Zaslechla jsem, jak se moje víčka potkala
Údery srdce jako skoky přes švihadlo. Hypnoterapie s křičícím papežem, portál místo obličeje, hukot místo očí.
Původně vyšlo na autorově literárním newsletteru Steincore.
Voliéra v San Diegu, neviditelná klec postavená místním podnikatelem v roce 1937 v rámci Nového údělu, malý Egypt pro vlaštovku, které vlastní hejno uletělo a ona tak místo Káhiry zahnízdila v pozlacených nohách sochy Šťastného prince, je dodnes jako kamenné simulakrum se zelenými stěnami, skála potažená sítí jako kost potažená kůží, falešné hnízdiště stovky ptáků, na které se od devadesátých let ve futuristickém kalifornském gestu jednou za hodinu snáší umělý déšť.
Když se v seismicky aktivní oblasti San Diega blíží zemětřesení, jako první to vycítí ptáci ve voliéře: ztichnou a seřadí se na jediném drátu, který vede prostředkem obrovské klece. Tiše sedí, vyčkávají a pak jednohlasně ohlásí konec otřesů. Zpěv ptáků mizí jenom tehdy, když je potřeba uvolnit místo smykovému pohybu ker podél zlomových spár.
Je ale ještě jeden okamžik, kdy zpěv ptáků zmizí: když vás postihne náhlá ztráta sluchu. Zpěv ptáků totiž mizí jako první. Nejdřív si říkáte, že vaše hejno prostě odletělo, píše uživatel Quicksand53 na diskuzním fóru věnovaném náhlé ztrátě sluchu. Vypadá to, že se ptáci zkrátka přesunuli jinam, to je normální, lidé se také přesouvají, myslíte si chvíli. Ale pak se podíváte oknem ven z kuchyně a zjistíte, že ptáci pořád sedí na větvích, pořád otevírají zobáky, pořád zpívají. Ale vy už je neslyšíte. Ztráta sluchu je proces, není to jako vypnout vypínač, píše Quicksand53.
******
Připojení se ztratilo, hypnoterapeut zůstal přišpendlený na monitoru, celý zkreslený, s hučícíma očima a doširoka otevřenými ústy, která připomínala oválný portál umístěný doprostřed jeho obličeje, vypadal, jako by mě volal nebo jako by na mě křičel, píše Eliza Barry Callahan v knize The Hearing Test. Jako křičící papež z obrazu Francise Bacona.
Náhlá ztráta sluchu je pro vypravěčku knihy The Hearing Test samozřejmě zásadním životním momentem, nejde ale jenom o beletristické zkoumání tohoto procesu (procesu, ne okamžiku, jak píše Quicksand53), ale spíš o studii fungování smyslů jako celku - každá autofikční kniha musí mít nástroj, díky kterému dokáže autorka nebo autor uchopit svoje vlastní zážitky kriticky, v tomhle případě to ale není sociální třída, gender nebo orientace, ale onemocnění, které nemá žádnou zjevnou příčinu. Eliza Barry Callahan cituje helénského historika Polybia, který ze své římské cely napsal, že „pokud nejsme schopni zjistit, co způsobilo povodeň, velké sucho nebo mráz, musíme tyto události přisoudit náhodě.“
Narativ náhlé ztráty sluchu není v tomto případě klíčový, poznáme to i podle toho, že Eliza Barry Callahan (nebo vypravěčka, pokud někomu přijde zajímavé to rozlišovat) v The Hearing Test nakonec vůbec nezmiňuje, jestli se jí sluch vrátil. Důležitý je pro ni (znovu) proces: člověk je na všechno vždy sám, ale člověk, kterého opouští sluch, je sám ještě víc.
Mizí mu interakce s žijícími lidmi v každodenním prostoru, ale do popředí vystoupí interakce s uměním, s obrazy (Pierre Bonnard, Francis Bacon nebo Belkis Ayón, kubánská grafička a autorka tisků, která pracovala téměř výhradně s černou, bílou a šedou barvou, zachycovala výjevy z prostředí afrokubánského náboženského bratrstva Abakuá v podobě postav bez úst a bez uší, ale s obříma očima, která v šestadvaceti letech reprezentovala Kubu na Benátském bienále a ve třiadvaceti si prostřelila hlavu) nebo s hudbou: její hypnoterapeut (předtím, než se na zaseklém Zoomu promění v křičícího papeže) vypráví o Suzanne Ciani, pionýrce syntezátorového zurčení, se kterou sousedil v kalifornském městě Bolinas a jejíž ezoterické zvukové plochy mu protékaly až do bytu.
Ona mu oplátku vypráví o (nejmenované) zpěvačce, která se v předvečer jejich terapie zabila v Aténách, když lezla po vysokém žebříku na střechu domu, aby vyfotila měsíc v úplňku. Umíme přistát na Měsíci, říká jiný lékař na jiném místě knihy, ale nedostaneme se do vnitřního ucha.
Myslím na krátkou esej Georgese Pereca, píše Eliza Barry Callahan. Vrací se mu sen, v němž ve svém malém bytě objeví pokoj, o jehož existenci dosud nevěděl. Při umývání nádobí jsem zaslechla, jak můj soused o patro výš skáče přes švihadlo, v neděli, v deset hodin večer. Když jsem ale zavřela kohoutek, došlo mi, že slyším tlukot vlastního srdce.
Eliza Barry Callahan - The Hearing Test (2024)
---
