(Prozatím) nic neříkající tváře s tubou od Nutelly
Na YouTube vyrůstá nová generace lokálních i globálních hvězd – jsou jimi lidé „stejní jako my“, kteří do světa vypouštějí videoklipy z tepla svých obývacích pokojů. Jenže jejich sdělení bije do očí svou banalitou a neochotou jakkoli se zabývat vážnými problémy světa venku. Nerozumíme jim? Anebo tuto generaci její revolta teprve čeká?
Zadáte-li do vyhledávacího okna streamovacího videokanálu Youtube klíčové slovo „intelektuál“, po nějakých šesti odkazech na píseň z pohádky tandemu Svěrák / Uhlíř, spatříte odkaz na video s názvem Blbec vs. Intelektuál.
Jedná se o video začínajícího youtubera vystupujícího pod přezdívkou Gee-Man, asi devítiletého chlapce. Ryze amatérským stylem v něm natáčí sám sebe ve dvojroli.
„Co budeme dělat?“ ptá se šišlavým hlasem naivně zdůrazňujícím roli blbce svého protějšku, který má pod nosem bramborový hranolek, tedy knír. Spolu s brýlemi pravděpodobně rozpoznávací charakteristický rys vzdělance a myslitele.
V chabě vypointovaném a dětsky natočeném skeči, který se na internetu objevil v polovině července a těší se vpravdě takřka nulové sledovanosti, v jeden moment vytahuje komiksový sešit Simpsonových a říká (v roli intelektuála) sám sobě (v roli blbce):
„Vydal jsem knihu, nakladatelství, kam jsem to dal, mi nezaplatilo ani halíř, protože si to ještě nikdo nekoupil, ale stejně je to dobrý...“
Ve svém naivním videu, jehož ambicí je bezpochyby nasbírat statisícový počet shlédnutí, jak to i čeští youtubeři umí, tak nepřímo definuje obecný postoj, který má většinová společnost ke všemu, co se snaží kriticky myslet – tedy že cokoli, co bude shledáno jako „intelektuální“, bude tzv. menšinové, komerčně neúspěšné a určené jen hrstce okrajových skoropomatenců, kteří si namísto konzumování, nakupování a hraní počítačových her dovolují luxus analytického myšlení.
Tedy že cokoli, co bude shledáno jako „intelektuální“, bude tzv. menšinové, komerčně neúspěšné a určené jen hrstce okrajových skoropomatenců.
Sám Gee-Man je reprezentantem nového fenoménu, který rozhodně zejména pro nejmladší generaci okrajový není – zmiňovaného youtuberství, tedy autorské formy videoblogu, v němž může kdokoli prostřednictvím uploadovaného videa mluvit vlastně o čemkoli. A nahánět sledovanost.
Časy a mravy
Vždy jsem si myslel, že se v kategorii populární kultury nemůže zjevit fenomén, který by masově oslovoval generaci dětí mých přátel a mě osobně tak totálně míjel, nebo mě dokonce pro svou bezobsažnost snad i něčím iritoval. Zjevně přestávám rozumět hodnotám nejmladší generace a to asi i proto, že v nich žádné zásadní hodnoty nespatřuji. Právě fenomén youtuberství to však dokázal velmi rychle. Poprvé jsem v sobě viděl svou babičku, která už za dob mého dětství nechápala, proč obdivuji androgynně vypadající anglicky zpívající muženy s hlasitými kytarami v zádech. Nikdy jsem jí to nevysvětlil a vždy jsem věděl (a dodnes vím), že se ve svém odsudku pletla. Přesto i mně dnes přijde, že David Bowie na rozdíl od hráčů Minecraftu a těch, co se pomatlávají potravinami, sdílel přeci něco víc, nějaké „hodnoty“. Jenže s mou babičkou, jejíž puberta začala s druhou světovou válkou, se už neprotínaly.
Ještě před deseti lety by mě nenapadlo, že možnost stát se mediální personou bude tak jednoduché a v pravdě demokratické jako je dnes, kdy se lokálními i globálními hvězdami stávají pubescenti ze svých dětských pokojů často jen tím, že natáčí sami sebe během hraní počítačových her, prezentování právě nakoupených věcí či recenzí rtěnky.
Zejména sdělování zážitků z virtuálního světa her se ukazuje jako jeden z nejsilnějších pojících prvků.
Co to vlastně znamená?
Znamená to, že současnou generaci nechává dnešní společenská situace chladnou?
Nebo že je tak nepřehledná a složitá, že je jednoduší zažívat vše tzv. podstatné ve vymyšleném světě hry?
Co nelze ignorovat, je fakt, že i lokální youtubeři dosahují se svými videy až milionu shlédnutí za jediný týden, a to zkrátka tím, že baví.
Dnešní generace tak nachází své idoly v lidech, kteří mají na první pohled stejné výchozí podmínky jako oni sami – někdejší gloriola světa celebrit je ta tam. Ukazuje se tak, že dnešní nejmladší generace se identifikuje s lidmi, kteří jsou jí svou obyčejností naprosto podobní.
Lákavá je bezpochyby i zmiňovaná demokratičnost celé sféry:
Dívat se i vytvářet může skutečně úplně každý, a to bez jakékoli složité znalosti čehokoli.
Podstatné je „jen“ zaujmout.
Z tohoto prostého faktu se pak možná rekrutují i zmiňovaná témata a jejich banálost. Je jimi totiž cokoli, na čem panuje obecná shoda. Vše, co nevyčnívá, neuráží, neprovokuje, nepolemizuje.
Nahlédnuto opačně je pak možno chápat tyto banální náměty jako skutečná témata doby:
hra, jídlo, móda, zábava.
Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zda je toto dáno tím, že si mladí lidé vyrůstající v blahobytu a konzumu nejsou schopní jiná témata nastolit, či zda je to prostě jen nenapadne, protože jiná témata neotvírá nikdo kolem nich.
Mocné palce lajků
Na počátku devadesátých let prohlásil Václav Klaus cosi ve smyslu, že se nemusíme zabývat hledáním a pojmenováváním hodnot, protože o tom, co je hodnotné, rozhodne mocná ruka trhu.
Podstatná je kvantita, a tak na základě počtu shlédnutí, která definují popularitu, dnes běžně uzavírají youtubeři kontrakty s firmami proto, aby ve svých videích nenápadně propagovali jejich zboží. Ve světě šoubyznysu otřepané pravidlo. Vím. Ale to, že tak činíte, zatímco vám maminka, která za chvíli vyráží na noční směnu, v kuchyni za vašimi zády vaří večeři, je jaksi nové, bizarní, svou absurditou překonávající někdejší Warholovu tezi o patnácti minutách slávy.
Perpetum debile
Dnešní aktivní generace youtuberů se rekrutuje z lidí od devíti do pětadvaceti let s tím, že valnou většinu těch úspěšných, tvoří ti starší, a to přesto (nebo právě proto), že je sledují diváci řádově o půl generace mladší. Dá se tedy předpokládat, že s postupně přibývajícím věkem budou fungovat jako novodobá názorová elita?
A bude to tedy elita dobrovolně oproštěná od toho, aby si pokládala nelehké otázky a chápala svět paradoxně jen jako obtížnější verzi světa počítačové hry, jako místo, které je natolik nesrozumitelné, že je lepší jej vůbec nepromýšlet?
Když se před třemi lety v sedmiminutovém videu pomazal tehdy šestnáctiletý Youtuber GoGo Nutellou, vidělo jeho video během prvního týdne přes třista tisíc lidí. Dnes přesahuje počet shlédnutí dva a půl milionu.
Video samotné i fakt jeho obliby (jedná se skutečně o jedno z nejlajkovanějších videí českého youtuberingu) tak mohou dávat nahlédnout zvláštní budoucnost: ikony našich dětí (a snad i naše děti po jejich vzoru) budou budovat svou kariéru ve veřejném prostoru tím, že budou provádět nesmyslné úkony s nejrůznějšími produkty, jež budou takto nepřímo propagovat ve svých videích na Youtube, přičemž tato videa buou opět rámována reklamami na další produkty, které si pak youtubeři koupí za své vydělané peníze.
Odvrátí distopii nepřemýšlejícího perpetum mobile, v němž uvízla generace konformních konzumentů, jejich vlastní dospělost? Co bude dělat takový GoGo za deset patnáct let, až vkročí do života třicátníka, dobře si vědom svého vlivu a snad i s určitou životní zkušeností?
Vychovej si svého youtubera
John Lennon začínal písněmi o tom, že jeho holka může řídit jeho auto a skončil písněmi o tom, že by jeho holka měla mít stejná práva jako on.
Youtubeři budou také dospívat a spolu s nimi i jejich diváci.
Budou pak za úplatu podporovat politické strany? Nechají se najmout k agitaci či agitovat z vlastního přesvědčení?
A není to celé ještě trochu jinak?
Neznamená současná situace okolo tohoto stále ještě nového fenoménu jen jakousi prenatální fázi, která si časem najde svůj kritický odstup i vůči světu mimo virtuální hry směrem k těm společensko-politickým, jako se stalo i předchozím mediálním platformám?
Nelze se na věc podívat i tak, že právě vědomé akcentování nesmyslu a dobrovolné setrvávání ve světe gamingu je dokladem toho, že křehkost a složitost současného světa cítí současná generace úplně stejně jako generace předchozí a strach z toho, co přijde a bude nucena řešit, proto raději zajídá a zapatlává banalitou?
Generace youtuberů i jejich konzumentů, je totiž první generací, která se narodila do světa spotřeby a blahobytu a jako taková snad zatím nepocítila žádný jasný konkrétní existenční problém.
Na jeho formulování tak bezpochyby čeká.
Generace youtuberů je první generací, která se narodila do světa spotřeby a blahobytu a jako taková nepocítila žádný konkrétní existenční problém.
Zkusme si představit situaci, že daný fenomén začne postupem let krystalizovat v něco, co nejmladší generaci pomůže efektivně formulovat tak potřebný společenský dialog. Že po všech těch lovcích Pokémonů, zahradnících z Minecraftu a pomatlávačích se Nutellou v registrovaném partnerství s firmou Ferrero a nekonečné honbě za lajkem, přijdou další, kteří budou hladoví po změnách a smysluplném společenském dialogu a budou se ve svých videích kriticky vyjadřovat k vlastní situaci, pojmenovávat problémy a v diskusích pod videy pak se svými diváky společně hledat řešení.
Že se zkrátka dříve nebo později objeví generace youtuberů – intelektuálů. Takových, kteří budou umět využít sílu svého média k dialogu o složitostech vlastní existence třeba i době, když by nedejbože zas bude v regálech jen Nutella z dovozu na příděl...
Vlastně bych si to přál.
A pokud se to nestane, budu přát banální generaci hodně štěstí. Co jiného taky, že?
---
