„Všichni jsme ženy a všichni to nenávidíme.“ Do hlubin touhy s Females Andrey Long Chu
Andrea Long Chu nastavuje zrcadlo politice, v níž se míchá afektivita, emoce, touha i nekonečný spor mezi námi a spektáklem venku.
Pamatuju si na jednu vánoční oslavu v maloměstě. Bývalý spolužák mi tam s vážnou tváří říkal: „To je zajímavý, jak poslední dobou přibývá gayů a tak, co?“ Oponoval jsem mu samozřejmě hned tím, že doba přece naše nejhlubší identity nevyrábí. Mám ale pocit, že Andrea Long Chu by souhlasila spíš s ním. I když dost možná jen naoko.
Po několika provokativních esejích vydala spisovatelka a esejistka svou knihu Females přesně před rokem. V intelektuální senzaci provokativně obrací zajeté intelektuální šablony queer myšlení i psaní. Namísto „pravých já“ podstupujících tranzici, je to kniha plná strukturující touhy a citací anarchisticko-militantní radikálky Valerie Solanas. Začíná jednoduchým, ale o to skandálnějším tvrzením: co když jsme všichni ženy?
Pravé já?
„Být ženou je být nádobou pro touhy něčeho/někoho vnějšího,“ píše Chu v úvodní psychoanalytické metafoře. Muži, ženy, celé společenské identity jsou podřízeny nikoliv nějakým vnitřním pravdám, ale hlavně chtíči, který nemusí být původní. Chu si je vědoma, že je to tvrzení na hraně ironie - přesto nás ale vyzývá, abychom mu dali šanci. V anglickém originále rozlišuje mezi *female* a *woman*, tedy ženstvím jako vlastností a ženou jako genderovou kategorií. Právě to první se pro Chu stává metaforou, kterou nezajímají politická provolání o vlastním já, ale touha, absence, prázdné místo v kruhu, kterému říkáme nitro.
„Stejně jako Solanas jsem chtěla zkusit, jaké je to dovést do krajnosti neobhajitelné,“ říká v rozhovoru pro Vogue. Females totiž není klasická intelektuální literatura, ale ani poetická autofikce. Mnohem víc je to spekulativní teorie genderu a společnosti, která možná není logicky úplně správná (Chu to ví a nevadí jí to), ale mezi jejímiž řádky se objevují užitečné věci.
Třeba tranzice. Andrea Long Chu jako trans žena píše: „Nikdy jsem neuměla rozlišit mezi tím, že se mi ženy líbí a že chci být jako ony.“ Vědomě tak buduje jinou definici transgender kategorie, než queer liberální diskurz v defenzívě proti konzervatismu. Místo žití svého skutečného já je pro Chu tranzice mnohem víc otázka touhy. Chtít být dívkou místo příběhu o dívčí duši uvězněné v jiném těle. Zdánlivě drobná změna perspektivy má přitom dalekosáhlé politické důsledky.
Boj s konceptuálními mlýny
Females je ale taky knižní esej o nepublikované divadelní hře Up Your Ass. Právě tu Valerie Solanas neúnavně nabízela Andymu Warholovi, až ho nakonec postřelila. Stejným dílem se Chu věnuje manifestu S.C.U.M., v němž Solanas volá po genocidě všech mužů. Je to myšleno vážně? Podle Chu na tom zas tolik nesejde, protože muž už je z jejího prapsychoanalytického pohledu stejně ohrožený druh: „Všichni jsme ženy a nenávidíme to.”
Solanas se tak stává Ariadninou nití, pomocí které se Chu probírá genderovými rolemi. Její esejistika přitom má osobní i společenský rozměr. V textu On Liking Women rozebírá Chu v podobném duchu fenomén tzv. TERF. Zkratkou pro „trans-exclusionary radical feminists“ označuje samozvané feministky, které odmítají trans ženy jako skutečné ženy - třeba proto, že neprošly stejným útlakem jako osoby, jež společnost jako ženy identifikovala od narození, nebo prostě proto, že ženou se člověk podle nich nikdy nemůže stát, protože svou esenci nezmění.
„Pochybuji, že kdokoliv z nás projde tranzicí prostě jen proto, že chceme „být“ ženy v nějakém abstraktním, akademickém smyslu. Já to tak rozhodně neměla. Tranzici jsem chtěla kvůli všem těm drbům a komplimentům, rtěnce a tvářence, pláči při filmu, pocitu, že jsem něčí přítelkyně, že za mě zaplatila účet nebo mi nesla kufry, benevolentnímu šovinismu bankovních poradců a pokladačů kabelů, telefonické intimitě vzdáleného ženského přátelství, upravování make-upu v koupelně obklopené z obou stran jako Ježíš viníky kvůli erotickým pomůckám, pro pocit, že jsem sexy, aby mě balily drsné lesby, pro poznávání, na které si mám dát pozor, pro bikinové svršky, všechny ty šaty, a, bože můj, kvůli prsům. Ale teď už vidíte, co je s touhou za problém; jen výjimečně chceme věci, co bychom měli. Libovolná TERFka vám řekne, že většina z těchto věcí jsou tradiční pasti patriarchální femininity. No, pravdu mít bude taky.“
Z osobně-politického se v případě Chu neztrácí emocionální, afektivní rozměr, který při analyzování „správných“ a „špatných“ identitárních narativů chybí. Být ženou vždycky znamená být v dialogu s vnějškem, který na nás klade nároky. Identifikovat se nikdy nejde osaměle, bez zrcadla společnosti, které překypuje vnitřními, často skrytými tužbami. „Klidně je možné něco nechtít a najednou zažít takovou touhu, jež vyvolává pocit, že jste ji přece museli mít vždycky,“ říká Chu v rozhovoru pro Lithub. Osvětluje tak svoji identitární politiku, v níž nejsou naše já neměnná, ale zapletená do sítě pnutí, kterým sami nemusíme rozumět.
Samospádem do podvědomí
I když se ale neidentifikujete jako queer, jsou Females zajímavou metaforou - stačí jen „ženskost“, s níž Chu operuje, jako přídavné jméno, které nemá nutně mnoho společného s genderovými rolemi. Přítomnost cizí touhy ve vlastním nitru je totiž něco, s čím máme všichni bytostnou zkušenost. Podobně jako jiní myslitelé jinými slovy ( Chu například asociuje Deleuzeho mladou dívku, kterou pak rozpracoval kolektiv Tiquun) Andrea Long Chu nastavuje politice zrcadlo, v němž se míchá afektivita, emoce, touha i nekonečný spor mezi námi a spektáklem venku.
Females je provokativní kniha, jejíž teze jsou samy o sobě těžko obhajitelné. Jenže brát je doslova by byla chyba, protože Andrea Long Chu se racionalismu, kterým se běžně na politické diskuze díváme, vymyká. Její debut je mnohem víc mapou meandrů, kterými vedou tužby v patriarchálním kapitalismu. Její závěry jsou občas na hranici utonutí - jenže svět pod hladinou nás táhne silami, kterým bychom se měli snažit porozumět. Plaveme v nich totiž všichni.
Andrea Long Chu - Females (Verso, 2019)
