RP uvádí: Ondřej Šolc
Ondřej Šolc (2002) z Jablonce nad Nisou,
nejraději čte, škádlí svou kočku a – píše.
přesně taková ta únava, ze které se nevyspíš
skákal jsem ze schodů, na paty a na držku
mezi střepy zavařovaček co řezaly
ztracená nožička od brejlí a střep v koleni
nové jizvy a modřiny, jsem jak umělcovo dílo
za všechny ty pády a bolesti – klečím, zavřené oči
někdo mě vyzdvihne a vytáhne střepy ven
střípky jiných nocí, jiných přání a starých deviací
mám trochu klidu jen když skáču po schodech dolů
keine Zukunft, sic mundus creatus est
na krev musíš čpavkem a řádně drhni!
dnešní šicí stroje sešily kus po kusu místní realitu
bez vkusu a na míru, někdo křičí pod mým oknem
chybí mi máti, její hlas – chvíli tu je, už chvíli není tu
spálené ruce
pokaždé se dotknem žhavých kamen
pojďme si hrát v simulaci, nechme zpívat ptactvo
nic se samo nevyřeší
zakopávat o kořeny, kolik pěstí bylo zaťato?
ze všeho, co mě dělá tupým, nebudu nejchytřejší
pod očami vačky z toho, čo sa nemá robiť
a co se dělat má, my z principu neděláme
nad ránom ležíme na tráve jak kvapky rosy,
a co se dělat nemá, dnes dělat nepřestaneme
ostnatý drát vzpomínek, chceš ho přelézt
pořezal ses do krve, chceš ho podlézt
roztrhal ses do krve, je to podlé
předstírat, že máš šanci utéct a předvést se
přesně taková ta únava, ze které se nevyspíš
kolem všichni mluví česky, ale nerozumím slovům
znával jsem je tehdá, když jsem věděl kudy domů
v posteli je to nejhorší, hlavně ti co stojí kolem
vnímám odrazy, všude kde se jen mihnu
takové, v kterých se neznám, ale nacházím
zachumlaný v dece, která stále voní jako ty
cigarety vykouřené ve vaně za tmy a ticha
pomalu to mizí a šedne jako starý tiskařský papír
smáčený o slzy, které už nešly zadržet, a tak padaly
prohánějící se po střeše, nevěděl jsem, jak mě lapí
myšlenka, že nic netrvá věčně
v září pokládal jsem hlavu na kolej a čekal na vlak
tak trochu cestující, tak trochu někam jinam
limituju se na strofy
čas od času mi to ujede
jako když dobíhám autobus
který je prostý cestujících
a psal bych o lásce
opravdové lásce
opravdové lásce z filmů
z knížek
a z nekonečných seriálů
ale taková láska není
takovou jsem ji nepoznal
znám ji, že štípe, za okousanými nehty se sveřepě drží
a neopouští mě i když se snažím
a neodpouští mi i když jsem úplně nahý
a všechno kolem mě se tříští
jako komety
jako talíře se zlatými okraji po babičce
jako led padající na led
jako plzeňský půllitr, co mi spadnul
protože jsem vypil příliš vodky
a píšu si tu něco o lásce
pitomé klikyháky na tlejícím papíře
jsem jak dohadující se opilci
jen se motám a křičím
v kruzích ze vzteku a v kruzích ze smutku
a stejně jako kruh – někde začínám a někde končím
stejně jako se do plzeňského půllitru nevejde litr
asi si tady přetékám a mrhám, co padá kolem
piliny dřevěné, skelný prach a jemný pouštní písek
už si ani nevzpomínám
jak vypadá zelený trávník
takhle to mám v zimě vždy
studí mě to tady a studí mě to tam
takhle to mám v zimě vždy
a svět je tak celistvý, že nemám kde řvát
hned by mě pak zavřeli
za dveře, na které potřebuješ kartu
k obědu čvachtavá brokolice
a rozvařené brambory
generace dětí, co se dusí
zatímco se snaží vzlétnout
všichni chtějí a musí mít všechno, co mají ostatní
nikdo ale nic nemá
a mít nebude
teď jsem rád, že mi zbyla alespoň ta slova
druhým uzlem, který jsem se naučil vázat
mi byla oprátka a bylo mi málo
a teď každý pokus vázat se působí stejně
působí jako zatracenej uzel určený k usmrcení člověka
smrdí to tu čpavkem, až slzí z toho oči
ale nejsem schopný rozeznat, co je smutek
a co je skutečný smrad
možná to koexistuje a já jsem pouhou obětí
a to je přesně to, co si rád říkám:
není sebereflexe pošahaná?
Je zima, jezdí pluhy
a stačil by jediný…
novodobé jarmarky
stejně, jako navštívit zoo a čumět na zvířata ve vězení
soudit ty malé spratky, kteří plaší za sklem gorily
takové děti jsou a vždy budou
a vězení?
těch bude přibývat a přibývat až se tu nebude
dát hýbat
Tolik slz, takové množství probrečených nocí
a stejně se ty polštáře převléknou a vyperou
nebo se koupí nové, bez poskvrny
a stejně z nás zase bude prach
a stejně z nás zase bude jenom prach.
Já budu prachem veršů, uvázaných oprátek
a blbých keců.
Je to má jediná jistota,
v tomhle komíny zakouřeném digitálním vězení
kterému říkáme život.
Bylo mi do breku
způsobem, jaký jsem dříve nezažil
a motala se mi hlava ze všech hlav
které mě obklopovaly.
Cizí hlavy, cizí světy a mezi těmi světy
je ten náš jediný „Svět“.
O reálnu už nemá smysl se bavit
vířit vody, jen aby se co chvíli potom
znovu uklidnily.
Brečel bych za každého kolem mě
vlastně ani nevím proč, vždyť je mi to jedno.
Bývalý hospic, stále však ústavem
únava, kterou nespraví žádný spánek
žádná vteřina
hodina
dny či týdny.
Všechno rozmazané
jako když si nasadíš cizí brýle.
V pátek chodím šťouchat kulečník
a skrze sklenici piva vidím lépe
než skrz vlastní brýle.
A to mám brýle nové, žádná izolepa
i tak ale vidím jen
dým
smog
mlhu
a tu nekonečnou hradbu z prachu.
A asi mi utíká život mezi prsty
asi bych měl být někde jinde, než jsem teď.
A neposlouchám, ani kdybych měl
stále mlátím sám sebe.
Není času, ale i tak dochází
a já nemám čas a schopnost
říct vše, co je v mý pojebaný palici.
Rozhodně se není na co těšit.
