti, charakterizované jinak než jako poezie, případně kvalitou výrazně odlišné od běžné básnické produkce (některé příklady níže) – tyto charakteristiky se přitom vztahují na celek textu, případně jeho převažující část.
Tento selektivní proces nelze zdaleka považovat za ideální. Ideální (a potřebnou!) by byla spíš reflexe, která se neomezuje na jediný jazyk, nerezignuje na žánrově pomezní útvary, je schopná srovnání s překladovou literaturou a není nucena odstínit tvorbu s rysy amatérského či insitního umění.
4) Knihy se ke mně dostaly jako vyžádané recenzní výtisky, případně jsem si je koupil, nebo přečetl v knihkupectví.
V některých případech žel knihy – vyžádané coby recenzní výtisky – nedorazily do konce roku 2024 (což byla mnou stanovená uzávěrka pro tento text, aby stihl být dokončen a vyjít před ohlášením nominací) a v mých možnostech nebylo je shánět a kupovat, případně se v distribuci objevily pozdě a nebylo možné jejich dodání zajistit. Proto v komentovaném seznamu nefigurují a jsou uvedeny pouze ve výčtovém seznamu 22 titulů na konci textu. Dalších 5 knih, které neodpovídají vymezené oblasti, komentuju pod čarou.
Bittová, Lenka. Huba plná peří. Galén.
Poměrně rozsáhlá sbírka (v tomto případě se skutečně toto jindy nepřesné označení hodí) autorčiny rozmanité tvorby, čítající básně blízké písňovým textům v pravidelném rýmovaném verši (i s citacemi známých písní), texty ve volném verši často postavené na reflexi různých osobních životních okolností nebo třeba básně využívající záznamu, přepisu rozhovorů, jejich fragmentů či naopak souvislých „svědectví“. Jde o poezii v mnohém tradiční (abych nepsal konvenční – ať už formou či tématy), a tím (snad?) poměrně přístupnou. Jádrem sbírky lze rozumět zmíněnou artikulaci zkušeností lidí v sociálním (společenském) systému – prostředí rodiny, zdravotní péče, trhu práce.
Brabenec, Vratislav. S pěnou u huby. Maťa.
Básně ke každodenním událostem, nejčastěji formou jakési samomluvy; psaní spjaté s touto chvílí (jak a kolik se zrovna pilo, na co se, kdy a s kým psalo, co se stihlo, co už ne atp.), básně děravé a proděravělé, ledabyle rozhozené nebo zaimprovizované. Nápadné jsou výpadky sloves a další nedořečenosti, ozvuky slov v rýmech i jiných zvukových shodách či neshodách, též očekávané ozvuky minulého století v podobě jmen, míst, událostí… Prašivý pes (z jedné z básní) a jiní psi – připomínající nejspíš chrty – na ilustracích Richarda Pechy dodávají básním jakýsi variační (na ilustracích se opakuje shodný motiv v různých podobách a provedeních), v něčem přízračný charakter (posílený také nonsensovými či propriálními, nepovědomě znějícími slovy pod každým z obrazů).
Brož, Martin. Drobná znamení. Dauphin.
Pět tematicky uspořádaných oddílů kratších básní, založených převážně na metaforizovaných pozorováních či na konstatování. Vzhledem k uvedenému povolání autora nepřekvapí přítomnost nemocničního prostředí či lékařské terminologie, obecněji reflexe stáří (například i jeho zranitelnosti v prostředí internetu) či popisy proměn (nemocného) organizmu. Nesměle do básní vstupují technologie, spíše v roli rekvizit, výsledek často parodický.
Doležal, Miloš. Česká litanie. Revolver revue.
Sedm desítek básní věnovaných momentům z osudů známých i méně známých postav (většinou mužů) české historie od konce 19. století po začátek století 21. Často jde o detail týkající se každodenní, fyzické, intimní přítomnosti, její stopa – čtu v tom snahu učinit svou tuto minulost prostřednictvím životů konkrétních lidí, přiblížit se k nim, tykat jim: desítky historických postav jsou v krátkých, nezřídka rýmovaných (zapamatovatelnějších!) verších častovány přezdívkami či křestními jmény, typicky v konfrontaci s okolnostmi vlastního úmrtí či dějinnými událostmi, jako by se z nich měli znovu stát naši současníci. I díky grafické úpravě a ilustracím Luboše Drtiny vzniká podivně panoptikální až groteskní dojem, vstupující do (mnohdy mrazivého) kontrastu s popisovanými skutečnostmi; krutá, dojemná i trapná komedie v kolářovském smyslu.
Eden, Jakub. Dialogy s ozvěnou. JT’s.
Během čtení se nedovedu ubránit dojmu umělosti, místy až kýčovitosti či generativnosti (ve smyslu opakování frází bez vlastního smyslu), což posilují také ilustrace generované (s) umělou inteligencí. Básně propojují rovinu existenciální (typicky vztah k ty), psychoanalytickou (pojmy jako ego, nevědomí a další na mě místy působí spíš jako rekvizity) a technologickou, přičemž jeví silný sklon k jakési mlhavosti a abstraktnosti. Vnímám, že jsou určené pro specifický typ čtení, blízký možná (?) selfcare literatuře; není taková celá sbírka, ale z jejího rámování (texty kurzívou uvozující celou sbírku a jednotlivé oddíly) a celkové stylizace mám ten dojem.
Fišmeister, Miroslav. Gyöngyhajú lány, Guvernér hlavního města. Malvern.
Kniha složená ze dvou nestejně rozsáhlých sbírek; ta první, objemnější, nese maďarský název patrně odkazující k populární písni kapely Omega z konce 60. let 20. století „Dívka s perleťovými vlasy“; některá čísla se omezují na pár veršů a připomenou slovní hříčku či vtip, jiná se rozbíhají na větší ploše – i jich se však týká hravost a dojem nezávaznosti jazykové práce založené v první řadě na ozvucích či podobnostech hlásek a slov; rychlé (významové, kontextové, obrazné…) střihy uvnitř veršů budí dojem okamžitých nápadů – tento způsob psaní působí poměrně živým a zjitřujícím způsobem; půdorys skazu, možná bajky, místy snad paraboly. Druhá část knihy („Guvernér hlavního města“) je o poznání kratší, množství básní je v ní nápadně organizováno na principu variace. I zde jako by vládl duch jiného století, nápadný třeba v dobrodružstvích, pomalém cestovatelství, jazykových i žánrových výpravách do jiných krajů a kontinentů; mocně v první, ale nápadně i ve druhé části knihy působí barvy: jejich evokace, pojmenování i přesah vizuálního smyslového pole.
Formánek, František. Muro. Dobrý důvod.
Muro je příkladem nesympatické, rozporuplné postavy – špatného otce, manžela, morálně problematického člověka, přesto svým způsobem milovaného, milujícího, chybějícího. Sbírka je vystavěna na vyvolávání epizod ze společného života, momentů, záblesků citu, hledání indicií k porozumění destruktivnímu chování druhého nebo jen jeho věcný popis – nenápadně se vinoucí nit ústí v závěrečné smiřující básně; z jistého pohledu jde o sbírku truchlící, i když to nedává na odiv. Autor pracuje s jednoduchým veršem, jehož podstatnou složku tvoří vyprávění, popis dějů, chvil, situací; nejčastěji – zdá se mi – se snaží být stroze popisný, třebaže místy trochu bloudí v košatících větách nebo formuluje z nejasné perspektivy, jako by se rozpornost postavy měla pokradmu promítnout i do způsobu psaní – mnohdy ovšem přesného, s citem pro detail, slovo přiléhající k popisované činnosti: venkovský (?) způsob fyzicky náročného života; práce na jatkách, v továrnách; blízkost smrti, typicky zvířat (jejich zabíjení a pojídání) a žalostné lidské sebelikvidace.
Gabriel, Tomáš. Údolí pokusu o výsadbu bříz. Fra.
U téhle knihy přemítám, proč vlastně je tak objemná – přes 150 básní na více než 200 stranách; figurují zde dva oddíly, přičemž ten první je nápadně krátký (11 básní) a evokuje jakousi krajinně kultivační snahu v prostředí několik desítek let vzdálené budoucnosti s post-katastrofickými rysy (?) – odtud také titulní údolí pokusu o výsadbu bříz; útržkovitě se k postavám a motivům tohoto oddílu vrací také některé básně oddílu druhého, který je však značně rozrůzněnější – nápadné je zde mimo jiné nabývání básní na rozsahu: od úvodního monostichu přes básně o několika málo verších, posléze o několika strofách až k delším básním zabírajícím více tiskových stran. Samotné texty nejčastěji připomínají jakési monologicky laděné poznámky, do nichž se vlamují (kurzívou oddělené) promluvy často blíže neurčených mluvčích; na jazyku těchto básní je něco zvláštního, místy znepokojivého, místy spíše úmorného: pracuje například s posuny na úrovni jednotlivých slov, která podrývají půdu očekávatelných frází či slovních spojení, zároveň se často zaplétají v syntakticky rozvleklých a rekurzivních konstrukcích – toto napětí mezi pozorností k relacím na úrovni dvou slov a zároveň prozaická rozvleklost a zdánlivá nemotivovanost pokračování básně – ještě spolu s nedourčeností na mnoha rovinách – je občas náročné usledovat. V básních se nicméně daří evokovat poměrně širokou paletu různých způsobů promluvy různých typů mluvčích, situací či „stylizací“ (jak naznačuje anotace knihy od Lubomíra Tichého), ale také psaní: nechybí variace na starší básnictví (jež nejspíš připomíná texty z 19. století, případně překlady antických klasiků ze století 20.); ale na otázku, proč to muselo být tak dlouhé, zatím odpověď nemám – možná, že na takovou otázku ani odpověď není a jde jen o průvodní jev radosti z psaní a snahy být jím věrný chaotické artikulaci myšlenek.
Hájek, Matěj. Familiární diagnóza. Dauphin.
Sedm oddílů uspořádaných podle fází lidského života od narození ke stáří a smrti; v autorově podání jde hlavně o nejrůznější traumata – od traumatického porodu císařským řezem přes problematický vztah k rodičům a sexualitě až po absenci vzorů, nevěru, násilí, vraždy, pocity viny, zahořklosti atd. Texty probleskuje touha po určitém smíření, která se však naplňuje teprve v obrazech smrti. Formálně jde o strohé, místy moralistně působící verše, které mají patrně ilustrovat traumatizované a odstrašující názorové polohy příslušející danému období lidského života (démonizace sexuality, technofobické nebo mezigenerační odsudky atp.); zajímavé jsou v některých básních pokusy s odlišením hlasů, typicky v podobě evokace dialogu (nefunkčního, násilného či jinak pokřiveného).
Harák, Ivo. Zcesty. Togga.
Poměrně rozsáhlá sbírka kratších básní a próz nadepsaných povětšinou sen či hra – z jistého úhlu pohledu principy pro poezii důležité. Z celku sbírky mám pocit chybějící redakce (v tiráži neuvedena) – básně směřují různými směry, od veršovaných zamyšlení s křesťanskou tematikou přes kolážovitě působící texty primárně postavené na slovních asociacích až k civilně laděným básním založeným na přepisech rozhovorů či pointách na hraně ironie a trapnosti. Některé texty jsou trpké, typicky sexisticky zabarvené glosy heterosexuálního manželství; nejsilnější se mi naopak zdá poslední oddíl „Šednoucí obrázky“, básně, v nichž se výrazně prosazuje étos stárnutí a smrti; zajímavé jsou: „Protože básníci taky“, „Listopad, zbytečná slova“, monostich „Ze dna (přehradního jezera)“, „…něco ti drhne v očích“ či „Ještě jedno jaro“.
Hložek, Ondřej. Schieferfelder. Paper jam.
Název knihy odkazuje na těžbu břidlice, která byla mimo jiné během druhé světové války zneužívána nacistickým zbrojním průmyslem; tyto okolnosti – vazba na kraj (Vítkovská vrchovina, jak upřesňuje dobře zpracovaná redakční poznámka k místopisným či historickým zmínkám v knize), jeho pohnutou historii, a především pak žitou současnost – tvoří základní souřadnice, v nichž se formuje autorské gesto a hlas. Verše jsou úsečné, náznakové, jakoby sourodé s evokací chladu, těžké práce, krajiny takřka bez lidí – nebo přesněji: se stopami, stíny, ozvěnami lidských přítomností, anebo též: s lidmi obklopenými masou krajiny. I zde probleskuje tíhnutí k popěvku či písni nabývající podoby nenápadné modlitby, zaříkávání či vyznání; rýmy jsou hrubé, místy skoro toporné a jen částečně přiléhající, což se ovšem dobře doplňuje s celkovou – a vcelku působivou – stylizací výpovědi.
Chrobák, Jakub. Pán Bůh se nejspíš musel narodit v Lužné. Dauphin.
Výrazně a sevřeně jde o knihu jakýchsi prostých, mimoděčných i soustředěných modliteb, vyjasňování vztahu k až imaginativně prožívané přítomnosti křesťansky laděného osobního Boha (Kristus se toulá Lužnou) či opakované, upřímně znějící snahy o smíření se světem a životem. Jazyk úsečný, kořeněný regionalizmy, připomene nejednou polohu „syrové“ modlitby z žaltářů Ivana Martina Jirouse (v jedné básni jmenovaného). Svým způsobem je to nenápadná kniha, což podtrhuje regionální zakotvení i vracející se figury křesťanské pokory před Stvořitelem – místy překvapí explicitnější analogií k politické situaci nebo plasticky evokovaným obrazem; doplňují ji fotografie Roberta Goláně, na kterých jsou zachyceny nalezené předměty, zátiší (která zde často získávají původní smysl připomínky pomíjivosti) a různé bezútěšné kouty či antropomorfně exponované předměty.
Chýle, Lenka. Raná. Ouklejky.
Podtitul Deník pastýřky vystihuje základní formální ladění knihy: zápisky psané relativně hladce plynoucím volným veršem jakoby in medias res, s bezprostředností a syrovostí prožitku, který je podán často s odzbrojující otevřeností a upřímností. Zajímavá je rovina avizovaná v názvu a posléze v anotaci, tedy vztah k místu, konkrétně k hoře Raná, který rámuje autorčinu pasteveckou zkušenost; vedle citlivého ohledávání vztahu bytostí a prostředí mají ovšem velkou výpovědní sílu také různé artikulace vztahu k těmto bytostem, ať už k ovcím, kozám, psům či lidem, kteří s nimi žijí. Zajímavým způsobem evokuje Raná různé aspekty liminálního stavu odloučení, ve kterém je člověk konfrontován s holými skutečnostmi života, smrti, žádostivosti či nemoci ve vztahu k živým tvorům i ve svém vlastním těle; za pozornost stojí také výprava publikace s doprovodnými fotografiemi Miroslava Šímy.
Kino Peklo. Fuga. Adolescent.
Na první pohled opakované remixy blogísku (jak se uvádí v jednom textu) – citace, parafráze, persifláže bezpočtu literatury, písní, televizních pořadů, memů, hlášek, hesel, webových odkazů, útržků playlistů, anotací, medailonků, autointerpretačních stop atd. v bláznivých střizích a konstelacích; dojem kaleidoskopičnosti, vícehlasých shluků, jež neustále smýkají s tím, co lze čekat od „básnické sbírky“. Na druhý pohled spíše než remixy: samply; poezie bližší hudbě než próze, třebaže jde o zmnožené a synteticky modifikované ozvěny hudby, kterými prostupují hutné pasáže hluku. Leccos mi uniká, rozumím tak dvěma pětinám narážek a útržků, pocit projíždění nějakým splašeným feedem cizího člověka – nemilosrdná konfrontace s uměním a slovem v prostředí brutálního šumu; každopádně je to jízda, k níž svým dílem přispívají také zábavné ilustrace Bohdana Heblíka.
Kotrla, Pavel. Synonymum krajina. Klenov.
Ručně vázaná publikace se sedmi kresbami Libora Sošťáka a stejným počtem krátkých, formou haiku inspirovaných básní Pavla Kotrly, které vznikaly právě na základě Sošťákových děl. Básně se jemně dotýkají elementárních konstelací a vztahů prázdnoty a plnosti, pohybu a spočinutí, zdroje a odrazu. Prostupuje jimi nenápadně zlověstná linka – prázdno, smrt, podzim, strach – kterou lze nejspíš chápat jako stín, nerozlučně spjatý se světlem a vždy znovu od něj oddělovaný; napětí odehrávající se na ploše tří veršů.
Kotvalová, Anna. Etapy. Adolescent.
Básně dospívání na začátku 21. století; jednotlivé texty jsou nadepsané názvy měsíců a řazeny chronologicky – výrazně přítomná je situace pandemických uzávěrek, nucených samot a vylidněných měst. Nejčastěji se vrací a tematizuje čas před rozedněním či brzkého rána, opakování nového začátku, který se ovšem podobá opakování téhož (podobně absence vročení: básně nadepsané pouze podle částí roku tvoří dojem cykličnosti), odtud patrně linie úniku směřující do lesů, která se prosazuje v závěru knihy (a vychází z ní také pěkně provedené ilustrace Mariana Staffena). V centru pozornosti jsou (heterosexuální) vztahy, romantické pojetí lásky (jehož pandánem je v jistém ohledu také touha po lesích či mateřská gesta vůči vlkům) a prožívání určité životní deziluze či zklamání, což lze asi nejpřiměřeněji chápat právě vzhledem ke zmíněné etapě dospívání, resp. rané dospělosti (v níž se ozývá zmíněná ranní doba dne, případně také v knize nepřímo tematizované rány).
Kubíček, Jan. Angažované básně. Petr Štengl.
Pro velkou část textů v této sbírce by sedělo označení básně-manifesty (ve smyslu vyhlášení, proklamace, ale také polemik či jakýchsi preskriptivních performancí formule „je třeba“), případně trapné manifesty (s odkazem na trapnou poezii druhé poloviny 20. století). Obě tato označení, zdá se mi, s sebou nesou určitý knižní nános — jako by se o ně dlouhá léta nikdo nestaral a tyto žánry nyní působí zmateně, rozpačitě, přestože v nich stále tkví jistá síla a občas se projeví v jednotlivých verších či nápadech. Přes všechny velkolepě a spíše podivně vyznívající výzvy k „válce“ (v uvozovkách proto, že má být chápána odlišně než jako ozbrojený konflikt) jsou to ovšem texty v mnohém odzbrojující svou upřímností, sebeironií a jistou hyperboličností, jež vyznívá ponejvíc parodicky, nezřídka ovšem tne do živého.
Kunze, Jan. Potom zhasni. Perplex.
Ironické, místy až cynicky vyznívající texty tendující k podobné délce kolem osmnácti veršů neřazených do strof, pro něž je charakteristická figura sebeoslovení, stylizovaná také jako hlas promlouvající do svědomí druhých lidí. Toto moralizující gesto podtrhuje rovněž eschatologické rámování sbírky, která se začíná i končí tematizací konce světa. Trop memento mori je pak rozveden v různých polohách a obrazech, jež spojuje hodnocení toho, co je hodno lidské pozornosti tváří v tvář smrtelnosti a co ne, případně formulace určitých (autoterapeutických) východisek z pocitu marnosti.
Krausová, Marta. Roztřesky a remixy. Dobrý důvod.
Část textů připomíná písně: rým (často spíš volnější) či verše vyzývající k melodické (tj. hlasové, třebaže tiché) interpretaci; nejsou takové všechny texty, ale i ty, které nemají písňovou formu, svádějí k příbuznému čtení: nelze je přetěžovat na úrovni jednotlivých slov či veršů, jež občas plynou velmi lehce, doplňují celek, samostatně by třeba vyzněly banálně nebo nejasně, ale pokud je vnímáme méně sémanticky a více hudebně, poslechově, zapadají. Moje oblíbené, resp. pro mě nejsilnější písně jsou poslední dvě („Valkýry“, „Divoké květiny“), jako by texty dozrávaly (v mém čtení tomu tak bylo), což potvrzují náznaky (kovid, válka) chronologického řazení. Silně vystupuje pocit konce světa, ať už ve smyslu přechodu (tematizace střídání tisíciletí) či snahy žít navzdory vědecky konstatované katastrofální situaci klimatu, probíhajícím válkám… I v tomto může silně působit poslední báseň sbírky, která přináší určitý katarzní až manifestační moment (s odkazem na text „Emancipační manifest“, který na mě v tomto ohledu tak výrazně nezapůsobil); představuju si, jak by zněla zhudebněná; pěkně ji (i další texty) doplňují kresby Kristýny Fligerové.
Machonin, Jan. Pomalý sešit. Opus.
Sbírka básnických miniatur či veršovaných glos často postavených na zvukovém a sémantickém průzkumu jednotlivých slov a jejich mikrovztahů; zároveň mapuje delší časové období, a nabízí tak (možný) pohled na vývoj autorské poetiky – i díky tomu, že básně jsou podle občasných datací řazeny chronologicky. Některé texty vznikaly v ruštině, jak uvádí průvodní text, nicméně u jednotlivých čísel to není nijak signalizováno; pohyb přes hranice a různé podoby proměn vztahu k jazyku a místu však texty zřetelně prochází a dá se vytušit i v přístupu ke zvukovým složkám jazyka, v různých etymologických spekulacích (ty jsou krásné) či přímou tematizací života v jiném jazykovém prostředí. Texty jsou často situované do Moskvy, kde autor dlouhodobě žil; datace básní se zastavují v únoru 2022 před ruským vpádem do Ukrajiny – po 22. únoru je ve sbírce otištěna jediná báseň; opakovaně se vrací obraz hořící Moskvy, k závěru sbírky pak mizení mluvčího i samotného města.
Michalová, Alžběta. Matčina. Fra.
Stávání se matkou, přivtělování matky, živení sebe-matky ve svých dětech, ve svém těle-matce – a především silné a v psaní uskutečňované gesto přijetí této skutečnosti-matky. V tomto ohledu jde (opět) o knihu přechodu, proměny; v prvním oddílu sbírky ve formě deníkově a sebereflexivně laděných zápisků (v krátkých verších či přerývavé, jakoby narychlo psané próze – v obou případech ovšem věcné, přesné) sugestivně mapujících porod, narození dítěte, budování vzájemného vztahu matky a syna či proměny ve vztahu k muži-otci a sdílené domácnosti. V druhém oddílu pak jde – z jednoho z možných pohledů – o mytické (nikoli mytologické) ztotožnění s matkou keporkak na způsob více-než-lidského mytického vzoru (v prvním oddílu se v podobné roli mihne Panna Maria). Cítím, že by pro mě mohlo být nesnadné se k tomuto textu vyjadřovat – už proto, že mi explicitně není adresován, jak naznačuje anotace Kristiny Láníkové… ale mám přitom dojem, že se mě silně dotýká; musím si to ještě promyslet; je to v každém případě pozoruhodná kniha.
Mikeš, Vladimír. Co tu šumí? Blankytný vesmír. Protimluv.
Rozsáhlý výbor autorovy tvorby z let 2019–2022, který připravili Antonín Petruželka a Jonáš Hájek za spolupráce Anity Krausové a Hany Tomkové; editorská práce zůstává relativně v pozadí – ilustrativní mohou být v tomto směru například editorské názvy básní, které se často shodují s prvním veršem, občas se však od něho mírně odchýlí; nebo volba chronologického řazení básní, z něhož se vymyká pouze úvodní (chronologicky třetí) báseň knihy, patrně pro své meditativnější, k psaní a čtení zaměřené vyznění, které se mohlo zdát na úvod vhodnější než chronologicky první báseň s incipitem „Mrdáníčko, mrdání“ – přesto se nabízí otázka, nakolik je výsledné dílo prací editorského týmu: zdá se totiž, že autorský záměr se zastavuje na rovině jednotlivých básní a nezahrnuje rozvahu o komponovaném celku; na dvou místech mě také zarazila věcně nepravdivá tvrzení, která zůstala bez poznámky (s. 8: plundrování Afriky neprobíhá sto let, ale více než pět set let; s. 136: rychlost světla není 1,08 milionů, ale miliard kilometrů za hodinu), což zde uvádím především jako další podnět k zamyšlení nad povahou autorsko-editorského vztahu v případě knih poezie. Zmíněná meditativnost prostupuje všemi autorovými básněmi (s výjimkou textů vzniklých přepisem novinových zpráv, kterých je ve výboru jen několik pro dokreslení různých autorových postupů, ale asi i v nich by se dala meditativnost spatřovat, byť jen kontextově), často se zabývají evokacemi vzpomínek, proplétáním minulosti a současnosti, historických událostí a osobních příběhů… autorův styl je podmanivý, snadno čitelný a zároveň přesný, místy až průzračný; místy se sice naopak ztrácí v nejasných narážkách a detailech, to lze však chápat jako výmluvné dokreslení povahy psaní-vzpomínání, nebo samotného psaní, které nikdy nevysloví vše. Básně jsou často laděné sub specie aeternitas a nabízejí mnoho zajímavých a silných podnětů k přemýšlení o povaze světa či místa člověka a Země ve vesmíru; objevují se popisy vizí jednoty světa, zakoušení věčnosti, obrazy zásvětí či smíření s jedinečností a neopakovatelností života; tuto linii doplňuje také vnímání transcendentního, jedince přesahujícího aspektu řeči, opakovaně se také vrací představa Země jako jediného místa ve vesmíru, kde zní lidská řeč; zajímavé je v tomto ohledu také spojení užívání první osoby plurálu (autor mluví v jedné básni o plurálu skromnosti) a na první pohled osobního zaměření textů, čímž se – vedle explicitních úvah na toto téma – výrazně problematizuje představa psaní o sobě.
Nguyễn, Uyên Giang. Co by tomu řekli doma. Hnízdo.
Jedenáct dlouhých básní na pomezí psané a mluvené poezie soustředěných kolem závažných osobních a společenských témat (korporátní kapitalizmus, tzv. vývoz demokracie, /hetero/sexuální vztahy, psychofarmaka); v některých případech jsou texty organizované nějakým formálním nápadem („playlist“), kolem jednotlivých obrazů (nůž pod polštářem v textu „co by tomu řekli doma“) nebo kolem rétorické figury („protože nepřístojně se dá žít / pouze v přijatelné míře“ v textu „nepřístojnost“). Texty využívají repetic či refrénů, místy se objevují rýmy – fungují jako osvěžení pozornosti, k rytmizaci i evokaci překvapivých významových souvislostí (což na mě místy působí nahodile); ústředním postupem je konfesijně laděný monolog, který je místy adresován druhé osobě (zůstávající však spíše v pozadí). Je zajímavé sledovat, jak se proměňuje rekvizitář tradičně knižní poezie: místo čtení a psaní zde figuruje poslech (často kolektivní) a říkání; objevují se také odkazy na prostředí jeviště či divadla, čímž se texty dostávají do blízkosti žánru dramatického monologu.
Oválská, Jaroslava. To je meziplanetární jizva, lásko. Druhé město.
Hříčky, šprýmy, veselé nápady, lehkonové veršovánky, skryté dialogy, parodie i morytáty. Sbírka velmi rýmovaná, poťouchle milostná; tyto dvě charakteristiky detailněji: v nápaditých rýmech se skrývá jedno z velkých kouzel této sbírky, rýmech, v nichž se potkávají jazyky, nářečí i historické vrstvy jazyka; podobně linka milostná, dá-li se to tak říci, linka intimní blízkosti v prostoru básně zde získává zvláštní rozměr, jsouc psána dvěma lidmi – jejich dialog je místy (zdánlivě?) čitelný mezi jednotlivými verši, jindy se od sebe odlišuje dvojice strof (též v gramatickém rodu), někdy básně působí jako z jednoho kusu, ale přesto je v nich (třeba jen tím, že je očekáváno) toto napětí vnitřního rozdvojení přítomno. Jinak ale není lehké říci, o čem to vlastně je – jednotlivé texty působí nahodile, svévolně, zbloudile (a tuto bezcílnost také tematizují), jako by se báseň dostatečně realizovala už samou skutečností probíhajícího dialogu – a do toho ještě stále se vracející linka smrti, sebevraždy, rezignace, která však z básní vyskakuje (pardon za ten příměr) jako čertík z krabičky.
Pavlová, Zuzana. Hledání jiných věcí. Malvern.
Sbírka rozdělená do pěti relativně formálně odstíněných oddílů; poetika kumulace drobnějších jazykových her a osobně laděné naléhavé dikce s (pro mě překvapivě) frekventovanými motivy výčitek (chápu je jako stín vržený společenským soužitím), ale především života ženy pociťující stárnutí svého těla – místy ironicky konstatující, místy možná pateticky, jindy jakoby tajemně či šifrovaně (v obrazech). Básně často tendují k obrazným pointám; opakuje se také zajímavý slovotvorný postup: přidat do existujícího slova jednu hlásku (typicky souhlásku), a tím nechat vzniknout slovo staronové; podobně např. změnit slovo v ustáleném úsloví. Z oddílů se z mého pohledu výrazněji vydělují: druhý („Dobře zlatíčko“), který působí jako redigovaný přepis zaslechnutých hovorů, a rýmovaný třetí („Vzpoura právě odbila“).
Pech, Alexandr. Hansiáda. Dobrý důvod.
Jedním z klíčů k této knize může být pohraničí: zájem nejen o příhraniční oblast bývalých Sudet, v níž se prostupují různé etnicky, národnostně či jazykově rámované historie, ale také o hraniční pásma lidského osídlení a volné přírody, společenského (kultivovaného) a živelného (divokého) či o hranice mezi nářečím, soukromým jazykem a obecnou či spisovnou řečí. Do nějaké míry se lze vztáhnout také k hranici osobního (ručně zhotoveného) a veřejného (reprodukovatelného) či vizuálního a sémantického, a to na základě zpracování knihy, která sestává z koláží různých textových materiálů evokujících historické (německy psané) dokumenty či skeny básní psaných na psacím stroji (autorkou grafické úpravy knihy je Michaela Chodounská). Pomyslné rozlišení mezi smyslovou, materiální kvalitou slov a jejich významovým potenciálem, jehož odlišná kalibrace – odlišná od spotřebního užívání řeči, ale také například od jazyka vyprávění – je pro poezii příznačná a i zde tvoří podstatnou část účinku těchto básní: některé se pohybují na hranici nonsensu nebo přesněji žvatlání, které lze vztáhnout právě k osobnímu jazyku; neochočené, nesocializované, divoké má ve sbírce hlavní roli, již ztělesňuje postava Hanse, který povstává z patrně nalezeného fragmentu kroniky z doby žalostné události vyhnání německého obyvatelstva z českého příhraničí.
Peták, Šimon. Přijímací zkoušky do mateřské školy. Dauphin.
Dojem jemnosti či něhy zde působí náznaková práce se slovy, místy možná až okatě poetizujícím slovosledem a určitým sklonem k abstraktnosti; pojí se to i s hlavním tématem knihy, jímž je stávání se otcem. Zkoumání osobního prostoru těla ve vztahu k reprodukci, obecně řečeno, což však nepostihuje různé polohy otázek týkajících se rodičovství z mužského pohledu a artikulace citů k dítěti, typicky na půdorysu vlastního dětství. Sbírku citlivě doprovází drobné kresby Katariny Kadijević s motivy prasklin či větvení, rostliny a tvory připomínajících obrysů, sítí, tvarů.
Prudký, Libor. Sen je život. Dauphin.
Kniha výrazně barokní stylizace – každý oddíl doprovází citát z proslulého Calderónova dramatu Život je sen, básněmi prochází smrt v podobě kostlivce s kosou a hodinami či jako lyrická mluvčí, hranice mezi životem a nebytím, bděním a snem se rozplývají v zásvětně laděných meditacích. Za touto fazetou lze zaslechnout pomezní hlas, který jako by se vymykal běžným opozicím organizujícím svět živých – minulost a přítomnost, slova a ticho, já a ty jsou někdy s lehkostí, jindy násilněji sbližovány v prostoru snu. Na půdorysu jednoduchých (co do syntaxe i lexika), často několikaslovných veršů autor pracuje s rýmovými názvuky, variacemi i opakováním; opakují se také celé strofy, a dokonce i jedna báseň – nicméně není zcela jasné, zda nejde o přehlédnutí: kniha je žel plná různých překlepů, nepřesností v interpunkci, psaní velkých/malých písmen atp., což jde na vrub redakci textu (v tiráži najdeme pouze „odpovědného redaktora“).
Racková, Simona. Věci, co by mohly vzplát. Protimluv.
Verše s výrazným vnitřním rytmem, překotně navazující, občas až okatě hladce – dojem asociativnosti různého druhu, od podobností slov přes různé věcné podobnosti až k těžko rozluštitelnému řetězení. Výraznou složkou básní je smyslovost – evokace hmatových, čichových, chuťových vjemů – což souvisí také s tematikou paměti, jejímiž silnými nositeli (spouštěči vzpomínek) mohou být zmíněné smysly. S určitou hladkostí či plynulostí veršů se pojí také dojem radosti – z psaní, z evokování vzpomínek, připomínání a znovuprožívání či opětovného vciťování se do vidění světa dospívajících – právě dětství, ať už z pohledu mladého věku, z pohledu sourozeneckého nebo mateřského, tvoří výraznou linii knihy.
Rubilina, Radka. Balčik. Dauphin.
Opět sbírka věnovaná konkrétnímu místu, tentokrát bulharskému městu se starověkou minulostí na břehu Černého moře; autorka pracuje se střípky dřívější helénistické, ale později také turecké a dalších podob města, jemuž pomyslně kraluje bohyně Kybelé, matka Bohů; její bezhlavá (v Balčiku nalezená) socha i imaginativní tělo procházejí básněmi spolu se svým mytickým protějškem Attisem. Mozaika skládající svébytný portrét starověkého ženského božstva je možná jednou z nejzajímavějších vrstev sbírky – nejen svou látkou (mytologie), ale také způsobem práce, který je založen na sblížení či ztotožnění promlouvajícího hlasu a božstva, se autorka přibližuje jakési mytotvorbě –, jednotlivé verše či sekvence působí (alespoň na mě) velice silně, jindy spíše ornamentálně nebo až banálně. Představuju si (a opakovaná četba to do nějaké míry potvrzuje), že sbírkou lze procházet jako vrstvami města a odkrývat různé typy významů vázané k té které epoše.
Řehák, Jakub. Konkrétní poštolka. Odeon.
Záznamy mizení, úpadku, nenápadných událostí a nečekaných začátků; dlouhé doznívání minulého století naplňuje sbírku jakousi ponurou knižností (jezdí se na bicyklu, střílí z revolveru či vzlyká), jež souzní s častým typem verše, který bych nazval hypnotickým: vrstvení staticky působících popisů různých typů vyšinutě nebo nemocně se projevujících skutečností, zdánlivě nesouvisející pozorování prostorů a dění v nich, konstatování změny stavu atp. ve stylisticky hladce plynoucích větách; celkově převládá dojem litaničnosti. Návraty motivů, míst či gest podtrhují jistou monotematičnost, básním to ale na síle neubírá, spíše naopak – při četbě za chůze městem se přistihnu při nápadné změně pozornosti; k těmto básním nenacházím blízký vztah, mám dokonce tendenci se jim bránit, odmítat je – ale cítím, že na mě působí. Právě gesto negace a s ním spojená fantomatičnost je pro tuto knihu určující; neustálý pocit znepokojení či „strašlivosti“ každodenního dění, běžných lidských interakcí, které neustále podemílá prázdnota smrti (mizení přátel) či takto chápané sexuality (a s tím spojené „odlidštěnosti“ žen, resp. jakýchsi jejich obrazů či fantasmat); chmurná poetika každodenní přítomnosti války a dalších katastrof ve světě, z nějž po lidech zůstávají jen jejich stíny.
Řezníčková, Anna. Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk. Fra.
Tyhle texty mi připomínají opatrné našlapování v lesním podrostu nebo soustředěnou (i trochu napjatou, nervózní) hru na hudební nástroj, při které může každý další tón zcela změnit vyznění skladby, přestože ze zpětného pohledu se vše jeví jako spojitý celek. Básně prosvětlující běžné životní situace zvláštním druhem účasti, který – zakotven v jazyce a citlivosti vůči jeho náznakovosti i doslovnosti – se neomezuje na lidský svět, aniž by se mu však vzdaloval. V mnoha ohledech, které se nevztahují pouze na tematiku (život ve sdílených bytech, pobyt v Číně zkraje roku 2020, vztah k zemědělské rodinné linii ad.), formální práci se slovem a veršem, ale třeba také na způsob, jakým se autorka vztahuje k tradici anglofonní a české poezie, jde o velmi silnou knihu.
Sedmidubská, Thea. Půjdem lesem, kde zrovna hoří. Bílý vigvam.
Klíčem k téhle sbírce se mi stala báseň „9 decibelů“ o (znovu)nabytém vědomí vlastních orgánů, které člověku dříve uvyklému sledování filmů tuto činnost najednou znemožňuje; když se pokusím svůj dojem vyjádřit ve zkratce: evokace elementárního, syrového prožívání nesamozřejmosti lidského života a civilizace ve skutečnosti podmiňuje něco základnějšího, nebo jinak: uzávorkování, převracení civilizačních návyků naruby nebo maskování (mimikry) obvykle lidi chrání na jedné straně před šílenstvím a na straně druhé před mocí jich samotných. Obojí je v básních tematizováno a obojí v sobě svým způsobem spojuje obraz ohně; autorka jako by pro poezii (nebo pro sebe, kdo ví) znovu vydobývala jakýsi prostor mimo běžné kulturní kategorie (život-smrt, příroda-kultura atp.), odkud čerpá působivé obrazy přechodu, přerodu a proměn blízkých obřadnímu či mytizujícímu gestu. Je třeba ustát patos a jistou vznešenost (ve smyslu estetické kategorie), kterou to s sebou přináší.
Senft, Matěj. V dálce křičelo město. Adolescent.
Stručná, sevřená kniha emfatické, místy až obřadní dikce, dalo by se říci i patetické; kniha duchovní poezie vycházející z náboženského eklekticizmu; v jisté zkratce by se dalo její téma chápat jako duchovní situace současného člověka, přičemž na slovu člověk leží důraz opírající se o jeho propletení s náboženskými či přírodními silami. Základní osu knihy možno sledovat na zpracování střetu městského konzumního života a duchovního života v blízkosti přírody, přičemž důležitou roli ve vyznění hraje kompozice; v jejím středu dochází k setkání s bohyní Agni (další mocná bohyně v současné poezii), která k člověku přichází, aby ho proměnila a odešla od něj. Takový by mohl být dílčí pohled; kniha je však i přes svoji střídmost nelehko uchopitelná a v jednotlivých básních i obrazech víceznačná, často připomínající věštbu či parafrázi starověkých posvátných textů, obrácených však k žité současnosti.
Schejbalová, Natálie. Nepřeháním. Bílý vigvam.
Pět oddílů knihy uvozují krátké prozaické texty evokující perspektivu vždy jedné ženské postavy; tyto ženy jsou dle svých výpovědí různého věku, společenského postavení, případně povolání a životních osudů – společnou je těmto postavám či přesněji maskám určitá stylizace nebo gesto, které bych asi pracovně nazval svrchovaností. Po těchto úvodních textech pak v každém oddílu následuje několik básní, jež mají být patrně čteny prizmatem nastíněného životního hlediska – jazykově poměrně jednoduché, věcné, místy až úsečné verše popisují každodenní peripetie a situace plné násilí, krutosti, mocenské nerovnováhy či traumat, a to především na genderovém půdorysu. Básně jsou v mnoha ohledech silné; nabízelo by se tematizovat napětí mezi ostentativní hyperbolizací (jejímž obrazem může být též cirkus figurující v posledním oddílu) a názvem knihy; jako celek by se možná dala kniha chápat coby důkladné, propracované a v něčem i radostné – i když texty mají spíše napjatou atmosféru, jakási radostnost ovšem tkví v jejich jistotě – gesto odmítnutí (narážím především na závěrečné „upsání peklu“).
Štičková, Anna. Všude pak viděla husy. Protimluv.
Opět zkusmo, pracovně: věcným, střízlivým – dalo by se říci prozaickým – stylem artikulované každodenní pocity člověka v bolestném průsečíku dějinných, rodinných i osobních traumat a bojů o to, co je pociťované jako vlastní, ale co je společností stigmatizováno: židovství, exulantství, neheteronormativní vztah, duševní onemocnění ad. Myslím, že je to příklad poezie, která působí silou své výpovědi ve zcela konkrétním, referenčním smyslu (s potlačením stylizace a prostředků, které by poutaly pozornost například k vlastní materialitě jazyka); texty působící silou svých témat, jejich přivtělování a prožívání. Něco dalšího se pak děje na rovině kompozice: sbírka působí dojmem mozaiky, vzájemně propletených linií, jejichž mnohoznačnost nelze zcela vyčerpat výše uvedenými črtami; pro představu: básně z ulic izraelských měst se potkávají s vnitřními rozhovory o houbách se zesnulou babičkou, krásné milostné básně se zoufale žalujícími.
Šuhájek, Pavel. Včely vyrobené z tmy. Větrné mlýny.
Tohle jsou silné texty, o kterých se nesnadno píše; tematicky je v nich tak nějak vše a zároveň nic zvlášť; i když by se některé momenty daly vypsat (typicky různé neurodivergentní stavy jako slyšení hlasů, rozdvojení osobnosti ad., z nichž vzchází pozoruhodně artikulované situace a glosy k povaze jevového světa), nemusí to být to podstatné. Sbírka obsahuje formálně poměrně rozrůzněná čísla, převažuje překotný verš s rozkolísanou větnou skladbou, častou akcentující významové pole jediného slova, které stojí bez interpunkční nebo gramatické opory; tento náčrtový způsob práce je ovšem velice působivý díky významové hutnosti, odvážným kontextovým skokům i živé obraznosti. Osobně mě nejvíc zasáhl poslední oddíl knihy (svinutí), který je co do rozsahu i do určité rozevlátosti básní nejstřídmější a nejsoustředěnější; v každém oddíle, v každé autorově básni, se však najdou pamětihodné verše a kniha stojí za opakované navštívení.
Trejbal, Lukáš. V kapse máš klíče od Armády spásy. Bor.
Drobné epifanie, modlitby či svědectví osobního putování světem artikulované stručným veršem, formovaným rýmem i melodií; poetika chmelového mnišství – hospoda je svátečním prostorem setkávání, kocovina existenciální příležitostí k pokání, pití „nekonečného“ piva dobrovolnou řeholí. Důležitou roli ovšem hrají skutečné církevní rekvizity a gesta víry: básně jsou prodchnuty jakousi povzneseností a vlídností, která snad pramení právě z žitého náboženského (křesťanského) vztahu ke světu; může působit odtažitě, spíše však nenápadně, skrytě. Náboženského étosu se může dotýkat také titulní armáda spásy, je ovšem zjevné, že jde o pomoc lidem bez domova – ti se tu objevují jakoby nenápadně, některé básně jsou však přímo psány jejich očima, o prožitku krajní existenční nouze; v závěru sbírky se objevuje také modlitba za oběti masakru na pražské filozofické fakultě, což lze ale uvést i jako varování (opět se nešťastně, leč asi nevyhnutelně mluví o „střelci“).
Unger, Jan. Dneska na horu nevylezu, není to potřeba. Triáda.
Sbírka formálně různorodých textů, od básní blízkých haiku (či ještě kratšího rozsahu, často ohledávajících tentýž „moment“ z různých úhlů pohledu nebo z různého časového odstupu) přes texty připomínající spíše písně (včetně využívání opakování, refrénů, „melodické“ organizace veršů ad.) až k delším zápiskům blízkým próze (rámovaných nějakou venkovskou činností: kadibudka, sušení sena ad.). Prostě a citlivě artikulované, odhalované, pojmenované momenty každodenního života na venkově, v blízkosti přírody; hledání idyly a možných přístupů k tomu, jak ji žít. Přeji knížce, ať si najde cestu k pomyslnému širšímu čtenářstvu, čímž jsou obvykle myšleni lidé, kteří poezii nečtou pravidelně, potenciál k tomu má; její sdělení přitom není banální (i když to tak místy může působit), mnoha způsoby umožňuje dotknout se perspektivy přesahující individualisticky chápaný lidský život a nabídnout mu smysl.
Vacek, Vojtěch. Vlnění zvěře. Odeon.
Kniha čítající 14 oddílů, přesněji cyklů — rozrůzněných podobami i dynamikou na úrovni verše, obraznosti i přístupu k jazyku; od rýmů a hláskových her přes slovotvorná dobrodružství a příběhově napínavé pasáže až k místy překvapivě doslovným, obecně vyznívajícím glosám — i ty se však při bližším pohledu vyjeví jako pohyblivé, víceznačné, rozvlněné. Shodně jde o texty věcné až k nahmatání, fyzické a smyslové — působí tak jednak svou matérií, jazykem, ale také svým účinkem: uchovávají nadšení a úžas nad nejroztodivnějšími ději a událostmi živého světa, podněcují k imaginativním objevům světů mimolidských i k obnovujícím návratům k bohaté tajemnosti světa lidského. Aniž by bylo třeba předstírat, že lze tyto světy od sebe oddělovat.
Vejvalka, Matyáš. Kolena v jehličí. JT’s.
Přiléhavě mi k těmto textům zní slovo třeštění. Básně rozpoutávají jakási slovní kataklyzmata vycházející z třaskavých potenciálů různých hláskových, slabičných nebo mezislovních spojení. Provází mě dojem syrovosti, místy až násilnosti a jakési ledabylosti; ještě zmíním: obrazy kejklířů, šašků, rarachů.
Vokolek, Václav. Hory Tóry. Malvern.
Veršované parafráze příběhů hebrejské bible doprovozené autorskými malbami s tematikou starozákonních hor. Psané úsporným, po mém soudu dobře zvládnutým volným veršem, se sklonem k narativizaci; celkově čtu knihu jako pokus přiblížit (psychologizovat) postavy starověkého písemnictví; užito je hebrejského přepisu jmen (nejvýrazněji se od běžného úzu liší Chava, tedy Eva); pozornost je věnovaná především příběhům Adama, Kaina či Jákoba, ale i dalším; mnohé pasáže působí oproti biblickému pretextu jako imaginativně doplněné, dotvořené – ať už v detailech či okolnostech známých příběhů, motivacích postav atp., tak různými dalšími prvky (např. personální obsazení nebes) či vedlejšími postavami a bytostmi, když uvedu jen příklady – což ovšem může být dané také předlohou, kterou autor pro svou knihu uvádí (Micha Josef Bin Gorion: Pověsti Židů). Svým pojetím se kniha vymyká většinové současné básnické produkci – rezignuje na odkazy k současnosti (až na několik drobných výjimek) a snahu o aktualizaci a i díky známosti výchozí látky má potenciál oslovit jiný typ čtenářstva, třebaže (či protože) bez znalosti biblických příběhů je obtížněji čitelná.
Vrchlabský, Petr. Prostory za prahem. Protimluv.
Komponovaná sbírka textů z období od 80. let 20. století do 10. let 21. století rámovaná démonickými či pekelnými výjevy z pařížských katakomb (kostnice) a zásvětními vizemi pekla s rysy apokalypsy (zjevení příštích věcí). Mezi nimi pak mj. obrazy mučení („Kluci z Bartolomějské“) či texty s motivy pašijí; dikce připomíná dštění, chrlení, zároveň je obrazná až symbolistní. Další rovinu textu tvoří básně milostné, v nichž vystupuje „Ty“ s rysy nedostupnosti; podstatné je též místní ukotvení básní, mimo řečené např. Dolomity či Chorvatsko; k přízračné atmosféře přispívají fotografie Jiřího Bárteka, připomínající estetiku nalezených objektových konstelací.
Vybíralová, Apolena. Vzteklina. Bílý vigvam.
Básně vysázené střídavě červeným písmem – ve femininu (včetně básní na úvod a závěr) – a černým písmem psané v maskulinu, ohledávající rozpad společného vztahu; tento rámec evokuje i „intro“ knihy v podobě lékařské zprávy o příjmu dvou lidí (žena a muž), zprávy částečně stylizované, částečně kopírující lékařský slovník, včetně diagnózy vztekliny – v textu se objevuje (blíže neurčený) vztek, potažmo obrazy vlků a psů. Nápadně frekventovaná je figura oslovení (apostrofy), jež je často založena na nedosažitelnosti a zároveň všudypřítomnosti druhé osoby. Tato milostná či vztahová rovina je v knize poměrně exponovaná, jistý protějšek pak tvoří frekventované figury sebeumenšování či anihilace, které mají až parodické nebo spíš (sebe)ironické rysy.
Žák, David Jan. Kruh z tabáku. Dauphin.
Dva nestejně dlouhé cykly uvozené básní „Zaváté studny“ s datací 1987, tedy patrně (podle informací z obálky) z autorových 16 let, která tematizuje pohnutou historii šumavského pohraničí (zaniklé osady, paměť, „stopa po lidech“, křivda); první cyklus se dotýká uvozující básně příměji: ústředními postavami jsou babička a zaniklá osada Kamenná hlava; rodinnou historii tematizuje svým způsobem také druhý, delší cyklus, který dal název celé sbírce – jeho souvislost s prvními dvěma částmi ale není zcela jasná. Jde o evokativní záznam přechodového rituálu, který je jako „Vision Quest“ vykonáván na objednávku pod dohledem; vedle typických figur smrti a znovuzrození je ústřední událostí předzvěst a zplození syna (jemuž je posléze sbírka věnována). Jde tedy, řekl bych, o syrovou zprávu o moci psaní v přivtělení si místní a rodové paměti.
Pár co možná stručných a kusých poznámek k obecným tendencím, vydedukovaným na základě četby výše uvedených titulů.
Rozmanitost. Kvalita zde komentovaných knih se mi zdála rozkolísanější než v předešlém půlroce. Jsou mezi nimi knihy na vysoké úrovni, ale také knihy, kterým se nedostalo odpovídající redakční péče či sbírky méně kvalitní, u nichž lze při četbě narazit na nepříjemné či trapné momenty. Nic to však nemění na skutečnosti, že vyšlé knihy představují vhled do velmi rozmanitého prostředí české poezie, která roste s houževnatostí plevele v neutěšených podmínkách tuzemské společnosti.
Témata. Vždy se trochu zdráhám mluvit v případě poezie o tématu. Ne že bych považoval tematickou rovinu textů za méně významnou. Mám ale dojem, že ne vždy je snadné s tématy v poezii zacházet tak, aby to nebylo zavádějící. Neustále je totiž třeba mít na mysli otázku: Co znamená, že je dané téma uchopeno v básni a nevznikl o něm například publicistický text? Zároveň ale platí, že různost témat je (nepřekvapivě) v současné poezii vysoká. Zajímavé jsou nečekané shody (například v metaforách ohně), ale také perspektiva historických událostí (pandemie, války; případně traumata Sudet). Výrazněji jsem ve sbírkách vnímal motiv konce světa a různé způsoby, jak se s tísnivými pocity, které to s sebou přináší, vyrovnávat. Zajímavé jsou také konkrétní aktualizace spjatosti poezie a rituálu (iniciace, přechod, proměna) v hned několika sbírkách, k nimž lze takto v rychlosti připojit také mytotvorné či mytizující prvky (neplést s mytologií: ve zkratce, mytologie = objektifikace, mýtus = tvorba).
Jazyk. Na jazykové či formální rovině se zde omezím na zmínky o dvou jevech, a těmi jsou na jedné straně rým, na druhé pak něco, co bych nazval tendencí k dialogičnosti. Rým je u nás tradičně považovaný za důležitý básnický prostředek, i když jeho obliba (a přidružené konotace) během minulého a v současném století značně kolísá. U sbírek uplynulého půl roku mám dojem, jako by se rým výrazněji vracel tzv. do kurzu. Jde o celou škálu využití rýmů od náhlého zvýraznění dvou slov a rytmického obratu v básni přes nepravidelné rýmové struktury až po pravidelně veršované texty připomínající písně, či obecně texty z větší části s rýmy tradičnějšími či odvážnějšími. Není zde prostor věnovat se tomuto jevu blíže, nicméně za konstatování podle mě stojí a uvidíme, kam se to bude dál vyvíjet.
Co se týče druhého avizovaného jevu, ten je méně nápadný a v tradičním (řekněme pro jednoduchost) vnímání poezie má opačnou roli, neboť poezie je běžně vnímána jako monologická promluva (což v současnosti reprodukuje také převažující podoba autorských čtení). V několika sbírkách z uvedeného seznamu lze však konstatovat různé postupy nabourávání této představy a práci s explicitní dialogičností. Cestou více či méně explicitního zvýraznění (ať už formou jiného typu či barvy písma, jež vyznačuje odlišné mluvčí, či jen formou oddělených glos hlavního textu ad.) se letos vydalo více knih a přijde mi to jako zajímavý krok, který by bylo ovšem třeba vidět v širších souvislostech (především, ale nejen) mediálních proměn vnímání poezie.
Žánry. Nepomohlo by tuzemské reflexi literatury číst poezii (alespoň částečně) na základě rozvinutější koncepce žánrů? Představa, že máme jednu poezii vycházející z jedněch kritérií je z více důvodů zcestná (třebaže na této představě zčásti staví i CLK). Naproti tomu je však podobně nesmyslná představa, že každá autorka či autor přicházejí s vlastní jedinečnou poetikou, už proto, že jejich psaní nevzniká v absenci jiných děl, ale spíše díky nim. Koncepce žánrů může nabídnout určité smíření těchto pólů a lépe postihnout rozmanitost, již současná poezie nabízí. Žánr totiž dovoluje dobře uchopit daný text v jeho specifičnosti (bez zbytečných snah o jeho psychologizaci či personalizaci vzhledem k domnělé představě o autorstvu), protože nás nutí tematizovat, na základě jakého žánrového klíče k němu přistupujeme, a zároveň stanovuje určitá kritéria (vycházející právě z koncepce žánrů), na základě kterých ho lze případně hodnotit (s vědomím toho, že jde o kritéria přináležící koncepci žánru, nikoli samotnému textu). Tolik jen nástin úvahy, důkladnější diskuze o žánrovém čtení by byla složitější.
Nakladatelství. Jak bylo řečeno i v minulém textu, s knihami poezie přišla především nakladatelství, která se jí věnují dlouhodobě (Adolescent, Bílý vigvam, Dauphin, Fra, Protimluv ad.). Pro mě osobně byly přitom nejsilnější (když se pokusím mluvit o nakladatelstvích, nikoli o jednotlivých titulech) knihy z nakladatelství Bílý vigvam, Fra, do velké míry Adolescent a Protimluv, zčásti Dauphin, Malvern či JT’s. V uplynulém půl roce také publikovala básnické knihy nakladatelství relativně nová (Ouklejky), poezii publikující spíše střídmě (Revolver Revue), nebo střídmě publikující obecně (Hnízdo). U některých nakladatelství lze konstatovat nižší kvalitu redakčního zpracování (některé tituly nakladatelství Dauphin či knihy nakladatelství Galén).
Nekomentované, ovšem zaznamenané knihy ze sledovaného období (odpovídající nastaveným kritériím).
Bátor, David. Záznamy bdělých snů. Petr Štengl.
Beryl. Ohlušující ticho. Pointa.
Fibich, Ondřej. Šumavská abeceda. Ondřej Fibich.
Fridrich, Radek. Škrapové pole. Host.
Fuková, Naďa. Fontána. Ouklejky.
Kašpárková, Ivana. Pozice rukou. Odeon.
Král, Tomáš. Hrubost hladiny. Dauphin.
Král, Tomáš. Velká nápověda. Togga.
Kubicová, Monika. Bezejmenný tok. Protimluv.
Kujan, Jakub. Večerní věty. Brody.
Matoušková, Adéla. Dopisy od srdce. Sonet.
Matuška, Vlado. V letním odpoledni vyfouknu Gotta. Togga.
Motyčka, Lukáš. Toníkova přímá lyrika. Druhé město.
Myslikovjanová, Barbora. Skřípot slz. NOV.
Ovčáček, Jiří. Čechoráj. Olympia.
Pala, Zdeněk. O mně ode mě. Pointa.
Petrášová, Gabriela. Duše ví víc. Pointa.
Prečková, Laura. Věci, které jsem ti nikdy neřekla. Pointa.
Racek, Jakub. Paní les. Host.
Rejchrt, Pavel. Klaď slova / Kameny písně. Stefanos.
Šmíd, Petr. Nový Hésiodos. Vlastní náklad.
Vyskoč, Lubor. Skleněná ozvěna. Petr Štengl.
Pod čarou uvádím krátké komentáře ke knihám, které neodpovídají výše uvedenému vymezení oblasti relevantní pro tento text.
Brožková, Kateřina. Klínové písmo. Galén. – Básně na způsob tzv. pokleslých žánrů: místo žen jsou tu děvky, nechybí akční scény s auty a pistolemi, snadno dostupné dojetí či ubezpečení, že jsou básně psané pro čtenářstvo. Dojemně či spíše smutně působí také autorčina básnická vyznání Vladimíru Mikešovi: „[p]an profesor je velký básník [...] [d]obře to vím, nejen proto, že mi poslal jednu svou báseň“ – a Lubomíru Brožkovi: „jednomu z největších současných českých básníků“. Jde o příklad tvorby vznikající v ústraní básnického „mainstreamu“, s insitními či ochotnickými rysy, která si jako taková zaslouží své místo i způsob čtení, do vymezeného záběru tohoto textu nicméně nepatří.
Král, Robin. Ať žije královna! Knižní stezka k dětem. – Poezie je obvykle chápána jako marginální obor, čímž se paradoxně stvrzuje marginalita dalších oblastí, jejichž postavení je ještě vratčí, typicky drama nebo právě literatura pro děti. Vycházím zde z předpokladu, že přemýšlet a psát o literatuře pro děti vyžaduje specifické vzdělanostní i zkušenostní zázemí (kterým ovšem nedisponuji) – stejně jako třeba psaní o poezii nebo o jakékoliv jiné specifické formě uměleckého výrazu. Z toho důvodu se domnívám, že dětská literatura nespadá do záběru CLK (který už je beztak dost velký). Přesto alespoň co nejstručněji: kniha Robina Krále a Barbory Burianové je vystavěna na trojčlenné metafoře: matka – mravenčí královna – a feudální (hierarchické) společenské uspořádání; příběh královnina života od narození k založení vlastního mraveniště je vyprávěn v krátkých rýmovaných verších s podstatným přispěním pěkně udělaných celostránkových ilustrací.
Králová, Alžběta. Protékání ohrožených druhých. Větrné mlýny. – Moje štěstí být blízko této knize je její smůlou, neboť je mi hloupé se o ní vyjadřovat v rámci CLK. Každá ocenění, hodnocení či seznamy mají svá slepá místa. Tajně doufám, že se této knize dostane nějaké promyšlené a dobře zvládnuté recenze či textu jiného typu (nejen zavádějících zmínek, které zatím utržila).
Pokorná, Kateřina. Millennials: @svojost. Došel karamel. – Autorčin osobní příběh a mediální historie knihy, která vychází z úspěšných videí, je nepochybně zajímavý z širšího hlediska průzkumu určitého typu čtenářství. Do záběru CLK ji však žel v tuto chvíli není možné řadit. Podobně jako například větší část produktů online nakladatelské služby Pointa se kniha výrazněji vymyká standardům vydávání poezie u nás (standardy zde pracovně myslím kvalitu týkající se obsahu i redakčního zpracování nastavenou uznávanými tuzemskými nakladatelstvími).
Vanjek. Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody. Psí víno & Větrné mlýny. – Z pochopitelných důvodů je tato kniha ze záběru CLK vyškrtnuta.
