Hrát si radikálně s papírem: Martina Malinová o feministickém zinu Drzost
Martina Malinová vydávala v roce 2017 feministický zin Drzost. V rozhovoru mluví o tom, co ji k tvorbě inspirovalo, proč se jí líbí zinový formát i jaký má postoj k tomu, jak je feminismus vnímán v současné české společnosti.
Feministický zin Drzost Malinová vydávala roku 2017 společně se svými kamarádkami. Publikace se snažila otevírat nejrůznější témata týkající se feminismu a postavení žen v současné společnosti, která se v mainstreamových médiích v té době běžně neobjevovala a nerozebírala. Malinová měla pocit, že by se na české scéně něco podobného objevit mělo a chtěla vytvořit prostor pro svobodné vyjádření se bez editačních zásahů. Navazovala tak například na feministický zin Bloody Mary, který vycházel v letech 2000 až 2010. Zin Drzost otevíral čtenářům témata jako je znásilnění, menstruace nebo láska k vlastnímu tělu takovému jaké je. Přestože vycházel pouze v roce 2017, otevřel cestu pro další, například dnešní feministický zin RoteZora, do kterého mimo jiné právě i Martina Malinová přispívá.
Co se vám na formátu zinu líbí? Je to svoboda tvořit, vyrábět něco fyzického?
Mám ráda, že je to hodně otevřené. Vybrala jsem si, že Drzost budu dělat ručně, to ale zin být dnes nemusí. Obecně se mi líbí, že zin je něco, co distribuuješ vlastně pokoutně, a existuje to fyzicky — to je v dnešním světě, kdy každý máme pět blogů, vzácné. Měla jsem radost, že můžu tvořit s papírem. Nikomu to nepodléhá, nemusí se psát do redakcí a vypořádávat se s odmítnutím nebo cenzurou, dá se to dělat kolektivně. Bavilo mě, že si můžu vytvořit něco na koleni. A vlastně to vypadá tak nedůležitě. Ale pro mě to důležité bylo, bavila mě energie, která vzniká, protože je úplně jedno, jak to dopadne.
Zin má hodně různých definic. Co znamená pro vás?
Vždycky ráda psala. Vlastně jsem si vždycky myslela (už nevím, odkud se to vzalo), že bych měla vydat knihu. Když mi bylo asi 24 let, tak jsem na svůj náklad vlastní publikaci nechala udělat, ale pak mi přišlo, že knihy jako takové jsou hrozná nuda. Nedovolují takovou svobodu, stojí jen na slově. Znala jsem ziny a pohybovala se v kultuře, kde se četly a kde to byl běžný způsob vyjádření. Tak jsem začala uvažovat nad tím, že bych chtěla tvořit zin společně s dalšími lidmi. Oslovit lidi, kterých si vážím nebo o kterých jsem slyšela a přišly mi zajímavé jejich názory, že bych je propojila skrze zin a navíc bych se s tím nakonec mohla potom “pomazlit”.
Zjistila jsem taky, že okolo sebe fajn lidi, ale navzájem se neznají. Rozhodla jsem se proto, že pozvu své blízké kamarádky a seznámím je. Tak vznikla taková naše holčičí crew. Napadlo mě pak, že bych chtěla tou společnými silami něco vytvořit. Vydat zin byl vlastně můj dlouhodobý sen. Hodně lidí okolo psalo a bavilo mě, jak se vyjadřují. Pár žen s nápadem zinu souhlasilo a pak jsme ho dali dohromady společně. Zin neměl mít jedno téma, ale měl být feministický. Zadala jsem, že mohou napsat něco, co si jinde nemohou dovolit nebo co chtějí udělat pro radost, protože jsem nemohla nabídnout honorář.
Na co jste myslela, když jste začínala s organizací “redakce” Drzosti?
Obepsala jsem pár žen, které se běžně vyjadřují třeba v médiích, a to s tím, že chci dělat zin a že bych byla ráda, kdyby napsaly něco, co si třeba úplně nemohou dovolit vyjádřit v normálních, mainstreamových médiích. Že to může být klidně anonymní. Tenkrát se feminismus tolik jako téma v médiích i veřejném prostoru neobjevoval. A já chtěla, aby se o tom psalo. Jedna moje kamarádka v Drzosti poprvé napsala text o tom, že byla znásilněná. A asi před týdnem vyšel v nějakém ženském mainstreamovém časopise rozhovor právě s ní, bylo to v titulku a ona o tom otevřeně mluvila. Nakonec se to fakt do veřejného prostoru dostalo. To je tedy jen jeden příklad, ale obecně tomu tak je v daleko větší míře než dříve.
Jak vypadal samotný proces toho tvoření Drzosti, utvářely jste třeba i tu výraznou vizuální podobu společně?
Já jsem vybrala vždycky nějakou jednotící barvu, aby to nebylo až moc ulítlé. Zároveň každá z autorek něco takového dělá, třeba arteterapii nebo kreslení. Jedna moje kamarádka kreslí, vytvářela obálky - bylo to jen na ní, mohla nakreslit cokoliv, co chtěla. Každý tam přinesl něco ze sebe. Ve druhém číslo jsou některé strany od holek, které jsem nikdy neviděla, jsou jen nějak navázané na naši skupinu, tak jsem jim poskytla texty a ony pak poslaly skeny toho, co vytvořily někde na druhém konci republiky. Tohle mě bavilo — vidět různé, odlišné přístupy.
Doufala jste, že zin otevře některá feministická témata i širší veřejnosti než byla jen vaše skupina nebo blízké okolí? Nebo jste chtěly spíš vlastní prostor vyjádřit se bez vnějších zásahů?
Myslím, že obojí. Nepřemýšlela jsem přímo o tom, koho to zasáhne, pro koho píšu. Bylo samozřejmě hezké si představit, že by to četly mladé holky, které třeba o takových věcech moc nedebatují nebo teprve zjišťují, jestli jsou feministky, ohledávají své ženství. Hodnotit Drzost takhle zpětně je těžké. Ale měla jsem radost, když to pak chválili lidé, kterým je 40 a kterých si vážím, ale zároveň mi napsala čtrnáctiletá holka, že to čtou ve škole s kamarádkami. Ale nedělala jsem s nějakým konkrétním cílem. Jen jsem věděla, že chci různé texty, od intelektuálek po angažované anarchofeministky. Aby to nebylo jen pro jedno publikum nebo intelektuálně uzavřené. V zinu je třeba dvojstrana od Dariny Alster. Někdo bude znát její umění a performance, někdo to vědět nebude a bude to číst i bez toho kontextu. Ale to neznamená, že by se to nedalo přečíst.
Myslíte si, že obecně feministické ziny mohou efektivně fungovat v otevírání nových témat nebo jako zdroj osvěty?
Určitě ano. I před rokem 1989 tu vlastně byla kultura zinů, lidé si museli materiály kopírovat a pokoutně předávat. To fungovalo i k jejich sebevzdělání a sdílení. Podle mě se tohle do nějaké míry nezměnilo. Ale ztrácí to důležitost v tom, že většina textů, které se dají najít v Drzosti, existuje i online, i když možná v jiném jazyce. Nemyslím, že jsme objevily něco, co ještě nikdo nikdy neřekl. Ale možná je pro někoho hezké už jen to, že může jít ven a číst si zin na lavičce, má to nějak vybrané, poskládané, nějak to vypadá.
Fakt, že se spoustu článků dá najít na internetu, určitě ovlivňuje nějakým způsobem i zinovou scénu. Jaké jiné funkce tedy zin může mít než jen vydávat texty, které jsou online? Třeba na témata upozorňovat, přinášet osobnější zkušenosti?
Přestože články z většiny médií existují online, lidé stále čtou noviny a časopisy. Někdy se chceme od té obrazovky odtrhnout a vrátit se k něčemu jinému, fyzickému, kde se třeba dá zaškrtávat. Ze zinu si člověk může věci vystřihovat a podobně. V tomhle to je pro mě pořád vzácné. Ale nemyslím, že je to vzácné obsahově. Zároveň to může někoho inspirovat k tvoření vlastních zinů. A to je pro mě pěkná představa.
Inspirovaly Drzost ziny vycházející v zahraničí? Sledovala jste zahraniční zinovou scénu?
Když vznikl ten nápad, už probíhaly zin festy. Ty podle mě v Česku nejdřív spíš pocházely z punkové, anarchistické scény, tam jsem viděla, jak ziny vypadají. Ony ale byly stylově celkem jednotné — punkové ziny, které vycházely z té kultury, kde se xeroxovalo a psalo na strojích. Později se na festivalech objevily i umělecké ziny, kde byly třeba jen fotografie a stály hodně peněz, to bylo nové. Znala jsem Bloody Mary nebo Femu, věděla jsem, jak vypadají, a chtěla se toho vlastně do určité míry držet. Věděla jsem, že si chci hrát s papírem, chci to dělat v ruce, protože je mi to blízké.
Mohou se podle vás nějak obsahově lišit zahraniční feministické ziny od těch českých? Třeba že v zahraničí prožívají podobu feminismu jinak než u nás, protože je tam i jiná společenská situace?
Každý prostor řeší něco jiného. Když se v Polsku řeší potraty, tak to pro ně bude mnohem větší téma, protože najednou bude i politické, hodně prožívané. Pro mě je to sice taky téma, které se dá akcentovat ve feministickém zinu, ale nebude tak velké. Potom existují témata, která se řeší úplně všude, jen s jinými přístupy. Před půl rokem jsem byla v Brně na výstavě o feministickém umění, byla to 70. léta a stále to bylo aktuální. Témata se mění třeba v tom, jak se vztahují k politice a k dění ve veřejném prostoru, jaké nálady převládají. Ale ve vztahu k patriarchátu, ve kterém žijeme, se to nemění. Témata budou asi stejná, jen různě akcentovaná, jako je otázka vlastního těla nebo mateřství...
Plánujete vydat další číslo Drzosti?
Ne, je to hodně práce. Na konci jsem věděla, že nechci být ta, kdo to bude držet pohromadě. Myslím, že to souvisí s tím, že pro mě v životě začaly být důležitější jiné věci. Nechci dělat další feministický zin. Dost ráda bych udělala jiný zin a feministická témata v sobě nesu, ale nechtěla bych už být takhle striktní, že si budu vybírat — protože šlo hlavně o feministky a feministy, kteří tam psali. Teď bych chtěla jít jinudy. Je hezké, že vznikl další zin, Rote Zora, to mě těší. Při tvoření Drzosti jsem myslela i na to, že dřív tu byla Bloody Mary nebo Přímá cesta a že by bylo dobré mít aspoň jeden současný feministický zin. Když jsem objevila Rote Zoru, byla jsem ráda, že to pole bude i dále aspoň trochu pokryté. Zároveň jsem přímo do Rote Zory psala článek — jsem ráda, že mohu být aspoň takhle někde přítomná, ale už to nechci držet sama.
Jakou jste měly odezvu na Drzost?
Většině lidí se líbilo, že jsme si troufly udělat barevný zin, že jsme si s tím hrály, protože znali jen ty černobílé, xeroxované. Pamatuju si, že po vydání prvního čísla čtenáři i sdíleli fotky zinu na sociálních sítích. V prvním čísle jsem ale trochu kopla do pár lidí a následně vyšel jiný zin, kde mě nepřímo autor nakreslil v rakvi. Přemýšlela jsem, zda reagovat, ale nešla jsem do toho, přišlo mi to dětinské. Když mluvíme o feminismu, pohybujeme se na hraně. V téhle společnosti to tak je. A tohle riziko já přijímám.
Na blogu Drzosti máte napsané heslo “Buď drzá, buď feministka!” Myslíte, že feminismus má být drzý a radikální? Nebo se má spíš snažit vyjednávat?
Není jeden feminismus a já nedokážu říct, který je lepší. Každý z nás je jiný v tom, jak věci prožívá, jak je přináší ven. Podle mě vše obsažené v otázce tam má být. V životě mi často říkali, že jsem drzá. Když jsme hledali název pro zin, někdo mi napsal “To je drzost!” To se mi líbilo. A pokud se v naší společnosti hlásíš k feminismu, tak už to je pro hodně lidí moc - i když jsi třeba ta nejliberálnější feministka. Mám docela ráda, když jsou věci drzé, ale chápu, že pro někoho to není cesta.
Spousta feministických zinů v 90. letech vznikla proto, že jejich tvůrkyně v subkulturách, ze kterých vycházely, setkávaly se sexismem. A zin měl být prostředek, jak na to upozornit, nějak se s tím vypořádat. Máte pocit, že se to v současnosti v aktivistických kruzích zlepšuje? Že feminismus může být jejich součástí?
Asi se to zlepšuje, nicméně v prostředí, o kterém jsem se domnívala, že je bezpečné, se i přesto za posledních pár let stalo několik případů znásilnění nebo jiného sexuálního násilí. Není to čisté, ale to nesouvisí s tím zinem. Podle mě když se pohybujeme v určitých kruzích, tak bychom se měli snažit, aby rostly směrem k respektu, opravdové rovnosti. Mám pocit, že lidé, kteří se hlásí k feminismu, k tomu mohou mít různé důvody. Například to, že v určitých kruzích je to nevyhnutelné, podmínka, aby v nich člověk vůbec mohl být. Jenže často takový člověk třeba přichází odjinud a stává se, že tvrdí, že je feminista, ale možná ještě úplně není a není třeba ochoten to reflektovat. To je nebezpečné.
Dokážu to pochopit, také někdy říkám věci, kterým ještě úplně nerozumím, i když bych už chtěla. Mám radost, že se k tomu pojmu někdo vůbec vztahuje a říká, že je feminista. Ale nechápu, jak někdo může říkat, že je feminista, znát, co to je, a potom někoho sexuálně obtěžovat. To je pro mě nepochopitelné. Nechtěla jsem ale dělat subkulturní zin, kde budu popisovat jen jednu scénu, punkovou nebo anarchistickou, a budu ji nějak glosovat. Nevím, co si mám myslet, když se o těch věcech píše veřejně. Myslím, že by se to mělo dělat, ale je otázkou, jak na to reagovat, aby z toho nebyl hon na čarodějnice, aby se z toho lidé poučili - je to těžké. V zahraničí vznikají ziny, které se věnují třeba jen takovým tématům.
Jak je to v současnosti uvnitř aktivistických kruhů? Autorky zinů v 90. letech hodně vycházely z toho, že v aktivistickém prostředí bylo spousta pokrytců, kteří hlásali rovnost, ale chovali se jinak.
Nemyslím si, že tu existuje nějaká subkultura, o které by se dalo říct, že je opravdu bezpečná. Možná tam směřujeme. Možná tím, že to téma otevíráme, tak máme cíl vytvořit bezpečný prostor. Ale nevím, jestli je to vůbec možné. Co když něčí podstata je, že je šovinista a nedá se to změnit? Jediné co se dá dělat je, že mu můžeš říkat, jak to máš ty a můžeš být dostatečně silná na to ho v nějakou chvíli odpálkovat. Nebo se s takovým člověkem prostě nestýkat. Ale nevím, jestli je možné, aby tihle lidé ve společnosti nebyli, aby se společnost natolik proměnila, že opravdu bude přirozeně feministická a nebudeme se o tom muset bavit.
Dokumentaristka, aktivistka, básnířka a umělkyně Martina Malinová studovala dokumentární tvorbu na FAMU a sociální antropologii a mediální studia na Masarykově univerzitě. Je autorkou dokumentu Nepokradeš (2013), natočila také několik dílů seriálu České televize Queer nebo film Žena Růže Píseň Kost o ženství a ženách různých věkových kategorií. Kromě natáčení se věnovala také sociální práci nebo psaní poezie. V roce 2017 vydávala feministický zin Drzost.
---
