Rekomando Kino Peklo
„Potlach v Údolí děsu. Jsem Psí voják, automat.“
Tvorba skupiny Ruce naší Dory (dále RND) se ke mně dostala fakticky náhodou. Ta náhoda má jméno Soňa Pokorná. Tyhle dvě strohé věty popisují poměrně výrazný dějový oblouk a samy o sobě sdělují mnohem víc, než bylo v plánu. Ale popořadě: ano, jméno kapely jsem samozřejmě registrovala už pár let. Že existuje poměrně dlouho a že tzv. má zvuk. Jenže takové album Světlo DuCHa vycházelo zrovna v době, kdy jsem byla alternativou doslova zavalená a další z řady zvláštních dlouhých jmen už jsem zkrátka nestihla prozkoumat: Sdružení rodičů a přátel RoPy, Janota 1935, Lázně Kobalt, Tábor radosti… Ano, taky mi původ jména RND nebyl jasný pár let a o to vtipnější bylo prozření.
Soňa Pokorná je básnířka, fotograf, dramaturgyně prazvláštních akcí a autor sbírky Jahody a steaky. Stojí mj. i za klipem pro RND a věnuje se pašování. Nejdříve dostala S. d. Ch. do naší společné nahrávky Od krve do krve a pak propašovala sama sebe na novou desku RND: „I nad panelákem je nebe.“ Není tedy divu, že propagaci Nositele laskavých představ, jak se deska jmenuje, se začala na sociálních sítích pilně věnovat.
Se Soňou si píšeme. Jsme obě teplý, jsme často smutný, umíme se pro věci nadchnout, prostě k sobě máme blízko. Počátkem roku jsme si tak zase psaly o Václavu Kahudovi. Už nevím proč, ale poslala jsem jí dva klipy od, považte, Tří sester. V klipu k písni Já jsem Aleš se tam totiž Kahuda hezky usmívá, v tom druhém (Lepší časy) podle mě Kahuda drandí na koloběžce, případně mě opravte. Nicméně decentní kytara, unavený vokál a akordeon se mě držely tak dlouho, až si nakonec pamatuji jen to, že Soňa dostala stručnou zprávu: „Miluju Ruce. Dopisy Olze jsou asi na třech místech dojemné.“
„Do Rukou naší Dory mě dostaly Tři sestry, to tam napiš,“ radí mi moje žena, když mi při psaní tohohle textu kouká přes rameno, a já bláhově doufám, že mi Josef Jindrák, S. d. Ch. a Jana Viktorínová (tedy současná kapela) neutrhnou hlavu, až si to přečtou. Jenže třeba zrovna s akordeonem (Viktorínová) je to podobné jako se saxofonem. Když ho v rockové hudbě v šestnácti (teď je mi třicet) slyšíte poprvé u Tří sester, uloží se vám do paměti stejně jako pocukrovaný saxofon u Mňágy a Žďorp a vy pak obsedantně hledáte, jak se toho prvotního vjemu zbavit. Na saxofon zafungovala obsese kapelou Už jsme doma, ale co ten akordeon? Ten mi začátkem roku 2024 sedá do nálady, kdy na koncertech potřebuji mít temný kout a kolena u brady: „V objetí křídel / umírá každý pták / na prasklou hřídel / za gumu věší prak / sladí stévií / že má svůj život rád / barví sépií / vzpomínky na callcentrák“.
Ono se vůbec zdá, že tříčlenné obsazení a jednoduché aranže kapele sedí. Ať už S. d. Ch. má k českému písničkářství vztah jakýkoli, skrze kapelu ho zkrátka posouvá dál. Jeho songwriting v komorní výpravě působí silně, ale civilně a s pochmurným klidem se doplňuje s texty, které střídají nálady na škále od nejčernější černé až nachově rudou: „Kdybych měl odečíst ten půvab / tak by si Kocha snad nevzal ďas / … / kdybych měl odečíst tu odvahu / tak by se na Havla ostříhal Kryl“. Tohle nejsou písně o lásce, tohle je pozorování s vynucenou účastí, tohle je rodičovství, tohle je jízlivý humor na adresu úplně všech, tohle je ozvěna vybydleného domu. Tohle je Kráter po bazénu (Polí5, 2020).
Jenže já píšu o nové desce, o Nositeli laskavých představ. Kvůli ní jsem si dokonce konečně z bazaru pořídila gramofon, protože Polí5 kromě digitálního zvolilo i vydání na vinylu. S autorskými grafikami, texty, jednoduše poctivou výpravou, na kterou já, jsouc editorkou v nakladatelství Adolescent, prostě slyším. A abych mohla na gramofonu přehrávat víc než jednu desku, prozkoumala jsem bazary a objednala si další dvě. Ta jedna mě zaujala názvem a zařazením do kategorie ambient: Potlach v Údolí děsu. Na její obsah jsem moc nekoukala, a tak mě doma čekalo překvapení, že jde o poměrně průměrnou country.
Ale ten název! Když jsem si poprvé přehrála Nositele a přemýšlela, co to vlastně poslouchám, došla jsem k závěru, že nikoli stará country deska za pár korun, ale tohle je ten potlach. Ten potlach v Údolí děsu. Žádné opulentní písničkářství, ale dost kouře a popela, ovšem ne z ohně, ale od vajglů. Dvanáct písní v digitální verzi, o jednu míň na vinylu. Místo osad Čistírna peří, Chalupy disidentů, Marienbad, Chata 131, panelák, nad kterým je nebe. „Déšť smývá nápis ACAB z umakartu vylomených dveří,“ zpívá se ve zmíněné Čistírně peří, která celou desku otevírá. „Za plotem naříká svět, který tě nenávidí / do stroje několik vět a na dno s nostalgií // Společně sdílený sen nikoho nezabije / na jeden zářivý den pět neděl apatie,“ pokračuje S. d. Ch., zatímco zkoumá obec se zkříženými cepy ve znaku:
„Dobře je tu / v chalupách disidentů / … / Určitě najdu / i stopy undergroundu“ .
Podstatou těch všech osad, urbánních i přírodních, jsou nakonec pouze a jenom lidé. Není nakonec důležité, jakou střechu ta či ona chalupa má, ale to, že tam „Merta honí meltu v cibuláku“. Nebo že Loni v Marienbadu to vypadalo následovně: „Celé kino kojí a kultura je živá / taky už ta střední je nemajetná třída / Máš jeden pokus dojít nejraději nikam / Zřídlo už jen syčí a čechrá kachnám pírka“. Když tedy S. d. Ch. vystaví v Morálce perziánu („Mé srdce tu není, je na horách s jeleny“) sarkastickou postavu tuláka, který s sebou místo staré španělky nosí archtop kytaru, je prakticky nasnadě, že musí zaznít pořádná Trampská ukolébavka a v Chatě 131 se musí objevit Jan Nedvěd. „Před starým domem povstávajících forem loučí se tulák starý se svým karcinomem“ a S. d. Ch. tomuto archetypu kulturního sentimentu ještě kope do holeně. A na adrese U Sázavy 131 Čerčany sídlí společnost Medvídek s. r. o., jejímž jednatelem je zmíněný umělec, co by měl mít s vlnobitím bazén.
Řada textařů a textařek v rozhovorech zmiňuje, že základem pro ně je slogan – jenže těch má S. d. Ch. na jednu píseň tolik, kolik v ní je veršů. Vyjma závěrečných skladeb, k nimž se ještě dostanu, je celá deska přehlídkou jazykového i situačního humoru, kulturních referencí a pomrknutí na poučené posluchačstvo, verš za veršem, sloka za slokou. Zhruba polovina písní nepřesáhne čtyři minuty, album jde poklidně dopředu a lze si ho poslechnout celé během delší procházky. Tedy, až na ty poslední – jízlivý škleb textů v nich přestává směřovat ke světu a obrací se do sebe, dovnitř. Ostatně dvojice skladeb s názvy I nad panelákem je nebe a Nositel laskavých představ (po níž se celá deska jmenuje) je tak smutně upřímná, že hned úvod první zmiňované mě přepíná do módu „nádražka, vlaky, turek a cigáro“. Ostatně sám Psí voják, automat, přiznává: „Kafe je jediný bezpečný přístav.“
A kdo jsem vůbec já, abych si odepřela poslech osobní a fanouškovský. Současnou společnost provází mnoho druhů žalu, od prachobyčejného truchlení klidně po žal klimatický a identifikovat se na chvíli s „posledním nositelem laskavých představ / ve světě, co končí a nemůže přestat“ je poměrně úlevné až terapeutické. Vydělím-li ale ještě na konec skladbu Listen to your heart (onu skladbu, která na vinylu není), působí na mě jako pomyslná potitulková scéna. Poslední nositel se rozloučí v klidu a chmurách, aby mu pak Roxette pro pozdní kapitalismus vrazili nůž do zad. Úvodu skladby najednou dominuje kytara zašpiněná a rozkolísaná podobně jako na prvních albech písničkáře Kittchena. Distorze ale brzo zmlkne a kytara, basa a akordeon se vrací do nálady skladby předchozí, ovšem s poměrně jasným sdělením, že ona chvilková úleva stejně nemá efekt: „Ledy se pohnuly, konečně jsme nuly / … / Za zvuků práce hledáme žháře / dvě stě let edukace, tři sta let praxe // Za tónů Roxette zapálíme posed / když bůh nás zapřel, prase spí dobře“.
Celá tahle velká, neokázalá a smutná nádhera vznikla ovšem i díky grafickému designu Jaroslava Tvrdoně a zvukové péči Ondřeje Ježka, nepřekvapivě se totiž nahrávalo ve studiu Jámor a Ježek sám na desce hostuje, mj. na bicí. Právě ony ve skladbách vyčnívají poměrně hromovým zvukem, stejně jako drobné detaily ve skladbách. Někoho tak může překvapit, když kapelu najednou podpoří mohutný zvuk bubnů – oč výrazněji však části skladeb zničehonic vygradují, o to výrazněji se hned zase utiší. Pro mě samotnou to byl zpočátku lehčí problém, od RND na to nejsem úplně zvyklá. Po několikerém poslechu jsem ovšem seznala, že to je jen otázka mého zvyku – ty náhlé a zvukové bouřky nakonec přesně zapadají do poklidné apokalypsy Nositele.
Jakkoli je tahle deska černá, je taky neskutečně zábavná, zvukově, textově i vizuálně. Ostatně kdo dnes v české alternativě dokáže stavět atmosféru na verších jako „Stodolu, špejchar i chlív obchází polednice / na nebi dojemný stín jak refrén z Večernice“?
Ruce naší Dory - Nositel laskavých představ
Vydává: Polí5
K poslechu zde:
