Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Například básník Machar, novinář a nesmiřitelný odpůrce Vídně, doslova tvůrce veřejného mínění, žil koneckonců skoro třicet let ve Vídni. A ve Vídni také vznikaly jeho články a pamflety, odkud je posílal do českých redakcí. Takových příkladů tzv. Haßliebe bylo více. Češi často Vídeň nenáviděli, ale nemohli se také bez ní obejít. Asi ne nadarmo se říkalo, že Vídeň je po Praze druhým největším českým městem a že každý správný Vídeňák má babičku někde v Čechách. Čeští řemeslníci byli ve Vídni uznávanou kategorií a nejlepší úředníci vídeňské administrativy pocházeli prý z Moravy. Brno a Bratislava byly považovány za vzdálená vídeňská předměstí, a do Vídně se z nich dalo nakonec dojít i pěšky.

Mluvit o starém Rakousku jako o "žaláři národů" je nesmysl, který se neustále dědí z generace na generaci a falešně ovlivňuje historické kolektivní podvědomí. Palacký byl jasný federalista, a byl jím po dlouhou dobu i Masaryk, až ho válečné události přesvědčily o neúnosnosti dalšího trvání monarchie. Je opravdu škoda, že nedošlo k moderní federalizaci střední Evropy, neboť bychom dnes dávno byli spojenou Evropou ještě před Evropskou unií.

Konec války byl zcela jinak prožíván ve Vídni a zcela jinak v Praze, kde se jásalo. Na Vídeň naopak dopadla těžká deprese, k níž se připojila i epidemie španělské chřipky. I ti, co válku přežili, odcházeli najednou během několika dnů ze světa. Vídeň ztratila své bývalé prestižní postavení a klesla hluboko na úroveň provinčního města. Joseph Roth popisuje v Kapucínské kryptě návrat důstojníka Trotty v prosinci roku 1918 do rodné Vídně jako příchod do mrtvého města. Z nepřejícného nebe padá na Mariahilferstraße nepříjemný zrnitý déšť, všechno je holé a lidé jsou smrtelně unaveni. Starý otcův sen o "trojjediné monarchii", který měl syn naplnit, leží tedy v troskách.

Těžká a neradostná jsou i další, poválečná léta, kvete černý obchod, bují podvody, spekulace, samozřejmě se šíří nezaměstnanost. Rakousko ztratilo důležité zdroje, průmysl, hlavně ale ztratilo životní energii, životní elán, víru ve vlastní budoucnost. I v Československu byla první poválečná léta těžká, ale bylo zde sebevědomí z nabyté svobody a vůle vybudovat nový stát na občanském a demokratickém základě. Pokud se snad u nás někteří radovali z úpadku Rakouska, pak to bylo velmi krátkozraké hurávlastenectví. Sám Masaryk měl pro rakouské potíže velké pochopení a přimlouval se u západních spojenců za podporu Rakouska. Masaryk byl totiž opravdový humanista, demokrat a Evropan s širším politickým rozhledem.

Také Rakousko se stalo republikou, ale duch staré monarchie v sobě nikdy nepřekonalo. Určité konzervativní prvky a vliv církve jsou už dnes součástí tradice a patří i k existenci moderního státu. Ačkoli je Rakousko naším nejbližším sousedem, s kterým sdílíme i část vlastních dějin, víme o rakouských dějinách v podstatě velmi málo.

Občanská válka a nacionálněsocialistický puč 25. června 1934 otřásly základy společnosti. Dá se skoro říci, že další události s narůstající agresivitou protidemokratických, fašistických sil se staly předehrou k naší pozdější tragédii. Spolkový kancléř Kurt Schuschnigg navštěvuje v lednu 1936 Prahu, jedná s prezidentem Benešem, ale už je pozdě spojit síly a vidět věci jinak, bez šablon a předsudků. Československá zahraniční politika se orientovala na Paříž, ale ani odtud, jak víme, nepřišla spása.

Opuštěné Rakousko se stává snadnou kořistí Hitlera, 12. března 1938 překračují německá vojska hranice. Začíná dlouhé, nepříjemné období nacistické zvůle - Schreckenherrschaft. Už za pouhých čtrnáct dní budou muset židé potupně drhnout vídeňské chodníky a odstraňovat vlastenecké nápisy ze zdí. Kdo ještě neodešel, snaží se uprchnout na poslední chvíli. Emigroval Joseph Roth, Ödön Horváth, Franz Werfel, Hermann Broch, Arnold Schönberg, Stefan Zweig, do Londýna emigruje i stařičký Sigmund Freud. "Je to vůbec možné?!" zapisuje si do deníku 22. března 1938 těsně před odchodem. Hrůza není přeludem, ale šokující skutečností. Hroutí se poslední nosné sloupy morálních jistot a někteří už nemají dost sil a nevidí už ani žádné východisko. Tak i Egon Friedell, esejista, kunsthistorik a kabaretiér, typicky vídeňská osobnost, ukončí svůj život skokem z okna.

Hromadný odchod inteligence prchající před nacisty přinesl ale zcela nečekané výsledky na druhé straně Atlantiku. Do Ameriky se dostávají nové myšlenky, rodí se nové inspirace pro americkou kulturu a pro civilizaci druhé poloviny našeho globálního století vůbec. Amerika přijme nejen psychoanalýzu a neopozitivismus vídeňské školy, ale také poetiku moderního, avantgardního umění a některé prvky evropské etiky. Díky tomuto vkladu Amerika překoná svůj provincionalismus, vystoupí ze svého izolacionismu a začne po válce sama ovlivňovat světovou kulturu. Podíl emigrantů z Rakouska, Německa a zemí střední Evropy na této obrovské civilizační proměně je zcela nesporný.

Když sovětská vojska konečně opustila Rakousko, byla neutralita jedinou možností, jak si udržet další nezávislost. Nicméně Rakousko se nikdy nestalo druhým Švýcarskem a svou neutralitu prožívalo i jako vnitřní problém. Rakušané zápasili s vlastní identitou a museli si klást otázku: co vůbec znamená být Rakušanem v nové poválečné situaci? Jedinou jistotu nabízela tradice, ale i ta byla zuřivě kritizována a napadána. Takového zuřivého kritika národní povahy, jako byl třeba Thomas Bernhard, u nás nemáme a ani si ho nedovedeme představit. Neutralita osvobozuje, ale také svazuje, je často využívána k problematickým setkáním mezi Východem a Západem. Vídeň se tak stala významným centrem politických jednání a kongresů, podobně jako jiné "neutrální město" - Helsinky. Dnes už Vídeň z velké části tuto zprostředkující roli ztratila a leckteré úkoly převzala dokonce Praha. Ideální geografické položení našeho hlavního města, tzv. "srdce Evropy", bude asi význam Prahy i nadále posilovat. Vídeň může i žárlit na českou metropoli, ale Praha by měla najít pro Vídeň pochopení, neboť jedině partnerská spolupráce může postavit střední Evropu opět na nohy. Hledání společných témat- filozofických, historických, kulturních a politických, morálních či sociálních a ekologických- je naším společným úkolem, pokud to s Evropou a evropanstvím myslíme vážně.

Po sovětské invazi do Československa se Vídeň naplnila českými emigranty a nabídla jim první pomoc a útočiště. I v dalších letech působila Vídeň jako důležité centrum emigrace a byla i přestupní stanicí k dalším cestám. Vídeňský Burgtheater se stal mateřskou scénou Václava Havla a uváděl jeho hry, které se v Praze hrát nemohly. Vídeň pro nás znamenala opravdu hodně a její pomoc by měla být alespoň symbolicky oceněna. Když pak po listopadu 1989 padla definitivně železná opona, byla to právě Vídeň, která jako první nabídla československým občanům jednorázový bezvízový vstup. Tisíce lidí se tehdy hrnuly do Vídně, aby si alespoň na jeden den vychutnali pocit svobody.

Sousedské vztahy v plném smyslu slova se mohly začít rozvíjet až v posledních letech v podmínkách demokracie a ideologické detoxikace. Na Jungmannově náměstí v Praze byl konečně otevřen Rakouský kulturní institut s knihovnou a galerií Oskara Kokoschky. Bývalý kulturní rada dr. Valentin Inzko, velvyslanec dr. Peter Niesner a další pracovníci vykonali v České republice kus velké práce. V Praze bylo otevřeno i Rakouské gymnázium, jehož ředitel profesor Ludwig Sommer sám zosobňuje kdysi běžnou dvojjazyčnost česko-rakouských vztahů. Už pátý rok působí v Praze česko-rakouské nakladatelství Vitalis, řízené Haraldem Salfellnerem, který Vídeň zaměnil za Prahu. Neopomenutelná je i činnost rakouského Kultur Kontaktu, který podporuje společné kulturní projekty a nabízí studijní pobyty. Také v Brně působí rakouská pobočka historického ústavu, zaměřená na oblast střední a východní Evropy. V Českém Krumlově bylo založeno Centrum Egona Schieleho a jeho činnost lze považovat za příklad soužití dvou rozdílných národních kultur. Vždyť matkou Egona Schieleho byla Češka Marie Soukupová, i když malíř sám je jednoznačně malířem rakouským. Centrum nenabízí divákům jen díla rakouských umělců, Schieleho, Klimta a Kokoschky, ale pochopitelně také Josefa Čapka či Jiřího Koláře.

Je třeba zbavit se starých předsudků a falešných historických mýtů, překonat nánosy nedorozumění a navázat zpřetrhané svazky. Vedle potřeby velké sjednocené Evropy existují i menší "sousedské úkoly", neméně důležité, potřebné, uklidňující, povzbuzující a také posilující. Usilovat o nějakou ryze českou kulturu, ignorující kulturu vedlejší, a komunikovat jen na základě ekonomických potřeb a obchodní výměny by bylo tou nejhorší variantou. Dobré sousedství je nezaplatitelná věc. Oblíbené slovíčko Václava Havla "smysluplný" má v řeči našich sousedů zcela přesný doslovný ekvivalent- "sinnvoll".

Každé pondělí večer se v Malostranské kavárně u stolku profesora Sommera schází nevelká skupinka lidí navazující na literární tradici staré Prahy, kde se mluvilo nejen česky, ale i německy. Největší úcta je vždy věnována vzácnému hostu, profesoru Hugovi Rokytovi, znalci česko-rakouské kulturní historie a letitému pěstiteli dobrých vztahů. Koneckonců i existence této malé diskutující kavárenské společnosti svědčí o podstatné změně poměrů a vztahů obou národů už v čase obnovené demokracie.