Léto s rudou dákiní
/úsvit/
Vidím červené ptáky unášet úsvit
a slyším jejich nadzemský smích.
Tři kovové tyče vedle zastávky
a vidím dřevěnou bránu v moři,
kterou vychází slunce, mírné i syrové
vejce světla. Oslněn velkým Východem
zakouším nesnesitelnost krásy světa.
Srdce se uchází o ruku bílého větru,
který rozechvívá pevninu i moře,
svítání rozevírá paže, závoj za závojem
osvícená ruka trhá, třetí, čtvrtý,
třetí, čtvrtá. Rozpáraná látka rána.
Průsvitnost v srdci. Černý oheň,
zelený sníh je soucit.
Ze stromu prší
dřevění motýli, déšť shazuje suché listy
a ty se třepotají. Ta malá třepotavá nic
sebou odnáší veškeré mentální konstrukce já,
vztažné body v kosmické síti. Jako by rukou rudé
dákiní staly se z nich náhle zarudlé masité hrudky,
bolavé žmolky, napuchlá místa v tkáni života.
Znamení jejího příchodu přilétlo včera.
Motýl toho večera usedl na prst
a hora se pohnula, mezitím rudá kostra
roztančila mé vnitřnosti, až jsem si klekl na čtyři
z čiré radosti a nic nečekal, jen nade mnou
pomalá oblaka měnila tvar.
Lesk červených křídel jsem zahlédl později ve vaně.
Na okamžik jsem měl matný dojem, že ji naplnila
kalná záhada benátských vod. Chvíli se zdálo, že rudý lesk
kdosi vytrhl z karnevalové masky, která následkem
takového barbarství omdlela, ale to byl pouhý klam.
Byla to živá křídla rudé bohyně ohlašující úsvit.
/západ slunce/
Na večerní obloze bledý míč Měsíce.
Nad ním velké oblačné X.
Po pravé straně kaskády sluncem
prozářených oblaků, a jiná temnější oblaka
plují po té slabé modři, jakoby na neviditelných nitích
zavěšené stíny, zvířata i ženy na koštěti, tu i tam skvrny
světla, a vše vedou neviditelné ruce Té,
která tančí na obloze.
Zatím hlavy stromů v zahradě
šeptají takřka neslyšitelně svá tajemství.
Tyto okamžiky jsou svaté. Jsou darem oblačné Dharmy.
Neviditelný dech dákiní,
viditelný teď v tančícím listoví, nikomu nepatří.
Chci, aby tančil i zahradou mé mysli. Aby se tak stalo,
musím čekat takřka nehybný, a přece zůstat v pohybu.
Jen, co se zastavím, už mi píše jemným nachem vzkaz na nebe.
Ta písmena neumím rozluštit, a přece vzkazu rozumím.
Teď bílé a tmavé vlny oblohy
nad zářícím měsícem se spojily.
Ta rovnováha sil těší kus masa v mé hrudi.
Chvění už nelze zastavit, a přece v srdeční krajině vládne mír.
Očekávané noční extáze předznamenává
toto jemné plynutí vzdušných manter.
Před úplným zhasnutím se nyní nebesa
jeví nečekaně světlá, jen občas se objeví drobný temný
mráček, ale téměř celá luna už je na obloze dobře usazená
a kolem ní jemné světlo takřka bez hnutí.
Je čas zmlknout, než přijde noc.
/noc/
Noc ohlásila Magda ve stříbrných šatech.
Na tváři barvy duhy. Končí Pride.
Tma svět zdánlivě zastavila.
Měsíc je oslnivě bílý.
Myslíš na chladivé paprsky Avalókitéšvary
hasící oheň samsáry.
V té záři doširoka otevírá
své plátky noční lotos.
Tisíce alabastrových rukou,
a každá je jednajícím okem soucitu,
vyřezané z času, ovšem konající
neustále. Když se roztříštil na kusy
ochromen bolestí cítících bytostí,
přiletěli mu na pomoc Buddhové
ze všech stran vesmíru. Taková měkká
vichřice sněhových vloček
v kosmické noci.
Z tohoto požehnání mu skanuly dvě slzy,
z nichž se zrodily zelená a bíla tvář soucitu.
Tára! Tára! Krákorá v prázdnotě vesmír.
Tára! Tára! Recituje síť života.
Ovšem noc je také skrytě rudá.
Protkávají ji nitky osvobozeného Chtíče.
Chci bez chtění, zbavená závislosti na výsledku,
šeptá moje noční strana. Ze zranitelné krve
láva života plní údolí za údolím, ale místo zkázy
přináší blaho. Vášeň a smrt jsou jistě ve svazku.
Ovšem vášeň bez vášně a smrt bez smrti
jsou tekutým ohněm a tekutý oheň je Jejím tělem.
Rudá dákiní
Rudá dákiní
Rudá dákiní
Mysl a tělo se spojily.
Z jejich synchronizace vyšlehla slova.
Ale v plamenu převládá klid.
Erupce, rotace, erekce,
a přece mír, mír, mír.
Pulsace, tep, vibrace
a vír, vír, vír rudého těla.
Jsou to květy a kosti,
minerály a hvězdy,
vítr a smích, led a poušť.
Jsou to vířící spirály vědomí,
nádech a výdech,
zrození a smrt.
A i tak je třeba jít dál a dál,
až za a ještě za
– veškerou hranici.
V okamžiku naprostého splynutí
obdrží lesy i skály tváře,
jejich oči se otevírají přívalu světla,
jejich rty modulují melodií ticha
a země vydechuje ze svého mateřského břicha,
střízlivě opilá, opile střízlivá, divoce blažená.
/bezčasí okamžiku psaní/
Mysl se chystá k tygřímu skoku.
Interval mate.
Vzpomínka na Lisabon.
Váhající Fernando Pessoa si prohlíží interval,
mezi prsty mne jeho konce,
ovšem „před“ a „po“ jsou mlčenliví druzi,
podobají se tichým růžím v zahradě před domem
pokrytým modrými kachlemi, na nichž lodě
vplouvají do přístavu a vzduch voní citrónem.
Čím jsi byl, než ses narodil?
Ptají se básníka japonské borovice, které letmo
zahlédne na ubrousku. Protože je zvyklý na velkou čočku
poezie, ta otázka ho nezmate, ani nevyděsí, spíš zbrousí zkušenost
na hranici touhy a neznáma, snově ho vyšle do ulic
nabírat do kapes cínový déšť.
Náhle se ovšem mysl rozstříkne,
galaxie letí v rychlém pohybu, mléčná dráha je skluzavka,
sklenice lisabonských barů nadskakují
jak při slabém zemětřesení
a vidím Pessou kroužit kosmickým prostorem
kolem těla roztančené rudé dákiní.
Je jeho zvídavá mysl hromoklín?
Je básníkův penis jejím vítězstvím?
Proč zimní vzpomínky prostupují tímto létem?
Protože oba usilujeme o Probuzení?
Protože oba tušíme slovem svítání?
.jpg)
/úsvit před úsvitem/
Probuď mě, rudá dákiní.
Polib mě, Vadžrajóginí.
Probuď mé srdce i tělo.
Polib mé srdce i tělo.
Abych probouzel srdce i tělo
každé bytosti v tomto nekonečném vesmíru.
Abych políbil srdce i tělo
každé bytosti v tomto nekonečném vesmíru.
Probuď mě, rudá dákiní.
Polib mě, Vadžrajóginí.
Probuď mé srdce i tělo.
Polib mé srdce i tělo.
Abych probouzel srdce i tělo
každé bytosti v tomto nekonečném vesmíru.
Abych políbil srdce i tělo
každé bytosti v tomto nekonečném vesmíru.
----
