Transfixace pod lotosovou kůrou
Všemi odstíny hýřící román Shola von Reinhold přepisuje kulturní historii 20. století
Když jsem četl po všech stránkách blyštivý román LOTE britských spisovatelů (používají anglická zájmena they/them) Shola von Reinhold, jsem si několikrát vzpomněl na videosej Opulence od trans youtuberky Contrapoints. LOTE jde číst mnoha způsoby, ale v jednom se se stylem jedné z nejznámějších queer videoesejistek potkává - zdobností, kterou oplývá jak styl autorů, tak i svět hlavní hrdinky Mathildy. Barokní grandiozita a nespoutaně eklektický estetický luxus se v sebevědomém debutu staví na odpor rádoby pokročilejšímu, ale ve výsledku utlačujícímu a pohříchu bílému minimalismu a asketismu.
Zápletka začíná, když queer černoška Mathilda během své neplacené stáže v muzeu objeví fotografii tajemné černošské ženy. Ukáže se, že fotografie byla pořízena během jednoho z večírku Bright Young Things - skupiny britských literárních modernistů a modernistek, kteří v 20. letech 20. století překračovali společenské hranice opuletními drogovými večírky, dekadentním chováním i queer životním stylem. Mathilda je nadšena a tajemnou autorku ihned připíše na seznam svých transfixací, historických postav, které ji nesnesitelně přitahují. Když se tyto postavy znenadání objeví, převrátí Mathildin život vzhůru nohama a promění i její vnímání světa. Kromě poetického příběhu o osobní poetické mánii tak pokládají von Reinhold Mathildinými ústy zásadní otázku: Co kdyby se do vrcholného modernismu počítali i černoši?
Napravit (naschvál) zapomenuté dějiny
Mnohovrstevnatý román v sobě tak kombinuje historickou studii (kromě Bright Young Things tu často potkáte skupinu Bloomsbury, Virginii Woolf nebo spisovatele Richarda Bruce Nugenta) s dějinou fikcí. Jak Mathilda brzy zjistí, tajemná extravagantní “černá princezna” (jak ji titulují třeba dopisy těch, co se s ní setkali) se jmenuje Hermia Druitt. Prostřednictvím (dost možná záměrně) zapomenuté básnířky se pak odvíjí téměř detektivní příběh, který do literárních i společenských dějin vrací diskuzi o etnickém původu a rasismu.
Von Reinhold kombinují Mathildino vlastní vyprávění z roku 2019 s příběhem samotné Druitt a taky stránkami z fiktivní knihy Black Modernisms, smyšlené historické studie poukazující na opomíjenou kapitolu černošské literární kultury. Mathildu její pátrání zavede až do města Dun, které mělo hostit ezoterickou komunitu vyznačující se zálibou v extravaganci a lotosových květech. Na základě Mathildina pátrání, její účasti na podivně asketické a přísně teoretické umělecké rezidenci a setkání s místními obyvateli, Von Reinhold vystavují účet přehlíživosti ze strany bílé kultury. Když Hermia vzpomíná na některé z banketů, často si ji pletou s jazzovou herečkou, exotifikují ji nebo rovnou vyhazují.
Mathilda navíc brzy zjistí, že skutečné nakladatelství Hours afroamerické vydavatelky Nancy Cunard mělo údajně vydat jediný výtisk Hermiiny sbírky, a kniha se stane hlavním objektem Mathildina pátrání. LOTE se z velké části v muzejích a archivačních institucích neodehrává náhodou. Román je totiž taky obžalobou křivdy, které se držitelé sbírek dopouštěli a dopouští, když díla černošských autorů a autorek nevystavují a pak prohlašují “smrt malby”, přičemž třeba ta nebělošská neměla nikdy pořádně šanci žít.
Byla by ale chyba LOTE číst jen jako studii v historickém revizionismu - ačkoliv ji tak rozhodně brát jde (delší rozbor najdete třeba v časopise The White Review), Von Reinhold jsou příliš talentovaní na to, aby šlo vír obrazů z čtyř stovek stran svázat do jednoznačné interpretace. To se týká třeba Mathildiny rezidence. Mathilda se náhodou dostane mezi Myšlenkové umělce, hnutí, které založil smyšlený teoretik Garreaux. Karikatura Deleuzeho, Focaulta nebo Deborda hlásá represivní přístup k životu i tvorbě, kterému je vlastní vyprázdněný akademický jazyk, absence publika a nemožnost naplnění autorské touhy. Myšlenkoví umělci svoje díla pálí a odevzdávají až výsledný popel a mluví o “markacích” a “dotážích”.
V protikladu k totalizujícímu asketismu staví Von Reinhold nejen Hermiu Druitt, dekadenci a extravaganci, ale přímo ornamentální historii černošské zkušenosti. Ve slovníku kroužku LOTE se opakuje slovo Luxuries, které označuje androgynní šaty, bublinková vína, omamné tinktury i nespoutané vášně. Na snaze zadusit živelné touhy člověka ze strany Myšlenkových umělců jako by bylo něco děsivě démonického. Metafora protestantské paniky, která černošství a jinakost spojuje s divokostí. Jak ale příběh brzy ukáže, právě momenty fascinace jsou ty, při nichž Mathilda a ostatní žijí nejvíc.
Třpytivý olej estetické i historické vzpoury
Lesk dekadentních sedánků se odráží i ve stylu, kterým Reinhold scény popisují. Ametystové punče se tu setkávají s barevnými kachličkami, světem, který je “jakoby potažený olejem.” Zatímco Mathilda svět pozoruje angličtinou odkazující právě na bobtnající jazyk avantgardy z počátku minulého století, fiktivní strohost Black Modernisms mu nastavuje protipól v popisech historické nespravedlnosti. Připomíná to pocit, když jste na sklonku léta po druhé lahvi ještě vzhůru, zatímco Slunce na obzoru začíná vycházet. Mezi snem a skutečností, únikem od běžného světa, který se ale začíná mezi řasami občas i nepříjemně připomínat.
Knihu Von Reinhold jde číst taky jako knihu o trans a queer identitě - jak dělá třeba McKenzie Wark v časopise E-flux. Prolíná se v ní minulost (Mathilda osoby fascinované znovuvynalézáním minulosti označuje za Arcadians), přítomnost (Luxuries) a budoucnost (Utopians), objevují se tu zmínky o třpytkovém proletariátu i nejasné gendery. A to všechno podepřené rigidním třídním systémem, do něhož Hermia s Mathildou z pracující třídy moc nezapadají.
Mezi asimilací dominantní kulturou a útěkem do fantazie ale hlavní hrdin(k)a LOTE hlásá třetí cestu, ve které se prvky fantazie stávají prostředkem vzdoru. “Podívej, podívej se: [elegance a představivost] jim nepatří. Možná bychom je něměli chtít, protože se staly jejich zbraněmi, ale nesmíme zapomenout, že to oni je první v rukou nedrželi. Když černoší a černošky vytváří a konzumují krásu určitého druhu, je to pořád jedna z nejtransgresivnějších věcí, co se na západě může stát,” píšou Von Reinhold.
LOTE je nejen svůdný román plný obrazů, které stejně jako Mathildiny vidiny zůstanou za očními víčky dlouho, ale taky vakcínou proti vymazávání černošské historie.Shola von Reinhold tak prostřednictvím Hermie Druitt nabízejí protilátku kulturnímu gatekeepingu, pod jehož zrakem mizí jiná etnika i identity.
Činí tak přitom - jak jinak - ve velkém stylu a experimentální formou, jejíž kličky však nekalí snad až trochu příliš transcendentální prožitek z květnaté prózy ani naléhavost Mathildina pátrání. Jeho předmětem je totiž nejen jedna neprávem zapomenutá básnířka, ale taky potěšení ze života odehrávajícího se mimo rámec každodenního přežívání. Mathildin útěk tak sice vede do praktik kultu lotosového stromu, ale i po dočtení jakoby se páv z fialkové obálky ptal: a kam utečeš ty?
LOTE v roce 2020 vydalo nakladatelství Jacaranda
