Anketa: Co pomáhá po sexuálním násilí? Mluvit o tom i oplakat ztrátu starého já

Magdalena Šipka
27. 3. 2024

Ve veřejné debatě o sexuálním násilí se často propírá otázka viny, přiměřenosti trestu, vyvracíme mýty o přeživších a pachatelích. Postrádala jsem ale odpovědi na otázku, jak vlastně podpořit léčení poté, co se člověk se sexualizovaným násilí setká. Proto jsem se zeptala zástupců veřejnosti, organizací v této oblasti činných a jedné terapeutky a umělkyně, co podle nich pomáhá po takové zkušenosti.

U jedné z nejkomplexnějších odpovědí mě autorka poprosila, abych nepoužívala její přesné formulace, proto se pokusím její příspěvek převyprávět. Psala o přijetí vlastních emocí, o tom, že pomáhá o celé věci mluvit se svým okolí, najít další přeživší – ať už online, nebo na setkáních. Vzdělávat se v této tematice, jelikož to člověku pomůže pochopit, co se stalo. Naučit se pečovat o sebe sama, najít fyzickou aktivitu, díky které se uvolní a „vybije“. Zatajil se mi dech, když popisovala, že se jedinec musí vyrovnat se ztrátou sebe sama, tedy toho, jaký byl před událostí, oplakat svoji bývalou osobnost. Tuto ztrátu přirovnala ke ztrátě blízkého. Také pomáhá být trpělivý, dopřát si na hojení čas a nikam nespěchat.

Zeptala jsem se také jedné známé instruktorky jógy, jestli považuje právě jógu za jeden z možných klíčových nástrojů. Odpověděla, že jí samotné pomohl především psilocybin.

 

Jitka Poláková (ředitelka organizace ProFem)

Sexuální násilí může mít různou podobu a každý člověk na tak těžkou situaci může také jinak reagovat, pociťovat jiné emoce a dopady na svůj život. V léčení a vyrovnávání se s tím pomáhá uvědomit si, že cokoliv prožíváte, je opodstatněné a máte na to právo: ať už jsou vaše myšlenky, potřeby a reakce jakékoliv a ať už se s časem jakkoliv proměňují nebo vyvíjí. Je dobré se nesrovnávat s ostatními lidmi, kteří zažili něco podobného, ačkoliv sdílení například v podobě skupinové psychoterapie může být pro mnoho obětí a přeživších úlevné: zjistit, že to, čím si procházím, nezažívám jen já. Velmi úlevné může být se svěřit někomu, komu důvěřujete, což může být někdo blízký, ale třeba i poradna, kde je často možný i anonymní kontakt. V procesu uzdravování a vyrovnávání se s dopady násilí důvěřujte svému vlastnímu tempu: dopřejte si čas na to vše zpracovat, netlačte na sebe a nenechte se okolím přesvědčit do kroků, které vám nejsou příjemné nebo je prostě dělat nechcete. Jděte svou vlastní cestou. To by mělo respektovat i vaše okolí.

 

Helena

Nedokážu dodnes určit, jestli to bylo spíš sexualizované násilí, nebo grooming. Určitě to byl nějaký druh zneužití. Pomohl mi časový odstup. Prošla jsem si několika stádii. V jednu chvíli jsem tomu celému dala nějaký smysl, chtěla jsem s ním pořád být v kontaktu, chtěla jsem být taky slyšet, jednou jsem chtěla, aby si mě vážil, což fakt nehrozilo, potom, aby uznal svou chybu. Nedokázala jsem pochopit, že se mnou zacházel nějak, ale k druhým se – z mého vzdáleného pohledu – choval hezky. Jednoho dne jsem se probudila a byla smířená s tím, že mi ublížil. Nemusím mu odpustit, nemám si s ním co říct a bylo to špatné i přesto, že dělá spoustu dobrých věcí a zakládá si na tom, že je dobrý člověk. Pomohlo mi potkávat jiné lidi, kteří se ke mně chovali normálně a hezky. Jednak to byla zábava, jednak bylo zjevné, že mě přirozeně respektují. Člověk, který zneužívá, má většinou problém respektovat druhé.

 

Andrea Laštovičková

Řekla bych, že je to velmi individuální, každý má svoje způsoby a své tempo léčení. Co je ale velmi důležité, je chápající a podpůrné prostředí. K tomu pomáhají třeba skupinové terapie nebo svépomocné skupiny.

 

Daniela Vodáčková (psychoterapeutka a básnířka)

Myslím, že zážitek sexualizovaného násilí má sílu dostávat člověka do pocitové izolace. Je tedy funkční sdílet zážitek s přáteli a v bezpečném kontextu (terapeutická skupina, svépomocná skupina, přátelé či dobře vyladěná komunita).

Pomáhá obnova pocitu bezpečí na různých úrovních – domov, cesty a podobně.

Pomáhají regulační techniky, práce s dechem, uzemňováni, pohyb či třesení.

Pomáhá vyjadřování pocitů slovy i zvuky.

Pomáhá vědomá regulace vzpomínek, flashbacků, mimo jiné pomocí tělových technik.

Pomáhá humor na adresu násilné osoby (není to však univerzální).

Pomáhá péče o tělo.

Pomáhá hledat způsoby, jak být v míru se vzpomínkami.

Pomáhá obnova a posila osobní výsostnosti.

Pomáhá „dobře padnoucí terapie“, pro někoho se hodí víc rozhovor, pro někoho jiné techniky (například metoda EMDR, která pomocí jednoduchých neuropsychických regulací pomáhá spojit fragmenty prožitků rozložených až roztříštěných do různých mozkových center a bezpečně je v dílčích krocích uchopit a zpracovat).

Nejsem si jistá, zda vždy účinně pomáhá policejní a soudní dohra. Existují organizace určené obětem trestných činů, ale vydat se policejní a soudní cestou vyžaduje spoustu odhodlání. Předem to neodmítám ani nezatracuji, jen bych vždycky takové klientce či klientovi doporučila mít podporu kvalifikovaných odborníků.

 

Tadeáš

Myslím si, že se s tím dá pracovat stejně jako s jinými formami násilí a traumat. Je to práce s emocemi a vzorci. Sám jsem zažil sexuální obtěžování, ale ty špatné zkušenosti pak plynuly hlavně z reakce mojí mámy.

 

Klára Kadár (z organizace Konsent)

Pomůže, když okolí bude vědět, jak reagovat, a nebude sexuální násilí bagatelizovat. To samé se týká autorit, například nepomáhá, když policejní prezident řekne, že většina znásilnění je smyšlená a šéf Nejvyššího soudu prokládá svoji prezentaci o etice vtipy o znásilnění. Taková atmosféra obětem rozhodně neprospívá, ale je pro ně zraňující.

 

Dalibor

Pomohlo mi, když jsem to konečně přestal držet na řetězu uvnitř a zároveň když mě terapeutka vhodně rozsekala na kousky takovým způsobem, že jsem se sebou začal něco dělat. Když jsem se fakt pořádně nasral – i na ni – a tím se konečně dostal z toho marazmu svých rolí, očekávání a vzorů – a na sebe, že jsem fakt dlouho byl kus hovna a je načase to změnit. Energii vnitřního nasrání jsem nasměroval do péče o sebe, sportu a změny života a hrozně mi to zafungovalo.

 

Andrea Tobolová (zakladatelka on-line svépomocné skupiny pro lidi se zkušeností se sexuálním násilím Adriana)

Určitě pomáhá bezpečné a podporující prostředí mezi blízkými, ve kterém může přeživší o své zkušenosti mluvit. Dále možnost projít si všemi emocemi a prožít si je. Ne je potlačit. Najít si na tohle všechno čas, protože to trvá. Vhodná je i edukace pro přeživší v tom smyslu, že to, co přeživší prožívá, je v pořádku a přirozené. A že spousta těch pocitů, které má, jsme zažily*i všechny*i, patří to k tomu a není v tom sam*a. Racionálně to víme, ale v srdci to tak úplně nemáme – opravdu to není naše vina. Tohle je třeba si uvědomit na nejhlubší úrovni. Většina to sice vysloví, ale uvnitř se pořád viní. Terapie či svépomocná skupina určitě pomůžou taky.

 

Jiří Kylar (předseda spolku Někdo Ti uvěří)

Osobně mi pomohlo, že jsem po překonání traumatu konfrontoval pachatele a dokázal mu odpustit, abych si nenesl jeho vinu svým životem. Přesto se mi nedařilo zapomenout. Na podzim 2023 jsem se rozhodl, že svůj příběh uzavřu. Při meditaci jsem velmi intenzivně přemýšlel, jak propustit svého vězně ze své duše. Odpustil jsem mu, pojmenoval si, co pro mě znamená uzdravení, vymyslel jsem si rituál smíření, vylovil z řeky Oslavy kámen, pro který jsem se celý ponořil, a následující sobotu jsem jej nesl třicet kilometrů přes lesy v tichu, jen sám se sebou, na hrob již zesnulého pachatele. Sedl jsem si na hrob, vyndal kámen a zápisky z meditace a kámen položil na hrob. Od té doby žiji naplno, s radostí, že jsem propustil vězně, který mě provázel tak dlouho.

 

---

Magdalena Šipka (* 1990) je básnířka a teoložka. Profesně se věnuje vzdělávání v organizaci NaZemi. Připravuje roční vzdělávací program pro dospívající z Ukrajiny a podporuje síťování kritických pedagogů a pedagožek. Debutovala sbírkou Město Hráze (2019), v minulém roce vyšla její druhá sbírka Prosím, už u nás nemluv bilingválně v Lipsku.

 

***

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít