RP uvádí: Jan Motal
Představujeme Jana Motala (*1984) z Ostravy, který je filozof a religionista, vystudovaný scénárista a dramaturg. Básně publikuje nepravidelně. Dříve působil v médiích, nyní se živí jako vysokoškolský pedagog. Píše eseje, ve kterých se věnuje kulturní a sociální kritice. Zajímá ho zvláště vztah dialogu a radikality. Publikoval knihu Radikální dramaturgie (2022) o duchovních kořenech divadelního anarchizmu. Příležitostně se věnuje i klasické grafice a staré fotografii. V dětství se často toulal v Beskydech, později žil nějaký čas v Moravském krase. Proto nejraději chodí hlubokým lesem, kolem skal a jeskyní.
* * *
Pod tkanivem kořenů
chvěje se půda
neslyšným žárem.
Jak uhle doutnají,
do pórů zeminy vstupuje Duch:
něžné pohyby plicních sklípků,
nádechy a výdechy
pomalé jako pád listu
z okoralého javoru.
Neslyšně tudy proudí život.
Jen někdy vystoupá až v oči,
jež zalesknou se podymem.
To hydraulika ducha
roztahuje orgány až k prasknutí.
Co přebývá,
vejde se do slova.
* * *
Ve středu života
jsi vždy ten cizí.
Musíš se vemlouvat času
a žádat dech
o trpělivost:
jednou mu splatíš
služby věrného.
Nic naplat –
bez milosrdné lži
nelze vyjít do ulic
a hledat stuhu
sudiček.
A když se vprostřed dne
spustí liják,
nasliníš prst
a uvážlivě zkoušíš vítr.
Modlíš se jen,
abys pak v noční strusce
neuklouznul
na sobě.
Na sv. Mikuláše, 2021
Sestro roso,
štípeš jak kamenec
za kuropění,
když nikdo tě nečeká.
V tunelech
vlaky vždy zpomalí,
abych si
vyslechl
hlášení rozhlasu.
V češtině, němčině,
stejně je neslyším:
pozvedám oči a
čekám, až zapršíš.
Bojím se
chytat tě jazykem.
Jenom tvář
nastavím.
A plány pozemské
za okny
zrychlují.
* * *
Válka vyžrala
lány
do tvaru
posvícenského koláče
Jak mandle naň
přistály rakety
a vyrašily
v barevné květy
plísní
Lační dravci
Krouží
nad kalichem zeminy
a stahují déšť
pod zem
Snad
pšenice ubrání
naše domovy
a mrtví
skryjí se v kapradí
* * *
Před západem slunka
obdrží stromy
svatozář
U dna mléka
chytí se med
a vítr povíská
kadeře hluchavek
Živáčka pohledat
V takové chvíli
bojím se
lesního muže
Jediný tvor
nadohled
Tlapičky dětí
otisklé
v oxidu chromitém
odstínu vzpomínky
Ještě než padne tma
zahlédnu mravence
v kůře
a les od silnice
ubývá
