Papír a pixely jsou spojenci: (fan)ziny jako vzkříšení tištěných médií

Magdalena Michlová
21. 1. 2023

Vystřihni –⁠ nalep Miloše Hrocha ukazuje, že i kyberprostor zanechává materiální stopy.

Miloš Hroch ve svém zkoumání zinů vychází z nového materialismu a post-digitality - teoretické perspektivy, která do přemýšlení o kyberkultuře vrací zájem o analogové a hmatatelné. Podle Hrocha není náhoda, že se k analogovým médiím vracíme právě v době, jíž vládnou ta digitální. A ziny, zdánlivě marginální a skrz naskrz prozkoumané médium, podle všeho svár mezi analogem a digitálem překonávají jako žádná jiná forma.

Papírovým zinům se nikdy nedařilo tak jako nyní, ve světle akcelerace vývoje a distribuce digitálních technologií. Že to zní paradoxně? Podle Miloše Hrocha ne –⁠ a právě v tom tkví asi nejsilnější teze jeho disertační práce přepracované do podoby knihy s podtitulem Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média. Tento podzimní přírůstek do ediční řady #POPs, jejímž prostřednictvím se nakladatelství Akropolis pokouší o reinterpretaci populární kultury v co možná nejširším pojetí, je vůbec prvním původně českým titulem této edice. Hroch se tak může na poličkách domácích knihovniček potkat s klíčovými osobnostmi kulturálních a mediálních studií jako Ien Ang, Martin Conboy, John Fiske, Henry Jenkins nebo Jason Mittell.

 

Víc o knize vč. ukázky a obsahu najdete na webu nakladatelství Akropolis.


 
Vystřihni – nalep vychází z Hrochovy disertační práce a na formátu knihy je to znát. Text je členěn do dvou částí, „teoretické“ a „praktické“. Zatímco první tvoří kompilace dílčích zinových a dalších mediálních a sociálních teorií, druhou už autor věnoval vlastnímu výzkumu. Své bádání Hroch doplňuje nadstandardně citlivým líčením atmosféry subkulturní Prahy, tím spíše mě mrzí, že této části nevěnoval důstojnější prostor – klidně i na úkor stránkově početnějšího dílu knihy, v němž se člověk teorií nedotčený ztrácí a člověk „z oboru“ trochu nudí. 

Jako by tím dostával názvu své knihy, vystřihuje Hroch různé segmenty mediální a kulturální teorie a lepí je k sobě. I přes lehké formální nedostatky Hrochův příspěvek do edice představuje zdařilý a důležitý precedens v publikování akademických prvotin současných českých autorek a autorů pod populárními nakladatelstvími. V tomto kontextu mě naposledy potěšila původní diplomová práce Tělo jako prostor anarchistické rezistence, kterou přepracovanou do knižní podoby jeho autorstvu Kláře Lang vydal v loňském roce Neklid.

První číslo vlivného zinu Hluboká orba, který Miloš Hroch v knize zmiňuje (dostupné v Archivu českých a slovenských subkultur). Nekrolog jeho zakladatele Filipa Fuchse si můžete přečíst v magazínu Crook, kde hroch dlouhodobě působí.

Miloš Hroch chce čtenářstvu dokázat, že materiál není mrtvý. Zatímco závratná rychlost aktualizací nových médií nás svádí k přemýšlení o omezené životnosti či trendovosti našich smartphonů, laptopů, čteček a sportovních hodinek, nový pohled na materialismus, jak jej ve Vystřihni –⁠ nalep po vzoru Jussiho Parikky a dalších mediálních teoretiků a teoretiček představuje Hroch, otáčí náš pohled směrem k jejich fyzické existenci. Na jejich ostatky na skládkách, součástky přetvořené do uměleckých děl, na jejich využití v médiích analogových: jako jeden příklad za všechny si vezměme současným grafickým softwarem oživenou „patinu“ dávno překonaných xeroxových tiskáren, poté vytištěnou, vystřiženou a nalepenou na papírové stránky zinu. A právě proto je podle Hrocha zapotřebí ziny jako médium přezkoumat: „post-digitální citlivost znamená, že papír a pixely jsou spojenci.“ Dalo by se říci, že z digitálních médií přinášíme své zkušenosti do produkce těch analogových, a ty tak nejen oživujeme, ale jejich možnosti i možnosti materiality rozšiřujeme. Jak říká Hroch, „materiální forma zinu úzce spolupracuje, doříkává nebo dotváří to, co se snaží zin sdělit“. 

Fyzická podoba zinu navíc zprostředkovává určitou až intimní zkušenost: mezi lepidlo a papír se sem tam dostane vlas, na spodek lepicí pásku otisk prstů. Nedokonalosti a chyby, které naopak digitální média redukují na zanedbatelné minimum, zde fungují jako další výrazový prostředek, umocňují naléhavost, dosvědčují bezprostřednost. Jsou „známkou punku i autenticity“. Materialita nutí čtenáře a čtenářky zapojovat více smyslů: zásadní roli může hrát i čich, který známe ze čtení knih, u zinů stimulovaný navíc různými použitými materiály.

Jméno Punx23 je návštěvníkům zinových festivalů jako je ten v pražské Eternii dobře známé (Tweet)

Takový pohled Hrochovi dovoluje prozkoumat médium zinu ještě jednou a trochu jinak. O jednotlivých nadšených fanoušcích, kteří v zinech vzdávají hold svým oblíbeným kapelám a seriálům, nebo početných subkulturách, jež si ziny kupovaly, i o celé společnosti závislé na monetizaci, kterou amatérskost zinů provokuje, bylo napsáno v předchozích desetiletích hodně. Hroch ale tvrdí – a skrze některé z myšlenek také dokazuje – že všem těmto textům scházel důraz na zin samotný, na jeho materialitu a na všechny další živé i neživé objekty, které svou existencí zasahuje. Aby zmiňované teorie vhodně propojil a aktualizoval, rozhodl se na materialitu zinů zaměřit sám. Zkoumá tak techniky tisku, kombinace materiálů i strukturu nebo gramáž papíru.

Jedinečný výzkum, který Hroch mezi pražskými zinovými tvůrci a tvůrkyněmi podnikl, se ale netýká výhradně materiality. Zinaři a zinařky hovoří o více či méně hierarchických formách dělby práce a dezorganizovaných způsobech distribuce, nechávají nás skrze Hrochovo detailní líčení nahlédnout do svých pražských obýváků-ateliérů i na ne-místa, která se jinak zjevují jen na určitou dobu exkluzivní skupině účastnic a účastníků v rámci festivalů, ravů a podobných událostí. 

Právě tyto lokace, momenty a lidská i nelidská uskupení pomáhají ziny dokumentovat, aby neupadly v zapomnění. Utvářejí tak jakousi síť paměti konkrétního (subkulturního) pole. Podle Hrocha fungují zároveň jako vstupenky do zákulisí nastupující kreativní třídy, tak v návaznosti na kreativní města Richarda Floridy (metropole, jejichž infrastruktura podporuje vznik nových sociálních typů). Novou tvůrčí třídu podle autorova výzkumu tvoří zejména levicově orientovaní studující, umělci a umělkyně, kteří a které tvoří ziny nejen v kolektivech, ale ještě častěji sami. Ruku v ruce s deprofesionalizací jde v tvorbě zinů taky o obětování osobního či rodinného prostoru jednoho bytu celé materiální produkci, domáhání se autorských příspěvků po deadlinech a další úskalí „amatérského“ fungování. 

Hroch píše, že v každém dílčím kroku výroby zinu se ukrývá politické gesto, boj nebo hra o autonomii. Namísto romantického opěvování zinů jako ideálně participativního média ale Hroch společně s tvůrci a tvůrkyněmi, které sledoval, dochází k závěru, že „nadšení a motivace stojí a padá s jednotlivci.“ Přestože taková realita celý proces ztěžuje a kapacitně, časově i finančně komplikuje, nejde o významnou překážku. Tvorba zinů není výdělečnou činností. Spíše než ekonomický kapitál sledují jejich autoři a autorky prestiž a dovednosti získané v procesu produkce a distribuce. 

Ilustrátorku Julianu Chomovou Hroch zpovídá jako zástupkyni generace, která má navzdory digitálnímu světu blízko k materialitě a papíru. Chomová pracuje pod značkou Fatcat Press.

Svůj autorský záměr prozrazuje Hroch hned na začátku knihy –⁠ dát dohromady jakýsi úvod do tématu zinů jako média hodného vlastní komplexní teorie. Takto definovaného cíle publikace, která asambláž zinů, jejich tvůrců a tvůrkyň nazírá současnou optikou, pro svůj (rozhodně vhodně) specifický záběr nedosahuje – ale podle mě by ani neměla. 

Vystřihni – nalep ale představuje cennou aktualizaci teorie jednoho média v jejím dílčím segmentu, kterým je jeho všeobjímající materialita v post-digitální době. Je to příspěvek ke smíru – papíru a pixelu, materiality a nehmotnosti, analogu a digitálu, domova a veřejného prostoru i jednotlivých zinařů, zinařek, sociálních skupin i nelidských aktérů, kteří se v zinovém poli shromažďují.

Magdaléna Michlová je akademická aktivistka hybridně žijící a působící v Ostravě, Praze a Olomouci.
 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít