|
Modernizaci nelze okopírovat
Dariusz Karlowicz
Filosof a esejista Dariusz Karłowicz (*1964) je autorem knih Arcyparadoks Šmierci a Sokrates i inni šwięci, mnoha statí a esejů (za soubor esejů Konec Konstantinova snu získal v roce 2005 prestižní Cenu Andrzeje Kijowského). Je zakladatelem a šéfredaktorem vlivného časopisu Teologia Polityczna, ředitelem Nadace sv. Mikuláše a pravidelně vystupuje v polské televizi v pořadu Třetí úhel pohledu. Následující polemicky laděný esej vyšel pod názvem Modernizacji nie da się skserować v časopise Teologia Polityczna (č. 5, roč. 2009-2010, str. 73-77). Přeložila Lucie Kněžourková (úprava a mezititulky redakce). Esej vyjde v antologii současného polského politického myšlení, kterou na jaro 2010 připravuje nakladatelství CDK. * * * Musí se polský stát a politická kultura modernizovat? Ano! Na tom se shodneme. Ale zvládneme to? Nechybí nám - jak často slýcháme - schopnosti a vůle něco změnit, aristotelský potenciál a čin? Pokud Polsko projde modernizací, zůstane ještě samo sebou? Není to jen iluze? Nepřerůstá plán modernizace respektující polskou politickou a kulturní identitu naše možnosti? Tady už se názory rozcházejí, ale převažuje pesimismus, lépe řečeno nejčernější skepse. Moc důvodů k optimismu opravdu není. Nemusíme se ptát, jestli se nám současné Polsko "líbí", protože se nám "nelíbí". Jenže řešení navrhovaná pesimisty nikam nevedou. Jestli nás přímo nebrzdí a nepodílejí se na zpomalení tempa změn, pak určitě zemi neposouvají blíže k cíli.V zajetí kopírky a jazyka spásy Spor s proroky Spor s xeromodernizátory, které instinkt nápodoby zcela ovládl, se stal nejdůležitějším sporem dnešního Polska. Po období komunistické "modernizace" byla touha dohnat Evropu snadno pochopitelná. V té době řada článků varovala před nebezpečím bezmyšlenkovité nápodoby, vyzývala ke kritickému přístupu k přijímaným vzorům a především ke způsobům jejich aplikace v polském prostředí. Zbytečně. Tvrdě prosazovaný protiklad "Evropa - zapadákov" definitivně odsunul veškeré diskuse o "polské cestě" na druhou kolej (chválabohu jen diskuse, protože modernizace šla stejně svou, polskou cestou). Stav země po pádu komunismu a atmosféra "konce historie" znemožnily hlubší debatu o změnách i hledání alternativních řešení a vzorů, existoval jen jeden - jak jsme chtěli věřit - správný směr. Neúspěch komunismu, vize Francise Fukuyamy či naivní zápal našich "budovatelů" jen posílily apokalyptické rysy polské transformace. Ta vycházela ze slepé víry ve zvolený směr a kultu jediného (ačkoli nejasného) řešení, které musí být realizováno bez výhrad a zbytečných otázek. Při tvorbě apokalyptické atmosféry hrála zvláštní roli skupina nadšených proroků transformace, tzv. expertů, strážců svaté cesty. Nebyli vnímáni jen jako odborníci vybírající z různých možných řešení ta - podle jejich soudu - nejlepší, stali se proroky. Zvěstovali řešení jediné, nenapadnutelné, moudré a dobré. Ačkoli tomu dnes stěží někdo uvěří, nebylo možné s nimi nesouhlasit, aniž by se odpůrci z logiky věci nestali hlupáky a nepřáteli. Arogantní obsluha "kopírky modernizace" zadusila možnost smysluplné debaty o polské cestě změn. Kdo nebyl knězem, neměl právo kázat, a věrní museli poslouchat. Jinak jim hrozila nálepka homo sovieticus, buran ze zapadákova, zpátečník, blázen, xenofob, nacionalista nebo nevychovanec, zkrátka člověk, který si neví rady s velkým darem svobody. Destruktivní podstata Cíl, vzor, recept i nejdůležitější ingredience přijdou zvenčí. Formu jim může dát rovněž jen vnější tlak. Stesk po "bratrské pomoci" je touhou po pevné ruce, která by dala beztvaré polské realitě požadovanou podobu. Hlavním problémem xeromodernizace není jen neuchopitelnost samotného vzorce (i když i to je problém), ale skutečnost, že akt zasvěcení vrcholí nepřátelským postojem k občanské společnosti. Proto se její stoupenci tak často uchylují k teroru, nebo - pokud pro něj nejsou vhodné podmínky - alespoň k pokusu o stigmatizaci a vyloučení protivníků, potlačování diskuse, pohrdání a především ničení všeho kolem sebe, tedy bojem s identitou a svébytností. Podstatou xeromodernizace je destrukce, okolní politováníhodná realita přeci nestojí za pokus o nápravu. Musí být odstraněna, nebo alespoň oslabena, rozředěna a rozpuštěna v něčem lepším. Identita a svébytnost jsou překážkou, bariérou vyzývající k překonání. Nejdříve zničit, pak modernizovat; odstranit to, co je, pak kopírovat vzor. Z této perspektivy se Polsko stává zemí, jíž je nutné modernitu vnutit proti její vůli, obětovat vlastní identitu, vdechnout jí nový život, stvořit všechno od nuly. Neměl ale podobné ambice doktor Frankenstein? Může se politický život zrodit ex nihilo? Nebude nová identita, pokud vůbec vznikne, jen přeludem? Bude to kolonialismus, nebo pokrok? Zdroj síly Kde jinde než ve zpovědnici se rodí polská etika práce; kde jinde než v křesťanstvím inspirovaných (nebo přímo křesťanských) dobročinných, kulturních a svépomocných institucích má svůj původ současná solidarita; kde jinde se rozvíjí komunisty pošlapaná idea státnosti slibněji než kolem farnosti (často jediného centra komunity)? že je to všechno málo? Souhlasím! že jsme si představovali něco lepšího, silnějšího? Samozřejmě! že to ještě pořád pokulhává a nefunguje? Máte pravdu! Kde ale vidíte konkurenci církve, jinou alternativu? že na Západě jsou dál? Jenže s kým se srovnáváme? Se zeměmi, jimiž se nepřehnaly dvě vlny totality? To snad ne. Musíme porovnávat situaci v Polsku se státy, v nichž komunistická vláda stejně důkladně ničila pletivo společenských vazeb, vzorů chování a zvyků. S Ruskem, Litvou, Běloruskem, Ukrajinou, Slovenskem, Českem, Rumunskem, Bulharskem? Opravdu je na tom Polsko tak špatně? Srovnejme ukazatele. Nebo se podívejme na výzkumy, které dokládají, že víra jde ruku v ruce s rozvojem trhu, demokracie, občanské společnosti. Nikdo nechce uznat to, co vidí na vlastní oči. Křesťanská víra, usazená v pevných a důvěryhodných institucích polské církve, posiluje zrod silného, moderního a zároveň svébytného Polska. Čtyři a půl miliónu lidí, kteří navštíví za rok nejslavnější polské poutní místo Jasná Hora, je solí současného Polska. Dědici osvícenství to neradi přiznávají. Jejich boj s církví ale podle výzkumů modernizaci neurychluje. Právě naopak. Že by nakonec nešlo ani tak o modernizaci, jako spíše o církev? Antiklerikální zápal mnoha kritiků nás svádí k domněnce, že by snad raději viděli Polsko chudé, jen když nebude katolické. Taková představa modernizace je nejen nerozumná, ale především neefektivní. Lamentace stoupenců xeromodernizace jsou někdy velmi přesvědčivé: Vybudujeme všechno od nuly. Změníme elity, zvyky, normy. Venkov i město jsou strašné, strašný je kněz, strašná je typická polská rodina s otcem-tyranem a matkou nucenou rodit děti, ale nejhorší ze všeho je pověrčivost: strašní jsou lidé, kteří se modlí k Nejsvětější panence, strašní jsou poutníci do Čenstochové i děti indoktrinované výkladem strašného katechety na hodinách náboženství, strašné je chování ovlivněné vírou - všechno, na co se podíváte. Modernizátoři s námi nejsou spokojeni. Rozčílili se, urazili do morku kostí! Mýty patří na smetiště! Náboženství rozmetat! Chování změnit! Hrdost zastoupit studem a vzpomínky na slávu vzpomínkami na hanbu! Zní to možná hezky, ale je to úplný nesmysl. Svět, v němž žijeme, patří nám. Tvoří ho naše mýty, vzpomínky na naše mrtvé, povznáší ho modlitba k patronce Polska. Z nich můžeme čerpat sílu a schopnost budovat moderní instituce, kulturu, stát. Nemáme jiný zdroj moci, inspirace, jiný materiál ani jazyk, jímž bychom mohli vyprávět o našich společných cílech a metodách jejich realizace. Modernizaci nelze okopírovat, jen vybudovat. Proč? Protože můžeme využít jen materiál, který skutečně existuje; suroviny, vize, zápal, podněty i cíle musí být naše. Modernizace bude polská, nebo žádná. Pokud ti ve věži ze slonové kosti nevědí, odkud ta síla pochází, až se (čistě ze studijních důvodů) vydají na pouť do Čenstochové. Doporučovaná výměna - potlačit svou identitu výměnou za blahobyt a dobře fungující stát - je přeludem. V parafrázi na Wildsteinův vtip o sekularizaci a dálnicích můžeme dodat, že dálnice se v Polsku neobjeví ve chvíli, kdy se vyprázdní kostely, ale až se Poláci rozhodnou, že po dálnicích se lépe pojede na Jasnou Horu. A kolonizace? Humorný epilog Pro XX (nečitelné) |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
nahoru |
Obsah © Sdružení pro vydávání revue PROSTOR email: prostorevue@gmail.com |
Původně samizdatový časopis PROSTOR, u jehož zrodu stáli Aleš Lederer, Jan Štern, Jan Vávra a Jiří Hapala, vznikl v červnu v roce 1982. V samizdatové, "zakonspirované" podobě vycházel až do roku 1989, celkem 12 čísel (kvůli hrozbě prozrazení a zákazu používali autoři i přispěvatelé pseudonymy).
Od roku 1990 začala nezávislá, kulturně politická revue PROSTOR vycházet (od čísla 10) v soukromém nakladatelství a vydavatelství Aleše Lederera, který jakožto vydavatel rovněž řídil redakční kruh časopisu, jehož členy byli Rudolf Starý (pozdější šéfredaktor), Jan Vávra, Josef Kroutvor, Milan Hanuš (pozdější výkonný redaktor) a Stanislava Přádná.
V jednotlivých tematických číslech revue PROSTOR se objevovaly esejistické texty zrcadlící proměnu společenské, politické, kulturní i psychologické atmosféry doby. Vedle předních domácích autorů uváděla revue především významné představitele duchovních proudů hlásících se k západní kulturní tradici (C.G.Jung, F.A.von Hayek, R.Scruton).