Revue Prostor - prestižní společensko-kulturní čtvrtletník zaměřený na aktuální témata z oblasti kultury, společenského a politického života.

Ať se nám to líbí, nebo ne, žijeme na přelomu dvou civilizačních epoch, věku pomalosti a věku rychlosti. Ještě přesněji řečeno: prudký technický a technologický rozvoj posledních desetiletí nás už transportoval do věku rychlosti, ale někteří nenapravitelní zpozdilci se ještě nostalgicky ohlížejí po starých dobrých pomalých časech. Nejde přitom o nic menšího než o srážku dvou rozdílných kultur a životních stylů.

Enormního zrychlení současného života jsme si mohli dobře všimnout na výstavě Samizdat v Národním muzeu. Samotný fakt, že nejmladšímu samizdatovému rukopisu je pouhých třináct let, působí až neskutečně: návštěvník si připadá jako v historické expozici zašlých dob, za nimiž se dávno zavřela hladina. Asi je to tím, že svou povahou i zacílením patří samizdat k úplně jinému typu kultury, než jaká dnes "frčí". Jeho rodokmen sahá až k opisovačům posvátných textů a možná ještě hlouběji, do dob, kdy podobným "samizdatovým" způsobem kolovala po kraji Radostná zvěst a kdy bylo živé Slovo vlastnoručně zapsáno a vlastními silami (technicky primitivně) šířeno dál.

Ke stejnému kulturnímu typu náležejí i bývalé samizdatové časopisy, které v nynějších zrychlených časech bojují o holé přežití (včetně revue, kterou právě držíte v ruce). Změněným podmínkám přizpůsobená samizdatová subkultura tvoří dnes jakýsi ostrůvek v nekonečném moři informací vyráběných a šířených na úplně jiném principu, laicky řečeno "za studena", digitálně. Internet je úžasný vynález neuvěřitelně usnadňující komunikaci, bleskurychlý, výkonný, efektivní, až sterilně čistý (umožňující nový typ "kontaktu bez kontaktu") - impozantní babylonská síť typická pro věk rychlosti. Z této digitální perspektivy zoufale pomalý a primitivní samizdat skutečně patří do Národního muzea.

Být zpozdilcem ve věku spěchajících však není žádná výhra. Otázka proto zní jinak: lze z této srážky rozdílných kultur a životních stylů něco dobrého vytěžit, lze bláznivě roztočenou vrtuli všeobecného civilizačního úprku nějak zpomalovat, třeba zaujatou reflexí? Nejen řeky, louky a lesy, ale i náš čas se stal svého druhu chráněnou krajinou, vůči níž bychom měli být dostatečně citliví a vnímaví. To je ostatně také důvod, proč nové číslo revue PROSTOR vzniklo.

A ještě drobné postscriptum: šiřte, prosím, samizdatově dobré zprávy obsažené v tomto časopise dál krajem. Obávám se, že internet jako neosobní transportér informací na tuto službu nestačí.

Šéfredaktor