Rekomando Lubomíra Tichého
Přece nemůžu být já
Bouškův neonový triptych otevírá nejobsáhlejší sbírka Dokument, kterou rámují dvě básně podobného ražení. Na jednu stranu tyto texty budí dojem chladných příkazů psaných umělou inteligencí, na stranu druhou je lze chápat jako body soukromého básnického manifestu, jímž by se autor mohl srdnatě řídit. Lidskost není nic samozřejmého už na začátku – a ani na konci.
Začíná se monologickými promluvami konkrétních (pojmenovaných) osob, z nichž prýští odosobnění, úzkostlivá neurotičnost či nerdská ztracenost. K jakýmsi citům snad ještě dochází, ale schopnost je přijímat či verbalizovat odumírá („Svítily mu oči a nějak zvláštně vlhly a tekly.“). Mluvčí se přitom snaží tvrdošíjně popsat svůj stav a vetknout mu smysl, ale sami (respektive jejich řeč) se stávají objektem dokumentace, která obnažuje svět jako prostor, v němž se dá po smyslu nanejvýš tápat. Ani vybičované zoufalství nevede k vytrhnutí z marasmu – například v básni o důchodkyni Janě Š., která se v době covidu kvůli samotě pokusí o sebevraždu, ale nakonec je jí vypláchnut žaludek a ona opět upadá do drásavé izolace.
Covidová doba, během níž „den prostě skončil dřív než začal“, jako by byla katalyzátorem stavu, který již dlouho bublal pod povrchem. Kromě toho se do sbírky propisuje jazykem – ale nejsou to jen utahané tiskovky, co Dokument absorbuje. Technokratický slang, prázdné fráze konferencí i zacyklené zpravodajství – to vše zde hraje roli; kdejaké pasáže budí dojem neautorských textů. Zároveň je autor pouze ledabyle nenahazuje, není to (zřejmě) jen pouhý přetisk – texty jsou konstruovány tak, aby mluvčího tak či onak naprášily, aby ho jazyk nechal na holičkách. Výmluvným příkladem může být báseň Wannsee (odkaz na nacistickou epochu není v souboru ojedinělý), jejíž mluvčí na konferenci navrhuje vyřešit globální kolaps regulací populace. Formulování předkládaného řešení přitom přerušuje žádostmi ostrahy, uklízeček a obsluhovaček cateringu – zkrátka jakési užitečné populace.
Postupně se ve sbírce čím dál víc člověk vytrácí i doslovně. Prvně se převrací antropocentrická perspektiva – zvířata a věci se staví do aktivizujících pozic, slovo škůdce předvádí svou relativnost a jako mluvčí vystupuje třeba bochník chleba. Následně se člověku odejímá původ, stává se chovným mazlíčkem umělých lidí, až nakonec básně dostávají postapokalyptické rysy a čtenář sleduje zbylou lidskou stopu už jen jako výsledek archeologického bádání mimozemské civilizace. Co si pak tedy počít se slovem lidskost ve světě, který již postupně ztrácí to, čemu jsme si navykli říkat lidská tvář? A nebyl to od počátku verbální zkrat, bludné pojmenování?
Lidé se pracně zvedají z hrobů
Následující kniha, Má vlast, se vztahuje k poměrně konkrétnějšímu území – a i různé narážky („visí nad zemským rájem / Sekyra“) nasvědčují tomu, že se před čtenářem rozkládá samotná Česká republika, ono nebohé Česko natěsnané na dolní okraj stránky. Mizí mnohomluvnost Dokumentu a přednost dostávají nerozsáhlé texty, které přímočaře míří na mrzký současný stav země. Autor si na paškál bere zejména kapitalizaci sebemenších drobností, fetišizaci práce i utrpení či technokratický étos spojený s virtualizací prožitků. V takových verších se mísí glosa se zprávou (a opět se tím dokumentuje jazyková skutečnost současnosti – tentokrát žurnalistika), monstrozita obsahu je ještě více vyhrocena zaobalením do uhlazujících frází („je těžké pochopit že zdejší lidé / nechtějí živořit a žebrat“, „půda je už neobyvatelná / nejen pro tebe ale i pro tvoje děti / (…) / srdečně tě zdravím“).
Takovéto básně si sice leckdy nezadají s klišé, na druhou stranu připravují úrodnou půdu pro básně, které z očekávatelných vzorců vyčnívají. Jednak se tak děje díky využití rozviklané řeči, která skrz veršové přesahy přelamuje sémanticky srozumitelné konstrukce a způsobuje mnohoznačnost výpovědi – když pak Bouška píše, že „je milejší nic než zemský ráj / na pohled nepřítomný tady u nás“, není jasné, jestli jde od nemilosrdné odsouzení, či o složité hledání si cesty k tomu, jak tuto vlast vlastně milovat. Možná ještě zajímavěji se v rámci celku jeví texty, které v sobě nesou prazvláštní přívaly něžnosti. Třeba dvaadvacátá báseň knihy (čísla figurují jako názvy) začíná již očekávatelným ironickým zhodnocením člověka, který je krásný, když „už není tak docela člověkem“, načež přichází nečekané vyznání: „zdaleka nejkrásnější je ovšem ten / který kýchá mezi keři v parku nebo / mladý výpravčí který plive do kolejiště“. Nesnadno odůvodnitelné momenty okouzlení zde předznamenávají ladění poslední knihy souboru.
Mluvím o lásce jen s držkou v zemi
V předchozích odstavcích jsem opomíjel rovinu díla, která v prvních dvou knihách sice jen raší, ale již ustanovuje zásadní téma knihy – samotnou poezii. V Dokumentu si Bouška střílí z naivní představy poezie nesoucí tíhu odpovědnosti za celý svět či prostřednictvím e-mailů vyhnaných do absurdnosti z pojetí básní jako izolovaných jednotek od veškeré literární tradice (respektive od jakéhokoliv jiného jazykového projevu). A v poslední básni druhé knihy si autor doopravdy vymezuje onu titulní „svou vlast“, která není vytyčená geograficky, neboť se skládá (především) z různorodých literárních děl. A ve třetí knize nazvané Na doživotí se s poezií potýká neustále; jedná se totiž o vyznání lásky – v nemohoucím světě, ale přece.
Znatelně se mění jazyk – zatímco rozpad člověka byl zaznamenán prostřednictvím balastu produkovaným jím samotným a současný stav republiky skrz sarkasticky deklarativní glosy, láska jako by zasluhovala zcela jiný výraz. Jistě, i zde do řečového proudu tu a tam pronikne jazyk každodenního plahočení („Přežvykuješ moje kudrnaté kosti v akci, / pět set gramů za dvacet“), občas dochází i k oné ironické střelbě, když část básně autor zakončuje úryvkem z české hymny, ale celkový ráz se odlišuje svou nezřízeností, smyslovou odvázaností a ustavičným směřováním výpovědi k jediné entitě.
Impozantní (a ano – jistým způsobem patetické) obrazy zde nesklouzávají k přepjatosti, poněvadž všechno to milostné prostupování, toužení a procházení je pravidelně přidušováno verši jako „povídáme si v povlečení po někom“ či „Daleko za sedmero semafory / visí tramvajový ostrůvek.“. Milostný subjekt (poezie) se nepohybuje v jakémsi bezčasém vakuu, naopak jsou předkládané obrazy plné žité reality – a tak se nemusí jednat jen o vyjádření lásky k poezii, ale nakonec i k tomu obludnému světu, z nějž básně čerpají. Samozřejmě to není jen tak – láska je to potemnělá, bolestná, někdy až brutální; mluvčí vystupuje výhradně v submisivní pozici a dovolává se protějšku, jehož identita a účel jsou však nepolapitelně nejasné. „Můj hlas mě škrtá pro hloupé potěšení z asonance“, píše básník a dosvědčuje, jak je toto milostné potýkání zároveň nelítostným bojem.
V druhém oddílu knihy pak dochází ke zchlazení, z básní se vytrácí předchozí vroucnost, naopak se do popředí prodírá shazující, nihilistický tón („už nikdy nemluv / o tom žes psal báseň / zatímco jsi jenom plakal“). Nečtu to jako popření předchozího, spíše toto lavírování poukazuje na fakt, že ustrnutí v jednom módu a v jasnosti není cestou poezie. A Bouškův monumentální soubor tuto cestu rozehrává do dalekých horizontů.
Kamil Bouška: Dokumenty (triptych Dokument, Má vlast, Na doživotí)
Praha: Trigon, 2023
Ilustrace Jan Turner
