Od nerda a cinefila k intelektuálovi a kritikovi

Kamil Fila

Intelektuálové prošli za poslední čtvrtstoletí generační obměnou a od představitelů disentu je odlišuje mnohé: už nepohrdají popkulturou, nýbrž snaží se jí rozumět, nežehrají na přítomnost, ale dovedou v ní nalézt potěšení, a namísto zastrašující cenzury bojují spíše se všudypřítomným PR. A v tomto smyslu pro ně slova „intelektuál“ a „kritické myšlení“ přestávají být výrazem nabubřelé arogance.

© Nikola Brabcová

Nevzpomínám si přesně, kdy jsem se začal považovat za intelektuála, protože jsem ten pojem ze svého slovníku dlouhodobě vytěsnil. Stalo se tak snad proto, že v době mého dospívání, kdy jsem vyrůstal s počítačovými hrami a radostně objevoval postmoderní popkulturu, mi slovo intelektuál splývalo s člověkem, který mi chce kazit nebo dokonce nějakým způsobem brát a zakazovat zábavu. Tento text se pokusí rekonstruovat, co se se mnou za posledních dvacet let stalo.

Když jsem v roce 1998 začal studovat dějiny a teorii filmu a jako druhý obor filosofii, zajímalo mě na těchto oborech především to, jak bych si jejich prostřednictvím dokázal obhájit svou zábavu, ať už jí byly hollywoodské blockbustery, japonské anime, hongkongské kung-fu mlátičky a heroic bloodshed střílečky, italské giallo horory nebo filmy Quentina Tarantina.

V roce 1999 také přišla zásadní díla, která z popkultury učinila něco, co stálo za to zkoumat a brát to vážně: Matrix, Klub rváčů a celovečerní South Park. V Jižní Koreji právě naplno běžela „nová vlna“, která s evropskými novými vlnami 60. let neměla nic společného a namísto otevřeného rozvolněného narativu sázela na bezuzdné míšení žánrů. Tradiční humanitní (literární) typ intelektuála se pro rozbor podobných fenoménů jevil jako zcela nepoužitelný. Intelektuál byl pro mě tehdy člověk, který nerozumí modernímu světu kolem sebe, z neznalosti ho odmítá a moralizuje o škodlivosti násilí. Ztělesnil jsem si tento druh intelektuála v uhudraných dědcích typu Ludvíka Vaculíka či Jiřího Menzela, abych se měl komu vysmívat a koho nesnášet.

Ale našli se i další adepti. Filmový publicista Radovan Holub zveřejnil někdy v té době v Reflexu článek „Kultura kriplů“, v němž hraní počítačových her viděl jako předzvěst apokalypsy. Vladimír Just v televizní Katovně při rozboru Hvězdných válek popisoval světelné meče jako „kordiska“ (to slovo mi dodneška zvoní v uších) a mně nezbývalo než úpět: „To je ale vůl!“.

Absurdní na celé situaci bylo, že jsem v té době četl francouzské post-strukturalisty, americké kognitivní vědce, německé fenomenology a hermeneutiky, vědce zabývající se evoluční biologií či deterministickým chaosem a k tomu kyberpunkové romanopisce. Kým jiným jsem mohl být než intelektuálem? Pouze jsem si to nechtěl připustit. Stejně tak v dobách, kdy jsem na sklonku gymnázia jako pravděpodobně jediný ve třídě poslouchal Bjork a Radiohead, jsem se raději schovával za masku třídního šaška.

Ztělesnil jsem si tento druh intelektuála
v uhudraných dědcích typu Vaculíka či Menzela, abych se měl komu vysmívat a koho nesnášet.

Nepovažoval jsem se během vysokoškolských let za intelektuála, protože mi v hlavě utkvěl citát Gillese Deleuze, že „intelektuál je člověk, který má nadbytek vědění mimo svůj obor“. Což jsem nebyl, stejně jako se za intelektuála nepovažoval ani Deleuze. Co nesouviselo s filosofií, estetikou nebo filmem a nedalo se to k němu přímo vztáhnout, mě nezajímalo. Měl jsem hrozné deficity ve znalosti jiných umění, kulturních a politických dějin, míjela mě řada debat týkajících se domácí i zahraniční politiky a i z té filosofie jsem si vyďobával jen to, co mi umožnilo napsat ročníkovku o Matrixu. Svým způsobem jsem nebyl intelektuál, který čte i to, co ho nebaví, ale diletant, který čte pouze to, co ho baví. (Toto rozlišení jsem našel později u Jana Sokola, který to nepochybně má od někoho jiného.)

Rozdíl oproti většině veřejných intelektuálů přelomu devadesátých a nultých let byl i v tom, že jsem neidentifikoval s bývalým disentem ani undergroundem, ale s mileniálním overgroundem. Tento termín alespoň sám pro sebe používal časopis Živel (nástupce undergroundového Vokna), který jsem v té době hltal a později do něj začal i psát. Pojem overground nikdy nezakořenil ve všeobecném povědomí a nejspíš ani nemá přesnou definici, nicméně jeho hlavní součástí byl technooptimismus.

K tradičním intelektuálům jsem měl tedy vztah jako k těm, jimž je potřeba dokázat, že jsou hloupí a nevzdělaní a pořád trčí v omezeném existencialistickém a jungiánském paradigmatu, což je způsobeno tím, že žili za socialismu ve těžkém moratoriu. Jejich znalost Shakespeara, Goetha, Dostojevského nebo Solženicyna mi tak nepřišla dobrá ani na balení holek.

Díval jsem se na ně jako na zakrnělé živočišné druhy, které se odmítají adaptovat a musí nutně vymřít. Lidé, kteří nedovedou vidět na žánrovém filmu nic jiného než klišé a pokleslosti, potřebují nutně několika semestrální školení v neoformalismu, aby pochopili, že v každé oblasti je možné být formálně inovativní, případně školení v culture studies a gender studies, aby se naučili „číst“ kulturní texty podle klíče sociální třídy, etnika nebo pohlaví, Jistěže to působí arogantně a mladicky nerozvážně, jsem si toho z odstupu vědom. To, co provozovali tradiční intelektuálové, jichž jsem se štítil, bylo neustále ohlížení se do minulosti, foukání si bolístek, jak jim dnešní svět nerozumí a minulý režim je omezoval, ale necítil jsem v jejich psaní stopu toho, že je těší přítomnost.

Ano, oficiálně jim teď vyšli všichni zakázaní autoři a v kinech a v televizi se hrály filmy, které dřív nesměly. Ale co je baví současného? V kinematografii většinou jiní nostalgici jako Woody Allen nebo Jim Jarmusch. Ano, některé jejich tehdejší filmy se mi líbily taky (Jarmusch rozhodně víc než Allen, ten o svou energii přišel), ale že by pro mě byly novátorské a objevitelské?

Být kritik a nebýt elitář

Se svým postojem, že českým čtenářům ze všeho nejvíc chybí trocha současné filmové a mediální teorie, jsem narazil brzy poté, co jsem začal v první polovině nultých let sám publikovat. Zjistil jsem, že ať uplatním jakékoli paradigma, diskurs, analytický aparát, hodnotovou mřížku či filtr, vždy bude moje psaní pro část lidí příkladem povýšeného elitářství. V průběhu let jsem svůj styl postupně obrušoval a pokoušel se být co nejméně „výchovný“ a exhibicionistický.

Stále mi bylo protivné být „kritik“, v němž jsem viděl hlavně „arbitra elegance“ i „recenzent“ redukovaný na zbožíznalce, spotřebitelského testera a kulturního degustátora. Pořád mi byli protivní snobové vyznávající jen jeden typ umění, neochotní k jakékoli „estetické promiskuitě“.

Později (tak v druhé polovině nultých let) mi došlo, kde je či byl hlavní rozpor mezi mnou (nebo mojí generací) a generacemi dřívějších filmových a kulturních kritiků. Můj důraz na rozum byl téměř absolutní, i vášeň a rozkoše jsem rád vysvětloval racionálně. Dřívější cinefilové však byly spíše citové a morální bytosti. A to, co požadovali od umění, bylo nikoli více sofistikovanosti, odkazů a ironie, ale více citlivosti a smyslovosti. Nezajímalo je to dosažitelné (popsatelné, zařaditelné), ale to neuchopitelné; odsud pak častá mystičnost jejich psaní. Nikoli racionalita, ale spiritualita, nikoli dekonstrukce a subverze (poukazování na nezacelitelné rozpory, podrývání totality významu), ale transcendence a snaha o „celistvost“. Možná překvapivě si myslím, že toto měli společné i tak rozdílné osobnosti jako Jiří Cieslar a Andrej Stankovič.

Probuzení do politiky

Druhý problém, který měla moje generace filmových publicistů, byl, že jsme neměli své téma. Žili jsme v utopickém „konci dějin“ 90. let, kdy zdánlivě všechny rozpory byly vyřešeny. Snad jen 11.. září trochu narušilo tuto představu, protože se ukázalo, že ideologie není mrtvá, ale probouzí se – mluvím tu ani ne tak o „islámské ideologii“, jako spíš o americkém neokonzervatismu, který má skutečný vliv na uspořádání světa. Teprve ekonomická krize v roce 2008 nás definitivně probudila (tedy alespoň zpozdile mě). Postupně jsme si mezi léty 2001 a 2008 uvědomovali, že to, co jsme vstřebávali jako učivo a zábavnou pomůcku, jak analyzovat popkulturní i náročnější umělecká díla, má v sobě jasně politický potenciál.

Jak jsem mohl být tak naivní! Žižek byl pro mě před patnácti lety ten, kdo psychoanalyzuje typy záchodových mís a viditelnost lejn v různých kulturách, ale ne člověk, který ukazuje meze neoliberalismu, v němž jsme žili. 

Minimálně pro mě byly teorie o „ideologickém aparátu“ nebo „kulturní hegemonii“ jen neutrální nástroj. Jasně, patriarchát, post-kolonialismus, heteronormativita a podobně – nějak se to projevuje ve filmech, ale v realitě to není zase tak vážné. Jak jsem mohl být tak naivní! Slavoj Žižek byl pro mě před patnácti lety ten, kdo psychoanalyzuje typy záchodových mís a viditelnost lejn v různých kulturách, ale ne člověk, který ukazuje meze neoliberalismu, v němž jsme žili. (Pokud by to vypadalo, že pletu dohromady dva „neo“ – liberalismus a konzervatismus, tak jen dodám, že oba nejsou v konečném důsledku v rozporu. Globálně vládne neoliberalismus, v jehož rámci posiluje konzervativní proud; ke skutečnému střetu nedochází. Obojí je pravice, která se tváří, že k ní neexistuje alternativa.)

Stávající globální režim mi nevadil, protože jsem v něm byl privilegovaný – mladý, bílý, heterosexuální muž, žijící ve velkém městě, v klidné, kulturně a etnicky téměř úplně homogenní zemi. Teprve, když kolem mě mí přátelé a známí začali řešit svou sexuální orientaci, existenční perspektivy mimo vystudovaný obor, vyprávěli mi o tom, jaké společenské rozdíly zažili v zahraničí, a poté, co jsem sám byl v zemích, kde panuje skutečná chudoba, postupně se ve mně nalamovalo přesvědčení, že žijeme v nejlepším z možných světů a stačí jen pár kosmetických úprav a nikdo nebude mít důvod ke stížnostem.

Někdy po roce 2008 mi tedy přestalo slovo intelektuál vadit. Nyní vím, že patřím k těm, kteří jsou případně likvidováni totalitními režimy (a uvědomuju si, jaké štěstí mám, že v něm nežiju), k těm, kteří kritizují vlastní zemi s nadějí, že by mohla být lepší; k těm, kteří bojují proti tautologiím („tak to je“, „dopadlo to, jak to dopadlo“, „zábava je jenom zábava“) a celkové vyprázdněnosti jazyka – nakonec pro mě bylo užitečné číst Slovníky floskulí od Vladimíra Justa a nastalo mezi ním a mnou jisté symbolické smíření.

I výraz „kritik“ dnes beru hrdě a dal jsem si ho ostatně i do názvu svého osobního webu. Kritik je pro mě ideál přemýšlejícího člověka, jenž je co nejméně byrokratický, co nejvíce nepragmatický, jenž neusiluje o to být objektivní, ale dává najevo, že je „zasažený a zaujatý“ (jak říkal nesmrtelný F. X. Šalda). Dnes nebojujeme proti zastrašující cenzuře, ale záplavě pozitivního PR a proti nutnosti pálit rychlé, mediálně vděčné soudy. Skutečné myšlení se odehrává ve zdlouhavém čase – proto mi vyhovuje nepravidelná publikace na webu. I když pořád víc v jednotlivých textech přikládám důležitost vcítění se do tužeb, bolesti i strachu druhých, pořád vidím jako hlavní úkol hájit rozum, vystupovat proti iracionalitě, ezoterice a konspiračním teoriím, neboť, jak víme, „spánek rozumu budí příšery“.

Vzpomínám si ještě na jeden citát ohledně úlohy intelektuálů, který mi silně utkvěl v paměti. Mediální teoretik Sean Cubitt v rozhovoru pro Živel č. 22 řekl: „Měli byste mít na vědomí, že věci jsou tak špatné, jak jen mohou být, ale povinnost intelektuála je být optimistou. Nemusíte nutně věřit, že se všechno v dobré obrátí, ale nesmíte čtenářům a studentům umožnit propadat skepsi.“

Po letech jsem se s podobným povzbuzením setkal u našeho peripatetického miláčka Slavoje Žižeka. Podle něj chybou není být skeptický a nedůvěřovat zavedeným pravdám a jistotám, člověk by v podstatě neměl mnohdy věřit ani sám sobě. Chybou je být cynický a za vrchol poznání považovat ubohou myšlenku, že „svět se točí jen kolem peněz, nejde o nic jiného než o peníze a moc, všichni nahoře jsou zkorumpovaní, a kdo chce nahoru, musí se zkorumpovat.“ Přesně tohle chtějí ti nahoře, abychom si mysleli a nepokoušeli se nic změnit. Cynismus není moudrost. Cynismus je zbabělé a pohodlné smíření se s tím, že nejde nic dělat.

Když píšu články nebo postuju příspěvky na Facebook, mísí se ve mně dva přístupy. Ten první, politický-veřejný, je vždy optimistický – Never give up! We can do it! Ten druhý, osobní-estetický, vidí svět jako lidskou tragédii, případně komedii. Když něco popisuju ve zkratce, vysvitne na povrch komediální stránka, absurdita, jíž se nelze nesmát. Při zpomalení popisu, mentálním usebrání a nevyhnutelném fyzickém stárnutí, jejichž nejpřesnější popisy jsem si pro sebe objevil v románech Michela Houellebecqa, vidím život jako smutnou sérii nezdarů, spíše osobních než intelektuálních.

Do dokonalosti obě strany života, komickou i tragickou, dovedl švédský režisér Roy Anderson, jenž vymyslel žánr „zpomalené grotesky“ (Písně z druhého patra, Ty, který žiješ, Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě). Postavy zde nekloužou rychle po banánových slupkách a nedostávají perdy šlehačkovým dortem do obličeje. V těch pomalých vtipech, oživených, malířských zarámovaných obrazech, se během dlouze ubíhajících sekund mísí fraška i tragédie. Nechci se vzdávat v životě jediné povýšenosti: pokládat za povrchní ty, kteří nedovedou nahlížet lidskou situaci v obou rychlostech.

 

---

KAMIL FILA (* 1980 ve Znojmě) je filmový recenzent a kritik. Vystudoval teorii a dějiny filmu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Začínal v internetových časopisech Filmpub.cz, Filmweb.cz a Moviezone.cz a své recenze publikoval mimo jiné také na stránkách časopisů Živel, Film a doba a Cinema. Několik let působil jako stálý redaktor časopisu Cinepur a zpravodajského serveru Aktuálně.cz, odkud přešel do kulturní redakce časopisu Respekt. V roce 2016 spustil vlastní projekt webových stránek věnovaných filmu Ještě větší kritik, než jsme doufali. Je nositelem novinářské ceny Křepelka za rok 2013.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít