|
|
Ale kde je křesťan? aneb České křesťanství v soustředných kruzích
Radim Seltenreich
Publicista Radim Seltenreich (*1965) vyučuje dějiny evropského kontinentálního
a angloamerického práva na katedře právních dějin PF UK.
* * *
Motto: Každý stoik byl stoikem.
Ale kde je v křesťanství křesťan?
R. W. Emerson
Jaká je to jen výzva, to "české křesťanství". Co všechno se jen
člověku při tomhle slovním spojení vynoří v mysli. Víří to tam
a vzbuzuje závrať. Po usazení se největšího zmatku se pak nabízí
východisko třeba i v pojednání celého tématu jako systému soustředných
kruhů. Začít v tom nejužším a pokračovat přes jednotlivé
čáry do těch dalších. Ty čáry pak ostatně nejsou žádné rigidní
hranice, ale jen orientační a spíše volně prostupné ukazatele.
České křesťanství v kruhu prvém
Tak tedy nejprve ten nejužší kruh. V něm je každý (a tedy nejen
český) křesťan sám. A pochopitelně tam není nikdy sám, protože
je zde v modlitbě a živém dialogu se svým Bohem. Což vůbec
není snadné, protože jeho Bůh má na něj vší běžné představivosti
se vymykající požadavky (jako třeba "milovat své nepřátele"),
takže jedinec nemůže než znovu a znovu selhat. Byl to ostatně
tuším Ivan Diviš, kdo napsal, že o křesťanech (snad až na světce)
lze hovořit jen jako o špatných křesťanech, dobří křesťané prostě
neexistují.
Už to je tedy zásadní problém - taková konstrukce náboženství,
která obtěžkává jeho vyznavače stigmatem nedostatečnosti
a (v závislosti na citlivosti svědomí) snad i neustálým pocitem
provinění. Je zde sice úleva pokání, leč i v ní je už také přítomný
stín spočívající ve vědomí zkušenosti, že stejně zase někdy na
podobný či jiný způsob selžeme.
Křesťanství je zkrátka hrozně nesnadné náboženství, a i proto
tak lákavé. Jen "absolutní nárok" může totiž být i "absolutní
výzvou" a nic jiného než toto - přiznejme si to - "absolutní horolezectví"
s jistotou občasných pádů do propastí a celého toho
opětovného rozbolavělého štrachání vzhůru snad nemůže ani
doopravdy lákat. Proti tomu je stoicismus v celé své nesnadné
výzvě jen prostředně velikým pohořím čelícím lákadlu Himálaje.
A snad zde je i odpověď Emersonovi, proč lze občas na světě
potkat obdivuhodné stoiky, prakticky však téměř žádné křesťany.
Odpověď je skryta ve velikosti té výzvy a současně ve vrozené
slabosti člověka.
Přesto by asi neškodilo, kdyby adept křesťanství v sobě měl
i dobré stoické základy, aby jej ty opakované pády neuvrhovaly
do zoufalství a pokušení přejít do "soft verze" křesťanství v podobě
jakéhosi prostředního "slušného života" pojištěného časem již
zcela nepromýšlenými ritualizovanými úkony, z něhož ale už zcela
vymizela vášeň k tomu ohromnému a vší lidskou běžnou představivost
přesahujícímu Učení (jako třeba "milovat své nepřátele").
Jenže nežijí tuto "zlehčenou verzi" křesťanství tak trochu všichni,
kdo se ke svému Mistru a Bohu pokoušejí hlásit - prostě proto,
že na to "opravdové" nezbývá sil? Pokud ano, pak už v tomto
"kruhu prvém" je také obsažena důležitá odpověď na to, jaké je
i "české křesťanství". Prostě takové, jako všude na světě - to, čím
by mělo opravdu být, žijí jen zdejší světci, dále pak možná čerství
konvertité a v občasných vzepětích pak i ti další, kdo se k němu
snaží hlásit. "Sůl země" se tu prostě tak jako všude na světě brzy
opotřebovává...
Problém pak nespočívá jen v slabosti člověka, ale i v tajemnosti
Boha, o jehož poznání se často říká, že můžeme pouze popsat,
"Kým není". Je ale opravdu tak nepochopitelná ta odvěká a stále
se přirozeně vracející touha člověka vidět v něm především garanta
řádu světa a smysluplnosti lidského života, jež jsou tolik
narušovány faktorem absurdního a krutě samoúčelného zla, které
nevychovává, ale jen a jen bez sebemenší stopy smyslu nemilosrdně
a doslova nestydatě drtí? Jak údajně řekl přímo na smrtelném
loži velký německý teolog Romano Guardini, i člověk bude mít
právo se při Posledním soudu Boha ptát a požadovat z "Jeho mlčení"
počet. Neboť v neposlední řadě i kvůli "mlčení všemocného
a dobrého Boha" se sůl země často tak rychle opotřebovává... Ne
každý má odhodlání věřit, "i když je to absurdní".
Tolik tedy krátké zastavení "v kruhu prvém", v němž se (český)
křesťan snaží o přímé setkání s Bohem. Jistě lze totiž napsat na
téma českého křesťanství mnohé a Boha přitom vůbec nezmínit.
Jenomže to mi přijde, jako by bylo uprostřed obrazu vystřiženo
centrální a zcela klíčové místo, které mu teprve dodává smysl. Tak
tedy i stručné zamyšlení nad tím, v čem mohou mít (nejen čeští)
učedníci Ježíše z Nazaretu z hlediska nastavení své víry především
problém, a proč i v jejich srdcích a okolí často nevládne tolik žádoucí
křesťanský mír a pokoj na zemi. To zkratkovité pojednání
závratných otázek víry je pak jistě troufalé a mezerovité, leč jinak
vzhledem k možnému rozsahu pojednání nelze, a proto naopak
rychle pospěšme - neméně troufale a mezerovitě a stejně tak
s dobrou vůlí - "do kruhu druhého".
České křesťanství v kruhu druhém
V pomyslném druhém kruhu se český křesťan může především
pohybovat ve svém kulturně-historickém dědictví, ve kterém je
národnostně-náboženský prvek neodmyslitelně zastoupen. Tento
kruh tak může být na rozdíl od prvého přístupný i nevěřícímu, je
ale nicméně zřejmé, že jejich přístup k takovému dědictví bude
zákonitě poněkud odlišný - ani zde si kupříkladu nevěřící nemůže
zazpívat "svatováclavský chorál" v tom rozměru vnitřního
zanícení, který umožňuje právě jen víra.
Ano, právě tento "druhý kruh" snad nejvíce ospravedlňuje
hovořit o křesťanovi jako o "českém křesťanovi". Právě zde totiž
máme to, co jinde nemají - své národní světce a svůj svébytný
příběh křesťanství, který nás odlišuje od těch jiných. A jakkoliv je
někdy lákavé (a jistě občas i potřebné) zavítat k jinak inspirujícím
světcům a příběhům křesťanství jiných zemí a vzdálených krajin,
není nakonec nad tolik milou a srdci blízkou procházku v domácích
luzích a hájích.
A že je to zde krásně vystaveno - a to už od těch dob, co
Kristus ve svých svatých věrozvěstech dorazil do našich krajin
a nechal následně vztyčit první kostely a kostelíky, které dodnes
dávají tušit velkolepou a drsnou prostotu těch dob. Dlouho to
trvalo, než se poselství prodralo přes vnější obal k prvním srdcím
burcujícím proti surovosti časů, leč pokud se tak již stalo, pak
jistě lze použít Vančurovu větu - "uhodily mrazy vášnivé jako
tehdejší křesťanstvo".
Kníže, jeho babička, biskup hynoucí v pohanské zemi, mnich
orající s čertem, sestra krále a možná nevěsta císaře v mnišské
kutně, a mnozí další bezejmenní a Bohu milí a známí - ti všichni
stavěli u nás základy nebeského Jeruzaléma, když v ten pozemský
chtěl alespoň množstvím kostelů proměnit Prahu příslovečný
"Otec vlasti".
A pak již docela brzy ten neústupný - ale nikoliv fanatický
? kněz tolik se inspirující dílem vzdáleného oxfordského mistra
a stojící nakonec u kořene naší a snad i evropské reformace.
Téma, které u nás již nezapadne a v jistém ohledu rozetne naše
dějiny a křesťanství ve dví a dá pak i podnět k nekonečným
interpretačním sporům zejména v průběhu 19. století. Marně,
marně se kdesi v pozadí ozývá hlas básníka snažícího se smířit obě
tradice a volajícího: "Ty, kdo vjíždíš do pražských bran, žehnej Ti
svatý Václav, žehnej Ti Mistr Jan."
Nelze, nelze totiž zapomenout, že "tři sta let jsme trpěli" a že
původně již "protestantský národ" se musel pro větší slávu barokní
Čechie proměnit v katolický, nacházející svého nového svatého v jiném
Janovi, tom, který s křížem v ruce mlčenlivě shlíží z mostů do
českých potoků a vod. Ne, tu kdysi vynucenou a následně i vnitřně
přijatou katolickou barokní zbožnost, tu odpustit nelze...
Těžko, těžko jen nesmiřitelným tušit, že kdesi v hloubi země se
již formuje a temně duní hnutí, pro které bude veškeré křesťanství
jen nepotřebná a zpátečnická veteš patřící na smetiště dějin
a hodná i s jeho nositeli jen naprostého zadupání v prach...
Toulání se dějinným hájem českého křesťanství nás pak může
zavést od té jen lehkým perem naznačené hlavní stezky i na
vedlejší cestičky, do skrytých koutů ba i jen těžko prostupných
zákoutí, všude však to bude v posledku Kristus, který je za to
odpovědný. Za ty krásné kostely, za ty nádherné obrazy, za tu
libou hudbu, za ty podivuhodné knihy, za ty skvělé - tušené
i netušené - lidi...
Zkrátka a dobře "v druhém kruhu" si může český křesťan na
svých potulkách prošoupat podrážky a pořád ještě bude co objevovat
a k čemu se stále znovu a znovu vracet. Pozná zde dobové
proměny své víry, její výraz v umění a krom meditačních zamyšlení
zde může plně pohovět i svým estetickým choutkám a sklonům
doprovázeným třeba i vůní kadidla. Dědictví a poklad, které
přijal za své a které mu beze zbytku náleží. Jak již naznačeno ?
k čerpání z něj v míře přizpůsobené "logice nevíry" jsou pozváni
i bezvěrci, z nichž někteří se však touto "královskou cestou" postupně
dostali i do kruhu prvého a křesťany se sami stali.
Je tak i nanejvýše tristní, že mnozí Češi nemají o tomto bohatství
ani ponětí, a mají-li už, s pohrdavým ignorantstvím se od něj
odvracejí. Takto se však již dostáváme do nanejvýše nesnadného
"kruhu třetího", v němž český křesťan žije obklopen předsudky
a neznalostí svou každodennost.
České křesťanství v kruhu třetím
Je to tuším Bu?uelův film Mléčná dráha, v němž hlavní postavy
zcela zběsile rozebírají a adorují i ty "nejúchylnější" křesťanské
hereze, přesto však diváka může napadnout "kacířská" myšlenka:
"No a nemělo by to tak vlastně být?" Neměli bychom vlastně být
stále posedlí hledáním odpovědí na věčné otázky ohledně "hvězdného
nebe nad námi a mravního zákona v nás"? I kdyby nás to
mělo dohnat k šílenství ne nepodobnému tomu, jaké prožívají
hrdinové zmíněného filmu, pořád by to bylo lepší než ta lhostejně
smířená tupost živočichů, kteří si jdou již spolehlivě vyšlapanými
konzumními stezičkami pro svůj biologický zánik...
Právě tak totiž prostředí "českého ateismu" mnohdy na českého
křesťana působí. Ta tam je až na výjimky "popíračská jiskra",
vášeň "sporu o Boha" - český křesťan naopak žije možná dokonce
i ve světovém měřítku v jedinečném prostředí, kde "víra v Boha"
není chápána jako "legitimní volba", ale jako úchylka tu zcela
zakomplexovaných, tu zase notně hloupých jedinců. "Taková
blbost přeci" - a to prosím v době rozkvětu vědy a techniky. Samozřejmě
je někdy ta argumentace i trochu sofistikovanější, ale
právě uvedený spodní tón i pak často přetrvává.
Konkrétně ve vztahu ke křesťanství je pak naprosto děsivá
elementární neznalost jeho základů, právě té tradice a kultury
zmiňované "v kruhu druhém". Ti lidé jsou naprostí cizinci ve
své minulosti, právě jen ono Burkem zmiňované hejno letních
much, které přiletí a zase odletí, aniž by se jich vědomí možného
přesahu jejich životů byť jen sebeméně dotklo. Těžko, těžko dnes
už jen věřit, že pozdější papež Enea Piccolomini údajně zmiňoval
husitské Čechy jako zemi, kde i prostá žena zná Písmo lépe než
lecjaký vzdělanec, a že ještě Masaryk mohl mít tu troufalost označit
"českou otázku" jako otázku náboženskou.
Lidi mají holt dnes bleskosvody, bouřek se nebojí a tak nepotřebují
ani Peruna, ani jiného boha. Ty tam jsou ty skvělé doby,
kdy mohl barokní kazatel jenom třikrát za sebou ve stupňované
kadenci z kazatelny pronést: "Zemřel jest bohatec a pohřben jest
v pekle", a tehdejší zbohatlíci a lidé ostrých loktů se o překot káli,
až se za otlačená kolena popadali. Dnes už na takové střihouny
metru není! Kmotřička Smrt si jistě nakonec sice vždy prosadí
svou, ale ze společenského hlediska je to již naprosto odepsaná
osoba, jejíž práci jsme se naučili zakrývat rychleji, než si toho
kdokoliv vůbec všimne. Ty tam jsou až na výjimky slavné funusy
(ba funusy vůbec!) a nějaké okolí obtěžující nošení smutku. Češi
sice občas jsou "pověrčiví něcisté", ale odsud až posud... účty
nechtějí nikomu skládat už za života, a teprve tedy ne po smrti!!
Není tak ani divu, že se tento primitivní tlak předsudků nakonec
nutně projeví i v "sociologicky relevantní každodennosti"
současného českého křesťanstva včetně církví "v kruhu třetím",
které nezřídka upadají do mentality ghetta, odrážejícího sice ty
nejskandálnější výpady, jinak však toužícího "žít si to své slušné
křesťanské" v nerušeném klidu, čímž se ovšem zákonitě od
"opravdového křesťanského" nutně poněkud vzdaluje...
Jako opravdové zjevení tak skutečně působí v tomto kontextu
postava Tomáše Halíka, nadaného jak osobním charismatem, tak
schopností přesné a zároveň umělecky působivé formulace. Je
snad až poněkud nepatřičné vyzvedávat adresně někoho, kdo je
nyní aktuálně v souvislosti se svou cenou tolik vyzvedáván, jenže
bez téhle "výjimky potvrzující pravidlo" by zase někde v tom
maličkém obraze usilujícím o portrét českého křesťanstva zela
nikoliv nevýznamná díra. Kdo už také to vše umí najednou - "být
v realitě", stát si přesto na svém, provokovat najednou "zabedněnou
zabydlenost" jak křesťanů, tak i nevěřících, a hlavně umět
to vše podat tak, že je to požitek tu číst, tu zase poslouchat. Hle,
zjevný to adept na trvalý a již nezrušitelný pobyt ve společnosti
velikánů "kruhu druhého".
Jak moc jsou jen pro tu často tak frustrující každodennost
"třetího kruhu" současného českého křesťanství takovíto lidé potřební!
I tu roztomilou narcistní samolibost bychom jim kvůli
tomu nastokrát odpustili...
Neruš mé kruhy!
Věru právě to by nejraději mnohý adept křesťanství v Čechách
jistě rád vyřkl. Vždyť to ostatně vskutku není jednoduché, nějak
se v tak nesnadném náboženství alespoň trochu spokojeně "zabydlet",
a ať už jsou problémy v třech kruzích - jež jsem zde načrtl
rukou neumělou - jakékoliv, lepší "špatné jistoty" než nic.
Jenže jakmile to vyřkne, rozlehne se z Nebes a po celé širé
české zemi zaduní ozvěnou: "Ale kde je pak v českém křesťanství
křesťan?!" |