Logika militantní demokracie
Trumpova administrativa, zřejmě nechtěně, zažehla silný zájem o americké dějiny. Prezidentovy výpady proti rovnosti občanů jsou totiž natolik šokující, že jedním z mála způsobů, jak je vysvětlit, je nahlížet na ně jako na důsledek mnohaleté a zavedené tradice. Mnoho Američanů se proto v odezvě na vládní kroky znovu ohlíží za nejtemnějšími okamžiky historie své země. Reakce Donalda Trumpa na loňský rasistický pochod v Charlottesville vyvolala celonárodní diskuzi o trvajícím dědictví rasismu a o jeho symbolické přítomnosti v mnoha památnících Konfederace po celých Spojených státech. Hrozivé zprávy z Texasu, kde jsou žadatelé o azyl zatýkáni a a nejsou jim přiznána žádná práva, zase připomněly notoricky známou kauzu zadržených Američanů japonského původu během druhé světové války.
Přesto když současná vláda zveřejnila plány na radikální vystupňování této brutality, a sice stavbu obrovských táborů pro zadržené žadatele o azyl na dobu neurčitou, jen málokdo si uvědomil, že takový plán má v historii přímý precedens. Podobné tábory totiž Američané zřizovali během druhé světové války v Texasu pro Latinoameričany. V těchto táborech byly neprávem vězněny tisíce lidí, kteří byli nakonec deportováni. Dnes téměř zapomenutá kapitola americké historie napovídá, že tragédie, která se děje v Texasu, je neoddělitelnou součástí dějin velkých světových konfliktů.
Dnes téměř zapomenutá kapitola americké historie napovídá, že tragédie, která se děje v Texasu, je neoddělitelnou součástí dějin velkých světových konfliktů.
V roce 1940, dokonce dříve, než Spojené státy americké vstoupily do války proti zemím Osy, místní zákonodárci začali varovat před bezprostřední hrozbou z jihu. Řada politiků a politických odborníků tvrdila, že němečtí a japonští agenti organizují infiltraci do Peru, Guatemaly a dalších zemí Latinské Ameriky. Tito nepřátelští agenti prý plánují puče a připravují invazi do Spojených států. Franklin Roosevelt opakovaně varoval ve svých rozhlasových projevech před tím, že Třetí říše a japonské impérium zakládají tzv. pobřežní buňky po celé jižní Americe. Tyto obavy byly tak naléhavé, že ve stejném roce zvažoval Bílý dům vyslání stovek tisíc vojáků do Brazílie jako preventivní útok proti údajně plánované invazi do USA.
Jakmile se válka v prosinci 1941 dostala na západní polokouli, začaly tyto obavy aktivně formulovat politiku. Američtí politici byli odhodlaní potlačit jakýkoli potenciální převrat v Latinské Americe, a to nejlépe s pomocí místních vlád. Pro tento účel vznikla v lednu 1942 za přispění Spojených států nová instituce, tzv. Mimořádný poradní výbor pro politickou obranu (Emergency Advisory Committee for Political Defense, CPD). Tento orgán zastřešoval jednadvacet zemí, od Kanady na severu až po Chile a Argentinu na jihu. CPD měl za úkol bojovat proti všem aktivitám, které vládní představitelé považovali za vlastizrádné, jako bylo například obchodování se zeměmi Osy nebo vydávání „pochybných” novin. CPD pomáhal členským státům koordinovat sdílení informací a relevantních právních postupů. Tak například pomohl tým amerických odborníků představitelům brazilské a mexické administrativy připravit návrh na nařízení, které omezovalo politické aktivity „nebezpečných“ individuí a také jejich možnosti cestování.
Ale Spojené státy se nespokojily s cenzurou a špionáží. Už několik měsíců po založení CPD dospěli američtí agenti k závěru, že nepřátelská subversivní činnost představuje závažné riziko, kterému se dá předejít pouze „preventivními“ zatýkáními. V zimě 1942 začali američtí představitelé pomáhat latinskoamerickým zemím s domovními prohlídkami u podezřelých osob. Americké tajné služby poskytovaly místním policistům jména a logistickou podporu, zatímco pracovníci úřadu vlády Spojených států pomáhaly skeptickým politikům s opozicí, a to většinou prostřednictvím štědrých finančních půjček.Tisíce uvězněných byly většinou umístěny v místních vojenských základnách bez nároku na právní zastoupení a spravedlivý soudní proces. Podobně jako američtí Japonci, jejichž zatýkání probíhalo ve stejné době, byli tito lidé zatýkáni nikoli na základě činů (jen menšina z nich byla vůbec politicky aktivní), ale na základě jejich etnického původu: většinou šlo o příslušníky imigrantských komunit z Německa, Japonska a Itálie.
Představitelé CPD si velmi dobře uvědomovali, že uvěznění lidé nepředstavují žádné reálné bezpečnostní riziko. Také se vědělo, že úřední činitelé, kteří se na zatýkání podíleli, jsou často motivováni rasismem nebo chamtivostí (interní zprávy se zmiňují o tom, že se policisté chystali například zabrat domy zatčených osob). Jedním z nejabsurdnějších důsledků operace bylo zadržení „nebezpečných vetřelců“ v Guatemale v roce 1942, mezi nimiž byli i německo-židovští uprchlíci, kterým se zrovna podařilo dostat ze Třetí říše. Přesto byli američtí politici ve svých snahách natolik urputní, že je podobné tragédie nedojímaly. Takové incidenty byly vnímány jako cena, kterou je nutno za tyto nezbytné kroky zaplatit, a politici nadále zvyšovali počet preventivních zatčení.
Kampaň CPD vyvrcholila založením několika koncentračních táborů v samotných Spojených státech. Američtí úředníci byli přesvědčení, že jsou lépe vybaveni na provoz táborů a dohled nad latinskoamerickými vězni než jejich jižní sousedé, kteří si navíc začali stěžovat na vysoké náklady spojené s vězněním tolika osob. V roce 1943 CPD zkoordinovalo deportaci osmi tisíc lidí z několika zemí Latinské Ameriky do Spojených států. Tito vězni byli za účasti amerického námořnictva nahnáni do přeplněných vojenských lodí a převezeni do San Francisca a New Orleansu, kde se jich ujaly imigrační úřady. Většina z nich byla následně odeslána na vojenské základny v Texasu – jednou z nich byl i tábor Camp Seagoville, který se nacházel jen několik desítek kilometrů od táborů nyní plánovaných Trumpovou administrativou. Zadržení lidé strávili v těchto táborech poslední roky války, aniž by znali délku svého trestu, a aniž by proti nim byla vznesena jakákoli formální obžaloba, a většinou pracovali na místních farmách a v továrnách. Na rozdíl od současných žadatelů o azyl se s těmito vězni zacházelo alespoň trochu důstojněji. Vedení táborů se snažilo držet rodiny pohromadě, poskytovalo základní vzdělání pro děti, a dokonce povolilo vězňům mít vlastní samosprávu, která se starala například o kulturní program. Nicméně vzhledem k tomu, že se na většinu z nich stále nahlíželo jako na nepřátelské agenty, byli na konci války deportováni do Asie a Evropy spolu s dalšími válečnými zajatci zemí Osy. Mnozí z nich již nikdy nespatřili své domovy.
U cizinců zkrátka platila automatická presumpce viny: automaticky byli podezřelí, dokud neprokázali svou nevinu.
Není náhodou, že tyto krutosti se odehrávaly v kontextu dlouhotrvající brutální války. Všudypřítomný strach z existenčních hrozeb, přesvědčení, že nepřátelé jsou podporováni domácími zrádci, a také pocit, že vítězství lze dosáhnout pouze totální destrukcí těchto nepřátel, to vše přispělo k přesvědčení, že „cizinci“ jsou nepřátelé, a tudíž nemají nárok na žádná práva. Americké koncentrační tábory čtyřicátých let jsou ilustrací této válečné logiky. U cizinců zkrátka platila automatická presumpce viny: automaticky byli podezřelí, dokud neprokázali svou nevinu.
Tato logika má své historické kořeny a také jméno: „militantní demokracie“”, termín poprvé použitý v roce 1935 politickým teoretikem Karlem Loewensteinem. Loewenstein, židovský uprchlík z nacistického Německa, přišel do Spojených států s přesvědčením, že totalita a demokracie nemohou existovat vedle sebe. Přirozenou snahou fašistů a komunistů, jak psal ve svých tehdy velmi populárních esejích, je infiltrovat se do demokratických režimů, zneužít svobody tisku a slova a zničit je zevnitř. Ještě dlouho před tím, než padly první výstřely druhé světové války, Loewenstein tvrdil, že mezi demokracií a jejími nepřáteli probíhá boj na život a na smrt, který pohlcuje celý svět. Aby demokracie mohly zvítězit, musí se reformovat. A musí se stát „militantními“.
Podstatou militantní demokracie mělo být omezení zákonných norem a práv. Podle Loewensteina usilují totalitní režimy především o to rozložit demokracii zevnitř, a proto se podle něj mají demokraté povznést nad své „zaslepené lpění na dodržování práva“ a uvědomit si, že „samotný mechanismus demokracie je trojským koněm, díky kterému se nepřítel dostane do města“. Vlády proto musí začít agresivněji preventivně omezovat práva těm, kteří mohou představovat nebezpečí. Svoboda pohybu, svoboda slova a svoboda vyznání by měly být pozastaveny a nová antitotalitní tajná policie by měla začít tvrdě zasahovat. Podle Loewensteina je loajalita vůči státu nadřazena jakékoli diskuzi o občanských právech. Kdokoli, kdo zpochybňuje politické normy, se ocitá mimo sféru zákona. „Oheň se musí hasit ohněm,“ napsal v roce 1935.
Ve 30. letech zůstávaly ještě Loewensteinovy úvahy na akademické půdě. Ale vypuknutí druhé světové války vedlo k tomu, že se jeho myšlenky, které by za jiných okolností zůstaly okrajové, začaly realizovat s cílem udržení moci USA. Pro úzkostlivé vládní představitele odpovídaly texty Loewensteina a jemu podobných badatelů na potřeby státu ve válečném stavu. Skýtaly argumenty, proč omezování nebo dokonce potlačování práv občanů demokracii nejenže neoslabuje, ale naopak ji posiluje. Teorie podobné těm Loewensteinovým také spojovaly vnitřní a vnější hrozby a takřka eliminovaly rozdíly mezi nimi. Japonskoamerické nebo latinskoamerické obyvatelstvo bylo z tohoto pohledu stejné – bez ohledu na to, kde se tito lidé narodili, představovali šiřitele globálního nebezpečí, a proto měli být zbaveni veškerých práv. Čím více se tento způsob myšlení šířil, tím aktivnější role se ujal sám Loewenstein v tehdejší americké militantní demokracii. V roce 1943 byl zaměstnán jako právní poradce Ministerstva spravedlnosti a odtud přešel do CPD, kde pomáhal koordinovat špionáž, zatýkání a deportace.
Zatímco Loewenstein se po válce vrátil k akademické činnosti, samotná militantní demokracie přetrvala i po druhé světové válce. Během prvních drsných let studené války někteří politici a akademici dále trvali na tom, že mezinárodní konflikty vyžadují určité potlačení práv domácích občanů (na základě principů militantní demokracie například západoněmecký Nejvyšší soud v roce 1957 zakázal komunistickou stranu). Nicméně tak intenzivně jako za druhé světové války se teorie militantní demokracie v USA znovu etablovala až po útocích 11. září a spolu s vyhlášením války proti terorismu. Obroda militantní demokracie v první dekádě 21. století tak pomohla připravit živnou půdu pro tragédii probíhající dnes v Texasu.
Stejně jako jejich předchůdci v CPD se americké úřady po roce 2001 nezabývaly pouze zahraničním terorismem. Jejich pozornost se rovněž upínala k nebezpečí vnitřního spiknutí, tedy k celému spektru „cizích“ muslimských radikálů, kteří by se mohli infiltrovat do demokratických režimů a ohrozit celé uspořádání západního světa. Proto se přikročilo k celé řadě vojenských akcí, počínaje jednostrannými invazemi až po ataky dronů a raketových útoků, a ruku v ruce s tím docházelo postupně také k oklešťování práv. Ti, které úřady shledaly nebezpečnými – především šlo o muslimy původem z Blízkého východu nebo severní Afriky –, byli preventivně zadržováni či deportováni, což zároveň vládě usnadnilo práci, protože proti nim nemusela formálně vznášet jakékoli formální obvinění. Stejně jako kdysi zadržované osoby v táborech CPD i bezpočet vězňů převezených do věznice v Guantanamu a následně deportovaných do zemí, ve kterých nikdy předtím nežili, představoval v očích Američanů existenční hrozbu pro jejich zavedený pořádek. Tento stav přetrval od Bushovy éry až do éry Obamovy. A stejně jako na jejich předchůdce za druhé světové války se i na tyto vězně vztahovala presumpce viny a stejně jako oni se ocitali mimo jakoukoli právní ochranu. Takovéto potlačování práv se stalo natolik přirozenou součástí našeho světa, že se nad tím málokdy pozastavujeme. Nedostatek pozornosti, kterou američtí občané a jejich političtí zástupci věnují lidem vězněným v Guantanamu skoro dvě dekády po jejim zřízení, je svědectvím naší rostoucí tolerance vůči tomu, jak válečný stav ovlivňuje právní systém.
V této souvislosti tedy nepředstavuje zřízení nových táborů Trumpovou administrativou žádný přelomový okamžik amerických dějin, ale spíše zlověstnou radikální expanzi již existující tradice.
V této souvislosti tedy nepředstavuje zřízení nových táborů Trumpovou administrativou žádný přelomový okamžik amerických dějin, ale spíše zlověstnou radikální expanzi již existující tradice. Jelikož Trump a jeho tým nahlíží na žadatele o azyl a imigranty jako na závažnou hrozbu pro etnickou a rasovou skladbu obyvatelstva USA, tedy jako na hrozbu pro samotnou podstatu USA, nejenže brání příchodu imigrantů, ale zároveň jim upírá práva a zavírá je do táborů na dobu neurčitou, aniž by vůči nim byla vznesena obvinění.Je nutno podotknout, že přijetí takových opatření znamená také posun v nahlížení cílů války. „Hrozba“, kterou představují běženci prchající před drogovými válkami v Hondurasu, je jiná než hrozba, kterou ztělesňovali tzv. „pobřežní buňky“ zemí Osy nebo muslimští teroristé. Přesto jsou tito imigranti, stejně jako kdysi lidé zadržovaní CPD nebo vězni v Guantanamu, vnímáni jako předvoj nepřítele v nekončící americké válce, vedené po celém světě. A stejně jako předtím i nyní vyžaduje boj proti tomuto nepříteli uchýlit se k postupům tzv. militantní demokracie.
Nesmyslné tábory v Texasu nejsou tudíž pouze důsledkem přetrvávající xenofobie nebo známkou přibývajících prvků autoritarismu současné administrativy. Jsou rovněž trýznivým symptomem přijetí stavu válečné právní nouze a paranoidní mysli. Zalíbení v krutosti, jaké nyní předvádí Trumpova vláda, přimělo některé Američany tuto letitou neblahou praxi reflektovat a zejména identifikovat ty historické síly, které podporují rasovou nenávist. To by nás zároveň mělo přivést k tomu, abychom se znovu zamysleli nad skutečnou cenou, kterou platíme za vleklá válečná „dobrodružství“.
---
