Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Mnozí pak první budou poslední,
a poslední první.

Mt 19,30

Postmoderní situace je údajně charakterizována centralizací (kdysi) marginálního a marginalizací (kdysi) centrálního. Řekl bych, že je to v zásadě situace kterékoli doby v historii, ovšem až v postmoderně lze tento proces sledovat ve zrychlené podobě, asi tak jako rozkvétání květiny v přirychleném filmu. Dříve bývalo v zásadě nejinak, pouze šel celý proces mnohem pomaleji, jaksi "geologickou" rychlostí a budil všeobecně tak malou pozornost jako třeba současné vrásnění Himálaje. To, co je dnes centrální, bylo v minulosti někdy nutně někde na okraji, neboť věci povstávající z centrálních iniciativ jsou fosiliemi už v době svého vzniku. Skupinka židovských sektářů v Palestině, pojídající za zavřenými dveřmi rituální večeři, která měla být pro některé účastníky poslední, rozhodně nebudila dojem, že je základem duchovně-mocenské instituce, která bude ještě za dva tisíce let ovlivňovat světové dění (je typické, že jméno tehdy právě úřadujícího jeruzalémského velekněze je všeobecně známo právě jen díky evangeliím). Stejně tak skupinka pivních politiků v mnichovském hostinci dvacátých let budila vše jiné než dojem, že za pár let přeorá evropské dějiny od Bretaně až na dolní Volhu. Co je však mnohem obtížnější, pokud vůbec možné, je v chumlu marginálních pošetilců rozeznat ty, kteří představují ono "zrno hořčičné", od těch, po nichž neštěkne pes za života ani kdy později. Někdy to dokáže třeba některý senzibilní umělecký kritik či jiný "vizionář" (k instrumentáriu mnoha výjimečných postav patří už jejich správné rozeznání v dětství či mládí ve stylu setkání Simeona s malým Ježíšem). Je ovšem zavádějící se na umělecké kritiky dívat v tomto světle - drtivá většina z nich nerozezná vůbec nic, co by jakkoli vyčnívalo nad dobová klišé - jejich vlivem se ale tento úsudek díky "slovní magii" krátkodobě petrifikuje. Je třeba typické, že dva z prvorepublikových básníků, dnes pociťovaných jako stěžejní, Reynek a Palivec, stáli zcela mimo centrum literárního dění. I někteří naprostí podivíni a marginální existence typu Váchala či Klímy se dočkali popularity, byť silně posthumně. Špičkoví "strukturoví" filozofové přelomu Rakouska a první republiky, třeba Masaryk a Hoppe, si jistě ani v nejčernějších snech nepředstavovali, že spisky zkrachovalého alkoholika Klímy se budou jevit mnohem životaschopnější než jejich tlusté folianty, dnes už v zásadě čtené nejvýš z politické piety. Je ovšem zavádějící si představovat, že účast na establishmentu eo ipso nutně znamená pád do bezvýznamnosti a naopak marginalita je už svou marginálností poukázkou na to být budoucím kamenem úhledným. Georges Cuvier, špičkový vědec, anatom a paleontolog, je osobou podnes proslulou přes horlivé přimykání k jakékoli moci (od revolučního konventu přes Napoleona až po restaurovanou monarchii), která se naskytla, přes sezení na postu ministra školství a pretendenci na úřad ministra vnitra, od něhož jej zachránila jenom smrt. Tato opačná tendence je patrná zejména v zemích bohatých na represe a ušlapávání talentů, jako je třeba Rusko. Desítky a stovky květů, zašlapaných okovanou činovnickou botou do bláta gubernií, odjakživa dojímaly a tito "uražení a ponížení" byli centrálním tématem ruské literatury, dovedeným k perfekci asi Peškovem-Gorkým (který sám v praxi předvedl opak). Bezmocná lítost, jež se nás vždy ujímá při představě, kolik literárních, filozofických i jiných skvostů zůstalo nevytvořeno, se poněkud mírní tím, vidíme-li duchovní plody v zemích, kde není oprese a zločinných vlád, třeba v dnešním Německu či Rakousku. Je bohužel smutnou pravdou, že právě ve stínu knut a ostnatého drátu vyrážejí některé talenty masově (třeba u lyrické poezie), jiné alespoň natolik, aby vzbuzovaly věrohodný dojem, co by všechno vytvořily, kdyby se jim dostalo svobody (jakýmsi způsobem se zde demonstruje rychlé znovuobrůstání ořezaných vrb či kvetení některých rostlin ve stavu nouze, ne za nadbytku - ti, kdo jsou mimořádně tvořiví i za vhodných podmínek, mají nezřídka stav nouze jaksi systému imanentně v sobě, jako neviditelný vnitřní pohon).

V obzvláště akcentované formě vyvstával problém centrálního a marginálního za minulého režimu u nás, zejména pak před jeho pádem. Neuvěřitelný marasmus a duchovní bída "centra" přesvědčila vposledku téměř každého, že pravda je na straně "marginálních" (kupodivu se tento stav vyostřil více za relativně mírného a nekrvelačného, zato dusně a liturgicky nehybného neofeudálního brežněvismu nežli za krvavě proměnlivého dramatického stalinismu, kdy marginalizaci centrálních, nezřídka až pod samu zem, zajišťovala sama strana). Ani nejodvážnější proféti by si netroufli Chartě 77 po jejím vyhlášení věštit, že za necelých třináct let pokojnou cestou a bez cizí intervence převezme v zemi moc. Celková favorizace marginálního duší utlačovaného občana vedla i k adoraci takových aktivit, které by dnes každého nepředpojatého pozorovatele poděsily. Živě si vzpomínám na nejrůznější produkty "protirežimních umělců" z přepestrých podzemních proudů, ovíjených exilovou i mimorežimní domácí kritikou takovou gloriolou, že jsem se ze sebezáchovných důvodů odvážil psát o tomto tématu až za několik let po revoluci (blíže v eseji "Povaha opozice" v autorově knize Sto esejů o přírodě a společnosti, Vesmír, Praha, 1995). Bylo zejména fascinující sledovat, jak některá z těchto "marginálních" uskupení nechtěně napodobovala centrální režim, postupně se vykotlávající, stejnou sebestředností, oslavou vlastních výročí a propůjčováním světodějného významu sebebanálnějšímu ze svých počinů. Optika čtení uměleckých děl před a po pádu komunismu je udivující. Kdysi známý film Balada pro banditu, vnímaný posluchači sedmdesátých let jako nová senzační kritika režimu plná zjevných narážek, je z dnešního hlediska snad roztomilou country-zpěvohrou o Nikolovi Šuhaji loupežníkovi, bez nejmenšího náznaku politického podtextu. K inverzi centrálního a marginálního došlo po revoluci tak rychle a k překrytí minulosti tak důkladně, že i hodnotné spisy a polemiky předrevolučních let budou připadat dnešní mladé generaci srozumitelné jen po speciálním studiu dobových kontextů, asi tak jako třeba spory o Rukopisy či písemnosti z roku 1848. Establishment už svou pouhou činností jako establishment produkuje značnou dávku jakési systému imanentní neupřímnosti, schematického opakování a ceremoniální jalovosti a přitahuje úplně jiné typy lidí nežli sféry marginální (je to tak v pořádku, společnost bez establishmentu, zajišťujícího strukturu a fungování, vposledku být nemůže). Za příklad si lze vybrat jedno z doposud nejutěšenějších období v našich dějinách, první republiku - lepší než dohasínající Rakousko a zjevně lepší než celé nadcházející období. I tam vyprodukovalo u moci jsoucí legionářské bratrstvo sebeoslavnou literaturu, o jejíž děsivosti jsem neměl vůbec představu až do chvíle, kdy jsem do ní nahlédl. Zejména fascinující byla její "dětská" větev. Ale i zcela běžné dětské knihy byly neuvěřitelně kontaminovány "uvědomělými" obsahy. (Zcela namátkou - ryze konzumní dětská kniha Jarmily Hüttlové Irča vede jedenáctku /1937/ má hrdinku zcela příkladnou: Irena Urbanová je dcerou štábního důstojníka /strýc je vojenský letec, děd legionář/, odhalí za pomoci malého bezdomovce Honzy špionážní aféru ve prospěch nejmenované cizí mocnosti /Německa/, kterou udá, je vyznamenána, homeless Jan se stává studentem kadetky, hrdinka filmovou hvězdou. Kde jsou proti tomu všichni Malí Bobšové? Předobrazy všech těch Pavků Korčaginů a Mladých gard strašily v naší literatuře už dávno před tím, než k nám tito v padesátých letech vtrhli.) V zásadě už zařazením nějaké knihy do povinné školní četby dílo pro mnoho generací ničíme. Jak by asi byla strhující Babička Boženy Němcové, čtená jako samizdat půjčený na jedinou noc?

I po úspěšných revolucích přicházejí normalizace a konsolidace a je mnoho důvodů k domněnce, že na prahu či už za prahem jedné z nich stojíme i my. Myšlenkové vření a skutečná myšlenková výměna, poukazující k původnímu významu svobody slova - před hermetickým uzavřením do názorověmocenských bloků - asi může těžko trvat déle než cca pět až osm let (dějinných precedentů je málo, třeba rané fáze výmarské republiky, takže těžko soudit). I v zavedených demokraciích pak veřejná atmosféra houstne, plní se prefabrikovanými frázemi a nevrlým ceněním zubů ze zákopů nadlouho vydobytých pozic. Opět nastane období stabilizace, kdy už jen šum pseudoudálostí čeří ve skutečnosti zcela nehybnou hladinu a nová tabuová témata a nové formy pokrytectví lemují zdánlivě nadlouho rozdané karty. (Vždy je nutné vzbudit dojem, že vzniklá struktura nemá ani náznak kontinuity s minulostí - první republika sebeméně nesouvisela s černo-žlutým žalářem národů, křesťanské manželství ani stopou nepřipomínalo pohanské nemravnosti atd. Všeobecná obliba starorežimních hvězd populární kultury nicméně ukazuje, že setrvačnost ve vývoji duše národa je značnější, než bychom si mohli myslet.) Jen málo institucí včas rozeznalo význam marginálního pro obnovu centra a nezbytnosti pěstování postranních proudů. Snad jedinou z evropských je katolická církev (do určité míry třeba taky sunnitský islám), která dávno pochopila, že obnova vždy přichází z příšeří klášterů, a proto, byť v regulované podobě, trpí pluralitu řádů (byť třeba poustevnictvo, příliš marginální a příliš své, potlačila beze zbytku). Je sice pravda, že pravděpodobnost, že se "marginálnímu" jedinci typu sv. Františka z Assisi podaří založit nový řád, je podobná šanci jedné bukvice na vytvoření lesního velikána, nicméně principiálně zde je (kdo je lépe obeznámen s chodem centralistických institucí jakéhokoli typu, snáze než outsidři připouští nutnost intervence Ducha svatého v těchto případech). Díky tomu měla církev v dobách nouze a všeobecných zlořádů vždy kam sáhnout pro nějakého podivného entuziastu, jehož vlivem mohla začít další reforma. V moderní společnosti plní či mohla by plnit tuto funkci zejména univerzita se svou zásobou zdánlivých nepraktičností od finougristiky po systematiku plžů - ostatně je svou strukturou v dobrém i horším církvi nejpodobnější (je to právě představa o bezezbytkové a celoplošné aplikaci tržnosti, co ničí refugia jinakosti mnohem spolehlivěji než represe - dnes už není kotelen, zejména pak ne kotelen s morální prestiží).

Jakákoli pluralita společnost obohacuje, ať už je etnická, náboženská, rasová, vědecká, kulturní atd., a význam minorit jakéhokoli typu jako rezervoárů jinakosti je zcela nepochybný. Je ovšem nutné, aby minorita byla životná sama od sebe, nikoli centrálně pěstovaná po vzoru skansenu (takové minority jsou ostatně nejpohodlnější - jsou ochočené, obsahově vyprázdněné a na moci, která je udržuje, už existenčně závislé - navíc je lze dobře prezentovat jako exemplární případy tolerance a plurality). V zásadě jde o to minority nejrůznějšího druhu nedusit příliš tvrdě - naopak drobné šikanování bez ohrožení na životě a svobodě je právě ideálním stimulem pro rozkvět a sebepotvrzení minorit jako minorit (kdybych byl minoritním předákem, uzavřel bych s centrální mocí tajný kontrakt zajišťující sem tam nějakou domovní prohlídku či kratší výslech - úplná tolerance je i výrazem úplné lhostejnosti, nesoucí s sebou postupný zánik minority). Minority se mohou udržovat různě - třeba jako etnika separátním rozmnožováním, jako školy či sekty předáváním učení či třeba neustálým genetickým vyštěpováním z majoritní populace (homosexuálové). Marginální rezervoáry jinakosti se čímsi podobají rezervoárům přírodním (meze či bažiny na okraji kukuřičného pole jsou nesrovnatelně druhově pestřejší a zajímavější, ale civilizace, právě tak jako zemědělství, v zásadě stojí do značné míry na uniformitě a monotónnosti, které vždy tvoří centrální část čehokoli lidského /o této problematice je zmínka i v autorově poznámce "Dojde k "holandizaci" české kultury?", Prostor 36, s. 24-27/). Vznik nových druhů v přírodě zásadně neprobíhá přímo v centru velkoplošně rozšířené populace druhu původního, ale většinou někde na samém okraji areálu, na izolovaných horách či ostrovech. I tady je jasně vidět inverze významu centrálního a marginálního při tvorbě inovací. I organismy v krajině nápadné, dominantní a v zásadě na vrcholu vývoje se nacházející už jako by nastoupily sestupnou větev své osudové dráhy. První drobní savci se sice měli co obávat, aby je i s pracně vyhrabanou norou nerozšlápl pařát dinosaura, ale budoucnost patřila nicméně jim (poznal by zkušený biolog v druhohorním lese, komu odzvání a kdo je těhotný příštím vývojem? Těžko říci - nepochybně by první savce traktoval jako sice zajímavé a aberantní plazy velmi vzdálené od jiných skupin, ale mohl by bez znalosti dalšího průběhu geologických dějin odhadnout jejich význam?). Ostatně tendence k tělesnému zvětšování nelétajících skupin zvířat v průběhu evoluce (Copeho pravidlo) má zajímavé analogie i ve společnosti, kde za touto produkcí obřích forem, pokud možno na hliněných nohách, následuje vyhynutí a v nejlepším případě marginální přežívání v podobě živoucích fosilií (ryba Latimeria stejně jako skalní komunisté v zemích východní Evropy či monarchisté v Rakousku).

Nietzsche správně píše, že přítomnost je vykoupena teprve budoucností. Ze všech korsických dudlíků se dostane do skleněné vitríny pouze ten, jehož uživatel se posléze ukáže být Napoleonem. Jen skořápka, z níž se vylíhli Kastor a Pollux, se stane relikvií - vejce zastydlé nikoho nezaujme a banální příběh skončí ve slepé uličce. Podle toho, jak se vyvíjí budoucnost, se zároveň reinterpretuje i minulost a vyvstávají v ní jako významné vždy jiné skutečnosti (zda byl Petr z Chelčic nevýznamný lokální tmář, či geniální předchůdce Tolstého a Gándhího je triviální ukázkou téhož - důležité je se nějak vůbec reinterpretace dočkat). Namnoze je důležité být vybrán mezi tisíci podobnými, což je zejména problém mučedníků nejrůznějšího druhu - proč právě třeba Julek Fučík a sv. Perpetua, a nikoli někdo jiný, je otázka dosti zajímavá - obecně vzato je mučednictví sice potenciální cestou od marginality k centralitě, ale ne příliš jistou - nejjistější je asi pevné a jisté vědomí vlastní centrality - už to ji pomalu přitahuje a přivolává. V současné střední Evropě to není zvykem, ale celá řada významných osob se v minulosti sama opět dobrovolně marginalizovala - odchodem do klášterních cel či jiných typů ústraní - mezi čínskými literáty-úředníky to byl dokonce obvyklý krok.

Neznám zajímavější zábavu než chodit po světě a dívat se, co z okrajových jevů, osob či myšlenek na sobě nese znamení budoucích dob (osoby padnoucí dobře spíše do některé minulé éry identifikuje člověk s jistou historickou znalostí snadno, obráceně je to horší). Je to hra navíc bez jasného výsledku - světového dramatu uvidíme jen kousíček a naše prognózy budou už verifikovat jiní.