Přinesla demokracie "konec historie"?
V první části exkluzivního rozhovoru s maďarskou filosofkou a disidentkou Ágnes Heller hovoříme o jejím vztahu k roku 1968 a o budoucnosti Evropy. Rozhovor vznikl během besedy s účastníky protestů proti invazi do Československa v roce 1968 organizovanou 21.8.2018 Ústavem pro studium totalitních režimů a Knihovnou Václava Havla.
OSMAŠEDESÁTÝ A KORČULSKÁ DEKLARACE
Paní Hellerová, přijela jste do Prahy, abyste nám pomohla připomenout si 50. výročí událostí roku 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Setkáváme se 21. srpna 2018. Co pro Vás znamenaly události roku 1968?
21. srpen byl přelomovou událostí ve všech ohledech – přelomovou událostí v historii levice, přelomovou událostí v dějinách opozice v Maďarsku, přelomovou událostí v mém vlastním životě, bodem obratu v přesvědčení jistého druhu lidí. Byla to katastrofa. Katastrofa, z níž se člověk musel poučit. Člověk se učí z každé katastrofy, mění svůj názor na věci.
Spolu s dalšími čtyřmi maďarskými filosofy jste podepsala tzv. Korčulskou deklaraci na protest proti maďarské účasti na invazi do Československa, jejíž text publikoval Le Monde. O čtyři roky později jste kvůli tomuto otevřenému protestu dostala zákaz vyučovat na maďarských univerzitách. Riskovala jste vlastně mnohem víc než západní intelektuálové, kteří v té době podepisovali deklarace. Co bylo Vaší motivací? Jste filosofka, hrála v tom roli vaše filosofie?
Na to se těžko odpovídá. Pouze my, kteří jsme podepsali Korčulskou deklaraci, jsme dělali něco, co nám mohlo uškodit, protože západní intelektuálové si svým protestem uškodit nemohli. Ale proč jsem to udělala? Nebyla to odvaha, rozhodně ne odvaha. Styděli jsme se za Maďarsko, to byla jedna motivace. Druhou motivací bylo, že jsme byli něco jako přátelé svobody. Svoboda je pro filosofy vždy obrovskou hodnotou, mít svobodu neříkat to, co od vás ostatní čekají, že řeknete. Chceme najít pravdu. Ať věříme v cokoliv, chceme vědět, jestli je to pravdivé, nebo ne, chceme o věcech přemýšlet. Filosofové jsou vždycky v určitém milostném poměru s politikou, neopětovaném milostném poměru, pochopitelně, protože politici po nás naši lásku nikdy nežádali, nikdy filosofy neměli rádi, právě naopak. Jednou jsem sčítala filosofy, kteří byli uvězněni, posláni do vyhnanství nebo popraveni, a myslím, že mezi všemi profesemi bychom téhle olympijské disciplíně získali zlatou medaili.
Co znamenala okupace v roce 1968 pro Maďary?
To je zajímavé. Dnes ráno jsme slyšela, že po roce 1969 nebyla v Československu žádná skutečná opozice. V Maďarsku to bylo naopak, nebyla žádná skutečná opozice po roce 1957, ale po Korčulské deklaraci se začala objevovat, a to zejména v souvislosti se situací v Československu. První sbírka podpisů odeslaná do zahraničí byla na podporu intelektuálů v Československu. Samizdat začal s Československem, s obranou československé opozice, těch, kteří byli buď ve vězení, nebo v nucené emigraci nebo přišli o práci. My v Maďarsku jsme byli proti tomu všemu, a tak Československo sehrálo důležitou roli v naší změně uvažování. Před Československem někteří, mne nevyjímaje, věřili v „socialismus s lidskou tváří“. Po Československu s tím byl konec, už jsme tomu nevěřili. Začali jsme věřit v pluralitní systém, v socialismus spojený s tržním hospodářstvím, v určitou sociální demokracii, abych se vyjádřila přesně. Po Československu se celé uvažování změnilo, celé sebepojetí některých intelektuálů. Pořád zůstávali i konzervativní intelektuálové, kteří nikdy proti ničemu nebyli, ale ti také neměli o nic moc zájem. Byli ve straně, ale nezajímalo je to, pouze si tím kupovali vstupenku do vysoké společnosti. Nikdy nebyli pro nic zaujatí, ani pro socialismus s lidskou tváří, ani pro Československo.
V jednom časopise jste byla označena za „revolucionářku všedního dne“. Souhlasila byste s tímto popisem?
Podívejte, to byla moje idea už před rokem 1968. Moje idea byla, že nepotřebujeme politickou revoluci. Poté, co se stalo v Sovětském svazu, bylo jasné, že politická revoluce nic neznamená. Po politické revoluci se lidé chovají ošklivě, agresivně atd. Potřebujeme jiný druh revoluce, a moje představa byla revoluce všedního dne, revoluce každodennosti, potřeba změnit náš život. Proto to bylo tak důležité pro novou levici, v roce 1968 v Paříži lidé chtěli změnit svůj každodenní život, žít jinak než jejich rodiče, svobodněji, méně se zaměřovat na konzum. Ano, myslím, že jsem tomu byla svým způsobem hodně oddána.
EVROPA NA ROZCESTÍ
Ještě před nedávnem lidé věřili, že jsme svědky takzvaného „konce dějin“, že svět bude nevyhnutelně lepším místem a demokracie se rozšíří do celého světa. Teď se to tak nejeví – proč?
Věřit v dějinný pokrok obecně a mít neotřesitelnou víru, že se věci budou pořád zlepšovat a zlepšovat a že čeho dosáhneme dnes, bude zítra ještě lepší, je nesprávný progresivistický předsudek. Při padesátém výročí Římských smluv jsem měla řeč k mladým Evropanům a řekla jsem jim právě tohle: „Prosím vás, nevěřte, že všechno půjde jenom dobrým směrem, přijdou konflikty!“ Zmínila jsem i konflikty mezi centrem a periferií. Měli tam takový plakát a na něm mladé lidi, jak skáčou do budoucnosti. Řekla jsem: „Neskákejte do budoucnosti po hlavě, v budoucnu vás čekají nesnadné volby a nemůžete se spokojit s Unií, která věří v to, že vše bude rok od roku lepší. To je naprosté nepochopení evropských dějin a takzvaných evropských hodnot.“
A podruhé, když Habermas získal svou zaslouženou evropskou cenu, také tam mluvil o nádherné Evropské unii. A já řekla: „Podívejte se, sto milionů Evropanů bylo zavražděno Evropany ve dvacátém století. Jestli na tohle zapomenete, nikam se nedostanete.” Není jednoduché minulost překonat, musíte ji pochopit. Bez toho nemůžeme evropské dějiny změnit k lepšímu.
Konec dějin byla iluze, a ne jenom evropská, také americká, celosvětová. Konec dějin - ale jděte! To něco znamenalo u Hegela, Hegel chápal jako konec dějin modernitu a měl setsakra pravdu, ale nemyslel tím, že demokracie je konec dějin, to by pravda nebyla a není. Hannah Arendtová řekla, že totalitarismus je stejně moderní jako liberální demokracie, také vyrůstá z modernity. Nevěřte, že modernita znamená liberální demokracii, to bychom ztratili hlavu a ztratili svým způsobem i naše evropské hodnoty. Takže co se stalo? Lidé začali věřit v progresivitu, v to, že život bude každým rokem lepší a lepší. To nikam nevede, protože když neznáte dějiny před sebou, nevytvoříte dějiny po sobě. A jestli chcete, aby dějiny po vás byly skutečně lepší než vaše současnost, musíte si uvědomit, co se stalo, co se nestalo a co se mělo stát, jinak vás to nikam nedovede. Myslím, že jsme v bodě, kdy vývoj může jít oběma směry, jak řekl prorok v Bibli: „Když uděláte to a to, stane se to a to, když uděláte ono, stane se ono.“ Může se stát, že Orbánův postoj a postoje zemí visegrádské čtyřky, zejména Polska a Maďarska, získají velký ohlas v ostatních evropských státech. I v Německu možná Alternative für Deutschland posílí, ve Francii se to asi nestane, ale v dalších zemích možná ano. V Holandsku je silná krajně pravicová strana a stejně tak v Dánsku, v Itálii a v Rakousku víme, co se děje. Takže v zásadě může nastat chvíle, kdy bude většina Evropské unie nacionalistická, egoistická, zaměřená na soukromé či národní zájmy, na etnický či politický nacionalismus. A to pak Evropa ztratí sama sebe. A jak jsem řekla mnohokrát, tohle je poslední šance pro Evropu, aby si uchovala svoji pozici coby ztělesnění liberálních a demokratických hodnot a jistého druhu hodnot kulturních. Jestli se naplní ten nejhorší scénář, potom Evropa tuto svoji pozici navěky ztratí a zaujmou ji jiní. Churchill jednou řekl: „Řím zanikl, možná zanikne i Evropa. A co má být?“ Z pohledu celosvětových dějin měl možná pravdu. Ale my jsme Evropané, a proto držíme Evropě palce.
---
Jan Blažek
revue Prostor 109/ “Osmičky”
